Free bilingual books

Klassenkampf in Frankreich
Karl Marx
(1850)

Downloading books is available only for authorized users


Downloading books is available only for authorized users


Downloading books is available only for authorized users

As lutas de classes na França Třídní boje ve Francii, 1848 - 1850
I — A derrota de Junho de 1848I Červnová porážka roku 1848
A seguir à revolução de Julho[1], o banqueiro liberal Laffitte, ao conduzir em triunfo para o Hôtel de Ville [2] o seu compère[3], o duque de Orléans[4] teve este comentário:

"Agora o reino dos banqueiros vai começar."

Laffitte traíra o segredo da revolução.

Porém, sob Louis-Philippe não era a burguesia francesa quem dominava. Quem dominava era apenas uma fracção dela: banqueiros, reis da Bolsa, reis do caminho-de-ferro, proprietários de minas de carvão e de ferro e de florestas e uma parte da propriedade fundiária aliada a estes — a chamada aristocracia financeira. Era ela quem ocupava o trono, quem ditava leis nas Câmaras, quem distribuía os cargos públicos desde o ministério até à adminstração dos tabacos.

A burguesia industrial propriamente dita constituía uma parte da oposição oficial, isto é, estava representada nas Câmaras apenas como minoria. A sua oposição manifestava-se tanto mais decididamente quanto mais se acentuava e desenvolvia a dominação exclusiva da aristocracia financeira, quanto mais a burguesia industrial julgava assegurada a sua dominação sobre a classe operária depois dos motins afogados em sangue de 1832, 1834 e 1839[5]. Grandin, um fabricante de Rouen, o porta-voz mais fanático da reacção burguesa, na Assembleia Nacional Constituinte como na Legislativa, era quem, na Câmara dos Deputados, se opunha com mais violência a Guizot. Léon Faucher, conhecido mais tarde pelos seus esforços impotentes para se guindar a um Guizot da contra-revolução francesa, travou nos últimos anos de Louis-Philippe uma polémica em favor da indústria contra a especulação e o seu caudatário, o governo. Bastiat fazia agitação em nome de Bordéus e de toda a França produtora de vinho contra o sistema dominante.

Tanto a pequena burguesia, em todas as suas gradações, como a classe camponesa estavam totalmente excluídas do poder político. Era, pois, na oposição oficial ou inteiramente fora do pays legal[6] que se encontravam os representantes e os porta-vozes ideológicos das classes mencionadas: intelectuais, advogados, médicos, etc. Numa palavra: as chamadas competências.

Pela penúria financeira, a monarquia de Julho[7] estava de antemão dependente da alta burguesia e a sua dependência da alta burguesia tornou-se a fonte inesgotável de uma penúria financeira sempre crescente. Impossível subordinar a administração do Estado ao interesse nacional sem equilibrar o orçamento, isto é, sem que haja equilíbrio entre as despesas e as receitas do Estado. E como estabelecer este equilíbrio sem limitação das despesas públicas, isto é, sem ferir interesses que eram outros tantos pilares do sistema dominante e sem nova regulamentação da distribuição de impostos, isto é, sem atirar para os ombros da alta burguesia uma significativa parte da carga fiscal?

O endividamento do Estado era, pelo contrário, o interesse directo da fracção da burguesia que dominava e legislava através das Câmaras. O défice do Estado, esse era o verdadeiro objecto da sua especulação e a fonte principal do seu enriquecimento. Todos os anos um novo défice. Quatro ou cinco anos depois um novo empréstimo. E cada novo empréstimo oferecia à aristocracia financeira uma nova oportunidade de defraudar o Estado, mantido artificialmente à beira da bancarrota; ele via-se obrigado a pedir mais dinheiro aos banqueiros, nas condições mais desfavoráveis. Cada novo empréstimo constituía uma nova oportunidade de pilhar o público que investira capitais em títulos do Estado, mediante operações de Bolsa em cujo segredo estavam o governo e a maioria representada na Câmara. Em geral, a situação periclitante do crédito público e a posse dos segredos do Estado davam aos banqueiros e seus associados nas Câmaras e no trono a possibilidade de provocar extraordinárias e súbitas flutuações na cotação dos valores do Estado, de que resultava sempre a ruína de uma enorme quantidade de capitalistas mais pequenos e o enriquecimento fabulosamente rápido dos grandes especuladores. Que o défice do Estado era o interesse directo da fracção burguesa dominante, eis o que explica que as despesas públicas extraordinárias nos últimos anos do reinado de Louis-Philippe tenham ultrapassado de longe o dobro das despesas extraordinárias no tempo de Napoleão. De facto, atingiram a soma anual de quase 400 milhões de francos enquanto o montante global anual da exportação da França raramente se elevava em média a 750 milhões de francos. Além disso, as enormes somas que passavam pelas mãos do Estado permitiam contratos de fornecimento fraudulentos, subornos, malversações e vigarices de toda a espécie. A defraudação do Estado, em ponto grande, como consequência dos empréstimos, repetia-se, em ponto menor, nas obras públicas. A relação entre a Câmara e o governo encontrava-se multiplicada nas relações entre as diversas administrações e os diversos empresários.

A classe dominante explorava a construção dos caminhos-de-ferro, tal como as despesas públicas em geral e os empréstimos do Estado. As Câmaras atiravam para o Estado os principais encargos e asseguravam à aristocracia financeira especuladora os frutos dourados. Recorde-se os escândalos ocorridos na Câmara dos Deputados quando, ocasionalmente, veio a lume que a totalidade dos membros da maioria, incluindo uma parte dos ministros, estavam interessados como accionistas nessa mesma construção dos caminhos-de-ferro que, como legisladores, depois mandavam executar à custa do Estado.

Em contrapartida, a mais insignificante reforma financeira fracassava face à influência dos banqueiros. Um exemplo: a reforma postal. Rothschild protestou. Deveria o Estado reduzir fontes de riqueza com que pagava os juros da sua crescente dívida?

A monarquia de Julho era apenas uma sociedade por acções para explorar a riqueza nacional da França e cujos dividendos eram distribuídos por ministros, Câmaras, 240 000 eleitores e o seu séquito. Louis-Philippe era o director desta sociedade, um Robert Macaire no trono. Num tal sistema, o comércio, a indústria, a agricultura, a navegação, os interesses da burguesia industrial não podiam deixar de estar constantemente ameaçados e de sofrer prejuízos. Gouvernement à bon marche, governo barato, fora o que ela durante as jornadas de Julho inscrevera na sua bandeira.

Enquanto a aristocracia financeira legislava, dirigia a administração do Estado, dispunha de todos os poderes públicos organizados e dominava a opinião pública pelos factos e pela imprensa, repetia-se em todas as esferas, desde a corte ao Café Borgne[8], a mesma prostituição, as mesmas despudoradas fraudes, o mesmo desejo ávido de enriquecer não através da produção mas sim através da sonegação de riqueza alheia já existente; nomeadamente no topo da sociedade burguesa manifestava-se a afirmação desenfreada — e que a cada momento colidia com as próprias leis burguesas — dos apetites doentios e dissolutos em que a riqueza derivada do jogo naturalmente procura a sua satisfação, em que o prazer se torna crapuleux[9], em que o dinheiro, a imundície e o sangue confluem. No seu modo de fazer fortuna como nos seus prazeres a aristocracia financeira não é mais do que o renascimento do lumpenproletariado nos cumes da sociedade burguesa.

As fracções não dominantes da burguesia francesa gritavam: Corrupçãol O povo gritava: À bas les grands voleurs! À bas les assassins![10] quando no ano de 1847. nos palcos mais elevados da sociedade burguesa, se representava em público as mesmas cenas que conduzem regularmente o lumpenproletariado aos bordéis, aos asilos, aos manicómios, aos tribunais, às prisões e ao cadafalso. A burguesia industrial via os seus interesses em perigo; a pequena burguesia estava moralmente indignada; a fantasia popular estava revoltada; Paris estava inundada de folhetos — La dynastie Rothschild, Les juifs róis de l'époque[11], etc. — nos quais, com mais ou menos espírito, se denunciava e estigmatizava o domínio da aristocracia financeira.

Rien pour la gloire![12] A glória não dá nada! La paix partout et toujours![13] A guerra faz baixar as cotações três a quatro por cento! — tinha a França dos judeus da Bolsa inscrito na sua bandeira. A política externa perdeu-se, por isso, numa série de humilhações do sentimento nacional francês, cuja reacção se tornou mais viva quando, com a anexação de Cracóvia pela Áustria[14], se completou a espoliação da Polónia e quando, na guerra suíça do Sonderbund[15], Guizot se pôs activamente ao lado da Santa Aliança[16]. A vitória dos liberais suíços neste simulacro de guerra elevou o sentimento de dignidade da oposição burguesa em França. O levantamento sangrento do povo em Palermo actuou como um choque eléctrico sobre a massa popular paralisada e despertou as suas grandes recordações e paixões revolucionárias[17].

Finalmente, dois acontecimentos económicos mundiais aceleraram o eclodir do mal-estar geral e amadureceram o descontentamento até o converter em revolta.

A praga da batata e as más colheitas de 1845 e 1846 aumentaram a efervescência geral do povo. A carestia de 1847 fez estalar conflitos sangrentos não só em França como no resto do Continente. Frente às escandalosas orgias da aristocracia financeira — a luta do povo pelos bens de primeira necessidade! Em Buzançais, os amotinados da fome executados[18]; em Paris, escrocs[19] de barriga cheia arrancados aos tribunais pela família real!

O segundo grande acontecimento económico que acelerou o rebentar da revolução foi uma crise geral do comércio e da indústria na Inglaterra. Anunciada já no Outono de 1845 pela derrota maciça dos especuladores em acções dos caminhos-de-ferro, retardada durante o ano de 1846 por uma série de casos pontuais, como a iminente abolição das taxas aduaneiras sobre os cereais, acabou por eclodir no Outono de 1847 com a bancarrota dos grandes mercadores coloniais londrinos, seguida de perto pela falência dos bancos provinciais e pelo encerramento das fábricas nos distritos industriais ingleses. Ainda os efeitos desta crise não se tinham esgotado no continente e já rebentava a revolução de Fevereiro.

A devastação que a epidemia económica causara no comércio e na indústria tornou ainda mais insuportável a dominação exclusiva da aristocracia financeira. Em toda a França, a burguesia oposicionista promoveu agitação de banquetes por uma reforma eleitoral que lhe conquistasse a maioria nas Câmaras e derrubasse o ministério da Bolsa. Em Paris, a crise industrial teve ainda como consequência especial lançar para o comércio interno uma massa de fabricantes e grandes comerciantes que, nas circunstâncias presentes, já não podiam fazer negócios no mercado externo. Estes abriram grandes estabelecimentos cuja concorrência arruinou em massa épiciers[20] e boutiquiers[21]. Daí um sem-número de falências nesta parte da burguesia parisiense, daí a sua entrada revolucionária em cena em Fevereiro. É conhecido como Guizot e as Câmaras responderam a estas propostas de reforma com um inequívoco desafio; como Louis-Philippe se decidiu demasiado tarde por um ministério Barrot; como estalaram escaramuças entre o povo e o exército; como o exército foi desarmado pela atitude passiva da Guarda Nacional[16], como a monarquia de Julho teve de ceder o lugar a um governo provisório.

O Governo provisório que se ergueu nas barricadas de Fevereiro espelhava necessariamente na sua composição os diferentes partidos entre os quais se repartia a vitória. Não podia, pois, ser outra coisa senão um compromisso das diferentes classes que, conjuntamente, tinham derrubado o trono de Julho, mas cujos interesses se opunham hostilmente. A sua grande maioria compunha-se de representantes da burguesia. A pequena burguesia republicana estava representada por Ledru-Rollin e Flocon; a burguesia republicana por gente do National[22]; a oposição dinástica por Crémieux, Dupont de l'Eure, etc. A classe operária tinha apenas dois representantes: Louis Blanc e Albert. Por fim, a presença de Lamartine no Governo provisório — isso não era a princípio um interesse real, uma classe determinada: era a própria revolução de Fevereiro, o seu levantamento comum com as suas ilusões, a sua poesia, o seu conteúdo imaginário, as suas frases. De resto, o porta-voz da revolução de Fevereiro, pela sua posição como pelas suas opiniões, pertencia à burguesia.

Se é Paris, em consequência da centralização política, que domina a França, em momentos de convulsões revolucionárias são os operários que dominam Paris. O primeiro acto da vida do Governo provisório foi a tentativa de se subtrair a esta influência predominante por um apelo da Paris embriagada à França sóbria. Lamartine contestou aos combatentes das barricadas o direito de proclamar a República, só a maioria dos franceses seria competente para tal; haveria que esperar que ela se manifestasse pelo voto, o proletariado parisiense não deveria manchar a sua vitória com uma usurpação. A burguesia permite ao proletariado uma única usurpação: a da luta.

Ao meio-dia de 25 de Fevereiro a República ainda não tinha sido proclamada; em contrapartida, já todos os ministérios se encontravam distribuídos entre os elementos burgueses do Governo provisório e entre os generais, banqueiros e advogados do National. Os operários, porém, desta vez, estavam decididos a não tolerar uma escamoteação semelhante à de Julho de 1830. Estavam prontos a retomar a luta e a impor a República pela força das armas. Foi com esta mensagem que Raspail se dirigiu ao Hôtel de Ville. Em nome do proletariado de Paris ordenou ao Governo provisório que proclamasse a República. Se dentro de duas horas esta ordem do povo não tivesse sido cumprida, ele regressaria à frente de 200 000 homens. Os cadáveres dos combatentes caídos na luta mal tinham começado a arrefecer, as barricadas ainda não tinham sido removidas, os operários não tinham sido desarmados e a única força que se lhes podia opor era a Guarda Nacional. Nestas circunstâncias, dissiparam-se repentinamente as objecções de subtileza política e os escrúpulos jurídicos do Governo provisório. O prazo de duas horas ainda não tinha expirado e já todas as paredes de Paris ostentavam as palavras históricas em letras enormes:

Republique Française! Liberte, Egalité, Fraternité![23]

Com a proclamação da República com base no sufrágio universal extinguira-se até a recordação dos objectivos e motivos limitados que haviam atirado a burguesia para a revolução de Fevereiro. Todas as classes da sociedade francesa — em vez de algumas, poucas, fracções da burguesia — foram de repente arremessadas para o círculo do poder político, obrigadas a abandonar os camarotes, a plateia e a galeria e a vir representar, em pessoa, no palco revolucionário! Com a monarquia constitucional desapareceram também a aparência de um poder de Estado contraposto soberanamente à sociedade burguesa (bürgerlichen Gesellschaft) e toda a série de lutas secundárias que esse poder aparente provoca!

Ao ditar a República ao Governo provisório e, por meio de o Governo provisório, a toda a França, o proletariado passou imediatamente ao primeiro plano como partido autónomo mas, ao mesmo tempo, desafiou contra si toda a França burguesa. O que ele conquistou foi o terreno para a luta pela sua emancipação revolucionária, de modo nenhum essa mesma emancipação.

A República de Fevereiro teve isso sim de começar por consumar a dominação da burguesia fazendo entrar, ao lado da aristocracia financeira, todas as classes possidentes para o círculo do poder político. A maioria dos grandes proprietários fundiários, os legitimistas[24], foram emancipados da nulidade política a que a monarquia de Julho os havia condenado. Não fora em vão que a Gazette de France[25] fizera agitação juntamente com os jornais oposicionistas; não fora em vão que La Rochejaquelein tomara o partido da revolução na sessão da Câmara dos Deputados de 24 de Fevereiro. Através do sufrágio universal, os proprietários nominais, que constituem a grande maioria dos Franceses, os camponeses, passaram a ser os árbitros do destino da França. Ao destronar a coroa, atrás da qual o capital se mantinha escondido, a República de Fevereiro fez que, finalmente, a dominação da burguesia se manifestasse na sua pureza.

Tal como nas jornadas de Julho os operários tinham conquistado a monarquia burguesa, nas jornadas de Fevereiro conquistaram a república burguesa. Tal como a monarquia de Julho fora obrigada a anunciar-se como uma monarquia rodeada por instituições republicanas, assim a República de Fevereiro foi obrigada a anunciar-se como uma república rodeada por instituições sociais. O proletariado parisiense forçou também esta concessão.

Um operário, Marche, ditou o decreto no qual o recém-formado Governo provisório se comprometia a assegurar a existência dos operários por meio do trabalho e a proporcionar trabalho a todos os cidadãos, etc. E quando, alguns dias mais tarde, o Governo se esqueceu das suas promessas e pareceu ter perdido de vista o proletariado, uma massa de 20 000 operários dirigiu-se ao Hôtel de Ville gritando: Organização do trabalho! Criação de um ministério especial do Trabalho! A contragosto e depois de longos debates, o Governo provisório nomeou uma comissão especial permanente encarregada de encontrar os meios para a melhoria das classes trabalhadoras! Essa comissão era constituída por delegados das corporações de artesãos de Paris e presidida por Louis Blanc e Albert. Para sala de sessões foi-lhes destinado o Palácio do Luxemburgo. Assim, os representantes da classe operária foram afastados da sede do Governo provisório, tendo a parte burguesa deste conservado exclusivamente nas suas mãos o verdadeiro poder do Estado e as rédeas da administração; e, ao lado dos ministérios das Finanças, do Comércio, das Obras Públicas, ao lado da Banca e da Bolsa ergueu-se uma sinagoga socialista, cujos sumo-sacerdotes, Louis Blanc e Albert, tinham como tarefa descobrir a terra prometida, pregar o novo evangelho e dar trabalho ao proletariado de Paris. Diferentemente de qualquer poder estatal profano não dispunham nem de orçamento, nem de poder executivo. Era com a cabeça que tinham de derrubar os pilares da sociedade burguesa. Enquanto o Luxemburgo procurava a pedra filosofal, no Hôtel de Ville cunhava-se a moeda em circulação.

E, contudo, as reivindicações do proletariado de Paris, na medida em que ultrapassavam a república burguesa, não podiam alcançar outra existência senão a nebulosa existência do Luxemburgo.

Os operários tinham feito a revolução de Fevereiro juntamente com a burguesia; ao lado da burguesia procuravam fazer valer os seus interesses, tal como tinham instalado um operário no próprio Governo provisório ao lado da maioria burguesa. Organização do trabalho! Mas o trabalho assalariado é a organização burguesa existente do trabalho. Sem ele não há capital, nem burguesia, nem sociedade burguesa. Um ministério especial do Trabalho! Mas os ministérios das Finanças, do Comércio, das Obras Públicas não são eles os ministérios burgueses do trabalho? Ao lado deles, um ministério proletário do trabalho tinha de ser um ministério da impotência, um ministério dos desejos piedosos, uma Comissão do Luxemburgo. Do mesmo modo que os operários acreditaram poder emancipar-se ao lado da burguesia, também julgaram poder realizar uma revolução proletária dentro dos muros nacionais da França, ao lado das restantes nações burguesas. As relações de produção da França, porém, estão condicionadas pelo seu comércio externo, pelo seu lugar no mercado mundial e pelas leis deste. Como é que a França as romperia sem uma guerra revolucionária europeia que tivesse repercussões sobre o déspota do mercado mundial, a Inglaterra?

Uma classe em que se concentram os interesses revolucionários da sociedade encontra imediatamente na sua própria situação, mal se ergue, o conteúdo e o material da sua actividade revolucionária: bater inimigos, lançar mão de medidas ditadas pela necessidade da luta; as consequências dos seus próprios actos empurram-na para diante. Não procede a estudos teóricos sobre a sua própria tarefa. A classe operária francesa não se encontrava ainda neste ponto. Era ainda incapaz de levar a cabo a sua própria revolução.

O desenvolvimento do proletariado industrial está, em geral, condicionado pelo desenvolvimento da burguesia industrial. Só sob a dominação desta ganha a larga existência nacional capaz de elevar a sua revolução a uma revolução nacional; só então cria, ele próprio, os meios de produção modernos que se tornam noutros tantos meios da sua libertação revolucionária. A dominação daquela arranca então as raízes materiais da sociedade feudal e aplana o terreno no qual, e só aí, é possível uma revolução proletária. A indústria francesa é mais evoluída e a burguesia francesa é mais desenvolvida revolucionariamente do que a do resto do continente. Mas a revolução de Fevereiro, não foi ela directamente dirigida contra a aristocracia financeira? Este facto demonstrou que a burguesia industrial não dominava a França. A burguesia industrial só pode dominar onde a indústria moderna dá às relações de propriedade a forma que lhe corresponde. A indústria só pode alcançar este poder onde conquistou o mercado mundial, pois as fronteiras nacionais são insuficientes para o seu desenvolvimento. A indústria francesa, porém, em grande parte, só assegura o seu próprio mercado nacional através de um proteccionismo mais ou menos modificado. Por conseguinte, se o proletariado francês no momento de uma revolução em Paris possui efectivamente força e influência que o estimulam a abalançar-se para além dos seus meios, no resto da França encontra-se concentrado em centros industriais dispersos, quase desaparecendo sob um número muito superior de camponeses e pequenos burgueses. A luta contra o capital, na sua forma moderna desenvolvida, no seu factor decisivo, a luta do operário assalariado industrial contra o burguês industrial, é em França um facto parcial que, depois das jornadas de Fevereiro, podia tanto menos fornecer o conteúdo nacional à revolução quanto a luta contra os modos subordinados da exploração do capital, a luta do camponês contra a usura e a hipoteca, do pequeno burguês contra os grandes comerciantes, banqueiros fabricantes, numa palavra, contra a bancarrota, estava ainda embrulhada na sublevação geral contra a aristocracia financeira. Portanto, é mais do que explicável que o proletariado de Paris procurasse fazer valer o seu interesse ao lado do da burguesia, em vez de o fazer valer como o interesse revolucionário da própria sociedade, que deixasse cair a bandeira vermelha diante da tricolor[26] Os operários franceses não podiam dar um único passo em frente, tocar num só cabelo da ordem burguesa, enquanto o curso da revolução não tivesse revoltado a massa da nação situada entre o proletariado e a burguesia, os camponeses e os pequenos burgueses, contra esta ordem, contra a dominação do capital, e a não tivesse obrigado a juntar-se aos proletários como seus combatentes de vanguarda. Só à custa da tremenda derrota de Junho[27] puderam os operários alcançar esta vitória.

À Comissão do Luxemburgo, essa criação dos operários de Paris, cabe o mérito de ter revelado, de uma tribuna europeia, o segredo da revolução do século XIX: a emancipação do proletariado. O Moniteur[28] corou quando teve de propagar oficialmente os "extravagantes devaneios" que até então tinham estado enterrados nos escritos apócrifos dos socialistas e que apenas de quando em quando, como lendas remotas, meio assustadoras, meio ridículas, feriam os ouvidos da burguesia. A Europa acordou sobressaltada da sua modorra burguesa. Na ideia dos proletários, que confundiam a aristocracia financeira com a burguesia em geral; na imaginação pedante dos republicanos bem-pensantes, que negavam a própria existência das classes ou, quando muito, a admitiam como consequência da monarquia constitucional; na fraseologia hipócrita das fracções burguesas até esse momento excluídas do poder — fora abolida a dominação da burguesia com a instauração da República. Todos os realistas (Royalisten) se converteram então em republicanos e todos os milionários de Paris em operários. A frase que correspondia a esta imaginária abolição das relações entre classes era fraternité, a fraternidade universal, o amor entre irmãos. Esta cómoda abstracção dos antagonismos de classes, esta conciliação sentimental dos interesses de classe contraditórios, esta visionária elevação acima da luta de classes, a fraternité era na verdade a palavra-chave da revolução de Fevereiro. As classes estavam divididas por um simples mal-entendido. Em 24 de Fevereiro, Lamartine baptizou assim o Governo provisório: "un gouvernement qui suspend ce matenlendu terrible qui existe entre les différentes classes"[29].O proletariado de Paris regalou-se nesta generosa embriaguez de fraternidade.

Por seu lado, o Governo provisório, uma vez forçado a proclamar a república, tudo fez para a tornar aceitável pela burguesia e pelas províncias. Os terrores sangrentos da primeira república francesa[30] foram obviados por meio da abolição da pena de morte por crimes políticos; a imprensa foi aberta a todas as opiniões; o exército, os tribunais e a administração permaneceram, com poucas excepções, nas mãos dos seus antigos dignitários; nenhum dos grandes culpados da monarquia de Julho foi chamado a prestar contas. Os republicanos burgueses do National divertiam-se a trocar nomes e trajos monárquicos por velhos nomes e trajos republicanos. Para eles a república não passava de um novo trajo de baile para a velha sociedade burguesa. A jovem república procurava o seu principal mérito em não assustar ninguém, antes assustando-se constantemente, cedendo, não resistindo, a fim de, com a sua falta de resistência assegurar existência à sua existência e desarmar a resistência. Foi dito bem alto, no interior, às classes privilegiadas, e às potências despóticas, no exterior, que a república era de natureza pacífica. O seu lema era, diziam, viver e deixar viver. A isto acrescentou-se que, pouco tempo depois da revolução de Fevereiro, os alemães, os polacos, os austríacos, os húngaros e os italianos se revoltaram, cada povo de acordo com a sua situação imediata. A Rússia, ela própria agitada, e a Inglaterra, esta última intimidada, não estavam preparadas. Por conseguinte, a república não encontrou perante si nenhum inimigo nacional. Não havia, pois, nenhumas complicações externas de grande monta que pudessem inflamar energias, acelerar o processo revolucionário, impelir para a frente o Governo provisório ou atirá-lo pela borda fora. O proletariado de Paris, que via na república a sua própria obra, aclamava, naturalmente, todos os actos do Governo provisório que faziam com que este se afirmasse com mais facilidade na sociedade burguesa. Deixou de bom grado que Caussidière o empregasse nos serviços da polícia a fim de proteger a propriedade em Paris tal como deixou Louis Blanc apaziguar os conflitos salariais entre operários e mestres. Fazia point d'honneur[31] em manter intocada aos olhos da Europa a honra burguesa da república.

Nem do exterior nem do interior a república encontrou resistência. Foi isto que a desarmou. A sua tarefa já não consistia em transformar revolucionariamente o mundo, consistia apenas em se adaptar às condições da sociedade burguesa. As medidas financeiras do Governo provisório são o mais eloquente exemplo do fanatismo com que este se encarregou dessa tarefa.

Tanto o crédito público como o crédito privado estavam, naturalmente, abalados. O crédito público assenta na confiança com que o Estado se deixa explorar pelos judeus da finança. Contudo, o velho Estado tinha desaparecido e a revolução tinha sido sobretudo dirigida contra a aristocracia financeira. As oscilações da última crise comercial europeia ainda não se tinham dissipado. As bancarrotas ainda se seguiam umas às outras.

Por conseguinte, antes de rebentar a revolução de Fevereiro o crédito privado estava paralisado, a circulação obstruída, a produção interrompida. A crise revolucionária intensificou a comercial. E se o crédito privado se apoia na confiança de que a produção burguesa em toda a extensão, de que a ordem burguesa permanecem intocadas e intocáveis, como havia de actuar uma revolução que punha em questão os fundamentos da produção burguesa, a escravidão económica do proletariado, uma revolução que, perante a Bolsa, erguia a esfinge do Luxemburgo? O levantamento do proletariado é a abolição do crédito burguês pois é a abolição da produção burguesa e da sua ordem. O crédito público e o crédito privado são o termómetro económico pelo qual se pode medir a intensidade de uma revolução. No mesmo grau em que estes descem, sobem o ardor e a força criadora da revolução.

O Governo provisório queria despojar a república da sua aparência antiburguesa. Por isso, tinha, sobretudo, de procurar garantir o valor de troca desta nova forma de Estado, a sua cotação na Bolsa. Com o preço corrente da república na Bolsa o crédito privado voltou necessariamente a subir.

Para afastar até a suspeita de que não queria ou não podia honrar as obrigações contraídas pela monarquia, para dar crédito à moral burguesa e à solvência da república, o Governo provisório recorreu a uma fanfarronice tão indigna quanto pueril: antes do prazo de pagamento fixado por lei o Governo provisório pagou aos credores do Estado os juros de 5%, 41/2% e 4%. A proa burguesa, a jactância dos capitalistas despertaram subitamente ao verem a pressa escrupulosa com que se procurava comprar-lhes a confiança.

Naturalmente os embaraços pecuniários do Governo provisório não se reduziam por meio de um golpe de teatro que o privava do dinheiro à vista disponível. Já não se podia ocultar por mais tempo os apuros financeiros e foram pequenos burgueses, criados e operários quem teve de pagar a agradável surpresa que se havia proporcionado aos credores do Estado.

As cadernetas de depósito de mais de 100 francos foram declaradas não convertíveis em dinheiro. Os montantes depositados nas Caixas Económicas foram confiscados e transformados, por decreto, em dívida do Estado não amortizável. O pequeno burguês, já de si em apuros, exasperou-se contra a república. Ao receber títulos de dívida pública em vez da caderneta, via-se obrigado a vendê-los na Bolsa e, assim, a entregar-se directamente nas mãos dos judeus da Bolsa contra os quais fizera a revolução de Fevereiro.

A aristocracia financeira, que dominara na monarquia de Julho, tinha na Banca a sua Igreja Episcopal. A Bolsa rege o crédito do Estado como a Banca o crédito comercial.

Ameaçada directamente pela revolução de Fevereiro, não só na sua dominação como na sua existência, a Banca procurou desde o princípio desacreditar a república generalizando a falta de crédito. De um momento para o outro recusou o crédito aos banqueiros, aos fabricantes e aos comerciantes. Esta manobra, ao não provocar imediatamente uma contra-revolução, virou-se necessariamente contra a própria Banca. Os capitalistas levantaram o dinheiro que tinham depositado nos cofres dos bancos. As pessoas que tinham papel-moeda acorreram às caixas para o trocar por ouro e prata.

O Governo provisório podia, legalmente, sem ingerência violenta, forçar a Banca à bancarrota; tinha apenas de se comportar passivamente e abandonar a Banca ao seu destino. A bancarrota da Banca — isso teria sido o dilúvio que, num abrir e fechar de olhos, varreria do solo francês a aristocracia financeira, a mais poderosa e perigosa inimiga da república, o pedestal de ouro da monarquia de Julho. E, uma vez a Banca levada à falência, a própria burguesia tinha de considerar como uma última e desesperada tentativa de salvação que o governo criasse um banco nacional e submetesse o crédito nacional ao controlo da nação.

O Governo provisório, pelo contrário, deu às notas de Banco curso forçado. E mais. Transformou todos os bancos provinciais em filiais do Banque de France fazendo assim com que este lançasse a sua rede por toda a França. Mais tarde, como garantia de um empréstimo que contraiu junto dele, hipotecou-lhe as matas do Estado. Deste modo, a revolução de Fevereiro reforçou e alargou imediatamente a bancocracia que a havia de derrubar.

Entretanto, o Governo provisório vergava-se sob o pesadelo de um défice crescente. Em vão mendigava sacrifícios patrióticos. Apenas os operários lhe atiravam esmolas. Era necessário um rasgo de heroísmo, o lançamento de um novo imposto. Mas lançar impostos sobre quem? Sobre os tubarões da Bolsa, os reis da Banca, os credores do Estado, os rentiers[32]. os industriais? Não era este o meio da república cativar as simpatias da burguesia. Isto significava, por um lado, fazer perigar o crédito do Estado e o crédito comercial enquanto, por outro, se procurava obtê-los com tão pesados sacrifícios e humilhações. Mas alguém tinha de pagar a factura. E quem foi sacrificado ao crédito burguês? Jacques le bonhomme[33], o camponês.

O Governo provisório lançou um imposto adicional de 45 cêntimos por franco sobre os quatro impostos directos. A imprensa do governo fez crer ao proletariado parisiense que este imposto recaía preferencialmente sobre a grande propriedade fundiária, sobre os detentores dos mil milhões concedidos pela Restauração[34]. Na verdade, porém, esse imposto atingia sobretudo a classe camponesa, isto é, a grande maioria do povo francês. Os camponeses tiveram de pagar as custas da revolução de Fevereiro, neles a contra-revolução ganhou o seu material mais importante. O imposto de 45 cêntimos era uma questão de vida ou de morte para o camponês francês e este fez dele uma questão de vida ou de morte para a república. A partir desse momento, para o camponês, a república era o imposto dos 45 cêntimos, e no proletariado de Paris ele via o perdulário que vivia regalado à sua custa.

Enquanto a revolução de 1789 começou por sacudir dos camponeses os fardos do feudalismo, a revolução de 1848, para não pôr o capital em perigo e manter em funcionamento a sua máquina de Estado, anunciou-se com um novo imposto sobre a população camponesa.

O Governo provisório apenas por um meio podia remover todos estes estorvos e arrancar o Estado do seu antigo caminho: pela declaração da bancarrota do Estado. Recorde-se como, depois, Ledru-Rollin na Assembleia Nacional, recitou a virtuosa indignação com que rejeitou a pretensão do judeu da Bolsa Fould, actualmente ministro das Finanças em França. Fould tinha-lhe estendido a maçã da árvore da ciência.

Ao reconhecer as letras de câmbio que a velha sociedade burguesa sacara sobre o Estado, o Governo provisório pusera-se a sua mercê. Tinha-se tornado num acossado devedor da sociedade burguesa em vez de se lhe impor como credor ameaçador que tinha de cobrar dívidas revolucionárias de muitos anos. Teve de reforçar as vacilantes relações burguesas para cumprir obrigações que só dentro dessas relações têm de ser satisfeitas. O crédito tornou-se a sua condição de existência e as concessões ao proletariado, as promessas que lhe havia feito, outras tantas cadeias que era preciso romper. A emancipação dos operários — mesmo como mera frase — tornou-se um perigo insuportável para a nova república, pois constituía um contínuo protesto contra o restabelecimento do crédito que assenta no reconhecimento imperturbado e inconturbado das relações económicas de classe vigentes. Era preciso, pois, acabar-se com os operários.

A revolução de Fevereiro tinha atirado o exército para fora de Paris. A Guarda Nacional, isto é, a burguesia nas suas diferentes gradações, constituía a única força. Contudo, não se sentia suficientemente forte para enfrentar o proletariado. Além disso, fora obrigada, ainda que opondo a mais tenaz das resistências e levantando inúmeros obstáculos, a abrir, pouco a pouco, e em pequena escala, as suas fileiras e a deixar que nelas entrassem proletários armados. Restava, portanto, apenas uma saída: opor uma parte do proletariado à outra.

Para esse fim o Governo provisório formou 24 batalhões de Guardas Móveis, cada um deles com mil homens, cujas idades iam dos 15 aos 20 anos. Na sua maioria pertenciam ao lumpenproletariado, que em todas as grandes cidades constitui uma massa rigorosamente distinta do proletariado industrial, um centro de recrutamento de ladrões e criminosos de toda a espécie que vivem da escória da sociedade, gente sem ocupação definida, vagabundos, gens sans feu et sans aveu[35], variando segundo o grau de cultura da nação a que pertencem, não negando nunca o seu carácter de lazzaroni[29]; capazes, na idade juvenil em que o Governo provisório os recrutava, uma idade totalmente influenciável, dos maiores heroísmos e dos sacrifícios mais exaltados como do banditismo mais repugnante e da corrupção mais abjecta. O Governo provisório pagava-lhes 1 franco e 50 cêntimos por dia, isto é, comprava-os. Dava-lhes um uniforme próprio, isto é, distinguia-os exteriormente dos homens de blusa de operário. Para seus chefes eram-lhe impostos, em parte, oficiais do exército permanente, em parte, eram eles próprios que elegiam jovens filhos da burguesia que os cativavam com as suas fanfarronadas sobre a morte pela Pátria e a dedicação à República.

Assim, contrapôs-se ao proletariado de Paris, e recrutado no seu próprio seio, um exército de 24 000 jovens robustos e audaciosos. O proletariado saudou com vivas a Guarda Móvel nos seus desfiles pelas ruas de Paris. Reconhecia nela os seus campeões nas barricadas. Via nela a guarda proletária em oposição à Guarda Nacional burguesa. O seu erro era perdoável.

A par da Guarda Móvel o governo decidiu ainda rodear-se dum exército industrial de operários. O ministro Marie recrutou para as chamadas oficinas nacionais cem mil operários que a crise e a revolução haviam atirado para a rua. Debaixo daquela pomposa designação não se escondia senão a utilização dos operários para aborrecidas, monótonas e improdutivas obras de aterro a um salário diário de 23 sous. Workhouses[36] inglesas ao ar livre — estas oficinas nacionais não eram mais do que isto. O Governo provisório pensava que com elas tinha criado um segundo exército proletário contra os próprios operários. Desta vez, a burguesia enganou-se com as oficinas nacionais como os operários se tinham enganado com a Guarda Móvel. O governo tinha criado um exército para o motim.

Um objectivo, porém, fora conseguido.

Oficinas nacionais — este era o nome das oficinas do povo que Louis Blanc pregava no Luxemburgo. As oficinas de Marie, projectadas em oposição directa ao Luxemburgo, ofereciam a oportunidade, graças ao mesmo rótulo, para uma intriga de enganos, digna da comédia espanhola de criados. O próprio Governo provisório fez espalhar à socapa o boato que estas oficinas nacionais eram invenção de Louis Blanc, o que parecia tanto mais crível quanto é certo que Louis Blanc, o profeta das oficinas nacionais, era membro do Governo provisório. E na confusão, meio ingénua, meio intencional, da burguesia de Paris, na opinião, artificialmente mantida, da França, da Europa, estas workhouses eram a primeira realização do socialismo, que com elas era exposto no pelourinho.

Não pelo seu conteúdo, mas pelo seu nome, as oficinas nacionais, eram a encarnação do protesto do proletariado contra a indústria burguesa, o crédito burguês e a república burguesa. Sobre elas recaía portanto todo o ódio da burguesia. A burguesia encontrara ao mesmo tempo nelas o ponto para onde poderia dirigir o ataque logo que estivesse suficientemente robustecida para romper abertamente com as ilusões de Fevereiro. Ao mesmo tempo todo o mal-estar, todo o descontentamento dos pequenos burgueses dirigia-se contra estas oficinas nacionais, o alvo comum. Com verdadeira raiva calculavam as somas que os madraços dos proletários devoravam, enquanto a sua própria situação se tornava, dia a dia, mais insustentável. Uma pensão do Estado para um trabalho fingido, eis o socialismo! — resmungavam. As oficinas nacionais, os discursos do Luxemburgo, os desfiles dos operários através de Paris — era nisso que eles procuravam as razões da sua miséria. E ninguém era mais fanático contra as pretensas maquinações dos comunistas do que o pequeno-burguês que, sem salvação, oscilava à beira do abismo da bancarrota.

Assim, nas iminentes escaramuças entre a burguesia e o proletariado, todas as vantagens, todos os postos decisivos, todas as camadas intermédias da sociedade estavam nas mãos da burguesia ao mesmo tempo que sobre todo o continente as ondas da revolução de Fevereiro quebravam com fragor e cada novo correio trazia novos boletins da revolução, ora da Itália, ora da Alemanha, ora dos pontos afastados do sudeste da Europa, mantendo o povo num aturdimento generalizado, trazendo-lhe testemunhos constantes de uma vitória que ele deixara escapar entre os dedos.

O 17 de Março e o 16 de Abril foram as primeiras escaramuças da grande luta de classes que a república burguesa ocultava sob as suas asas.

O 17 de Março revelou a situação ambígua do proletariado, a qual não permitia nenhuma acção decisiva. A sua manifestação tinha originariamente como objectivo obrigar o Governo provisório a regressar à via da revolução e, eventualmente, expulsar os seus membros burgueses e adiar as eleições para a Assembleia Nacional e para a Guarda Nacional. Mas a 16 de Março, a burguesia representada na Guarda Nacional realizou uma manifestação hostil ao Governo provisório. Gritando: À bas Ledru-Rollin![37] dirigiu-se em massa ao Hôtel de Ville. E o povo foi obrigado a gritar em 17 de Março: viva Ledru-Rollin! Viva o Governo provisório! Fora obrigado a tomar contra a burguesia o partido da república burguesa, que lhe parecia posta em causa. E reforçou o Governo provisório em vez de o submeter a si. O 17 de Março acabou, pois, por esvaziar-se numa cena melodramática, e embora nesse dia o proletariado de Paris tivesse mais uma vez mostrado o seu gigantesco corpo, a burguesia, tanto dentro como fora do Governo provisório, ficou ainda mais decidida a dar cabo dele.

O 16 de Abril foi um mal-entendido organizado pelo Governo provisório com a colaboração da burguesia. Inúmeros operários tinham-se reunido no Campo de Marte e no Hipódromo a fim de preparar as suas eleições para o Estado-Maior da Guarda Nacional. De repente, com a rapidez de um relâmpago, espalhou-se em Paris inteira, de uma ponta a outra, o boato de que os operários se tinham reunido, armados, no Campo de Marte, sob a direcção de Louis Blanc, Blanqui, Cabet e Raspail, para daí se dirigirem ao Hôtel de Ville, derrubarem o Governo provisório e proclamarem um Governo comunista. Toca a reunir — mais tarde, Ledru-Rollin, Marrast e Lamartine discutiriam entre si a quem coube a honra da iniciativa — e numa hora surgem 100 000 homens em armas; o Hotel de Ville é ocupado em todos os pontos pela Guarda Nacional; o grito: Abaixo os comunistas! Abaixo Louis Blanc, Blanqui, Raspail, Cabet! ressoa em Paris inteira, e o Governo provisório é alvo de homenagens por parte de incontáveis delegações, todas elas prontas a salvar a Pátria e a sociedade. Quando, por fim, os operários aparecem em frente do Hôtel de Ville para entregar ao Governo provisório uma colecta patriótica que tinham efectuado no Campo de Marte descobrem, com grande espanto seu, que a Paris burguesa, numa luta fictícia montada com extrema prudência, tinha vencido a sua sombra. O terrível atentado do 16 de Abril forneceu o pretexto a que se voltasse a chamar o exército a Paris — o verdadeiro objectivo de toda aquela comédia tão grosseiramente montada — e às manifestações federalistas reaccionárias das províncias.

No dia 4 de Maio reuniu-se a Assembleia Nacional[38] saída das eleições gerais directas. O sufrágio universal não possuía o poder mágico que os republicanos da velha guarda acreditavam que tinha. Em toda a França, pelo menos na maioria dos franceses, viam eles citoyens[39] com os mesmos interesses, o mesmo discernimento, etc. Era este o seu culto do povo. Em vez deste povo imaginado, as eleições francesas trouxeram à luz do dia o povo real, isto é, os representantes das diferentes classes em que ele se divide. Vimos por que razão os camponeses e os pequenos burgueses, sob a orientação da belicosa burguesia e dos grandes proprietários fundiários ávidos da restauração, haviam sido obrigados a votar. Contudo, embora o sufrágio universal não fosse a varinha de condão por que os probos republicanos o tinham tomado, possuía o mérito incomparavelmente maior de desencadear a luta de classes, de fazer com que as diferentes camadas médias da sociedade burguesa vivessem rapidamente as suas ilusões e desenganos, de atirar de um só golpe todas as fracções da classe exploradora para o cume do Estado e, assim, arrancar-lhes a enganosa máscara, enquanto a monarquia com o seu censo fazia com que apenas determinadas fracções da burguesia se comprometessem, deixando outras escondidas atrás dos bastidores e envolvendo-as com a auréola de uma oposição comum.

Na Assembleia Nacional Constituinte, que se reuniu no dia 4 de Maio, os republicanos burgueses, os republicanos do National estavam na mó de cima. Até os legitimistas e os orleanistas[40] só sob a máscara do republicanismo burguês se atreveram a princípio a mostrar-se. Só em nome da República se podia iniciar a luta contra o proletariado.

A República, isto é, a república reconhecida pelo povo francês, data de 4 de Maio e não de 25 de Fevereiro. Não é a república que o proletariado de Paris impôs ao Governo provisório; não é a república com instituições sociais; não é o sonho que pairava perante os olhos dos combatentes das barricadas. A república proclamada pela Assembleia Nacional, a única república legítima, é a república que não é uma arma revolucionária contra a ordem burguesa, antes a reconstituição política desta, a consolidação política da sociedade burguesa, numa palavra: a república burguesa. Esta afirmação ressoou alto da tribuna da Assembleia Nacional e encontrou eco em toda a imprensa burguesa republicana e anti-republicana.

Vimos como, na verdade, a república de Fevereiro não era senão, e não podia deixar de o ser, uma república burguesa; como, porém, o Governo provisório, sob a pressão imediata do proletariado, fora obrigado a anunciá-la como uma república com instituições sociais; como o proletariado parisiense era ainda incapaz de ir além da república burguesa a não ser na representação e na fantasia; como ele agiu ao seu serviço em toda a parte em que verdadeiramente passou à acção; como as promessas que lhe haviam sido feitas se tornaram num perigo insuportável para a nova república; como todo o processo de vida do Governo provisório se resumiu a uma luta contínua contra as reivindicações do proletariado.

Na Assembleia Nacional era a França inteira que julgava o proletariado parisiense em tribunal. Ela rompeu imediatamente com as ilusões sociais da república de Fevereiro e proclamou sem rodeios a república burguesa como república burguesa, única e exclusivamente. Expulsou imediatamente da Comissão Executiva, por ela nomeada, os representantes do proletariado, Louis Blanc e Albert. Repudiou a proposta de um ministério do Trabalho especial e recebeu com tempestade de aplausos a declaração do ministro Trélat:

"Trata-se agora apenas de reconduzir o trabalho às suas antigas condições."

Tudo isto, porém, não chegava. A república de Fevereiro fora conquistada pela luta dos operários com a ajuda passiva da burguesia. Os proletários consideravam-se, pois, com razão, os vencedores de Fevereiro e apresentaram as altivas exigências do vencedor. Era preciso que os proletários fossem derrotados na rua, era preciso mostrar-lhes que sucumbiriam logo que combatessem não com a burguesia mas contra a burguesia. Assim como a república de Fevereiro com as suas concessões socialistas tivera necessidade de uma batalha do proletariado unido à burguesia contra a realeza, assim agora se tornava necessária uma nova batalha para separar a república das concessões socialistas, para se conseguir que a república burguesa fosse oficialmente o regime dominante. A burguesia tinha, pois, de, com as armas na mão, se opor às reivindicações do proletariado. E o verdadeiro berço da república burguesa não é a vitória de Fevereiro mas sim a derrota de Junho.

O proletariado acelerou esta decisão quando a 15 de Maio invadiu a Assembleia Nacional e procurou, sem êxito, reconquistar a sua influência revolucionária. Mas apenas obteve como resultado que os seus enérgicos chefes fossem entregues aos carcereiros da burguesia[34]. Il faut en finir! Esta situação tem de acabar! Com este grito, a Assembleia Nacional exprimia a sua determinação de obrigar o proletariado a uma batalha decisiva. A Comissão Executiva promulgou uma série de decretos provocatórios, como a proibição de ajuntamentos, etc. Do alto da tribuna da Assembleia Nacional Constituinte os operários foram abertamente provocados, insultados, escarnecidos. Mas o verdadeiro ponto de ataque era, como já vimos, as oficinas nacionais. Foi para estas que, numa atitude autoritária, a Assembleia Nacional Constituinte alertou a Comissão Executiva, que apenas estava à espera de ouvir claramente enunciado o seu próprio plano como ordem da Assembleia Nacional.

A Comissão Executiva começou pôr dificultar o ingresso nas oficinas nacionais, por mudar o salário ao dia para salário à peça e a desterrar para Sologne, sob pretexto de executarem obras de aterro, os operários que não fossem naturais de Paris. Essas obras de aterro eram apenas uma fórmula retórica com que se dourava o desterro, tal como os trabalhadores desiludidos que regressavam informavam os seus camaradas. Finalmente no dia 21 de Junho foi publicado um decreto no Moniteur que ordenava a expulsão violenta das oficinas nacionais de todos os operários solteiros ou a sua incorporação no exército.

Aos operários não restava escolha: ou morriam à fome ou iniciavam a luta. Responderam, em 22 de Junho, com a imensa insurreição na qual se travou a primeira grande batalha entre ambas as classes em que se divide a sociedade moderna. Foi uma luta pela manutenção ou destruição da ordem burguesa. O véu que encobria a república rasgou-se.

É conhecido como os operários, dando provas de uma coragem e genialidade inauditas, sem chefes, sem um plano comum, sem meios e sem armas na sua maioria, mantiveram em respeito durante cinco dias o exército, a Guarda Móvel, a Guarda Nacional de Paris e a Guarda Nacional que fora enviada em massa da província. É conhecida a brutalidade inaudita com que a burguesia se desforrou do medo mortal que tinha passado e massacrou mais de 3 000 prisioneiros.

Os representantes oficiais da democracia francesa estavam tão presos à ideologia republicana que só algumas semanas mais tarde começaram a pressentir o significado da luta de Junho. Estavam como que atordoados pelo fumo da pólvora em que a sua república fantástica se desfizera.

Permita-nos o leitor que descrevamos com as palavras da Neue Rheinische Zeitung a impressão imediata que a notícia da derrota de Junho provocou em nós:

"O último resto oficial da revolução de Fevereiro, a Comissão Executiva, diluiu-se como uma fantasmagoria perante a gravidade dos acontecimentos. Os foguetes luminosos de Lamartine transformaram-se nas granadas incendiárias de Cavaignac. A fraternité, a fraternidade das classes opostas, em que uma explora a outra, essa fraternité proclamada em Fevereiro, escrita em letras enormes na fachada de Paris, em cada prisão, em cada quartel — a sua expressão, a sua expressão verdadeira, autêntica, prosaica, é a guerra civil, a guerra civil na sua forma mais terrível, a guerra entre o trabalho e o capital. Esta fraternidade flamejava ainda diante de todas as janelas de Paris na noite de 25 de Junho, quando a Paris da burguesia se iluminava e a Paris do proletariado ardia, gemia e se esvaía em sangue. Esta fraternidade só durou enquanto o interesse da burguesia esteve irmanado com o interesse do proletariado. Pedantes da velha tradição revolucionária de 1793; doutrinários socialistas, que mendigavam à burguesia para o povo e a quem se permitiu longas discursatas e comprometerem-se enquanto foi necessário embalar o leão proletário; republicanos, que exigiam toda a velha ordem burguesa, descontada a cabeça coroada; oposicionistas dinásticos aos quais o destino surpreendeu com a queda de uma dinastia em vez da substituição de um ministério; legitimistas que não queriam atirar fora a libré mas somente alterar-lhe o corte — eram estes os aliados com os quais o povo fizera o seu Fevereiro... A revolução de Fevereiro foi a revolução bela, a revolução da simpatia universal, porque as oposições que nela eclodiram contra a realeza se encontraram uma ao lado da outra, tranquilamente adormecidas, não desenvolvidas, porque a luta social que constituía o seu pano de fundo apenas tinha obtido uma existência de ar, a existência da frase, da palavra. A revolução de Junho é a revolução feia, a revolução repugnante, porque o acto substituiu a palavra, porque a república pôs a descoberto a cabeça do próprio monstro ao derrubar a coroa que o protegia e ocultava. Ordem! era o grito de guerra de Guizot. Ordem! grita Sébastiani, o Guizotista, quando Varsóvia ficou nas mãos dos russos. Ordem! grita Cavaignac, o eco brutal da Assembleia Nacional Francesa e da burguesia republicana. Ordem! troava a sua metralha ao despedaçar o corpo dos proletários. Nenhuma das numerosas revoluções da burguesia francesa desde 1789 fora um atentado contra a ordem, pois todas deixavam de pé a dominação de classe, a escravidão dos operários, a ordem burguesa, muito embora a forma política dessa dominação e dessa escravidão mudasse. Junho tocou nessa ordem. Ai de ti Junho!" (N. Rh. Z, 29 de Junho de 1848.)[41]

Ai de ti Junho! responde o eco europeu.

O proletariado de Paris foi obrigado pela burguesia à insurreição de Junho. Já nisto havia a sentença que o condenava. Nem a sua necessidade imediata e confessada o levava a querer derrubar violentamente a burguesia, nem estava à altura de tal tarefa. O Moniteur teve de fazer-lhe saber oficialmente que o tempo em que a república se vira obrigada a prestar homenagem às suas ilusões já tinha passado, e só a sua derrota o convenceu desta verdade: que, no seio da república burguesa, a mais pequena melhoria da sua situação é uma utopia, uma utopia que passa a ser crime logo que queira realizar-se. Em vez das reivindicações exaltadas na forma, mas mesquinhas no conteúdo e mesmo ainda burguesas, cuja satisfação ele queria forçar a república de Fevereiro a conceder, surgia agora a audaciosa palavra de ordem revolucionária: Derrube da burguesia! Ditadura da classe operária!

Ao transformar o seu lugar de morte em lugar de nascimento da república burguesa, o proletariado obrigou-a ao mesmo tempo a manifestar-se na sua forma pura como Estado, cujo objectivo confesso é eternizar a dominação do capital e a escravidão do trabalho. Não tirando os olhos do inimigo cheio de cicatrizes, irreconciliável e invencível — invencível porque a sua existência é a condição da própria vida dela — a dominação burguesa, livre de todas as peias, tinha que imediatamente descambar no terrorismo burguês. Com o proletariado provisoriamente afastado do palco, com a ditadura burguesa reconhecida oficialmente, as camadas médias da sociedade burguesa, a pequena burguesia e a classe dos camponeses tiveram de se ligar cada vez mais ao proletariado na medida em que a sua situação se tornava mais insuportável e a sua oposição em relação à burguesia se tornava mais dura. Tinha agora de encontrar a razão das suas misérias na derrota daquele tal como outrora a haviam encontrado no seu ascenso.

Quando por toda a parte no continente a insurreição de Junho elevou a consciência de si própria da burguesia e a fez estabelecer abertamente uma aliança com a realeza feudal contra o povo, quem foi a primeira vítima dessa aliança? A própria burguesia continental. A derrota de Junho impediu-a de consolidar a sua dominação e de imobilizar o povo, meio satisfeito e meio melindrado, no escalão subalterno da revolução burguesa.

Finalmente, a derrota de Junho revelou às potências despóticas da Europa o segredo de que a França tinha de manter a todo o custo a paz com o exterior a fim de no interior levar a cabo a guerra civil. Assim, os povos que tinham iniciado a luta pela sua independência nacional foram abandonados à prepotência da Rússia, da Áustria e da Prússia, mas, ao mesmo tempo, o destino destas revoluções nacionais ficava sujeito à sorte da revolução proletária e despojado da sua aparente autonomia, da sua independência face à grande transformação social. O húngaro não será livre, nem o polaco, nem o italiano enquanto o operário for escravo!

Por fim, com as vitórias da Santa Aliança, a Europa adquiriu uma forma que faz imediatamente coincidir cada nova sublevação proletária em França com uma guerra mundial. A nova revolução francesa é obrigada a deixar imediatamente o solo nacional e a conquistar o terreno europeu, o único em que a revolução social do século XIX pode ser levada a cabo.

Portanto, só através da derrota de Junho foram criadas todas as condições no seio das quais a França pode tomar a iniciativa da revolução europeia. Só empapada no sangue dos insurrectos de Junho a tricolor se tornou bandeira da revolução europeia — bandeira vermelha!

E nós gritamos: A revolução morreu! Viva a revolução!



[1] Trata-se da revolução burguesa de 1830, em resultado da qual foi derrubada a dinastia dos Bourbons.
[2] Em francês no texto: edifício da Câmara Municipal. (Nota da edição Portuguesa.)
[3] Em francês no texto: compadre, cúmplice.. (Nota da edição portuguesa.)
[4] O duque de Orleães ocupou o trono francês com o nome de Luís Filipe.
[5] Em 5 e 6 de Junho de 1832 teve lugar em Paris uma insurreição. Os operários que nela participaram ergueram uma série de barricadas e defenderam-se com grande coragem e firmeza. Em Abril de 1834 teve lugar uma insurreição de operários em Lião, uma das primeiras acções de massas do proletariado francês. A insurreição, apoiada pelos republicanos numa série de outras cidades, particularmente em Paris, foi cruelmente esmagada. A insurreição de 12 de Maio de 1839 em Paris, na qual os operários revolucionários desempenharam também um papel principal, foi preparada pela Sociedade das Estações do Ano, sociedade secreta republicano-socialista, sob a direcção de A. Blanqui e A. Barbes; foi reprimida pelas tropas e pela Guarda Nacional.
[6] Em francês no texto: país legal, isto é: aqueles que tinham direito de voto. (Nota da edição portuguesa.)
[7] Monarquia de Julho: reinado de Luís Filipe (1830-1848), que recebeu a sua designação da revolução de Julho.
[8] Em francês no texto: designação para cafés e tabernas de má nota em Paris.
[9] Em francês no texto: crapuloso. (Nota da edição portuguesa.)
[10] Em francês no texto: Abaixo os grandes ladrões! Abaixo os assassinos! (Nota da edição portuguesa.)
[11] * Em francês no texto: A dinastia Rothschild, Os judeus reis da época. (Nota da edição portuguesa.)
[12] Em francês no texto: Nada em troco da glória! (Nota da edição portuguesa.)
[13] Em francês no texto: A paz em toda a parte e sempre! (Nota da edição portuguesa.)
[14] Em Fevereiro de 1846 foi preparada a insurreição nas terras polacas com vista à libertação nacional da Polónia. Os principais iniciadores da insurreição foram os democratas revolucionários polacos (Dembowski e outros). No entanto, em resultado da traição dos elementos da nobreza e da prisão dos dirigentes da insurreição pela policia prussiana, a insurreição geral não se realizou e verificaram-se apenas explosões revolucionárias isoladas. Só em Cracóvia, submetida desde 1815 ao controlo conjunto da Áustria, da Rússia e da Prússia, os insurrectos conseguiram alcançar a vitória em 22 de Fevereiro e criar um Governo Nacional, que publicou um manifesto sobre a abolição das cargas feudais. A insurreição em Cracóvia foi esmagada no começo de Março de 1846. Em Novembro de 1846 a Áustria, a Prússia e a Rússia subscreveram um tratado sobre a integração de Cracóvia no Império Austríaco.
[15] Sonderbund: aliança separada dos sete cantões católicos da Suíça, atrasados do ponto de vista económico; foi concluída em 1843 com o objectivo de se opor às transformações burguesas progressivas na Suíça e para defender os privilégios da Igreja e os jesuítas. A resolução da dieta suíça de Juiho de 1847 sobre a dissolução do Sonderbund serviu de pretexto para que este iniciasse, no começo de Novembro, acções armadas contra os restantes cantões. Em 23 de Novembro de 1847 o exército do Sonderbund foi derrotado pelas tropas do governo federal. Durante a guerra do Sonderbund, as potências reaccionárias da Europa ocidental, que dantes faziam parte da Santa Aliança — a Áustria e a Prússia — tentaram imiscuir-se nos assuntos suíços em benefício do Sonderbund. Guizot adoptou de facto uma posição de apoio a estas potências, tomando sob a sua defesa o Sonderbund.
[16] Santa Aliança: agrupamento reaccionário dos monarcas europeus, fundada em 1815 pela Rússia tsarista, pela Áustria e pela Prússía para esmagar os movimentos revolucionários de alguns países e manter neles regimes monarco-feudais.
[17] Anexação de Cracóvia pela Áustria, de acordo com a Rússia e a Prússia, 11 de Novembro de 1846. Guerra suíça do Sonderbund, 4/28 de Novembro de 1847. Insurreição de Palermo, 12 de Janeiro de 1848. Fim de Janeiro, bombardeamento da cidade durante nove dias pelos napolitanos. (Nota de Engels à edição de 1895.)
[18] Em Buzançais (departamento de Indre), na Primavera de 1847, por iniciativa dos operários famintos e dos habitantes das aldeias vizinhas, foram assaltados armazéns de víveres pertencentes a especuladores; isto deu lugar a um sangrento choque da população com a tropa. Os acontecimentos de Buzançais provocaram uma cruel repressão governamental: quatro participantes directos nos acontecimentos foram executados em 16 de Abril de 1847, e muitos outros foram condenados a trabalhos forçados.
[19] Em francês no texto: escroques. (Nota da edição portuguesa.
[20] Em francês no texto: merceeiros. (Nota da edição portuguesa.)
[21] Em francês no texto: lojistas. (Nota da edição portuguesa.)
[22] Guarda Nacional: milícia voluntária civil armada, com comandos eleitos, que existiu em França e em alguns outros Estados da Europa ocidental. Foi criada pela primeira vez em França em 1789, no início da revolução burguesa; existiu com intervalos até 1871. Em 1870-1871, a Guarda Nacional de Paris, para a qual entraram, nas condições da guerra franco-prussiana, amplas massas democratas, desempenhou um grande papel revolucionário. Criado em Fevereiro de 1871, o Comité Central da Guarda Nacional encabeçou a insurreição proletária de 18 de Março de 1871 e no período inicial da Comuna de Paris de 1871 exerceu (até 28 de Março) as funções de primeiro governo proletário da história. Depois do esmagamento da Comuna de Paris a Guarda Nacional foi dissolvida.
[23] Le National (O Nacional): jornal francês que se publicou em Paris de 1830 a 1851; órgão dos republicanos burgueses moderados. Os mais destacados representantes desta corrente no Governo Provisório eram Marrast, Bastide e Garnier-Pagès.
[24] Em francês no texto: República Francesa! Liberdade, Igualdade, Fraternidade! (Nota da edição portuguesa.)
[25] Legitímistas: partidários da dinastia «legítima» dos Bourbons, derrubada em 1830, que representava os interesses dos detentores de grandes propriedades fundiárias hereditárias. Na luta contra a dinastia reinante dos Orleães (1830-1848), que se apoiava na aristocracia financeira e na grande burguesia, uma parte dos legitimistas recorria frequentemente à demagogia liberal, apresentando-se como defensores dos trabalhadores contra os exploradores burgueses.
[26] La Gazette de France (A Gazeta de França): jornal que se publicou em Paris desde 1631 até aos anos 40 do século XIX; órgão dos legitimistas, partidários da restauração da dinastia dos Bourbons.
[27] Nos primeiros dias de existência da República Francesa colocou-se a questão da escolha da bandeira nacional. Os operários revolucionários de Paris exigiram que se declarasse insígnia nacional a bandeira vermelha, que foi arvorada nos subúrbios operários de Paris durante a insurreição de Junho de 1832. Os representantes da burguesia insistiram na bandeira tricolor (azul, branco e vermelho), que foi a bandeira da França no período da revolução burguesa de fins do século XVIII e do Império de Napoleão I. Já antes da revolução de 1848 esta bandeira tinha sido o emblema dos republicanos burgueses, agrupados em torno do jornal Le National. Os representantes dos operários viram-se obrigados a aceder que a bandeira tricolor fosse declarada a bandeira nacional da República Francesa. No entanto, à haste da bandeira foi acrescentada uma roseta vermelha.
[28] Insurreição de Junho: heróica insurreição dos operários de Paris em 23-26 de Junho de 1848, esmagada com excepcional crueldade pela burguesia francesa. Esta insurreição foi a primeira grande guerra civil da história entre o proletariado e a burguesia.
[29] Le Moniteur universel (O Mensageiro Universal): jornal francês, órgão oficial do governo, publicou-se em Paris de 1789 a 1901. Nas páginas do Moniteur eram obrigatoriamente publicadas as disposições do governo, informações parlamentares e outros materiais oficiais; em 1848 publicavam-se também neste jornal informações sobre as reuniões da Comissão do Luxemburgo.
[30] Em francês no texto: "um governo que acaba com esse mal-entendido terrível que existe entre as diferentes classes". (Nota da edição portuguesa.)
[31] A primeira república existiu em França de 1792 a 1804.
[32] Em francês no texto: questão de honra. (Nota da edição portuguesa.)
[33] Em francês no texto: os que possuem ou vivem de rendimentos. (Nota da edição portuguesa.)
[34] Em francês no texto: Jacques o simples, nome depreciativo com que os nobres designavam os camponeses em França. (Nota da edição portuguesa.
[35] Lazzaroni: alcunha dada em Itália aos lumpenproletários, aos elementos desclassificados; os lazzaroni eram frequentemente utilizados pelos círculos monárquico-reaccionários na luta contra o movimento democrático e liberal.
[36] Segundo a "lei sobre os pobres" inglesa, só era admitida uma forma de ajuda aos pobres: o seu alojamento em casas de trabalho (workhouses), com um regime prisional; os operários realizavam aí trabalhos improdutivos, monótonos e extenuantes; estas casas de trabalho foram designadas pelo povo de "bastilhas para os pobres".
[37] Em francês no texto: Abaixo Ledru-Rollin! (Nota da edição portuguesa.)
[38] Aqui e até à p. 257 entende-se por Assembleia Nacional a Assembleia Nacional Constituinte que funcionou de 4 de Maio de 1848 até Maio de 1849.
[39] Em francês no texto: cidadãos. (Nota da edição portuguesa.)
[40] Trata-se dos dois partidos monárquicos da burguesia francesa na primeira metade do século XIX: os legitimistas e os orleanistas. Orleanisías: partidários dos duques de Orleães, ramo secundário da dinastia dos Bourbons, que se mantiveram no poder desde a revolução de Julho de 1830 até serem derrubados pela revolução de 1848; representavam os interesses da aristocracia financeira e da grande burguesia.
[41] Em 15 de Maio de 1848, durante uma manifestação popular, os operários e artesãos de Paris penetraram na sala de sessões da Assembleia Constituinte, declararam-na dissolvida e formaram um governo revolucionário. No entanto, os manifestantes foram rapidamente dispersos pela Guarda Nacional e pela tropa. Os dirigentes dos operários (Blanqui, Barbes, Albert, Raspail, Sobrier e outros) foram presos.

Když po červencové revoluci liberální bankéř Lafítte triumfálně provázel svého kmotra [1] , vévodu Orleánského, na Radnici, prohlásil; „Od nynějška budou vládnout bankěři.“ Laffitte prozradil tajemství revoluce.

Za Ludvíka Filipa nevládla francouzská buržoazie, vládla jen jedna její frakce — bankéři, králové burzy, králové železnic, majitelé uhelných a rudných dolů a velkých polesí, část s nimi spojeného velkého pozemkového vlastnictví — takzvaná finanční aristokracie. Ta seděla na trůně, ta diktovala ve sněmovnách zákony, ta rozdávala místa ve státní službě od ministerstev až po trafiky.

Vlastní průmyslová buržoazie tvořila část oficiální opozice, tj. byla zastoupena ve sněmovnách jen jako menšina. Její opozice vystupovala tím rozhodněji, čím ryzejší se stávala samovláda finanční aristokracie a čím víc se sama domnívala, že po vzpourách z let 1832, 1834 a 1839, [2] udušených v krvi, je její panství nad dělnickou třídou zajištěno. Grandin, rouenský továrník, nejdivočejší fanatik buržoazní reakce jak v Ústavodárném, tak v Zákonodárném národním shromáždění, byl v poslanecké sněmovně nejhorlivějším Guizotovým odpůrcem. Léon Faucher, známý později svými bezmocnými pokusy vyšvihnout se na Guizota francouzské kontrarevoluce, vedl v posledním období vlády Ludvíka Filipa papírovou vojnu ve prospěch průmyslu proti spekulaci a jejímu lokaji — vládě. Bastiat agitoval proti vládnoucímu systému jménem Bordeaux a všech francouzských vinařů.

Maloburžoazie všech odstínů právě tak jako rolnictvo byly z účasti na politické moci úplně vyloučeny. Konečně byli v oficiální opozici nebo zcela mimo pays légal [3] ideologičtí představitelé a mluvčí uvedených tříd, jejich učenci, advokáti, lékaři atd., zkrátka jejich takzvané kapacity.

Pro svou finanční tíseň závisela červencová monarchie od počátku na vysoké buržoazii a její závislost na vysoké buržoazii se stala nevyčerpatelným zdrojem stále rostoucí finanční tísně. Státní správu nelze podřídit zájmům národní výroby, není-li dosaženo rovnováhy v rozpočtu, rovnováhy mezi státními výdaji a státními příjmy. Ale jak dosáhnout této rovnováhy bez omezení státních výdajů, tj. bez porušení zájmů, které byly oporou panujícího režimu, a bez nového rozvržení daní, tj. bez převalení značné části daňového břemene i na bedra vysoké buržoazie?

Zadluženost státu byla však přímo v zájmu té buržoazní frakce, která vládla a prostřednictvím sněmoven vydávala zákony. Státní deficit byl právě hlavním předmětem její spekulace a hlavním zdrojem jejího obohacování. Každým rokem nový deficit. Po každých čtyřech až pěti letech nová půjčka. A každá nová půjčka skýtala finanční aristokracii novou příležitost k okrádání státu, uměle udržovaného na pokraji bankrotu — a stát byl nucen sjednávat s bankéři půjčky za nejnevýhodnějších podmínek. Každá nová půjčka skýtala novou příležitost olupovat veřejnost, která ukládala své kapitály do státních dluhopisů, burzovními operacemi, do jejichž tajů byly vláda a sněmovní většina zasvěceny. Vratký stav státního úvěru a znalost státních tajemství dávaly vůbec bankéřům a jejich společníkům ve sněmovnách i na trůně možnost vyvolávat mimořádné náhlé kolísání kursů státních papírů, které pokaždé vedlo k ruinování spousty menších kapitalistů a k pohádkově rychlému obohacení velkých spekulantů. Tím, že státní deficit byl přímo v zájmu vládnoucí frakce buržoazie, lze vysvětlit, proč mimořádné státní výdaje v posledních letech vlády Ludvíka Filipa překročily mnohem víc než dvojnásobně mimořádné státní výdaje za Napoleona; dosahovaly ročně částky téměř 400 miliónů franků, zatímco celkový roční vývoz Francie dosahoval zřídka průměrně výše 750 miliónů franků. Nesmírné sumy, které takto procházely rukama státu, skýtaly mimoto příležitost k zlodějským dodavatelským smlouvám, k podplácení, zpronevěrám a lotrovinám všeho druhu. Okrádání státu, které se při státních půjčkách dálo ve velkém, opakovalo se při státních pracích v malém. To, co se dělo mezi sněmovnou a vládou, se mnohonásobně opakovalo v poměru mezi jednotlivými úřady a jednotlivými podnikateli.

Tak jako vládnoucí třída kořistila ze státních výdajů vůbec a ze všech státních půjček, kořistila i ze stavby železnic. Sněmovny svalovaly hlavní břemena nákladů na stát a zlaté plody zajišťovaly spekulující finanční aristokracii. Jsou ještě v dobré paměti skandály v poslanecké sněmovně, když náhodou vyšlo najevo, že všichni poslanci většiny, včetně části ministrů, byli zúčastněni jako akcionáři na stavbě téže železnice, kterou později jako zákonodárci dali provést na státní útraty.

Naproti tomu každá sebemenší finanční reforma ztroskotávala o odpor bankéřů. Tak například poštovní reforma. Rothschild protestoval. Cožpak stát směl omezovat ony zdroje příjmů, z nichž měl platit úroky ze svých stále rostoucích dluhů?

Červencová monarchie nebyla nic jiného než akciová společnost k vykořisťování francouzského národního bohatství; její dividendy se rozdělovaly mezi ministry, sněmovny, 240 000 voličů a jejich přívržence. Ředitelem této společnosti byl Ludvík Filip - Robert Macaire [4] na trůně. Tento systém ustavičně ohrožoval a poškozoval obchod, průmysl, zemědělství, plavbu, zájmy průmyslové buržoazie, která si v červencových dnech vepsala do štítu: „Gouvernement à bon marché“ — lacinou vládu.

Protože finanční aristokracie vydávala zákony, řídila státní správu, disponovala veškerou organizovanou veřejnou mocí, ovládala veřejné mínění fakticky i tiskem, opakovala se ve všech sférách od královského dvora až po café borgne [5] táž prostituce, týž nestydatý podvod, táž touha po obohacení nikoli výrobou, nýbrž eskamotáží s už existujícím cizím bohatstvím; zejména ve špičkách buržoazní společnosti propukalo bezuzdné vybíjení nezdravých a nezřízených choutek, přicházejících každou chvíli do rozporu dokonce i s buržoazními zákony, takových choutek, v nichž si bohatství nabyté spekulací přirozeně hledá ukojení, kde se požitek stává zhýralstvím, kde se slévají peníze, špína a krev. Svým způsobem obohacování i svými požitky není finanční aristokracie nic jiného než obrození lumpenproletariátu nejvyšší buržoazní společnosti.

A frakce francouzské buržoazie, které nebyly ve vládě, křičely: korupce! Lid volal: A bas les grands voleurs! A bas les assassins! [6] , když se roku 1847 na nejvznešenějších jevištích buržoazní společnosti veřejně odehrávaly tytéž scény, které zpravidla přivádějí lumpenproletariát do bordelů, chudobinců a blázinců, před soud, na galeje a na popraviště. Průmyslová buržoazie viděla, že její zájmy jsou ohroženy, malá buržoazie byla morálně rozhorčena, fantazie lidu byla pobouřena, Paříž byla zaplavena pamflety — „La dynastie Rothschild‘ [7] , „Les juifs rois de lʼépoque“ [8] atd. —‚ v nichž bylo více či méně duchaplně odhalováno a pranýřováno panství finanční aristokracie.

Rien pour la gloire! [9] Sláva nic nenese. La paix partout et toujours ! [10] Válka stlačuje kurs tří až čtyřprocentních papírů! — to vepsala na svůj prapor Francie burzovních šejdířů. Její zahraniční politika se zvrhla v řadu urážek francouzského národního cítění, které bylo zvlášť silně pobouřeno přivtělením Krakova k Rakousku, jímž bylo dokonáno rozkradení Polska, a Guizotovým aktivním vystoupením ve válce švýcarského Sonderbundu [11] na straně Svaté aliance. Vítězství švýcarských liberálů v této předstírané válce povzbudilo sebevědomí buržoazní opozice ve Francii a krvavé povstání lidu v Palermu působilo jako elektrická rána na ochromenou lidovou masu a probudilo její velké revoluční vzpomínky a vášně. [12]

Výbuch všeobecné nespokojenosti byl konečně urychlen, rozladění dozrálo k revoltě dvěma hospodářskými událostmi světového významu.

Choroba brambor a neúroda roku 1845 a 1846 vystupňovaly všeobecné vření v lidu. Drahota roku 1847 vyvolala ve Francii, stejně jako jinde na kontinentě, krvavé srážky. Na jedné straně nestoudné orgie finanční aristokracie — na druhé straně boj lidu za nezbytné potraviny! V Buzançais byli popravováni účastníci hladových bouří, [13] v Paříži vyrvala královská rodina soudům přesycené darebáky!

Druhou velkou hospodářskou událostí, která urychlila výbuch revoluce, byla všeobecná obchodní a průmyslová krize v Anglii. Ohlásila se už na podzim roku 1845 hromadným bankrotem spekulantů se železničními akciemi, roku 1846 ji zadržela řada okolností, jako bylo připravované zrušení obilních cel, nakonec na podzim roku 1847 propukla bankroty velkých londýnských obchodníků s koloniálním zbožím, po nichž vzápětí následoval úpadek pozemkových bank a zavírání továren v anglických průmyslových obvodech. Účinky této krize na kontinentě ještě ani nedozněly, když vypukla únorová revoluce.

Hospodářská epidemie, která zpustošila obchod a průmysl, učinila samovládu finanční aristokracie ještě nesnesitelnější. Opoziční buržoazie zahájila v celé Francii banketovou agitaci pro volební reformu, která jí měla dobýt většinu ve sněmovnách a svrhnout vládu burzy.V Paříži měla průmyslová krize ještě jeden zvláštní následek: spousta továrníků a velkoobchodníků, kteří za tehdejších okolností už nemohli obchodovat na zahraničním trhu, se vrhla na vnitřní trh. Zakládali velké firmy, jejichž konkurcnce hromadně ruinovala drobné obchodníky a kupce. Tím lze vysvětlit nesčíslné úpadky v této části pařížské buržoazie i její revoluční vystoupení v únoru. Je známo, jak Guizot a sněmovny odpověděli na reformní návrhy nedvojsmyslnou výzvou, jak se Ludvík Filip příliš pozdě rozhodl pro Barrotův ministerský kabinet, jak došlo k srážce mezi lidem. a armádou, jak byla armáda pro pasívní chování národní gardy odzbrojena a jak červencová monarchie musela ustoupit prozatímní vládě.

Prozatímní vláda, vzniklá na únorových barikádách, byla svým složením nutně odrazem různých stran, které si mezi sebou rozdělily plody vítězství. Nemohla být ničím jiným než kompromisem mezi různými třídami, jež spojenými silami svrhly červencovou monarchii, jejichž zájmy však byly navzájem nepřátelské. Její velká většina se skládala ze zástupců buržoazie. Republikánskou maloburžoazii zastupovali Ledru-Rollin a Flocon, republikánskou buržoazii lidé z „Nationalu“ [14] , dynastickou opozici Crémieux, Dupont de lʼEure atd. Dělnická třída měla jen dva zástupce, Louis Blanca a Alberta. Konečně Lamartinc v prozatímní vládě nebyl vlastně představitelem žádného reálného zájmu, žádné určité třídy. Lamartine — to byla únorová revoluce sama, společné povstání s jeho iluzemi, s jeho poezií, s jeho iluzorním obsahem a s jeho frázemi. Ostatně svým postavením i svými názory patřil tento mluvčí únorové revoluce k buržoazii.

Ovládá-li Paříž díky politické centralizaci Francii, ovládají Paříž ve chvílích revolučních otřesů dělníci. Prvním krokem prozatímní vlády byl pokus vymanit se z tohoto strhujícího vlivu tím, že se odvolala od vítězstvím zmámené Paříže k střízlivé Francii. Lamartine upíral barikádovým bojovníkům právo vyhlásit republiku, k tomu prý je oprávněna jen většina francouzského národa, jehož souhlasu je prý nutno vyčkat, pařížský proletariát prý nesmí poskvrnit své vítězství uzurpací. Buržoazie dovoluje proletariátu jen jednu uzurpaci — uzurpaci boje.

V poledních hodinách 25. února nebyla ještě vyhlášena republika, zato však už byla všechna ministerstva rozdělena mezi buržoazní živly prozatímní vlády a mezi generály, bankéře a advokáty kolem „Nationalu“. Ale dělníci byli rozhodnuti nestrpět tentokrát takový podvod jako v červenci 1830. Byli připraveni znovu podstoupit boj a vynutit si republiku silou zbraní. S tímto poselstvím se odebral Raspail na Radnici. Jménem pařížského proletariátu rozkázal prozatímní vládě, aby vyhlásila republiku; nebude-li tento rozkaz lidu během dvou hodin vykonán, pak prý se vrátí v čele 200 000 mužů. Mrtvoly padlých ještě ani nevychladly, barikády nebyly ještě odklizeny, dělníci nebyli ještě odzbrojeni a jedinou mocí, kterou bylo možno proti nim postavit, byla národní garda. Za těchto okolností zmizely náhle státnické pochybnosti a právnické skrupule prozatímní vlády. Lhůta dvou hodin ještě ani neuplynula, a už se na všech pařížských zdech skvěla obrovská historická slova:

République française! Liberté, Egalité, Fraternité! [15]

S vyhlášením republiky na základě všeobecného volebního práva zmizela i vzpomínka na omezené cíle a pohnutky, které vehnaly do únorové revoluce buržoazii. Místo několika málo frakcí buržoazie se náhle dostaly k politické moci všechny třídy francouzské společnosti, byly přinuceny opustit lóže, přízemí i galerie a samy se zúčastnit hry na revolučním jevišti! S konstitučním královstvím zmizelo i zdání svémocné státní moci stojící proti buržoazní společnosti a s tím i všechny podružné boje vyvěrající z této fikce!

Tím, že proletariát prozatímní vládě a jejím prostřednictvím celé Francii nadiktoval republiku, vystoupil rázem do popředí jako samostatná strana, zároveň však vyzval celou buržoazní Francii proti sobě do boje. Proletariát si vydobyl jen půdu pro boj za své vlastní revoluční osvobození, ale naprosto ne toto osvobození samo.

Naproti tomu únorová republika musela především učinit panství buržoazie úplnějším: díky jí získaly přístup k politické moci vedle finanční aristokracie i všechny majetné třídy. Vysvobodila většinu velkostatkářů, legitimisty, z politické bezvýznamnosti, k níž je odsoudila červencová monarchie. Ne nadarmo agitovala „Gazette de France“ [16] společně s opozičními listy, ne nadarmo se La Rochejaquelein na zasedání poslanecké sněmovny 24. února postavil na stranu revoluce. Všeobecné volební právo vložilo osud Francie do rukou nominálních vlastníků, tvořících velkou většinu francouzského lidu — do rukou rolníků. Konečně, únorová republika srazila korunu, za níž se schovával kapitál, takže se jasně ukázalo panství buržoazie.

Tak jako dělníci v červencových dnech vybojovali buržoazní monarchii, tak vybojovali v únorových dnech buržoazní republiku. Jako byla červencová monarchie nucena vystupovat jako monarchie obklopená republikánskými institucemi, tak byla únorová republika nucena vystupovat jako republika obklopená sociálními institucemi. Pařížský proletariát si vynutil i tento ústupek.

Marche, dělník, nadiktoval dekret, jímž se právě utvořená prozatímní vláda zavazovala, že zajistí existenci dělníků prací, že dá všem občanům práci atd. A když za několik dní na své sliby zapomněla, a jak se zdálo, ztratila proletariát z očí, přitáhla masa 20 000 dělníků na Radnici s voláním: Organizaci práce! Vytvořte vlastní ministerstvo práce! Proti své vůli, po dlouhých debatách jmenovala prozatímní vláda zvláštní stálou komisi, která byla pověřena najít prostředky k zlepšení postavení pracujících tříd! Tuto komisi tvořili delegáti pařížských řemeslnických korporací a předsedali jí Louis Blanc a Albert. Jako zasedací síň jí byl přikázán Lucemburský palác. Tak byli zástupci dělnické třídy vypuzeni ze sídla prozatímní vlády a buržoazní část této vlády si ponechala skutečnou státní moc a otěže správy výhradně ve svých rukou. Vedle ministerstva financí, obchodu, veřejných prací, vedle banky a burzy se tyčila socialistická synagóga, jejíž veiekněží Louis Blanc a Albert byli pověřeni úkolem objevit zaslíbenou zemi, zvěstovat nové evangelium a zaměstnat pařížský proletariát. Na rozdíl od kterékoli světské státní moci nedisponovali žádným rozpočtem, žádnou výkonnou mocí. Měli vlastní hlavou podrazit základní pilíře buržoazní společnosti. Zatímco se v Lucemburském paláci hledal kámen mudrců, razily se na Radnici platné mince.

A přece je nutno konstatovat, že požadavky pařížského proletariátu, pokud vybočovaly z rámce buržoazní republiky, se skutečně nemohly realizovat jinak než v mlhavé formě lucemburské komise.

Dělníci provedli únorovou revoluci společně s buržoazií, nyní se snažili prosadit své zájmy vedle buržoazie tak, jako dostali do prozatímní vlády vedle buržoazní většiny jednoho dělníka. Organizace práce! Ale námezdní práce, vždyť to je existující buržoazní organizace práce. Bez ní není kapitálu, není buržoazie, není buržoa ní společnosti. Vlastní ministerstvo práce! Cožpak ministerstvo financí, obchodu, veřejných prací nejsou buržoazní ministerstva práce? Vedle nich by muselo být proletářské ministerstvo práce ministerstvem nemohoucnosti, ministerstvem zbožných přání, lucemburskou komisí. Tak jako dělníci věřili, že se mohou osvobodit po boku buržoazie, tak se domnívali, že budou moci uskutečnit proletářskou revoluci v národních hranicích Francie po boku ostatních buržoazních národů. Ale francouzské výrobní vztahy jsou podmíněny francouzským zahraničním obchodem, postavením Francie na světovém trhu a zákony tohoto trhu. Jak by je mohla Francie prolomit bez evropské revoluční války, která by vyvolala odezvu u Anglie, tohoto despoty světového trhu?

Jakmile povstane třída, v níž se soustřeďují revoluční zájmy společnosti, tu nachází přímo ve svém vlastním postavení náplň a materiál pro svou revoluční činnost: ničí nepřátele, chápe se prostředků diktovaných potřebami boje, a důsledky jejích vlastních činů ji ženou dál. Nezabývá se teoretickým zkoumáním svých vlastních úkolů. Francouzská dělnická třída nebyla ještě tak daleko, nebyla ještě schopna provést svou vlastní revoluci.

Vývoj průmyslového proletariátu je vůbec podmíněn vývojem průmyslové buržoazie. Teprve za panství buržoazie dosahuje proletariát široké národní existence, schopné učinit jeho revoluci revolucí národní, teprve za jejího panství vytváří sám moderní výrobní prostředky, které se stávají zároveň prostředky jeho revolučního osvobození. Teprve panství průmyslové buržoazie vytrhává materiální kořeny feudální společnosti a upravuje půdu, na níž jedině je možná proletářská revoluce. Francouzský průmysl je nejvyspělejší průmysl a francouzská buržoazie je nejrevolučnější buržoazie na kontinentě. Ale nebyla snad únorová revoluce namířena přímo proti finanční aristokracii? Tento fakt byl důkazem, že průmyslová buržoazie ve Francii nevládla. Průmyslová buržoazie může vládnout jen tam, kde si moderní průmysl přetváří všechny vlastnické vztahy po svém; a takového stupně moci může dosáhnout jen tam, kde dobyl světový trh, neboť národní hranice pro jeho vývoj nestačí. Francouzský průmysl si však udržuje dokonce i národní trh z valné části jen víceméně pozměněným systémem ochranných cel. Má-li tudíž francouzský proletariát v Paříži ve chvíli revoluce faktickou moc a vliv, jež ho ženou dále, za možnosti jeho prostředků, je proletariát v ostatní Francii stísněn v několika rozptýlených průmyslových střediscích a téměř se ztrácí ve zdrcující většině rolníků a maloměšťáků. Boj proti kapitálu ve své vyspělé moderní formě, ve své vrcholné fázi, boj průmyslových námezdních dělníků proti průmyslové buržoazii je ve Francii jen částečným faktem, který po únorových dnech nemohl dát revoluci národní obsah, tím spíše, že boj proti druhořadým způsobům kapitalistického vykořisťování — boj rolníků proti lichvě a hypotékám, boj maloměšťáků proti velkoobchodníkům, bankéřům a továrníkům, zkrátka boj proti bankrotu — byl ještě skryt pod rouškou všeobecného vzbouření proti finanční aristokracii. Nelze se tedy divit, že se pařížský proletariát snažil prosazovat své zájmy vedle zájmů buržoazních, místo aby své zájmy prosazoval jako revoluční zájem společnosti vůbec; nelze se tedy divit, že sklonil rudý prapor před trikolórou. [17] Francouzští dělníci nemohli postoupit ani o krok kupředu, nemohli na buržoazním pořádku zkřivit ani vlásek, dokud vývoj revoluce nevzbouřil proti němu, proti panství kapitálu, masu národa stojící mezi proletariátem a buržoazií, rolníky a maloměšťáky, dokud je nedonutil, aby se připojili k proletariátu jako ke svému předvoji. Toto vítězství mohli dělníci vykoupit jen za cenu strašné červnové porážky.

Lucemburské komisi, tomuto výtvoru pařížských dělníků, zůstává zásluha, že z evropské tribuny prozradila tajemství revoluce 19. století: osvobození proletariátu. „Moniteur“ [18] se rděl, když musil oficiálně propagovat „divoké blouznění“, jež bylo dosud zasuto v apokryfních spisech socialistů a jen občas se doneslo k sluchu buržoazie jako daleké, zpola děsivé, zpola směšné báje. Překvapená Evropa náhle procitla ze své měšťácké dřímoty. A tak v představě proletářů, kteří zaměňovali finanční aristokracii s buržoazií vůbec, v představách republikánských prosťáčků, kteří popírali dokonce existenci tříd nebo ji připouštěli nanejvýš jako důsledek konstituční monarchie, v pokryteckých frázích buržoazních vrstev, které byly dosud vyloučeny z vlády — bylo s nastolením republiky odstraněno panství buržoazie. Všichni roajalisté se tehdy proměnili v republikány a všichni pařížští milionáři v dělníky. Fráze, která odpovídala tomuto domnělému zrušení třídních vztahů, zněla: fraternité, všeobecné sbratření a bratrství. Toto idylické přehlížení třídních protikladů, toto sentimentální smiřování protikladných třídních zájmů, toto blouznivé povznesení se nad třídní boj — zkrátka bratrství bylo vlastním heslem únorové revoluce. Společnost prý rozštěpilo na třídy jen pouhé nedorozumění a Lamartine pokřtil 24. února prozatímní vládu „un gouvernement qui suspende ce malentendu terrible qui existe entre les différentes classes“ [19] . Pařížský proletariát se kochal v tomto velkodušném opojení bratrstvím.

Prozatímní vláda, donucená vyhlásit republiku, se snažila, seč byla, aby ji učinila přijatelnou pro buržoazii a pro provincie. Zřekla se krvavého teroru první francouzské republiky tím, že zrušila trest smrti za politické zločiny; v tisku bylo možno svobodně zastávat jakýkoli názor; armáda, soudnictví, administrativa zůstaly až na málo výjimek v rukou dřívějších hodnostářů; ani jeden z velkých viníků červencové monarchie nebyl pohnán k odpovědnosti. Buržoazní republikáni z „Nationalu“ se bavili tím, že si vyměnili monarchická jména a kostýmy za starorepublikánské. Pro ně byla republika jen nový plesový úbor pro starou buržoazní společnost. Mladá republika se snažila hlavně o to, aby nikoho nepostrašila, naopak, aby samu sebe ustavičně děsila a aby se měkkou poddajností a bezbranností své existence udržela naživu a odzbrojila své odpůrce. Svou mírumilovnost hlasitě prohlašovala privilegovaným třídám uvnitř a despotickým mocnostem za hranicemi. Žít a nechat žít, takové je prý její heslo. Tu náhle krátce po únorové revoluci povstali Němci, Poláci, Rakušané, Maďaři, Italové, každý národ podle toho, jak to odpovídalo jeho bezprostřední situaci. Rusko a Anglie nebyly připraveny zasáhnout. Rusko bylo zastrašeno, Anglie sama byla ve varu. Republika tedy nenarazila na žádného národního nepřítele, nedošlo tedy k žádným velkým zahraničním zápletkám, které by byly mohly roznítit energii, urychlit revoluční proces, popohnat kupředu prozatímní vládu nebo ji hodit přes palubu. Pařížský proletariát, který viděl v republice svůj vlastní výtvor, vítal ovšem každý akt prozatímní vlády, který jí umožňoval získat pozice v buržoazní společnosti. Ochotně prokazoval Caussidièrovi policejní služby na ochranu vlastnictví v Paříži, zatímco urovnávání mzdových sporů mezi dělníky a zaměstnavateli přenechával Louis Blancovi. Pokládal za věc své cti uchovat v očích Evropy buržoazní čest republiky neposkvrněnu.

Republika nenarazila na odpor ani zvenčí, ani zevnitř. Tím byla odzbrojena. Jejím úkolem nebylo teď už revoluční přetvoření světa, nýbrž jen přizpůsobit se poměrům buržoazní společnosti. S jakým fanatismem se prozatímní vláda chopila tohoto úkolu, o tom nejvýmluvněji svědčí její finanční opatření.

Veřejný a soukromý úvěr byl ovšem otřesen. Veřejný úvěr spočívá. na důvěře, že stát je ochoten dát se vykořisťovat lichvářskými finančníky. Ale starý stát zemřel a revoluce byla namířena především proti finanční aristokracii. Záchvěvy poslední evropské obchodní krize ještě nedozněly. Stále ještě bankrot stíhal bankrot.

Soukromý úvěr byl tedy ochromen, oběh zboží zpomalen, výroba podlomena ještě před výbuchem únorové revoluce. Revoluční krize stupňovala obchodní krizi. Jestliže soukromý úvěr spočívá na důvěře, že buržoazní výroba se všemi svými vztahy, celý buržoazní řád zůstává nedotčen a nedotknutelný, jak naň musela působit revoluce, která ohrozila sám základ buržoazní výroby, ekonomické otroctví proletariátu, která postavila proti burze lucemburskou sfingu? Osvobození proletariátu, to je odstranění buržoazního úvěru, protože znamená odstranění buržoazní výroby a jejího řádu. Veřejný a soukromý úvěr jsou ekonomickým teploměrem, jímž je možno měřit intenzitu revoluce. Tou měrou, jak klesá úvěr, stoupá žár a tvůrčí síla revoluce.

Prozatímní vláda chtěla z republiky setřít její protiburžoazní nátěr. Proto se musela především snažit zajistit této nové státní formě směnnou hodnotu, její burzovní kurs. S kursem republiky na burze stoupl nutně zas soukromý úvěr.

Aby odstranila byť jen podezření, že republika nechce nebo nemůže splnit závazky převzaté po monarchii, aby vzbudila důvěru v buržoazní morálku a platební schopnost republiky, utekla se prozatímní vláda k stejně nedůstojné jako dětinské chvástavosti. Ještě před uplynutím zákonné lhůty vyplatila věřitelům státu úroky z 5, 41/2 a 4procentních půjček. Kapitalistům se ihned vrátilo jejich měšťácké sebevědomí a sebejistota, když viděli, s jak úzkostlivým spěchem se republika snaží koupit si jejich důvěru.

Peněžní nesnáze prozatímní vlády se ovšem nezmenšily tímto teatrálním gestem, které ji připravilo o zásobu hotových peněz. Finanční tíseň nebylo možno dále skrývat a maloměšťáci, posluhové a dělníci museli zaplatit z vlastní kapsy příjemné překvapení, které vláda připravila věřitelům státu.

Vláda oznámila, že se na spořitelní knížky nebude vyplácet víc než 100 franků. Peníze uložené ve spořitelnách byly zabaveny a vládním dekretem proměněny v nesplatný státní dluh. To maloměšťáka, beztak už zkrušeného, ještě víc popudilo proti republice. Tím, že dostal místo svých spořitelních knížek státní dluhopisy, byl nucen jít prodat je na burzu a vydat se tak přímo do rukou burzovních lichvářů, proti nimž dělal únorovou revoluci.

Velechrámem finanční aristokracie, jež vládla za červencové monarchie, byla banka. Tak jako burza ovládá státní úvěr, tak ovládá banka obchodní úvěr.

Únorová revoluce ohrozila nejen panství banky, nýbrž i samu její existenci; proto se banka snažila republiku předem zdiskreditovat tím, že vyvolala všeobecné ochromení úvěru. Vypověděla rázem úvěr bankéřům, továrníkům a obchodníkům. Protože tento manévr nevyvolal okamžitou kontrarevoluci, musel zasadit zpětnou ránu bance samé. Kapitalisté vybírali peníze, které uložili ve sklepeních banky. Majitelé bankovek se vrhli na její pokladny, aby své bankovky vyměnili za zlato a stříbro.

Prozatímní vláda by byla mohla bez násilného zásahu, naprosto zákonnou cestou donutit banku k bankrotu; stačilo, aby zůstala pasívní a ponechala banku jejímu osudu. Bankrot banky — to by byla potopa, která by byla v mžiku smetla z francouzské půdy finanční aristokracii, nejmocnějšího a nejnebezpečnějšího nepřítele republiky, zlatý piedestal červencové monarchie. A jakmile by byla banka zkrachovala, byla by musela buržoazie sama považovat za poslední zoufalý pokus o záchranu to, že by vláda vytvořila národní banku a podřídila národní úvěr kontrole národa.

Místo toho však prozatímní vláda stanovila bankovkám nucený kurs, A nejen to. Proměnila všechny provinční banky ve filiálky Francouzské banky, a tak jí umožnila zatáhnout do své sítě celou Francii. Později jí dala do zástavy státní lesy jako záruku na půjčku, kterou s ní sjednala. Tak únorová revoluce přímo upevnila a rozšířila bankokracii, kterou měla svrhnout.

Zatím se prozatímní vláda stále víc skláněla pod tíhou rostoucího deficitu. Marně žebronila o vlastenecké oběti. Jedině dělníci jí hodili almužnu. Bylo nutno přikročit k hrdinnému prostředku, k vypsání nové daně. Ale koho zdanit? Burzovní vlky, bankovní magnáty, věřitele státu, rentiéry, průmyslníky? To nebyl prostředek, jímž by se mohla republika buržoazii zalichotit. To by znamenalo na jedné straně ohrozit státní a obchodní úvěr, zatímco se mu na druhé straně přinášely tak ponižující oběti. Někdo však přece musel klopit. A kdo byl obětován buržoaznímu úvěru? Jacques le bonhomme [20] , rolník.

Prozatímní vláda vypsala přirážkovou daň ve výši 45 centimů z každého franku ke všem čtyřem přímým daním. Pařížskému proletariátu vládní tisk nalhal, že tato daň dopadá především na velkostatkáře, na majitele miliardy oktrojované restaurací. [21] Ve skutečnosti však postihla především rolnictvo, tj. velkou většinu francouzského lidu. Rolníci museli zaplatit výlohy za únorovou revoluci, a tak se stali hlavní zálohou kontrarevoluce. 45centimová daň, to byla životní otázka francouzského rolníka, který z ní zas učinil otázku života a smrti republiky. Od této chvíle viděl francouzský rolník v republice 45centimovou daň a v pařížském proletariátu marnotratníka, který užívá na jeho útraty.

Zatímco revoluce roku 1789 začala tím, že svrhla z beder rolníků feudální břemena, ohlásila se revoluce roku 1848 u venkovského obyvatelstva novou daní, jen aby neohrozila kapitál a zajistila chod jeho státní mašinérie.

Jen jedním prostředkem mohla prozatímní vláda odstranit všechny tyto nesnáze a vyhodit stát z jeho starých kolejí — vyhlášením státního bankrotu. Je ještě v dobré paměti, jak potom Ledru-Rollin v Národním shromáždění vykládal o ctnostném rozhořčení, s nímž odmítl podobné návrhy burzovního čachráře Foulda, nynějšího francouzského ministra financí. A zatím mu Fould podal jablko ze stromu poznání.

Prozatímní vláda upadla do moci staré buržoazní společnosti, neboť uznala směnku, kterou tato společnost vystavila na stát. Stala se zkroušeným dlužníkem buržoazní společnosti, místo aby se proti ní postavila jako hrozivý věřitel, inkasující staré revoluční pohledávky. Byla nucena upevňovat rozviklané buržoazní poměry, aby dostála povinnostem splnitelným pouze v rámci těchto poměrů. Úvěr se jí stal existenční podmínkou, ústupky a sliby dané proletariátu se staly okovy, jež musely být rozbity. Osvobození dělníků — dokonce i jako fráze — se stalo pro novou republiku nesnesitelným nebezpečím, neboť bylo ustavičným protestem proti obnovení úvěru, který spočívá na nerušeném a nezkaleném uznávání existujících ekonomických třídních vztahů. Proto bylo nutno s dělníky skoncovat.

Únorová revoluce vyhostila armádu z Paříže. Jedinou ozbrojenou moc představovala národní garda, tj. buržoazie všech odstínů. Avšak necítila se sama dost silnou, aby se vypořádala s proletariátem. Kromě toho byla donucena, třebaže po velmi tuhém odporu a třebaže se tomu všemožně bránila, ponenáhlu a krok za krokem uvolnit přístup do svých řad a přijímat ozbrojené proletáře. Nezbylo tedy nic jiného než postavit jednu část proletariátu proti druhé.

K tomuto účelu vytvořila prozatímní vláda 24 praporů mobilní gardy, každý prapor po 1000 mužích, z mladých lidí ve věku 15 až 20 let. Byli to většinou příslušníci lumpenproletariátu, který ve všech velkých městech tvoří masu přesně oddělenou od průmyslového proletariátu, vrstvu, z níž se rekrutují zloději a zločinci všeho druhu, žijící z odpadků se stolu společnosti, lidé bez určitého povolání, pobudové, gens sans feu et sans aveu, lišící se sice podle kulturní úrovně národa, k němuž příslušejí, ale vždy si uchovávající charakteristické znaky lazaronů [22] . Ježto jsou v mladistvém věku, v němž je prozatímní vláda verbovala, zvlášť povolní, jsou schopni jak největšího hrdinství a nejnadšenější obětavosti, tak i nejsprostšího lupičství a nejšpinavější úplatnosti. Prozatímní vláda jim platila 1 frank 50 centimů denně, tj. koupila si je. Dala jim zvláštní uniformy, tj. odlišila je zevnějškem od dělnických halen. Jako velitele jim přidělila jednak důstojníky pravidelné armády, jednak si sami volili mladé buržoazní synky, kteří je obalamutili hlučnými frázemi o smrti za vlast a o oddanosti republice.

Tak stanula proti pařížskému proletariátu armáda 24 000 mladých, silných, všeho schopných lidí, vybraná z jeho vlastního středu. A když mobilní garda táhla pařížskými ulicemi, proletariát jí provolával slávu! Viděl v ní svůj předvoj na barikádách. Považoval ji za proletářskou gardu na rozdíl od buržoazní národní gardy. Jeho omyl byl odpustitelný.

Kromě mobilní gardy rozhodla se vláda shromáždit kolem sebe ještě armádu průmyslových dělníků. Ministr Marie naverboval sto tisíc dělníků, vyhozených krizí a revolucí na dlažbu, do takzvaných národních dílen. Pod tímto honosným názvem se neskrývalo nic jiného než používání dělníků k jednotvárným, nudným, neproduktivním pozemním pracím za mzdu 23 sous. Tyto dílny nebyly nic jiného než anglické workhouses [23] pod šírým nebem. Prozatímní vláda se domnívala, že si v nich vytvořila druhou proletářskou armádu proti dělnictvu samému. Tentokrát se však buržoazie v národních dílnách přepočítala, právě tak jako se přepočítali dělníci v mobilní gardě. Vytvořila armádu pro vzpouru.

Jednoho účelu bylo však dosaženo.

Národní dílny — to byl název lidových dílen, které hlásal Louis Blanc v Lucemburském paláci. Marieovy dílny, vybudované podle plánu, který byl přímo protichůdný plánu lucemburské komise, daly svým společným názvem podnět k zápletce plné omylů, hodné španělských komedií s jejich uličnickými kousky šibalských sluhů. Sama prozatímní vláda tajně rozšiřovala pověsti, že tyto národní dílny jsou vynálezem Louis Blanca, což se zdálo tím pravděpodobnější proto, že Louis Bianc, tento prorok národních dílen, byl členem prozatímní vlády. Pro pařížskou buržoazii zaměňující zpola naivně, zpola úmyslně obě věci, pro uměle zpracovávané veřejné mínění Francie a Evropy byly tyto workhouses prvním uskutečňováním socialismu, který se s nimi ocítal na pranýři.

Ne-li svým obsahem, pak svým názvem byly národní dílny ztělesněným protestem proletariátu proti buržoaznímu průmyslu, buržoaznímu úvěru a buržoazní republice. Proto se na ně soustředila všechna nenávist buržoazie. Zároveň v nich buržoazie našla cíl, na který mohla zaměřit svůj útok, jakmile natolik zesílila, aby otevřeně skoncovala s únorovými iluzemi. Proti národním dílnám, tomuto společnému terči, se zároveň obrátila všechna nespokojenost, všechna nevrlost, zlost maloměšťáků. Plni vzteku vypočítávali, kolik peněz pohlcují tito proletářští darmojedi, zatímco jejich vlastní postavení se stává den ze dne nesnesitelnějším. Státní penze za předstíranou práci, to je socialismus! — vrčeli si pro sebe. V národních dílnách, v deklamacích v Lucemburském paláci, v pouličních demonstracích dělníků v Paříži — v tom všem spatřovali příčinu své bídné situace. Nikdo se nedovedl víc rozvášnit proti domnělým machinacím komunistů než maloměšťák, zmítající se nad propastí bankrotu bez naděje na záchranu.

A tak byly v nastávající srážce mezi buržoazií a proletariátem všechny výhody, všechny rozhodující pozice, všechny střední vrstvy společnosti v rukou buržoazie. A právě v této době se vlny únorové revoluce vysoko vzdouvaly nad celým kontinentem, každá pošta přinášela nové revoluční zprávy tu z Itálie, tu z Německa, tu z nejvzdálenějšího evropského jihovýchodu a udržovala tak všeobecné opojení lidu, přinášejíc mu ustavičně nové důkazy vítězství, jehož plody už ztratil.

Dne 17. března a 16. dubna došlo k prvním srážkám ve velkém třídním boji, který buržoazní republika skrývala pod svými křídly.

17. březen ukázal dvojaké postavení proletariátu, nepřipouštějící žádný rozhodný čin. Původním účelem jeho demonstrace bylo vrátit prozatímní vládu zpět na dráhu revoluce a za příznivých okolností vymoci vyloučení jejích buržoazních členů a odklad voleb do Národního shromáždění a do národní gardy. [24] Ale 16. března provedla buržoazie zastoupená v národní gardě demonstraci proti prozatímní vládě. Za výkřiků: „Pryč s Ledru-Rollinem!“ pronikla k Radnici. To donutilo lid, aby 17. března volal: „Ať žije Ledru-Rollin! Ať žije prozatímní vláda!“ V boji proti buržoazii byl nucen postavit se na stranu buržoazní republiky, která se mu zdála ohrožena. Upevnil postavení prozatímní vlády, místo aby si ji podřídil. 17. březen splaskl v melodramatickou scénu, a jestliže pařížský proletariát toho dne ještě jednou ukázal svou obrovitou mohutnost, buržoazii mimo prozatímní vládu i v ní to ještě víc utvrdilo v odhodlání jej zlomit.

16. duben byl nedorozuměním, vyvolaným prozatímní vládou společně s buržoazií. Na Martově poli a v Jízdárně se shromáždilo velké množství dělnictva, aby připravilo volby do generálního štábu národní gardy. Náhle se bleskurychle po celé Paříži z jednoho konce na druhý rozšířila zpráva, že se na Martově poli shromáždili ozbrojení dělníci pod vedením Louis Blanca, Blanquiho, Cabeta a Raspaila, aby odtud táhli na Radnici, svrhli prozatímní vládu a vyhlásili komunistickou vládu. Zazní signál k všeobecnému srazu — Ledru-Rollin, Marrast a Lamartine si později vzájemně upírali čest této iniciativy — a za hodinu stojí 100 000 mužů ve zbrani, Radnice je obsazena národní gardou a po celé Paříži hřmí výkřiky: „Pryč s komunisty! Pryč s Louis Blancem, Blanquim, Raspailem, Cabetem!“ Prozatímní vláda přijímá hold četných deputací, jež jsou všechny odhodlány chránit vlast a společnost. A když se konečně dělníci objeví před Radnicí, aby odevzdali prozatímní vládě vlasteneckou peněžní sbírku uspořádanou na Martově pou, dovídají se k svému údivu, že buržoazní Paříž právě zvítězila nad jejich stínem ve velmi ostražitě připraveném fiktivním boji. Strašný atentát ze 16. dubna poskytl záminku k povolání armády zpět do Paříže — což vlastně byl pravý účel této nejapné komedie — a k reakčním federalistickým demonstracím v provinciích.

4. května se sešlo Národní shromáděni [25] , zvolené v přímých všeobecných volbách. Všeobecné hlasovací právo nemělo tu magickou sílu, kterou mu přisuzovali republikáni starého ražení. Ti viděli v celé Francii nebo alespoň ve většině Francouzů citoyens [26] s totožnými zájmy, totožnými názory atd. Byl to jejich kult lidu. Místo jejich pomyslného lidu vynesly však volby na povrch skutečný lid, tj. představitele různých tříd, na které se tento skutečný lid rozpadá. Víme už, proč museli rolníci a maloměšťáci jít do voleb pod vedením bojechtivé buržoazie a velkostatkářů, zuřivě volajících po restauraci. Ale jestliže všeobecné hlasovací právo nebylo oním kouzelným proutkem, za který je bodří republikáni považovali, mělo zato jinou, daleko větší zásluhu v tom, že rozpoutalo třídní boj, umožnilo různým středním vrstvám buržoazní společnosti rychle překonat iluze a zklamání, vyzdvihlo rázem všechny frakce vykořisťující třídy na výšiny státní moci, a tak strhlo z jejich tváří lživé masky, zatímco monarchie se svým censem kompromitovala jen určité frakce buržoazie a ostatním dovolovala skrývat se v zákulisí a obklopovat se svatozáří společné opozice.

V Ústavodárném národním shromáždění, které se sešlo 4. května, měli převahu buržoazní republikáni, republikáni z „Nationalu“. Dokonce i legitimisté a orleanisté se zpočátku odvažovali vystupovat jen pod maskou buržoazního republikanismu. Boj proti proletariátu mohl být zahájen jen ve jménu republiky.

Od 4. května, a ne od 25. ůnora se datuje republika, tj. republika uznaná francouzským lidem; není to republika, kterou pařížský proletariát vnutil prozatímní vládě, není to republika se sociálními institucemi, není to vidina, která se vznášela před očima barikádových bojovníků. Republika vyhlášená Národním shromážděním, jediná zákonná republika, naprosto nebyla revoluční zbraní proti buržoaznímu pořádku, naopak, byla politickou rekonstrukcí tohoto pořádku, politickým znovuupevněním buržoazní společnosti, zkrátka: buržoazní republikou. Toto tvrzení zaznělo z tribuny Národního shromáždění a jeho ozvěna se nesla celým republikánským a protirepublikánským buržoazním tiskem.

A tak jsme viděli, jak únorová republika skutečně nebyla ničím jiným, a ničím jiným ani nemohla být, než buržoazní republikou, jak ale prozatímní vláda pod přímým tlakem proletariátu byla nucena prohlásit ji za republiku se sociálními institucemi; jak pařížský proletariát nebyl ještě schopen překročit rámec buržoazní republiky jinak než v představě, ve fantazii, jak jí ale ve skutečnosti svým jednáním všude sloužil, jak se sliby dané proletariátu stávaly pro novou republiku nesnesitelným nebezpečím, jak celý životní proces prozatímní vlády nebyl ničím jiným než neustálým bojem proti požadavkům proletariátu.

V Národním shromáždění zasedla celá Francie k soudu nad pařížským proletariátem. Shromáždění rázem skoncovalo se sociálními iluzemi únorové revoluce a otevřeně proklamovalo buržoazní republiku, nic než buržoazní republiku. Z výkonné komise, kterou samo jmenovalo, okamžitě vyloučilo zástupce proletariátu Louis Blanca a Alberta; zamítlo návrh na zřízení zvláštního ministerstva práce a s bouřlivým souhlasem uvítalo prohlášení ministra Trélata: „Nyní jde jen o to, aby se opět pracovalo za starých podmínek.“

Ale to všechno ještě nestačilo. Únorovou republiku vybojovali dělníci za pasívní podpory buržoazie. Proletáři se právem považovali za vítěze února a uplatňovali hrdé nároky vítězů. Museli být poraženi na ulici, muselo se jim ukázat, že podlehnou, nebudou-li bojovat společně s buržoazií, nýbrž proti ní. Jako k vytvoření únorové republiky s jejími ústupky socialismu bylo zapotřebí bitvy proletariátu, který se spojil s buržoazií proti monarchii, tak bylo nyní zapotřebí druhé bitvy, která by osvobodila republiku od jejích ústupků socialismu a oficiálně potvrdila panství buržoazní republiky. Buržoazie musela zamítnout požadavky proletariátu se zbraní v ruce. Skutečnou kolébkou buržoazní republiky není tedy únorové vítězství, nýbrž červnová porážka.

Proletariát urychlil rozhodnutí, když 15. května vnikl do Národního shromáždění, snaže se marně získat znovu svůj revoluční vliv, zatímco dosáhl jen toho, že jeho energičtí vůdcové padli do rukou žalářníkům buržoazie. [27] Il faut en finir! S tím je nutno skoncovat! Tímto výkřikem vyjádřilo Národní shromáždění své rozhodnutí přinutit proletariát k rozhodné bitvě. Výkonná komise vydala několik provokačních dekretů, jako např. zákaz lidových shromáždění atd. Z tribuny Ústavodárného národního shromáždění byli dělníci přímo provokováni, uráženi, zesměšňováni. Ale hlavním terčem útoků, jak jsme viděli, byly národní dílny. Na ně přímo velitelsky poukazovalo Ústavodárné národní shromáždění výkonné komisi, která jen čekala, až Národní shromáždění ve formě příkazu potvrdí její vlastní plán.

Výkonná komise začala tím, že ztížila vstup do národních dílen, že denní mzdu změnila ve mzdu od kusu, že všechny dělníky, kteří neměli domovskou příslušnost v Paříži, vyhnala do Sologne pod záminkou, že se tam provádějí pozemní práce. Tyto pozemní práce, jak oznámili svým druhům zklamaní dělníci, kteří se odtamtud vrátili — byly jen řečnickou frází, jíž se mělo okrášlit jejich vyhnanství. Konečně 21. června vyšel v „Moniteuru“ dekret, který nařizoval, aby všichni svobodní dělníci byli násilím vyhnáni z národních dílen nebo zařazeni do armády.

Dělníci neměli na vybranou: buď zemřít hladem, nebo udeřit. Odpověděli 22. června velkolepým povstáním, první velkou bitvou mezi oběma třídami, na něž se rozpadá moderní společnost. Byl boj o zachování nebo zničení buržoazního řádu. Závoj, který halil republiku, se roztrhl.

Je známo, s jakou bezpříkladnou statečností a geniálností, bez velitelů, bez jednotného plánu, bez prostředků, většinou i beze zbraní drželi dělníci po pět dní v šachu armádu, mobilní gardu, pařížskou národní gardu a národní gardu přivolanou z provincií. Je známo, jak se buržoazie pomstila za prožitou smrtelnou úzkost a s neslýchanou surovostí zmasakrovala přes 3000 zajatců.

Oficiální představitelé francouzské demokracie byli tak ovlivněni republikánskou ideologií, že teprve za několik týdnů začali tušit smysl červnového boje. Byli jako zmámeni dýmem střelného prachu, v němž se rozplynula jejich fantastická republika.

Čtenář dovolí, abychom slovy „Neue Rheinische Zeitung“ vylíčili bezprostřední dojem, který na nás učinila červnová porážka:

„Poslední oficiální zbytek únorové revoluce, výkonná komise, se rozplynul před vážností událostí jako mlhavý přízrak. Lamartinův ohňostroj se proměnil v zápalné rakety Cavaignacovy. Fraternité, bratrství vzájemně proti sobě stojících tříd, z nichž jedna vykořisťuje druhou, toto bratrství proklamované v únoru, napsané obrovskými písmeny na čelo Paříže, na každé vězení, na všechny kasárny — hle, jaký je jeho pravý, nefalšovaný, jeho prozaický výraz: občanská válka, občanská válka ve své nejstrašnější podobě, válka mezi prací a kapitálem. Toto bratrství plálo před všemi okny Paříže večer 25. června, kdy Paříž buržoazie zářila světly, zatímco Paříž proletariátu hořela, krvácela a sténala. Bratrství trvalo jen tak dlouho, dokud se zájmy buržoazie bratrsky shodovaly se zájmy proletariátu.

Pedanti staré revoluční tradice z roku 1793, socialističtí doktrináři, kteří prosili buržoazii o milost pro lid a jimž bylo dovoleno pronášet dlouhá kázání a kompromitovat se tak dlouho, dokud bylo nutno ukolébávat proletářského lva; republikáni, kteří se domáhali celého starého buržoazního pořádku, jenom bez korunované hlavy; dynastičtí opozičníci, jimž náhoda místo výměny ministrů podstrčila svržení dynastie; legitimisté, kteří nechtěli odložit livrej, nýbrž jen změnit její střih — to byli spojenci, s nimiž lid provedl svůj únor...

Únorová revoluce byla krásná revoluce, revoluce všeobecných sympatií, protože rozpory, které v této revoluci propukly proti monarchii, dřímaly ještě nerozvinuté svorně vedle sebe, protože sociální boj tvořící její pozadí existoval zatím jen pomyslně, ve frázích, ve slovech. Červnová revoluce je ošklivá revoluce, odpuzující revoluce, protože namísto fráze nastoupil skutek, protože republika obnažila hlavu netvora, tím že mu srazila korunu, která ho maskovala a zakrývala. Pořádek! to bylo bitevní heslo Guizotovo. Pořádek! křičel guizotovcc Sébastiani, když Rusové zabrali Varšavu. Pořádek! křičí Cavaignac, surová ozvěna francouzského Národního shromáždění a republikánské buržoazie. Pořádek! hřměly jeho kartáče, když rvaly tělo proletariátu. Žádná z nesčetných revolucí francouzské buržoazie počínaje rokem 1789 nebyla atentátem na pořádek, protože všechny nechávaly nedotčeno třídní panství, otroctví dělníků, buržoazní pořádek, i když se měnila politická forma tohoto panství a tohoto otroctví. Červen na tento pořádek sáhl. Běda červnu!“ („Neue Rheinische Zeitung“ z 29. června l848.) [28]

Běda červnu! vracela evropská ozvěna.

Buržoazie donutila pařížský proletariát k červnovému povstání. Již tato okolnost sama jej odsoudila k porážce. K tomuto pokusu svrhnout násilně buržoazii nehnala proletariát přímá, uvědomělá potřeba, vždyť pro tento úkol ještě ani nedorostl. „Moniteur“ mu musel oficiálně oznámit, že doba, kdy republika považovala za nutné klanět se jeho iluzím, už minula, a teprve jeho porážka ho přesvědčila o pravdě, že i sebemenší zlepšení jeho postavení uvnitř buržoazní republiky zůstává utopií, která se při prvním pokusu o uskutečnění stává zločinem. Namísto požadavků, přehnaných svou formou, ale obsahově malicherných, dokonce ještě měšťáckých, jejichž splnění si chtěl proletariát vydobýt na únorové revoluci, nastoupilo smělé revoluční bojové heslo: Svržení buržoazie! Diktatura dělnické třídy!

Proletariát učinil svůj hrob kolébkou buržoazní republiky, a tím ji zároveň donutil, aby vystoupila ve své ryzí podobě, jako stát, jehož doznaným účelem je zvěčnit panství kapitálu a otroctví práce. Majíc ustavičně před očima svého jizvami posetého, nesmiřitelného, nepřemožitelného nepřítele — nepřemožitelného proto, že jeho existence je životní podmínkou buržoazního panství — muselo se panství buržoazie zbavené všech pout přeměnit ihned v terorismus buržoazie. Když byl proletariát na čas odstraněn ze scény a diktatura buržoazie oficiálně uznána, musely se střední vrstvy buržoazní společnosti, maloburžoazie a rolnictvo, začít stále těsněji přimykat k proletariátu, a to tou měrou, jak se jejich postavení stávalo nesnesitelnějším a jak se zostřoval antagonismus mezi nimi a buržoazií. Viděly-li dříve tyto vrstvy příčinu svých běd v rozmachu proletariátu, musely ji nyní vidět v jeho porážce.

Povzbudilo-li červnové povstání na celém kontinentě sebevědomí buržoazie a přimělo-li ji k tomu, aby se otevřeně spojila s feudální monarchií proti lidu, kdo byl první obětí tohoto spolku? Kontinentální buržoazie sama. Červnová porážka jí znemožnila, aby upevnila své panství a aby zastavila lid — zpola uspokojený, zpola rozčarovaný — na nejnižším stupni buržoazní revoluce.

Konečně červnová porážka prozradila despotickým mocnostem Evropy tajemství, že Francie musí stůj co stůj udržet mír navenek, aby mohla uvnitř vést občanskou válku. Tím byly národy, které zahájily boj za svou národní nezávislost, vydány napospas Rusku, Rakousku a Prusku, ale zároveň se osud těchto národních revolucí stal závislým na osudu proletářské rcvoluce, zmizela jejich zdánlivá samostatnost a nezávislost na velkém sociálním převratu. Nebude osvobozen Maďar, ani Polák, ani Ital, dokud dělník zůstane otrokem!

Konečné vítězství Svaté aliance změnilo tvářnost Evropy tak, že každé nové proletářské povstání ve Francii nezbytně vyvolá světovou válku. Nová francouzská revoluce bude nucena ihned opustit národní půdu a dobýt evropský prostor, na němž jedině je možno provést sociální revoluci 19. století.

Teprve červnovou porážkou byly tedy vytvořeny všechny podmínky, za nichž se může Francie chopit iniciativy evropské revoluce. Teprve trikolóra smočená v krvi červnových povstalců se změnila v prapor evropské revoluce — v rudý prapor.

A my voláme: Revoluce je mrtva, ať žije revoluce!



[1] V originálu francouzské slovo „compère“, které má dvojí význam: kmotr, ale též kumpán, spojenec při dobrodružném podniku. (Pozn. red.)
[2] Pařížské povstání z 5.—6. června 1832 bylo připraveno levým křídlem republikánské strany, tajnými revolučními spolky, včetně Společnosti přátel lidu; podnět k povstání dal pohřeb generála Lamarqua, jenž byl v opozici proti vládě Ludvíka Filipa. Dělníci, kteří se účastnili povstání, postavili mnoho barikád a bránili se velmi statečně a houževnatě. Povstání dělníků v Lyoně v dubnu 1834, jež vypuklo pod vedením tajné republikánské Společnosti lidských a občanských práv, patří mezi první masová vystoupení francouzského proletariátu. Povstání podporovali republikáni v mnoha jiných městech, zvláště v Paříži, bylo však krutě potlačeno. Pařížské povstání z 12. května 1839, v němž také měli hlavní úlohu revoluční dělníci, bylo připraveno tajnou republikánsko-socialistickou Společností ročních období v čele s Louis Augustem Blanquim a Armandem Barbèsem; bylo rozdrceno vojskem a národní gardou.
[3] doslova: legální území, zde: okruh osob oprávněných volit. (Pozn. red.)
[4] Robert Macaire — typ prohnaného šejdíře, vytvořený slavným francouzským hercem Frédérickem Lemaîtrem a zvěčněný v karikaturách Honoré Daumiera. Postava Roberta Macaira byla satirou na vládu finanční aristokracie v období červencové monarchie.
[5] vykřičené kavárny a krčmy. (Pozn. red.)
[6] Pryč s velkými zloději! Pryč s vrahy! (Pozn. red.)
[7] „Dynastie Rothschildů“. (Pozn. red.)
[8] „Židé — králové naší epochy“. (Pozn. red.)
[9] Nic pro slávu! (Pozn. red.)
[10] Mír stůj co stůj! (Pozn. red.)
[11] Sonderbund — separátní spolek sedmi hospodářsky zaostalých katolických švýcarských kantonů, který byl založen roku 1843, aby zabránil provedení pokrokových buržoazních reforem ve Švýcarsku a udržel výsady církve a jezuitů. Reakční záměry Sonderbundu narazily na odpor buržoazních radikálů a liberálů, kteří v polovině čtyřicátých let získali převahu ve většině kantonů a ve švýcarském sněmu. Když se v červenci 1847 švýcarský sněm usnesl na rozpuštění Sonderbundu, zahájil Sonderbund počátkem listopadu válku proti ostatním kantonům. 23. listopadu 1847 byla armáda Sonderbundu rozdrcena vojsky spolkové vlády. Za této války Sonderbundu se reakční západoevropské mocnosti, dřívější členové Svaté aliance — Rakousko a Prusko — pokoušely zasahovat do švýcarských záležitostí ve prospěch Sonderbundu. Guizot začal fakticky podporovat tyto mocnosti tím, že vzal Sonderbund pod ochranu.
[12] Připojení Krakova k Rakousku se souhlasem Ruska a Pruska dne 11. listopadu 1846. — Válka Sonderbundu ve Švýcarsku 4. až 28. listopadu 1847. — Povstání v Palermu 12. ledna 1848, koncem ledna Neapolitáni Palermo po devět dní bombardovali. (Engelsova poznámka k vydání z roku 1895.)
[13] V Buzançais (departement Indre) byly na jaře 1847 z podnětu hladovějících dělníků, obyvatel okolních vesnic, přepadeny sklady potravin, které patřily spekulantům; přitom došlo ke krvavé srážce obyvatelstva s vojskem. Vláda odpověděla na události v Buzançais krutými represáliemi: čtyři přímí účastníci přepadení byli 16. dubna 1847 popraveni, mnoho jiných bylo deportováno.
[14] „Le National“ („Národní noviny“) — francouzský deník, který vycházel v Paříži v letech 1830—1851; orgán umírněných buržoazních republikánů. Nejvýznačnějšími představiteli tohoto směru v prozatímní vládě byli Marrast, Bastide a Garnier-Pagès.
[15] Francouzská republika! Svoboda, rovnost, bratrství! (Pozn. red.)
[16] „La Gazette de France“ („Francouzské noviny“) — deník, který vycházel v Paříži od roku 1631, v čtyřicátých letech 19. století orgán legitimistů, stoupenců restaurace bourbonské dynastie.
[17] V prvních dnech prozatímní vlády se jednalo o barvách státní vlajky francouzské republiky. Pařížští revoluční dělníci žádali, aby za státní vlajku byla zvolena rudá vlajka, která byla vztyčena v pařížských dělnických předměstích za červnového povstání roku 1832. Zástupci buržoazie trvali na trojbarevné vlajce, trikolóře (modro-bílo-červená), která byla francouzskou vlajkou za buržoazní revoluce z konce 18. století i za císařství Napoleona I. Již před revolucí z roku 1848 byly tyto barvy odznakem buržoazních republikánů kolem „Nationalu“. Zástupci dělnictva byli nuceni přistoupit na to, aby za státní vlajku francouzské republiky byla prohlášena trojbarevná vlajka. K vlajkové žerdi se však připínala rudá kokarda.
[18] „Le Moniteur universel“ („Všeobecný zpravodaj“) — francouzský deník, oficiální vládní orgán, vycházel v Paříži pod tímto názvem v letech 1789 až 1869. List otiskoval vládní dokumenty, parlamentní zprávy a jiné oficiální materiály; v roce 1848 byly v tomto listu uveřejněny také zprávy o zasedání lucemburské komise.
[19] vládou, jež odstraňuje ono strašlivé nedorozuminí existující mezi různými třídami. (Pozn. red.)
[20] Jacques le bonhomme nebo Jacques Bonhomme (Kuba prosťáček) — posměšná přezdívka francouzské šlechty pro rolníky.
[21] Tím se míní částka, kterou v roce 1825 určil francouzský král na odškodnění šlechticům, jejichž majetek byl zkonfiskován za francouzské buržoazní revoluce z konce 18. století.
[22] Lazaroni — tak se nazývaly v Itálii deklasované lumpenproletářské živly; reakční monarchistické kruhy jich často využívaly k boji proti liberálnímu demokratickému hnutí.
[23] Anglický „chudinský zákon“ z roku 1834 připouštěl jen jednu formu pomoci chudým — umístění ve workhouses (pracovních domech), kde dělníci vykonávali neproduktivní, jednotvárnou a úmornou práci. Lid nazýval tyto domy „bastily chudých“.
[24] Jde o vypsání voleb do hlavního štábu národní gardy na 18. března a do Ústavodárného národního shromáždění na 9. dubna. Pařížští dělníci z okolí Blanquiho, Dézamyho aj. žádali, aby volby byly odloženy, a odůvodňovali to tím, že je nutno provést mezi obyvatelstvem řádnou vysvětlovací kampaň.
[25] Zde a dále až po str. 80 (v tištěném vydání str.80 - zde až po text "Viz poznámka (l) v kapitole "II - 13. červen 1849" (Poznámka MIA)) se Národním shromážděním rozumí Ústavodárné národní shromáždění, které bylo v činnosti od 4. května 1848 do května 1849 (Konstituanta). (Pozn. red.)
[26] občany. (Pozn. red.)
[27] Revoluční vystoupení lidových mas 15. května 1848, při němž hlavní úlohu hráli dělníci v čele s Blanquim aj., probíhala pod heslem dalšího prohloubení revoluce a podpory revolučního hnutí v Itálii, Německu a Polsku. Demonstranti pronikli do zasedací síně Ústavodárného shromáždění a žádali, aby byly splněny sliby, že dělníci dostanou chléb a práci a že bude vytvořeno ministerstvo práce; pokusili se rozehnat Ústavodárné shromáždění a vytvořit novou prozatímní vládu. Lidové vystoupení z 15. května bylo potlačeno a jeho vůdcové — Blanqui, Barbès, Raspail aj. — zatčeni.
[28] Viz Marx—Engels, Spisy 5, zde.


 
 
Next chapter