| Klassenkampf in Frankreich Karl Marx (1850) | |||
| Downloading books is available only for authorized users | |||
| Downloading books is available only for authorized users | |||
| Třídní boje ve Francii, 1848 - 1850 | Klassekampene i Frankrig | ||
| I Červnová porážka roku 1848 | I. Juninederlaget 1848 | ||
| Když po červencové revoluci liberální bankéř Lafítte triumfálně provázel svého kmotra [1] , vévodu Orleánského, na Radnici, prohlásil; „Od nynějška budou vládnout bankěři.“ Laffitte prozradil tajemství revoluce. Za Ludvíka Filipa nevládla francouzská buržoazie, vládla jen jedna její frakce — bankéři, králové burzy, králové železnic, majitelé uhelných a rudných dolů a velkých polesí, část s nimi spojeného velkého pozemkového vlastnictví — takzvaná finanční aristokracie. Ta seděla na trůně, ta diktovala ve sněmovnách zákony, ta rozdávala místa ve státní službě od ministerstev až po trafiky. Vlastní průmyslová buržoazie tvořila část oficiální opozice, tj. byla zastoupena ve sněmovnách jen jako menšina. Její opozice vystupovala tím rozhodněji, čím ryzejší se stávala samovláda finanční aristokracie a čím víc se sama domnívala, že po vzpourách z let 1832, 1834 a 1839, [2] udušených v krvi, je její panství nad dělnickou třídou zajištěno. Grandin, rouenský továrník, nejdivočejší fanatik buržoazní reakce jak v Ústavodárném, tak v Zákonodárném národním shromáždění, byl v poslanecké sněmovně nejhorlivějším Guizotovým odpůrcem. Léon Faucher, známý později svými bezmocnými pokusy vyšvihnout se na Guizota francouzské kontrarevoluce, vedl v posledním období vlády Ludvíka Filipa papírovou vojnu ve prospěch průmyslu proti spekulaci a jejímu lokaji — vládě. Bastiat agitoval proti vládnoucímu systému jménem Bordeaux a všech francouzských vinařů. Maloburžoazie všech odstínů právě tak jako rolnictvo byly z účasti na politické moci úplně vyloučeny. Konečně byli v oficiální opozici nebo zcela mimo pays légal [3] ideologičtí představitelé a mluvčí uvedených tříd, jejich učenci, advokáti, lékaři atd., zkrátka jejich takzvané kapacity. Pro svou finanční tíseň závisela červencová monarchie od počátku na vysoké buržoazii a její závislost na vysoké buržoazii se stala nevyčerpatelným zdrojem stále rostoucí finanční tísně. Státní správu nelze podřídit zájmům národní výroby, není-li dosaženo rovnováhy v rozpočtu, rovnováhy mezi státními výdaji a státními příjmy. Ale jak dosáhnout této rovnováhy bez omezení státních výdajů, tj. bez porušení zájmů, které byly oporou panujícího režimu, a bez nového rozvržení daní, tj. bez převalení značné části daňového břemene i na bedra vysoké buržoazie? Zadluženost státu byla však přímo v zájmu té buržoazní frakce, která vládla a prostřednictvím sněmoven vydávala zákony. Státní deficit byl právě hlavním předmětem její spekulace a hlavním zdrojem jejího obohacování. Každým rokem nový deficit. Po každých čtyřech až pěti letech nová půjčka. A každá nová půjčka skýtala finanční aristokracii novou příležitost k okrádání státu, uměle udržovaného na pokraji bankrotu — a stát byl nucen sjednávat s bankéři půjčky za nejnevýhodnějších podmínek. Každá nová půjčka skýtala novou příležitost olupovat veřejnost, která ukládala své kapitály do státních dluhopisů, burzovními operacemi, do jejichž tajů byly vláda a sněmovní většina zasvěceny. Vratký stav státního úvěru a znalost státních tajemství dávaly vůbec bankéřům a jejich společníkům ve sněmovnách i na trůně možnost vyvolávat mimořádné náhlé kolísání kursů státních papírů, které pokaždé vedlo k ruinování spousty menších kapitalistů a k pohádkově rychlému obohacení velkých spekulantů. Tím, že státní deficit byl přímo v zájmu vládnoucí frakce buržoazie, lze vysvětlit, proč mimořádné státní výdaje v posledních letech vlády Ludvíka Filipa překročily mnohem víc než dvojnásobně mimořádné státní výdaje za Napoleona; dosahovaly ročně částky téměř 400 miliónů franků, zatímco celkový roční vývoz Francie dosahoval zřídka průměrně výše 750 miliónů franků. Nesmírné sumy, které takto procházely rukama státu, skýtaly mimoto příležitost k zlodějským dodavatelským smlouvám, k podplácení, zpronevěrám a lotrovinám všeho druhu. Okrádání státu, které se při státních půjčkách dálo ve velkém, opakovalo se při státních pracích v malém. To, co se dělo mezi sněmovnou a vládou, se mnohonásobně opakovalo v poměru mezi jednotlivými úřady a jednotlivými podnikateli. Tak jako vládnoucí třída kořistila ze státních výdajů vůbec a ze všech státních půjček, kořistila i ze stavby železnic. Sněmovny svalovaly hlavní břemena nákladů na stát a zlaté plody zajišťovaly spekulující finanční aristokracii. Jsou ještě v dobré paměti skandály v poslanecké sněmovně, když náhodou vyšlo najevo, že všichni poslanci většiny, včetně části ministrů, byli zúčastněni jako akcionáři na stavbě téže železnice, kterou později jako zákonodárci dali provést na státní útraty. Naproti tomu každá sebemenší finanční reforma ztroskotávala o odpor bankéřů. Tak například poštovní reforma. Rothschild protestoval. Cožpak stát směl omezovat ony zdroje příjmů, z nichž měl platit úroky ze svých stále rostoucích dluhů? Červencová monarchie nebyla nic jiného než akciová společnost k vykořisťování francouzského národního bohatství; její dividendy se rozdělovaly mezi ministry, sněmovny, 240 000 voličů a jejich přívržence. Ředitelem této společnosti byl Ludvík Filip - Robert Macaire [4] na trůně. Tento systém ustavičně ohrožoval a poškozoval obchod, průmysl, zemědělství, plavbu, zájmy průmyslové buržoazie, která si v červencových dnech vepsala do štítu: „Gouvernement à bon marché“ — lacinou vládu. Protože finanční aristokracie vydávala zákony, řídila státní správu, disponovala veškerou organizovanou veřejnou mocí, ovládala veřejné mínění fakticky i tiskem, opakovala se ve všech sférách od královského dvora až po café borgne [5] táž prostituce, týž nestydatý podvod, táž touha po obohacení nikoli výrobou, nýbrž eskamotáží s už existujícím cizím bohatstvím; zejména ve špičkách buržoazní společnosti propukalo bezuzdné vybíjení nezdravých a nezřízených choutek, přicházejících každou chvíli do rozporu dokonce i s buržoazními zákony, takových choutek, v nichž si bohatství nabyté spekulací přirozeně hledá ukojení, kde se požitek stává zhýralstvím, kde se slévají peníze, špína a krev. Svým způsobem obohacování i svými požitky není finanční aristokracie nic jiného než obrození lumpenproletariátu nejvyšší buržoazní společnosti. A frakce francouzské buržoazie, které nebyly ve vládě, křičely: korupce! Lid volal: A bas les grands voleurs! A bas les assassins! [6] , když se roku 1847 na nejvznešenějších jevištích buržoazní společnosti veřejně odehrávaly tytéž scény, které zpravidla přivádějí lumpenproletariát do bordelů, chudobinců a blázinců, před soud, na galeje a na popraviště. Průmyslová buržoazie viděla, že její zájmy jsou ohroženy, malá buržoazie byla morálně rozhorčena, fantazie lidu byla pobouřena, Paříž byla zaplavena pamflety — „La dynastie Rothschild‘ [7] , „Les juifs rois de lʼépoque“ [8] atd. —‚ v nichž bylo více či méně duchaplně odhalováno a pranýřováno panství finanční aristokracie. Rien pour la gloire! [9] Sláva nic nenese. La paix partout et toujours ! [10] Válka stlačuje kurs tří až čtyřprocentních papírů! — to vepsala na svůj prapor Francie burzovních šejdířů. Její zahraniční politika se zvrhla v řadu urážek francouzského národního cítění, které bylo zvlášť silně pobouřeno přivtělením Krakova k Rakousku, jímž bylo dokonáno rozkradení Polska, a Guizotovým aktivním vystoupením ve válce švýcarského Sonderbundu [11] na straně Svaté aliance. Vítězství švýcarských liberálů v této předstírané válce povzbudilo sebevědomí buržoazní opozice ve Francii a krvavé povstání lidu v Palermu působilo jako elektrická rána na ochromenou lidovou masu a probudilo její velké revoluční vzpomínky a vášně. [12] Výbuch všeobecné nespokojenosti byl konečně urychlen, rozladění dozrálo k revoltě dvěma hospodářskými událostmi světového významu. Choroba brambor a neúroda roku 1845 a 1846 vystupňovaly všeobecné vření v lidu. Drahota roku 1847 vyvolala ve Francii, stejně jako jinde na kontinentě, krvavé srážky. Na jedné straně nestoudné orgie finanční aristokracie — na druhé straně boj lidu za nezbytné potraviny! V Buzançais byli popravováni účastníci hladových bouří, [13] v Paříži vyrvala královská rodina soudům přesycené darebáky! Druhou velkou hospodářskou událostí, která urychlila výbuch revoluce, byla všeobecná obchodní a průmyslová krize v Anglii. Ohlásila se už na podzim roku 1845 hromadným bankrotem spekulantů se železničními akciemi, roku 1846 ji zadržela řada okolností, jako bylo připravované zrušení obilních cel, nakonec na podzim roku 1847 propukla bankroty velkých londýnských obchodníků s koloniálním zbožím, po nichž vzápětí následoval úpadek pozemkových bank a zavírání továren v anglických průmyslových obvodech. Účinky této krize na kontinentě ještě ani nedozněly, když vypukla únorová revoluce. Hospodářská epidemie, která zpustošila obchod a průmysl, učinila samovládu finanční aristokracie ještě nesnesitelnější. Opoziční buržoazie zahájila v celé Francii banketovou agitaci pro volební reformu, která jí měla dobýt většinu ve sněmovnách a svrhnout vládu burzy.V Paříži měla průmyslová krize ještě jeden zvláštní následek: spousta továrníků a velkoobchodníků, kteří za tehdejších okolností už nemohli obchodovat na zahraničním trhu, se vrhla na vnitřní trh. Zakládali velké firmy, jejichž konkurcnce hromadně ruinovala drobné obchodníky a kupce. Tím lze vysvětlit nesčíslné úpadky v této části pařížské buržoazie i její revoluční vystoupení v únoru. Je známo, jak Guizot a sněmovny odpověděli na reformní návrhy nedvojsmyslnou výzvou, jak se Ludvík Filip příliš pozdě rozhodl pro Barrotův ministerský kabinet, jak došlo k srážce mezi lidem. a armádou, jak byla armáda pro pasívní chování národní gardy odzbrojena a jak červencová monarchie musela ustoupit prozatímní vládě. Prozatímní vláda, vzniklá na únorových barikádách, byla svým složením nutně odrazem různých stran, které si mezi sebou rozdělily plody vítězství. Nemohla být ničím jiným než kompromisem mezi různými třídami, jež spojenými silami svrhly červencovou monarchii, jejichž zájmy však byly navzájem nepřátelské. Její velká většina se skládala ze zástupců buržoazie. Republikánskou maloburžoazii zastupovali Ledru-Rollin a Flocon, republikánskou buržoazii lidé z „Nationalu“ [14] , dynastickou opozici Crémieux, Dupont de lʼEure atd. Dělnická třída měla jen dva zástupce, Louis Blanca a Alberta. Konečně Lamartinc v prozatímní vládě nebyl vlastně představitelem žádného reálného zájmu, žádné určité třídy. Lamartine — to byla únorová revoluce sama, společné povstání s jeho iluzemi, s jeho poezií, s jeho iluzorním obsahem a s jeho frázemi. Ostatně svým postavením i svými názory patřil tento mluvčí únorové revoluce k buržoazii. Ovládá-li Paříž díky politické centralizaci Francii, ovládají Paříž ve chvílích revolučních otřesů dělníci. Prvním krokem prozatímní vlády byl pokus vymanit se z tohoto strhujícího vlivu tím, že se odvolala od vítězstvím zmámené Paříže k střízlivé Francii. Lamartine upíral barikádovým bojovníkům právo vyhlásit republiku, k tomu prý je oprávněna jen většina francouzského národa, jehož souhlasu je prý nutno vyčkat, pařížský proletariát prý nesmí poskvrnit své vítězství uzurpací. Buržoazie dovoluje proletariátu jen jednu uzurpaci — uzurpaci boje. V poledních hodinách 25. února nebyla ještě vyhlášena republika, zato však už byla všechna ministerstva rozdělena mezi buržoazní živly prozatímní vlády a mezi generály, bankéře a advokáty kolem „Nationalu“. Ale dělníci byli rozhodnuti nestrpět tentokrát takový podvod jako v červenci 1830. Byli připraveni znovu podstoupit boj a vynutit si republiku silou zbraní. S tímto poselstvím se odebral Raspail na Radnici. Jménem pařížského proletariátu rozkázal prozatímní vládě, aby vyhlásila republiku; nebude-li tento rozkaz lidu během dvou hodin vykonán, pak prý se vrátí v čele 200 000 mužů. Mrtvoly padlých ještě ani nevychladly, barikády nebyly ještě odklizeny, dělníci nebyli ještě odzbrojeni a jedinou mocí, kterou bylo možno proti nim postavit, byla národní garda. Za těchto okolností zmizely náhle státnické pochybnosti a právnické skrupule prozatímní vlády. Lhůta dvou hodin ještě ani neuplynula, a už se na všech pařížských zdech skvěla obrovská historická slova: République française! Liberté, Egalité, Fraternité! [15] S vyhlášením republiky na základě všeobecného volebního práva zmizela i vzpomínka na omezené cíle a pohnutky, které vehnaly do únorové revoluce buržoazii. Místo několika málo frakcí buržoazie se náhle dostaly k politické moci všechny třídy francouzské společnosti, byly přinuceny opustit lóže, přízemí i galerie a samy se zúčastnit hry na revolučním jevišti! S konstitučním královstvím zmizelo i zdání svémocné státní moci stojící proti buržoazní společnosti a s tím i všechny podružné boje vyvěrající z této fikce! Tím, že proletariát prozatímní vládě a jejím prostřednictvím celé Francii nadiktoval republiku, vystoupil rázem do popředí jako samostatná strana, zároveň však vyzval celou buržoazní Francii proti sobě do boje. Proletariát si vydobyl jen půdu pro boj za své vlastní revoluční osvobození, ale naprosto ne toto osvobození samo. Naproti tomu únorová republika musela především učinit panství buržoazie úplnějším: díky jí získaly přístup k politické moci vedle finanční aristokracie i všechny majetné třídy. Vysvobodila většinu velkostatkářů, legitimisty, z politické bezvýznamnosti, k níž je odsoudila červencová monarchie. Ne nadarmo agitovala „Gazette de France“ [16] společně s opozičními listy, ne nadarmo se La Rochejaquelein na zasedání poslanecké sněmovny 24. února postavil na stranu revoluce. Všeobecné volební právo vložilo osud Francie do rukou nominálních vlastníků, tvořících velkou většinu francouzského lidu — do rukou rolníků. Konečně, únorová republika srazila korunu, za níž se schovával kapitál, takže se jasně ukázalo panství buržoazie. Tak jako dělníci v červencových dnech vybojovali buržoazní monarchii, tak vybojovali v únorových dnech buržoazní republiku. Jako byla červencová monarchie nucena vystupovat jako monarchie obklopená republikánskými institucemi, tak byla únorová republika nucena vystupovat jako republika obklopená sociálními institucemi. Pařížský proletariát si vynutil i tento ústupek. Marche, dělník, nadiktoval dekret, jímž se právě utvořená prozatímní vláda zavazovala, že zajistí existenci dělníků prací, že dá všem občanům práci atd. A když za několik dní na své sliby zapomněla, a jak se zdálo, ztratila proletariát z očí, přitáhla masa 20 000 dělníků na Radnici s voláním: Organizaci práce! Vytvořte vlastní ministerstvo práce! Proti své vůli, po dlouhých debatách jmenovala prozatímní vláda zvláštní stálou komisi, která byla pověřena najít prostředky k zlepšení postavení pracujících tříd! Tuto komisi tvořili delegáti pařížských řemeslnických korporací a předsedali jí Louis Blanc a Albert. Jako zasedací síň jí byl přikázán Lucemburský palác. Tak byli zástupci dělnické třídy vypuzeni ze sídla prozatímní vlády a buržoazní část této vlády si ponechala skutečnou státní moc a otěže správy výhradně ve svých rukou. Vedle ministerstva financí, obchodu, veřejných prací, vedle banky a burzy se tyčila socialistická synagóga, jejíž veiekněží Louis Blanc a Albert byli pověřeni úkolem objevit zaslíbenou zemi, zvěstovat nové evangelium a zaměstnat pařížský proletariát. Na rozdíl od kterékoli světské státní moci nedisponovali žádným rozpočtem, žádnou výkonnou mocí. Měli vlastní hlavou podrazit základní pilíře buržoazní společnosti. Zatímco se v Lucemburském paláci hledal kámen mudrců, razily se na Radnici platné mince. A přece je nutno konstatovat, že požadavky pařížského proletariátu, pokud vybočovaly z rámce buržoazní republiky, se skutečně nemohly realizovat jinak než v mlhavé formě lucemburské komise. Dělníci provedli únorovou revoluci společně s buržoazií, nyní se snažili prosadit své zájmy vedle buržoazie tak, jako dostali do prozatímní vlády vedle buržoazní většiny jednoho dělníka. Organizace práce! Ale námezdní práce, vždyť to je existující buržoazní organizace práce. Bez ní není kapitálu, není buržoazie, není buržoa ní společnosti. Vlastní ministerstvo práce! Cožpak ministerstvo financí, obchodu, veřejných prací nejsou buržoazní ministerstva práce? Vedle nich by muselo být proletářské ministerstvo práce ministerstvem nemohoucnosti, ministerstvem zbožných přání, lucemburskou komisí. Tak jako dělníci věřili, že se mohou osvobodit po boku buržoazie, tak se domnívali, že budou moci uskutečnit proletářskou revoluci v národních hranicích Francie po boku ostatních buržoazních národů. Ale francouzské výrobní vztahy jsou podmíněny francouzským zahraničním obchodem, postavením Francie na světovém trhu a zákony tohoto trhu. Jak by je mohla Francie prolomit bez evropské revoluční války, která by vyvolala odezvu u Anglie, tohoto despoty světového trhu? Jakmile povstane třída, v níž se soustřeďují revoluční zájmy společnosti, tu nachází přímo ve svém vlastním postavení náplň a materiál pro svou revoluční činnost: ničí nepřátele, chápe se prostředků diktovaných potřebami boje, a důsledky jejích vlastních činů ji ženou dál. Nezabývá se teoretickým zkoumáním svých vlastních úkolů. Francouzská dělnická třída nebyla ještě tak daleko, nebyla ještě schopna provést svou vlastní revoluci. Vývoj průmyslového proletariátu je vůbec podmíněn vývojem průmyslové buržoazie. Teprve za panství buržoazie dosahuje proletariát široké národní existence, schopné učinit jeho revoluci revolucí národní, teprve za jejího panství vytváří sám moderní výrobní prostředky, které se stávají zároveň prostředky jeho revolučního osvobození. Teprve panství průmyslové buržoazie vytrhává materiální kořeny feudální společnosti a upravuje půdu, na níž jedině je možná proletářská revoluce. Francouzský průmysl je nejvyspělejší průmysl a francouzská buržoazie je nejrevolučnější buržoazie na kontinentě. Ale nebyla snad únorová revoluce namířena přímo proti finanční aristokracii? Tento fakt byl důkazem, že průmyslová buržoazie ve Francii nevládla. Průmyslová buržoazie může vládnout jen tam, kde si moderní průmysl přetváří všechny vlastnické vztahy po svém; a takového stupně moci může dosáhnout jen tam, kde dobyl světový trh, neboť národní hranice pro jeho vývoj nestačí. Francouzský průmysl si však udržuje dokonce i národní trh z valné části jen víceméně pozměněným systémem ochranných cel. Má-li tudíž francouzský proletariát v Paříži ve chvíli revoluce faktickou moc a vliv, jež ho ženou dále, za možnosti jeho prostředků, je proletariát v ostatní Francii stísněn v několika rozptýlených průmyslových střediscích a téměř se ztrácí ve zdrcující většině rolníků a maloměšťáků. Boj proti kapitálu ve své vyspělé moderní formě, ve své vrcholné fázi, boj průmyslových námezdních dělníků proti průmyslové buržoazii je ve Francii jen částečným faktem, který po únorových dnech nemohl dát revoluci národní obsah, tím spíše, že boj proti druhořadým způsobům kapitalistického vykořisťování — boj rolníků proti lichvě a hypotékám, boj maloměšťáků proti velkoobchodníkům, bankéřům a továrníkům, zkrátka boj proti bankrotu — byl ještě skryt pod rouškou všeobecného vzbouření proti finanční aristokracii. Nelze se tedy divit, že se pařížský proletariát snažil prosazovat své zájmy vedle zájmů buržoazních, místo aby své zájmy prosazoval jako revoluční zájem společnosti vůbec; nelze se tedy divit, že sklonil rudý prapor před trikolórou. [17] Francouzští dělníci nemohli postoupit ani o krok kupředu, nemohli na buržoazním pořádku zkřivit ani vlásek, dokud vývoj revoluce nevzbouřil proti němu, proti panství kapitálu, masu národa stojící mezi proletariátem a buržoazií, rolníky a maloměšťáky, dokud je nedonutil, aby se připojili k proletariátu jako ke svému předvoji. Toto vítězství mohli dělníci vykoupit jen za cenu strašné červnové porážky. Lucemburské komisi, tomuto výtvoru pařížských dělníků, zůstává zásluha, že z evropské tribuny prozradila tajemství revoluce 19. století: osvobození proletariátu. „Moniteur“ [18] se rděl, když musil oficiálně propagovat „divoké blouznění“, jež bylo dosud zasuto v apokryfních spisech socialistů a jen občas se doneslo k sluchu buržoazie jako daleké, zpola děsivé, zpola směšné báje. Překvapená Evropa náhle procitla ze své měšťácké dřímoty. A tak v představě proletářů, kteří zaměňovali finanční aristokracii s buržoazií vůbec, v představách republikánských prosťáčků, kteří popírali dokonce existenci tříd nebo ji připouštěli nanejvýš jako důsledek konstituční monarchie, v pokryteckých frázích buržoazních vrstev, které byly dosud vyloučeny z vlády — bylo s nastolením republiky odstraněno panství buržoazie. Všichni roajalisté se tehdy proměnili v republikány a všichni pařížští milionáři v dělníky. Fráze, která odpovídala tomuto domnělému zrušení třídních vztahů, zněla: fraternité, všeobecné sbratření a bratrství. Toto idylické přehlížení třídních protikladů, toto sentimentální smiřování protikladných třídních zájmů, toto blouznivé povznesení se nad třídní boj — zkrátka bratrství bylo vlastním heslem únorové revoluce. Společnost prý rozštěpilo na třídy jen pouhé nedorozumění a Lamartine pokřtil 24. února prozatímní vládu „un gouvernement qui suspende ce malentendu terrible qui existe entre les différentes classes“ [19] . Pařížský proletariát se kochal v tomto velkodušném opojení bratrstvím. Prozatímní vláda, donucená vyhlásit republiku, se snažila, seč byla, aby ji učinila přijatelnou pro buržoazii a pro provincie. Zřekla se krvavého teroru první francouzské republiky tím, že zrušila trest smrti za politické zločiny; v tisku bylo možno svobodně zastávat jakýkoli názor; armáda, soudnictví, administrativa zůstaly až na málo výjimek v rukou dřívějších hodnostářů; ani jeden z velkých viníků červencové monarchie nebyl pohnán k odpovědnosti. Buržoazní republikáni z „Nationalu“ se bavili tím, že si vyměnili monarchická jména a kostýmy za starorepublikánské. Pro ně byla republika jen nový plesový úbor pro starou buržoazní společnost. Mladá republika se snažila hlavně o to, aby nikoho nepostrašila, naopak, aby samu sebe ustavičně děsila a aby se měkkou poddajností a bezbranností své existence udržela naživu a odzbrojila své odpůrce. Svou mírumilovnost hlasitě prohlašovala privilegovaným třídám uvnitř a despotickým mocnostem za hranicemi. Žít a nechat žít, takové je prý její heslo. Tu náhle krátce po únorové revoluci povstali Němci, Poláci, Rakušané, Maďaři, Italové, každý národ podle toho, jak to odpovídalo jeho bezprostřední situaci. Rusko a Anglie nebyly připraveny zasáhnout. Rusko bylo zastrašeno, Anglie sama byla ve varu. Republika tedy nenarazila na žádného národního nepřítele, nedošlo tedy k žádným velkým zahraničním zápletkám, které by byly mohly roznítit energii, urychlit revoluční proces, popohnat kupředu prozatímní vládu nebo ji hodit přes palubu. Pařížský proletariát, který viděl v republice svůj vlastní výtvor, vítal ovšem každý akt prozatímní vlády, který jí umožňoval získat pozice v buržoazní společnosti. Ochotně prokazoval Caussidièrovi policejní služby na ochranu vlastnictví v Paříži, zatímco urovnávání mzdových sporů mezi dělníky a zaměstnavateli přenechával Louis Blancovi. Pokládal za věc své cti uchovat v očích Evropy buržoazní čest republiky neposkvrněnu. Republika nenarazila na odpor ani zvenčí, ani zevnitř. Tím byla odzbrojena. Jejím úkolem nebylo teď už revoluční přetvoření světa, nýbrž jen přizpůsobit se poměrům buržoazní společnosti. S jakým fanatismem se prozatímní vláda chopila tohoto úkolu, o tom nejvýmluvněji svědčí její finanční opatření. Veřejný a soukromý úvěr byl ovšem otřesen. Veřejný úvěr spočívá. na důvěře, že stát je ochoten dát se vykořisťovat lichvářskými finančníky. Ale starý stát zemřel a revoluce byla namířena především proti finanční aristokracii. Záchvěvy poslední evropské obchodní krize ještě nedozněly. Stále ještě bankrot stíhal bankrot. Soukromý úvěr byl tedy ochromen, oběh zboží zpomalen, výroba podlomena ještě před výbuchem únorové revoluce. Revoluční krize stupňovala obchodní krizi. Jestliže soukromý úvěr spočívá na důvěře, že buržoazní výroba se všemi svými vztahy, celý buržoazní řád zůstává nedotčen a nedotknutelný, jak naň musela působit revoluce, která ohrozila sám základ buržoazní výroby, ekonomické otroctví proletariátu, která postavila proti burze lucemburskou sfingu? Osvobození proletariátu, to je odstranění buržoazního úvěru, protože znamená odstranění buržoazní výroby a jejího řádu. Veřejný a soukromý úvěr jsou ekonomickým teploměrem, jímž je možno měřit intenzitu revoluce. Tou měrou, jak klesá úvěr, stoupá žár a tvůrčí síla revoluce. Prozatímní vláda chtěla z republiky setřít její protiburžoazní nátěr. Proto se musela především snažit zajistit této nové státní formě směnnou hodnotu, její burzovní kurs. S kursem republiky na burze stoupl nutně zas soukromý úvěr. Aby odstranila byť jen podezření, že republika nechce nebo nemůže splnit závazky převzaté po monarchii, aby vzbudila důvěru v buržoazní morálku a platební schopnost republiky, utekla se prozatímní vláda k stejně nedůstojné jako dětinské chvástavosti. Ještě před uplynutím zákonné lhůty vyplatila věřitelům státu úroky z 5, 41/2 a 4procentních půjček. Kapitalistům se ihned vrátilo jejich měšťácké sebevědomí a sebejistota, když viděli, s jak úzkostlivým spěchem se republika snaží koupit si jejich důvěru. Peněžní nesnáze prozatímní vlády se ovšem nezmenšily tímto teatrálním gestem, které ji připravilo o zásobu hotových peněz. Finanční tíseň nebylo možno dále skrývat a maloměšťáci, posluhové a dělníci museli zaplatit z vlastní kapsy příjemné překvapení, které vláda připravila věřitelům státu. Vláda oznámila, že se na spořitelní knížky nebude vyplácet víc než 100 franků. Peníze uložené ve spořitelnách byly zabaveny a vládním dekretem proměněny v nesplatný státní dluh. To maloměšťáka, beztak už zkrušeného, ještě víc popudilo proti republice. Tím, že dostal místo svých spořitelních knížek státní dluhopisy, byl nucen jít prodat je na burzu a vydat se tak přímo do rukou burzovních lichvářů, proti nimž dělal únorovou revoluci. Velechrámem finanční aristokracie, jež vládla za červencové monarchie, byla banka. Tak jako burza ovládá státní úvěr, tak ovládá banka obchodní úvěr. Únorová revoluce ohrozila nejen panství banky, nýbrž i samu její existenci; proto se banka snažila republiku předem zdiskreditovat tím, že vyvolala všeobecné ochromení úvěru. Vypověděla rázem úvěr bankéřům, továrníkům a obchodníkům. Protože tento manévr nevyvolal okamžitou kontrarevoluci, musel zasadit zpětnou ránu bance samé. Kapitalisté vybírali peníze, které uložili ve sklepeních banky. Majitelé bankovek se vrhli na její pokladny, aby své bankovky vyměnili za zlato a stříbro. Prozatímní vláda by byla mohla bez násilného zásahu, naprosto zákonnou cestou donutit banku k bankrotu; stačilo, aby zůstala pasívní a ponechala banku jejímu osudu. Bankrot banky — to by byla potopa, která by byla v mžiku smetla z francouzské půdy finanční aristokracii, nejmocnějšího a nejnebezpečnějšího nepřítele republiky, zlatý piedestal červencové monarchie. A jakmile by byla banka zkrachovala, byla by musela buržoazie sama považovat za poslední zoufalý pokus o záchranu to, že by vláda vytvořila národní banku a podřídila národní úvěr kontrole národa. Místo toho však prozatímní vláda stanovila bankovkám nucený kurs, A nejen to. Proměnila všechny provinční banky ve filiálky Francouzské banky, a tak jí umožnila zatáhnout do své sítě celou Francii. Později jí dala do zástavy státní lesy jako záruku na půjčku, kterou s ní sjednala. Tak únorová revoluce přímo upevnila a rozšířila bankokracii, kterou měla svrhnout. Zatím se prozatímní vláda stále víc skláněla pod tíhou rostoucího deficitu. Marně žebronila o vlastenecké oběti. Jedině dělníci jí hodili almužnu. Bylo nutno přikročit k hrdinnému prostředku, k vypsání nové daně. Ale koho zdanit? Burzovní vlky, bankovní magnáty, věřitele státu, rentiéry, průmyslníky? To nebyl prostředek, jímž by se mohla republika buržoazii zalichotit. To by znamenalo na jedné straně ohrozit státní a obchodní úvěr, zatímco se mu na druhé straně přinášely tak ponižující oběti. Někdo však přece musel klopit. A kdo byl obětován buržoaznímu úvěru? Jacques le bonhomme [20] , rolník. Prozatímní vláda vypsala přirážkovou daň ve výši 45 centimů z každého franku ke všem čtyřem přímým daním. Pařížskému proletariátu vládní tisk nalhal, že tato daň dopadá především na velkostatkáře, na majitele miliardy oktrojované restaurací. [21] Ve skutečnosti však postihla především rolnictvo, tj. velkou většinu francouzského lidu. Rolníci museli zaplatit výlohy za únorovou revoluci, a tak se stali hlavní zálohou kontrarevoluce. 45centimová daň, to byla životní otázka francouzského rolníka, který z ní zas učinil otázku života a smrti republiky. Od této chvíle viděl francouzský rolník v republice 45centimovou daň a v pařížském proletariátu marnotratníka, který užívá na jeho útraty. Zatímco revoluce roku 1789 začala tím, že svrhla z beder rolníků feudální břemena, ohlásila se revoluce roku 1848 u venkovského obyvatelstva novou daní, jen aby neohrozila kapitál a zajistila chod jeho státní mašinérie. Jen jedním prostředkem mohla prozatímní vláda odstranit všechny tyto nesnáze a vyhodit stát z jeho starých kolejí — vyhlášením státního bankrotu. Je ještě v dobré paměti, jak potom Ledru-Rollin v Národním shromáždění vykládal o ctnostném rozhořčení, s nímž odmítl podobné návrhy burzovního čachráře Foulda, nynějšího francouzského ministra financí. A zatím mu Fould podal jablko ze stromu poznání. Prozatímní vláda upadla do moci staré buržoazní společnosti, neboť uznala směnku, kterou tato společnost vystavila na stát. Stala se zkroušeným dlužníkem buržoazní společnosti, místo aby se proti ní postavila jako hrozivý věřitel, inkasující staré revoluční pohledávky. Byla nucena upevňovat rozviklané buržoazní poměry, aby dostála povinnostem splnitelným pouze v rámci těchto poměrů. Úvěr se jí stal existenční podmínkou, ústupky a sliby dané proletariátu se staly okovy, jež musely být rozbity. Osvobození dělníků — dokonce i jako fráze — se stalo pro novou republiku nesnesitelným nebezpečím, neboť bylo ustavičným protestem proti obnovení úvěru, který spočívá na nerušeném a nezkaleném uznávání existujících ekonomických třídních vztahů. Proto bylo nutno s dělníky skoncovat. Únorová revoluce vyhostila armádu z Paříže. Jedinou ozbrojenou moc představovala národní garda, tj. buržoazie všech odstínů. Avšak necítila se sama dost silnou, aby se vypořádala s proletariátem. Kromě toho byla donucena, třebaže po velmi tuhém odporu a třebaže se tomu všemožně bránila, ponenáhlu a krok za krokem uvolnit přístup do svých řad a přijímat ozbrojené proletáře. Nezbylo tedy nic jiného než postavit jednu část proletariátu proti druhé. K tomuto účelu vytvořila prozatímní vláda 24 praporů mobilní gardy, každý prapor po 1000 mužích, z mladých lidí ve věku 15 až 20 let. Byli to většinou příslušníci lumpenproletariátu, který ve všech velkých městech tvoří masu přesně oddělenou od průmyslového proletariátu, vrstvu, z níž se rekrutují zloději a zločinci všeho druhu, žijící z odpadků se stolu společnosti, lidé bez určitého povolání, pobudové, gens sans feu et sans aveu, lišící se sice podle kulturní úrovně národa, k němuž příslušejí, ale vždy si uchovávající charakteristické znaky lazaronů [22] . Ježto jsou v mladistvém věku, v němž je prozatímní vláda verbovala, zvlášť povolní, jsou schopni jak největšího hrdinství a nejnadšenější obětavosti, tak i nejsprostšího lupičství a nejšpinavější úplatnosti. Prozatímní vláda jim platila 1 frank 50 centimů denně, tj. koupila si je. Dala jim zvláštní uniformy, tj. odlišila je zevnějškem od dělnických halen. Jako velitele jim přidělila jednak důstojníky pravidelné armády, jednak si sami volili mladé buržoazní synky, kteří je obalamutili hlučnými frázemi o smrti za vlast a o oddanosti republice. Tak stanula proti pařížskému proletariátu armáda 24 000 mladých, silných, všeho schopných lidí, vybraná z jeho vlastního středu. A když mobilní garda táhla pařížskými ulicemi, proletariát jí provolával slávu! Viděl v ní svůj předvoj na barikádách. Považoval ji za proletářskou gardu na rozdíl od buržoazní národní gardy. Jeho omyl byl odpustitelný. Kromě mobilní gardy rozhodla se vláda shromáždit kolem sebe ještě armádu průmyslových dělníků. Ministr Marie naverboval sto tisíc dělníků, vyhozených krizí a revolucí na dlažbu, do takzvaných národních dílen. Pod tímto honosným názvem se neskrývalo nic jiného než používání dělníků k jednotvárným, nudným, neproduktivním pozemním pracím za mzdu 23 sous. Tyto dílny nebyly nic jiného než anglické workhouses [23] pod šírým nebem. Prozatímní vláda se domnívala, že si v nich vytvořila druhou proletářskou armádu proti dělnictvu samému. Tentokrát se však buržoazie v národních dílnách přepočítala, právě tak jako se přepočítali dělníci v mobilní gardě. Vytvořila armádu pro vzpouru. Jednoho účelu bylo však dosaženo. Národní dílny — to byl název lidových dílen, které hlásal Louis Blanc v Lucemburském paláci. Marieovy dílny, vybudované podle plánu, který byl přímo protichůdný plánu lucemburské komise, daly svým společným názvem podnět k zápletce plné omylů, hodné španělských komedií s jejich uličnickými kousky šibalských sluhů. Sama prozatímní vláda tajně rozšiřovala pověsti, že tyto národní dílny jsou vynálezem Louis Blanca, což se zdálo tím pravděpodobnější proto, že Louis Bianc, tento prorok národních dílen, byl členem prozatímní vlády. Pro pařížskou buržoazii zaměňující zpola naivně, zpola úmyslně obě věci, pro uměle zpracovávané veřejné mínění Francie a Evropy byly tyto workhouses prvním uskutečňováním socialismu, který se s nimi ocítal na pranýři. Ne-li svým obsahem, pak svým názvem byly národní dílny ztělesněným protestem proletariátu proti buržoaznímu průmyslu, buržoaznímu úvěru a buržoazní republice. Proto se na ně soustředila všechna nenávist buržoazie. Zároveň v nich buržoazie našla cíl, na který mohla zaměřit svůj útok, jakmile natolik zesílila, aby otevřeně skoncovala s únorovými iluzemi. Proti národním dílnám, tomuto společnému terči, se zároveň obrátila všechna nespokojenost, všechna nevrlost, zlost maloměšťáků. Plni vzteku vypočítávali, kolik peněz pohlcují tito proletářští darmojedi, zatímco jejich vlastní postavení se stává den ze dne nesnesitelnějším. Státní penze za předstíranou práci, to je socialismus! — vrčeli si pro sebe. V národních dílnách, v deklamacích v Lucemburském paláci, v pouličních demonstracích dělníků v Paříži — v tom všem spatřovali příčinu své bídné situace. Nikdo se nedovedl víc rozvášnit proti domnělým machinacím komunistů než maloměšťák, zmítající se nad propastí bankrotu bez naděje na záchranu. A tak byly v nastávající srážce mezi buržoazií a proletariátem všechny výhody, všechny rozhodující pozice, všechny střední vrstvy společnosti v rukou buržoazie. A právě v této době se vlny únorové revoluce vysoko vzdouvaly nad celým kontinentem, každá pošta přinášela nové revoluční zprávy tu z Itálie, tu z Německa, tu z nejvzdálenějšího evropského jihovýchodu a udržovala tak všeobecné opojení lidu, přinášejíc mu ustavičně nové důkazy vítězství, jehož plody už ztratil. Dne 17. března a 16. dubna došlo k prvním srážkám ve velkém třídním boji, který buržoazní republika skrývala pod svými křídly. 17. březen ukázal dvojaké postavení proletariátu, nepřipouštějící žádný rozhodný čin. Původním účelem jeho demonstrace bylo vrátit prozatímní vládu zpět na dráhu revoluce a za příznivých okolností vymoci vyloučení jejích buržoazních členů a odklad voleb do Národního shromáždění a do národní gardy. [24] Ale 16. března provedla buržoazie zastoupená v národní gardě demonstraci proti prozatímní vládě. Za výkřiků: „Pryč s Ledru-Rollinem!“ pronikla k Radnici. To donutilo lid, aby 17. března volal: „Ať žije Ledru-Rollin! Ať žije prozatímní vláda!“ V boji proti buržoazii byl nucen postavit se na stranu buržoazní republiky, která se mu zdála ohrožena. Upevnil postavení prozatímní vlády, místo aby si ji podřídil. 17. březen splaskl v melodramatickou scénu, a jestliže pařížský proletariát toho dne ještě jednou ukázal svou obrovitou mohutnost, buržoazii mimo prozatímní vládu i v ní to ještě víc utvrdilo v odhodlání jej zlomit. 16. duben byl nedorozuměním, vyvolaným prozatímní vládou společně s buržoazií. Na Martově poli a v Jízdárně se shromáždilo velké množství dělnictva, aby připravilo volby do generálního štábu národní gardy. Náhle se bleskurychle po celé Paříži z jednoho konce na druhý rozšířila zpráva, že se na Martově poli shromáždili ozbrojení dělníci pod vedením Louis Blanca, Blanquiho, Cabeta a Raspaila, aby odtud táhli na Radnici, svrhli prozatímní vládu a vyhlásili komunistickou vládu. Zazní signál k všeobecnému srazu — Ledru-Rollin, Marrast a Lamartine si později vzájemně upírali čest této iniciativy — a za hodinu stojí 100 000 mužů ve zbrani, Radnice je obsazena národní gardou a po celé Paříži hřmí výkřiky: „Pryč s komunisty! Pryč s Louis Blancem, Blanquim, Raspailem, Cabetem!“ Prozatímní vláda přijímá hold četných deputací, jež jsou všechny odhodlány chránit vlast a společnost. A když se konečně dělníci objeví před Radnicí, aby odevzdali prozatímní vládě vlasteneckou peněžní sbírku uspořádanou na Martově pou, dovídají se k svému údivu, že buržoazní Paříž právě zvítězila nad jejich stínem ve velmi ostražitě připraveném fiktivním boji. Strašný atentát ze 16. dubna poskytl záminku k povolání armády zpět do Paříže — což vlastně byl pravý účel této nejapné komedie — a k reakčním federalistickým demonstracím v provinciích. 4. května se sešlo Národní shromáděni [25] , zvolené v přímých všeobecných volbách. Všeobecné hlasovací právo nemělo tu magickou sílu, kterou mu přisuzovali republikáni starého ražení. Ti viděli v celé Francii nebo alespoň ve většině Francouzů citoyens [26] s totožnými zájmy, totožnými názory atd. Byl to jejich kult lidu. Místo jejich pomyslného lidu vynesly však volby na povrch skutečný lid, tj. představitele různých tříd, na které se tento skutečný lid rozpadá. Víme už, proč museli rolníci a maloměšťáci jít do voleb pod vedením bojechtivé buržoazie a velkostatkářů, zuřivě volajících po restauraci. Ale jestliže všeobecné hlasovací právo nebylo oním kouzelným proutkem, za který je bodří republikáni považovali, mělo zato jinou, daleko větší zásluhu v tom, že rozpoutalo třídní boj, umožnilo různým středním vrstvám buržoazní společnosti rychle překonat iluze a zklamání, vyzdvihlo rázem všechny frakce vykořisťující třídy na výšiny státní moci, a tak strhlo z jejich tváří lživé masky, zatímco monarchie se svým censem kompromitovala jen určité frakce buržoazie a ostatním dovolovala skrývat se v zákulisí a obklopovat se svatozáří společné opozice. V Ústavodárném národním shromáždění, které se sešlo 4. května, měli převahu buržoazní republikáni, republikáni z „Nationalu“. Dokonce i legitimisté a orleanisté se zpočátku odvažovali vystupovat jen pod maskou buržoazního republikanismu. Boj proti proletariátu mohl být zahájen jen ve jménu republiky. Od 4. května, a ne od 25. ůnora se datuje republika, tj. republika uznaná francouzským lidem; není to republika, kterou pařížský proletariát vnutil prozatímní vládě, není to republika se sociálními institucemi, není to vidina, která se vznášela před očima barikádových bojovníků. Republika vyhlášená Národním shromážděním, jediná zákonná republika, naprosto nebyla revoluční zbraní proti buržoaznímu pořádku, naopak, byla politickou rekonstrukcí tohoto pořádku, politickým znovuupevněním buržoazní společnosti, zkrátka: buržoazní republikou. Toto tvrzení zaznělo z tribuny Národního shromáždění a jeho ozvěna se nesla celým republikánským a protirepublikánským buržoazním tiskem. A tak jsme viděli, jak únorová republika skutečně nebyla ničím jiným, a ničím jiným ani nemohla být, než buržoazní republikou, jak ale prozatímní vláda pod přímým tlakem proletariátu byla nucena prohlásit ji za republiku se sociálními institucemi; jak pařížský proletariát nebyl ještě schopen překročit rámec buržoazní republiky jinak než v představě, ve fantazii, jak jí ale ve skutečnosti svým jednáním všude sloužil, jak se sliby dané proletariátu stávaly pro novou republiku nesnesitelným nebezpečím, jak celý životní proces prozatímní vlády nebyl ničím jiným než neustálým bojem proti požadavkům proletariátu. V Národním shromáždění zasedla celá Francie k soudu nad pařížským proletariátem. Shromáždění rázem skoncovalo se sociálními iluzemi únorové revoluce a otevřeně proklamovalo buržoazní republiku, nic než buržoazní republiku. Z výkonné komise, kterou samo jmenovalo, okamžitě vyloučilo zástupce proletariátu Louis Blanca a Alberta; zamítlo návrh na zřízení zvláštního ministerstva práce a s bouřlivým souhlasem uvítalo prohlášení ministra Trélata: „Nyní jde jen o to, aby se opět pracovalo za starých podmínek.“ Ale to všechno ještě nestačilo. Únorovou republiku vybojovali dělníci za pasívní podpory buržoazie. Proletáři se právem považovali za vítěze února a uplatňovali hrdé nároky vítězů. Museli být poraženi na ulici, muselo se jim ukázat, že podlehnou, nebudou-li bojovat společně s buržoazií, nýbrž proti ní. Jako k vytvoření únorové republiky s jejími ústupky socialismu bylo zapotřebí bitvy proletariátu, který se spojil s buržoazií proti monarchii, tak bylo nyní zapotřebí druhé bitvy, která by osvobodila republiku od jejích ústupků socialismu a oficiálně potvrdila panství buržoazní republiky. Buržoazie musela zamítnout požadavky proletariátu se zbraní v ruce. Skutečnou kolébkou buržoazní republiky není tedy únorové vítězství, nýbrž červnová porážka. Proletariát urychlil rozhodnutí, když 15. května vnikl do Národního shromáždění, snaže se marně získat znovu svůj revoluční vliv, zatímco dosáhl jen toho, že jeho energičtí vůdcové padli do rukou žalářníkům buržoazie. [27] Il faut en finir! S tím je nutno skoncovat! Tímto výkřikem vyjádřilo Národní shromáždění své rozhodnutí přinutit proletariát k rozhodné bitvě. Výkonná komise vydala několik provokačních dekretů, jako např. zákaz lidových shromáždění atd. Z tribuny Ústavodárného národního shromáždění byli dělníci přímo provokováni, uráženi, zesměšňováni. Ale hlavním terčem útoků, jak jsme viděli, byly národní dílny. Na ně přímo velitelsky poukazovalo Ústavodárné národní shromáždění výkonné komisi, která jen čekala, až Národní shromáždění ve formě příkazu potvrdí její vlastní plán. Výkonná komise začala tím, že ztížila vstup do národních dílen, že denní mzdu změnila ve mzdu od kusu, že všechny dělníky, kteří neměli domovskou příslušnost v Paříži, vyhnala do Sologne pod záminkou, že se tam provádějí pozemní práce. Tyto pozemní práce, jak oznámili svým druhům zklamaní dělníci, kteří se odtamtud vrátili — byly jen řečnickou frází, jíž se mělo okrášlit jejich vyhnanství. Konečně 21. června vyšel v „Moniteuru“ dekret, který nařizoval, aby všichni svobodní dělníci byli násilím vyhnáni z národních dílen nebo zařazeni do armády. Dělníci neměli na vybranou: buď zemřít hladem, nebo udeřit. Odpověděli 22. června velkolepým povstáním, první velkou bitvou mezi oběma třídami, na něž se rozpadá moderní společnost. Byl boj o zachování nebo zničení buržoazního řádu. Závoj, který halil republiku, se roztrhl. Je známo, s jakou bezpříkladnou statečností a geniálností, bez velitelů, bez jednotného plánu, bez prostředků, většinou i beze zbraní drželi dělníci po pět dní v šachu armádu, mobilní gardu, pařížskou národní gardu a národní gardu přivolanou z provincií. Je známo, jak se buržoazie pomstila za prožitou smrtelnou úzkost a s neslýchanou surovostí zmasakrovala přes 3000 zajatců. Oficiální představitelé francouzské demokracie byli tak ovlivněni republikánskou ideologií, že teprve za několik týdnů začali tušit smysl červnového boje. Byli jako zmámeni dýmem střelného prachu, v němž se rozplynula jejich fantastická republika. Čtenář dovolí, abychom slovy „Neue Rheinische Zeitung“ vylíčili bezprostřední dojem, který na nás učinila červnová porážka: „Poslední oficiální zbytek únorové revoluce, výkonná komise, se rozplynul před vážností událostí jako mlhavý přízrak. Lamartinův ohňostroj se proměnil v zápalné rakety Cavaignacovy. Fraternité, bratrství vzájemně proti sobě stojících tříd, z nichž jedna vykořisťuje druhou, toto bratrství proklamované v únoru, napsané obrovskými písmeny na čelo Paříže, na každé vězení, na všechny kasárny — hle, jaký je jeho pravý, nefalšovaný, jeho prozaický výraz: občanská válka, občanská válka ve své nejstrašnější podobě, válka mezi prací a kapitálem. Toto bratrství plálo před všemi okny Paříže večer 25. června, kdy Paříž buržoazie zářila světly, zatímco Paříž proletariátu hořela, krvácela a sténala. Bratrství trvalo jen tak dlouho, dokud se zájmy buržoazie bratrsky shodovaly se zájmy proletariátu. Pedanti staré revoluční tradice z roku 1793, socialističtí doktrináři, kteří prosili buržoazii o milost pro lid a jimž bylo dovoleno pronášet dlouhá kázání a kompromitovat se tak dlouho, dokud bylo nutno ukolébávat proletářského lva; republikáni, kteří se domáhali celého starého buržoazního pořádku, jenom bez korunované hlavy; dynastičtí opozičníci, jimž náhoda místo výměny ministrů podstrčila svržení dynastie; legitimisté, kteří nechtěli odložit livrej, nýbrž jen změnit její střih — to byli spojenci, s nimiž lid provedl svůj únor... Únorová revoluce byla krásná revoluce, revoluce všeobecných sympatií, protože rozpory, které v této revoluci propukly proti monarchii, dřímaly ještě nerozvinuté svorně vedle sebe, protože sociální boj tvořící její pozadí existoval zatím jen pomyslně, ve frázích, ve slovech. Červnová revoluce je ošklivá revoluce, odpuzující revoluce, protože namísto fráze nastoupil skutek, protože republika obnažila hlavu netvora, tím že mu srazila korunu, která ho maskovala a zakrývala. Pořádek! to bylo bitevní heslo Guizotovo. Pořádek! křičel guizotovcc Sébastiani, když Rusové zabrali Varšavu. Pořádek! křičí Cavaignac, surová ozvěna francouzského Národního shromáždění a republikánské buržoazie. Pořádek! hřměly jeho kartáče, když rvaly tělo proletariátu. Žádná z nesčetných revolucí francouzské buržoazie počínaje rokem 1789 nebyla atentátem na pořádek, protože všechny nechávaly nedotčeno třídní panství, otroctví dělníků, buržoazní pořádek, i když se měnila politická forma tohoto panství a tohoto otroctví. Červen na tento pořádek sáhl. Běda červnu!“ („Neue Rheinische Zeitung“ z 29. června l848.) [28] Běda červnu! vracela evropská ozvěna. Buržoazie donutila pařížský proletariát k červnovému povstání. Již tato okolnost sama jej odsoudila k porážce. K tomuto pokusu svrhnout násilně buržoazii nehnala proletariát přímá, uvědomělá potřeba, vždyť pro tento úkol ještě ani nedorostl. „Moniteur“ mu musel oficiálně oznámit, že doba, kdy republika považovala za nutné klanět se jeho iluzím, už minula, a teprve jeho porážka ho přesvědčila o pravdě, že i sebemenší zlepšení jeho postavení uvnitř buržoazní republiky zůstává utopií, která se při prvním pokusu o uskutečnění stává zločinem. Namísto požadavků, přehnaných svou formou, ale obsahově malicherných, dokonce ještě měšťáckých, jejichž splnění si chtěl proletariát vydobýt na únorové revoluci, nastoupilo smělé revoluční bojové heslo: Svržení buržoazie! Diktatura dělnické třídy! Proletariát učinil svůj hrob kolébkou buržoazní republiky, a tím ji zároveň donutil, aby vystoupila ve své ryzí podobě, jako stát, jehož doznaným účelem je zvěčnit panství kapitálu a otroctví práce. Majíc ustavičně před očima svého jizvami posetého, nesmiřitelného, nepřemožitelného nepřítele — nepřemožitelného proto, že jeho existence je životní podmínkou buržoazního panství — muselo se panství buržoazie zbavené všech pout přeměnit ihned v terorismus buržoazie. Když byl proletariát na čas odstraněn ze scény a diktatura buržoazie oficiálně uznána, musely se střední vrstvy buržoazní společnosti, maloburžoazie a rolnictvo, začít stále těsněji přimykat k proletariátu, a to tou měrou, jak se jejich postavení stávalo nesnesitelnějším a jak se zostřoval antagonismus mezi nimi a buržoazií. Viděly-li dříve tyto vrstvy příčinu svých běd v rozmachu proletariátu, musely ji nyní vidět v jeho porážce. Povzbudilo-li červnové povstání na celém kontinentě sebevědomí buržoazie a přimělo-li ji k tomu, aby se otevřeně spojila s feudální monarchií proti lidu, kdo byl první obětí tohoto spolku? Kontinentální buržoazie sama. Červnová porážka jí znemožnila, aby upevnila své panství a aby zastavila lid — zpola uspokojený, zpola rozčarovaný — na nejnižším stupni buržoazní revoluce. Konečně červnová porážka prozradila despotickým mocnostem Evropy tajemství, že Francie musí stůj co stůj udržet mír navenek, aby mohla uvnitř vést občanskou válku. Tím byly národy, které zahájily boj za svou národní nezávislost, vydány napospas Rusku, Rakousku a Prusku, ale zároveň se osud těchto národních revolucí stal závislým na osudu proletářské rcvoluce, zmizela jejich zdánlivá samostatnost a nezávislost na velkém sociálním převratu. Nebude osvobozen Maďar, ani Polák, ani Ital, dokud dělník zůstane otrokem! Konečné vítězství Svaté aliance změnilo tvářnost Evropy tak, že každé nové proletářské povstání ve Francii nezbytně vyvolá světovou válku. Nová francouzská revoluce bude nucena ihned opustit národní půdu a dobýt evropský prostor, na němž jedině je možno provést sociální revoluci 19. století. Teprve červnovou porážkou byly tedy vytvořeny všechny podmínky, za nichž se může Francie chopit iniciativy evropské revoluce. Teprve trikolóra smočená v krvi červnových povstalců se změnila v prapor evropské revoluce — v rudý prapor. A my voláme: Revoluce je mrtva, ať žije revoluce! [1] V originálu francouzské slovo „compère“, které má dvojí význam: kmotr, ale též kumpán, spojenec při dobrodružném podniku. (Pozn. red.) [2] Pařížské povstání z 5.—6. června 1832 bylo připraveno levým křídlem republikánské strany, tajnými revolučními spolky, včetně Společnosti přátel lidu; podnět k povstání dal pohřeb generála Lamarqua, jenž byl v opozici proti vládě Ludvíka Filipa. Dělníci, kteří se účastnili povstání, postavili mnoho barikád a bránili se velmi statečně a houževnatě. Povstání dělníků v Lyoně v dubnu 1834, jež vypuklo pod vedením tajné republikánské Společnosti lidských a občanských práv, patří mezi první masová vystoupení francouzského proletariátu. Povstání podporovali republikáni v mnoha jiných městech, zvláště v Paříži, bylo však krutě potlačeno. Pařížské povstání z 12. května 1839, v němž také měli hlavní úlohu revoluční dělníci, bylo připraveno tajnou republikánsko-socialistickou Společností ročních období v čele s Louis Augustem Blanquim a Armandem Barbèsem; bylo rozdrceno vojskem a národní gardou. [3] doslova: legální území, zde: okruh osob oprávněných volit. (Pozn. red.) [4] Robert Macaire — typ prohnaného šejdíře, vytvořený slavným francouzským hercem Frédérickem Lemaîtrem a zvěčněný v karikaturách Honoré Daumiera. Postava Roberta Macaira byla satirou na vládu finanční aristokracie v období červencové monarchie. [5] vykřičené kavárny a krčmy. (Pozn. red.) [6] Pryč s velkými zloději! Pryč s vrahy! (Pozn. red.) [7] „Dynastie Rothschildů“. (Pozn. red.) [8] „Židé — králové naší epochy“. (Pozn. red.) [9] Nic pro slávu! (Pozn. red.) [10] Mír stůj co stůj! (Pozn. red.) [11] Sonderbund — separátní spolek sedmi hospodářsky zaostalých katolických švýcarských kantonů, který byl založen roku 1843, aby zabránil provedení pokrokových buržoazních reforem ve Švýcarsku a udržel výsady církve a jezuitů. Reakční záměry Sonderbundu narazily na odpor buržoazních radikálů a liberálů, kteří v polovině čtyřicátých let získali převahu ve většině kantonů a ve švýcarském sněmu. Když se v červenci 1847 švýcarský sněm usnesl na rozpuštění Sonderbundu, zahájil Sonderbund počátkem listopadu válku proti ostatním kantonům. 23. listopadu 1847 byla armáda Sonderbundu rozdrcena vojsky spolkové vlády. Za této války Sonderbundu se reakční západoevropské mocnosti, dřívější členové Svaté aliance — Rakousko a Prusko — pokoušely zasahovat do švýcarských záležitostí ve prospěch Sonderbundu. Guizot začal fakticky podporovat tyto mocnosti tím, že vzal Sonderbund pod ochranu. [12] Připojení Krakova k Rakousku se souhlasem Ruska a Pruska dne 11. listopadu 1846. — Válka Sonderbundu ve Švýcarsku 4. až 28. listopadu 1847. — Povstání v Palermu 12. ledna 1848, koncem ledna Neapolitáni Palermo po devět dní bombardovali. (Engelsova poznámka k vydání z roku 1895.) [13] V Buzançais (departement Indre) byly na jaře 1847 z podnětu hladovějících dělníků, obyvatel okolních vesnic, přepadeny sklady potravin, které patřily spekulantům; přitom došlo ke krvavé srážce obyvatelstva s vojskem. Vláda odpověděla na události v Buzançais krutými represáliemi: čtyři přímí účastníci přepadení byli 16. dubna 1847 popraveni, mnoho jiných bylo deportováno. [14] „Le National“ („Národní noviny“) — francouzský deník, který vycházel v Paříži v letech 1830—1851; orgán umírněných buržoazních republikánů. Nejvýznačnějšími představiteli tohoto směru v prozatímní vládě byli Marrast, Bastide a Garnier-Pagès. [15] Francouzská republika! Svoboda, rovnost, bratrství! (Pozn. red.) [16] „La Gazette de France“ („Francouzské noviny“) — deník, který vycházel v Paříži od roku 1631, v čtyřicátých letech 19. století orgán legitimistů, stoupenců restaurace bourbonské dynastie. [17] V prvních dnech prozatímní vlády se jednalo o barvách státní vlajky francouzské republiky. Pařížští revoluční dělníci žádali, aby za státní vlajku byla zvolena rudá vlajka, která byla vztyčena v pařížských dělnických předměstích za červnového povstání roku 1832. Zástupci buržoazie trvali na trojbarevné vlajce, trikolóře (modro-bílo-červená), která byla francouzskou vlajkou za buržoazní revoluce z konce 18. století i za císařství Napoleona I. Již před revolucí z roku 1848 byly tyto barvy odznakem buržoazních republikánů kolem „Nationalu“. Zástupci dělnictva byli nuceni přistoupit na to, aby za státní vlajku francouzské republiky byla prohlášena trojbarevná vlajka. K vlajkové žerdi se však připínala rudá kokarda. [18] „Le Moniteur universel“ („Všeobecný zpravodaj“) — francouzský deník, oficiální vládní orgán, vycházel v Paříži pod tímto názvem v letech 1789 až 1869. List otiskoval vládní dokumenty, parlamentní zprávy a jiné oficiální materiály; v roce 1848 byly v tomto listu uveřejněny také zprávy o zasedání lucemburské komise. [19] vládou, jež odstraňuje ono strašlivé nedorozuminí existující mezi různými třídami. (Pozn. red.) [20] Jacques le bonhomme nebo Jacques Bonhomme (Kuba prosťáček) — posměšná přezdívka francouzské šlechty pro rolníky. [21] Tím se míní částka, kterou v roce 1825 určil francouzský král na odškodnění šlechticům, jejichž majetek byl zkonfiskován za francouzské buržoazní revoluce z konce 18. století. [22] Lazaroni — tak se nazývaly v Itálii deklasované lumpenproletářské živly; reakční monarchistické kruhy jich často využívaly k boji proti liberálnímu demokratickému hnutí. [23] Anglický „chudinský zákon“ z roku 1834 připouštěl jen jednu formu pomoci chudým — umístění ve workhouses (pracovních domech), kde dělníci vykonávali neproduktivní, jednotvárnou a úmornou práci. Lid nazýval tyto domy „bastily chudých“. [24] Jde o vypsání voleb do hlavního štábu národní gardy na 18. března a do Ústavodárného národního shromáždění na 9. dubna. Pařížští dělníci z okolí Blanquiho, Dézamyho aj. žádali, aby volby byly odloženy, a odůvodňovali to tím, že je nutno provést mezi obyvatelstvem řádnou vysvětlovací kampaň. [25] Zde a dále až po str. 80 (v tištěném vydání str.80 - zde až po text "Viz poznámka (l) v kapitole "II - 13. červen 1849" (Poznámka MIA)) se Národním shromážděním rozumí Ústavodárné národní shromáždění, které bylo v činnosti od 4. května 1848 do května 1849 (Konstituanta). (Pozn. red.) [26] občany. (Pozn. red.) [27] Revoluční vystoupení lidových mas 15. května 1848, při němž hlavní úlohu hráli dělníci v čele s Blanquim aj., probíhala pod heslem dalšího prohloubení revoluce a podpory revolučního hnutí v Itálii, Německu a Polsku. Demonstranti pronikli do zasedací síně Ústavodárného shromáždění a žádali, aby byly splněny sliby, že dělníci dostanou chléb a práci a že bude vytvořeno ministerstvo práce; pokusili se rozehnat Ústavodárné shromáždění a vytvořit novou prozatímní vládu. Lidové vystoupení z 15. května bylo potlačeno a jeho vůdcové — Blanqui, Barbès, Raspail aj. — zatčeni. [28] Viz Marx—Engels, Spisy 5, zde. | [1] Efter Julirevolutionen, da den liberale bankier Laffitte i triumf førte sin staldbroder, [2] hertugen af Orleans, [3] til rådhuset, bemærkede han: »Fra nu af vil bankiererne herske«. Laffitte havde røbet revolutionens hemmelighed. Det var ikke det franske bourgeoisi, som herskede under Louis Philippe, men en fraktion af det, bankierer, børskonger, jernbanekonger, ejere af kul- og jernværker og skove, og i kompagni med dem en del af godsejerne – det såkaldte finansaristokrati. Det sad på tronen, det dikterede love i kamrene, det besatte statens embeder fra ministeriet til tobaksbureauet. Det egentlige industrielle bourgeoisi udgjorde en del af den officielle opposition, d.v.s. det var kun repræsenteret som et mindretal i kamrene. Dets opposition blev desto mere resolut, jo mere utilsløret finansaristokratiets eneherredømme udviklede sig, og jo mere det efter de blodigt undertrykte opstande 1832, 1834 og 1839 selv troede sit herredømme over arbejderklassen sikret. Grandin, en fabrikant fra Rouen, både i den konstituerende og i den lovgivende nationalforsamling det mest fanatiske redskab for den borgerlige reaktion, var i deputeretkammeret Guizots heftigste modstander. Leon Faucher, der senere blev bekendt på grund af sine afmægtige anstrengelser for at svinge sig op til at blive den franske kontrarevolutions Guizot, førte i Louis Philippes sidste tid til en pennefejde for industrien mod spekulationen og dens lakaj, regeringen: Bastiat agiterede i Bordeaux’ og hele det vinproducerende Frankrigs navn mod det herskende system. Småborgerskabet i alle dets afskygninger var ligesom bondeklassen fuldstændig udelukket fra den politiske magt. Endelig fandtes i den officielle opposition eller helt udenfor pays legal [4] de ideologiske repræsentanter og talsmænd for de anførte klasser, deres videnskabsmænd, sagførere, læger o.s.v., kort sagt: de såkaldte kapaciteter. På grund af sin finansnød var julimonarkiet fra første færd afhængigt af storbourgeoisiet, og dets afhængighed af storbourgeoisiet blev en uudtømmelig kilde til en voksende finansnød. Det var umuligt at indrette statsforvaltningen efter den nationale produktions interesser, når man ikke bragte ligevægt i budgettet og skabte ligevægt mellem statsudgifter og statsindtægter. Og hvorledes skulle man tilvejebringe denne ligevægt uden at indskrænke statens udgifter, d.v.s. uden at krænke interesser, der var lige så mange støtter for det herskende system, og uden at omordne skattefordelingen, d.v.s. uden at vælte en betydelig del af skattebyrden over på storbourgeoisiets egne skuldre? At statsgælden tog til, var tværtimod af direkte interesse for den bourgeoisfraktion, der herskede og gav love gennem kammeret. Statsunderskuddet, det var netop den egentlige genstand for deres spekulation og hovedkilden til deres berigelse. Hvert år et nyt underskud. Efter 4-5 års forløb et nyt lån. Og hvert nyt lån gav finansaristokratiet ny anledning til at snyde staten, som kunstigt blev holdt på fallittens rand – den måtte kontrahere med bankiererne under de ugunstigste betingelser. Hvert nyt lån gav på ny lejlighed til at plyndre det publikum, som anbringer sin kapital i statslån, plyndre det gennem børsoperationer, i hvis hemmeligheder regeringen og kammerflertallet var indviet. Overhovedet bød statskreditens vaklende stilling og besiddelsen af statshemmelighederne bankiererne og deres forbundsfæller i kamrene og på tronen mulighed for at fremkalde ekstraordinære, pludselige svingninger i statspapirernes kurser, hvilket altid måtte resultere i en mængde mindre kapitalisters ruin og i de store spilleres fabelagtigt hurtige berigelse. Når statsunderskuddet var i den herskende bourgeois-fraktions direkte interesse, så forstår man, hvorfor de ekstraordinære statsudgifter i Louis Philippes sidste regeringsår langt overskred det dobbelte af de ordinære statsudgifter under Napoleon, ja næsten årligt nåede 400 millioner francs, mens Frankrigs samlede årlige udførsel gennemsnitlig sjældent nåede 750 millioner francs. De enorme sum-mer, der således flød gennem statens hænder, gav desuden anledning til bedrageriske leveringskontrakter, bestikkelser, underslæb og kæltringestreger af enhver art. Optrækkeriet overfor staten, som fandt sted i stor stil gennem lånene, gentog sig i det små ved statsarbejderne. Forholdet mellem kammeret og regeringen gentog sig om og om igen i forholdet mellem de enkelte administrationer og de enkelte arbejdsgivere. Pa samme måde som med statsudgifterne overhovedet og med statslånene, således udbyttede den herskende klasse jernbaneanlæggene. Kamrene væltede hovedbyrderne over på staten og sikrede det spekulerende finansaristokrati de gyldne frugter. Man husker skandalerne i deputeretkammeret, når det af og til blev åbenbaret, at samtlige medlemmer af majoriteten, en del af ministrene medregnet, deltog som aktionærer i de samme jernbaneanlæg, som de bagefter som lovgivere lod udføre på statens bekostning. Den mindste finansielle reform strandede derimod på bankierernes indflydelse. Således f. eks. postreformen. Rothschild protesterede. Turde staten forringe indtægtskilder, der skulle bruges til at forrente dens stadig voksende gæld? Julimonarkiet var ikke andet end et aktieselskab til udbytning af den franske nationalrigdom, hvis dividender fordeltes mellem ministre, kamre, 240.000 vælgere og deres påhæng. Louis Philippe var dette kompagnis direktør – Robert Macaire [5] på tronen. Handel, industri, landbrug, skibsfart, det industrielle bourgeoisis interesser, måtte under dette system bestandig komme i fare og blive forfordelt. Billig regering, gouvernement á bon marché, havde dette bourgeoisi i julidagene skrevet på sin fane. Eftersom finansaristokratiet gav lovene, administrerede staten, disponerede over samtlige organiserede offentlige myndigheder, beherskede den offentlige mening gennem den faktiske tilstand og gennem pressen, oplevede man i alle kredse, fra hoffet til Cafe Borgne, [6]den samme prostitution, det samme skamløse bedrageri, den samme stræben efter at berige sig, ikke ved produktion, men ved behændig tilegnelse af andres allerede forhåndenværende rigdom; derfor opstod der navnlig blandt det borgerlige samfunds spidser, og hvert øjeblik i konflikt med de borgerlige love, en hemningsløs dyrkelse af de usunde og løsagtige lyster, hvori spekulationsrigdom ifølge sin natur søger tilfredsstillelse, hvor nydelsen bliver udsvævende, hvor penge, blod og smuds flyder sammen. Finansaristokratiet er, i sin erhvervsmåde som i sine nydelser, ikke andet end en genfødelse af pjalteproletariatet i toppen af det borgerlige samfund. Og de ikke-herskende fraktioner af det franske bourgeoisi råbte korruption! Folket råbte: Ned med de stor e tyve! Ned med morderne! Da det i året 1847 på det borgerlige samfunds mest ophøjede skuepladser så de samme scener fremført offentligt, som plejer at bringe pjalteproletariatet til bordellerne, til fattighusene, til galeanstalterne, for dommeren, i tugthuset og på skafottet. Det industrielle bourgeoisi så sine interesser truet, småborgerskabet var moralsk forfærdet, folkefantasien var oprørt. Paris oversvømmedes med stridsskrifter, – »Dynastiet Rothsclild«, »Ågerkarlene, vor tids konger« osv. – hvori finansaristokratiets herredømme med større eller mindre åndrighed blev afsløret og brændemærket. Ikke en skilling for æren! Æren giver ikke profit! Fred for enhver pris! Krigen trykker kursen på tre- og fireprocentspapirerne! havde børshajernes Frankrig skrevet på sin fane. Dets udenrigspolitik fortabte sig derfor i en række krænkelser af den franske nationalfølelse, der reagerede så meget desto livligere, da rovet af Polen fuldførtes med Krakows indlemmelse i Østrig, og Guizot i den schweiziske særforbundskrig aktivt trådte over på den hellige alliances side. De schweiziske liberales sejr i denne skinkrig hævede i Frankrig den borgerlige oppositions selvfølelse, den blodige folkerejsning i Palermo virkede som et elektrisk stød på den lammede folkemasse og vakte dens store revolutionære erindringer og lidenskaber. [7] Endelig fremskyndedes udbruddet af den almindelige misfornøjelse og forstemtheden modnedes til revolte af to økonomiske verdensbegivenheder. Kartoffelsygen og misvæksten i 1845 og 1846 øgede den almindelige gæring i folket. Dyrtiden i 1847 fremkaldte i Frankrig som på det øvrige kontinent blodige konflikter. Mens finansaristokratiet fejrede sine skamløse orgier, måtte folket kæmpe for at skaffe de vigtigste livsfornødenheder! I Euzancais henrettedes hungeroprørerne, i Paris indstilledes på foranledning af den kongelige familie retsforfølgelsen mod overmætte svindlere! Den anden store økonomiske begivenhed, som fremskyndede revolutionens udbrud, var en almindelig handels- og industrikrise i England; allerede i efteråret 1845 bebudedes den af de tab, som masser af jernbaneaktiespekulanter led, i 1846 blev den holdt hen af en række tilfældigheder som den forestående afskaffelse af korntolden, men brød så endelig ud i efteråret 1847 med de store kolonialvarehandleres bankerot i London, og i hælene på dem fulgte landbankernes fallit og lukningen af fabrikerne i de engelske industriområder. Eftervirkningen af denne krise var endnu ikke ophørt på kontinentet, da Februarrevolutionen brød ud. Den økonomiske epidemis ødelæggelse af handel og industri gjorde finansaristokratiets eneherredømme endnu mere uudholdeligt. I hele Frankrig fremkaldte det oppositionelle bourgeoisi banketagitationen for en valgreform, som skulle skaffe det majoriteten i kamrene og styrte børsministeriet. I Paris havde industrikrisen yderligere specielt til følge, at en mængde fabrikanter og storkøbmænd, som under de nuværende forhold ikke mere kunne gøre forretninger på de udenlandske markeder, måtte gå over til indenrigshandelen. De oprettede store etablissementer, hvis konkurrence ruinerede en mængde kræmmere og småhandlende. Derfor et utal af fallitter i denne del af Paris’ borgerskab, derfor dets revolutionære optræden i februar. Det er en kendt sag, hvorledes Guizot og kamrene besvarede reformforslagene med en utvetydig udfordring, hvorledes Louis Philippe for sent besluttede sig til et ministerium Barrot, hvorledes det kom til et håndgemæng mellem folket og hæren, hvorledes hæren blev afvæbnet på grund af nationalgardens passive holdning, hvorledes julimonarkiet måtte vige pladsen for en provisorisk regering. Den provisoriske regering, der rejste sig på februarbarrikaderne, afspejlede i sin sammensætning nødvendigvis de forskellige partier, som havde andel i sejren. Den kunne ikke være andet end et kompromis mellem de forskellige klasser, som i fællesskab havde omstyrtet julitronen, men hvis interesser stod fjendtligt overfor hinanden. Den store majoritet bestod af repræsentanter for bourgeoisiet. Det republikanske småborgerskab, repræsenteret af Ledru-Rollin og Flocon, det republikanske bourgeoisi af folkene fra "National", [8] den dynastiske opposition af Cremieux, Dupont de l'Eure osv. Arbejderklassen havde kun to repræsentanter, Louis Bianc og Albert. Endelig Lamartine i den provisoriske regering, han repræsenterede egentlig ikke nogen virkelig interesse, ikke nogen bestemt klasse, han var udtryk for Februarrevolutionen selv, den fælles rejsning med dens illusioner, dens poesi, dens indbildte indhold og dens fraser. Iøvrigt tilhørte denne ordfører for Februarrevolutionen, såvel efter sin stilling som efter sine anskuelser, bourgeoisiet. Behersker Paris på grund af den politiske centralisering Frankrig, så behersker arbejderne under revolutionære jordskælv Paris. Den provisoriske regerings første livsytring var forsøget på at unddrage sig denne overvældende indflydelse ved en appel til det nøgterne Frankrig mod det sejrsberuste Paris. Lamartine bestred barrikadekæmpernes ret til at udråbe republikken, det havde kun franskmændenes flertal ret til; man måtte afvente deres stemmeafgivning, pariserproletariatet burde ikke plette sin sejr med en usurpation. Bourgeoisiet tillader kun proletariatet een usurpation – kampens. Ved middagstid den 25. februar var republikken endnu ikke udråbt, derimod var samtlige ministerier allerede fordelt mellem den provisoriske regerings borgerlige elementer og mellem generalerne, bankiererne og »National«s advokater. Men arbejderne var besluttet på denne gang ikke at finde sig i et lignende bedrag som i juli 1830. De var parat til at optage kampen på ny og fremtvinge republikken med våbenmagt. Med dette budskab begav Raspail sig til rådhuset. I pariserproletariatets navn befalede han den provisoriske regering at udråbe republikken; hvis denne befaling fra folket ikke var fuldbyrdet i løbet af to timer, så ville han vende tilbage i spidsen for 200.000 mand. Ligene af de faldne var næppe nok blevet kolde, barrikaderne endnu ikke bragt af vejen, arbejderne ikke afvæbnet, og den eneste magt, som man kunne sende imod dem, var nationalgarden. Under disse omstændigheder forsvandt pludselig den provisoriske regerings statskloge betænkeligheder og juridiske samvittighedsskrupler. De to timers frist var endnu ikke udløbet, da de historiske kæmpeord allerede prangede på alle mure i Paris: Den franske republik! Frihed, lighed og broderskab! Med republikkens proklamering på grundlag af den almindelige valgret var selv erindringen om de begrænsede mål og motiver udslukt, som havde drevet bourgeoisiet ud i Februarrevolutionen. I stedet for nogle få fraktioner af borgerskabet var samtlige klasser i det franske samfund pludselig slynget ind i den politiske magtkreds, tvunget til at forlade logerne, parterret og galle riet og i egen person spille med på den revolutionære skueplads. Med det konstitutionelle kongedømme var også skinnet af statsmagtens egenmægtighed overfor det borgerlige samfund forsvundet, og dermed hele den række af underordnede kampe, som denne skinmagt udfordrer til! Idet proletariatet tvang den provisoriske regering og derigennem hele Frankrig til at acceptere republikken, trådte det straks i forgrunden som selvstændigt parti, men det udfordrede samtidig hele det borgerlige Frankrig til kamp imod sig. Hvad det erobrede, var terræn til kampen for dets revolutionære frigørelse, men ingenlunde selve denne frigørelse. Februarrepublikken måtte i første omgang tværtimod fuldstændiggøre bourgeoisiets herredømme, idet den lod samtlige besiddende klasser træde ind i den politiske magtkreds ved siden af finansaristokratiet. Flertallet af de store godsejere, legitimisterne, blev frigjort fra den politisk betydningsløse tilværelse, hvortil julimonarkiet havde dømt dem. Ikke for ingenting havde Gazette de France [9] agiteret sammen med oppositionsbladene, ikke for ingenting havde Laroche-Jaquelin i deputeretkammerets møde den 24. februar taget parti for revolutionen. Gennem den almindelige valgret blev de nominelle ejendomsbesiddere, bønderne, som udgør franskmændenes store flertal, indsat til voldgiftsdommere over Frankrigs skæbne. Februarrepublikken lod endelig bourgeoisiherredømmet træde klart frem, ved at slå den krone bort, bag hvilken kapitalen holdt sig skjult. Ligesom arbejderne i julidagene havde tilkæmpet sig det borgerlige monarki, havde de i februardagene tilkæmpet sig den borgerlige republik. Ligesom julimonarkiet var tvunget til at tilkendegive sig som monarki, omgivet af republikanske institutioner, således var februarrepublikken tvunget til at tilkendegive sig som republik, omgivet af sociale institutioner. Pariserproletariatet fremtvang også denne indrømmelse. Marche, en arbejder, dikterede det dekret, hvori den lige dannede provisoriske regering forpligtede sig til at sikre arbejdernes eksistens ved hjælp af arbejde osv. Og da den få dage senere glemte sine løfter og syntes at have mistet proletariatet af syne, marcherede en flok på 90.000 arbejdere til rådhuset under råbet: Organisering af arbejdet! Dannelse af et særligt arbejdsministerium! Modstræbende og efter lange debatter udnævnte den provisoriske regering en permanent specialkommission, der havde til opgave at finde på midler til forbedring af de arbejdende klassers stilling! Denne kommission blev sammensat af delegerede fra Paris’ håndværkerkorporationer, og Louis Blanc og Albert kom i spidsen for den. Luxembourgslottet blev anvist den som mødesal. Således var arbejderklassens repræsentanter forvist fra den provisoriske regerings opholdssted, den borgerlige del af regeringen beholdt den virkelige statsmagt og forvaltningens tøjler udelukkende i sine egne hænder; og ved siden af ministerierne for finanserne, for handelen, for offentlige arbejder, ved siden af bank og børs rejste der sig en socialistisk synagoge, hvis ypperstepræster, Louis Blanc og Albert, havde den opgave at opdage det forjættede land, forkynde det ny evangelium og at skaffe pariserproletariatet arbejde. I modsætning til en hvilken som helst verdslig statsmagt stod der ikke noget budget og ikke nogen eksekutivmagt til deres rådighed. De skulle løbe panden mod det borgerlige samfunds grundpiller. Mens Luxembourg søgte de vises sten, prægede man i rådhuset gangbar mønt. Og faktisk kunne pariserproletariatets krav, for så vidt som de rakte ud over den borgerlige republik, ikke få nogen anden eksistens end tågen i Luxembourg. Arbejderne havde gennemført Februarrevolutionen i fællesskab med bourgeoisiet, de søgte at sætte deres interesser igennem ved siden af bourgeoisiet, ligesom de i selve den provisoriske regering havde indsat en arbejder ved siden af den borgerlige majoritet. Organisering af arbejdet! Men lønarbejdet, det er den forhåndenværende, borgerlige organisering af arbejdet. Uden det ikke nogen kapital, ikke noget bourgeoisi, ikke noget borgerligt samfund. Et eget arbejdsministerium! Men ministerierne for finanserne, handelen og for offentlige arbejder, er de ikke de borgerlige arbejdsministerier? Og ved siden af dem et proletarisk arbejdsministerium, det måtte være et afmagtens ministerium, et ministerium for fromme ønsker, en Luxembourgkommission. Ligesom arbejderne troede, at de kunne frigøre sig ved siden af bourgeoisiet, mente de, at de inden for Frankrigs nationale vægge kunne fuldbyrde en proletarisk revolution ved siden af de øvrige bourgeoisnationer. Men de franske produktionsforhold er betinget af Frankrigs udenrigshandel, af dets stilling på verdensmarkedet og lovene der; hvorledes skulle Frankrig kunne bryde dem uden en europæisk revolutionskrig, som ville slå tilbage på verdensmarkedets despot, England? Så snart en klasse, i hvilken samfundets revolutionære interesser er koncentreret, rejser sig, finder den umiddelbart i sin egen situation indholdet og materialet til sin revolutionære virksomhed: at slå fjender ned, at gribe til forholdsregler, som er bestemt af kampens behov; konsekvenserne af dens egne handlinger driver den videre. Den foretager ikke teoretiske undersøgelser over sin egen opgave. Den franske arbejderklasse befandt sig ikke på dette standpunkt, den var endnu ude af stand til at gennemføre sin egen revolution. Det industrielle proletariats udvikling er overhovedet betinget af det industrielle bourgeoisis udvikling. Først under dets herredømme vinder det den udstrakte nationale eksistens, som kan hæve dets revolution op til at være national, først under det skaber det selv de moderne produktionsmidler, som bliver lige så mange midler til dets egen revolutionære befrielse. Dets herredømme river først det feudale samfunds materielle rødder op og jævner det terræn, hvorpå en proletarisk revolution alene er mulig. Den franske industri er mere udviklet og det franske bourgeoisi mere revolutionært end på det øvrige kontinent. Men Februarrevolutionen, var den ikke umiddelbart rettet mod finansaristokratiet? Denne kendsgerning beviste, at det industrielle bourgeoisi ikke beherskede Frankrig. Det industrielle bourgeoisi kan kun herske der, hvor den moderne industri former alle ejendomsforhold i overensstemmelse med sig selv, og kun der kan industrien vinde denne magt, hvor den har erobret verdensmarkedet, thi de nationale grænser er ikke vide nok for dets udvikling. Men Frankrigs industri hævder for en stor del selv sit nationale marked alene ved et mere eller mindre modificeret beskyttelsessystem. Mens det franske proletariat derfor i det øjeblik, da der udbryder revolution i Paris, besidder en faktisk magt og en indflydelse, som tilskynder det til et større fremstød, end det har kræfter til, så er det i det øvrige Frankrig trængt sammen på enkelte spredtliggende industrielle centralpunkter og forsvinder næsten mellem et over-mægtigt antal bønder og småborgere. Kampen mod kapitalen i sin udviklede, moderne form, i sin kulminationsfase, den industrielle lønarbejders kamp mod den industrielle bourgeois er i Frankrig kun een side af sagen. Efter februardagene kunne denne kamp så meget mindre give revolutionen dens nationale indhold, som kampen mod kapitalens underordnede udbytningsmåder – bondens mod renteågeren, småborgerens mod grossereren, bankieren og fabrikanten, kort sagt mod bankerotten – endnu var indhyllet i den almindelige rejsning mod finansaristokratiet. Intet er altså mere forklarligt, end at pariserproletariatet søgte at sætte sin interesse igennem ved siden af den borgerlige interesse, i stedet for at gøre den gældende som selve samfundets revolutionære interesse, at det lod den rode fane falde for den tre farvede. De franske arbejdere kunne ikke gøre et eneste skridt fremad, ikke krumme et hår på den borgerlige ordnings hoved, førend revolutionens forløb havde rejst nationens masse, bønderne og småborgerne, der stod mellem proletariatet og bourgeoisiet, mod denne ordning, mod kapitalens herredømme, havde tvunget dem til at tilslutte sig proletarerne som deres forkæmpere. Kun gennem det uhyre nederlag i juni kunne arbejderne erhverve sig denne sejr. Luxembourgkommissionen, dette produkt af pariserarbejderne, har gjort sig fortjent ved fra en europæisk talerstol at have forrådt hemmeligheden ved det nittende århundredes revolution: proletariatets frigørelse. »Le Moniteur« [10] rødmede, da den officielt måtte udbrede de »vilde sværmerier«, som tidligere havde ligget begravet i socialisternes apokryfe skrifter og kun fra tid til anden havde nået bourgeoisiets øren som fjerne, halvt frygtelige og halvt latterlige sagn. Europa for overrasket op af sin borgerlige halvslummer. I proletarernes tanker altså, som forvekslede finansaristokratiet med bourgeoisiet som sådant; i republikanske bedsteborgeres indbildning, som fornægtede selv klassernes eksistens eller højest indrømmede, at de var til som en følge af det konstitutionelle monarki; i de hykleriske fraser, der lanceredes af de borgerlige, hidtil magtesløse fraktioner, var bourgeoisiets herredømme afskaffet med republikkens indførelse. Alle royalister forvandledes dengang til republikanere, og alle millionærer i Paris til arbejdere. Det slagord, som svarede til denne indbildte afskaffelse af klasseforholdene, var » fraternite«, almindelig forbrødring og broderskab. Denne hyggelige abstraktion fra klassemodsætningerne, denne sentimentale udligning af de indbyrdes modsatte klasseinteresser, denne sværmeriske ophøjethed over klassekampen: fraternite, det var Februarrevolutionens egentlige stikord. Klasserne var adskilt ved en ren og skær misforståelse, og Lamartine døbte den provisoriske regering af 24. februar: »En regering, som afskaffer denne frygtelige misforståelse, der hersker mellem forskellige klasser«. Pariserproletariatet svælgede i denne storslåede fraternitetsrus. Den provisoriske regering, der nu engang var blevet tvunget til at proklamere republikken, foretog sig på sin side alt muligt for at gøre den antagelig for bourgeoisiet og provinserne. De blodige rædsler under den første franske republik blev desavoueret ved afskaffelsen af dødsstraf for politiske forbrydelser, pressen stod åben for alle meninger; hæren, domstolene og administrationen forblev med få undtagelser i hænderne på deres gamle rangspersoner, ingen af de store skyldige fra julimonarkiet blev draget til regnskab. De borgerlige republikanere fra kredsen omkring »National« morede sig med at ombytte monarkistiske navne og kostumer med gammelrepublikanske. For dem var republikken ikke andet end en ny baldragt for det gamle borgerlige samfund. Sin hovedfortjeneste søgte den unge republik i ikke at afskrække nogen, men tværtimod selv bestandig at lade sig forskrække – og ved svag eftergivenhed og modstandsløshed at hævde sin eksistens og afvæbne modstanden. For de priviligerede klasser inde i riget og de despotiske magter udenfor forkyndtes det højlydt, at republikken var af fredsommelig natur. At leve og lade leve var dens motto. Dertil kom, at tyskerne, polakkerne, østrigerne, ungarerne, italienerne kort tid efter Februarrevolutionen gjorde oprør, hvert folk efter sin umiddelbare situation. Rusland og England – det sidste selv i bevægelse og det første skræmt – var ikke forberedt på indgriben. Republikken fore-fandt altså ikke nogen national fjende. Altså ingen store udenlandske forviklinger, som kunne opflamme handlekraften, fremskynde den revolutionære proces, drive den provisoriske regering fremad eller kaste den over bord. Pariserproletariatet, som i Februarrevolutionen så sit eget værk, hilste naturligvis med bifald enhver af den provisoriske regerings handlinger, som lettere lod den få fodfæste i det borgerlige samfund. Det lod sig villigt benytte til polititjeneste af Caussidiere for at beskytte ejendommen i Paris, ligesom det lod Louis Blanc mægle i lønstridighederne mellem arbejdere og mestre. Det regnede det for en æressag at bevare republikkens borgerlige ære uplettet i Europas øjne. Republikken mødte ikke nogen modstand, hverken udefra eller indefra. Dermed var den afvæbnet. Dens opgave bestod ikke længere i at omskabe verden på revolutionær måde, dens opgave bestod nu kun i at tilpasse sig efter det borgerlige samfunds forhold. Der gives ikke noget mere talende vidnesbyrd om den fanatisme, med hvilken den provisoriske regering gav sig i lag med denne opgave, end dens finansielle dispositioner. Den offentlige kredit og privatkrediten var naturligvis rystet. Den offentlige kredit beror på tilliden til, at staten lader sig udbytte af finanshajerne. Men den gamle stat var forsvundet, og revolutionen var fremfor alt rettet mod finansaristokratiet. Den sidste europæiske handelskrises svingninger var endnu ikke ebbet ud. Endnu fulgte bankerot på bankerot. Privatkrediten var altså lammet, cirkulationen hæmmet, produktionen gået i stå, før Februarrevolutionen udbrød. Den revolutionære krise forøgede den kommercielle. Og når privatkrediten beror på tilliden til, at de borgerlige produktionsforhold i hele deres omfang, at den borgerlige orden er uantastet og uantastelig, hvorledes måtte da ikke en revolution virke, som truede den borgerlige produktions grundlag, proletariatets økonomiske slaveri, en revolution, som overfor børsen rejste Luxembourgs sfinx? Proletariatets rejsning, det er den borgerlige kredits afskaffelse; thi det er afskaffelsen af den borgerlige produktion og dens orden. Den offentlige kredit og privatkrediten er det økonomiske termometer, hvorpå man kan aflæse intensiteten af en revolution. I samme grad, som de falder, stiger revolutionens glød og skaberkraft. Den provisoriske regering ville befri republikken for det antiborgerlige skær. Den måtte derfor først og fremmest søge at sikre denne nye statsforms bytteværdi, dens kurs på børsen. Med republikkens notering på børsen steg privatkrediten nødvendigvis igen. For endog at udrydde mistanken om, at den ikke ville eller ikke kunne efterkomme de forpligtelse, som var overtaget fra monarkiet, for at styre troen på republikkens borgerlige moral og betallingsevne, tog den provisoriske regering sin tilflugt til et lige så uværdigt som barnligt praleri. Før de lovmæssige betalingstermin udbetalte den renter af 5 procents, 4½ procents og 4 procents papirer til statskreditorerne. Den borgerlige aplomb, kapitalisternes selvfølelse, vågnede pludselig, da de så, hvordan man ængsteligt havde hastværk med at købe deres tillid. Den provisorisk regerings pengeforlegened blev naturligvis ikke mindre ved er sådant teaterkup, som berøvede den de disponible kontanter. Finanskniben kunne ikke længere skjules, og småborgerne, tyendet og arbejderne måtte betale den behagelige overraskelse, man havde beredt statskreditorerne. Sparekassebøger på beløb over 200 francs blev erklæret for uindløselige med penge. De i sparekasserne anbregte summer blev konfiskeret og ved et dekret forvandlet til en statsgæld, der ikke skulle betales tilbage. Dermed blev den i forvejen trykkede småborger forbitret på republikken. Når han i stedet for sine sparekasseøger fik statsgældsbeviser, blev han tvunget til at på børsen for at sælge dem og således til at overgive sig direkte til børshajernes hænder, dem, mod hvem han havde lavet Februarrevolutionen. Finansaristokratiet, som herskede under julimonakiet, havde sit tempel i banken. Ligesom børsen beherskede statskreditten, således behersker banken handelskreditten. Direkte truet af Februarrevolutionen, ikke blot i sit herredæmme, men i sin eksistens, søgte banken på forhånd at miskreditere republikken, i det den gjorde mangelen på kredit almindelig. Den opsagde pludselig bankierernes, fabrikanternes og købmændenes kredit. Da denne manøvre ikke straks fremkaldte en kontrorevolution, gav den nødvendigvis agslag for banken selv. Kapitalisterne trak de penge tilbage, som dehavde anbragt i bankens kældere. Indeaverne af banknoter styrtede til dens kasse for at få dem omvekslet med guld og sølv. Den provisoriske regering kunne have tvunget banken til bankerot uden voldsom indblanding, på legal måde; den behøvede blot at forholde sig passiv og overlade banken til sin skæbne. Bankens bankerot – det ville have været den syndflod, som i et nu kunne have fejet finansaristokratiet, den mægtigste og farligste fjende af republikken, julimonarkiets gyldne piedestal, væk fra fransk jord. Og var banken først bankerot, måtte bourgeoisiet selv betragte det som et sidste fortvivlet redningsforsøg, når regeringen oprettede en nationalbank og underkastede den nationale kredit nationens kontrol. Den provisoriske regering satte derimod en tvangskurs på bankens sedler. Den gjorde mere end det. Den forvandlede alle provinsbanker til filialer under Banque de France og lod den spinde sit net over hele Frankrig. Den pantsatte senere statsskovene til banken som garanti for et lån hos den. Således befæstede og udviklede Februarrevolutionen umiddelbart det bankvælde, den skulle styrte. Under alt dette vred den provisoriske regering sig i et voksende underskuds mareridt. Forgæves tiggede den om patriotiske ofre. Kun arbejderne ville afse almisser til den. Der måtte skrides til et heroisk middel, til udskrivning af en ny skat. Men hvem skulle beskattes? Børs-sjakalerne, bankkongerne, statskreditorerne, rentiererne, industriherrerne? Det var ikke noget middel til at bringe republikken i yndest hos bourgeoisiet. Det ville sige at bringe statskrediten og handelskrediten i fare fra den ene side, samtidig med at man med så store ofre og nedværdigelser søgte at tilkøbe sig den fra den anden side. Men en eller anden måtte punge ud. Hvem blev ofret til den borgerlige kredit? Jacques le bonhomme, [11] bonden. Den provisoriske regering udskrev en tillægsskat på 45 centimer pr. franc på de fire direkte skatter. Regeringspressen foregøglede pariser-proletariatet, at denne skat fortrinsvis faldt på de store godsejere, på indehaverne af den milliard, [12] restaurationen havde bevilget. Men i virkeligheden ramte den først og fremmest bondeklassen, det vil sige den store majoritet af det franske folk. De måtte betale Februarrevolutionens omkostninger, i dem vandt kontrarevolutionen sit hovedmateriale. 45 centimers skatten, det var et livsspørgsmål for den franske bonde; han gjorde den til et livsspørgsmål for republikken. Fra dette øjeblik var republikken for den franske bonde denne 45 centimers skat, og i pariserproletariatet så han ødeladen, der muntrede sig på hans bekostning. Mens revolutionen i 1789 begyndte med at frigøre bønderne for feudalbyrderne, præsenterede revolutionen i 1848 sig for landsbefolkningen med en ny skat, for ikke at bringe kapitalen i fare og for at holde sit statsmaskineri i gang. Der var kun et middel, som kunne skaffe den provisoriske regering af med alle disse fortrædeligheder og kaste staten ud af den gamle bane – statsbankerotten. Man husker, at Ledru-rolin bagefter i nationalforsamlingen fortalte, hvordan han med dydig forfærdelse havde afvist forslag i denne retning fra børsspekulanten fould, den nuværende franske finansminister. Fould havde rakt ham æblet fra kundskabens træ. Ved at anerkende den veksel, som det gamle borgerlige samfund havde trukket på staten, kom den provisoriske regering i kløerne på dette. Den var blevet det borgerlige samfund betrængte debitor i stdet for at stå overfor det som den truende kreditor, som skulle indkassere mangeårige revolutionære gældsfordringer. Den måtte fæstne de vaklende borgerlige forhold for at efterkomme forpligtelse, der kun kan opfyldes under disse forhold. Krediten blev dens livsbetingelse, og koncessionerne til proletariatet, de løfter, man havde givet det, blev til lige så mange lænker, som måtte sprænges. Arbejdernes firgørelse blev – selv som frase – til en uudholdelig fare for den ny republik, thi den var en stadig protest mod den genoprettelse krediten, der beror på den uforstyede og klare anerkendelse af bestående økonomiske klasseforhold. Der måtte altså gøres op med arbejderne. Februarrevolutionen havde kastet hæren ud af Paris. Nationalgarden, dvs. bourgeoisiet i dets forskellige afskygninger, udgjorde den eneste magt, Alene følte den sig imilertid ikke proletariatet voksen. Tillige havde den, skønt den gjorde den sejgeste modstand og opstillede hundrede forskellige hindringer, været tvunget til lidt efter lidt og brudstykkevis at åbne sine rækker og lade bevæbnede proletarer træde ind i disse. Der blev altså kun en udvel tilbage: at sætte en del af proletarerne op mod en anden del. Med dette formål dannede den provisoriske regering 25 bataljoner mobilgarde, hver på 2000 mand, af unge mennesker på 15-20 år. De tilhørte for størstedelen pjalteproletariatet, som i alle storbyer udgør en masse, der er skarpt adskilt fra industriproletariatet, en rekruteringskilde for alle mulige tyve og forbrydere, ernæ ;ret af samfundets smuler, folk uden bestemt arbejdsfag, omstrejfere, folk uden arne og hjem, af forskellig art alt efter dannelsesgraden hos den nation, som de tilhører, men aldrig fornægtende lazaronkarakteren; absolut påvirkelige i den ungdommelige alder, hvori den provisoriske regering rekruterede dem, i stand til de største heltegerninger og den mest uforbeholdne opofrelse, men også til de gemeneste banditstreger og den smudsigste korruption. Den provisoriske regering betalte dem 1,50 francs om dagen, d.v.s. den købte dem. Den gav dem en særlig uniform, d.v.s. den adskilte dem i det ydre fra arbejderne. Som førere blev dels officerer fra den stående hær tilforordnet dem, dels valgte de selv unge bourgeoisisønner, hvis store ord om døden for fædrelandet og hengivelse for republikken virkede bestikkende på dem. Således stod der overfor pariserproletariatet en hær på 24.000 ungdommelige, kraftige og dumdristige mænd af deres egen kreds. Proletariatet tilråbte mobilgarden »Leve« på dens tog gennem Paris. Det så i den sine forkæmpere på barrikaderne. Det betragtede den som den proletariske garde i modsætning til den borgerlige nationalgarde. Dets fejltagelse var tilgivelig. Foruden mobilgarden besluttede regeringen yderligere at samle en industriel arbejderhær om sig. Minister Marie indrullerede 200.000 arbejdere, som var kastet på gaden af krisen og revolutionen, i såkaldte nationalværksteder. Under dette prangende navn skjulte sig ikke andet end anvendelsen af arbejdere til kedelige, ensformige, uproduktive jordarbejder til en arbejdsløn af 23 sous. Engelske workhouses [13] i det fri – andet var disse nationalværksteder ikke. Med dem troede den provisoriske regering at have dannet en anden proletarisk hær mod arbejderne selv. Denne gang tog bourgeoisiet fejl med nationalværkstederne, ligesom arbejderne havde taget fejl med mobilgarden. Det havde skabt en hær for oprøret. Men eet formål var nået. Nationalværkstederne – det var navnet på de folkeværksteder, som Louise Blanc prædikede om i Luxembpurg. Maries værkersteder, der var planlagt i direkte modsætning til Luxembourg, gav på grund af det fælles navn anledning til en intrige af forvekslinger, som var en spansk tyendekomdeie værdig. Den provisroiske regering selv udbredte underhånden det rygte, at disse nationalværksteder var Louis Blancs opfindelse, og dette syntes så meget mere troværdigt, som Louis Blanc, nationalværkstedernes profet, var medlem af den provisoriske regering. Og pariserbourgeoisitets halvt naive, halvt tilsigtede forveksling, i den kunstigt bearbejdede offentlige mening i Frankrig, i Europa, var disse workhouses den første virkeliggørelse af socialismen, som hermed blev sat i gabestokken. Ikke ved deres indhold, men ved deres navn, var natonalværkstederne, proletariatets legmliggjorte protest mod den borgerlige industri, den borgerlige kredit og den borgerlige republik. Hele bourgeoisiets had kastede sig altså over dem. Med dem havde det samtidig fundet det punkt, som det kunne rette sit angreb imod, så snart det var blevet stærkt nok til åbent at bryde med februarillusionerne. Alt småborgernes mishag, al deres ærgrelse rettede sig samtidig mod disse nationalværksteder, den fælles skydeskive. Med sand forbitrelse udregnede de de summer, som de proletariske dagdrivere slugte, mens deres egen stilling dag for dag blev mere utålelig. En statspension for et skinarbejde, det er socialisme! Knurrede de for sig selv. Nationalværkstederne deklamationerne på Luzembourg, arbejdernes optog gennem Paris – i alt dette søgte de grunden til deres elendighed. Og ingen opfanatiserede sig så stærkt mod kommunisternes påståede intriger som småborgeren, der redningsløs svævede på bankerottens rand. I det forestående sammenstæd mellem bourgeoisi og proletariat var altså fordele, alle afgørende poster, alle mellemlag i samfund i hænderne på bourgeoisiet, på samme tid som Februarrevolutiones bølger gik højt over hele kontinentet; hver post bregte en revolutionsbulletin, snart fra tysklan, snart fra Italien, snart fra det fjerneste Sydøsteuropa, og holdt folkets almindelige opstemthed vedlige ved ustandseligt at bringe det vidnesbyrd om en sejr, som det allerede havde sat over styr. Den 17. marts og den 16. april var de første forpostfægtninger i den store klassekamp, som den borgerlige republik skjulte under sine vinger. Den 17. marts åbenbarede det tvetydige i proletariatets situation, som ikke tillod nogen afgørende handling. Dets demonstration havde oprindelig til hensigt at kaste den provisoriske regering tilbage på revolutionens bane, eventuelt at bevirke udelukkelsen af dens borgerlige medlemmer og at gennemtvinge udsættelsen af valgdagene til national-forsamlingen og nationalgarden. Men den 16. marts foranstaltede det bourgeoisi, der var repræsenteret i nationalgarden, en demonstration med brod mod den provisoriske regering. Under råbet: Ned med Ledru-Rollin! trængte de frem til rådhuset. Og folket var den 17. marts tvunget til at råbe: Ledru-Rollin leve! Den provisoriske regering leve! Det var nødt til, imod borgerskabet, at tage parti for den borgerlige republik, som forekom det at være i fare. Det befæstede den provisoriske regering i stedet for at gøre sig til herre over den. Den 17. marts futtede af i en melodramatisk scene, og selv om pariserproletariatet på denne dag endnu engang åbenbarede sin kæmpekraft, var bourgeoisiet inden for og uden for den provisoriske regering så meget mere besluttet på at knuse det. Den 16. april var en misforståelse, som var iværksat af den provisoriske regering sammen med bourgeoisiet. Arbejderne havde i stort antal forsamlet sig på Marsmarken og i Hippodromen for at forberede deres valg til nationalgardens generalstab. Pludselig udspredtes i hele Paris, fra den ene ende til den anden, lynsnart det rygte, at arbejderne havde samlet sig bevæbnede på Marsmarken under ledelse af Louis Blanc, Blanqui, Cabet og Raspail for derfra at gå til rådhuset, styrte den provisoriske regering og proklamere en kommunistisk regering. Der bliver blæst til generalopmarch – Ledru-Rollin, Marrast og Lamartine stredes senere om æren for at have taget initiativet dertil – i løbet af en time står 200.000 mand under våben. Rådhuset er på alle punkter besat af nationalgarden, råbet: Ned med kommunisterne! Ned med Louis Blanc, med Blanqui, med Raspail, med Cabet! tordner gennem hele Paris, og den provisoriske regering bliver hyldet af et utal af deputationer, alle lede til at redde fædrelandet og samfundet. Da arbejderne endelig når frem til rådhuset for at overgive den provisoriske regering en pengesum, de har indsamlet på Marsmarken til patriotiske formål, erfarer de til deres forundring, at det borgerlige Paris i en meget omhyggeligt tilrettelagt skinkamp har besejret deres kygge. Det skrækkelige attentat den 16. april blev brugt som påskud til at kalde hæren tilbage til Paris – det egentlige formål med den grove komedie – og som påskud t il de reaktionære føderalistiske demontrationer i provinsen. Den 4. maj trådte den nationalforsamling sammen, som var fremgået af direkte, almindelige valg. Den almindelige valgret havde ikke den magiske kraft, som republikanerne af den gamle type havde ventet af den. I hele Frankrig, i det mindste i flertallet af franskmænd, havde de kun set borger med samme interesser, samme indsigt osv. Sådan var deres folkekultus. I stedet for deres indbildte folk bregte valgene det virkelige folk for dagens lys, dvs. repræsentanter for de forskellige klasser, som det er opdelt i. Vi har set, hvorfor bønder og småborgere måtte stemme under ledelse af bourgeoisiet, der stilede efter kamp, og af storgodsejerne, der tørsted efter en tilbagevende til de gamle tilstande. Men selv om den almindelige valgret ikke var den undergørende ønskekvist, som republikanske bedsteborger havde anset den for, så havde den dog den ulige større fortjeneste, at en slap klassekampen løs, at den lod de forskellige mellemlag i det måborgerlige samfund hurtigt gennemleve deres illusioner og skuffelser, at den med eet kast slyngede samtlige fraktioner af den udbyttede op på statens top og dermed rev den bedrageriske maske af dem, mens monarkiet med sintrindelte valgretsbegrænsnin kun havde ladet bestemte fraktioner af bourgeoisiet kompromittere sig og ladet de andre holde sig skjult bag kulisserne og omgivet dem med en helgenglorie som fælles opposition. I den konstituerende nationalforsamling, som trådte sammen den 4. maj, havde bourgeoisrepublikanerne , »National«s republikanere, overtaget. Selv legitimister og orleanister vovede i begyndelse kun at vise under den borgerlige republikanismes maske. Kun i republikkens navn kunne kampen mod proletariatet tages. Fra 4. maj, ikke fra 25. februar, daterer republikken sig, dvs. den af det franske folk anerkendte republik; det er ikke den republik, som pariserproletaroatet påtvang den provisoriske regering, ikke republikken med sociale institutioner, ikke det drømmebillede, som foresvævede barrikadekæmperne. Den republik, nationalforsamlingen proklamerede, den eneste legitime republik, det er den, som ikke er noget revolutionært våben mod den borgerlige ordning, men tværtimod er dens politiske genoprettelse, den politiske genbefæstelse af det borgerlige samfund, kort sagt: den borgerlige republik. Denne påstand rungede fra nationalforsamlingens talerstol, den fandt sit ekko i den samlede republikanske og antirepublikanske borgerpresse. Og vi har set, hvorledes februarrepublikken virkelig ikke var og ikke kunne være andet end en borgerlig republik, hvorledes den provisoriske regering imidlertid under proletariatets umiddelbare tryk var tvunget til at forkynde den som en republik med sociale institutioner, hvorledes pariserproletariatet endnu var ude af stand til at gå ud over den borgerlige republik på anden måde end i forestillingen, i indbildningen, hvorledes det overalt, hvor det virkelig kom til handling, handlede i den borgerlige republiks tjeneste, hvorledes de løfter, man havde givet det, blev en uudholdelig fare for den ny republik, hvorledes den provisoriske regerings hele livsproces mundede ud i en vedvarende kamp mod proletariatets krav. I nationalforsamlingen sad hele Frankrig til doms over pariserproletariatet. Den brød straks med Februarrevolutionens sociale illusioner, den proklamerede rent ud den borgerlige republik, intet andet end den borgerlige republik. Af den eksekutivkommission, som den selv havde udnævnt, udelukkede den straks proletariatets repræsentanter: Louis Blanc og Albert; den forkastede forslaget om et særligt arbejdsministerium, den modtog med stormende bifaldsråb minister Trelats erklæring: »Det drejer sig nu bare om at føre arbejdet tilbage til dets gamle betingelser«. Men det var altsammen utilstrækkeligt. Februarrepublikken var blevet vundet af arbejderne under bourgeoisiets passive bistand. Proletarerne betragtede sig med rette som sejrherrerne fra februar, og de stillede sejrherrens hovmodige fordringer. De måtte besejres på gaden, det måtte vises dem, at de var underlegne, så snart de ikke kæmpede sammen med bourgeoisiet, men mod bourgeoisiet. For at danne februarrepublikken med dens indrømmelser til socialismen udkrævedes der i sin tid en kamp, ført af proletariatet i forening med bourgeoisiet mod kongedømmet; nu var en næste kamp nødvendig, for at republikken kunne blive skilt fra de socialistiske indrømmelse, for officielt at forme den borgerlige republik som den herskende. Med våben i hånd måtte bourgeoisiet tilbagevise proletariatets krav. Og den borgerlige republiks virkelige fødested er ikke februarsejren, det er juninederlaget. Proletariatet fremskyndede afgørelse, da det den 15. maj trængte ind i nationalforsamlingen uden resultat søgte at generobre sin revolutionære indflydelse og blot udleverede sine energiske førere til bourgeoisiets fangevogtere. [14] Il faut en finir! Denne situation må der gøres ende på! I dette råb gav nationalforsamlingen luft for sin beslutning om at tvinge proletariatet til den afgørende kamp. Eksekutivkommissionen udstedte en række udfordrende dekreter, som forbundet mod sammenstimlen osv. Arbejderne blev direkte provokeretm udskældt og forhånet fra den konstiturende nationalforsamlings talerstol. Men det egentlige angrebspunkt var, som vi har set, givet med nationalværkstederne. Den konstiturende forsamling udpegede dem på bydende måde for eksekutivkommissionen, der kun ventede på at gøre sin egen plan udtalt som nationalforsamlingens bud. Eksekutivkmmissionen begyndte med at vanskeliggøre adgangen til nationalværkstederne, at forvandle daglønnen til akkordløn, at fovise de arbejdere, som ikke var født i Prais, til Sologne, angiveligt for at udfære jordarbejder. Disse jordarbejder var kun en floskel, hvormed man ynted epå deres fordrivelse, hvilket de skuffede, tilbagevendende arbejdere meddelte deres kammerater. Endelig den 21. juni fremkom et dekret i »Le Moniteur« som forordnede, at alle ugifte arbejdere med magt skulle uddrives fra nationalværkstederne eller indrulleres i hæren. Arbejderne fik ikke noget valg, de måtte enten sulte ihjel eller slå løs. De svarede den 33. juni med den uhyre opstand, hvori det første store slag udkæmpedes mellem de to klasser, som spalter det moderne samfund. Det var en kamp om den borgerlige ordnings opretholdelse eller tilintetgørelse. Det slør, der havde tilhyllet republikken, blev flænget. Alle ved, hvordan arbejderne med eksempelløs tapperhed og genialitet, uden førere, uden fælles plan, uden midler, for størstedelen uden våben, i fem dage holdt hæren, mobilgarden, Paris’ nationalgarde og den tililende nationalgarde fra provinsen i skak. Alle ved, hvorledes bourgeoisiet holdt sig skadesløs for den udståede dødsangst ved uhørt brutalitet og massakrerede mere end 3000 fanger. Så stærkt var de officielle repræsentanter for det franske demokrati hildet i den republikanske ideologi, at de først nogle uger senere begyndte at ane junikampe ns betydning. De var som bedøvede af den krudtrøg, hvori deres fantastiske republik opløste sig. Det umiddelbare indtryk, som juninederlaget gjorde på os, vil læseren sikkert tillade os at skildre med »Neue Rheinische Zeitung«s ord: »Den sidste officielle rest af Februarrevolutionen, eksekutivkommissionen, er svundet bort som et tågebillede overfor begivenhedernes alvor. Lamartines lyskugler har forvandlet sig til Cavaignacs brandraketter. Fraternite, broderskabet mellem de modstående klasser, hvoraf den ene udbytter den anden, dette fraternite, proklameret i februar, skrevet med store bogstaver på Paris’ pande, på hvert fængsel, på hver kaserne – dets sande, uforfalskede, dets prosaiske udtryk er borgerkrigen, borgerkrigen i dens frygteligste form, krigen mellem arbejde og kapital. Dette broderskab flammede uden for alle vinduer i Paris den 25. juni om aftenen, da bourgeoisiets Paris var illumineret, mens proletariatets Paris brændte ned, forblødte og udåndede. Broderskabet varede netop så længe, som bourgeoisiets interesse var forbrødret med proletariatets interesse. – Pedanter af den gamle revolutionære over-levering fra 1793, socialistiske systematikere, som tiggede for folket hos bourgeoisiet, og som fik tilladelse til at holde lange prædikener og til at kompromittere sig i så lang tid, som behøvedes for at bulle den proletariske løve i søvn, republikanere, som forlangte hele den gamle borgerlige orden med undtagelse af det kronede hoved, dynastiske oppositionelle, som tilfældet lod iværksætte et dynastis fald i stedet for et ministerskifte, legitimister, som ikke ville aflægge livreet, men blot ændre dets snit, – det var de forbundsfæller, hvormed folket havde gennemført sin Februar. – Februarrevolutionen var den smukke revolution, den almindelige sympatis revolution, fordi de modsætninger, som i den åbenbarede sig mod kongedømmet, slumrede uudviklet, endrægtigt side om side, fordi den sociale kamp, som udgjorde dens baggrund, kun havde fået en luftig eksistens, frasens, ordets eksistens. Junirevolutionen er den hæslige revolution, den frastødende revolution, fordi sagen er trådt i stedet for frasen, fordi republikken selv blottede uhyret hoved, idet den slog den skærmende og skjulende krone af det. – Orden! – det havde været Guizots kamperåb. Orden! – det havde Sebastiani, den lille Guizot, skreget, da warszawa blev russisk. Orden! Skriger Cavaignac, det brutale ekko af den franske nationalforsamling og det republikanske bourgeoisi. Orden! Tordnede hans kardæsker, da de sønderrev proletariatet legeme. Ingen af det franske bourgeoisis talrige revolutioner siden 1780 var et attemtat på ordenen, thi de lod klassens herredømme, de lod arbejdernes slaveri, de lod den borgerlige orden bestå, så ofte dette herredømmes og dette slaveris politiske form end skiftede. Juni har angrebet denne orden. Ve over juni!« (»N.Rh. Z. 29. juni 1848) Ve over juni! Gjalder det europæiske ekko tilbage. Bourgeoisiet tvang pariserproletariatet til juniopræret. Allered dermed var dkomme fældes over proletariaet. Det var ikke dets umiddelbare, oplagte behov, der drev det til at ville gennemtvinge bourgeoisiets fald med vold, ej heller var det denne opgave voksen. »Le Moniteuv« måtte officielt underette det om, at den tid var forbi, hvor republikken så sig foranlediget til at gøre dets illusioner siin opvartning, og færst dets nederlag overbeviste det som om den sandhed, at selv den ringeste forbedring af dets stilling inden for den borgerlige republik er og bliver en utopi, en utopi, der bliver behandlet som en forbrydelse republik er og bliver en utopi, en utopi, der bliver behandlet som en forbrydelse, så snart den forsøges realiseret. I stedet for dets, efter formen opstyltede, efter indholdet smålige, ja endog borgerlige krav, som det ville tvinge februarrepublikken til at give efter for, trådte den dristige revolutionære kampparole. Bourgeoisiets fald! Arbejderklassens diktatur! Idet proletariatet gjorde sit lighus til den borgerlige republiks vugge, tvang det straks denne republik til at træde frem i sin rene form som den stat, hvis åbent udtalte formål er at forevige kapitalens herredømme, arbejdets slaveri. Med blikket ufravendt heftet på den arrede, uforsonlige og uovervindelige fjende – uovervindelige, fordi dens eksisens er forudsætning for dets eget liv – måtte bourgeoisterrorisme. Efter at proletariatet indtil videre var fjernet fra skuepladsen og bourgeoisdiktaturet officielt anerkendt, måtte mellemlagene i det borgerlige samfund, småborgerskab og bondeklasse, i samme forhold som deres stilling blev mere uudholdelig og deres modsætning til bourgeoisiet skarpere, mere og mere tilslutte sig proletariatet. Som de tidligere havde set grunden til deres egen elendighed i dets opsving, måtte de nu se den i dets nederlag. Når juniopstanden overalt på fastlandet styrkede bourgeoisiets selvfølelse og åbent lod det slutte forbund med det feudale kongedømme mod folket, hvem var da det første offer for dette forbund? Bourgeoisiet på fastlandet. Juninederlaget forhindrede det i at befæste sit herredømme og at få folket til, halvt tilfredsstillet, halvt forstemt, at blive stående på det mest underordnede trin af den borgerlige revolution. Endelig røbede juninederlaget den hemmelighed for Europas despotiske magter, at Frankrig for enhver pris måtte opretholde freden udadtil for at kunne føre borgerkrigen indadtil. Derved blev de folk, som var begyndt på kampen for deres nationale uafhængighed, prisgivet Ruslands, Østrigs og Preussens overmagt, men samtidig blev disse nationale revolutioners skæbne underkastet den proletariske revolutions skæbne, berøvet deres tilsyneladende selvstændighed, deres uafhængighed af den store sociale omvæltning. Ungareren vil ikke blive fri, ej heller polakken, ej heller italieneren, så længe arbejderen stadig er slave. Endelig antog Europa på grund af den hellige alliances sejre en form, som lader enhver ny proletarisk rejsning i Frankrig umiddelbart trække en verdenskrig efter sig. Den kommende franske revolution er tvunget til straks at forlade den nationale grund og erobre det europæiske terræn, på hvilket det nittende århundredes sociale revolution alene lader sig gennemføre. Først gennem juninederlaget blev altså alle de forudsætninger skabt, under hvilke Frankrig kan tage initiativet til den europæiske revolution. Først efter at være dyppet i junioprørernes blod blev den trefarvede fane den europæiske revolutions fane – den røde fane. Og vi råber: Revolutionen er død! Revolutionen leve! [1] Overskrifterne til 1., 2. og 3. kapitel er her som i Marx’ offentliggørelse af skriftet i marts 1850. I 1895-udgaven, som Engels redigerede, var overskrifterne ændrede. [2] I originalen bruges det franske ord »comperee, som betyder dels fadder, dels staldbroder. [3] Hertugen af Orleans besteg den franske trone under navnet Louis Philippe. [4] pays legal – ordret: det legale land, her: de stemmeberettigedes kreds. [5] Robert Macaire, typen på en dreven spekulant, fremstillet af den berømte franske skuespiller Frederic Lemaitre og foreviget i Honore Daumiers karika¬turer. Figuren Robert Macaire var en bidende satire over finansaristokratiets herredømme under julimonarkiet. [6] Cafe Borgne, betegnelsen for berygtede knejper i Paris. [7] Østrigs anneksion af Krakow i forståelse med Rusland og Preussen den 11. november 1846; den schweiziske særforbundskrig 4.-28. november 1847; opstanden i Palermo den 12. januar 1848, i slutningen af januar blev Palermo i ni dage bombarderet af neapolitanerne. (Note af Engels til udgaven af 1895). [8] »National«, organ for det bourgeoisrepublikanske parti, udkom i Paris 1830/51. [9] »Gazette de France«, et af de ældste monarkistiske blade i Frankrig, udkom i Paris allerede i det 17. århundrede. [10] »Afoniteur Universel«, officielt organ for den franske regering. [11] Øgenavn, som den franske landadel brugte over for bønderne. [12] En sum, der i 1825 bevilgedes som erstatning til aristokraterne, hvis ejendom var blevet konfiskeret under den borgerlige revolution i slutningen af det 18. århundrede. [13] Efter den engelske fattiglov af 1834 skulle der i stedet for pengehjælp eller naturalydelser opføres arbejdshuse for de fattige. Disse huse blev kaldt »De fattiges bastille« og var en rædsel for de fattige. [14] Efter begivenhederne den 15. maj 1848 blev Barbés, Alber, Raspail, Sobrier og nogle dage senere også Blanqui arresteret og kastet i fængsel i Vincennes. | ||
| Next chapter | |||