Třídní boje ve Francii, 1848 - 1850

Karlem Marxem

Please, log in to download this book in pdf × Downloading books is available only for authorized users Sign up Log in

Content

I Červnová porážka roku 1848

II 13. červen 1849

III Následky 13. června 1849

IV Zrušení všeobecného hlasovacího práva roku 1850

I Červnová porážka roku 1848

Když po červencové revoluci liberální bankéř Lafítte triumfálně provázel svého kmotra [1] , vévodu Orleánského, na Radnici, prohlásil; „Od nynějška budou vládnout bankěři.“ Laffitte prozradil tajemství revoluce. Za Ludvíka Filipa nevládla francouzská buržoazie, vládla jen jedna její frakce — bankéři, králové burzy, králové železnic, majitelé uhelných a rudných dolů a velkých polesí, část s nimi spojeného velkého pozemkového vlastnictví — takzvaná finanční aristokracie. Ta seděla na trůně, ta diktovala ve sněmovnách zákony, ta rozdávala místa ve státní službě od ministerstev až po trafiky. Vlastní průmyslová buržoazie tvořila část oficiální opozice, tj. byla zastoupena ve sněmovnách jen jako menšina. Její opozice vystupovala tím rozhodněji, čím ryzejší se stávala samovláda finanční aristokracie a čím víc se sama domnívala, že po vzpourách z let 1832, 1834 a 1839, [2] udušených v krvi, je její panství nad dělnickou třídou zajištěno. Grandin, rouenský továrník, nejdivočejší fanatik buržoazní reakce jak v Ústavodárném, tak v Zákonodárném národním shromáždění, byl v poslanecké sněmovně nejhorlivějším Guizotovým odpůrcem. Léon Faucher, známý později svými bezmocnými pokusy vyšvihnout se na Guizota francouzské kontrarevoluce, vedl v posledním období vlády Ludvíka Filipa papírovou vojnu ve prospěch průmyslu proti spekulaci a jejímu lokaji — vládě. Bastiat agitoval proti vládnoucímu systému jménem Bordeaux a všech francouzských vinařů. Maloburžoazie všech odstínů právě tak jako rolnictvo byly z účasti na politické moci úplně vyloučeny. Konečně byli v oficiální opozici nebo zcela mimo pays légal [3] ideologičtí představitelé a mluvčí uvedených tříd, jejich učenci, advokáti, lékaři atd., zkrátka jejich takzvané kapacity. Pro svou finanční tíseň závisela červencová monarchie od počátku na vysoké buržoazii a její závislost na vysoké buržoazii se stala nevyčerpatelným zdrojem stále rostoucí finanční tísně. Státní správu nelze podřídit zájmům národní výroby, není-li dosaženo rovnováhy v rozpočtu, rovnováhy mezi státními výdaji a státními příjmy. Ale jak dosáhnout této rovnováhy bez omezení státních výdajů, tj. bez porušení zájmů, které byly oporou panujícího režimu, a bez nového rozvržení daní, tj. bez převalení značné části daňového břemene i na bedra vysoké buržoazie? Zadluženost státu byla však přímo v zájmu té buržoazní frakce, která vládla a prostřednictvím sněmoven vydávala zákony. Státní deficit byl právě hlavním předmětem její spekulace a hlavním zdrojem jejího obohacování. Každým rokem nový deficit. Po každých čtyřech až pěti letech nová půjčka. A každá nová půjčka skýtala finanční aristokracii novou příležitost k okrádání státu, uměle udržovaného na pokraji bankrotu — a stát byl nucen sjednávat s bankéři půjčky za nejnevýhodnějších podmínek. Každá nová půjčka skýtala novou příležitost olupovat veřejnost, která ukládala své kapitály do státních dluhopisů, burzovními operacemi, do jejichž tajů byly vláda a sněmovní většina zasvěceny. Vratký stav státního úvěru a znalost státních tajemství dávaly vůbec bankéřům a jejich společníkům ve sněmovnách i na trůně možnost vyvolávat mimořádné náhlé kolísání kursů státních papírů, které pokaždé vedlo k ruinování spousty menších kapitalistů a k pohádkově rychlému obohacení velkých spekulantů. Tím, že státní deficit byl přímo v zájmu vládnoucí frakce buržoazie, lze vysvětlit, proč mimořádné státní výdaje v posledních letech vlády Ludvíka Filipa překročily mnohem víc než dvojnásobně mimořádné státní výdaje za Napoleona; dosahovaly ročně částky téměř 400 miliónů franků, zatímco celkový roční vývoz Francie dosahoval zřídka průměrně výše 750 miliónů franků. Nesmírné sumy, které takto procházely rukama státu, skýtaly mimoto příležitost k zlodějským dodavatelským smlouvám, k podplácení, zpronevěrám a lotrovinám všeho druhu. Okrádání státu, které se při státních půjčkách dálo ve velkém, opakovalo se při státních pracích v malém. To, co se dělo mezi sněmovnou a vládou, se mnohonásobně opakovalo v poměru mezi jednotlivými úřady a jednotlivými podnikateli. Tak jako vládnoucí třída kořistila ze státních výdajů vůbec a ze všech státních půjček, kořistila i ze stavby železnic. Sněmovny svalovaly hlavní břemena nákladů na stát a zlaté plody zajišťovaly spekulující finanční aristokracii. Jsou ještě v dobré paměti skandály v poslanecké sněmovně, když náhodou vyšlo najevo, že všichni poslanci většiny, včetně části ministrů, byli zúčastněni jako akcionáři na stavbě téže železnice, kterou později jako zákonodárci dali provést na státní útraty. Naproti tomu každá sebemenší finanční reforma ztroskotávala o odpor bankéřů. Tak například poštovní reforma. Rothschild protestoval. Cožpak stát směl omezovat ony zdroje příjmů, z nichž měl platit úroky ze svých stále rostoucích dluhů? Červencová monarchie nebyla nic jiného než akciová společnost k vykořisťování francouzského národního bohatství; její dividendy se rozdělovaly mezi ministry, sněmovny, 240 000 voličů a jejich přívržence. Ředitelem této společnosti byl Ludvík Filip - Robert Macaire [4] na trůně. Tento systém ustavičně ohrožoval a poškozoval obchod, průmysl, zemědělství, plavbu, zájmy průmyslové buržoazie, která si v červencových dnech vepsala do štítu: „Gouvernement à bon marché“ — lacinou vládu. Protože finanční aristokracie vydávala zákony, řídila státní správu, disponovala veškerou organizovanou veřejnou mocí, ovládala veřejné mínění fakticky i tiskem, opakovala se ve všech sférách od královského dvora až po café borgne [5] táž prostituce, týž nestydatý podvod, táž touha po obohacení nikoli výrobou, nýbrž eskamotáží s už existujícím cizím bohatstvím; zejména ve špičkách buržoazní společnosti propukalo bezuzdné vybíjení nezdravých a nezřízených choutek, přicházejících každou chvíli do rozporu dokonce i s buržoazními zákony, takových choutek, v nichž si bohatství nabyté spekulací přirozeně hledá ukojení, kde se požitek stává zhýralstvím, kde se slévají peníze, špína a krev. Svým způsobem obohacování i svými požitky není finanční aristokracie nic jiného než obrození lumpenproletariátu nejvyšší buržoazní společnosti. A frakce francouzské buržoazie, které nebyly ve vládě, křičely: korupce! Lid volal: A bas les grands voleurs! A bas les assassins! [6] , když se roku 1847 na nejvznešenějších jevištích buržoazní společnosti veřejně odehrávaly tytéž scény, které zpravidla přivádějí lumpenproletariát do bordelů, chudobinců a blázinců, před soud, na galeje a na popraviště. Průmyslová buržoazie viděla, že její zájmy jsou ohroženy, malá buržoazie byla morálně rozhorčena, fantazie lidu byla pobouřena, Paříž byla zaplavena pamflety — „La dynastie Rothschild‘ [7] , „Les juifs rois de lʼépoque“ [8] atd. —‚ v nichž bylo více či méně duchaplně odhalováno a pranýřováno panství finanční aristokracie. Rien pour la gloire! [9] Sláva nic nenese. La paix partout et toujours ! [10] Válka stlačuje kurs tří až čtyřprocentních papírů! — to vepsala na svůj prapor Francie burzovních šejdířů. Její zahraniční politika se zvrhla v řadu urážek francouzského národního cítění, které bylo zvlášť silně pobouřeno přivtělením Krakova k Rakousku, jímž bylo dokonáno rozkradení Polska, a Guizotovým aktivním vystoupením ve válce švýcarského Sonderbundu [11] na straně Svaté aliance. Vítězství švýcarských liberálů v této předstírané válce povzbudilo sebevědomí buržoazní opozice ve Francii a krvavé povstání lidu v Palermu působilo jako elektrická rána na ochromenou lidovou masu a probudilo její velké revoluční vzpomínky a vášně. [12] Výbuch všeobecné nespokojenosti byl konečně urychlen, rozladění dozrálo k revoltě dvěma hospodářskými událostmi světového významu. Choroba brambor a neúroda roku 1845 a 1846 vystupňovaly všeobecné vření v lidu. Drahota roku 1847 vyvolala ve Francii, stejně jako jinde na kontinentě, krvavé srážky. Na jedné straně nestoudné orgie finanční aristokracie — na druhé straně boj lidu za nezbytné potraviny! V Buzançais byli popravováni účastníci hladových bouří, [13] v Paříži vyrvala královská rodina soudům přesycené darebáky! Druhou velkou hospodářskou událostí, která urychlila výbuch revoluce, byla všeobecná obchodní a průmyslová krize v Anglii. Ohlásila se už na podzim roku 1845 hromadným bankrotem spekulantů se železničními akciemi, roku 1846 ji zadržela řada okolností, jako bylo připravované zrušení obilních cel, nakonec na podzim roku 1847 propukla bankroty velkých londýnských obchodníků s koloniálním zbožím, po nichž vzápětí následoval úpadek pozemkových bank a zavírání továren v anglických průmyslových obvodech. Účinky této krize na kontinentě ještě ani nedozněly, když vypukla únorová revoluce. Hospodářská epidemie, která zpustošila obchod a průmysl, učinila samovládu finanční aristokracie ještě nesnesitelnější. Opoziční buržoazie zahájila v celé Francii banketovou agitaci pro volební reformu, která jí měla dobýt většinu ve sněmovnách a svrhnout vládu burzy.V Paříži měla průmyslová krize ještě jeden zvláštní následek: spousta továrníků a velkoobchodníků, kteří za tehdejších okolností už nemohli obchodovat na zahraničním trhu, se vrhla na vnitřní trh. Zakládali velké firmy, jejichž konkurcnce hromadně ruinovala drobné obchodníky a kupce. Tím lze vysvětlit nesčíslné úpadky v této části pařížské buržoazie i její revoluční vystoupení v únoru. Je známo, jak Guizot a sněmovny odpověděli na reformní návrhy nedvojsmyslnou výzvou, jak se Ludvík Filip příliš pozdě rozhodl pro Barrotův ministerský kabinet, jak došlo k srážce mezi lidem. a armádou, jak byla armáda pro pasívní chování národní gardy odzbrojena a jak červencová monarchie musela ustoupit prozatímní vládě. Prozatímní vláda, vzniklá na únorových barikádách, byla svým složením nutně odrazem různých stran, které si mezi sebou rozdělily plody vítězství. Nemohla být ničím jiným než kompromisem mezi různými třídami, jež spojenými silami svrhly červencovou monarchii, jejichž zájmy však byly navzájem nepřátelské. Její velká většina se skládala ze zástupců buržoazie. Republikánskou maloburžoazii zastupovali Ledru-Rollin a Flocon, republikánskou buržoazii lidé z „Nationalu“ [14] , dynastickou opozici Crémieux, Dupont de lʼEure atd. Dělnická třída měla jen dva zástupce, Louis Blanca a Alberta. Konečně Lamartinc v prozatímní vládě nebyl vlastně představitelem žádného reálného zájmu, žádné určité třídy. Lamartine — to byla únorová revoluce sama, společné povstání s jeho iluzemi, s jeho poezií, s jeho iluzorním obsahem a s jeho frázemi. Ostatně svým postavením i svými názory patřil tento mluvčí únorové revoluce k buržoazii. Ovládá-li Paříž díky politické centralizaci Francii, ovládají Paříž ve chvílích revolučních otřesů dělníci. Prvním krokem prozatímní vlády byl pokus vymanit se z tohoto strhujícího vlivu tím, že se odvolala od vítězstvím zmámené Paříže k střízlivé Francii. Lamartine upíral barikádovým bojovníkům právo vyhlásit republiku, k tomu prý je oprávněna jen většina francouzského národa, jehož souhlasu je prý nutno vyčkat, pařížský proletariát prý nesmí poskvrnit své vítězství uzurpací. Buržoazie dovoluje proletariátu jen jednu uzurpaci — uzurpaci boje. V poledních hodinách 25. února nebyla ještě vyhlášena republika, zato však už byla všechna ministerstva rozdělena mezi buržoazní živly prozatímní vlády a mezi generály, bankéře a advokáty kolem „Nationalu“. Ale dělníci byli rozhodnuti nestrpět tentokrát takový podvod jako v červenci 1830. Byli připraveni znovu podstoupit boj a vynutit si republiku silou zbraní. S tímto poselstvím se odebral Raspail na Radnici. Jménem pařížského proletariátu rozkázal prozatímní vládě, aby vyhlásila republiku; nebude-li tento rozkaz lidu během dvou hodin vykonán, pak prý se vrátí v čele 200 000 mužů. Mrtvoly padlých ještě ani nevychladly, barikády nebyly ještě odklizeny, dělníci nebyli ještě odzbrojeni a jedinou mocí, kterou bylo možno proti nim postavit, byla národní garda. Za těchto okolností zmizely náhle státnické pochybnosti a právnické skrupule prozatímní vlády. Lhůta dvou hodin ještě ani neuplynula, a už se na všech pařížských zdech skvěla obrovská historická slova: République française! Liberté, Egalité, Fraternité! [15] S vyhlášením republiky na základě všeobecného volebního práva zmizela i vzpomínka na omezené cíle a pohnutky, které vehnaly do únorové revoluce buržoazii. Místo několika málo frakcí buržoazie se náhle dostaly k politické moci všechny třídy francouzské společnosti, byly přinuceny opustit lóže, přízemí i galerie a samy se zúčastnit hry na revolučním jevišti! S konstitučním královstvím zmizelo i zdání svémocné státní moci stojící proti buržoazní společnosti a s tím i všechny podružné boje vyvěrající z této fikce! Tím, že proletariát prozatímní vládě a jejím prostřednictvím celé Francii nadiktoval republiku, vystoupil rázem do popředí jako samostatná strana, zároveň však vyzval celou buržoazní Francii proti sobě do boje. Proletariát si vydobyl jen půdu pro boj za své vlastní revoluční osvobození, ale naprosto ne toto osvobození samo. Naproti tomu únorová republika musela především učinit panství buržoazie úplnějším: díky jí získaly přístup k politické moci vedle finanční aristokracie i všechny majetné třídy. Vysvobodila většinu velkostatkářů, legitimisty, z politické bezvýznamnosti, k níž je odsoudila červencová monarchie. Ne nadarmo agitovala „Gazette de France“ [16] společně s opozičními listy, ne nadarmo se La Rochejaquelein na zasedání poslanecké sněmovny 24. února postavil na stranu revoluce. Všeobecné volební právo vložilo osud Francie do rukou nominálních vlastníků, tvořících velkou většinu francouzského lidu — do rukou rolníků. Konečně, únorová republika srazila korunu, za níž se schovával kapitál, takže se jasně ukázalo panství buržoazie. Tak jako dělníci v červencových dnech vybojovali buržoazní monarchii, tak vybojovali v únorových dnech buržoazní republiku. Jako byla červencová monarchie nucena vystupovat jako monarchie obklopená republikánskými institucemi, tak byla únorová republika nucena vystupovat jako republika obklopená sociálními institucemi. Pařížský proletariát si vynutil i tento ústupek. Marche, dělník, nadiktoval dekret, jímž se právě utvořená prozatímní vláda zavazovala, že zajistí existenci dělníků prací, že dá všem občanům práci atd. A když za několik dní na své sliby zapomněla, a jak se zdálo, ztratila proletariát z očí, přitáhla masa 20 000 dělníků na Radnici s voláním: Organizaci práce! Vytvořte vlastní ministerstvo práce! Proti své vůli, po dlouhých debatách jmenovala prozatímní vláda zvláštní stálou komisi, která byla pověřena najít prostředky k zlepšení postavení pracujících tříd! Tuto komisi tvořili delegáti pařížských řemeslnických korporací a předsedali jí Louis Blanc a Albert. Jako zasedací síň jí byl přikázán Lucemburský palác. Tak byli zástupci dělnické třídy vypuzeni ze sídla prozatímní vlády a buržoazní část této vlády si ponechala skutečnou státní moc a otěže správy výhradně ve svých rukou. Vedle ministerstva financí, obchodu, veřejných prací, vedle banky a burzy se tyčila socialistická synagóga, jejíž veiekněží Louis Blanc a Albert byli pověřeni úkolem objevit zaslíbenou zemi, zvěstovat nové evangelium a zaměstnat pařížský proletariát. Na rozdíl od kterékoli světské státní moci nedisponovali žádným rozpočtem, žádnou výkonnou mocí. Měli vlastní hlavou podrazit základní pilíře buržoazní společnosti. Zatímco se v Lucemburském paláci hledal kámen mudrců, razily se na Radnici platné mince. A přece je nutno konstatovat, že požadavky pařížského proletariátu, pokud vybočovaly z rámce buržoazní republiky, se skutečně nemohly realizovat jinak než v mlhavé formě lucemburské komise. Dělníci provedli únorovou revoluci společně s buržoazií, nyní se snažili prosadit své zájmy vedle buržoazie tak, jako dostali do prozatímní vlády vedle buržoazní většiny jednoho dělníka. Organizace práce! Ale námezdní práce, vždyť to je existující buržoazní organizace práce. Bez ní není kapitálu, není buržoazie, není buržoa ní společnosti. Vlastní ministerstvo práce! Cožpak ministerstvo financí, obchodu, veřejných prací nejsou buržoazní ministerstva práce? Vedle nich by muselo být proletářské ministerstvo práce ministerstvem nemohoucnosti, ministerstvem zbožných přání, lucemburskou komisí. Tak jako dělníci věřili, že se mohou osvobodit po boku buržoazie, tak se domnívali, že budou moci uskutečnit proletářskou revoluci v národních hranicích Francie po boku ostatních buržoazních národů. Ale francouzské výrobní vztahy jsou podmíněny francouzským zahraničním obchodem, postavením Francie na světovém trhu a zákony tohoto trhu. Jak by je mohla Francie prolomit bez evropské revoluční války, která by vyvolala odezvu u Anglie, tohoto despoty světového trhu? Jakmile povstane třída, v níž se soustřeďují revoluční zájmy společnosti, tu nachází přímo ve svém vlastním postavení náplň a materiál pro svou revoluční činnost: ničí nepřátele, chápe se prostředků diktovaných potřebami boje, a důsledky jejích vlastních činů ji ženou dál. Nezabývá se teoretickým zkoumáním svých vlastních úkolů. Francouzská dělnická třída nebyla ještě tak daleko, nebyla ještě schopna provést svou vlastní revoluci. Vývoj průmyslového proletariátu je vůbec podmíněn vývojem průmyslové buržoazie. Teprve za panství buržoazie dosahuje proletariát široké národní existence, schopné učinit jeho revoluci revolucí národní, teprve za jejího panství vytváří sám moderní výrobní prostředky, které se stávají zároveň prostředky jeho revolučního osvobození. Teprve panství průmyslové buržoazie vytrhává materiální kořeny feudální společnosti a upravuje půdu, na níž jedině je možná proletářská revoluce. Francouzský průmysl je nejvyspělejší průmysl a francouzská buržoazie je nejrevolučnější buržoazie na kontinentě. Ale nebyla snad únorová revoluce namířena přímo proti finanční aristokracii? Tento fakt byl důkazem, že průmyslová buržoazie ve Francii nevládla. Průmyslová buržoazie může vládnout jen tam, kde si moderní průmysl přetváří všechny vlastnické vztahy po svém; a takového stupně moci může dosáhnout jen tam, kde dobyl světový trh, neboť národní hranice pro jeho vývoj nestačí. Francouzský průmysl si však udržuje dokonce i národní trh z valné části jen víceméně pozměněným systémem ochranných cel. Má-li tudíž francouzský proletariát v Paříži ve chvíli revoluce faktickou moc a vliv, jež ho ženou dále, za možnosti jeho prostředků, je proletariát v ostatní Francii stísněn v několika rozptýlených průmyslových střediscích a téměř se ztrácí ve zdrcující většině rolníků a maloměšťáků. Boj proti kapitálu ve své vyspělé moderní formě, ve své vrcholné fázi, boj průmyslových námezdních dělníků proti průmyslové buržoazii je ve Francii jen částečným faktem, který po únorových dnech nemohl dát revoluci národní obsah, tím spíše, že boj proti druhořadým způsobům kapitalistického vykořisťování — boj rolníků proti lichvě a hypotékám, boj maloměšťáků proti velkoobchodníkům, bankéřům a továrníkům, zkrátka boj proti bankrotu — byl ještě skryt pod rouškou všeobecného vzbouření proti finanční aristokracii. Nelze se tedy divit, že se pařížský proletariát snažil prosazovat své zájmy vedle zájmů buržoazních, místo aby své zájmy prosazoval jako revoluční zájem společnosti vůbec; nelze se tedy divit, že sklonil rudý prapor před trikolórou. [17] Francouzští dělníci nemohli postoupit ani o krok kupředu, nemohli na buržoazním pořádku zkřivit ani vlásek, dokud vývoj revoluce nevzbouřil proti němu, proti panství kapitálu, masu národa stojící mezi proletariátem a buržoazií, rolníky a maloměšťáky, dokud je nedonutil, aby se připojili k proletariátu jako ke svému předvoji. Toto vítězství mohli dělníci vykoupit jen za cenu strašné červnové porážky. Lucemburské komisi, tomuto výtvoru pařížských dělníků, zůstává zásluha, že z evropské tribuny prozradila tajemství revoluce 19. století: osvobození proletariátu. „Moniteur“ [18] se rděl, když musil oficiálně propagovat „divoké blouznění“, jež bylo dosud zasuto v apokryfních spisech socialistů a jen občas se doneslo k sluchu buržoazie jako daleké, zpola děsivé, zpola směšné báje. Překvapená Evropa náhle procitla ze své měšťácké dřímoty. A tak v představě proletářů, kteří zaměňovali finanční aristokracii s buržoazií vůbec, v představách republikánských prosťáčků, kteří popírali dokonce existenci tříd nebo ji připouštěli nanejvýš jako důsledek konstituční monarchie, v pokryteckých frázích buržoazních vrstev, které byly dosud vyloučeny z vlády — bylo s nastolením republiky odstraněno panství buržoazie. Všichni roajalisté se tehdy proměnili v republikány a všichni pařížští milionáři v dělníky. Fráze, která odpovídala tomuto domnělému zrušení třídních vztahů, zněla: fraternité, všeobecné sbratření a bratrství. Toto idylické přehlížení třídních protikladů, toto sentimentální smiřování protikladných třídních zájmů, toto blouznivé povznesení se nad třídní boj — zkrátka bratrství bylo vlastním heslem únorové revoluce. Společnost prý rozštěpilo na třídy jen pouhé nedorozumění a Lamartine pokřtil 24. února prozatímní vládu „un gouvernement qui suspende ce malentendu terrible qui existe entre les différentes classes“ [19] . Pařížský proletariát se kochal v tomto velkodušném opojení bratrstvím. Prozatímní vláda, donucená vyhlásit republiku, se snažila, seč byla, aby ji učinila přijatelnou pro buržoazii a pro provincie. Zřekla se krvavého teroru první francouzské republiky tím, že zrušila trest smrti za politické zločiny; v tisku bylo možno svobodně zastávat jakýkoli názor; armáda, soudnictví, administrativa zůstaly až na málo výjimek v rukou dřívějších hodnostářů; ani jeden z velkých viníků červencové monarchie nebyl pohnán k odpovědnosti. Buržoazní republikáni z „Nationalu“ se bavili tím, že si vyměnili monarchická jména a kostýmy za starorepublikánské. Pro ně byla republika jen nový plesový úbor pro starou buržoazní společnost. Mladá republika se snažila hlavně o to, aby nikoho nepostrašila, naopak, aby samu sebe ustavičně děsila a aby se měkkou poddajností a bezbranností své existence udržela naživu a odzbrojila své odpůrce. Svou mírumilovnost hlasitě prohlašovala privilegovaným třídám uvnitř a despotickým mocnostem za hranicemi. Žít a nechat žít, takové je prý její heslo. Tu náhle krátce po únorové revoluci povstali Němci, Poláci, Rakušané, Maďaři, Italové, každý národ podle toho, jak to odpovídalo jeho bezprostřední situaci. Rusko a Anglie nebyly připraveny zasáhnout. Rusko bylo zastrašeno, Anglie sama byla ve varu. Republika tedy nenarazila na žádného národního nepřítele, nedošlo tedy k žádným velkým zahraničním zápletkám, které by byly mohly roznítit energii, urychlit revoluční proces, popohnat kupředu prozatímní vládu nebo ji hodit přes palubu. Pařížský proletariát, který viděl v republice svůj vlastní výtvor, vítal ovšem každý akt prozatímní vlády, který jí umožňoval získat pozice v buržoazní společnosti. Ochotně prokazoval Caussidièrovi policejní služby na ochranu vlastnictví v Paříži, zatímco urovnávání mzdových sporů mezi dělníky a zaměstnavateli přenechával Louis Blancovi. Pokládal za věc své cti uchovat v očích Evropy buržoazní čest republiky neposkvrněnu. Republika nenarazila na odpor ani zvenčí, ani zevnitř. Tím byla odzbrojena. Jejím úkolem nebylo teď už revoluční přetvoření světa, nýbrž jen přizpůsobit se poměrům buržoazní společnosti. S jakým fanatismem se prozatímní vláda chopila tohoto úkolu, o tom nejvýmluvněji svědčí její finanční opatření. Veřejný a soukromý úvěr byl ovšem otřesen. Veřejný úvěr spočívá. na důvěře, že stát je ochoten dát se vykořisťovat lichvářskými finančníky. Ale starý stát zemřel a revoluce byla namířena především proti finanční aristokracii. Záchvěvy poslední evropské obchodní krize ještě nedozněly. Stále ještě bankrot stíhal bankrot. Soukromý úvěr byl tedy ochromen, oběh zboží zpomalen, výroba podlomena ještě před výbuchem únorové revoluce. Revoluční krize stupňovala obchodní krizi. Jestliže soukromý úvěr spočívá na důvěře, že buržoazní výroba se všemi svými vztahy, celý buržoazní řád zůstává nedotčen a nedotknutelný, jak naň musela působit revoluce, která ohrozila sám základ buržoazní výroby, ekonomické otroctví proletariátu, která postavila proti burze lucemburskou sfingu? Osvobození proletariátu, to je odstranění buržoazního úvěru, protože znamená odstranění buržoazní výroby a jejího řádu. Veřejný a soukromý úvěr jsou ekonomickým teploměrem, jímž je možno měřit intenzitu revoluce. Tou měrou, jak klesá úvěr, stoupá žár a tvůrčí síla revoluce. Prozatímní vláda chtěla z republiky setřít její protiburžoazní nátěr. Proto se musela především snažit zajistit této nové státní formě směnnou hodnotu, její burzovní kurs. S kursem republiky na burze stoupl nutně zas soukromý úvěr. Aby odstranila byť jen podezření, že republika nechce nebo nemůže splnit závazky převzaté po monarchii, aby vzbudila důvěru v buržoazní morálku a platební schopnost republiky, utekla se prozatímní vláda k stejně nedůstojné jako dětinské chvástavosti. Ještě před uplynutím zákonné lhůty vyplatila věřitelům státu úroky z 5, 41/2 a 4procentních půjček. Kapitalistům se ihned vrátilo jejich měšťácké sebevědomí a sebejistota, když viděli, s jak úzkostlivým spěchem se republika snaží koupit si jejich důvěru. Peněžní nesnáze prozatímní vlády se ovšem nezmenšily tímto teatrálním gestem, které ji připravilo o zásobu hotových peněz. Finanční tíseň nebylo možno dále skrývat a maloměšťáci, posluhové a dělníci museli zaplatit z vlastní kapsy příjemné překvapení, které vláda připravila věřitelům státu. Vláda oznámila, že se na spořitelní knížky nebude vyplácet víc než 100 franků. Peníze uložené ve spořitelnách byly zabaveny a vládním dekretem proměněny v nesplatný státní dluh. To maloměšťáka, beztak už zkrušeného, ještě víc popudilo proti republice. Tím, že dostal místo svých spořitelních knížek státní dluhopisy, byl nucen jít prodat je na burzu a vydat se tak přímo do rukou burzovních lichvářů, proti nimž dělal únorovou revoluci. Velechrámem finanční aristokracie, jež vládla za červencové monarchie, byla banka. Tak jako burza ovládá státní úvěr, tak ovládá banka obchodní úvěr. Únorová revoluce ohrozila nejen panství banky, nýbrž i samu její existenci; proto se banka snažila republiku předem zdiskreditovat tím, že vyvolala všeobecné ochromení úvěru. Vypověděla rázem úvěr bankéřům, továrníkům a obchodníkům. Protože tento manévr nevyvolal okamžitou kontrarevoluci, musel zasadit zpětnou ránu bance samé. Kapitalisté vybírali peníze, které uložili ve sklepeních banky. Majitelé bankovek se vrhli na její pokladny, aby své bankovky vyměnili za zlato a stříbro. Prozatímní vláda by byla mohla bez násilného zásahu, naprosto zákonnou cestou donutit banku k bankrotu; stačilo, aby zůstala pasívní a ponechala banku jejímu osudu. Bankrot banky — to by byla potopa, která by byla v mžiku smetla z francouzské půdy finanční aristokracii, nejmocnějšího a nejnebezpečnějšího nepřítele republiky, zlatý piedestal červencové monarchie. A jakmile by byla banka zkrachovala, byla by musela buržoazie sama považovat za poslední zoufalý pokus o záchranu to, že by vláda vytvořila národní banku a podřídila národní úvěr kontrole národa. Místo toho však prozatímní vláda stanovila bankovkám nucený kurs, A nejen to. Proměnila všechny provinční banky ve filiálky Francouzské banky, a tak jí umožnila zatáhnout do své sítě celou Francii. Později jí dala do zástavy státní lesy jako záruku na půjčku, kterou s ní sjednala. Tak únorová revoluce přímo upevnila a rozšířila bankokracii, kterou měla svrhnout. Zatím se prozatímní vláda stále víc skláněla pod tíhou rostoucího deficitu. Marně žebronila o vlastenecké oběti. Jedině dělníci jí hodili almužnu. Bylo nutno přikročit k hrdinnému prostředku, k vypsání nové daně. Ale koho zdanit? Burzovní vlky, bankovní magnáty, věřitele státu, rentiéry, průmyslníky? To nebyl prostředek, jímž by se mohla republika buržoazii zalichotit. To by znamenalo na jedné straně ohrozit státní a obchodní úvěr, zatímco se mu na druhé straně přinášely tak ponižující oběti. Někdo však přece musel klopit. A kdo byl obětován buržoaznímu úvěru? Jacques le bonhomme [20] , rolník. Prozatímní vláda vypsala přirážkovou daň ve výši 45 centimů z každého franku ke všem čtyřem přímým daním. Pařížskému proletariátu vládní tisk nalhal, že tato daň dopadá především na velkostatkáře, na majitele miliardy oktrojované restaurací. [21] Ve skutečnosti však postihla především rolnictvo, tj. velkou většinu francouzského lidu. Rolníci museli zaplatit výlohy za únorovou revoluci, a tak se stali hlavní zálohou kontrarevoluce. 45centimová daň, to byla životní otázka francouzského rolníka, který z ní zas učinil otázku života a smrti republiky. Od této chvíle viděl francouzský rolník v republice 45centimovou daň a v pařížském proletariátu marnotratníka, který užívá na jeho útraty. Zatímco revoluce roku 1789 začala tím, že svrhla z beder rolníků feudální břemena, ohlásila se revoluce roku 1848 u venkovského obyvatelstva novou daní, jen aby neohrozila kapitál a zajistila chod jeho státní mašinérie. Jen jedním prostředkem mohla prozatímní vláda odstranit všechny tyto nesnáze a vyhodit stát z jeho starých kolejí — vyhlášením státního bankrotu. Je ještě v dobré paměti, jak potom Ledru-Rollin v Národním shromáždění vykládal o ctnostném rozhořčení, s nímž odmítl podobné návrhy burzovního čachráře Foulda, nynějšího francouzského ministra financí. A zatím mu Fould podal jablko ze stromu poznání. Prozatímní vláda upadla do moci staré buržoazní společnosti, neboť uznala směnku, kterou tato společnost vystavila na stát. Stala se zkroušeným dlužníkem buržoazní společnosti, místo aby se proti ní postavila jako hrozivý věřitel, inkasující staré revoluční pohledávky. Byla nucena upevňovat rozviklané buržoazní poměry, aby dostála povinnostem splnitelným pouze v rámci těchto poměrů. Úvěr se jí stal existenční podmínkou, ústupky a sliby dané proletariátu se staly okovy, jež musely být rozbity. Osvobození dělníků — dokonce i jako fráze — se stalo pro novou republiku nesnesitelným nebezpečím, neboť bylo ustavičným protestem proti obnovení úvěru, který spočívá na nerušeném a nezkaleném uznávání existujících ekonomických třídních vztahů. Proto bylo nutno s dělníky skoncovat. Únorová revoluce vyhostila armádu z Paříže. Jedinou ozbrojenou moc představovala národní garda, tj. buržoazie všech odstínů. Avšak necítila se sama dost silnou, aby se vypořádala s proletariátem. Kromě toho byla donucena, třebaže po velmi tuhém odporu a třebaže se tomu všemožně bránila, ponenáhlu a krok za krokem uvolnit přístup do svých řad a přijímat ozbrojené proletáře. Nezbylo tedy nic jiného než postavit jednu část proletariátu proti druhé. K tomuto účelu vytvořila prozatímní vláda 24 praporů mobilní gardy, každý prapor po 1000 mužích, z mladých lidí ve věku 15 až 20 let. Byli to většinou příslušníci lumpenproletariátu, který ve všech velkých městech tvoří masu přesně oddělenou od průmyslového proletariátu, vrstvu, z níž se rekrutují zloději a zločinci všeho druhu, žijící z odpadků se stolu společnosti, lidé bez určitého povolání, pobudové, gens sans feu et sans aveu, lišící se sice podle kulturní úrovně národa, k němuž příslušejí, ale vždy si uchovávající charakteristické znaky lazaronů [22] . Ježto jsou v mladistvém věku, v němž je prozatímní vláda verbovala, zvlášť povolní, jsou schopni jak největšího hrdinství a nejnadšenější obětavosti, tak i nejsprostšího lupičství a nejšpinavější úplatnosti. Prozatímní vláda jim platila 1 frank 50 centimů denně, tj. koupila si je. Dala jim zvláštní uniformy, tj. odlišila je zevnějškem od dělnických halen. Jako velitele jim přidělila jednak důstojníky pravidelné armády, jednak si sami volili mladé buržoazní synky, kteří je obalamutili hlučnými frázemi o smrti za vlast a o oddanosti republice. Tak stanula proti pařížskému proletariátu armáda 24 000 mladých, silných, všeho schopných lidí, vybraná z jeho vlastního středu. A když mobilní garda táhla pařížskými ulicemi, proletariát jí provolával slávu! Viděl v ní svůj předvoj na barikádách. Považoval ji za proletářskou gardu na rozdíl od buržoazní národní gardy. Jeho omyl byl odpustitelný. Kromě mobilní gardy rozhodla se vláda shromáždit kolem sebe ještě armádu průmyslových dělníků. Ministr Marie naverboval sto tisíc dělníků, vyhozených krizí a revolucí na dlažbu, do takzvaných národních dílen. Pod tímto honosným názvem se neskrývalo nic jiného než používání dělníků k jednotvárným, nudným, neproduktivním pozemním pracím za mzdu 23 sous. Tyto dílny nebyly nic jiného než anglické workhouses [23] pod šírým nebem. Prozatímní vláda se domnívala, že si v nich vytvořila druhou proletářskou armádu proti dělnictvu samému. Tentokrát se však buržoazie v národních dílnách přepočítala, právě tak jako se přepočítali dělníci v mobilní gardě. Vytvořila armádu pro vzpouru. Jednoho účelu bylo však dosaženo. Národní dílny — to byl název lidových dílen, které hlásal Louis Blanc v Lucemburském paláci. Marieovy dílny, vybudované podle plánu, který byl přímo protichůdný plánu lucemburské komise, daly svým společným názvem podnět k zápletce plné omylů, hodné španělských komedií s jejich uličnickými kousky šibalských sluhů. Sama prozatímní vláda tajně rozšiřovala pověsti, že tyto národní dílny jsou vynálezem Louis Blanca, což se zdálo tím pravděpodobnější proto, že Louis Bianc, tento prorok národních dílen, byl členem prozatímní vlády. Pro pařížskou buržoazii zaměňující zpola naivně, zpola úmyslně obě věci, pro uměle zpracovávané veřejné mínění Francie a Evropy byly tyto workhouses prvním uskutečňováním socialismu, který se s nimi ocítal na pranýři. Ne-li svým obsahem, pak svým názvem byly národní dílny ztělesněným protestem proletariátu proti buržoaznímu průmyslu, buržoaznímu úvěru a buržoazní republice. Proto se na ně soustředila všechna nenávist buržoazie. Zároveň v nich buržoazie našla cíl, na který mohla zaměřit svůj útok, jakmile natolik zesílila, aby otevřeně skoncovala s únorovými iluzemi. Proti národním dílnám, tomuto společnému terči, se zároveň obrátila všechna nespokojenost, všechna nevrlost, zlost maloměšťáků. Plni vzteku vypočítávali, kolik peněz pohlcují tito proletářští darmojedi, zatímco jejich vlastní postavení se stává den ze dne nesnesitelnějším. Státní penze za předstíranou práci, to je socialismus! — vrčeli si pro sebe. V národních dílnách, v deklamacích v Lucemburském paláci, v pouličních demonstracích dělníků v Paříži — v tom všem spatřovali příčinu své bídné situace. Nikdo se nedovedl víc rozvášnit proti domnělým machinacím komunistů než maloměšťák, zmítající se nad propastí bankrotu bez naděje na záchranu. A tak byly v nastávající srážce mezi buržoazií a proletariátem všechny výhody, všechny rozhodující pozice, všechny střední vrstvy společnosti v rukou buržoazie. A právě v této době se vlny únorové revoluce vysoko vzdouvaly nad celým kontinentem, každá pošta přinášela nové revoluční zprávy tu z Itálie, tu z Německa, tu z nejvzdálenějšího evropského jihovýchodu a udržovala tak všeobecné opojení lidu, přinášejíc mu ustavičně nové důkazy vítězství, jehož plody už ztratil. Dne 17. března a 16. dubna došlo k prvním srážkám ve velkém třídním boji, který buržoazní republika skrývala pod svými křídly. 17. březen ukázal dvojaké postavení proletariátu, nepřipouštějící žádný rozhodný čin. Původním účelem jeho demonstrace bylo vrátit prozatímní vládu zpět na dráhu revoluce a za příznivých okolností vymoci vyloučení jejích buržoazních členů a odklad voleb do Národního shromáždění a do národní gardy. [24] Ale 16. března provedla buržoazie zastoupená v národní gardě demonstraci proti prozatímní vládě. Za výkřiků: „Pryč s Ledru-Rollinem!“ pronikla k Radnici. To donutilo lid, aby 17. března volal: „Ať žije Ledru-Rollin! Ať žije prozatímní vláda!“ V boji proti buržoazii byl nucen postavit se na stranu buržoazní republiky, která se mu zdála ohrožena. Upevnil postavení prozatímní vlády, místo aby si ji podřídil. 17. březen splaskl v melodramatickou scénu, a jestliže pařížský proletariát toho dne ještě jednou ukázal svou obrovitou mohutnost, buržoazii mimo prozatímní vládu i v ní to ještě víc utvrdilo v odhodlání jej zlomit. 16. duben byl nedorozuměním, vyvolaným prozatímní vládou společně s buržoazií. Na Martově poli a v Jízdárně se shromáždilo velké množství dělnictva, aby připravilo volby do generálního štábu národní gardy. Náhle se bleskurychle po celé Paříži z jednoho konce na druhý rozšířila zpráva, že se na Martově poli shromáždili ozbrojení dělníci pod vedením Louis Blanca, Blanquiho, Cabeta a Raspaila, aby odtud táhli na Radnici, svrhli prozatímní vládu a vyhlásili komunistickou vládu. Zazní signál k všeobecnému srazu — Ledru-Rollin, Marrast a Lamartine si později vzájemně upírali čest této iniciativy — a za hodinu stojí 100 000 mužů ve zbrani, Radnice je obsazena národní gardou a po celé Paříži hřmí výkřiky: „Pryč s komunisty! Pryč s Louis Blancem, Blanquim, Raspailem, Cabetem!“ Prozatímní vláda přijímá hold četných deputací, jež jsou všechny odhodlány chránit vlast a společnost. A když se konečně dělníci objeví před Radnicí, aby odevzdali prozatímní vládě vlasteneckou peněžní sbírku uspořádanou na Martově pou, dovídají se k svému údivu, že buržoazní Paříž právě zvítězila nad jejich stínem ve velmi ostražitě připraveném fiktivním boji. Strašný atentát ze 16. dubna poskytl záminku k povolání armády zpět do Paříže — což vlastně byl pravý účel této nejapné komedie — a k reakčním federalistickým demonstracím v provinciích. 4. května se sešlo Národní shromáděni [25] , zvolené v přímých všeobecných volbách. Všeobecné hlasovací právo nemělo tu magickou sílu, kterou mu přisuzovali republikáni starého ražení. Ti viděli v celé Francii nebo alespoň ve většině Francouzů citoyens [26] s totožnými zájmy, totožnými názory atd. Byl to jejich kult lidu. Místo jejich pomyslného lidu vynesly však volby na povrch skutečný lid, tj. představitele různých tříd, na které se tento skutečný lid rozpadá. Víme už, proč museli rolníci a maloměšťáci jít do voleb pod vedením bojechtivé buržoazie a velkostatkářů, zuřivě volajících po restauraci. Ale jestliže všeobecné hlasovací právo nebylo oním kouzelným proutkem, za který je bodří republikáni považovali, mělo zato jinou, daleko větší zásluhu v tom, že rozpoutalo třídní boj, umožnilo různým středním vrstvám buržoazní společnosti rychle překonat iluze a zklamání, vyzdvihlo rázem všechny frakce vykořisťující třídy na výšiny státní moci, a tak strhlo z jejich tváří lživé masky, zatímco monarchie se svým censem kompromitovala jen určité frakce buržoazie a ostatním dovolovala skrývat se v zákulisí a obklopovat se svatozáří společné opozice. V Ústavodárném národním shromáždění, které se sešlo 4. května, měli převahu buržoazní republikáni, republikáni z „Nationalu“. Dokonce i legitimisté a orleanisté se zpočátku odvažovali vystupovat jen pod maskou buržoazního republikanismu. Boj proti proletariátu mohl být zahájen jen ve jménu republiky. Od 4. května, a ne od 25. ůnora se datuje republika, tj. republika uznaná francouzským lidem; není to republika, kterou pařížský proletariát vnutil prozatímní vládě, není to republika se sociálními institucemi, není to vidina, která se vznášela před očima barikádových bojovníků. Republika vyhlášená Národním shromážděním, jediná zákonná republika, naprosto nebyla revoluční zbraní proti buržoaznímu pořádku, naopak, byla politickou rekonstrukcí tohoto pořádku, politickým znovuupevněním buržoazní společnosti, zkrátka: buržoazní republikou. Toto tvrzení zaznělo z tribuny Národního shromáždění a jeho ozvěna se nesla celým republikánským a protirepublikánským buržoazním tiskem. A tak jsme viděli, jak únorová republika skutečně nebyla ničím jiným, a ničím jiným ani nemohla být, než buržoazní republikou, jak ale prozatímní vláda pod přímým tlakem proletariátu byla nucena prohlásit ji za republiku se sociálními institucemi; jak pařížský proletariát nebyl ještě schopen překročit rámec buržoazní republiky jinak než v představě, ve fantazii, jak jí ale ve skutečnosti svým jednáním všude sloužil, jak se sliby dané proletariátu stávaly pro novou republiku nesnesitelným nebezpečím, jak celý životní proces prozatímní vlády nebyl ničím jiným než neustálým bojem proti požadavkům proletariátu. V Národním shromáždění zasedla celá Francie k soudu nad pařížským proletariátem. Shromáždění rázem skoncovalo se sociálními iluzemi únorové revoluce a otevřeně proklamovalo buržoazní republiku, nic než buržoazní republiku. Z výkonné komise, kterou samo jmenovalo, okamžitě vyloučilo zástupce proletariátu Louis Blanca a Alberta; zamítlo návrh na zřízení zvláštního ministerstva práce a s bouřlivým souhlasem uvítalo prohlášení ministra Trélata: „Nyní jde jen o to, aby se opět pracovalo za starých podmínek.“ Ale to všechno ještě nestačilo. Únorovou republiku vybojovali dělníci za pasívní podpory buržoazie. Proletáři se právem považovali za vítěze února a uplatňovali hrdé nároky vítězů. Museli být poraženi na ulici, muselo se jim ukázat, že podlehnou, nebudou-li bojovat společně s buržoazií, nýbrž proti ní. Jako k vytvoření únorové republiky s jejími ústupky socialismu bylo zapotřebí bitvy proletariátu, který se spojil s buržoazií proti monarchii, tak bylo nyní zapotřebí druhé bitvy, která by osvobodila republiku od jejích ústupků socialismu a oficiálně potvrdila panství buržoazní republiky. Buržoazie musela zamítnout požadavky proletariátu se zbraní v ruce. Skutečnou kolébkou buržoazní republiky není tedy únorové vítězství, nýbrž červnová porážka. Proletariát urychlil rozhodnutí, když 15. května vnikl do Národního shromáždění, snaže se marně získat znovu svůj revoluční vliv, zatímco dosáhl jen toho, že jeho energičtí vůdcové padli do rukou žalářníkům buržoazie. [27] Il faut en finir! S tím je nutno skoncovat! Tímto výkřikem vyjádřilo Národní shromáždění své rozhodnutí přinutit proletariát k rozhodné bitvě. Výkonná komise vydala několik provokačních dekretů, jako např. zákaz lidových shromáždění atd. Z tribuny Ústavodárného národního shromáždění byli dělníci přímo provokováni, uráženi, zesměšňováni. Ale hlavním terčem útoků, jak jsme viděli, byly národní dílny. Na ně přímo velitelsky poukazovalo Ústavodárné národní shromáždění výkonné komisi, která jen čekala, až Národní shromáždění ve formě příkazu potvrdí její vlastní plán. Výkonná komise začala tím, že ztížila vstup do národních dílen, že denní mzdu změnila ve mzdu od kusu, že všechny dělníky, kteří neměli domovskou příslušnost v Paříži, vyhnala do Sologne pod záminkou, že se tam provádějí pozemní práce. Tyto pozemní práce, jak oznámili svým druhům zklamaní dělníci, kteří se odtamtud vrátili — byly jen řečnickou frází, jíž se mělo okrášlit jejich vyhnanství. Konečně 21. června vyšel v „Moniteuru“ dekret, který nařizoval, aby všichni svobodní dělníci byli násilím vyhnáni z národních dílen nebo zařazeni do armády. Dělníci neměli na vybranou: buď zemřít hladem, nebo udeřit. Odpověděli 22. června velkolepým povstáním, první velkou bitvou mezi oběma třídami, na něž se rozpadá moderní společnost. Byl boj o zachování nebo zničení buržoazního řádu. Závoj, který halil republiku, se roztrhl. Je známo, s jakou bezpříkladnou statečností a geniálností, bez velitelů, bez jednotného plánu, bez prostředků, většinou i beze zbraní drželi dělníci po pět dní v šachu armádu, mobilní gardu, pařížskou národní gardu a národní gardu přivolanou z provincií. Je známo, jak se buržoazie pomstila za prožitou smrtelnou úzkost a s neslýchanou surovostí zmasakrovala přes 3000 zajatců. Oficiální představitelé francouzské demokracie byli tak ovlivněni republikánskou ideologií, že teprve za několik týdnů začali tušit smysl červnového boje. Byli jako zmámeni dýmem střelného prachu, v němž se rozplynula jejich fantastická republika. Čtenář dovolí, abychom slovy „Neue Rheinische Zeitung“ vylíčili bezprostřední dojem, který na nás učinila červnová porážka: „Poslední oficiální zbytek únorové revoluce, výkonná komise, se rozplynul před vážností událostí jako mlhavý přízrak. Lamartinův ohňostroj se proměnil v zápalné rakety Cavaignacovy. Fraternité, bratrství vzájemně proti sobě stojících tříd, z nichž jedna vykořisťuje druhou, toto bratrství proklamované v únoru, napsané obrovskými písmeny na čelo Paříže, na každé vězení, na všechny kasárny — hle, jaký je jeho pravý, nefalšovaný, jeho prozaický výraz: občanská válka, občanská válka ve své nejstrašnější podobě, válka mezi prací a kapitálem. Toto bratrství plálo před všemi okny Paříže večer 25. června, kdy Paříž buržoazie zářila světly, zatímco Paříž proletariátu hořela, krvácela a sténala. Bratrství trvalo jen tak dlouho, dokud se zájmy buržoazie bratrsky shodovaly se zájmy proletariátu. Pedanti staré revoluční tradice z roku 1793, socialističtí doktrináři, kteří prosili buržoazii o milost pro lid a jimž bylo dovoleno pronášet dlouhá kázání a kompromitovat se tak dlouho, dokud bylo nutno ukolébávat proletářského lva; republikáni, kteří se domáhali celého starého buržoazního pořádku, jenom bez korunované hlavy; dynastičtí opozičníci, jimž náhoda místo výměny ministrů podstrčila svržení dynastie; legitimisté, kteří nechtěli odložit livrej, nýbrž jen změnit její střih — to byli spojenci, s nimiž lid provedl svůj únor... Únorová revoluce byla krásná revoluce, revoluce všeobecných sympatií, protože rozpory, které v této revoluci propukly proti monarchii, dřímaly ještě nerozvinuté svorně vedle sebe, protože sociální boj tvořící její pozadí existoval zatím jen pomyslně, ve frázích, ve slovech. Červnová revoluce je ošklivá revoluce, odpuzující revoluce, protože namísto fráze nastoupil skutek, protože republika obnažila hlavu netvora, tím že mu srazila korunu, která ho maskovala a zakrývala. Pořádek! to bylo bitevní heslo Guizotovo. Pořádek! křičel guizotovcc Sébastiani, když Rusové zabrali Varšavu. Pořádek! křičí Cavaignac, surová ozvěna francouzského Národního shromáždění a republikánské buržoazie. Pořádek! hřměly jeho kartáče, když rvaly tělo proletariátu. Žádná z nesčetných revolucí francouzské buržoazie počínaje rokem 1789 nebyla atentátem na pořádek, protože všechny nechávaly nedotčeno třídní panství, otroctví dělníků, buržoazní pořádek, i když se měnila politická forma tohoto panství a tohoto otroctví. Červen na tento pořádek sáhl. Běda červnu!“ („Neue Rheinische Zeitung“ z 29. června l848.) [28] Běda červnu! vracela evropská ozvěna. Buržoazie donutila pařížský proletariát k červnovému povstání. Již tato okolnost sama jej odsoudila k porážce. K tomuto pokusu svrhnout násilně buržoazii nehnala proletariát přímá, uvědomělá potřeba, vždyť pro tento úkol ještě ani nedorostl. „Moniteur“ mu musel oficiálně oznámit, že doba, kdy republika považovala za nutné klanět se jeho iluzím, už minula, a teprve jeho porážka ho přesvědčila o pravdě, že i sebemenší zlepšení jeho postavení uvnitř buržoazní republiky zůstává utopií, která se při prvním pokusu o uskutečnění stává zločinem. Namísto požadavků, přehnaných svou formou, ale obsahově malicherných, dokonce ještě měšťáckých, jejichž splnění si chtěl proletariát vydobýt na únorové revoluci, nastoupilo smělé revoluční bojové heslo: Svržení buržoazie! Diktatura dělnické třídy! Proletariát učinil svůj hrob kolébkou buržoazní republiky, a tím ji zároveň donutil, aby vystoupila ve své ryzí podobě, jako stát, jehož doznaným účelem je zvěčnit panství kapitálu a otroctví práce. Majíc ustavičně před očima svého jizvami posetého, nesmiřitelného, nepřemožitelného nepřítele — nepřemožitelného proto, že jeho existence je životní podmínkou buržoazního panství — muselo se panství buržoazie zbavené všech pout přeměnit ihned v terorismus buržoazie. Když byl proletariát na čas odstraněn ze scény a diktatura buržoazie oficiálně uznána, musely se střední vrstvy buržoazní společnosti, maloburžoazie a rolnictvo, začít stále těsněji přimykat k proletariátu, a to tou měrou, jak se jejich postavení stávalo nesnesitelnějším a jak se zostřoval antagonismus mezi nimi a buržoazií. Viděly-li dříve tyto vrstvy příčinu svých běd v rozmachu proletariátu, musely ji nyní vidět v jeho porážce. Povzbudilo-li červnové povstání na celém kontinentě sebevědomí buržoazie a přimělo-li ji k tomu, aby se otevřeně spojila s feudální monarchií proti lidu, kdo byl první obětí tohoto spolku? Kontinentální buržoazie sama. Červnová porážka jí znemožnila, aby upevnila své panství a aby zastavila lid — zpola uspokojený, zpola rozčarovaný — na nejnižším stupni buržoazní revoluce. Konečně červnová porážka prozradila despotickým mocnostem Evropy tajemství, že Francie musí stůj co stůj udržet mír navenek, aby mohla uvnitř vést občanskou válku. Tím byly národy, které zahájily boj za svou národní nezávislost, vydány napospas Rusku, Rakousku a Prusku, ale zároveň se osud těchto národních revolucí stal závislým na osudu proletářské rcvoluce, zmizela jejich zdánlivá samostatnost a nezávislost na velkém sociálním převratu. Nebude osvobozen Maďar, ani Polák, ani Ital, dokud dělník zůstane otrokem! Konečné vítězství Svaté aliance změnilo tvářnost Evropy tak, že každé nové proletářské povstání ve Francii nezbytně vyvolá světovou válku. Nová francouzská revoluce bude nucena ihned opustit národní půdu a dobýt evropský prostor, na němž jedině je možno provést sociální revoluci 19. století. Teprve červnovou porážkou byly tedy vytvořeny všechny podmínky, za nichž se může Francie chopit iniciativy evropské revoluce. Teprve trikolóra smočená v krvi červnových povstalců se změnila v prapor evropské revoluce — v rudý prapor. A my voláme: Revoluce je mrtva, ať žije revoluce!

II 13. červen 1849

25. únor 1848 dal Francii republiku, 25. červen jí vnutil revoluci. A revoluce po červnu znamenala: převrat buržoazní společnosti, zatímco před únorem znamenala: převrat státní formy. Červnový boj vedla republikánská frakce buržoazie a s vítězstvím jí nutně připadla státní moc. Stav obležení jí položil k nohám spoutanou, bezmocnou Paříž, zatímco v provinciích panoval morální stav obležení, výhružná a surová zpupnost vítězné buržoazie a rozpoutaný vlastnický fanatismus rolníků. Zdola tedy nehrozilo nebezpečí! Zároveň s revoluční mocí dčlníků byl rozbit i politický vliv demokratických, tj. maloburžoazních republikánů, zastoupených ve výkonné komisi Ledru-Rollinem, v Ústavodárném národním shromáždění stranou Hory, v tisku listem „Réforme“ [29] . Tito maloburžoazní republikáni organizovali 16. dubna společně s buržoazními republikány spiknutí proti proletariátu a v červnových dnech se společně s nimi proti němu bili. Tak si sami podkopali základnu, o niž se opírala síla jejich strany, neboť maloburžoazie může udržet svou revoluční pozici proti buržoazii jen dotud, dokud za ní stojí proletariát. Byli odstaveni. Buržoazní republikáni otevřeně rozbili zdánlivé spojenectví, které s nimi proti své vůli a s postranními úmysly uzavřeli v období prozatímní vlády a výkonné komise. Odkopnuti jako spojenci klesli demokratičtí republikáni na podřízené trabanty trikolórových republikánů, na nichž sice nemohli vydobýt žádné ústupky, jejichž panství však museli chránit pokaždé, když se zdálo, že toto panství a s ním i republika jsou ohroženy protirepublikánskými buržoazními frakcemi. Konečně tyto frakce, orleanisté a legitimisté, byly od prvopočátku v Ústavodárném národním shromáždění v menšině. Do červnových dnů se ani neodvažovaly vystupovat jinak než pod maskou buržoazního republikanismu; červnové vítězství sjednotilo na chvíli celou buržoazní Francii kolem Cavaignaca, v němž tato Francie vítala svého spasitele; a když se brzy po červnových dnech protirepublikánská strana opět osamostatnila, tu jí vojenská diktatura a stav obležení v Paříži dovolily jen velmi nesměle a opatrně vystrkovat růžky. Od roku 1830 se buržoazně republikánská frakce seskupila v osobách svých spisovatelů, svých mluvčí, svých kapacit, svých ctižádostivců, svých poslanců, generálů, bankéřů a advokátů kolem pařížského deníku „National“. „National“ měl své filiální listy v provinciích. Klika „Nationalu“ byla dynastií trikolórové republiky. Zmocnila se ihned všech státních úřadů, ministerstev, policejní prefektury, ředitelství pošt, prefektur a uvolněných vyšších důstojnických míst v armádě. V čele její výkonné moci stál její generál Cavaignac, její šéfredaktor Marrast se stal stálým předsedou Ústavodárného národního shromáždění. Ve svých salónech přijímal jako ceremoniář hosty zároveň jménem „slušné“ republiky. Dokonce i revoluční francouzští spisovatelé z jakési zbožné úcty před republikánskou tradicí utvrzovali klamné domnění, jako by v Ústavodárném národním shromáždění vládli roajalisté. Ústavodárné shromáždění bylo naopak po červnových dnech výhradním představitelem buržoazního republikanismu a tuto svou stránku vystavovalo na odiv tím rozhodněji, čím více upadal vliv trikolórových republikánů mimo toto shromáždění. Šlo-li o to hájit formu buržoazní republiky, mělo k dispozici hlasy demokratických republikánů; šlo-li však o to hájit její obsah, tu se toto shromáždění ani způsobem mluvy nelišilo od roajalistických buržoazních frakcí, neboť právě zájmy buržoazie, hmotné podmínky jejího třídního panství a třídního vykořisťování tvoří obsah buržoazní republiky. Tedy nikoli roajalismus, nýbrž buržoazní republikanismus se uskutečňoval v životě a činech tohoto Ústavodárného shromáždění, které nakonec ani nezemřelo, ani nebylo zabito, nýbrž prostě shnilo. Po celou dobu panství Ústavodárného shromáždění, zatímco v popředí scény hrálo komedii pro lepší publikum, konala se v pozadí scény nepřetržitá obětní slavnost — ustavičně vynášené rozsudky stanných soudů nad zajatými červnovými vzbouřenci nebo jejich deportace bez rozsudku. Ústavodárné shromáždění mělo tolik taktu, že přiznávalo, že v červnových vzbouřencích nesoudí zločince, nýbrž že v nich drtí nepřítele. Prvním činem Ústavodárného národního shromáždění bylo dosazení vyšetřovací komise, která měla vyšetřit události červnových dní a 15. května a účast vůdců socialistických a demokratických stran na těchto událostech. Vyšetřování bylo tedy přímo namířeno proti Louis Blancovi, Ledru-Rollinovi a Caussidièrovi. Buržoazní republikáni hořeli nedočkavostí zbavit se těchto soupeřů. Provedení své pomsty nemohli svěřit vhodnějšímu subjektu než panu Odilonu Barrotovi, bývalému vůdci dynastické opozice, tomuto ztělesněnému liberalismu, této nullité grave[30] , této důkladné povrchnosti, který nechtěl jen pomstít dynastii, nýbrž i pohnat revolucionáře k odpovědnosti za to, že mu uklouzlo křeslo ministerského předsedy. To byla spolehlivá záruka jeho neúprosnosti. Tento Barrot byl tedy jmenován předsedou vyšetřovací komise a uspořádal skutečný proces proti únorové revoluci, který lze shrnout takto: 17. března manifestace, 16. dubna spiknutí, 15. května atentát, 23. června občanská válka! Proč nedovedl svá učená kriminalistická zkoumání až do 24. února? „Journal des Débats“ na to odpověděl[31] : 24. únor, to je jakési založení Říma. Vznik států se ztrácí v mýtu, v nějž je nutno věřit, o němž se nesmí diskutovat. Louis Blanc a Caussidière byli vydáni soudu. Národní shromáždění dokonalo dílo své vlastní očisty, začaté 15. května. Plán zdanění kapitálu ve formě daně z hypotéky, s nímž poprvé přišla prozatímní vláda a pak znovu Goudchaux, tento plán Ústavodárné shromáždění zamítlo; zákon omezující pracovní den na deset hodin byl zrušen, znovu bylo zavedeno vězení pro dluhy, značná část francouzského obyvatelstva, neznající číst a psát, byla vyloučena z účasti na porotách. Proč nebyla rovnou zbavena i hlasovacího práva? Znovu byla zavedena kauce na noviny, spolčovací právo bylo omezeno. Ale ve svém spěchu, aby co nejdříve navrátili starým buržoazním poměrům jejich staré záruky a zahladili všechny stopy po revolučních vlnách, narazili buržoazní republikáni na odpor, který hrozil neočekávaným nebezpečím. Za červnových dnů nebojoval nikdo fanatičtěji za záchranu soukromého vlastnictví a za obnovení úvěru než pařížští maloměšťáci — kavárníci, hostinští, vinárníci, malí obchodníci, kramáři, řemeslníci atd. Krámek se sebral a táhl proti barikádě, aby uvolnila průchod z ulice do krámku. Ale za barikádami stáli jeho zákazníci a dlužníci, před barikádami jeho věřitelé. A když byly barikády strženy, dělníci rozdrceni, když se kramáři zpiti vítězstvím vrhli zpět ke svým pultům, nalezli vchod do svých krámků zabarikádovaný zachráncem vlastnictví, oficiálním agentem úvěru, který jim podával výhružné přípisy: Splatná směnka! Splatná činže! Splatný úpis! ... Propadlý krámek! Propadlý kramář! Záchrana vlastnictví! Ale dům, jejž obývali, nebyl jejich vlastnictvím; krámek, který opatrovali, nebyl jejich vlastnictvím; zboží, které prodávali, nebylo jejich vlastnictvím. Ani obchod, ani talíř, z něhož jedli, ani postel, na níž spali, jim už nepatřily. Právě proti nim bylo třeba zachránit toto vlastnictví, pro domácího, který jim pronajal dům, pro bankéře, který jim diskontoval směnku, pro kapitalistu, který jim dal zálohu na hotovosti, pro továrníka, který těmto kramářům svěřil zboží do prodeje, pro velkoobchodníka, který těmto řemeslníkům dal na úvěr suroviny. Obnovení úvěru! Ale znovu posílený úvěr se právě projevil jako živé a pomstychtivé božstvo především tím, že vyhnal insolventního dlužníka z jeho čtyř stěn, vyhnal ho se ženou i dětmi, jeho iluzorní jmění vydal napospas kapitálu a jeho samého uvrhl do vězení pro dlužníky, které se opět hrozivě vztyčilo nad mrtvolami červnových povstalců. Maloměšťáci s hrůzou shledali, že se tím, že porazili dělníky, vydali bez odporu do rukou věřitelů. Jejich bankrot, který se chronicky vlekl už od února a kterému zdánlivě nepřikládali význam, byl po červnu veřejně vyhlášen. Jejich nominální vlastnictví bylo ponecháno nedotčeno do té doby, dokud bylo nutno hnát je ve jménu vlastnictví na bojiště. Nyní, když velká záležitost s proletariátem byla vyřízena, bylo možno vyřídit i drobné účty s kramářem. Celkové množství splatných srněnek v Paříži dosahovalo částky přes 21 miliónů franků, v provinciích přes 11 miliónů. Přes 7000 majitelů pařížských obchodů nezaplatilo od února nájemné. Jestliže Národní shromáždění ustanovilo, aby byla vyšetřena politická vina až po únor, žádali maloměšťáci vyšetření občanských dluhů[32] až do 24. února. Shromáždili se ve velkém počtu ve dvoraně burzy a výhružně požadovali, aby každému obchodníku, který může dokázat, že zkrachoval jen vlivem stagnace způsobené revolucí a že jeho obchod do 24. února dobře prospíval, byla rozhodnutím obchodního soudu prodloužena splatnost dluhu a aby věřitel byl přinucen likvidovat svou pohledávku, zaplatí-li mu dlužník nízké procento. V Národním shromáždění se tato otázka projednávala ve formě návrhu zákona o tzv. „concordats à lʼamiable“. [33] Shromáždění kolísalo; tu se náhle dovědělo, že současně u brány St. Denis tisíce žen a dětí povstalců připravují petici o amnestii. Tváří v tvář vzkříšenému červnovému strašidlu se maloměšťáci zachvěli a Národnímu shromáždění se vrátila jeho neúprosnost. Concordats á lʼamiable, přátelská dohoda mezi věřiteli a dlužníky, byla v zásadních bodech zamítnuta. Když pak republikánští zástupci buržoazie v Národním shromáždění už dávno odrazili demokratické zástupce maloburžoazie, dostala tato parlamentní roztržka svůj buržoazní reálně ekonomický smysl: maloburžoazie jako dlužnice byla vydána napospas buržoazii jako věřitelce. Velká část maloměšťáckých dlužníků byla úplně zruinována a zbylým bylo dovoleno, aby dále provozovali svůj obchod za podmínek, které z nich učinily naprosté nevolníky kapitálu. Dne 22. srpna 1848 zamítlo Národní shromáždění concordats á lʼamiable, 19. září 1848, za stavu obležení, byli za reprezentanty Paříže zvoleni princ Ludvík Bonaparte a vincenneský vězeň komunista Raspail. Buržoazie však volila bankéřského lichváře a orleanistu Foulda. Tak byla ze všech stran najednou otevřeně vypovězena válka Ústavodárnému národnímu shromáždění, buržoaznímu republikanismu a Cavaignacovi. Není třeba vykládat, že hromadný bankrot pařížských maloměšťáků musel zasáhnout daleko širší okruh osob než bezprostředně postižené, že musel znovu otřást buržoazním obchodem, zatímco výlohy způsobené červnovým povstáním ještě víc zvětšily státní deficit a státní příjmy ustavičně klesaly v důsledku stagnace výroby, omezení spotřeby a poklesu dovozu. Cavaignacovi a Národnímu shromáždění nezbylo než uchýlit se k nové půjčce, která je ještě pevněji vtlačila pod jařmo finanční aristokracie. Přineslo-li červnové vítězství maloměšťákům bankrot a rozprodej v dražbě, tu naopak mobilním gardám, Cavaignacovým janičárům, se dostalo odměny v něžných náručích nevěstek a v podobě všemožných projevů přízně, jimiž byli tito „mladiství zachránci společnosti“ zahrnováni v salónech Marrasta, rytíře trikolóry, hrajícího si zároveň na Amfitryona[34] a trubadúra „slušné“ republiky. Avšak toto společenské vyznamenávání mobilních gard a jejich nesrovnatelně vyšší žold rozhořčily armádu; mezitím zároveň zmizely všechny nacionální iluze, jimiž buržoazní republikanismus s pomocí svého listu „National“ dovedl za Ludvíka Filipa k sobě připoutat část armády a rolnictva. Prostřednická úloha, kterou sehráli Cavaignac a Národní shromáždění v severní Itálii, aby ji společně s Anglií zradili Rakousku — tento jediný den panství zničil výsledky osmnácti let opozice „Nationalu“. Ani jedna vláda nebyla tak málo nacionální, tak závislá na Anglii jako vláda „Nationalu“, a přitom za Ludvíka Filipa žil „National“ z každodenního parafrázování Katonova výroku: Carthaginem esse delendam[35] ; ani jedna vláda se tak neponižovala před Svatou aliancí, a přitom žádal „National“ od takového Guizota, aby roztrhal vídeňské smlouvy. Ironie dějin učinila Bastida, bývalého redaktora zahraniční rubriky v „Nationalu“, ministrem zahraničních věcí Francie, aby každou svou depeší vyvracel každý svůj článek. Armáda a rolnictvo na chvíli uvěřily, že vojenská diktatura přinese s sebou zároveň válku se zahraničím a „gloire“ [36] Francii. Ale Cavaignac, to nebyla diktatura šavle nad buržoazní společností, to byla diktatura buržoazie prováděná šavlí. Vojáka teď potřebovali jen jako četníka. Pod přísnými rysy antické republikánské rezignace skrýval Cavaignac mdlou pokoru vůči ponižujícím podmínkám své buržoazní hodnosti. Lʼargent nʼa pas de maître! Peníze nemají pána! Cavaignac a Ústavodárné shromáždění idealizovali toto staré heslo třetího stavu, překládajíce je do politické řeči: buržoazie nemá krále, pravou formou jejího panství je republika. Ve vypracování této formy, ve vypracování republikánské ústavy, v tom mělo záležet „velké organické dílo“ Ústavodárného národního shromáždění. Překřtění křesťanského kalendáře na republikánský, svatého Bartoloměje na svatého Robespierra změní na počasí právě tolik, kolik změnila či měla změnit tato ústava na buržoazní společnosti. Tam, kde šla dál za změnu kostýmu, tam jen zaprotokolovala dané skutečnosti. Tak slavnostně zaregistrovala fakt ustavení republiky, fakt všeobecného hlasovacího práva, fakt jediného svrchovaného Národního shromáždění místo dvou omezených konstitučních sněmoven. Tak zaregistrovala a uzákonila fakt Cavaignacovy diktatury tím, že nahradila stálé, neodpovědné, dědičné království přechodným, odpovědným a voleným královstvím — čtyřletým presidentstvím. Tak neopominula dát posvěcení ústavního zákona faktu mimořádné moci, jíž Národní shromáždění po hrůzách 15. května a 25. června v zájmu své vlastní bezpečnosti z opatrnosti vybavilo svého předsedu. Zbytek ústavy byl věcí terminologie. Z mechanismu staré monarchie byly strženy roajalistické nálepky a místo nich nalepeny republikánské. Marrast, bývalý šéfredaktor „Nationalu“, nyní šéfredaktor ústavy, zhostil se této akademické úlohy nikoli bez talentu. Ústavodárné shromáždění se podobalo onomu chilskému úředníkovi, který se chystal katastrálním vyměřováním pevněji upravit pozemkové vlastnické poměry právě ve chvíli, kdy podzemní rachot už ohlašoval sopečný výbuch, který mu rozmetal tyto pozemky pod nohama. Zatímco toto shromáždění v teorii vypracovávalo přesné formy, jimiž se po republikánsku vyjadřovalo panství buržoazie, udržovalo se ve skutečnosti jen zrušením všech formulí, násilím sans phrase[37] , stavem obležení. Dva dni předtím, než začalo vypracovávat ústavu, prodloužilo stav obležení. Dříve se ústavy sestavovaly a odhlasovávaly, jakmile se proces společenského převratu trochu uklidnil, jakmile se upevnily nově vytvořené třídní vztahy a zápasící frakce vládnoucí třídy se uchýlily ke kompromisu, který jim dovoloval pokračovat ve vzájemném boji a zároveň z něho vyloučit zemdlenou masu lidu. Tato ústava však nesankcionovala žádnou společenskou revoluci, nýbrž chvilkové vítězství staré společnosti nad revolucí. V prvním návrhu ústavy, sepsaném před červnovými dny, bylo ještě obsaženo „droit au travail“, právo na práci, první neobratná formule shrnující revoluční požadavky proletariátu. Toto heslo bylo proměněno v droit à lʼassistance, v právo na veřejnou podporu; a který moderní stát neživí v té či oné formě svou chudinu? Právo na práci je v buržoazním smyslu protismyslem, žalostným zbožným přáním, ale za právem na práci stojí moc nad kapitálem, za mocí nad kapitálem přivlastnění výrobních prostředků, jejich podrobení sdružené dělnické třídě, tedy odstranění námezdní práce, kapitálu a jejich vzájemného vztahu. Za „právem na práci“ stálo červnové povstání. Ústavodárné shromáždění, jež fakticky postavilo revoluční proletariát hors la loi, mimo zákon, muselo zásadně z ústavy, tohoto zákona zákonů, vyhodit jeho formuli, dát „právo na práci“ do klatby. U toho se však nezastavilo. Tak jako Platón vypověděl ze své republiky básníky, tak Ústavodárné shromáždění vypovědělo ze své republiky navěky progresívní daň. A přitom progresívní daň není jen buržoazním opatřením proveditelným ve větším či menším měřítku v rámci existujících výrobních vztahů; progresívní daň byla jediným prostředkem, jak připoutat střední vrstvy buržoazní společnosti k „slušné“ republice, jak zmenšit státní dluh a čelit protirepublikánské většině buržoazie. Trikolóroví republikáni tím, že zavrhli concordats à lʼamiable, fakticky obětovali maloburžoazii velké buržoazii. Tento ojedinělý fakt povýšili na zásadu tím, že zákonem zakázali progresívní daň. Buržoazní reformu postavili na stejný stupeň s proletářskou revolucí. Ale která třída pak zůstala oporou jejich republiky? Velká buržoazie. Ale její většina byla protirepublikánská. Využívala-li republikánů „Nationalu“ k tomu, aby znovu upevnila staré hospodářské poměry, tu se na druhé straně chystala využít znovu upevněných společenských poměrů k obnovení politických forem odpovídajících těmto poměrům. Již na počátku října byl Cavaignac nucen jmenovat ministry republiky Dufaura a Viviena, bývalé ministry Ludvíka Filipa, přestože se zbrklí puritáni jeho vlastní strany rozčilovali a láteřili. Trikolórová ústava sice zavrhla jakýkoli kompromis s maloburžoazií a nedokázala připoutat k nové státní formě žádný nový společenský element, ale zato si pospíšila, aby obnovila tradiční nedotknutelnost sboru, v němž měl starý stát své nejzuřivější a nejfanatičtější obhájce. Učinila ústavním zákonem nesesaditelnost soudců, která byla ohrožena prozatímní vládou. Jeden král, kterého sesadila, byl tisíckrát vzkříšen v těchto nesesaditelných inkvizitorech legality. Francouzský tisk všestranně rozbíral rozpory v ústavě pana Marrasta, např. současnou existenci dvou suverénů, Národního shromáždění a presidenta, atd. atd. Hlavní rozpor této ústavy je však v tom: třídám, jejichž společenské otroctví má zvěčnit, tj. proletariátu, rolnictvu, maloburžoazii, dává všeobecným hlasovacím právem politickou moc. A třídě, jejíž starou společenskou moc sankcionuje, buržoazii, odnímá politické záruky této moci. Vtěsnává její politické panství do demokratických podmínek, které každou chvíli napomáhají třídám nepřátelským buržoazii k vítězství a ohrožují samy základy buržoazní společnosti. Na jedněch chce, aby od politického osvobození nepostupovali k sociálnímu, na druhých, aby se od sociální restaurace nevraceli k politické. Buržoazním republikánům málo záleželo na těchto rozporech. Tou měrou, jak přestávali být nepostradatelnými — a nepostradatelnými byli jen jako předvoj staré společnosti proti revolučnímu proletariátu — za několik týdnů po svém vítězství přestali být stranou a stali se klikou. V ústavě viděli jen velikou intriku. Především měla konstituovat panství jejich kliky. Presidentem měl zůstat Cavaignac. Zákonodárné shromáždění mělo být pokračováním Ústavodárného. Doufali, že politickou moc lidových mas budou moci degradovat na fiktivní moc a že s touto fiktivní mocí si budou moci natolik hrát, aby buržoazní většinu ustavičně strašili dilematem červnových dní: buď říše „Nationalu“, nebo říše anarchie. Práce na ústavě, zahájená 4. září, byla skončena 23. října. Dne 2. září se Konstituanta usnesla, že se nerozejde, dokud nebudou vydány organické zákony doplňující ústavu. Přesto se rozhodla vyvolat v život svůj nejvlastnější výtvor, presidenta, už 10. prosince, dlouho předtím, než skončila své vlastní působení. Tak si byla jista, že v homunkulovi konstituce pozdraví syna své matky. Z opatrnosti bylo usneseno, aby v případě, že žádný z kandidátů nedostane 2 milióny hlasů, přešlo právo volby z národa na Konstituantu. Zbytečná opatrnost! První den uskutečnění konstituce byl posledním dnem panství Konstituanty. V hlubině volební urny ležel ortel její smrti. Hledala „syna své matky“ a našla „synovce svého strýce“. Saul Cavaignac vytloukl jeden milión hlasů, ale David Napoleon šest miliónů. Šestinásobně byl poražen Saul Cavaignac. [38] 10. prosinec 1848 byl dnem rolnického povstání. Teprve tímto dnem začínal pro francouzské rolníky únor. Symbol, který vyjadřoval jejich vstup do revolučního hnutí, neobratně prohnaný, padoušsky naivní, hlupácky vznešený, vypočítavá pověra, patetická burleska, geniálně pošetilý anachronismus, enšpíglovština světových dějin, nerozluštitelný hieroglyf pro civilizovaný rozum — tento symbol měl zjevnou fyziognomii třídy, která uprostřed civilizace zastupovala barbarství. Republika se jí ohlásila v osobě berního exekutora a ona se ohlásila republice v osobě císaře. Napoleon byl jediný muž, který plně představoval zájmy a fantazii rolnické třídy, nově vytvořené roku 1789. Tato třída vepsala Napoleonovo jméno na průčelí republiky, a tím vypověděla válku cizině a boj za své třídní zájmy uvnitř země. Napoleon nebyl pro rolníky osobou, nýbrž programem. S prapory a hudbou pochodovali k volebním urnám pod heslem: „Plus dʼimpôts, à bas les riches, à bas la république, vive lʼEmpereur!“ „Pryč s daněmi, pryč s boháči, pryč s republikou, ať žije císař!“ Za císařem se skrývala selská válka. Republika, kterou svým hlasováním zavrhli, byla republika boháčů. 10. prosinec byl státním převratem rolníků, kteří svrhli tehdejší vládu. Od tohoto dne, kdy rolníci Francii jednu vládu vzali a druhou dali, byly jejich zraky ustavičně upřeny k Paříži. Vystoupili na okamžik jako aktivní hrdinové revolučního dramatu a nebylo už možno vnutit jim znovu roli nečinného a pasívního sboru. Ostatní třídy pomohly dovršit volební vítězství rolníků. Pro proletariát znamenala volba Napoleona především sesazení Cavaignaca, svržení Konstituanty, konec buržoazního republikanismu, tj. zrušení červnového vítězství. Pro maloburžoazii představoval Napoleon panství dlužníků nad věřiteli. Pro většinu velké buržoazie byla volba Napoleona otevřeným rozchodem s frakcí, kterou na chvíli nutně potřebovala jako zbraň proti revoluci, která jí však byla na obtíž, jakmile se snažila ústavně upevnit své chvilkové postavení. Napoleon místo Cavaignaca — to pro velkou buržoazii znamenalo monarchii místo republiky, počátek roajalistické restaurace, upejpavě nadhozeného vévodu Orleánského, lilii skrytou mezi fialkami. [39] Konečně armáda, hlasujíc pro Napoleona, hlasovala proti mobilní gardě, proti idyle míru, pro válku. A tak se stalo, jak napsala „Neue Rheinische Zeitung“, že nejprostodušší člověk Francie nabyl nejmnohoznačnčjšíhoc[40] významu. [41] Právě proto, že nebyl ničím, mohl znamenat všechno, jen ne sebe samého. Ať už mělo Napoleonovo jméno v ústech různých tříd seberůznější smysl, každá z nich psala s tímto jménem na svůj hlasovací lístek: „Pryč se stranou ‚Nationalu‘, pryč s Cavaignacem, pryč s Ústavodárným shromážděním, pryč s buržoazní republikou!“ Ministr Dufaure to veřejně vyslovil na schůzi Ústavodárného shromáždění: „10. prosinec je druhým 24. únorem.“ Maloburžoazie a proletariát hlasovaly en bloc[42] pro Napoleona, aby hlasovaly proti Cavaignacovi, aby soustředěním svých hlasů na jednoho kandidáta odňaly Konstituantě možnost konečněho rozhodování. Nicméně nejpokročilejší část obou těchto tříd si postavila vlastní kandidáty. Napoleon byl hromadným jménem všech stran sjednocených proti buržoazní republice, Ledru-Rollin a Raspail byli vlastními jmény, první — demokratické maloburžoazie, druhý — revolučního proletariátu. Hlasy pro Raspaila — jak veřejně prohlásili proletáři a jejich socialističtí vůdcové — měly být pouhou demonstrací, hromadným protestem proti jakémukoli presidentství vůbec, tj. proti ústavě samé; zároveň to měly být hlasy proti Ledru-Rollinovi, první akt, jímž se proletariát jako samostatná politická strana zříkal demokratické strany. Naproti tomu demokratická strana, demokratická maloburžoazie a její představitelka v parlamentu, Hora — se chovala ke kandidatuře Ledru-Rollinově s veškerou vážností, s níž si slavnostně zvykla ohlupovat samu sebe. Byl to ostatně její poslední pokus vystoupit jako samostatná strana vedle proletariátu. 10. prosince byly poraženy nejen strana republikánské buržoazie, ale i demokratická maloburžoazie a její Hora. Francie měla nyní vedle Hory i Napoleona — což dokazuje, že jak Hora, tak Napoleon byli jen chabými karikaturami velké skutečnosti, jejíž jména nesli. Ludvík Napoleon se svým třírohým kloboukem a císařským orlem parodoval právě tak žalostně starého Napoleona, jako Hora se svými frázemi vypůjčenými z roku 1793 a svými demagogickými pózami parodovala starou Horu. Tak zároveň s tradiční pověrčivou vírou v Napoleona zanikla tradiční pověrčivá víra v rok 1793. Revoluce se stala sama sebou teprve tehdy, když dostala své vlastní originální jméno, a to bylo možné teprve tehdy, když do jejího popředí jako vedoucí síla vystoupila nová revoluční třída, průmyslový proletariát. Je možno říci, že 10. prosinec už proto Horu tak překvapil a zmátl, poněvadž hrubým selským žertem posměšně rozbil klasickou analogii se starou revolucí. Dne 20. prosince složil Cavaignac svůj úřad a Ústavodárné shromáždění prohlásilo Ludvíka Napoleona presidentem republiky. Dne 19. prosince, v poslední den své samovlády, zamítlo shromáždění návrh na amnestii pro červnové povstalce. Což odvolat dekret z 27. června, jímž bylo 15 000 povstalců bez soudního rozsudku posláno do vyhnanství, což to neznamenalo odvolat červnovou bitvu samu? Odilon Barrot, poslední ministr Ludvíka Filipa, se stal prvním ministrem Ludvíka Napoleona. Stejně jako Ludvík Napoleon nepočítal počátek své vlády od 10. prosince, nýbrž od senátního rozhodnutí z roku 1804, tak si našel ministerského předsedu, který nepočítal počátek svého kabinetu od 20. prosince, nýbrž od královského dekretu z 24. února. Jako zákonný dědic Ludvíka Filipa zmírnil Ludvík Napoleon změnu vlády tím, že ponechal starý ministerský kabinet, který mimoto neměl ještě ani kdy se opotřebovat, protože neměl ještě kdy přijít na svět. Tuto volbu mu poradili vůdcové roajalistických buržoazních frakcí. Hlava staré dynastické opozice, která nevědomky tvořila přechod k republikánům „Nationalu“, se ještě lépe hodila k tomu, aby úplně vědomě vytvořila přechod od buržoazní republiky k monarchii. Odilon Barrot byl vůdcem jediné staré opoziční strany, která se pro neustálý marný boj o ministerské křeslo dosud neopotřebovala. Revoluce vynesla rychle za sebou všechny staré opoziční strany na výšiny státu, aby nejen skutkem, ale i slovy musely samy popřít a odvolat své staré fráze a aby je nakonec lid všechny jako odpornou míchanici vyhodil na mrchoviště dějin. A Barrot, toto ztělesnění buržoazního liberalismu, který po osmnáct let skrýval padoušskou prázdnotu svého ducha pod vnější vážností svého těla, musel projít všemi stupni renegátství. A když se občas sám polekal příliš ostrého kontrastu mezi bodláčím přítomnosti a vavřínem minulosti, tu mu pohled do zrcadla vracel ministerský klid a lidský sebeobdiv. Ze zrcadla naň zářil Guizot— Guizot, jemuž vždy záviděl, který jej ustavičně poučoval jako školáčka, sám Guizot, ale Guizot s olympským čelem Odilonovým. Jediné, co na sobě přehlédl, byly Midasovy uši[43] . Barrot z 24. února se projevil teprve v Barrotovi z 20. prosince. K němu, orleanistovi a voltairiánu, se přidružil jako ministr kultu — legitimista a jezuita Falloux. Za několik dní nato bylo ministerstvo vnitra svěřeno malthusovci Léonu Faucherovi. Právo, náboženství, politická ekonomie! To všechno Barrotův ministerský kabinet obsahoval a kromě toho ještě spojil legitimisty s orleanisty. Chyběl jen bonapartista. Bonaparte ještě skrýval svou chuť zahrát si na Napoleona, neboť Suluk ještě nehrál Toussainta Louvertura. [44] Strana „Nationalu“ byla okamžitě odstraněna ze všech vyšších míst, kde se zahnízdila. Policejní prefektura, ředitelství pošt, generální prokuratura, starostenství Paříže, to všechno bylo obsazeno starými stvůrami monarchie. Legitimista Changarnier se stal vrchním velitelem národní gardy v departementu Seine, mobilní gardy a řadových oddílů první armádní divize; orleanista Bugeaud byl jmenován vrchním velitelem alpské armády. Tato výměna hodnostářů pokračovala za Barrotovy vlády nepřetržitě. Prvním aktem jeho kabinetu byla restaurace staré roajalistické administrativy. V mžiku se proměnila celá oficiální scéna — kulisy, kostýmy, řeč, herci, figuranti, statisti, nápověda, pozice stran, motivy hry, obsah zápletky, celá situace. Jen předpotopní Ústavodárné shromáždění zůstalo ještě na svém místě. Ale od okamžiku, kdy Národní shromáždění nastolilo Bonaparta, Bonaparte Barrota, Barrot Changarniera, vstoupila Francie z období ustavování republiky do období ustavené republiky. A k čemu potřebovala ustavená republika Ústavodárné shromáždění? Když byla stvořena země, nezbylo jejímu stvořiteli než utéci se do nebe. Ústavodárné shromáždění bylo rozhodnuto nenásledovat jeho příkladu, Národní shromáždění bylo posledním útočištěm strany buržoazních republikánů. Jestliže mu byly všechny páky výkonné moci vyrvány, nu, což mu nezbyla ústavodárná všemohoucnost? První jeho myšlenkou bylo udržet si za všech okolností své svrchované postavení a s jeho pomocí dobýt zpět ztracené pozice. Stačí jen vytlačit Barrotovu vládu vládou „Nationalu“, a roajalistický personál bude muset ihned vyklidit úřední budovy a trikolórový personál se s triumfem vrátí. Národní shromáždění se usneslo svrhnout vládu a vláda sama mu poskytla k útoku příležitost, nad niž by si Ústavodárné shromáždění nemohlo vymyslit vhodnější. Vzpomeňme si, co znamenal Ludvík Bonaparte pro rolníky: pryč s daněmi! Šest dní seděl na presidentském křesle a sedmého dne, 27. prosince, jeho ministerský kabinet navrhl zachovat daň ze soli, která byla zrušena dekretem prozatímní vlády. Daň ze soli sdílí s daní z vína výsadu být beránkem, který snímá hříchy starého francouzského finančního systému, zejména v očích venkovského lidu. Barrotův kabinet nemohl vyvolenci rolníků vložit do úst kousavější epigram na jeho voliče než slova: obnovení daně ze soli! S daní ze soli ztratil Bonaparte svou revoluční sůl, Napoleon selského povstání se rozplynul jako mlhavý přízrak a nezbylo po něm nic než velká neznámá roajalisticko-buržoazní intrika. A Barrotův kabinet nikoli bez úmyslu učinil tento beztaktní akt hrubého rozčarování prvním vládním aktem presidentovým. Konstituanta se dychtivě chopila dvojí příležitosti: svrhnout ministerský kabinet a vystoupit proti vyvolenci rolníků jako představitelka rolnických zájmů. Odmítla návrh ministra financí, snížila daň ze soli na třetinu její dřívější výše, zvýšila tak o 60 miliónů státní deficit na 560 miliónů a po tomto vótu nedůvěry klidně vyčkávala odstoupení ministerského kabinetu. Tak málo chápala nový svět, jímž byla obklopena, a své vlastní změněné postavení. Za kabinetem stál president a za presidentem stálo 6 miliónů voličů, z nichž každý vložil do volební urny vótum nedůvěry Konstituantě. Konstituanta vracela národu jeho projev nedůvěry. Směšná výměna! Konstituanta zapomněla, že její vóta ztratila nucený kurs. Odmítnutím daně ze soli jen upevnila rozhodnutí Bonapartovo a rozhodnutí jeho ministerského kabinetu „skoncovat“ s ní. Začal onen dlouhý souboj, který vyplňuje celou druhou polovinu života Konstituanty. 29. leden, 21. březen, 8. květen byly velkými dny této krize, předchůdci 13. června. Francouzi, např. Louis Blanc, spatřovali v 29. lednu projev konstitučního rozporu mezi svrchovaným, nerozpustitelným Národním shromážděním, vzešlým ze všeobecného hlasovacího práva, a mezi presidentem, který byl na papíře tomuto shromáždění odpovědný, ale ve skutečnosti byl nejen rovněž sankcionován všeobecným hlasovacím právem a nadto spojoval ve své osobě všechny hlasy, které jsou rozděleny mezi jednotlivé členy Národního shromáždění a tak stonásobně rozdrobeny, nýbrž měl také úplně ve svých rukou celou výkonnou moc, nad niž se Národní shromáždění vznáší jen jako morální moc. Tento výklad událostí 29. ledna zaměňuje mluvu boje v parlamentě, v tisku, v klubech s jeho skutečným obsahem. Ludvík Bonaparte a Ústavodárné národní shromáždění, to naprosto nebyly dvě strany jedné a téže ústavní moci, výkonná moc proti zákonodárné, to byla sama ustavená buržoazní republika proti nástrojům svého ustavení, proti ctižádostivým intrikám a ideologickým požadavkům revoluční buržoazní frakce, která založila republiku a teď s údivem shledala, že její ustavená republika vypadá jako restaurovaná monarchie, a která teď chtěla násilně zadržet ústavodárné období s jeho podmínkami, s jeho iluzemi, s jeho mluvou a jeho osobami a zabránit zralé buržoazní republice, aby vystoupila ve své úplné a vlastní podobě. Tak jako Ústavodárné národní shromáždění představovalo Cavaignaca, který se v něm opět octl, tak Bonaparte představoval Zákonodárné národní shromáždění, které se od něho ještě neoddělilo, tj. Národní shromáždění ustavené buržoazní republiky. Volba Bonaparta mohla být vyložena teprve tehdy, když na místo jednoho jména dosadila jeho mnohoznačné významy, když se opakovala ve volbě nového Národního shromáždění. Mandát starého byl zrušen 10. prosince. Takže 29. ledna nevystoupili proti sobě president a Národní shromáždění téže republiky, nýbrž Národní shromáždění ustavující se republiky a president ustavené republiky, dvě moci, jež ztělesňovaly dvě zcela rozdílná období životního běhu republiky; na jedné straně malá republikánská frakce buržoazie, jež jediná mohla proklamovat republiku, vyrvat ji pouličním bojem a hrůzovládou z rukou proletariátu a v ústavě načrtnout její základní ideální rysy, a na druhé straně celá roajaiistická masa buržoazie, jež jediná mohla v této ustavené buržoazní republice panovat, zbavit ústavu jejích ideologických příměsí a svým zákonodárstvím a svou administrativou uskutečnit podmínky pro ujařmení proletariátu. Bouře, která se strhla 29. ledna, sbírala své síly po celý měsíc. Konstituanta chtěla svým vótem nedůvěry dohnat Barrotovu vládu k odstoupení. Barrotova vláda naproti tomu navrhla Konstituantě, aby vyslovila sama sobě definitivní vótum nedůvěry, aby se usnesla na své sebevraždě, aby nadekretovala své vlastní rozpuštění. Rateau, jeden z nejbezvýznamnějších poslanců, předložil 6. ledna na rozkaz vlády tento návrh Konstituantě, předložil jej téže Konstituantě, která se už v srpnu usnesla, že se nerozejde, dokud nevydá celou řadu organických, ústavu doplňujících zákonů. Stoupenec vlády Fould bez okolků prohlásil, že rozpuštění Konstituanty je nezbytné k „obnovení otřeseného úvěru“. A skutečně, nepodrývala snad úvěr tím, že prodlužovala provizórium a ohrožovala Barrotem Bonaparta a Bonapartem ustavenou republiku? Olympan Barrot se stal zuřivým Rolandem při pomyšlení, že mu opět vyrvou konečně uchvácené místo ministerského předsedy, sotva ho čtrnáct dní užíval, místo, které mu republikáni už jednou odročili o decennium, tj. o deset měsíců. Vůči tomuto ubohému shromáždění byl Barrot tyranštější než tyran. Jeho nejmírnějším výrokem byla slova: „S ním je budoucnost nemožná.“ A opravdu, toto shromáždění zastupovalo už jen minulost. „Je neschopné,“ dodal ironicky, „obklopit republiku institucemi nezbytnými k jejímu upevnění.“ A vskutku! S výlučným antagonismem shromáždění vůči proletariátu byla zároveň zlomena jeho buržoazní energie a s jeho antagonismem vůči roajalistům ožil znovu jeho republikánský patos. Tak bylo dvojnásob neschopné upevnit příslušnými institucemi buržoazní republiku, kterou už nechápalo. Rateauovým návrhem vyvolal ministerský kabinet v celé zemi petiční bouři; denně lítaly ze všech koutů Francie Konstituantě na hlavu balíky billets doux[45] , v nichž se víceméně kategoricky žádalo, aby se rozpustila a učinila poslední pořízení. Konstituanta opět vyvolala protipetice, v nichž se dala vyzývat, aby zůstala naživu. Volební boj mezi Bonapartem a Cavaignacem se obnovil v petičním boji pro rozpuštění Národního shromáždění a proti němu. Petice měly být doplňujícími komentáři k 10. prosinci. Tato agitace trvala po celý leden. Ve svém konfliktu s presidentem se Konstituanta nemohla odvolávat na to, že vzešla ze všeobecných voleb, neboť protivníci se právě odvolávali od ní k všeobecnému hlasovacímu právu. Nemohla se opřít o žádnou řádnou moc, neboť šlo o boj proti zákonné moci. Nemohla svrhnout ministerský kabinet projevy nedůvěry, jak se o to už pokoušela 6. a 26. ledna, protože kabinet ji o žádnou důvěru nežádal. Zbývala jí už jen jedna možnost, povstání. Bojovou sílu povstání tvořila republikánská část národní gardy, mobilní garda a střediska revolučního proletariátu, kluby. Mobilní gardy, tyto hrdinky červnových dnů, tvořily v prosinci organizovanou bojovou sílu republikánské buržoazní frakce, právě tak jako před červnem byly organizovanóu bojovou silou revolučního proletariátu národní dílny. Tak jako se výkonná komise Konstituanty surově obořila na národní dílny, když musela skoncovat s požadavky proletariátu, které se jí staly nesnesitelnými, tak se musel Bonapartův kabinet surově obořit na mobilní gardu, když se rozhodl skoncovat s požadavky republikánských buržoazních frakcí, které se mu staly nesnesitelnými. Nařídil rozpuštění mobilní gardy. Jedna její část byla propuštěna a vyhozena na dlažbu, druhá část byla z demokratické organizace přeměněna v monarchistickou a její žold byl snížen na obyčejný žold řadového vojska. Mobilní garda se octla v situaci červnových povstalců a tisk denně přinášel veřejná pokání, v nichž doznávala svou červnovou vinu a žadonila proletariát o odpuštění. A kluby? Od chvíle, kdy Ústavodárné shromáždění ohrozilo Barrotem presidenta, presidentem ustavenou buržoazní republiku a ustavenou buržoazní republikou buržoazní republiku vůbec, seskupily se kolem něho nutně všechny živly, které ustavovaly únorovou republiku, všechny strany, které chtěly svrhnout existující republiku a přetvořit ji násilným zpětným procesem opět v republiku svých třídních zájmů a zásad. To, co se stalo, bylo ze života vyškrtnuto; to, co vykrystalizovalo z revolučního hnutí, se opět rozpustilo; republika, o kterou se bojovalo, se stala opět neurčitou republikou únorových dnů, kterou si každá strana vykládala po svém. Strany na chvíli opět zaujaly své staré únorové pozice, ovšem bez únorových iluzí. Trikolóroví republikáni „Nationalu“ se opět opřeli o demokratické republikány „Réforme“ a tlačili je jako předvoj do popředí parlamentního boje. Demokratičtí republikáni se opět opřeli o socialistické republikány (27. ledna zvěstoval veřejný manifest jejich smíření a sjednocení) a připravovali v klubech půdu pro povstání. Vládní tisk se k trikolórovým republikánům „Nationalu“ právem choval jako ke vzkříšeným červnovým povstalcům. Aby se udrželi v čele buržoazní republiky, ohrozili samu buržoazní republiku. 26. ledna navrhl ministr Faucher zákon o spolčovacím právu, jehož první paragraf zněl: „Kluby jsou zakázány.“ Žádal, aby se o tomto návrhu zákona hned diskutovalo. Konstituanta zamítla neodkladnost návrhu a 27. ledna přednesl Ledru-Rollin návrh opatřený 230 podpisy, aby vládní kabinet byl pohnán před soud pro porušení ústavy. Pohnání kabinetu před soud ve chvíli, kdy takový čin znamenal buď beztaktní odhalení bezmocnosti soudce, tj. sněmovní většiny, nebo bezmocný protest žalobce proti této většině samé, to byl ten velký revoluční trumf; který pohrobek Hora od nynějška vynášela vždy na vrcholku krize. Ubohá Hora úpějící pod tíhou svého vlastního jména! Blanqui, Barbès, Raspail atd. se 15. května pokusili rozbít Ústavodárné shromáždění tím, že v čele pařížského proletariátu vnikli do jeho zasedací síně. Barrot připravoval témuž shromáždění morální 15. květen tím, že mu chtěl nadiktovat, aby se rozpustilo, a zavřít jeho zasedací síň. Totéž shromáždění pověřilo Barrota vyšetřováním viníků květnových událostí; a nyní, právě teď, kdy si Barrot vůči němu hrál na roajalistického Blanquiho, kdy dno proti němu shánělo spojence v klubech, u revolučních proletářů, ve straně Blanquiho, v této chvíli je neúprosný Barrot mučil návrhem, aby květnoví zajatci byli odňati porotnímu soudu a odevzdáni „haute cour“, vrchnímu soudu, vynalezenému stranou,,Nationalu“. Je pozoruhodné, jak vybičovaný strach o ministerské křeslo dovedl z hlavy takového Barrota vykřesat pointy hodné Beaumarchaise! Národní shromáždění po dlouhém kolísání tento návrh přijalo. Vůči květnovým útočníkům se vrátilo k svému normálnímu charakteru. Jestliže president a ministři doháněli Konstituantu ke vzpouře, Konstituanta doháněla presidenta a kabinet ke státnímu převratu, neboť neměli žádný zákonný prostředek, aby ji rozpustili. Konstituanta byla však matkou ústavy a ústava byla matkou presidenta. Státním převratem roztrhal president ústavu a vymazal svůj republikánský právní titul. Nezbylo mu než vytasit svůj imperátorský právní titul; ale imperátorský právní titul probouzel k životu titul orleanistický a oba bledly před legitimistickým právním titulem. Pád legální republiky mohl vymrštit do výše jen nejkrajnější protipól, legitimní monarchii, neboť v té chvíli byla strana orleanistů jen poraženou stranou únorových dnů a Bonaparte jen vítězem 10. prosince a obě strany mohly proti republikánské uzurpaci postavit jen své rovněž uzurpované monarchistické tituly. Legitimisté si byli vědomi, že nadešla pro ně příznivá chvíle, a konspirovali za bílého dne. Mohli doufat, že v generálu Changarnierovi najdou svého Monka[46] . Blízkost bílé monarchie se v jejich klubech hlásala stejně otevřeně, jako se v proletářských klubech hlásala blízkost rudé republiky. Šťastně potlačená vzpoura by byla ministerský kabinet zbavila všech potíží. „Legalita nás zabíjí,“ volal Odilon Barrot. Povstání by umožnilo rozpustit Konstituantu pod záminkou salut public[47] , porušit ústavu v zájmu ústavy samé. Hrubé vystoupení Odilona Barrota v Národním shromáždění, návrh na rozpuštění klubů, hlučné sesazení padesáti trikolórových prefektů a jejich nahrazení roajalisty, rozpuštění mobilní gardy, Changarnierovo špatné zacházení s jejími veliteli, znovudosazcní profesora Lerminiera, který byl už za Guizota nemožný, trpění legitimistického naparování — účelem toho všeho bylo vyprovokovat povstání. Povstání se však neozývalo. čekalo na signál od Konstituanty, a ne od ministerského kabinetu. Konečně nadešel 29. leden, den, kdy mělo být rozhodnuto o návrhu Mathieuově (de la Drôme) na bezpodmínečné zamítnutí Rateauova návrhu. Legitimisté, orleanisté, bonapartisté, mobilní garda, Hora, kluby, všichni se toho dne spikli. Každý se spikl právě tak proti svému domnělému nepříteli, jako proti svému domnělému spojenci. Bonaparte na koni přehlížel na náměstí Svornosti část svých vojsk, Changarnier hrál divadlo, prováděje efektní strategické manévry. Konstituanta našla budovu, kde měla zasedat, obsazenu vojskem. Konstituanta, průsečík všech křižujících se nadějí, obav, očekávání, vření, napětí, vzpour, shromáždění lví odvahy, nezakolísala v tuto pro ni tak vážnou, světodějnou chvíli ani na okamžik. Podobala se onomu bojovníku, který nejenže se bál použít své vlastní zbraně, ale cítil i povinnost uchovat neporušeny zbraně svého protivníka. Pohrdajíc smrtí podepsala svůj vlastní rozsudek smrti a odmítla bezpodmínečné zamítnutí Rateauova návrhu. Když se takto sama octla ve stavu obležení, omezila svou ústavodárnou činnost nutným rámcem, jímž byl stav obležení Paříže. Pomstila se způsobem sebe důstojným tím, že druhého dne nařídila vyšetřování hrůz, jež jí nahnal ministerský kabinet 29. ledna. Hora dokázala nedostatek revoluční energie a politického smyslu tím, že dovolila straně „Nationalu“, aby jí využila jako hlásné trouby v této veliké komedii intrik. Strana „Nationalu“ učinila poslední pokus udržet si dále v ustavené buržoazní republice monopol panství, který měla v období vzniku republiky. Utrpěla fiasko. Šlo-li v lednové krizi o existenci Konstituanty, šlo v krizi 21. března o existenci konstituce; v prvním případě šlo o personál strany „Nationalu“, v druhém o její ideál. Rozumí se samo sebou, že „slušní“ republikáni prodali svou vznešenou ideologii levněji než světské užívání vládní moci. Dne 21. března byl na denním pořadu Národního shromáždění Faucherův návrh zákona proti spolčovacímu právu: potlačení klubů. Osmý článek ústavy zaručuje všem Francouzům právo spolčovat se. Zákaz klubů byl tedy nepochybným porušením ústavy a Konstituanta sama měla sankcionovat urážku svých svatých. Ale vždyť kluby býly shromaždišti revolučního proletariátu, jeho spikleneckými středisky. Samo Národní shromáždění zakázalo spolčování dělníků proti svým buržoům. A co jiného byly kluby než spolčování celé dělnické třídy proti celé třídě buržoazie, vytváření zvláštního dělnického státu proti buržoaznímu státu? Což to nebyla celá řada ústavodárných shromáždění proletariátu a zároveň pohotových oddílů armády povstání? Ústava měla ustavit především panství buržoazie. Ústava mohla tedy pod spolčovacím právem rozumět zřejmě jen spolky slučitelné s panstvím buržoazie, tj. s buržoazním pořádkem. Jestliže se ústava z teoretické slušnosti vyjadřovala všeobecně, což tu nebyla vláda a Národní shromáždění, aby ji ve zvláštních případech vykládaly a používaly? A byly-li kluby stavem obležení fakticky zakázány už v pravěku republiky, což nebylo nutné, aby ve spořádané, ustavené republice byly zakázány zákonem? Trikolóroví republikáni nedovedli proti tomuto prozaickému výkladu ústavy postavit nic jiného než nabubřelou frázi ústavy. Část jich, Pagnerre, Duclerc aj., hlasovala pro ministerský kabinet a získala mu tak většinu. Druhá část s archandělem Cavaignacem a církevním otcem Marrastem v čele, když byl článek o zákazu klubu přijat, se stáhla společně s Ledru-Rollinem a Horou do zvláštní místnosti pro komise — a „radila se“. — Národní shromáždění bylo ochromeno, nemělo už stanovený počet hlasů potřebných k usnášení. Tu v této místnosti pro komise připomněl pan Crémieux v pravý čas, že odsud vede cesta přímo na ulici, že dnes už není únor 1848, nýbrž březen 1849. Strana „Nationalu“ náhle prohlédla a vrátila se do zasedací síně Národního shromáždění a za ní — znovu napálená Hora, Hora ustavičně mučená revolučními choutkami, ale ustavičně hledající ústavní východisko, stále ještě se cítící lépe na svém místě za buržoazními republikány než před revolučním proletariátem. Tak skončila tato komedie. Sama Konstituanta vyhlásila, že porušení textu ústavy je jediným správným výkladem smyslu jejích slov. Zbývalo upravit ještě jeden bod: poměr ustavené republiky k evropské revoluci, její zahraniční politiku. Dne 8. května 1849 zavládlo v Ústavodárném shromáždění, dožívajícím své poslední dny, neobyčejné rozčilení. Na denním pořadu byl útok francouzské armády na Řím, její odražení Římany, její politická hanba a vojenská blamáž, zákeřné zavraždění římské republiky francouzskou republikou, první italské tažení druhého Bonaparta. Hora ještě jednou vyhodila svůj hlavní trumf: Ledru-Rollin položil na předsednický stůl nezbytný obžalovací spis proti ministerskému kabinetu, a tentokrát i proti Bonapartovi, pro porušení ústavy. Motiv 8. května se později opakoval jako motiv 13. června. Všimněme si, čím byla římská výprava. Cavaignac vyslal už v polovině listopadu 1848 válečné loďstvo do Civitavecchie, aby ochránilo papeže, vzalo ho na palubu a dopravilo do Francie. Papež měl požehnat „slušné“ republice a zajistit volbu Cavaignaca presidentem. Na papeže chtěl Cavaignac nachytat faráře, na faráře rolníky a s pomocí rolníků dosáhnout presidentství. Cavaignacova výprava, jejímž prvním účelem byla volební reklama, byla zároveň protestem a hrozbou proti římské revoluci. V zárodku obsahovala intervenci Francie ve prospěch papeže. Tato intervence pro papeže, proti římské republice ve spolku s Rakouskem a s Neapolí, byla usnesena na prvním zasedání Bonapartovy ministerské rady 23. prosince. Falloux v ministerstvu, to byl papež v Římě, a to v Římě papežově. Bonaparte už nepotřeboval papeže k tomu, aby se stal presidentem rolníků, ale potřeboval udržet papežskou moc, aby si udržel rolníky. Jejich lehkověrnost ho učinila presidentem. S vírou ztratili lehkověrnost a s papežem víru. A pokud jde o spolčené orleanisty a legitimisty, kteří vládli jménem Bonapartovým, tu přece dříve, než bude znovu nastolen král, musí být znovu nastolena moc, která krále posvětí. Nemluvě už ani o roajalismu — bez starého Říma podřízeného světské moci papežově není papeže, bez papeže není katolicismu, bez katolicismu není francouzského náboženství a co by si stará francouzská společnost počala bez náboženství? Hypotéka na nebeské statky, kterou dává rolníkovi náboženství, je zárukou měšťákovy hypotéky na rolnické statky. Římská revoluce byla tedy atentátem na vlastnictví, na buržoazní řád, stejně strašným atentátem jako červnová revoluce. Obnovené panství buržoazie ve Francii vyžadovalo restauraci papežova panství v Římě. Konečně byli v římských revolucionářích poraženi spojenci francouzských revolucionářů; aliance kontrarevolučních tříd v ustavené francouzské republice měla svůj nezbytný doplněk v alianci francouzské republiky se Svatou aliancí, s Neapolí a Rakouskem. Rozhodnutí ministerské rady z 23. prosince nebylo pro Konstituantu žádným tajemstvím. Již 8. ledna interpeloval v té věci Ledru-Rollin ministerský kabinet, ten to popřel, Národní shromáždění přešlo k dennímu pořádku. Uvěřilo slovům kabinetu? Víme, že strávilo celý leden tím, že mu projevovalo nedůvěru. Patřilo-li však k úloze ministerského kabinetu lhát, patřilo k úloze Národního shromáždění předstírat víru v tuto lež a zachraňovat tím republikánské dekorum. Mezitím byl poražen Piemont, Karel Albert se poděkoval, rakouská armáda bušila na brány Francie. Ledru-Rollin ostře interpeloval. Ministerský kabinet však dokazoval, že v severní Itálii pokračoval jen v politice Cavaignacově a Cavaignac jen v politice prozatímní vlády, tj. v politice Ledru-Rollinově. Tentokrát sklidil v Národním shromáždění dokonce projev důvěry a byl zmocněn, aby dočasně obsadil vhodný bod v severní Itálii, tak aby se získala opora pro mírové vyjednávání s Rakouskem o celistvosti sardinské oblasti a o římské otázce. Jak známo, osud Itálie se rozhoduje na bojištích severní Itálie. Buď tedy s Lombardií a Piemontem padne Řím, nebo by Francie musela vypovědět válku Rakousku, a tím evropské kontrarevoluci. Což Národní shromáždění najednou pokládá Barrotův kabinet za starý výbor veřejného blaha? Či považuje sebe samo za Konvent? K čemu tedy vojenské obsazování vhodného bodu v severní Itálii? Za tímto průhledným závojem se skrývá výprava proti Římu. Dne 14. dubna odplulo 14 000 mužů pod Oudinotovým velením do Civitavechie; 16. dubna povolilo Národní shromáždění ministerskému kabinetu úvěr 1 200 000 franků na tříměsíční vydržování intervenční flotily ve Středozemním moři. Tak mu dalo všechny prostředky k protiřímské intervenci, tváříc se však přitom, jako by šlo o intervenci proti Rakousku. Nevidělo, co vláda dělá, slyšelo jen, co říká. Takovou víru nebylo lze najít ani v Izraeli. Konstituanta se octla v takové situaci, že nesměla vědět, co musí ustavená republika dělat. Konečně 8. května byla sehrána poslední scéna komedie. Konstituanta žádala na vládě bezodkladná opatření, aby se italská výprava vrátila k svému vytčenému cíli. Téhož večera uveřejnil Bonaparte v „Moniteuru“ dopis, v němž projevil Oudinotovi nejvyšší uznání. Dne 11. května Národní shromáždění zamítlo obžalobu proti témuž Bonapartovi a jeho ministrům. A Hora, která místo aby roztrhala toto předivo podvodu, udělala z parlamentní komedie tragédii, aby v ní sama mohla sehrát roli Fouquiera-Tinvilla, přitom však pod vypůjčenou lví kůží Konventu prozradila jen svou vlastní maloměšťáckou telecí srst! Stručný přehled druhé poloviny života Konstituanty je takovýto: 29. ledna přiznává, že roajalistické frakce buržoazie jsou přirozenými představenými republiky, kterou ustavila, 21. března přiznává, že porušení ústavy je jejím uskutečněním, 11. května, že bombasticky vyhlášené pasívní spojenectví francouzské republiky s národy bojujícími za své osvobození znamená její aktivní spojenectví s evropskou kontrarevolucí. Dříve než toto žalostné shromáždění odešlo ze scény, zjednalo si zadostiučinění tím, že ještě dva dny před výročím svého zrození, 4. května, odmítlo návrh amnestie pro červnové povstalce. Konstituanta, která ztratila všechnu svou moc, smrtelně nenáviděná lidem, odkopnutá, ztýraná, s opovržením odhozená buržoazií, jejímž nástrojem byla, nucena v druhé polovině svého života zříci se první poloviny, oloupena o své republikánské iluze, bez velkých činů v minulosti, bez naděje do budoucnosti, odumírajíc zaživa po částech, dovedla jen galvanizovat svou vlastní mrtvolu tím, že si stále vyvolávala přízrak červnového vítězství a dodatečně je znovu prožívala, potvrzujíc se stále opakovaným odsuzováním odsouzených. Upír, který žil z krve červnových povstalců! Zanechala po sobě dosavadní státní deficit, zvětšený o výlohy červnového povstání, o to, že odpadla daň ze soli, o odškodnění, jež dala plantážníkům za zrušení černošského otroctví, o výlohy římské výpravy a o to, že ubyla daň z vína; tuto daň Konstituanta zrušila ještě v posledním tažení vleže jako škodolibý stařec, radující se z toho, že může svému smějícímu se dědici naložit kompromitující čestný dluh. (Viz poznámka [48] v části - „I. Červnová porážka roku 1848“) Počátkem března začala volební agitace pro Zákonodárné národní shromáždění. Vystoupily proti sobě dvě hlavní skupiny, strana pořádku a demokraticko-socialistická čili rudá strana; mezi nimi stáli přátelé ústavy — pod tímto jménem se snažili představovat zvláštní stranu trikolóroví republikáni „Nationalu“. Strana pořádku se vytvořila hned po červnových dnech, ale teprve když jí 10. prosinec dovolil setřást buržoazní republikány, kliku „Nationalu“, odhalilo se tajemství její existence: koalice orleanistů a legitimistů v jedné straně. Buržoazní třída se rozpadla na dvě velké frakce, které měly střídavě v rukou monopol panství: velké pozemkové vlastnictví v době restaurované monarchie, finanční aristokracie a průmyslová buržoazie v době červencové monarchie. Královským jménem pro převážný vliv zájmů jedné frakce byl Bourbon, královským jménem pro převážný vliv zájmů druhé frakce Orleans — a jen v bezejmenné říši republiky mohly obě frakce, podílejíce se rovným dílem na moci, hájit společné třídní zájmy a nevzdávat se přitom své vzájemné rivality. Jestliže buržoazní republika nemohla být ničím jiným než zdokonaleným a vykrystalizovaným panstvím celé buržoazní třídy, čím tedy mohla být než panstvím orleanistů ve spolku s legitimisty a legitimistů ve spolku s orleanisty, než syntézou restaurace a červencové monarchie? Buržoazní republikáni „Nationalu“ nepředstavovali žádnou velkou frakci své třídy, která by se opírala o hospodářskou základnu. Jejich význam a historický smysl záležel jen v tom, že v době monarchie uplatňovali proti oběma buržoazním frakcím, z nichž každá znala jen svůj zvláštní režim, všeobecný režim buržoazní třídy, bezejmennou říši republiky, kterou si idealizovali a vyzdobili antickými arabeskami, v níž však vítali především panství své kliky. Vyvedlo-li to z konceptu stranu „Nationalu“, když v čele republiky, kterou založila, spatřila spolčené roajalisty, tu se stejně klamali i roajalisté ve věci svého společného panství. Nechápali, že byla-li každá z jejich frakcí sama o sobě roajalistická, že produkt jejich chemického sloučení musel být nutně republikánský, že bílá a modrá monarchie se musí neutralizovat v trikolórové republice. Protiklad k revolučnímiu proletariátu a přechodným třídám, které se kolem něho stále víc seskupovaly jako kolem středu, nutil obě frakce strany pořádku, aby napjaly svou spojenou sílu a udržely organizaci této spojené síly; každá z frakcí musela proti restauračním a výlučným choutkám druhé frakce uplatňovat společné panství, tj. republikánskou formu buržoazní vlády. Proto vidíme, jak tito roajalisté zpočátku ještě věří v brzkou restauraci, jak později uchovávají republikánskou formu s pěnou zuřivosti a nenávistnými invektivami na rtech a jak nakonec doznávají, že se mohou snášet jen v republice, a odkládají restauraci na neurčito. Společné panství každou z obou frakcí posilovalo a činilo ji tím méně schopnou a ochotnou podřídit se druhé, tj. restaurovat monarchii. Strana pořádku ve svém volebním programu otevřeně vyhlásila panství buržoazní třídy, tj. uchování podmínek existence jejího panství: vlastnictví, rodiny, náboženství, pořádku! Vydávala ovšem třídní panství buržoazie a podmínky tohoto třídního panství za panství civilizace a za nutné podmínky materiální výroby a společenských vztahů vyplývajících z této výroby. Strana pořádku měla v rukou ohromné peněžní prostředky, zřizovala své filiálky po celé Francii, najala si všechny ideology staré společnosti, využívala veškerého vlivu existující vládní moci, měla armádu neplacených vazalů v celé mase maloměšťáků a rolníků, kteří měli ještě daleko k revolučnímu hnutí a viděli ve vysokých představitelích vlastnictví přirozené představitele svého drobného vlastnictví a svých drobných předsudků. Tato strana, představovaná v celé zemi nesčetnými malými králi, mohla trestat zamítnutí svých kandidátů jako vzpouru, propustit rebelující dělníky, vzpurné čeledíny, služebníky, příručí, železniční úředníky, písaře, všechny zaměstnance podřízené jí v občanském životě. Mohla konečně místy udržovat legendu, jako by republikánská Konstituanta znemožnila Bonapartovi, vyvolenci 10. prosince, aby projevil své divotvorné síly. Mluvíce o straně pořádku, nezmínili jsme se o bonapartistech. Bonapartisté nebyli žádnou vážnou frakcí buržoazní třídy, nýbrž sbírkou starých pověrčivých invalidů a mladých nevěřících dobrodruhů. — Strana pořádku ve volbách zvítězila a měla v Zákonodárném shromáždění velkou většinu. Tváří v tvář koalici kontrarevoluční buržoazní třídy musely se ovšem už zrevolucionované části maloburžoazie a rolnictva spojit s hlavním nositelem revolučních zájmů, s revolučním proletariátem. Viděli jsme, jak parlamentní porážky donutily demokratické mluvčí maloburžoazie v parlamentě, tj. Horu, ke sblížení se socialistickými mluvčími proletariátu a jak mimo parlament zamítnutí concordats lʼamiable, brutální uplatňování buržoazních zájmů a bankroty donutily skutečné maloměšťáky ke sblížení se skutečnými proletáři. 27. ledna slavili Hora a socialisté své smíření, na velkém únorovém banketu roku 1849 tento akt sjednocení znovu potvrdili. Sociální a demokratická strana, strana dělníků a strana maloměšťáků, se sjednotily v sociálně demokratickou stranu, tj. v rudou stranu. Francouzská republika, ochromená na okamžik agonií, která se dostavila po červnových dnech, prožívala od chvíle vyhlášení stavu obležení, od 19. října, nepřetržitou řadu horečných otřesů. Nejprve boj o presidentství; potom boj presidenta s Konstituantou; boj o kluby; proces v Bourges, [49] v němž ve srovnání s figurkami presidenta, sjednocených roajalistů, „slušných“ republikánů, demokratické Hory a socialistických doktrinářů proletariátu se skuteční proletářští revolucionáři jevili jako pravěcí obři, jaké po sobě zanechává na povrchu společnosti jen potopa nebo jací mohou jen předcházet společenskou potopu; volební agitace; poprava Bréových[50] vrahů; ustavičné tiskové procesy; násilné policejní zásahy vlády do banketů; drzé roajalistické provokace; vystavení obrazů Louis Blanca a Caussidièra na pranýři; nepřetržitý boj mezi Ústavodárným shromážděním a jím ustavenou republikou, boj, který každou chvíli zatlačoval revoluci k jejímu výchozímu bodu, který každou chvíli měnil vítěze v poraženého, poraženého ve vítěze a v mžiku převracel postavení stran a tříd, jejich roztržky a sdružení; rychlý postup evropské kontrarevoluce, slavný boj Maďarů, německá povstání, římská výprava, hanebná porážka francouzské armády před branami Říma — v tomto víru hnutí, v těchto mukách dějinného nepokoje, v tomto dramatickém přílivu a odlivu revolučních vášní, nadějí a zklamání musely různé třídy francouzské společnosti počítat své vývojové epochy na týdny, jako je dříve počítaly na půlstoletí. Značná část rolníků a provincií se zrevolucionovala. Nejenže byli rozčarováni Napoleonem — strana rudých jim nabízela místo jména obsah, místo iluzorního osvobození od daní vrácení miliardy zaplacené legitimistům, upravení hypoték a odstranění lichvy. Dokonce i armáda byla nakažena revoluční horečkou. Hlasujíc pro Bonaparta, hlasovala pro vítězství, a on jí zatím přinesl porážku. Hlasovala pro malého kaprála, za nímž se skrývá velký vojevůdce revoluce, a on jí znovu dal velké generály, za nimiž se skrývá sekýrující kaprál. Nebylo pochyby, že rudá strana, tj. spojená demokratická strana, musela slavit ne-li vítězství, tedy alespoň velké triumfy, že Paříž, armáda a velká část provincií by byly pro ni hlasovaly. Ledru-Rollin, vůdce Hory, byl zvolen pěti departementy; takové vítězství nedobyl ani jediný vůdce strany pořádku, ani jedno jméno z řad vlastní proletářské strany. Tato volba nám odhaluje tajemství demokraticko-socialistické strany. Byla-li na jedné straně Hora, tato parlamentní avantgarda demokratické maloburžoazie, nucena spojit se se socialistickými doktrináři proletariátu a byl-li proletariát hroznou materiální červnovou porážkou donucen hledat cestu k novému rozmachu v intelektuálních vítězstvích, jestliže vývoj ostatních tříd ještě proletariátu nedovoloval chopit se revoluční diktatury, a musel-li se proto proletariát vrhnout do náruče doktrinářů svého osvobození, zakladatelů socialistických sekt — tu na druhé straně revoluční rolníci, armáda, provincie se postavili za Horu, která se tak stala velitelem tábora revolučního vojska a dohodou se socialisty odstranila všechny neshody v revoluční straně. V druhé polovině existence Ústavodárného shromáždění představovala Hora jeho republikánský patos a způsobila, že se tak zapomnělo na její hříchy z doby prozatímní vlády, výkonné komise a červnových dnů. Tou měrou, jak se strana „Nationalu“ ve své polovičatosti dala utlačovat roajalistickým ministerským kabinetem, stoupala strana Hory, odstraněná v době všemohoucnosti strany „Nationalu“, a uplatňovala se jako parlamentní představitelka revoluce. Strana „Nationalu“ nemohla skutečně postavit proti ostatním roajalistickým frakcím nic jiného než ctižádostivé osobnosti a idealistické tlachy. Naproti tomu strana Hory představovala masu kolísající mezi buržoazií a proletariátem, masu, jejíž materiální zájmy vyžadovaly demokratická zřízení. Oproti Cavaignacům a Marrastům představovali tedy Ledru-Rollin a Hora pravdu revoluce a z vědomí této závažné situace čerpali tím větší odvahu, čím víc se projev revoluční energie omezoval na parlamentní výpady, sestavování obžalob, hrozby, zvyšování hlasu, hřímavé proslovy a výstřelky nepřekračující rámec frází. Rolníci byli přibližně v téže situaci jako maloměštáci, měli přibližně tytéž sociální požadavky. Všechny střední vrstvy společnosti, pokud byly zachváceny revolučním hnutím, musely proto vidět svého hrdinu v Ledru-Rollinovi. Ledru-Rollin byl hlavní postavou demokratické maloburžoazie. V boji proti straně pořádku museli se dostat do čela především polokonzervativní, polorevoluční a úplně utopičtí reformátoři tohoto pořádku. Strana „Nationalu“, „přátelé ústavy quand même“, republicains purs et simples[51] byli ve volbách úplně poraženi. Do zákonodárné sněmovny se jich dostala mizivá menšina, jejich nejznámější vůdcové zmizeli ze scény, mezi nimi i Marrast, šéfredaktor a Orfeus „slušné“ republiky. Dne 28. května[52] se sešlo Zákonodárné shromáždění, 11. června se opakoval konflikt z 8. května. Ledru-Rollin předložil jménem Hory obžalovací spis proti presidentovi a ministerskému kabinetu pro porušení ústavy, pro bombardování Říma. Dne 12. června Zákonodárné shromáždění tento obžalovací spis odmítlo, jako jej odmítlo Ústavodárné shromáždění 11. května, ale tentokrát donutil proletariát Horu, aby vyšla do ulic, ne ovšem k pouličnímu boji, nýbrž k pouličnímu procesí. Stačí říci, že Hora stála v čele tohoto hnutí, abychom věděli, že hnutí bylo poraženo a že červen 1849 byl právě tak směšnou jako nedůstojnou karikaturou června 1848. Velký ústup 13. června byl zastíněn jen ještě větší bitevní zprávou Changarniera, velikého muže, kterého improvizovala strana pořádku. Každá společenská epocha potřebuje své velké lidi, a jestliže je nenachází, vymýšlí si je, jak praví Helvétius. Dne 20. prosince existovala už jen jedna polovina ustavené buržoazní republiky, president; 28. května byla doplněna druhou polovinou, Zákonodárným shromážděním. V červnu 1848 se ustavující buržoazní republika zapsala do matriční knihy dějin bezpříkladnou bitvou proti proletariátu, v červnu 1849 se do ní zapsala ustavená buržoazní repitblika nepopsatelnou komedií sehranou s maloburžoazií. Červen 1849 byl pomstou za červen 1848. V červnu 1849 nebyli poraženi dělníci, nýbrž maloměšťáci stojící mezi dělníky a revolucí. Červen 1849 nebyl krvavou tragédií mezi námezdní prací a kapitálem, nýbrž činohrou mezi dlužníky a věřiteli, činohrou plnou nářků a hrozícího žaláře. Strana pořádku zvítězila, stala se všemocnou a teď musela ukázat, co je zač.

III Následky 13. června 1849

Dne 20. prosince ukázala Janusova hlava konstituční republiky jen jednu svou tvář, exekutivní tvář s rozplizlými rysy Ludvíka Bonaparta, 28. května 1849 ukázala svou druhou tvář, zákonodárnou, posetou jizvami, které na ní zanechaly orgie restaurace a červencové monarchie. Zákonodárné národní shromáždění dokončilo vytvoření konstituční republiky, tj. republikánské státní formy, v níž bylo ustaveno panství buržoazní třídy, tedy společné panství obou velkých roajalistických frakcí, které tvoří francouzskou buržoazii, sjednocených legitimistů a orleanistů, panství strany pořádku. Zatímco se tak francouzská republika stala vlastnictvím koalice roajalistických stran, podnikla zároveň evropská koalice kontrarevolučních mocností všeobecné křižácké tažení proti posledním útočištím březnových revolucí, Rusko vpadlo do Uher, pruská vojska pochodovala proti armádě stoupenců říšské ústavy a Oudinot bombardoval Řím. Evropská krize se zjevně blížila k rozhodujícímu obratu, zraky celé Evropy byly upřeny k Paříži a zraky celé Paříže k Zákonodárnému shromáždění. Dne 11. června vystoupil na tribunu tohoto shromáždění Ledru-Rollin. Nepronesl žádnou řeč, formuloval jen obvinění proti ministrům, holé obvinění bez okras, faktické, zhuštěné, těžké. Útok na Řím je útokem na ústavu, útok na římskou republiku útokem na francouzskou republiku. Článek V ústavy[53] zní: „Francouzská republika nikdy nepoužije svých vojenských sil proti svobodě kteréhokoli národa“ — a president používá francouzské armády proti římské svobodě. Článek 54 ústavy zakazuje výkonné moci vypovědět jakoukoli válku bez souhlasu Národního shromáždění[54] . Usnesení Konstituanty z 8. května přikazuje ministrům výslovně, aby co nejrychleji vrátili římskou výpravu jejímu původnímu určení, zakazuje jim tedy právě tak výslovně válku proti Římu — a Oudinot bombarduje Řím. Tak volal Ledru-Rollin samu ústavu za svědka obžaloby proti Bonapartovi a jeho ministrům. Roajalistické většině Národního shromáždění vmetl tento tribun ústavy ve tvář výhružné prohlášení: „Republikáni budou umět zjednat ústavě vážnost všemi prostředky, třebas i silou zbraní!“ „Silou zbraní!“ opakovala stonásobná ozvěna Hory. Většina odpověděla strašlivým povykem, předseda Národního shromáždění volal Ledru-Rollina k pořádku, Ledru-Rollin opakoval vyzývavě prohlášení a nakonec položil na předsednický stůl návrh na vydání Bonaparta a jeho ministrů soudu. Národní shromáždění se usneslo 361 hlasy proti 203 přejít přes otázku bombardování Říma k běžnému dennímu pořadu. Věřil Ledru-Rollin, že bude moci porazit Národní shromáždění ústavou a presidenta Národním shromážděním? Ústava sice zakazovala jakýkoli útok na svobodu cizích národů, ale to, nač útočila francouzská armáda v Římě, to podle ministerského kabinetu nebyla přece „svoboda‘‘, nýbrž „despotismus anarchie“. Což Hora přes všechny své zkušenosti v Ústavodárném shromáždění stále ještě nepochopila, že vykládat ústavu nepřísluší těm, kdo ji sestavili, nýbrž jen těm, kdo ji přijali? Že její text je nutno vykládat v jeho životaschopném smyslu a že jejím jediným životaschopným smyslem je buržoazní smysl? Že pravými vykladači ústavy jsou Bonaparte a roajalistická většina Národního shromáždění, jako je pravým tlumočníkem bible páter a pravým tlumočníkern zákona soudce? Mělo se Národní shromáždění, právě čerstvě vyšlé z lůna všeobecných voleb, cítit vázáno poslední vůlí mrtvé Konstituanty, jejíž vůli zaživa porušoval takový člověk jako Odilon Barrot? Což Ledru-Rollin, odvolávaje se na usnesení Konstituanty z 8. května, zapomněl, že táž Konstituanta 11. května zamítla jeho první návrh na vydání Bonaparta a ministrů soudu, že presidenta a ministry osvobodila, a tak sankcionovala bombardování Říma jako „ústavní čin“, že se ve skutečnosti jen odvolává proti vynesenému rozsudku, že se konečně odvolává od republikánské Konstituanty k roajalistické Legislativě? Ústava sama přivolává na pomoc povstání, vyzývajíc ve zvláštním článku každého občana, aby ji chránil. Ledru-Rollin se opíral o tento článek. Ale na druhé straně, což nejsou zároveň na ochranu ústavy organizovány veřejné moci, což porušení ústavy nezačíná teprve tím okamžikem, kdy jedna z veřejných ústavních mocí povstane proti druhé? A zatím mezi presidentem republiky, ministry republiky a Národním shromážděním republiky byla vzájemná harmonická shoda. To, oč se pokusila Hora 11. června, to bylo „povstání v mezích čistého rozumu“, tj. ryze parlamentní povstání. Většina shromáždění, polekána perspektivou ozbrojeného povstání lidových mas, měla v Bonapartovi a ministrech zničit svou vlastní moc a význam své vlastní volby. Což se už Konstituanta nepokusila podobným způsobem zrušit volbu Bonapartovu, když tak tvrdošíjně trvala na odstoupení ministerského kabinetu Barrot-Falloux? Což tu nebyly příklady z doby Konventu, kdy parlamentní povstání náhle od základu převrátilo poměr většiny a menšiny — a proč se nemělo podařit mladé Hoře to, co se podařilo staré? — vždyť i okamžitá situace se zdála příznivá pro takovýto podnik. Rozjitření lidu dosáhlo v Paříži povážlivého stupně; armáda, soudě podle jejího hlasování ve volbách, se nezdála nakloněna vládě, většina Zákonodárného shromáždění byla ještě příliš mladá, aby se zkonsolidovala, a mimoto se skládala ze starých pánů. Kdyby se Hoře podařilo parlamentní povstání, přešlo by kormidlo státu přímo do jejích rukou. Demokratická maloburžoazie si jako vždy nepřála nic toužebněji, než aby boj byl vybojován nad jejími hlavami, v oblacích, mezi stíny členů parlamentu. Konečně jak demokratická maloburžoazie, tak i její představitelé, Hora, by parlamentním povstáním dosáhli svého velikého cíle: zlomit moc buržoazie a nerozvázat přitom ruce proletariátu, čili jen jej v pozadí ukázat; proletariátu by se využilo, aniž by se stal nebezpečným. Po vótu Národního shromáždění 11. června došlo ke schůzce několika členů Hory s delegáty tajných dělnických společností. Tito delegáti naléhali, aby povstání bylo zahájeno ještě téhož večera. Hora tento plán rozhodně odmítla. Za nic na světě nechtěla pustit vedení z ruky; její spojenci jí byli stejně podezřelí jako její protivníci, a právem. Vzpomínka na červen 1848 rozvlnila živěji než kdy předtím řady pařížského proletariátu. Přitom však byl pařížský proletariát spoután spojenectvím s Horou. Hora zastupovala v parlamentě většinu departementů, přeháněla svůj vliv v armádě, disponovala demokratickou částí národní gardy, měla za sebou morální autoritu krámku. Zahájit povstání v této chvíli proti její vůli znamenalo pro proletariát, ještě k tomu zdecimovaný cholerou a ve značném počtu vyhnaný nezaměstnaností z Paříže, opakovat zbytečně červnové dny roku 1848, ale tentokrát bez oněch podmínek, které jej tehdy do zoufalého boje vehnaly. Proletářští delegáti učinili to, co jediné bylo rozumné. Zavázali si Horu, aby se zkompromitovala, tj. aby v případě, že její obžalovací spis bude zamítnut, překročila meze parlamentního boje. Po celý 13. červen zaujímal proletariát stále stanovisko skeptického pozorovatele a vyčkával, až dojde k vážné, neodvratné bitce mezi demokratickou národní gardou a armádou, aby se pak vrhl do boje a dovedl revoluci dál za její vytčený maloměšťácký cíl. Pro případ vítězství byla už vytvořena proletářská Komuna, která měla nastoupit vedle oficiální vlády. Pařížští dělníci se vyučili v krvavé škole června 1848. Dne 12. června podal sám ministr Lacrosse v Zákonodárném shromáždění návrh, aby se ihned přešlo k rozpravě o obžalovacím spisu. Vláda učinila během noci všechna opatření k obraně a útoku; většina Národního shromáždění byla rozhodnuta vyhnat rebelující menšinu na ulici, menšina sama nemohla už ustoupit, kostky byly vrženy; 377 hlasů proti 8 obžalovací spis zamítlo, Hora, která se zdržela hlasování, se plna zloby vrhla do propagačních síní „mírumilovné demokracie“, do redakčních místností „Démocratie pacifique“ [55] . Odchod z budovy parlamentu zlomil sílu Hory, tak jako ztratil svou sílu obr Antaios, když ztratil spojení se zemí, svou matkou. V místnostech Zákonodárného shromáždění byli členové Hory Samsony, v místnostech „mírumilovné demokracie“ byli užjen filištíny. Rozpoutala se dlouhá, hlučná, jalová debata. Hora byla odhodlána vynutit ústavě vážnost všemi prostředky, „jen ne silou zbraní“. V tomto rozhodnutí byla podporována manifestem[56] a deputací „přátel ústavy“. „Přáteli Ústavy“ se nazývaly trosky kliky „Nationalu“, buržoazně republikánské strany. Zatímco z jejích zbylých parlamentních představitelů hlasovalo šest proti, hlasovali ostatní vesměs pro zamítnutí obžalovacího spisu, zatímco Cavaignac dal straně pořádku k dispozici svůj meč, chopila se větší mimoparlamentní část kliky dychtivě příležitosti, aby vystoupila ze svého postavení politických páriů a prodrala se do řad demokratické strany. Což nebyli přirozenými štítonoši této strany, která se skrývala za jejich štít, za jejich princip, za ústavu? Až do svítání pracovala „Hora“ k porodu. Porodila „provolání k lidu“, které vyšlo 13. června ráno víceméně ostýchavě umístěno ve dvou socialistických listech. [57] Prohlásila, že president, ministři a většina zákonodárného shromáždění stojí „mimo ústavu“ (hors la Constitution) a vyzývala národní gardu, armádu a konečně lid, „aby povstali“. „Ať žije ústava!“ bylo její heslo, heslo, které neznamenalo nic jiného než „Pryč s revolucí!“ Ústavnímu provolání Hory odpovídala tzv. pokojná demonstrace maloměšťáků z 13. června, tj. průvod ulicemi od Château dʼEau po bulvárech; 30 000 lidí, většinou národní gardy beze zbraně, promíšené členy tajných dělnických sekcí, se valilo s výkřiky: „Ať žje ústava!“ Demonstrující volali toto heslo mechanicky, ledově, se špatným svědomím, a lid, vlnící se na chodnících, místo aby mu dal hromově zaburácet, vracel je ironickou ozvěnou. V mnohohlasém zpěvu chyběl základní hlas. A když průvod došel k zasedací budově „přátel ústavy“ a na jejím štítu se objevil najatý herold ústavy, který na všechny strany mával svým cylindrem a z plna hrdlařval: „Ať žije ústava!“, takže jeho řev se sypal na hlavy poutníků jako krupobití, zdálo se jednu chvíli, že sami účastníci průvodu si uvědomují směšnost situace. Je známo, jaké naprosto neparlamentní přijetí přichystali průvodu Changarnierovi dragouni a myslivci na rohu ulice de la Paix a bulvárů, jak se účastníci průvodu v mžiku rozutekli na všechny strany a jak se jen na útěku tu a tam ozval výkřik „do zbraně“, aby byla splněna parlamentní výzva „k povstání“ z 11. června. Většina členů Hory, shromážděných v ulici du Hazard, se rozutekla, když se zdálo, že násilné rozehnání pokojného průvodu, neurčité pověsti o vraždění bezbranných občanů na bulvárech a konečně rostoucí pouliční shon jsou předzvěstí blížícího se povstání. Ledru-Rollin, v čele malé skupiny poslanců, zachránil čest Hory. Pod ochranou pařížského dělostřelectva, které obsadilo Palais National, se odebrali do Conservatoire des Arts et Métiers[58] , kam měla přibýt pátá a šestá legie národní gardy. Montagnardi[59] však na pátou a šestou legii marně čekali; tyto opatrné národní gardy nechaly své představitele na holičkách, pařížské dělostřelectvo samo zabránilo lidu, aby postavil barikády, chaotický shon znemožnil jakékoli rozhodnutí, řadová vojska nastupovala s nasazenými bodáky, část poslanců byla zajata, část unikla. Tak skončil 13. červen. Byl-li 23. červen 1848 dnem povstání revolučního proletariátu, byl 13. červen 1849 dnem povstání demokratické maloburžoazie; každé z obou povstání bylo klasicky čistým výrazem třídy, která povstání roznítila. Jen v Lyonu došlo k úporné, krvavé srážce. V tomto městě, kde průmyslová buržoazie a průmyslový proletariát stojí přímo proti sobě, kde dělnické hnutí není, jako v Paříži, součástí všeobecného hnutí a není jím určováno,v tomto městě ztratil 13. červen ve svém odrazu svůj původní charakter. Jinak v provinciích tam, kde měl 13. červen ohlas, nezapálil, byl to chladný blesk. 13. červen uzavírá první období života ústavní republiky, která začala normálně existovat 28. května 1849, když se sešlo Zákonodárné shromáždění. Celý tento prolog je vyplněn hlučným bojem mezi stranou pořádku a Horou, mezi buržoazií a maloburžoazií; maloburžoazie se přitom marně zpěčuje proti nastolení buržoazní republiky, pro kterou sama v prozatímní vládě a ve výkonné komisi ustavičně konspirovala, pro kterou se za červnových dní fanaticky bila proti proletariátu. 13. červen zlomil její odpor a učinil zákonodárnou diktaturu sjednocených roajalistů fait accompli[60] . Od této chvíle je Národní shromáždění jen výborem obecného blaha strany pořádku. Paříž vyhlásila nad presidentem, ministry a většinou Národního shromáždění „stav obžalovaných“, oni vyhlásili nad Paříží „stav obležení“. Hora prohlásila, že většina Zákonodárného shromáždění stojí „mimo ústavu“, většina zase vydala Horu vrchnímu soudu pro porušení ústavy a proskribovala všechno, co si v ní ještě uchovalo sílu k životu. Z Hory zbyl jen trup bez hlavy a bez srdce. Menšina se dokonce pokusila o parlamentní povstání, většina povýšila na zákon svůj parlamentní despotismus. Nadekretovala nový parlamentní jednací řád, který ničí svobodu tribuny a dává předsedovi Národního shromáždění pravomoc trestat poslance pro porušení pořádku disciplinárními tresty, pokutami, odnětím diet, dočasným vyloučením ze zasedání, karcerem. Místo meče pověsila nad trup Hory metlu. Zbytku poslanců Hory velela čest, aby hromadně složili mandáty. Takovýto čin by byl urychlil rozpad strany pořádku. Ve chvíli, kdy už ji nedrželo pohromadě ani zdání protikladu, se musela rozpadnout na své původní součásti. Zároveň se svou parlamentní mocí byli demokratičtí maloměšťáci oloupeni i o svou ozbrojenou moc rozpuštěním pařížského dělostřelectva, jakož i 8., 9. a 12. legie národní gardy. Naproti tomu legii finanční aristokracie, která 13. června přepadla tiskárny Boulé a Roux, rozbila stroje, zpustošila redakce republikánských novin a svévolně pozatýkala redaktory, sazeče, tiskaře, expedienty a kolportéry, se dostalo z tribuny Národního shromáždění povzbuzení. Toto rozpuštění národních gard podezřelých z republikanismu se opakovalo po celé Francii. Nový tiskový zákon, nový spolčovací zákon, nový zákon o stavu obležení, přeplněná pařížská vězení, vyhnání politických emigrantů, zastavení všech novin, které šly dál než „National“, vydání Lyonu a pěti sousedních departementů napospas surovostem vojenského despotismu, všude jen soudy, nová čistka tolikrát už pročesané armády úředníků, to byly nezbytné, stále znovu se opakující otřepané moudrosti vítězné reakce, které po červnových masakrech a deportacích stojí za zmínku jen proto, že tentokrát byly namířeny nejen proti Paříži, nýbrž i proti departementům, nejen proti proletariátu, nýbrž především proti středním třídám. Veškerou zákonodárnou činnost Národního shromáždění v měsících červnu, červenci a srpnu tvořily represívní zákony, které ponechávaly vládě na libovůli vyhlásit stav obležení, které ještě pevněji zacpaly ústa tisku a zničily spolčovací právo. Avšak tuto epochu charakterizuje ne faktické, nýbrž zásadní využívání vítězství, ne usnesení Národního shromáždění, nýbrž odůvodnění těchto usnesení, ne věc, nýbrž fráze, ba ani ne fráze, jako spíše přízvuk a gesto, jež frázi oživují. Bezohledně nestydaté projevování roajalistického smýšlení, opovržlivě vznešené tupení republiky, koketně frivolní vyžvanění restauračních cílů, zkrátka chvastounské porušování republikánské slušnosti, to dodává zvláštní tón a zbarvení tomuto období. „Ať žije ústava!“ bylo bojové heslo poražených 13. června. Vítězové byli tedy zproštěni pokrytectví konstituční, tj. republikánské řeči. Kontrarevoluce si podrobila Uhry, Itálii a Německo, a oni už viděli před branami Francie restauraci. Mezi vůdci frakcí strany pořádku nastalo skutečné závodění; snažili se prostřednictvím „Moniteuru“ dokumentovat svůj roajalismus, vyzpovídat se, kát se před bohem a před lidmi z eventuálních liberálních hříchů spáchaných za monarchie. Neminul den, aby únorová revoluce nebyla z tribuny Národního shromáždění prohlašována za veřejné neštěstí, aby ten či onen legitimistický junker z kdejakého zapadlého hnízda slavnostně nekonstatoval, že republiku nikdy neuznal, a některý ze zbabělých zběhů a zrádců červencové monarchie nevyprávěl o svých zmeškaných hrdinských činech, v jejichž provedení mu zabránila jen lidumilnost Ludvíka Filipa nebo jiné nedopatření. Tak se ukazovalo, že na únorových dnech nebyla obdivuhodná velkomyslnost vítězného lidu, nýbrž sebeobětování a umírněnost roajalistů, kteří mu dovolili zvítězit. Jeden zástupce lidu navrhl, aby část peněz určených na podporu únorových raněných byla přidělena městským gardám, jež jediné se v oněch dnech zasloužily o vlast. Jiný navrhl, aby bylo nařízeno postavit vévodovi Orleánskému jezdeckou sochu na náměstí Carrousel. Thiers nazýval ústavu špinavým cárem papíru. Na tribunu vystupovali jeden za druhým orleanisté, aby se káli ze svého spiklenectví proti legitimnímu království, legitimisté, kteří si vyčítali, že svým odporem proti nelegitimnímu království urychlili pád království vůbec; Thiers se kál z intrik proti Molému, Molé se kál z intrik proti Guizotovi, Barrot se kál z intrik proti všem třem. Volání: „At‘ žije sociálně demokratická republika!“ bylo prohlášeno za neústavní; volání: „Ať žije republika!“ bylo stíháno jako sociálně demokratické. Ve výroční den bitvy u Waterloo prohlásil jeden poslanec: „Nebojím se ani tak vpádu Prusů, jako příchodu revolučních emigrantů do Francie.“ Na stížnosti na teror, organizovaný v Lyoně a sousedních departementech, odpověděl Baraguay dʼHilliers: „Mně je milejší bílý teror než rudý.“ (Jʼaime mieux la terreur blanche que la terreur rouge.) A shromáždění pokaždé zaburácelo frenetickým potleskem, když z úst jeho řečníků vyšel nějaký epigram proti republice, proti revoluci, proti ústavě, pro království, pro Svatou alianci. Každé nedodržení těch nejmenších republikánských formalit, např. neoslovení poslanců slovem „citoyens“ [61] , uvádělo rytíře pořádku v nadšení. Pařížské doplňovací volby z 8. července, provedené pod vlivem stavu obležení, při nichž se velká část proletariátu zdržela hlasování, dobytí Říma francouzskou armádou, vtažení rudých eminencí[62] a v patách za nimi inkvizice a mnišského teroru do Říma — to všechno připojilo nová vítězství k červnovému vítězství a ještě víc vystupňovalo opojení strany pořádku. Konečně v polovině srpna nadekretovali roajalisté dvouměsíční odročení zasedání Národního shromáždění jednak proto, že se chtěli zúčastnit zasedání departementních rad, které se právě sešly, jednak proto, že byli unaveni několikaměsíčními orgiemi svého roajalismu. S neskrývanou ironií ponechali na místě Národního shromáždění, jako strážce republiky, komisi dvaceti pěti poslanců, smetánku legitimistů a orleanistů, lidi jako Moléa, Changarniera a jiné. Ironie byla hlubší, než tušili. Odsouzeni dějinami k tomu, aby pomohli svrhnout království, které milovali, byli dějinami určeni k tomu, aby udrželi republiku, kterou nenáviděli. Odročením zasedání Zákonodárného shromáždění končí druhé období života ústavní republiky, její roajalistické klackovské období. Stav obležení Paříže byl opět zrušen, tisk začal znovu pracovat. V době zastavení sociálně demokratických listů, v období represívních opatření a roajalistického řádění se republikanizoval „Siècle“ [63] , starý literární reprezentant monarchisticko-konstituční maloburžoazie, demokratizoval se „Presse“ [64] , starý orgán buržoazních reformátorů, socializoval se „National“, starý klasický orgán buržoazních republikánů. Tou měrou, jak se veřejné kluby stávaly nemožnými, šířily se a sílily tajné společnosti. Průmyslová sdružení dělníků, trpěná čistě jako obchodní, hospodářsky bezvýznamné společnosti, stávala se politickými pojítky proletariátu. 13. červen srazil různým polorevolučním stranám oficiální hlavy, zato narostla zbylým masám vlastní hlava. Rytíři pořádku strašili prorokováním hrůz rudé republiky, ale podlá zvěrstva, hyperborejské hrůzy vítězné kontrarevoluce v Uhrách, v Bádensku, v Římě omyly „rudou republiku“ do běla. A nespokojené mezitřídy francouzské společnosti počaly dávat přednost slibům rudé republiky s jejími problematickými hrůzami před hrůzami rudé monarchie s její skutečnou beznadějností. Ani jediný socialista neudělal ve Francii víc revoluční propagandy než Haynau. A chaque capacité selon ses oeuvres! [65] Mezitím využil Ludvík Bonaparte prázdnin Národního shromáždění k tomu, aby vykonal knížecí cesty do provincie, nejhorkokrevnější legitimisté putovali do Emže poklonit se vnukovi svatého Ludvíka[66] a masa poslanců strany pořádku kula pikle v departementních radách, které se právě sešly. Bylo nutno přimět rady, aby vyřkly to, co se většina Národního shromáždění ještě vyřknout neodvážila, aby žádaly okamžitou revizi ústavy. Podle ústavy mohla být ústava revidována teprve roku 1852 zvláštním, k tomuto účelu svolaným Národním shromážděním. Kdyby se však většina departementních rad vyslovila pro revizi, nebylo by Národní shromáždění nuceno obětovat panenství ústavy hlasu Francie? Národní shromáždění vkládalo do těchto provincionálních shromáždění tytéž naděje, jaké vkládaly jeptišky ve Voltairově „Henriadě“ do pandurů. Ale Putifarky Národního shromáždění narazily, až na několik výjimek, téměř všude v provinciích na Josefy. Obrovská většina nechtěla dotěrným náznakům rozumět. Revizi ústavy zmařil týž nástroj, který ji měl vyvolat v život, hlasování departementních rad. Hlas Francie, a to buržoazní Francie, promluvil, a promluvil proti revizi. Počátkem října se Zákonodárné shromáždění znovu sešlo — tantum mutatus ab illo[67] . —Jeho tvářnost byla úplně jiná. Neočekávané zamítnutí revize ze strany departementních rad je odkázalo do mezí ústavy a připomnělo mu meze trvání jeho života. Pouti legitimistů do Emže vyvolaly nedůvěřivost orleanistů, vyjednávání orleanistů s Londýnem[68] probudilo podezření legitimistů, časopisy obou frakcí rozdmychávaly oheň a odvažovaly vzájemné nároky svých pretendentů. Orleanisté a legitimisté společně nevražili na rejdy bonapartistů, které se projevovaly v knížecích zájezdech presidenta, v jeho víceméně průhledných pokusech uvolnit si ruce a v náročné mluvě bonapartistických novin; Ludvík Bonaparte nevražil na Národní shromáždění, které přiznávalo právo na spiknutí jen legitimistům a orleanistům, a na ministerský kabinet, který jej tomuto Národnímu shromáždění ustavičně zrazoval. Konečně v ministerském kabinetu samém došlo k rozkolu pro římskou politiku a pro důchodovou daň navrženou ministrem Passym, kterou konzervativci hanobili jako socialistickou. Jedním z prvních návrhů, který Barrotův kabinet předložil Zákonodárnému shromáždění, když se opět sešlo, byl požadavek úvěru 300 000 franků na úhradu vdovské penze vévodkyni Orlednské. Národní shromáždění jej povolilo a doplnilo soupis dluhů francouzského národa částkou sedmi miliónů franků. Zatímco Ludvík Filip dál úspěšně hrál roli „pauvre honteux“ — ostýchavého žebráka, ministerský kabinet se neodvažoval navrhnout zvýšení platu pro Bonaparta a shromáždění nejevilo ochotu je povoliti A Ludvík Bonaparte kolísal jako vždycky mezi dilematem: Aut Caesar, aut Clichy! [69] Druhý ministrův požadavek, aby byl povolen úvěr 9 miliónů franků na výlohy římské výpravy, ještě vystupňoval napětí mezi Bonapartem na jedné straně a ministry a Národním shromážděním na druhé straně. Ludvík Bonaparte uveřejnil v „Moniteuru“ dopis svému pobočníku Edgaru Neyovi, v němž spojoval papežskou vládu s ústavními zárukami. Papež zase vydal poselství „motu proprio“ [70] , v němž odmítal jakékoli omezování své obnovené moci. Bonaparte svým dopisem poodkryl s úmyslnou nediskretností záclonu svého kabinetu, aby se sám ukázal zrakům galerie jako blahosklonný, ale ve vlastním domě zneuznaný a spoutaný génius. Nekoketoval poprvé s „utajenými rozmachy křídel svobodné duše“ [71] . Thiers, zpravodaj komise, ignoroval úplně Bonapartův rozmach křídel a spokojil se tím, že přetlumočil papežskou alokuci do francouzštiny. Ne ministerský kabinet, ale Victor Hugo se snažil zachránit presidenta návrhem, aby Národní shromáždění vyslovilo souhlas s Napoleonovým dopisem. Allons donc! Allons donc! [72] Tímto neuctivým a lehkomyslným zvoláním pohřbila většina Hugův návrh. Presidentova politika? Presidentův dopis? President sám? Allons donc! Allons donc! Kdopak bere monsieur Bonaparta vážně? Myslíte, pane Victore Hugo, že vám věříme, že věříte v presidenta? Allons donc! Allons donc! Konečně byla roztržka mezi Bonapartem a Národním shromážděním urychlena diskusí o vyzvání Orleanů a Bourbonů, aby se vrátili. Presidentův bratranec[73] , syn exkrále vestfálského, přednesl v nepřítomnosti ministrů tento návrh, který neměl jiný účel než postavit legitimistické a orleanistické pretendenty naroveň bonapartistickému pretendentu, či spíše pod bonapartistického pretendenta, který alespoň fakticky stál na vrcholu státu. Napoleon Bonaparte byl natolik neuctivý, že v jednom návrhu spojil návrat vyhnaných královských rodin a amnestii červnových povstalců. Rozhořčení většiny ho ihned donutilo odvolat toto rouhavé spojení svatého s prokletým, královských rodů s proletářskou havětí, hvězd společnosti s jejími bahenními bludičkami a vykázat každému z obou návrhů patřičné místo. Většina energicky odmítla návrh na vyzvání královské rodiny k návratu, a Berryer, Démosthenes legitimistů, nenechal nikoho na pochybách o smyslu tohoto vóta. Degradace pretendentů na obyčejné občany — to je cílem návrhu! Chtějí je oloupit o jejich svatozář, poslední majestát, který jim zůstal, o majestát exilu! Co by si lidé pomyslili, zvolal Berryer, o takovém pretendentovi, který by zapomněl na svůj vznešený původ a vrátil by se do Francie, aby tu žil jako prostý soukromník? Nebylo možno říci Ludvíku Bonapartovi zřetelněji, že nic nevyhrál svou přítomností, že i když ho sjednocení roajalisté potřebovali zde ve Francii jako neutrálního muže na presidentském křesle, praví uchazeči o korunu museli zůstat skryti před profánními zraky v mlhách exilu. 1. listopadu odpověděl Ludvík Bonaparte Zákonodárnému shromáždění poselstvím, v němž značně drsnými slovy oznámil odstoupení Barrotova kabinetu a utvoření nového ministerského kabinetu. Kabinet Barrot-Falloux byl kabinetem roajalistické koalice, kabinet dʼHautpoulův byl kabinetem Bonapartovým, presidentovým nástrojem proti Zákonodárnému shromáždění, kabinetem příručích. Bonaparte nebyl nyní už pouze neutrálním mužem 10. prosince 1848. Jako hlava výkonné moci soustřeďoval kolem sebe určité zájmy, strana pořádku bojující s anarchií byla nucena sama posilovat jeho vliv, a jestliže Bonaparte už nebyl populární, byla ona sama nepopulární. Což nemohl doufat, že soupeření orleanistů a legitimistů na jedné straně a nutnost jakékoli monarchické restaurace na druhé straně donutí obě frakce uznat neutrálního pretendenta? Od 1. listopadu 1849 se datuje třetí období existence ústavní republiky, období, které končí 10. březnem 1850. Začíná pravidelná hra ústavních institucí, které se Guizot tak obdivuje, tj. spor mezi výkonnou a zákonodárnou mocí. Ale nejen to. Proti restauračním choutkám sjednocených orleanistů a legitimistů zastupuje Bonaparte právní podklad své faktické moci — republiku; proti restauračním choutkám Bonapartovým zastupuje strana pořádku právní podklad svého společného panství — republiku; legitimisté proti orleanistům, orleanisté proti legitimistům zastupují status quo[74] — republiku. Všechny tyto frakce strany pořádku, z nichž každá má svého vlastního krále a svou vlastní restauraci in petto[75] , uplatňují vzájemně proti uzurpačním a povstaleckým choutkám svých soupeřů společné panství buržoazie, formu, v níž se všechny jejich zvláštní nároky vzájemně neutralizují a vyhrazují — republiku. Tak jako Kant činí postulátem praktického rozumu republiku, jako jedinou racionální formu státu, jejíhož uskutečnění nebude nikdy dosaženo, jejíž dosažení musí však být vždy naším cílem a předmětem našich snah, tak je roajalistům postulátem království. A tak ústavní republika, vyšlá z rukou buržoazních republikánů jako prázdná idealistická formule, stala se v rukou sjednocených roajalistů živou formou plnou skutečného obsahu. A Thiers měl víc pravdy, než tušil, když řekl: „My roajalisté jsme pravou oporou ústavní republiky.“ Pád kabinetu koalice a příchod kabinetu příručích má ještě druhý význam. Ministr financí nového kabinetu se jmenoval Fould. Udělat Foulda ministrem financí, to znamenalo vydat oficiálně francouzské národní bohatství napospas burze, spravovat státní majetek prostřednictvím burzy a v zájmu burzy. Jmenováním Foulda ohlásila finanční aristokracie v „Moniteuru“ svou restauraci. Tato restaurace nutně doplňovala ostatní restaurace a spolu s nimi tvořila články řetězu ústavní republiky. Ludvík Filip se nikdy neodvážil udělat ministrem financí skutečného loup-cerviera[76] . Jako jeho království bylo ideálním názvem pro panství vysoké buržoazie, tak musely mít privilegované zájmy v jeho ministerských kabinetech ideologicky neutrální jména. Buržoazní republika vystrkovala všude do popředí to, co různé monarchie, legitimistická právě tak jako orleanistická, skrývaly v pozadí. Zpozemštila to, co ony přenášely do nebes. Jména svatých nahradila měšťáckými vlastními jmény vládnoucích třídních zájmů. Celý náš výklad ukázal, jak republika od prvního dne své existence nejen nesvrhla panství finanční aristokracie, nýbrž je upevňovala. Ústupky, které jí dělala, byly však osudem, jemuž se podřizovala proti své vůli. S Fouldem připadla vládní iniciativa opět finanční aristokracii. Vzniká otázka, jak mohla buržoazní koalice snášet a trpět vládu finanční aristokracie, která za Ludvíka Filipa záležela v tom, že ostatní buržoazní frakce byly odstraněny od moci nebo podrobeny? Odpověď je prostá. Především finanční aristokracie sama tvoří nejzávažnější část roajalistické koalice, jejíž společná vládní moc se nazývá republikou. Což mluvčí a kapacity orleanistů nejsou starými spojenci a spoluviníky finanční aristokracie? Což ona sama není zlatou falangou orleanismu? Pokud jde o legitimisty, ti se už za Ludvíka Filipa zúčastnili prakticky všech orgií burzovních, důlních a železničních spekulací. Spojení velkého pozemkového majetku s vysokými financemi je vůbec normálním zjevem. Důkaz: Anglie, důkaz: dokonce i Rakousko. V zemi,jako je Francie, kde rozsah národní výroby je nepoměrně menší než rozsah národního dluhu, kde státní renta je nejdůležitějším předmětem spekulace a burza hlavním trhem pro vkládání kapitálu, který má být zhodnocen neproduktivním způsobem, v takové zemi musí být nesčetná masa lidí ze všech buržoazních nebo poloburžoazních tříd zúčastněna na státním dluhu, na burzovní hře a na financích. A nenalézají všichni tito subalterní účastníci svou přirozenou oporu a svého velitele ve frakci, která je představitelem týchž zájmů v nejkolosálnějším měřítku, která je zastupuje ve velkém? Co je příčinou toho, že se státní majetek dostává do rukou finanční aristokracie? Stále vzrůstající zadlužení státu. A co je příčinou zadlužení státu? Stálá převaha jeho výdajů nad příjmy, nepoměr, který je zároveň příčinou i důsledkem systému státních půjček. Aby stát tomuto zadlužení unikl, musí buď omezit své výdaje, tj. zjednodušit, zmenšit vládní organismus, vládnout co nejméně, zaměstnávat co nejméně úředního personálu, co nejméně zasahovat do záležitostí občanské společnosti. Strana pořádku nemohla jít touto cestou, musela neustále zesilovat svá represívní opatření, své oficiální zásahy z moci státu, svou všudypřítomnost prostřednictvím státních orgánů, a to tím víc, čím víc rostlo nebezpečí ohrožující ze všech stran její panství a podmínky existence její třídy. Nelze zmenšovat počet četnictva, když se množí útoky na osoby a vlastnictví. Anebo se stát musí snažit dluhů vyvarovat a vytvořit okamžitou, ale přechodnou rovnováhu v rozpočtu tím, že uvalí mimořádné daně na bedra nejbohatších tříd. Měla strana pořádku položit své vlastní bohatství na oltář vlasti proto, aby ušetřila národní bohatství burzovního vykořisťování? Pas si bête! [77] Tedy, bez úplného převratu francouzského státu není myslitelný převrat francouzského státního hospodářství. A s tímto státním hospodářstvím je nutně spjato zadlužení státu a se zadlužením státu spekulace se státním dluhem, nevyhnutelné panství věřitelů státu, bankéřů, peněžníků, burzovních vlků. Jen jedna frakce strany pořádku měla přímý zájem na svržení finanční aristokracie, továrníci. Nemluvíme o středních a malých průmyslnících, mluvíme o průmyslových magnátech, kteří za Ludvíka Filipa tvořili širokou základnu dynastické opozice. Jejich zájmem je nepochybně snížení výrobních nákladů, tedy snížení daní, které vcházejí do výroby, tedy snížení státních dluhů, jejichž úroky vcházejí do daní, zkrátka — svržení finanční aristokracie. V Anglii — a největší francouzští továrníci jsou maloměšťáci ve srovnání se svými anglickými soupeři — skutečně vidíme továrníky, takového Cobdena, Brighta, v čele křižáckého tažení proti bance a burzovní aristokracii. Proč tomu tak není ve Francii? V Anglii převládá průmysl, ve Francii zemědělství. V Anglii potřebuje průmysl svobodný obchod, ve Francii potřebuje ochranná cla, národní monopol vedle jiných monopolů. Francouzský průmysl neovládá francouzskou výrobu, proto francouzští průmyslníci neovládají francouzskou buržoazii. Aby prosadili své zájmy proti ostatním frakcím buržoazie, nemohou se jako Angličané postavit do čela hnutí, a tím zároveň postavit své třídní zájmy na první místo; musí vstoupit do družiny revoluce a sloužit zájmům, které jsou protichůdné celkovým zájmům jejich třídy. V únoru své postavení nepochopili, únor je poučil. A kdo je dělníky ohrožen bezprostředněji než zaměstnavatel, průmyslový kapitalista? Proto se ve Francii továrník nutně stal nejfanatičtějším stoupencem strany pořádku. Finančníci sice zkracují jeho zisk, ale co je toto zkrácení proti úplnému zrušení zisku proletariátem? Ve Francii dělá maloměšťák to, co by normálně měl dělat průmyslový buržoa; dělník to, co by bylo normálním úkolem maloměšťáka. A kdo řeší úlohu dělníka? Nikdo. Ve Francii se neřeší, tam se jen vyhlašuje. Nemůže být nikde vyřešena v hranicích jednoho národa; [78] třídní válka uvnitř francouzské společnosti se přemění ve světovou válku mezi národy. Řešení začne teprve ve chvíli, až světová válka postaví proletariát v čelo toho národa, který ovládá světový trh, v čelo Anglie. Ale revoluce, která tím nekončí, pro kterou je to jen organizační začátek, není krátkodechou revolucí. Nynější pokolení se podobá Židům, které vede Mojžíš pouští. Toto nové pokolení musí nejen dobýt nového světa, musí zaniknout, aby udělalo místo lidem, kteří jsou hodni nového světa. Vraťme se k Fouldovi. 14. listopadu 1849 vystoupil Fould na tribunu Národního shromáždění a vyložil svůj finanční systém: Apologie starého daňového systému! Zachování daně z vína! Odvolání Passyho důchodové daně! Ani Passy nebyl revolucionářem, byl starým ministrem Ludvíka Filipa. Patřil k puritánům druhu Dufaurova a k nejdůvěrnějším přátelům Testa, obětního beránka červencové monarchie ! [79] I Passy chválil starý daňový systém, doporučoval zachování daně z vína, ale zároveň strhl závoj ze státního deficitu. Prohlásil, že je nutno zavést novou daň, a to důchodovou daň, nemá-li dojít k státnímu bankrotu. Fould, který kdysi Ledru-Rollinovi doporučoval státní bankrot, doporučoval Zákonodárnému shromáždění státní deficit. Sliboval úspory, jejichž tajemství bylo odhaleno později: např. výdaje se zmenšily o 60 miliónů a běžný dluh vzrostl o 200 miliónů — kejklířské kousky v seskupování číslic, v sestavování účetních výkazů, což všechno nakonec končilo novými půjčkami. Za Foulda ovšem finanční aristokracie, spolu s ostatními žárlivými buržoazními frakcemi, nevystupovala tak nestydatě korupčnicky jako za Ludvíka Filipa, ale systém byl týž: totéž ustavičné rozmnožování dluhů, totéž zastírání deficitu. A staré burzovní podvodnictví se během doby projevovalo stále otevřeněji. Důkaz: zákon o avignonské železnici, záhadné kolísání státních papírů, o němž jednu chvíli mluvila celá Paříž, konečně nezdařené Fouldovy a Bonapartovy spekulace s volbami 10. března. S oficiální restaurací finanční aristokracie musel francouzský lid znovu brzy dospět k 24. únoru. Konstituanta v návalu misantropie proti své dědičce odstranila daň z vína pro rok páně 1850. Odstraněním starých daní nemohly být zaplaceny nové dluhy. Creton, jeden z kreténů strany pořádku, navrhoval ještě před odročením Zákonodárného shromáždění, aby daň z vína byla zachována. Fould přijal tento návrh jménem bonapartistického ministerského kabinetu a 20. prosince 1849, ve výroční den prohlášení Bonaparta presidentem, nadekretovalo Národní shromáždění obnovení daně z vína. Advokátem této restaurace nebyl finančník, nýbrž hlava jezuitů Montalembert. Jeho vývody byly prosté a pádné: Daň, to je mateřský prs, který kojí vládu. Vláda, to jsou nástroje potlačování, to jsou orgány autority, to je armáda, to je policie, to jsou úředníci, soudci, ministři, to jsou kněží. Útok na daně, to je útok anarchistů na stráže pořádku, které chrání materiální a duchovní produkci buržoazní společnosti před zásahy proletářských vandalů. Daně, to je pátý bůh vedle vlastnictví, rodiny, pořádku a náboženství. A daň z vína je nesporně daní, přitom ale ne obyčejnou daní, nýbrž starobylou, monarchisticky smýšlející, úctyhodnou daní! Vive lʼimpôt des boissons! Three cheers and one cheer more! [80] Když si francouzský rolník maluje čerta na zeď, maluje ho v podobě výběrčího daní. Od okamžiku, kdy Montalembert povýšil daň na boha, stal se rolník neznabohem, ateistou, a vrhl se do náruče čertu, socialismu. Náboženství pořádku se lehkovážně připravilo o rolníka, stejně se o něj připravili jezuité a stejně i Bonaparte. 20. prosinec 1849 jednou provždy zkompromitoval 20. prosinec 1848. „Synovec svého strýce“ nebyl první ze své rodiny, koho porazila daň z vína, tato daň, která podle Montalembertova výroku větří revoluční bouři. Skutečný, veliký Napoleon prohlásil na Svaté Heleně, že znovuzavedení daně z vína přispělo k jeho pádu víc než co jiného, protože mu odcizilo jihofrancouzské rolníky. Již za Ludvíka XIV. byla tato daň favoritkou nenávisti lidu (viz Spisy Boisguillebertovy a Vaubanovy); první revoluce ji odstranila a Napoleon ji znovu zavedl roku 1808 v pozměněné formě. Když se Bourboni vraceli do Francie, cválali před nimi nejen kozáci, ale i sliby o odstranění daně z vína. Gentillhommerie[81] nepotřebovala ovšem držet slovo dané au gens taillable à merci et miséricorde[82] . Rok 1830 slíbil odstranění daně z vína. Neměl ve zvyku udělat, co řekl, a říkat, co dělá. Rok 1848 slíbil odstranění daně z vína, jako slíbil všechno. Konstituanta konečně, která nic neslibovala, učinila — jak už řečeno — poslední pořízení, podle něhož měla daň z vína zmizet 1. ledna 1850. A právě 10 dní před 1. lednem 1850 ji Zákonodárné shromáždění znovu zavedlo, takže se ji francouzský lid ustavičně snažil vyhnat, a když ji vyhodil dveřmi, vrátila se oknem. Nenávist lidu k dani z vína lze vysvětlit tím, že tato daň v sobě spojuje všechny nenáviděné stránky francouzského daňového systému. Způsob jejího vybírání vzbuzuje nenávist, způsob jejího rozdělení je aristokratický, neboť procento zdanění je stejné jak u nejobyčejnějších, tak u nejdražších vín. Daň tedy stoupá geometrickou řadou, jak klesá majetek spotřebitele, je to progresívní daň naruby. Je to prémie za falšování a pančování vína, a tak přímo provokuje otravování pracujících tříd. Zmenšuje spotřebu tím, že u bran každého města, které má víc než 4000 obyvatel, zřizuje potravní čáru a přeměňuje každé takové město v cizí zemi chráněnou clem před francouzským vínem. Velkoobchodníci s vínem, ale ještě více malí marchands de vin, vinárníci, kteří jsou přímo závislí na spotřebě vína, ti všichni jsou zapřisáhlými nepřáteli daně z vína. A konečně tím, že zmenšuje spotřebu, zužuje odbytiště pro výrobu. Zbavuje městské dělníky možnosti víno kupovat, a rolníka-vinaře zbavuje možnosti je prodávat. A ve Francii je přibližně 12 miliónů obyvatel, kteří se zabývají vinařstvím. Pochopíme proto nenávist všeho lidu, zejména fanatismus rolníků proti dani z vína. Přitom rolníci v obnovení daně z vína neviděli ojedinělou, víceméně náhodnou událost. Rolníci mají jakousi svou zvláštní historickou tradici, která se dědí z otce na syna, a v této historické škole se šeptalo, že každá vláda, když chce napálit rolníky, slíbí odstranění daně z vína, a jakmile rolníky podvedla, daň z vína ponechá nebo ji znovu zavede. Na dani z vína zkouší rolník buket vlády, její tendenci. Obnovení daně z vína 20. prosince znamenalo: Ludvík Bonaparte je jako ti ostatní; ale on nebyl jako ti ostatní, byl vynálezem rolníků, a rolníci v peticích s milióny podpisů proti dani z vína odvolali své hlasy, které před rokem dali „synovci svého strýce“. Venkovské obyvatelstvo, přes dvě třetiny všeho francouzského obyvatelstva, se skládá hlavně z tzv. svobodných pozemkových vlastníků. První generace, osvobozená bezplatně revolucí z roku 1789 od feudálních břemen, dostala půdu zadarmo. Následující generace platily však v podobě ceny půdy, co jejich polonevolničtí předkové platili ve formě renty, desátku, roboty atd. Čím víc na jedné straně rostlo obyvatelstvo, tím víc se na druhé straně drobila půda, tím vyšší byla cena malé zemědělské parcely, neboť čím víc se parcela zmenšovala, tím víc vzrůstala poptávka po ní. Ale tou měrou, jak stoupala cena, kterou platil rolník za parcelu, ať už ji kupoval přímo nebo si ji dal od svých spoludědiců započítat jako kapitál, rostlo i nezbytné zadlužení rolníků, tj. hypotéka. Dluh váznoucí na pozemku se totiž nazývá hypotékou, zástavním listem na pozemek. Tak jako se na středověkém pozemku kupila privilegia, tak se na moderních parcelách kupí hypotéky. — Na druhé straně: Za parcelového systému je půda pro svého vlastníka pouhým výrobním nástrojem. Jenže tou měrou, jak se drobí půda, klesá i její úrodnost. Používání strojů k obdělávání půdy, dělba práce, velké meliorační práce, jako stavba odvodňovacích a zavodňovacích kanálů apod., se stávají stále nemožnějšími, zatímco neproduktivní náklady na obdělávání půdy stoupají stejnou měrou jako drobení výrobního nástroje samého. To všechno bez ohledu na to, zda majitel parcely má či nemá kapitál. Čím dále však proces drobení půdy pokračuje, tím víc se pozemek s přežalostným inventářem stává jediným kapitálem trpasličího hospodářství, tím méně kapitálu se vkládá do půdy, tím víc se nedostává drobnému rolníkovi půdy, peněz a vzdělání, nutných k tomu, aby mohl využívat pokroku agronomie, tím víc upadá obdělávání půdy. Konečně čistý výtěžek se zmenšuje tou měrou, jak se zvětšuje hrubá spotřeba, tou měrou, jak vlastnictví znemožňuje rolníkově rodině, aby se zaměstnávala ještě něčím jiným, přitom jí však nedává možnost, aby z něho byla živa. Tedy tou měrou, jak roste obyvatelstvo a s ním i drobení půdy, tou měrou se zdražuje výrobní nástroj, půda, a klesá její úrodnost, tou měrou upadá zemědělství a rolník se zadlužuje. A co bylo následkem, stává se zase příčinou. Každá generace zanechává následující generaci víc dluhů, každá nová generace začíná za nepříznivějších a obtížnějších podmínek, zadluženost plodí zadluženost, a když už rolník nemůže nabídnout svou parcelu jako zástavu na nové dluhy, tj. zatížit ji novými hypotékami, upadá přímo do spárů lichváře, a tím obrovsky vzrůstají lichvářské úroky. Tak se stalo, že francouzský rolník ve formě úroků z hypotéky váznoucí na půdě i ve formě úroků z nehypotekárních zápůjček od lichváře odstupuje kapitalistům nejen pozemkovou rentu, nejen průmyslový zisk, zkrátka nejen celý čistý výtěžek, nýbrž dokonce i část své mzdy; klesl tak na úroveň irského pachtýře — a to všechno pod záminkou, že je soukromým vlastníkem. Tento proces byl ve Francii urychlen stále rostoucím daňovým břemenem a soudními výlohami, částečně přímo vyvolávanými formalitami, jimiž francouzské zákonodárství obklopuje pozemkové vlastnictví, částečně nesčetnými konflikty mezi majiteli všude se stýkajících a křížících se parcel, částečně sudičstvím sedláků, jejichž požitek z vlastnictví se omezuje na fanatické uplatňování fiktivního vlastnictví, vlastnického práva. Podle statistického výpočtu z roku 1840 činil hrubý produkt francouzského zemědělství 5 237 178 000 franků. Z toho odpadá 3 552 000 000 franků na náklady na obdělávání včetně spotřeby pracujících osob. Zbývá čistý produkt 1 685 178 000 franků, z čehož odpadá 550 miliónů na úroky z hypoték, 100 miliónů na soudní úředníky, 350 miliónů na daně, 107 miliónů na zápisné, kolkovné, poplatky z hypoték atd. Zbývá třetina čistého produktu — 538 miliónů; na jednoho obyvatele připadá necelých 25 franků čistého výtěžku. [83] V tomto výpočtu není ovšem uvedena ani hypotekární lichva, ani výlohy na advokáty atd. Pochopíme, v jaké situaci byli francouzští rolníci, když jim republika k jejich starým břemenům naložila ještě nová. Vidíme, že vykořisťování rolníků se od vykořisťování průmyslového proletariátu liší jen formou. Vykořisťovatel je týž: kapitál. Jednotliví kapitalisté vykořisťují jednotlivé rolníky hypotékou a lichvou, kapitalistická třída vykořisťuje rolnickou třídu státní daní. Vlastnický titul rolníka je talisman, kterým ho kapitál až dosud zaklínal, je to záminka, pod kterou ho štval proti průmyslovému proletariátu. Jen pád kapitálu může rolníka povznést, jen protikapitalistická, proletářská vláda může učinit konec jeho hospodářské bídě a společenské degradaci. Konstituční republika je diktaturou jeho sjednocených vykořisťovatelů, sociálně demokratická, rudá republika je diktaturou jeho spojenců. A misky vah stoupají nebo klesají podle hlasů, které rolník hodí do volební urny. On sám musí rozhodnout o svém osudu. — Tak mluvili socialisté v letácích, v almanaších, v kalendářích, v brožurách všeho druhu. Jejich řeči začal rolník ještě lépe rozumět, když proti nim vystoupila strana pořádku, která se k němu rovněž obracela a která svým hrubým přeháněním, nestoudným zkreslováním socialistických snah a idejí právě kápla rolníkům do noty a podráždila jejich chuť na zapovězené ovoce. Nejsrozumitelněji však mluvily samy zkušenosti, jichž rolnická třída nabyla využitím volebního práva, a zklamání, která ji ráz na ráz stíhala v překotném vývoji revolučních událostí. Revoluce jsou lokomotivami dějin. Pozvolný převrat ve smýšlení rolníků se projevil různými příznaky. Ukázal se už ve volbách do Zákonodárného shromáždění, ukázal se ve stavu obležení vyhlášeném nad pěti departementy kolem Lyonu, ukázal se několik měsíců po 13. červnu, když departement Girondy zvolil montagnarda na místo bývalého předsedy chambre introuvable[84] , ukázal se 20. prosince 1849 ve volbě rudého poslance na místo zemřelého legitimistického poslance v departementu du Gard, [85] této zaslíbené zemi legitimistů, jevišti nejstrašnějších podlostí proti republikánům roku 1794 a 1795, ohniska bílého teroru z roku 1815, kde byli veřejně vražděni liberálové a protestanti. Toto revolucionování nejkonzervativnější třídy se nejzřetelněji ukázalo po znovuzavedení daně z vína. Vládní opatření a zákony vydané v lednu a únoru 1850 byly téměř výhradně namířeny proti departementům a rolníkům. A to byl nejpádnější důkaz jejich pokroku. Hautpoulův oběžník, jímž byl četník jmenován inkvizitorem prefekta, podprefekta a především starosty, jímž byla organizována špionáž až do nejzapadlejších koutů nejvzdálenějších vesnických obcí; zákon proti učitelům, který učitele, duchovní vůdce, mluvčí, vychovatele a tlumočníky rolnické třídy podřídil zvůli prefektově a který učitele, tyto proletáře učené třídy, honil jako štvanou zvěř zjedné obce do druhé; návrh zákona proti starostům, který jim zavěsil nad hlavy Damoklův meč sesazení a který je, presidenty rolnických obcí, každým okamžikem stavěl proti presidentovi republiky a straně pořádku; nařízení, jež proměnilo sedmnáct vojenských divizí Francie ve čtyři pašalíky[86] a vnutilo Francouzům jako národní salón kasárny a vojenský tábor; zákon o školství, jímž strana pořádku za režimu všeobecného volebního práva proklamovala za podmínku své existence nevědomost a násilné ohlupování Francie — čím byly všechny tyto zákony a opatření? Zoufalými pokusy znovu získat departementy a rolníky z departementů pro stranu pořádku. Jako represívní opatření to byly žalostné prostředky, které se úplně minuly cíle. Velká opatření, jako zachování daně z vína a 45centimové daně, potupné odmítnutí rolnických petic žádajících vrácení miliardy atd., všechny tyto zákonodárné údery blesku zasáhly rolnickou třídu jen jednou, ve velkém, z centra; uvedené zákony a opatření způsobily, že se ve všech chýších všeobecně denním předmětem hovoru staly útok a odpor, naočkovaly revoluci každé vesnici, přenesly revoluci na venkov a porolničily ji. Z druhé strany, což nedokazují tyto Bonapartovy návrhy a jejich přijetí Národním shromážděním jednotu obou mocí ústavní republiky, jakmile šlo o potlačení anarchie, tj. všech tříd, které se vzpírají diktatuře buržoazie? Což Suluk ihned po svém drsném poselství[87] neujistil Zákonodárné shromáždění svou oddaností věci pořádku v bezprostředně následujícím poselství Carliera, [88] téhož Carliera, který byl špinavou a sprostou karikaturou Fouchéa, tak jako sám Ludvík Bonaparte byl zploštělou karikaturou Napoleona? Zákon o školství nám ukazuje alianci mladých katolíků a starých voltairiánů. Mohlo být panství sjednocené buržoazie něčím jiným než spojeným despotismem restaurace přející jezuitům a svobodomyslně se tvářící červencové monarchie? Což nebylo nutné, aby zbraně, které buržoazní frakce při vzájemném zápolení o nadvládu rozdělily mezi lid, byly lidu opět vyrvány, jakmile se postavil proti jejich sjednocené diktatuře? Nic tak nerozhořčilo pařížského kramáře, dokonce ani zamítnutí concordats à lʼamiable, jako toto koketování s jezuitismem. Mezitím srážky mezi různými frakcemi strany pořádku a mezi Národním shromážděním a Bonapartem pokračovaly. Národnímu shromáždění se nelíbilo, že si Bonaparte hned po svém coup dʼétat[89] , po jmenování svého bonapartistického kabinetu, povolal invalidy monarchie, nově jmenované prefekty, aby jirn oznámil, že jim jejich úřad zůstane jen tehdy, budou-li provádět protiústavní agitaci pro jeho znovuzvolení presidentem; nelíbilo se mu, že Carlier oslavil své jmenovaní zrušením jednoho legitimistického klubu, že Bonaparte založil vlastní časopis „Le Napoléon“ [90] , který prozrazoval veřejnosti tajné choutky presidentovy, zatímco jeho ministři na jevišti Zákonodárného shromáždění je museli popírat; nelíbilo se mu, že přes všechna vóta nedůvěry ministerskému kabinetu Napoleon vzpurně držel své ministry; nelíbil se mu pokus získat přízeň poddůstojníků přídavkem čtyř sous k dennímu žoldu a přízeň proletariátu plagiátem z „Tajností pařížských“ Eugèna Sue, zřízením banky půjčující na čestné slovo; nelíbila se mu konečně nestydatost, s níž byl prostřednictvím ministrů předložen návrh na deportaci zbylých červnových povstalců do Alžíru, aby tak nepopulárnost en gros[91] byla převalena na Zákonodárné shromáždění, zatímco si president jednotlivými akty milosti vyhradil pro sebe popularitu en détail[92] . Thiers pronášel výhružná slova o „coups dʼétat“ a „coups de tête“ [93] a Zákonodárné shromáždění se Bonapartovi pomstilo tím, že každý návrh zákona, s nímž přicházel ve svém zájmu, zamítalo a každý návrh, s nímž přicházel v zájmu společném, halasně a nedůvěřivě zkoumalo, zda rozšíření výkonné moci nemá prospět osobní moci Bonapartově. Zkrátka, mstilo se spiknutím pohrdání. Strana legitimistů se s nevolí dívala, jak se téměř všech míst znovu zmocňují schopnější orleanisté a jak roste centralizace, zatímco ona hledala svou spásu zásadně v decentralizaci. A opravdu. Kontrarevoluce centralizovala násilně, tj. připravovala mechanismus revoluce. Nuceným kursem bankovek dokonce centralizovala zlato a stříbro Francie v pařížské bance, a tak vytvořila hotový válečný poklad revoluce. Konečně orleanisté s nevolí pozorovali, jak se proti jejich principu levobočné dynastie vynořuje princip legitimity, jak jsou neustále odstrkováni a ponižováni jako šlechticova manželka, která je buržoazního původu. Krok za krokem jsme sledovali, jak se rolníci, maloměšťáci, střední stavy vůbec, dostávali na stranu proletariátu, jak byli vháněni do otevřeného protikladu k oficiální republice, která s nimi zacházela jako se svými odpůrci. Odpor proti diktatuře burzoazie, potřeba přetvoření společnosti, uchování demokraticko-republikánských institucí jako nástrojů tohoto přetvoření, seskupení kolem proletariátu jako rozhodné revoluční síly — to jsou společné charakteristické rysy takzvané strany sociální demokracie, strany rudé republiky. Tato strana anarchie, jak ji překřtili její odpůrci, je stejně jako strana pořádku koalicí různých zájmů. Od nejnepatrnější reformy starého společenského nepořádku až po svržení starého společenského pořádku, od buržoazního liberalismu až po revoluční terorismus, tak vzdálené jsou extrémy tvořící výchozí a konečný bod strany „anarchie“. Zrušení ochranných cel — socialismus! neboť se dotýká monopolu průmyslové frakce strany pořádku. Uvedení státního hospodářství do pořádku — socialismus! neboť se dotýká monopolu finanční frakce strany pořádku. Volný dovoz zahraničního masa a obilí — socialismus! neboť se dotýká monopolu třetí frakce strany pořádku, velkého pozemkového vlastnictví. Požadavky strany svobodného obchodu, tj. nejpokrokovější strany anglické buržoazie, se ve Francii jeví jako socialistické požadavky. Voltairiánství — socialismus! neboť se dotýká čtvrté frakce strany pořádku, katolíků. Svoboda tisku, spolčovací právo, všeobecné vzdělání lidu — socialismus, socialismus! To všechno se dotýká společného monopolu strany pořádku. V průběhu revoluce uzrála situace tak rychle, že přátelé reforem všech odstínů, že i nejskromnější požadavky středních tříd byly donuceny seskupit se kolem praporu nejkrajnější strany převratu, kolem rudého praporu. Ale ať byl socialismus různých velkých součástí strany anarchie seberozmanitější, podle ekonomických podmínek a z nich vyplývajících celkových revolučních potřeb té či oné třídy nebo třídní frakce, v jednom bodu se shodoval: prohlašoval o sobě, že je prostředkem osvobození proletariátu a že osvobození proletariátu je jeho cílem. Úmyslné klamání u jedněch, sebeklam u druhých, kteří jsou přesvědčeni, že svět přetvořený podle jejich potřeb je nejlepší svět pro všechny, že je uskutečněním všech revolučních požadavků a odstraňuje všechny revoluční srážky. Pod téměř stejně znějícími všeobecnými socialistickými frázemi „strany anarchie“ se skrývá za prvé socialismus listů „National“, „Presse“ a „Siècle“, který chce více či méně důsledně svrhnout panství finanční aristokracie a zbavit průmysl a obchod dosavadnich pout. Je to socialismus průmyslu, obchodu a zemědělství, jejichž předáci ve straně pořádku tyto zájmy zapírají, jakmile se nekryjí s jejich soukromými monopoly. Od tohoto buržoazního socialismu, který ovšem jako každá jiná odrůda socialismu získává určitou část dělnictva a maloburžoazie, se liší vlastní maloburžoazní socialismus, socialismus par excellence[94] . Kapitál popouzí tuto třídu hlavně jako věřitel, proto tato třída žádá úvěrové ústavy; kapitál ji rdousí svou konkurencí, proto tato třída žádá sdružení podporovaná státem; drtí ji koncentrací, proto ona žádá progresívní daně, omezení dědického práva, provádění velkých prací státem a jiná opatření, která násilně zadržují růst kapitálu. Protože maloburžoazie sní o pokojném uskutečnění svého socialismu — snad až na nějakou krátkou druhou únorovou revoluci — představuje si samozřejmě další dějinný proces jako uplatnění systémů, které vymýšlejí nebo vymyslili myslitelé společnosti, ať už společně, nebo jako jednotliví vynálezci. Tak se stávají eklektiky nebo přívrženci existujících socialistických systémů, přívrženci doktrinářského socialismu, který byl teoretickým výrazem proletariátu jen do té doby, dokud proletariát ještě nedospěl k samostatnému svobodnému dějinnému hnutí. Zatímco tato utopie, tento doktrinářský socialismus, podřizuje celé hnutí jednomu z jeho momentů, staví namísto kolektivní, společenské výroby mozkovou činnost jednotlivého pedanta a především s pomocí všelijakých drobných triků i velkých sentimentalit odčarovává revoluční boj tříd se všemi jeho nutnostmi, zatímco tento doktrinářský socialismus v podstatě jen idealizuje dnešní společnost, líčí její obraz bez stínů a chce prosadit svůj ideál proti její skutečnosti, zatímco proletariát přenechává tento socialismus maloburžoazii, zatímco boj mezi různými socialistickými vůdci odhaluje, že každý z těchto tzv. systémů je neskromné zdůrazňování jednoho průchozího bodu sociálního převratu proti druhému — seskupuje se proletariát stále víc kolem revolučního socialismu, kolem komunismu, pro který sama buržoazie vynalezla jméno Blanqui. Tento socialismus je vyhlášením permanentnosti revoluce, je to třídní diktatura proletariátu jako nutný průchozí stupeň k odstranění třídních rozdílů vůbec, k odstranění všech výrobních vztahů, na nichž tyto rozdíly spočívají, k odstranění všech společenských vztahů, jež těmto výrobním vztahům odpovídají, k převratu všech idejí, jež z těchto společenských vztahů vyplývají. Rozsah tohoto pojednání nám nedovoluje zabývat se tu tímto předmětem podrobněji. Viděli jsme: jako se ve straně pořádku nutně dostala do čela finanční aristokracie, tak ve straně „anarchie“ proletariát. Zatímco se různé třídy spojené v jednu revoluční ligu seskupily kolem proletariátu, zatímco se departementy stávaly stále nespolehlivějšími a samo Zákonodárné shromáždění stále nevrleji přijímalo nároky francouzského Suluka, přiblížily se 13. června dlouho odkládané a zdržované volby náhradníků za proskribované montagnardy. Vláda, přezíraná svými nepřáteli, týraná a na každém kroku pokořovaná svými domnělými přáteli, viděla jen jeden prostředek, jak se dostat z nesnesitelné a neudržitelné situace — vzpouru. Vzpoura v Paříži by byla umožnila vyhlásit stav obležení nad Paříží i departementy, a tak ovládnout volby. Na druhé straně byli přátelé pořádku nuceni učinit ústupky vládě, která vybojovala vítězství nad anarchií, nechtěli-li sami vypadat jako anarchisté. Vláda se dala do práce. Počátkem února 1850 provokuje lid kácením stromů svobody[95] . Marně. Stromy svobody se sice ztratily ze svých míst, zato ale také vláda ztratila hlavu, zalekla se své vlastní provokace a ustoupila. Národní shromáždění přijalo však tento Bonapartův neobratný pokus získat větší volnost s ledovou nedůvěrou. O nic větší úspěch nemělo odstranění věnců z imortelek z červencového sloupu. [96] U části armády vyvolalo revoluční demonstrace a Národnímu shromáždění dalo podnět k víceméně skrytému projevu nedůvěry vládě. Marně hrozil vládní tisk odstraněním všeobecného volebního práva a vpádem kozáků. Marně vyzýval dʼHautpoul přímo v Zákonodárném shromáždění levici, aby vyšla do ulic, a prohlašoval, že vláda je připravena přivítat ji, jak se patří. Hautpoul dosáhl jen toho, že ho předseda vyzval k pořádku, a strana pořádku mlčky a škodolibě dovolila jednomu poslanci levice tropit si posměch z uzurpátorských choutek Bonapartových. Marné konečně bylo prorokování revoluce na 24. únor. Vláda dosáhla jen toho, že lid 24. únor ignoroval. Proletariát se nedal vyprovokovat ke vzpouře, protože se chystal provést revoluci. Volební výbor se nedal rušit provokacemi vlády, které jen posilovaly všeobecnou nespokojenost s existujícím stavem, a určil, úplně pod vlivem dělníků, tři kandidáty pro Paříž: de Flotta, Vidala a Carnota. De Flotte byl v červnu deportován a pak amnestován při jednom z Bonapartových záchvatů touhy po popularitě; byl přítelem Blanquiho a zúčastnil se akce z 15. května. Vidal, známý jako komunistický spisovatel, autor knihy „O rozdělení bohatství“ [97] , býval sekretářem Louis Blanca v lucemburské komisi. Carnot, syn člena Konventu, který organizoval vítězství, nejméně kompromitovaný člen strany „Nationalu“, ministr osvěty v prozatímní vládě a výkonné komisi, byl svou demokratickou předlohou zákona o školství živým protestem proti jezuitskému školskému zákonu. Tito tři kandidáti představovali tři spojené třídy: v čele červnový povstalec, představitel revolučního proletariátu, vedle něho doktrinářský socialista, představitel socialistické maloburžoazie, a konečně třetí kandidát, představitel republikánské buržoazní strany, jejíž demokratické formule nabyly ve srážkách se stranou pořádku socialistického smyslu a svůj vlastní smysl dávno ztratily. Byla to všeobecná koalice proti buržoazii a vládě jako v únoru. Ale tentokrát stál v čele revoluční ligy proletariát. Přes všechno úsilí protivníků zvítězili socialističtí kandidáti. Dokonce i armáda hlasovala pro červnového povstalce a proti svému vlastnímu ministru války La Hittovi. Stranu pořádku jako by zasáhl blesk. Volby v departementech ji neutěšily, přinesly většinu montagnardům. Volby z 10. března 1850! To bylo odvolání června 1848; ti, kdo masakrovali a deportovali červnové povstalce, se vraceli do Národního shromáždění, ale sehnuti, v doprovodu deportovaných a s jejich zásadami na rtech. Bylo to odvolání 13. června 1849: Hora, vyhnaná Národním shromážděním, se vrátila do Národního shromáždění, vrátila se však ne už jako velitel revoluce, ale jako její přední trubač. Bylo to odvolání 10. prosince: Napoleon se svým ministrem La Hittem propadl. Dějiny francouzského parlamentu znají jen jednu obdobu takového případu: propadnutí dʼHausseze, ministra Karla X., roku 1830. Volby z 10. března 1850 byly konečně odvoláním voleb z 13. května, které přinesly většinu straně pořádku. Volby z 10. března byly protestem proti většině z 13. května. 10. březen byl revolucí. Za hlasovacími lístky se skrývaly dlažební kameny. „Hlasování z 10. března nám vypovídá válku,“ zvolal Ségur dʼAguesseau, jeden z nejpokrokovějších členů strany pořádku. S 10. březnem 1850 vstupuje ústavní republika do nové fáze, do fáze svého rozkladu. Různé frakce většiny se opět sjednotily spolu navzájem i s Bonapartem, znovu zachraňují pořádek, Bonaparte je opět jejich neutrálním mužem. Vzpomínají-li si, že jsou roajalisty, pak už jen proto, že ztratily naději v možnost buržoazní republiky; vzpomíná-li si on, že je pretendentem, pak už jen proto, že ztratil naději v možnost zůstat presidentem. Na volbu červnového povstalce de Flotta odpovídá Bonaparte na rozkaz strany pořádku jmenováním Baroche ministrem vnitra, toho Baroche, který byl žalobcem Blanquiho a Barbèse, Ledru-Rollina a Guinarda. Na volbu Carnotovu odpovídá Zákonodárné shromáždění přijetím školského zákona, na volbu Vidalovu potlačením socialistického tisku. Vytrubováním svého tisku se strana pořádku snaží přehlušit svůj vlastní strach. „Meč je svatý!“ volá jeden z jejích orgánů; „Obránci pořádku musí do ofenzívy proti rudé straně!“ volá jiný; „Mezi socialismem a společností se vede souboj na život a na smrt, neustálá nemilosrdná válka; v tomto zoufalém souboji musí jeden z obou podlehnout; nezničí-li společnost socialismus, zničí socialismus společnost!“ kokrhá třetí kohout pořádku. Vztyčte barikády pořádku, barikády náboženství, barikády rodiny! Je nutno skoncovat se 127 000 pařížských voličů! Bartolomějskou noc na socialisty! A strana pořádku jednu chvíli skutečně věří, že její vítězství je jisté. Nejzběsileji zuří její orgány na „pařížské kramáře“. Pařížští kramáři si zvolili za poslance červnového povstalce! To znamená, že nový červen 1848 je nemožný, to znamená, že druhý 13. červen 1849 je nemožný, to znamená, že morální vliv kapitálu je zlomen, to znamená, že buržoazní parlament zastupuje už jen buržoazii, to znamená, že velký majetek je ztracen, protože jeho vazal, malý majetek, hledá spásu v táboře nemajetných. Strana pořádku se samozřejmě vrací ke své nezbytné otřepané moudrosti. „Víc potlačování!“ volá, „zdesateronásobte potlačování!“, ale její potlačovací síla se desetkrát zmenšila, zatímco odpor se zestonásobil. Což není nutno potlačit hlavní nástroj potlačování, armádu? A strana pořádku pronáší své poslední slovo: „Železný kruh dusící legality musí být zlomen. Ústavní republika je nemožná. Musíme bojovat svými pravými zbraněmi; potírali jsme od února 1848 revoluci jejími zbraněmi a na její půdě, přijali jsme její instituce; ústava je pevností, která chrání jen obléhající, a ne obležené! Tím, že jsme se v břiše trojského koně propašovali do svatého Ilia, tím jsme nedobyli nepřátelské město jako naši předkové Řekové[98] , nýbrž sami jsme upadli do zajetí.“ Základem ústavy je však všeobecné volební právo. Odstranění všeobecného volebního práva je posledním slovem strany pořádku, posledním slovem buržoazní diktatury. Všeobecné volební právo dalo buržoazii za pravdu 4. května 1848, 20. prosince 1848, 13. května 1849, 8. července 1849. Všeobecné volební právo popřelo samo sebe 10. března 1850. Buržoazní panství jako výron a výsledek všeobecného hlasovacího práva, jako výslovný akt svrchované vůle lidu, to je smysl buržoazní ústavy. Ale jaký smysl má ještě ústava od té chvíle, kdy obsahem tohoto hlasovacího práva, této svrchované vůle, není už buržoazní panství? Není přímo povinností buržoazie usměrňovat hlasovací právo tak, aby chtělo rozumné, tj. její panství? Všeobecné volební právo stále znovu ruší existující státní moc a znovu ji ze sebe vytváří — což tím neruší všechnu stabilitu, což každým okamžikem nedává v sázku všechny existující moci, nepodrývá autoritu, nehrozí povýšit samu anarchii na autoritu? Kdo by o tom ještě pochyboval po 10. březnu 1850? Buržoazie, odhazujíc všeobecné volební právo, do něhož se dosud halila, z něhož dosud sála svou všemohoucnost, nepokrytě doznává: „Naše diktatura dosud existovala z vůle lidu, nyní musí být upevněna proti vůli lidu.“ A proto nehledá už oporu ve Francii, nýbrž mimo ni, za hranicemi, ve vpádu. Výzvou k vpádu probouzí tento druhý Koblenc[99] , který rozbil svůj stan uvnitř Francie, proti sobě všechny národní vášně. Útokem na všeobecné hlasovací právo dává obecnou záminku nové revoluci a revoluce právě takovou záminku potřebuje. Každá zvláštní záminka by frakce revoluční ligy rozdělila a ukázala jejich rozdíly. Ale obecná záminka ohlušuje polorevoluční třídy, dovoluje jim, aby se samy klamaly o určitém charakteru blížící se revoluce, o důsledcích svého vlastního činu. Každá revoluce potřebuje banketovou otázku. Všeobecné hlasovací právo, to je banketová otázka nové revoluce. Sjednocené buržoazní frakce však už samy nad sebou vynesly rozsudek tím, že utíkají od jedině možné formy své spojené moci, od nejmohutnější a nejúplnější formy svého třídního panství, od konstituční republiky k nižší, neúplné, slabší formě, k monarchii. Podobají se onomu starci, který v touze nabýt znovu svých mladistvých sil vytáhl své dětské šatečky a snažil se do nich vecpat své vetché údy. Jejich republika měla jen tu zásluhu, že byla skleníkem revoluce. 10. březen 1850 je nadepsán: Après moi le déluge, po mně ať přijde potopa! [100]

IV Zrušení všeobecného hlasovacího práva roku 1850

(Pokračování předcházejících tří kapitol je převzato z pátého a šestého dvojsešitu — posledního, který vyšel — „Neue Rheinische Zeitung. Politisch-ökonomischc Revue“. Tam se nejprve líčí velká obchodní krize, která roku 1847 propukla v Anglii, vysvětluje se, jak se odrazila na evropském kontinentě, kde vedla k vyhrocení tamějších politických komplikací v únorovou a březnovou revoluci roku 1848, dále se tam líčí, jak prosperita obchodu a průmyslu, která se opět dostavila už roku 1848 a která se roku 1849 ještě zvýšila, ochromila revoluční rozmach a zároveň umožnila vítězství reakce. O Francii se tam pak speciálně říká:) [101] Tytéž příznaky se začaly objevovat ve Francii od roku 1849 a zvláště od začátku roku 1850. Pařížský průmysl jede na plné obrátky, i bavlnářské továrny v Rouenu a Mylhúzách jdou celkem dobře, ačkoli zde, stejně jako v Anglii, byly překážkou vysoké ceny suroviny. Rozvoj prosperity ve Francii byl mimoto zvlášť podporován rozsáhlou celní reformou ve Španělsku a snížením cel na různé luxusní předměty v Mexiku; vývoz francouzského zboží na oba tyto trhy značně stoupl. Růst kapitálu vedl ve Francii k celé řadě spekulací, k nimž byla záminkou velkorysá těžba v kalifornských dolech na zlato. Vynořila se spousta společností, které se svými lacinými akciemi a socialisticky zabarvenými prospekty apelují přímo na peněženku maloměšťáků a dělníků, které však vesměs nejsou nic jiného než ono čiré napalování, vlastní jen Francouzům a Číňanům. Jedna z těchto společností je dokonce přímo protežována vládou. Dovozní cla ve Francii činila v prvních devíti měsících roku 1848 — 63 milióny franků, roku 1849 — 95 miliónů a roku 1850 — 93 milióny franků. V září 1850 ostatně znovu stoupla o víc než 1 milión proti témuž měsíci roku 1849. Rovněž vývoz stoupl roku 1849 a ještě víc roku 1850. Nejpádnějším důkazem návratu prosperity je obnovení hotových výplat[102] Francouzskou bankou podle zákona ze 6. srpna 1850. 15. března 1848 byla banka zmocněna zastavit hotové výplaty. Oběh jejích bankovek včetně provinčních bank činil tehdy 373 milióny franků (14 920 000 liber šterlinků). 2. listopadu 1849 bylo v oběhu 482 miliónů franků čili 19 280 000 liber šterlinků, což znamenalo přírůstek 4 360 000 liber šterlinků, a 2. září 1850 — 496 miliónů franků čili 19 840 000 liber šterlinků, tj. přírůstek přibližně 5 miliónů liber šterlinků. Přitom však nedocházelo k znehodnocení bankovek; naopak, vzrůst oběhu bankovek byl provázen stále rostoucím hromadčním zlata a stříbra ve sklepeních banky, takže v létě 1850 činila kovová zásoba přibližně 14 miliónů liber šterlinků, částku ve Francii neslýchanou. Okolnost, že banka byla takto schopna zvýšit oběh svých bankovek a tím i svůj aktivní kapitál o 123 milióny franků čili o 5 miliónů liber šterlinků, dokazuje pádně, jak správné bylo naše tvrzení v jednom z předcházejících čísel časopisu, [103] že finanční aristokracie nejen nebyla revolucí svržena, nýbrž že byla naopak ještě posílena. Ještě očividněji vysvítá tento výsledek z následujícího přehledu francouzského bankovního zákonodárství posledních let. 10. června 1847 byla banka zmocněna vydat 200frankové bankovky; do té doby byla nejnižší bankovka 500franková. Dekret z 15. března 1848 prohlásil bankovky Francouzské banky za zákonné platidlo a zbavil banku povinnosti hotově je proplácet. Právo emise bankovek bylo omezeno na 350 miliónů franků a zároveň byla banka zmocněna vydat l00frankové bankovky. Dekret z 27. dubna nařizoval sloučení departementních bank s Francouzskou bankou; jiný dekret, z 2.května 1848, zvýšil právo emise bankovek na 442 milióny franků. Dekret z 22. prosince 1849 zvýšil maximum emise bankovek na 525 miliónů franků. Konečně zákon ze 6. srpna 1850 zavedl znovu směnitelnost bankovek za peníze. Tato fakta — ustavičné zvyšování oběhu bankovek, soustřeďování celého francouzského úvěru v rukou banky a hromadění všeho francouzského zlata a stříbra v jejích sklepcních — přivedla pana Proudhona k závěru, že se banka nyní musí vysvléci ze své staré hadí kůže a proměnit se v proudhonovskou lidovou banku. [104] Nepotřeboval ani znát historii anglické bankovní restrikce z let 1797 až 1819[105] , stačilo jen se podívat za Kanál a byl by viděl, že tento fakt, pro něho v dějinách buržoazní společnosti neslýchaný, nebyl nic jiného než docela normální buržoazní zjev, který se pouze ve Francii nyní dostavil poprvé. Vidíme, že domněle revoluční teoretikové, kteří po prozatímní vládě udávali v Paříži tón, právě tak neměli ani zdání o charakteru a výsledcích použitých opatření jako sami páni z prozatímní vlády. Přes průmyslovou a obchodní prosperitu, kterou nyní Francie prožívá, masa obyvatelstva, 25 miliónů rolníků, trpí silnou depresí. Dobré žně posledních let stlačily ceny obilí ve Francii ještě mnohem níž než v Anglii a postavení zadlužených rolníků, vysávaných lichvou a rdoušených daněmi, nelze ani zdaleka nazvat skvělým. Dějiny posledních tří let však dostatečně jasně ukázaly, že tato třída obyvatelstva rozhodně není schopna revoluční iniciativy. Jako období krize, tak i období prosperity se na kontinentě dostavuje později než v Anglii. V Anglii vždy probíhá původní proces; ona je demiurgem buržoazního kosmu. Různé fáze cyklu, jímž buržoazní společnost stále znovu prochází, se dostavují na kontinentě v sekundární a terciární formě. Jednak vyváží kontinent do Anglie nepoměrně víc než do kterékoli jiné země. Tento vývoz do Anglie závisí však opět na situaci Anglie, zejména na její situaci na zámořském trhu. Anglie totiž vyváží do zámořských zemí nepoměrně víc než celý kontinent, takže rozsah kontinentálního vývozu do těchto zemi je vždy závislý na vývozu Anglie do zámoří. Jestliže tedy krize plodí revoluce nejdříve na kontinentě, jejich příčina přesto tkví vždy v Anglii. Na končetinách buržoazního těla musí samozřejmě dojít k násilným výbuchům dřív než v jeho srdci, kde je větší možnost vyrovnání. Na druhé straně stupeň, v jakém se odrážejí kontinentální revoluce na Anglii, je zároveň teploměrem ukazujícím, nakolik tyto revoluce skutečně ohrožují samy buržoazní poměry nebo nakolik se týkají jen jejich politických forem. Za takové všeobecné prosperity, kdy se výrobní síly buržoazní společnosti rozvíjejí tak bujně, jak je to jen v rámci buržoazních poměrů možné, nemůže být o skutečné revoluci ani řeči. Taková revoluce je možná jen v obdobích, kdy se oba tito činitelé, moderní výrobní síly a buržoazní formy výroby, dostávají vzájemně do rozporu. Všelijaké ty různice, které teď zaměstnávají představitele jednotlivých frakcí kontinentální strany pořádku a jimiž se vzájemně kompromitují, zdaleka nemohou být popudem k novým revolucím; naopak, jsou možné jen proto, že základna společenských poměrů je v této chvíli tak pevná a — co reakce neví — tak buržoazní. O tuto základnu se všechny pokusy reakce zadržet buržoazní vývoj rozbijí právě tak jistě jako všechno mravní rozhořčení a všechny nadšené proklamace demokratů. Nová revoluce je možná jen jako následek nové krize. Je však také právě tak jistá jako tato krize. Přejděme nyní k Francii. Tím, že lid vyprovokoval nové volby 28. dubna, sám anuloval vítězství, kterého dobyl ve spojení s maloměšťáky ve volbách 10. března. Vidal byl zvolen nejen v Paříži, nýbrž i v departementu Dolní Rýn. Pařížský výbor, v němž byly silně zastoupeny Hora a maloburžoazie, ho přiměl, aby dolnorýnský mandát přijal. Vítězství 10. března ztratilo svůj rozhodující význam; konečné rozhodnutí bylo znovu odloženo, napětí lidu opadlo, lid si zvykl na legální triumfy místo revolučních. Revoluční smysl 10. března, rehabilitace červnového povstání, byl nakonec úplně zničen kandidaturou Eugèna Sue, sentimentálně maloměšťáckého sociálního fantasty, kterou proletariát mohl přijmout nanejvýš jako vtip pro potěšení grizetek. Proti této dobře míněné kandidatuře postavila strana pořádku, osmělena kolísavou politikou protivníků, kandidáta, který měl představovat červnové vítězství. Tímto komickým kandidátem byl spartánský otec rodiny Leclerc[106] , jemuž však tisk mezitím kus po kuse strhal s těla heroickou výzbroj a který také ve volbách utrpěl skvělou porážku. Novým volebním vítězstvím 28. dubna Hora a maloburžoazie zpychly. Hora už v duchu jásala, že může dosáhnout svého cíle čistě legální cestou, bez nové revoluce, která by opět postavila do popředí proletariát; určitě počítala s tím, že při nových volbách roku 1852 s pomocí všeobecného hlasovacího práva posadí pana Ledru-Rollina na presidentské křeslo a zajistí montagnardskou většinu v Národním shromáždění. Strana pořádku, kterou nové volby, Sueova kandidatura a nálada Hory a maloburžoazie přesvědčily o tom, že se rozhodly za všech okolností zachovat klid, odpověděla na obě volební vítězství volebním zákonem, který rušil všeobecné hlasovací právo. Vláda si dala dobrý pozor, aby neprováděla tento návrh zákona na vlastní odpovědnost. Učinila většině zdánlivý ústupek tím, že přenechala vypracování tohoto návrhu vysokým hodnostářům této většiny, sedmnácti purkrabím[107] . Takže ne vláda Národnímu shromáždění, nýbrž většina Národního shromáždění sama sobě navrhla zrušení všeobecného hlasovacího práva. 8. května byl návrh předložen sněmovně. Celý sociálně demokratický tisk povstal jako jeden muž a zvěstoval lidu, že je třeba zachovat důstojnost, calmc majestueux[108] , pasivitu a důvěru ve své zástupce. Každý článek těchto novin byl doznáním, že revoluce by musela především zničit takzvaný revoluční tisk a že tedy nyní jde o jeho sebezáchovu. Domněle revoluční tisk prozradil své tajemství. Podepsal svůj vlastní rozsudek smrti. 21. května zahájila Hora předběžnou debatu o této otázce a žádala zamítnutí celého návrhu, protože prý porušuje ústavu. Strana pořádku odpověděla, že ústava bude porušena, bude-li to zapotřebí, ale zatím to není třeba, protože ústavu lze vykládat všelijak a jedině většina kompetentně rozhoduje, který výklad je správný. Na bezuzdně divoké útoky Thiersovy a Montalembertovy odpovídala Hora slušným a kulturním humanismem. Dovolávala se právní půdy; strana pořádku ji odkazovala na půdu, z níž právo vyrůstá, na buržoazní vlastnictví. Hora skuhrala: což vskutku chtějí stůj co stůj vyvolat revoluci? Strana pořádku odpovídala: čekáme na ni. 22. května byla předběžná debata o otázce vyřízena 462 proti 227 hlasům. Tíž lidé, kteří tak slavnostně a pádně dokazovali, že Národní shromáždění a každý jednotlivý poslanec se zříká svých mandátů, jakmile se zříká lidu, který mu dal plnou moc, zůstali klidně sedět na svých místech, a místo aby sami jednali, začali najednou povzbuzovat zemi, aby něco dělala, hlavně aby posílala petice; nehnuli se ani tehdy, když 31. května zákon skvěle prošel. Snažili se pomstít protestem, v němž si dali zaprotokolovat svou nevinu na znásilnění ústavy, protestem, s nímž ani otevřeně nevystoupili, který jen tajně propašovali předsedovi do kapsy. Stopadesátitisícová armáda v Paříži, nekonečné odklady rozhodnutí, výzvy tisku ke klidu, malomyslnost Hory a nově zvolených poslanců, vznešený klid maloburžoazie, především však obchodní a průmyslová prosperita zabránily jakémukoli revolučnímu pokusu ze strany proletariátu. Všeobecné volební právo splnilo své poslání. Většina lidu prošla jeho poučnou školou a jedině takovou úlohu školy může volební právo v revoluční epoše hrát. Muselo být odstraněno buď revolucí, nebo reakcí. Ještě víc energie projevila Hora při příležitosti, která se brzy nato naskytla. Ministr války dʼHautpoul nazval z tribuny shromáždění únorovou revoluci neblahou katastrofou. Řečníkům Hory, kteří jako vždy projevovali své mravní rozhořčení lomozem, neudělil předseda Dupin slovo. Girardin navrhl Hoře, aby ihned hromadně opustila místnost. Výsledek: Hora zůstala sedět, zato Girardin — jako nehodný — byl vyvržen z jejího lůna. Volební zákon potřeboval ještě jedno doplnění, nový tiskový zákon. Ten na sebe nedal dlouho čekat. Návrh vlády, mnohonásobně zostřený opravami strany pořádku, zvyšoval kauce, zaváděl zvláštní kolek na romány na pokračování (odpověď na volbu Eugèna Sue), zdaňoval do určitého počtu archů všechny týdně či měsíčně vydávané tiskoviny a nařizoval konečně, že každý novinový článek musí být podepsán autorem. Ustanovení o kaucích zabila takzvaný revoluční tisk; lid viděl v jeho zániku odplatu za zrušení všeobecného volebního práva. Ale ani tendence, ani účinnost nového zákona se nevztahovaly jen na tuto část tisku. Dokud byl denní tisk anonymní, vycházel jako orgán širokého a bezejmenného veřejného mínění; byl třetí mocí ve státě. Podpisováním každého článku se list stával pouhou sbírkou literárních příspěvků víceméně známých lidí. Každý článek klesal na úroveň inzerátu. Dosud noviny obíhaly jako papírové peníze veřejného mínění; nyní se proměnily ve víceméně špatné sólasměnky, jejichž bonita a oběh závisely nejen na úvěru vystavovatele, nýbrž i na úvěru indosanta. Tisk strany pořádku agitoval nejen pro zrušení všeobecného volebního práva, ale i pro nejkrajnější opatření proti špatnému tisku. Nicméně i dobrý tisk byl svou nepříjemnou anonymitou straně pořádku a ještě víc jejím jednotlivým představitelům z provincií nepohodlný. Chtěla jednat už jen s placeným autorem, chtěla znát jeho jméno, bydliště a popis. Marně bědoval dobrý tisk nad nevděkem, jímž je odměňován za své služby. Zákon prošel a ustanovení o podpisování postihlo především tento tisk. Jména republikánských publicistů byla dost známá; ale vážené firmy, jako „Journal des Débats“, „Assemblée nationale“ [109] , „Constitutionnel“ [110] atd. atd., se octly se svou tak vynášenou státnickou moudrostí v trapné situaci, když se celá ta tajuplná společnost náhle představila v podobě prodejných a zkušených penny-a-liners[111] , kteří za peníze obhajovali všechno možné, jako Granier de Cassagnac, nebo starých onucí, které se samy nazývaly státníky, jako Capefigue, či koketních rachotin, jako pan Lemoinne z „Débats“. V debatě o tiskovém zákonu klesla Hora až na takový stupeň morálního úpadku, že se nezmohla na nic jiného, než že zatleskala skvělým tirádám starého výtečníka z doby Ludvíka Filipa, pana Victora Huga. S přijetím volebního zákona a tiskového zákona odchází revoluční a demokratická strana z oficiálního jeviště. Před odchodem domů, krátce po skončení zasedání, vydaly obě frakce Hory, socialističtí demokraté a demokratičtí socialisté, dva manifesty, dvě testimonia paupertatis[112] , v nichž dokazovali, že i když moc a úspěch nikdy nestály na jejich straně, že oni zato vždy stáli na straně věčného práva a všech ostatních věčných pravd. [113] Všimněme si nyní strany pořádku. List „Neue Rheinische Zeitung“ napsal v čísle 3, str. 16 : „Proti restauračním choutkám sjednocených orleanistů a legitimistů zastupuje Bonaparte právní podklad své faktické moci — republiku. Proti restauračním choutkám Bonapartovým zastupuje strana pořádku právní podklad svého společného panství — republiku. Legitimisté proti orleanistům, orleanisté proti legitimistům zastupují status quo — republiku. Všechny tyto frakce strany pořádku, z nichž každá má svého vlastního krále a svou vlastní restauraci in petto, uplatňují vzájemně proti uzurpačním a povstaleckým choutkám svých soupeřů společné panství buržoazie, formu, v níž se všechny jejich zvláštní nároky vzájemně neutralizují a vyhrazují — republiku... a Thiers měl víc pravdy, než tušil, když řekl: ‚My roajalisté jsme pravou oporou ústavní republiky.‘“ [114] Tato komedie těchto républicains malgré eux[115] , rozmrzelost na status quo a jeho neustálé upevňování; ustavičné třenice mezi Bonapartem a Národním shromážděním; stále znovu straně pořádku hrozící nebezpečí, že se rozpadne na své součásti, a stále nové sjednocování jejích frakcí; pokus každé frakce přeměnit každé vítězství nad společným nepřítelem v porážku svých dočasných spojenců; vzájemná řevnivost, zášť, štvaní, neúnavné tasení kordů a výsledek pokaždé stejný: baiser Lamourette[116] — celá tato nechutná komedie plná omylů se nikdy nevyvíjela tak klasicky jako v posledních šesti měsících. Strana pořádku považovala volební zákon zároveň za vítězství nad Bonapartem. Což se vláda nepoděkovala tím, že přenechala redakci svého vlastního návrhu a odpovědnost za něj komisi sedmnácti? Což hlavní Bonapartova síla proti Národnímu shromáždění nebyla v tom, že byl zvolen šesti milióny? — Bonaparte zase považoval volební zákon za ústupek Národnímu shromáždění, ústupek, jímž vykoupil soulad mezi výkonnou a zákonodárnou mocí. V odměnu za to žádal tento sprostý dobrodruh zvýšení své civilní listy o 3 milióny. Mohlo Národní shromáždění riskovat konflikt s výkonnou mocí ve chvíli, kdy dalo ohromnou většinu francouzského lidu do klatby? Shromáždění se rozlítilo; zdálo se, že je odhodláno hnát věci do krajnosti; jeho výbor návrh zamítl; bonapartistický tisk hrozil a poukazoval na vyděděný, o své hlasovací právo oloupený lid; došlo k několika hlučným pokusům o dohodu; nakonec Národní shromáždění ustoupilo ve věci, ale zároveň se pomstilo v zásadě. Místo každoročního zásadního zvýšení civilní listy o 3 milióny povolilo Bonapartovi jen jednorázovou výpomoc 2 160 000 franků. Ale ani s tím se nespokojilo, a i tento ústupek učinilo teprve potom, když se za něj přimluvil Changarnier, generál strany pořádku a samozvaný Bonapartův protektor. Povolilo tedy 2 milióny nikoli Bonapartovi, nýbrž Changarnierovi. Bonaparte přijal tento dar hozený mu de mauvaise grâce[117] zcela ve smyslu dárcově. Bonapartistický tisk znovu hromoval proti Národnímu shromáždění. A když pak při debatě o tiskovém zákonu byl předložen doplněk o podepisování článků, který byl opět namířen především proti druhořadým listům zastupujícím soukromé zájmy Bonapartovy, přinesl hlavní bonapartistický list „Pouvoir“ [118] otevřený a prudký útok na Národní shromáždění. Ministři museli list před Národním shromážděním zapřít; odpovědný redaktor „Pouvoiru“ byl předvolán před Národní shromáždění a odsouzen k nejvyšší peněžité pokutě 5000 franků. Druhého dne přinesl „Pouvoir“ ještě drzejší článek proti Národnímu shromáždění a vláda v odvetu dala soudně stíhat hned několik legitimistických listů pro porušení ústavy. Konečně došlo na otázku o odročení zasedání sněmovny. Bonaparte si je přál, aby mohl provádět své kousky nerušen Národním shromážděním. Strana pořádku si je přála jednak proto, aby mohla provádět své frakční intriky, jednak aby jednotliví poslanci mohli jít za svými soukromými zájmy. Bonaparte i strana pořádku potřebovali odročení, aby v provincii upevnili a rozšířili vítězství reakce. Shromáždění proto odročilo své zasedání z 11. srpna až na 11. listopad. Protože však Bonaparte nijak neskrýval, že mu jde jen o to, aby se zbavil obtížného dozoru Národního shromáždění, dalo Národní shromáždění i vótu důvěry ráz nedůvěry k presidentovi. Do stálého výboru o 28 členech, který měl střežit ctnost republiky po dobu prázdnin, [119] nebyli přijati žádní bonapartisté. Místo nich byli zvoleni dokonce i někteří republikáni ze „Sièclu“ a „Nationalu“, aby presidentovi demonstrovali oddanost většiny konstituční republice. Krátce před odročením zasedání sněmovny a zejména ihned po něm se zdálo, že obě velké frakce strany pořádku, orleanisté a legitimisté, jsou ochotny se usmířit, a to na základě splynutí obou královských rodin, pod jejichž prapory bojovaly. Listy byly plny smiřovacích návrhů, o nichž se diskutovalo u lůžka nemocného Ludvíka Filipa v St. Leonardsu, když tu náhle smrt Ludvíka Filipa situaci zjednodušila. Ludvík Filip byl uzurpátorem, Jindřich V. jím byl oloupen, ale hrabě Pařížský při bezdětnosti Jindřicha V. byl jeho zákonným následníkem. Nyní zmizela poslední záminka k odmítání sloučení zájmů obou dynastií. Teprve nyní obě frakce buržoazie konečně pochopily, že je nerozdělovalo horování pro tu či onu královskou rodinu, nýbrž naopak, že jejich rozdílné třídní zájmy rozdělovaly obě dynastie. Legitimisty, kteří putovali ke dvoru Jindřicha V. do Wiesbadenu, právě tak jako jejich konkurenti putovali do St. Leonardsu, zastihla tam zpráva o smrti Ludvíka Filipa. Ihned vytvořili ministerský kabinet in partibus inifldelium[120] , který se skládal většinou z členů onoho výboru strážců ctnosti republiky a který u příležitosti první hádky v lůně strany vystoupil s otevřenou proklamací práva z boží milosti. Orleanisté jásali nad kompromitujícím skandálem, který tento manifest[121] vyvolal v tisku, a neskrývali ani okamžik své otevřené nepřátelství k legitimistům. V době prázdnin Národního shromáždění se sešla departementní zastupitelstva. Jejich většina se vyslovila s většími či menšími výhradami pro revizi ústavy, tj. vyslovila se pro monarchickou restauraci, blíže neurčenou, pro „řešení“, a zároveň doznala, že je příliš nekompetentní a příliš zbabělá, aby toto řešení našla. Bonapartistická frakce ihned vyložila toto přání revize ve smyslu prodloužení Bonapartova presidentství. Vládnoucí třída ani za nic nemohla připustit ústavní řešení — odstoupení Bonaparta v květnu 1852, současnou volbu nového presidenta všemi voliči země a revizi ústavy revizní sněmovnou v prvních měsících nového presidentství. Den nových presidentských voleb by se stal dnem utkání všech nepřátelských stran — legitimistů, orleanistů, buržoazních republikánů, revolucionářů. Muselo by dojít k násilnému rozhodnutí mezi různými frakcemi. I kdyby se straně pořádku podařilo dohodnout se na nějakém neutrálním kandidátu, který by nebyl z dynastické rodiny, pak by proti němu zase vystoupil Bonaparte. Ve svém boji proti lidu je strana pořádku nucena stále zvětšovat výkonnou moc. Každé posílení výkonné moci posiluje moc jejího nositele Bonaparta. Proto každý krok, který podniká strana pořádku pro posílení své společné moci, posiluje bojové prostředky Bonapartovy s jeho dynastickými nároky, zvětšuje jeho naděje, že bude moci v rozhodující den násilím zmařit ústavní řešení. Pak se Bonaparte v boji proti straně pořádku právě tak nezastaví před porušením jednoho ze základních pilířů ústavy, jako se strana pořádku ve svém boji proti lidu nezastavila před porušením druhého základního pilíře ústavy, když odstranila všeobecné volební právo. Podle všeho by se dokonce proti Národnímu shromáždění dovolával všeobecného hlasovacího práva. Zkrátka, ústavní řešení ohrožuje celý politický status quo a za ohrožením statu quo vidí měšťák chaos, anarchii, občanskou válku. Vidí už, jak všechny jeho koupě a prodeje, jeho směnky, jeho sňatky, jeho notářské smlouvy, jeho hypotéky, jeho pozemková renta, činže, zisky, všechny jeho smlouvy a zdroje výdělku, jak to všechno bude první neděli v květnu 1852 ohroženo, a takovému riziku se nemůže vystavit. Za ohrožením politického statu quo se skrývá nebezpečí zhroucení celé buržoazní společnosti. Jediné možné řešení pro buržoazii je odložit řešení. Ústavní republiku může buržoazie zachránit jen porušením ústavy, prodloužením moci presidentovy. To je také poslední slovo tisku strany pořádku po dlouhých a hlubokomyslných debatách o „řešeních“, jimiž se zabýval po zasedání generálních rad. Mocná Strana pořádku vidí se tak k svému zahanbení nucena brát vážně směšnou, sprostou a nenáviděnou figurku pseudo-Bonaparta. Tato špinavá figurka se ovšem také mýlila, pokud jde o pravé příčiny, proč jí stále víc připadala úloha nepostradatelného muže. Zatímco jeho strana byla natolik bystrá, aby rostoucí význam Bonapartův připisovala situaci, domníval se on sám, že za to vděčí jen kouzelné síle svého jména a svému ustavičnému karikování Napoleona. Jeho podnikavost den ze dne rostla. Na poutě do St. Leonardsu a Wiesbadenu odpověděl svými okružními cestami po Francii. Bonapartisté si tak málo slibovali od magického účinku jeho osobnosti, že za ním všude posílali vlaky, poštovní dostavníky, nacpané koupenou klakou, členy Společnosti 10. prosince, této organizace pařížského lumpenproletariátu. Vkládali své loutce do úst různé řeči, v nichž prohlašovali za volební heslo presidentovy politiky buď republikánskou skromnost, nebo vytrvalost a neústupnost, podle toho, jak byl president v tom či onom městě přijat. Přes všechny manévry byly tyto cesty všechno jiné jen ne triumfální tažení. Přesvědčen, že takto nadchl lid, pustil se Bonaparte do agitace v armádě. Uspořádal na satoryské pláni u Versailles velké přehlídky, při nichž se snažil koupit si vojáky česnekovými vuřty, šampaňským a doutníky. Dovedl-li pravý Napoleon v útrapách svých dobyvačných výprav povzbudit své unavené vojáky chvilkovou otcovskou důvěrností, domníval se pseudo-Napoleon, že mu vojska děkují, když na něho volají: „Vive Napoléon, vive le saucisson!“, tj. „Ať žije párek, ať žije kašpárek!“ Tyto přehlídky vedly k tomu, že propukla dlouho utajovaná roztržka mezi Bonapartem a jeho ministrem války dʼHautpoulem na jedné straně a Changarnierem na druhé straně. V Changarnierovi našla strana pořádku svého skutečně neutrálního muže, u něhož nemohlo být ani řeči o vlastních dynastických nárocích. Určila jej za Bonapartova nástupce. Mimoto se Changarnier svým vystoupením z 29. ledna a z 13. června 1849 stal velkým vojevůdcem strany pořádku, moderním Alexandrem, který v očích zbabělých měšťáků rozťal svým brutálním zásahem gordický uzel revoluce. Ačkoli byl v podstatě právě tak směšný jako Bonaparte, stal se tak docela lacino určitou silou a Národní shromáždění ho pověřilo dozorem nad presidentem. On sám si např. v otázce presidentova platu hrál na Bonapartova protektora a choval se k němu a jeho ministrům stále povýšeněji. Když se při příležitosti nového volebního zákona očekávalo, že dojde k povstání, zakázal svým důstojníkům přijímat jakékoli rozkazy od ministra války nebo od presidenta. Tisk ještě přispěl k zveličení Changarnierovy osobnosti. Při naprostém nedostatku velkých osobností byla ovšem strana pořádku nucena všechnu sílu, která celé její třídě chyběla, přibásnit jednomu člověku a tak jej nafouknout v jakéhosi obra. Tak vznikl mýtus o Changarnierovi, „baště společnosti“. Drzé šarlatánství, rádoby záhadné naparování, s nimiž se Changarnier uvolil nosit svět na svých bedrech, tvoří nejsmělejší kontrast s událostmi na satoryské přehlídce a po ní. Tyto události nezvratně dokázaly, že stačí jediné škrtnutí pera Bonapartova, této nekonečně malé veličiny, aby tento fantastický výplod strachu buržoazie, velikán Changarnier, zase splaskl na tuctovou prostřednost a aby se tento hrdina a zachránce společnosti proměnil v generála na penzi. Bonaparte se už delší dobu Changarnierovi mstil tím, že provokoval ministra války k disciplinárním sporům s nepohodlným protektorem. Poslední přehlídka na satoryské pláni způsobila, že stará řevnivost propukla. Konstituční rozhořčení Changarnierovo neznalo už vůbec mezí, když viděl, jak jezdecké pluky defilující před Bonapartem provolávají protiústavně: „Vive lʼEmpereur!“ [122] Bonaparte, aby předešel všem nepříjemným debatám o tomto provolávání v blížícím se zasedání sněmovny, odstranil ministra války dʼHautpoula tak, že ho jmenoval guvernérem Alžírska. Na jeho místo dosadil naprosto spolehlivého starého generála z doby císařství, který se co do brutality úplně vyrovnal Changarnierovi. Aby se však propuštění dʼHautpoulovo nezdálo ústupkem Changarnierovi, přeložil zároveň pravou ruku velkého zachránce společnosti, generála Neumayera, z Paříže do Nantes. Neumayer měl vinu na tom, že při poslední přehlídce defilovala celá pěchota kolem Napoleonova nástupce s ledovým mlčením. Changarnier, osobně dotčený Neumayerovým přeložením, protestoval a hrozil. Ale nadarmo. Po dvoudenním vyjednávání vyšel v „Moniteuru“ dekret o Neumayerově přeložení, a hrdinovi pořádku nezbylo než buď se podřídit disciplíně, nebo se poděkovat. Bonapartův boj s Changarnierem je pokračováním jeho boje se stranou pořádku. Znovuzahájení Národního shromáždění 11. listopadu se tedy koná za zlověstných úkazů. Ale bude to bouře ve sklenici vody. Vcelku se bude opakovat stará hra. Většina strany pořádku přes nářky strážců zásad různých jejích frakcí bude zatím nucena prodloužit presidentovu moc. Rovněž tak Bonaparte, přes všechny předchozí protesty zkrotlý už nedostatkem peněz, přijme toto prodloužení moci jako prosté pověření z rukou Národního shromáždění. Tak bude řešení odsunuto, status quo dále uchován, frakce strany pořádku se budou vzájemně kompromitovat, oslabovat, znemožňovat, represívní opatření proti společnému nepříteli, mase národa, se budou zesilovat a vyčerpávat, až nakonec ekonomické vztahy samy opět dosáhnou takového vývojového stupně, kdy nový výbuch vyhodí do vzduchu všechny tyto hašteřící se strany i s jejich konstituční republikou. Pro útěchu měšťáků je ostatně nutno dodat, že výsledkem skandálu mezi Bonapartcm a stranou pořádku bylo zruinování množství malých kapitalistů na burze a přechod jejich kapitálů do kapes velkých burzovních vlků.

Please, log in and verify your email.

1. V originálu francouzské slovo „compère“, které má dvojí význam: kmotr, ale též kumpán, spojenec při dobrodružném podniku. (Pozn. red.)

2. Pařížské povstání z 5.—6. června 1832 bylo připraveno levým křídlem republikánské strany, tajnými revolučními spolky, včetně Společnosti přátel lidu; podnět k povstání dal pohřeb generála Lamarqua, jenž byl v opozici proti vládě Ludvíka Filipa. Dělníci, kteří se účastnili povstání, postavili mnoho barikád a bránili se velmi statečně a houževnatě. Povstání dělníků v Lyoně v dubnu 1834, jež vypuklo pod vedením tajné republikánské Společnosti lidských a občanských práv, patří mezi první masová vystoupení francouzského proletariátu. Povstání podporovali republikáni v mnoha jiných městech, zvláště v Paříži, bylo však krutě potlačeno. Pařížské povstání z 12. května 1839, v němž také měli hlavní úlohu revoluční dělníci, bylo připraveno tajnou republikánsko-socialistickou Společností ročních období v čele s Louis Augustem Blanquim a Armandem Barbèsem; bylo rozdrceno vojskem a národní gardou.

3. doslova: legální území, zde: okruh osob oprávněných volit. (Pozn. red.)

4. Robert Macaire — typ prohnaného šejdíře, vytvořený slavným francouzským hercem Frédérickem Lemaîtrem a zvěčněný v karikaturách Honoré Daumiera. Postava Roberta Macaira byla satirou na vládu finanční aristokracie v období červencové monarchie.

5. vykřičené kavárny a krčmy. (Pozn. red.)

6. Pryč s velkými zloději! Pryč s vrahy! (Pozn. red.)

7. „Dynastie Rothschildů“. (Pozn. red.)

8. „Židé — králové naší epochy“. (Pozn. red.)

9. Nic pro slávu! (Pozn. red.)

10. Mír stůj co stůj! (Pozn. red.)

11. Sonderbund — separátní spolek sedmi hospodářsky zaostalých katolických švýcarských kantonů, který byl založen roku 1843, aby zabránil provedení pokrokových buržoazních reforem ve Švýcarsku a udržel výsady církve a jezuitů. Reakční záměry Sonderbundu narazily na odpor buržoazních radikálů a liberálů, kteří v polovině čtyřicátých let získali převahu ve většině kantonů a ve švýcarském sněmu. Když se v červenci 1847 švýcarský sněm usnesl na rozpuštění Sonderbundu, zahájil Sonderbund počátkem listopadu válku proti ostatním kantonům. 23. listopadu 1847 byla armáda Sonderbundu rozdrcena vojsky spolkové vlády. Za této války Sonderbundu se reakční západoevropské mocnosti, dřívější členové Svaté aliance — Rakousko a Prusko — pokoušely zasahovat do švýcarských záležitostí ve prospěch Sonderbundu. Guizot začal fakticky podporovat tyto mocnosti tím, že vzal Sonderbund pod ochranu.

12. Připojení Krakova k Rakousku se souhlasem Ruska a Pruska dne 11. listopadu 1846. — Válka Sonderbundu ve Švýcarsku 4. až 28. listopadu 1847. — Povstání v Palermu 12. ledna 1848, koncem ledna Neapolitáni Palermo po devět dní bombardovali. (Engelsova poznámka k vydání z roku 1895.)

13. V Buzançais (departement Indre) byly na jaře 1847 z podnětu hladovějících dělníků, obyvatel okolních vesnic, přepadeny sklady potravin, které patřily spekulantům; přitom došlo ke krvavé srážce obyvatelstva s vojskem. Vláda odpověděla na události v Buzançais krutými represáliemi: čtyři přímí účastníci přepadení byli 16. dubna 1847 popraveni, mnoho jiných bylo deportováno.

14. „Le National“ („Národní noviny“) — francouzský deník, který vycházel v Paříži v letech 1830—1851; orgán umírněných buržoazních republikánů. Nejvýznačnějšími představiteli tohoto směru v prozatímní vládě byli Marrast, Bastide a Garnier-Pagès.

15. Francouzská republika! Svoboda, rovnost, bratrství! (Pozn. red.)

16. „La Gazette de France“ („Francouzské noviny“) — deník, který vycházel v Paříži od roku 1631, v čtyřicátých letech 19. století orgán legitimistů, stoupenců restaurace bourbonské dynastie.

17. V prvních dnech prozatímní vlády se jednalo o barvách státní vlajky francouzské republiky. Pařížští revoluční dělníci žádali, aby za státní vlajku byla zvolena rudá vlajka, která byla vztyčena v pařížských dělnických předměstích za červnového povstání roku 1832. Zástupci buržoazie trvali na trojbarevné vlajce, trikolóře (modro-bílo-červená), která byla francouzskou vlajkou za buržoazní revoluce z konce 18. století i za císařství Napoleona I. Již před revolucí z roku 1848 byly tyto barvy odznakem buržoazních republikánů kolem „Nationalu“. Zástupci dělnictva byli nuceni přistoupit na to, aby za státní vlajku francouzské republiky byla prohlášena trojbarevná vlajka. K vlajkové žerdi se však připínala rudá kokarda.

18. „Le Moniteur universel“ („Všeobecný zpravodaj“) — francouzský deník, oficiální vládní orgán, vycházel v Paříži pod tímto názvem v letech 1789 až 1869. List otiskoval vládní dokumenty, parlamentní zprávy a jiné oficiální materiály; v roce 1848 byly v tomto listu uveřejněny také zprávy o zasedání lucemburské komise.

19. vládou, jež odstraňuje ono strašlivé nedorozuminí existující mezi různými třídami. (Pozn. red.)

20. Jacques le bonhomme nebo Jacques Bonhomme (Kuba prosťáček) — posměšná přezdívka francouzské šlechty pro rolníky.

21. Tím se míní částka, kterou v roce 1825 určil francouzský král na odškodnění šlechticům, jejichž majetek byl zkonfiskován za francouzské buržoazní revoluce z konce 18. století.

22. Lazaroni — tak se nazývaly v Itálii deklasované lumpenproletářské živly; reakční monarchistické kruhy jich často využívaly k boji proti liberálnímu demokratickému hnutí.

23. Anglický „chudinský zákon“ z roku 1834 připouštěl jen jednu formu pomoci chudým — umístění ve workhouses (pracovních domech), kde dělníci vykonávali neproduktivní, jednotvárnou a úmornou práci. Lid nazýval tyto domy „bastily chudých“.

24. Jde o vypsání voleb do hlavního štábu národní gardy na 18. března a do Ústavodárného národního shromáždění na 9. dubna. Pařížští dělníci z okolí Blanquiho, Dézamyho aj. žádali, aby volby byly odloženy, a odůvodňovali to tím, že je nutno provést mezi obyvatelstvem řádnou vysvětlovací kampaň.

25. Zde a dále až po str. 80 (v tištěném vydání str.80 - zde až po text "Viz poznámka (l) v kapitole "II - 13. červen 1849" (Poznámka MIA)) se Národním shromážděním rozumí Ústavodárné národní shromáždění, které bylo v činnosti od 4. května 1848 do května 1849 (Konstituanta). (Pozn. red.)

26. občany. (Pozn. red.)

27. Revoluční vystoupení lidových mas 15. května 1848, při němž hlavní úlohu hráli dělníci v čele s Blanquim aj., probíhala pod heslem dalšího prohloubení revoluce a podpory revolučního hnutí v Itálii, Německu a Polsku. Demonstranti pronikli do zasedací síně Ústavodárného shromáždění a žádali, aby byly splněny sliby, že dělníci dostanou chléb a práci a že bude vytvořeno ministerstvo práce; pokusili se rozehnat Ústavodárné shromáždění a vytvořit novou prozatímní vládu. Lidové vystoupení z 15. května bylo potlačeno a jeho vůdcové — Blanqui, Barbès, Raspail aj. — zatčeni.

28. Viz Marx—Engels, Spisy 5, zde.

29. „La Réforme“ („Reforma“) — francouzský deník, orgán maloburžoazních demokratů-republikánů a maloburžoazních socialistů; list vycházel v Paříži v letech 1843 až 1850. Od října 1847 do ledna 1848 v něm uveřejnil Engels řadu článků.

30. pyšné nule. (Pozn. red.)

31. Tím se míní úvodník v „Journal des Débats“ z 28. srpna 1848. „Journal des Débats“ — zkrácený název francouzského buržoazního deníku „Journal des Débats politiques et littéraires“ („Noviny pro politické a literární diskuse“), který byl založen v Paříži roku 1789. Za červencové monarchie byl vládním listem, orgánem orleanistické buržoazie. Za revoluce roku 1848 vyjadřoval názory kontrarevoluční buržoazie, takzvané strany pořádku.

32. V originále slovní hříčka; politische Schuld (vina) — bürgerliche Schulden (dluhy). (Pozn. čas. red.)

33. „přátelských dohodách“. (Pozn. red.)

34. Zde ve smyslu: úslužný hostitel. (Pozn. čes. red.)

35. Kartágo musí být zničeno. (Pozn. red.)

36. „slávu“. (Pozn. red.)

37. nepokrytým násilím. (Pozn. red.)

38. Podle biblické pověsti porazil Saul, první izraelský král, tisíc nepřátel a zbrojnoš David, oblíbenec Saulův, desetitisíce. Po smrti Saulově se stal David králem Izraele.

39. Lilie byla v erbu monarchie Bourbonů, fialky byly symbolem bonapartistů.

40. V originálu slovní hříčka: einfältig (prostoduchý) — vielfältig (mnohoznačný). (Pozn. red.)

41. Marx tím myslí zprávu z Paříže z 18. prosince, podepsanou dopisovatelskou značkou Ferdinanda Wolfa a uveřejněnou v „Neue Rheinische Zeitung“ čís. 174 z 21. prosince 1848. Uvedený výrok může pocházet i od Marxe, který všechen materiál pro noviny velmi důkladně redigoval.

42. jednotně. (Pozn. red.)

43. Midasovy uši — oslí uši, kterými podle staré pověsti Apollón potrestal frygického krále Midase.

44. Suluk (Soulouque) — president černošské republiky Haiti, který se 26. srpna 1849 prohlásil za císaře a byl proslulý svou krutostí a ctižádostivostí. Protibonapartistický tisk nazýval tak presidenta Ludvíka Bonaparta. Toussaint-Louverture vůdce revolučního hnutí černochů na ostrově Haiti proti panství Španělů a Britů v době francouzské buržoazní revoluce z konce 18. století. Byl zajat a zemřel ve vězení.

45. milostných psaníček. (Pozn. red.)

46. Narážka na anglického generála Georga Monka, který roku 1660 použil svěřených vládních vojsk k tomu, aby znovu nastolil dynastii Stuartovců.

47. veřejného blaha. (Pozn. red.)

48. stůj co stůj. (Pozn. red.)

49. V Bourges se konal 7. března—3. dubna 1849 proces s účastníky událostí z 15. května 1848 (viz poznámku (19) zde). Blanqui byl odsouzen k 10 letům samovazby, De Flotte, Sobrier, Raspail, Albert a ostatní k trestům vězení nebo k deportaci do kolonií.

50. Generál Bréa, velitel vojenských oddílů při potlačování červnového povstání pařížského proletariátu, byl 25. června ve Fontainebleau zabit povstalci. Na oplátku byli popraveni dva účastníci povstání.

51. ryzí republikáni. (Pozn. red.)

52. V prvních a ve všech dalších vydáních „Třídních bojů ve Francii 1848—1850“ bylo omylem uvedeno 29. května. Ve skutečnosti bylo Zákonodárné shromáždění zahájeno 28. května 1849.

53. Článek V patří do úvodní části ústavy; články vlastního textu ústavy jsou číslovány arabskými číslicemi.

54. Odtud až do konce práce se Národním shromážděním míní Zákonodárné národní shromáždění, které působilo od 28. května 1849 do prosince 1851 (Legislativa). (Pozn. red.)

55. V redakčních místnostech deníku fourierovců „La Démocratie pacifique“ („Mírumilovná demokracie“), který vycházel v Paříži v letech 1843 až 1851 za redakce Victora Considéranta, se konala 12. června 1849 schůze vůdců strany Hory. Účastníci schůze odmítli použít zbraní a rozhodli se omezit na pokojnou demonstraci.

56. V manifestu, uveřejněném v listu „Le Peuple“ („Lid“), čís. 206 z 13. června 1849, vyzývalo „Demokratické sdružení přátel ústavy“ pařížské občany, aby se zúčastnili pokojné demonstrace proti „drzé opovážlivosti“ výkonné moci.

57. Provolání Hory bylo otištěno v „Réforme“ a v „Démocratie pacifique“ a rovněž v Proudhonově listu „Le Peuple“ dne 13. června 1849.

58. Musea umění a řemesel. (Pozn. red.)

59. přívrženci Hory (od slova „montagne“, francouzsky „hora“). (Pozn. red.)

60. hotovým faktem. (Pozn. red.)

61. „občané“. (Pozn. red.)

62. Marx míní komisi tří kardinálů, která se opírala o francouzskou armádu a po potlačení římské republiky obnovila v Římě reakční režim. Kardinálové nosí temně rudá roucha.

63. „Le Siècle“ („Století“) — deník, který vycházel v Paříži v letech 1836 až 1939; ve čtyřicátých letech 19. století byl mluvčím názorů té části maloburžoazie, která se omezovala na požadavek umírněných konstitučních reforem.

64. „La Presse“ („Tisk“) — buržoazní deník, který vycházel v Paříži od roku 1836; v letech 1848—1849 byl orgánem buržoazních republikánů; později orgán bonapartistů.

65. Každému talentu podle jeho skutků. (Marx tu obměňuje známou saint-simonovskou průpověď.) (Pozn. red.)

66. Tím se míní hrabě Chambord (který se sám nazýval Jindřich V.)‚ nápadník francouzského trůnu ze starší větve bourbonské dynastie. Jedním ze stálých Chambordových sídel v západním Německu byla vedle Wiesbadenu Emže.

67. jak se to od té doby změnilo! (Vergilius, „Aeneis“.) (Pozn. red.)

68. Poblíž Londýna, v Claremontu, žil Ludvík Filip, který uprchl z Francie po únorové revoluci z roku 1848.

69. Buď Caesar, nebo Clichy! (Clichy — vězení pro dlužníky.) (Parafrázovaný výrok Gaia Julia Caesara: Aut Caesar, aut nihil! — Buď Caesar, nebo nic!) (Pozn. red.)

70. „Motu proprio“ („Z vlastní vůle“) — počáteční slova zvláštních papežových poselství, která vydává bez dohody s kardinály a která se obyčejně týkají vnitropolitických a správních záležitostí papežského území. V tomto případě se jedná o poselství papeže Pia IX. z 12. září 1849.

71. Z básně německého básníka Georga Herwegha „Z hor“ („Aus den Bergen“) ze sbírky „Básně živého“ („Gedichte eines Lebendigen“).

72. Ale jděte! (Pozn. red.)

73. princ Napoleon Bonaparte. (Pozn. red.)

74. současný stav, stávající řád. (Pozn. red.)

75. tajně v zásobě. (Pozn. red.)

76. burzovního vlka. (Pozn. red.)

77. Tak hloupá není! (Pozn. red.)

78. Tento závěr, že je možné jen vítězství proletářské revoluce současně v nejvyspělejších kapitalistických zemích, že tedy není možné vítězství revoluce v jedné zemi, který byl nejpádněji formulován v Engelsově práci „Zásady komunismu“ (1847), byl správný pro období předmonopolistického kapitalismu. V nových historických podmínkách, v období monopolistického kapitalismu, došel V. I. Lenin na základě zákona o nerovnoměrnosti ekonomického a politického vývoje kapitalismu v epoše imperialismu, který objevil, k novému závěru, že je možné vítězství socialistické revoluce zprvu v několika nebo dokonce jen v jedné, jednotlivé zemi, a že není možné současné vítězství revoluce ve všech zemích nebo ve většině zemí. Tento nový závěr formuloval Lenin poprvé v článku „O hesle Spojených států evropských“ (1915). Viz V. I. Lenin, Spisy, sv. 21, čes. vyd. 1957, str. 343—347.

79. 8. července 1847 byl ve sněmovně pairů v Paříži zahájen proces proti Parmentierovi a generálu Cubièresovi pro podplácení úředníků, aby byla získána koncese na těžbu soli, a proti tehdejšímu ministru veřejných prací Testovi, obviněnému, že úplatky přijímal. Teste se během procesu pokusil spáchat sebevraždu. Všichni byli odsouzeni k velkým peněžitým pokutám. Teste mimoto ještě k třem rokům vězení. (Engelsova poznámka k vydání z roku 1895.)

80. Ať žije daň z nápojů! Třikrát hurá a ještě jednou hurá! (Pozn. red.)

81. šlechta. (Pozn. red.)

82. lidu poplatnému dle libovůle a milosti pána. (Pozn. red.)

83. Výpočet není správný; správně má být 578 178 000, a ne 538 000 000; patrně se do číselných údajů vloudila tisková chyba. Ale tato nesrovnalost nemá vliv na celkový závěr: v obou případech připadá na jednoho obyvatele necelých 25 franků čistého výtěžku.

84. (— tj. sněmovny k pohledání.) Tak se nazývá v dějinách fanaticky ultraroajalistická a reakční poslanecká sněmovna, zvolená bezprostředně po druhém svržení Napoleona roku 1815. (Engelsova poznámka k vydání z roku 1895.)

85. V departementu du Gard se konaly po úmrtí poslance de Beaune doplňovací volby. Byl zvolen kandidát stoupenců Hory Favaune většinou 20 000 hlasů z 36 000.

86. Aby vláda mohla vyvinout nátlak na voliče při doplňovacích volbách do Zákonodárného shromáždění, jež se měly konat 10. března 1850, rozdělila Francii na pět velkých vojenských okruhů, takže Paříž a okolní departementy byly obklopeny ostatními čtyřmi okruhy, v jejichž čele stáli nejzavilejší reakcionáři. Republikánský tisk nazval tyto okruhy pašalíky, aby zdůraznil podobnost neomezené moci těchto reakčních generálů s despotickou moci tureckých pašů.

87. Tím se míní poselství presidenta Ludvíka Bonaparta Zákonodárnému shromáždění z 31. října 1849, v němž ohlásil, že rozpustil Barrotův kabinet a vytvořil novou vládu.

88. V poselství z 10. listopadu 1849 žádal nově jmenovaný pařížský policejní prefekt Carlier, aby se vytvořila „sociální liga proti socialismu“ na obranu „náboženství, práce, rodiny, vlastnictví, loajality“. Provolání bylo uveřejněno v listu „Moniteur universel“ „Všeobecný zpravodaj“ 11. listopadu 1849.

89. státním převratu. (Pozn. red.)

90. „Le Napoléon“ („Napoleon“) — bonapartistický deník, orgán Ludvíka Bonaparta; vycházel v Paříži od 6. ledna do 19. května 1850.

91. ve velkém. (Pozn. red.)

92. v malém. (Pozn. red.)

93. Slovní hříčka: „coup dʼétat“ — „státní převrat“, „coups de tête“ — „zbrklé činy“. (Pozn. red.)

94. povýtce. (Pozn. red.)

95. Stromy svobody byly vysázeny v pařížských ulicích po vítězné únorové revoluci z roku 1848. Zvyk vysazovat stromy svobody — obyčejně duby nebo topoly — se ujal ve Francii již za buržoazní revoluce z konce 18. století a byl tehdy uzákoněn usnesením Konventu.

96. Červencový sloup, vztyčený v Paříži roku 1840 na oslavu revoluce z roku 1830, byl od únorové revoluce z roku 1848 zdoben věnci z imortelek (slaměnek - pozn. MIA).

97. F. Vidal, „De la répartition des richesses“, Paříž 1846.

98. Grecs — slovní hříčka: Řekové, ale také falešní hráči z povolání. (Engelsova poznámka k vydání z roku 1895.)

99. Koblenc — město v západním Německu, středisko kontrarevoluční emigrace za francouzské buržoazní revoluce z konce 18. století.

100. Výrok připisovaný Ludvíku XV. (Pozn. red.)

101. Tento úvodní odstavec napsal Engels pro vydání z roku 1895. (Pozn. red.)

102. tj. výměny bankovek za kovové mince. (Pozn. čes. red.)

103. Viz zde. (Pozn. red.)

104. Tento názor vyslovil Proudhon v polemice proti buržoaznímu ekonomovi Frédéricu Bastiatovi, kterou uveřejňoval list „Voix du Peuple“ („Hlas lidu“) od ledna 1849 do února 1850. Tato polemika vyšla pak znovu jako brožura v Paříži roku 1850 s názvem „Gratuité du crédit. Discussion entre M. Fr. Bastiat et M. Proudhon“ („Bezplatný úvěr. Diskuse mezi panem Fr. Bastianem a panem Proudhonem“).

105. Roku 1797 vydala anglická vláda zvláštní zákon o bankovní restrikci (omezení), který stanovil nucený kurs bankovek a rušil směňování bankovek za zlato. Směňování bankovek za zlato bylo obnoveno teprve roku 1819.

106. Jde o pařížského obchodníka Alexandra Leclerca, který byl vyznamenán řádem Čestné legie za to, že se jako národní gardista zúčastnil se svými syny potlačení červnového povstání z roku 1848.

107. Tím je míněna komise 17 orleanistů a legitimistů, poslanců Zákonodárného shromáždění, jmenovaná výnosem ministra vnitra z 1. května 1850, aby vypracovala návrh nového volebního zákona. Jejím členům se říkalo purkrabí; byla to narážka na neoprávněné osobování moci a reakční snahy těchto monarchistů; přezdívka je převzata ze stejnojmenné historické hry Victora Huga.

108. vznešený klid. (Pozn. red.)

109. „LʼAssemblée nationale“ („Národní shromáždění“) — francouzský deník monarchisticko-legitimistického zaměření, který vycházel v Paříži v letech 1848 až 1857 a byl mluvčím stoupenců sloučení obou dynastických stran — legitimistů a orleanistů.

110. „Le Constitutionnel“ („Konstituční noviny“) — francouzský buržoazní deník; vycházel v Paříži v letech 1815 až 1870; ve čtyřicátých letech byl orgánem umírněného křídla orleanistů; za revoluce 1848 vyjadřoval názory kontrarevoluční buržoazie seskupené kolem Thierse; po státním převratu v prosinci roku 1851 se stal bonapartistickým listem.

111. pisálků. (Pozn. red.)

112. vysvědčení chudoby. (Pozn. red.)

113. Tím se myslí tyto dva dokumenty: „Zpráva Hory lidu“, uveřejněná v listu „Peuple de 1850“ („Lid z roku 1850“), čís. 6 z 11. srpna 1850, a provolání „K lidu“, otištěné tamtéž v čís. 7 ze 14. srpna 1850.

114. Viz zde (Pozn. red.)

115. republikánů proti své vůli. (Narážka na Moliěrovu komedii „Médicin malgré lui“, („Lékařem proti své vůli“).) (Pozn. red.)

116. Baiser Lamourette (Lamourettův polibek) — narážka na známou epizodu z dob francouzské buržoazní revoluce z konce 18. století. 7. července 1792 navrhl poslanec Zákonodárného shromáždění Lamourette, aby se všechny stranické rozepře ukončily bratrským polibkem. Pod dojmem tohoto návrhu padli si zástupci nepřátelských stran vzájemně do náručí, ale jak se dalo očekávat, byl příštího dne tento pokrytecký „bratrský polibek“ zapomenut.

117. neochotně. (Pozn. red.)

118. „Le Pouvoir“ („Moc“) — bonapartistický orgán, vycházel v Paříži v roce 1849 za redakce Graniera de Cassagnaca.

119. Podle článku 32 ústavy francouzské republiky ustavovala se na dobu, kdy Zákonodárné shromáždění nezasedalo, stálá komise, skládající se z 25 volených členů a předsednictva shromáždění. V roce 1850 se tato komise skládala z 39 osob: z 11 členů předsednictva, 3 kvestorů a 25 volených členů.

120. In partibus infidelium (doslova: „v zemi nevěřících“) — doložka titulu katolických biskupů, jmenovaných na čistě nominální biskupské úřady v nekřesťanských zemích. Tohoto výrazu Marx a Engels často používají o různých emigrantských vládách, které se vytvořily v zahraničí bez ohledu na reálnou situaci ve vlasti. V této souvislosti jde o vládu, kterou vytvořili de Lévis, Saint-Priest, Berryer, Pastoret a dʼEscars pro případ, že se dostane k moci legitimistický nápadník trůnu hrabě Chambord.

121. Tím se míní takzvaný „wiesbadenský manifest“ — oběžník, který napsal 30. srpna 1850 ve Wiesbadenu sekretář legitimistické frakce v Zákonodárném shromáždění de Barthélemy na příkaz hraběte Chamborda. V tomto oběžníku byla stanovena politika legitimistů pro případ, že se dostanou k moci; hrabě Chambord prohlašoval, že „oficiálně a kategoricky odmítá jakékoli výzvy k lidu jako skrytý odvrat od velké národní zásady dědičné monarchie“. Toto prohlášení vyvolalo polemiku v tisku, když řada monarchistů v čele s poslancem La Rochejaqueleinem protestovala.

122. „Ať žije císař!“ (Pozn. red.)