| Klassenkampf in Frankreich Karl Marx (1850) | |||
| Downloading books is available only for authorized users | |||
| Downloading books is available only for authorized users | |||
| Třídní boje ve Francii, 1848 - 1850 | Luokkataistelut Ranskassa 1848–1850 | ||
| I Červnová porážka roku 1848 | I Kesäkuun tappio 1848 | ||
| Když po červencové revoluci liberální bankéř Lafítte triumfálně provázel svého kmotra [1] , vévodu Orleánského, na Radnici, prohlásil; „Od nynějška budou vládnout bankěři.“ Laffitte prozradil tajemství revoluce. Za Ludvíka Filipa nevládla francouzská buržoazie, vládla jen jedna její frakce — bankéři, králové burzy, králové železnic, majitelé uhelných a rudných dolů a velkých polesí, část s nimi spojeného velkého pozemkového vlastnictví — takzvaná finanční aristokracie. Ta seděla na trůně, ta diktovala ve sněmovnách zákony, ta rozdávala místa ve státní službě od ministerstev až po trafiky. Vlastní průmyslová buržoazie tvořila část oficiální opozice, tj. byla zastoupena ve sněmovnách jen jako menšina. Její opozice vystupovala tím rozhodněji, čím ryzejší se stávala samovláda finanční aristokracie a čím víc se sama domnívala, že po vzpourách z let 1832, 1834 a 1839, [2] udušených v krvi, je její panství nad dělnickou třídou zajištěno. Grandin, rouenský továrník, nejdivočejší fanatik buržoazní reakce jak v Ústavodárném, tak v Zákonodárném národním shromáždění, byl v poslanecké sněmovně nejhorlivějším Guizotovým odpůrcem. Léon Faucher, známý později svými bezmocnými pokusy vyšvihnout se na Guizota francouzské kontrarevoluce, vedl v posledním období vlády Ludvíka Filipa papírovou vojnu ve prospěch průmyslu proti spekulaci a jejímu lokaji — vládě. Bastiat agitoval proti vládnoucímu systému jménem Bordeaux a všech francouzských vinařů. Maloburžoazie všech odstínů právě tak jako rolnictvo byly z účasti na politické moci úplně vyloučeny. Konečně byli v oficiální opozici nebo zcela mimo pays légal [3] ideologičtí představitelé a mluvčí uvedených tříd, jejich učenci, advokáti, lékaři atd., zkrátka jejich takzvané kapacity. Pro svou finanční tíseň závisela červencová monarchie od počátku na vysoké buržoazii a její závislost na vysoké buržoazii se stala nevyčerpatelným zdrojem stále rostoucí finanční tísně. Státní správu nelze podřídit zájmům národní výroby, není-li dosaženo rovnováhy v rozpočtu, rovnováhy mezi státními výdaji a státními příjmy. Ale jak dosáhnout této rovnováhy bez omezení státních výdajů, tj. bez porušení zájmů, které byly oporou panujícího režimu, a bez nového rozvržení daní, tj. bez převalení značné části daňového břemene i na bedra vysoké buržoazie? Zadluženost státu byla však přímo v zájmu té buržoazní frakce, která vládla a prostřednictvím sněmoven vydávala zákony. Státní deficit byl právě hlavním předmětem její spekulace a hlavním zdrojem jejího obohacování. Každým rokem nový deficit. Po každých čtyřech až pěti letech nová půjčka. A každá nová půjčka skýtala finanční aristokracii novou příležitost k okrádání státu, uměle udržovaného na pokraji bankrotu — a stát byl nucen sjednávat s bankéři půjčky za nejnevýhodnějších podmínek. Každá nová půjčka skýtala novou příležitost olupovat veřejnost, která ukládala své kapitály do státních dluhopisů, burzovními operacemi, do jejichž tajů byly vláda a sněmovní většina zasvěceny. Vratký stav státního úvěru a znalost státních tajemství dávaly vůbec bankéřům a jejich společníkům ve sněmovnách i na trůně možnost vyvolávat mimořádné náhlé kolísání kursů státních papírů, které pokaždé vedlo k ruinování spousty menších kapitalistů a k pohádkově rychlému obohacení velkých spekulantů. Tím, že státní deficit byl přímo v zájmu vládnoucí frakce buržoazie, lze vysvětlit, proč mimořádné státní výdaje v posledních letech vlády Ludvíka Filipa překročily mnohem víc než dvojnásobně mimořádné státní výdaje za Napoleona; dosahovaly ročně částky téměř 400 miliónů franků, zatímco celkový roční vývoz Francie dosahoval zřídka průměrně výše 750 miliónů franků. Nesmírné sumy, které takto procházely rukama státu, skýtaly mimoto příležitost k zlodějským dodavatelským smlouvám, k podplácení, zpronevěrám a lotrovinám všeho druhu. Okrádání státu, které se při státních půjčkách dálo ve velkém, opakovalo se při státních pracích v malém. To, co se dělo mezi sněmovnou a vládou, se mnohonásobně opakovalo v poměru mezi jednotlivými úřady a jednotlivými podnikateli. Tak jako vládnoucí třída kořistila ze státních výdajů vůbec a ze všech státních půjček, kořistila i ze stavby železnic. Sněmovny svalovaly hlavní břemena nákladů na stát a zlaté plody zajišťovaly spekulující finanční aristokracii. Jsou ještě v dobré paměti skandály v poslanecké sněmovně, když náhodou vyšlo najevo, že všichni poslanci většiny, včetně části ministrů, byli zúčastněni jako akcionáři na stavbě téže železnice, kterou později jako zákonodárci dali provést na státní útraty. Naproti tomu každá sebemenší finanční reforma ztroskotávala o odpor bankéřů. Tak například poštovní reforma. Rothschild protestoval. Cožpak stát směl omezovat ony zdroje příjmů, z nichž měl platit úroky ze svých stále rostoucích dluhů? Červencová monarchie nebyla nic jiného než akciová společnost k vykořisťování francouzského národního bohatství; její dividendy se rozdělovaly mezi ministry, sněmovny, 240 000 voličů a jejich přívržence. Ředitelem této společnosti byl Ludvík Filip - Robert Macaire [4] na trůně. Tento systém ustavičně ohrožoval a poškozoval obchod, průmysl, zemědělství, plavbu, zájmy průmyslové buržoazie, která si v červencových dnech vepsala do štítu: „Gouvernement à bon marché“ — lacinou vládu. Protože finanční aristokracie vydávala zákony, řídila státní správu, disponovala veškerou organizovanou veřejnou mocí, ovládala veřejné mínění fakticky i tiskem, opakovala se ve všech sférách od královského dvora až po café borgne [5] táž prostituce, týž nestydatý podvod, táž touha po obohacení nikoli výrobou, nýbrž eskamotáží s už existujícím cizím bohatstvím; zejména ve špičkách buržoazní společnosti propukalo bezuzdné vybíjení nezdravých a nezřízených choutek, přicházejících každou chvíli do rozporu dokonce i s buržoazními zákony, takových choutek, v nichž si bohatství nabyté spekulací přirozeně hledá ukojení, kde se požitek stává zhýralstvím, kde se slévají peníze, špína a krev. Svým způsobem obohacování i svými požitky není finanční aristokracie nic jiného než obrození lumpenproletariátu nejvyšší buržoazní společnosti. A frakce francouzské buržoazie, které nebyly ve vládě, křičely: korupce! Lid volal: A bas les grands voleurs! A bas les assassins! [6] , když se roku 1847 na nejvznešenějších jevištích buržoazní společnosti veřejně odehrávaly tytéž scény, které zpravidla přivádějí lumpenproletariát do bordelů, chudobinců a blázinců, před soud, na galeje a na popraviště. Průmyslová buržoazie viděla, že její zájmy jsou ohroženy, malá buržoazie byla morálně rozhorčena, fantazie lidu byla pobouřena, Paříž byla zaplavena pamflety — „La dynastie Rothschild‘ [7] , „Les juifs rois de lʼépoque“ [8] atd. —‚ v nichž bylo více či méně duchaplně odhalováno a pranýřováno panství finanční aristokracie. Rien pour la gloire! [9] Sláva nic nenese. La paix partout et toujours ! [10] Válka stlačuje kurs tří až čtyřprocentních papírů! — to vepsala na svůj prapor Francie burzovních šejdířů. Její zahraniční politika se zvrhla v řadu urážek francouzského národního cítění, které bylo zvlášť silně pobouřeno přivtělením Krakova k Rakousku, jímž bylo dokonáno rozkradení Polska, a Guizotovým aktivním vystoupením ve válce švýcarského Sonderbundu [11] na straně Svaté aliance. Vítězství švýcarských liberálů v této předstírané válce povzbudilo sebevědomí buržoazní opozice ve Francii a krvavé povstání lidu v Palermu působilo jako elektrická rána na ochromenou lidovou masu a probudilo její velké revoluční vzpomínky a vášně. [12] Výbuch všeobecné nespokojenosti byl konečně urychlen, rozladění dozrálo k revoltě dvěma hospodářskými událostmi světového významu. Choroba brambor a neúroda roku 1845 a 1846 vystupňovaly všeobecné vření v lidu. Drahota roku 1847 vyvolala ve Francii, stejně jako jinde na kontinentě, krvavé srážky. Na jedné straně nestoudné orgie finanční aristokracie — na druhé straně boj lidu za nezbytné potraviny! V Buzançais byli popravováni účastníci hladových bouří, [13] v Paříži vyrvala královská rodina soudům přesycené darebáky! Druhou velkou hospodářskou událostí, která urychlila výbuch revoluce, byla všeobecná obchodní a průmyslová krize v Anglii. Ohlásila se už na podzim roku 1845 hromadným bankrotem spekulantů se železničními akciemi, roku 1846 ji zadržela řada okolností, jako bylo připravované zrušení obilních cel, nakonec na podzim roku 1847 propukla bankroty velkých londýnských obchodníků s koloniálním zbožím, po nichž vzápětí následoval úpadek pozemkových bank a zavírání továren v anglických průmyslových obvodech. Účinky této krize na kontinentě ještě ani nedozněly, když vypukla únorová revoluce. Hospodářská epidemie, která zpustošila obchod a průmysl, učinila samovládu finanční aristokracie ještě nesnesitelnější. Opoziční buržoazie zahájila v celé Francii banketovou agitaci pro volební reformu, která jí měla dobýt většinu ve sněmovnách a svrhnout vládu burzy.V Paříži měla průmyslová krize ještě jeden zvláštní následek: spousta továrníků a velkoobchodníků, kteří za tehdejších okolností už nemohli obchodovat na zahraničním trhu, se vrhla na vnitřní trh. Zakládali velké firmy, jejichž konkurcnce hromadně ruinovala drobné obchodníky a kupce. Tím lze vysvětlit nesčíslné úpadky v této části pařížské buržoazie i její revoluční vystoupení v únoru. Je známo, jak Guizot a sněmovny odpověděli na reformní návrhy nedvojsmyslnou výzvou, jak se Ludvík Filip příliš pozdě rozhodl pro Barrotův ministerský kabinet, jak došlo k srážce mezi lidem. a armádou, jak byla armáda pro pasívní chování národní gardy odzbrojena a jak červencová monarchie musela ustoupit prozatímní vládě. Prozatímní vláda, vzniklá na únorových barikádách, byla svým složením nutně odrazem různých stran, které si mezi sebou rozdělily plody vítězství. Nemohla být ničím jiným než kompromisem mezi různými třídami, jež spojenými silami svrhly červencovou monarchii, jejichž zájmy však byly navzájem nepřátelské. Její velká většina se skládala ze zástupců buržoazie. Republikánskou maloburžoazii zastupovali Ledru-Rollin a Flocon, republikánskou buržoazii lidé z „Nationalu“ [14] , dynastickou opozici Crémieux, Dupont de lʼEure atd. Dělnická třída měla jen dva zástupce, Louis Blanca a Alberta. Konečně Lamartinc v prozatímní vládě nebyl vlastně představitelem žádného reálného zájmu, žádné určité třídy. Lamartine — to byla únorová revoluce sama, společné povstání s jeho iluzemi, s jeho poezií, s jeho iluzorním obsahem a s jeho frázemi. Ostatně svým postavením i svými názory patřil tento mluvčí únorové revoluce k buržoazii. Ovládá-li Paříž díky politické centralizaci Francii, ovládají Paříž ve chvílích revolučních otřesů dělníci. Prvním krokem prozatímní vlády byl pokus vymanit se z tohoto strhujícího vlivu tím, že se odvolala od vítězstvím zmámené Paříže k střízlivé Francii. Lamartine upíral barikádovým bojovníkům právo vyhlásit republiku, k tomu prý je oprávněna jen většina francouzského národa, jehož souhlasu je prý nutno vyčkat, pařížský proletariát prý nesmí poskvrnit své vítězství uzurpací. Buržoazie dovoluje proletariátu jen jednu uzurpaci — uzurpaci boje. V poledních hodinách 25. února nebyla ještě vyhlášena republika, zato však už byla všechna ministerstva rozdělena mezi buržoazní živly prozatímní vlády a mezi generály, bankéře a advokáty kolem „Nationalu“. Ale dělníci byli rozhodnuti nestrpět tentokrát takový podvod jako v červenci 1830. Byli připraveni znovu podstoupit boj a vynutit si republiku silou zbraní. S tímto poselstvím se odebral Raspail na Radnici. Jménem pařížského proletariátu rozkázal prozatímní vládě, aby vyhlásila republiku; nebude-li tento rozkaz lidu během dvou hodin vykonán, pak prý se vrátí v čele 200 000 mužů. Mrtvoly padlých ještě ani nevychladly, barikády nebyly ještě odklizeny, dělníci nebyli ještě odzbrojeni a jedinou mocí, kterou bylo možno proti nim postavit, byla národní garda. Za těchto okolností zmizely náhle státnické pochybnosti a právnické skrupule prozatímní vlády. Lhůta dvou hodin ještě ani neuplynula, a už se na všech pařížských zdech skvěla obrovská historická slova: République française! Liberté, Egalité, Fraternité! [15] S vyhlášením republiky na základě všeobecného volebního práva zmizela i vzpomínka na omezené cíle a pohnutky, které vehnaly do únorové revoluce buržoazii. Místo několika málo frakcí buržoazie se náhle dostaly k politické moci všechny třídy francouzské společnosti, byly přinuceny opustit lóže, přízemí i galerie a samy se zúčastnit hry na revolučním jevišti! S konstitučním královstvím zmizelo i zdání svémocné státní moci stojící proti buržoazní společnosti a s tím i všechny podružné boje vyvěrající z této fikce! Tím, že proletariát prozatímní vládě a jejím prostřednictvím celé Francii nadiktoval republiku, vystoupil rázem do popředí jako samostatná strana, zároveň však vyzval celou buržoazní Francii proti sobě do boje. Proletariát si vydobyl jen půdu pro boj za své vlastní revoluční osvobození, ale naprosto ne toto osvobození samo. Naproti tomu únorová republika musela především učinit panství buržoazie úplnějším: díky jí získaly přístup k politické moci vedle finanční aristokracie i všechny majetné třídy. Vysvobodila většinu velkostatkářů, legitimisty, z politické bezvýznamnosti, k níž je odsoudila červencová monarchie. Ne nadarmo agitovala „Gazette de France“ [16] společně s opozičními listy, ne nadarmo se La Rochejaquelein na zasedání poslanecké sněmovny 24. února postavil na stranu revoluce. Všeobecné volební právo vložilo osud Francie do rukou nominálních vlastníků, tvořících velkou většinu francouzského lidu — do rukou rolníků. Konečně, únorová republika srazila korunu, za níž se schovával kapitál, takže se jasně ukázalo panství buržoazie. Tak jako dělníci v červencových dnech vybojovali buržoazní monarchii, tak vybojovali v únorových dnech buržoazní republiku. Jako byla červencová monarchie nucena vystupovat jako monarchie obklopená republikánskými institucemi, tak byla únorová republika nucena vystupovat jako republika obklopená sociálními institucemi. Pařížský proletariát si vynutil i tento ústupek. Marche, dělník, nadiktoval dekret, jímž se právě utvořená prozatímní vláda zavazovala, že zajistí existenci dělníků prací, že dá všem občanům práci atd. A když za několik dní na své sliby zapomněla, a jak se zdálo, ztratila proletariát z očí, přitáhla masa 20 000 dělníků na Radnici s voláním: Organizaci práce! Vytvořte vlastní ministerstvo práce! Proti své vůli, po dlouhých debatách jmenovala prozatímní vláda zvláštní stálou komisi, která byla pověřena najít prostředky k zlepšení postavení pracujících tříd! Tuto komisi tvořili delegáti pařížských řemeslnických korporací a předsedali jí Louis Blanc a Albert. Jako zasedací síň jí byl přikázán Lucemburský palác. Tak byli zástupci dělnické třídy vypuzeni ze sídla prozatímní vlády a buržoazní část této vlády si ponechala skutečnou státní moc a otěže správy výhradně ve svých rukou. Vedle ministerstva financí, obchodu, veřejných prací, vedle banky a burzy se tyčila socialistická synagóga, jejíž veiekněží Louis Blanc a Albert byli pověřeni úkolem objevit zaslíbenou zemi, zvěstovat nové evangelium a zaměstnat pařížský proletariát. Na rozdíl od kterékoli světské státní moci nedisponovali žádným rozpočtem, žádnou výkonnou mocí. Měli vlastní hlavou podrazit základní pilíře buržoazní společnosti. Zatímco se v Lucemburském paláci hledal kámen mudrců, razily se na Radnici platné mince. A přece je nutno konstatovat, že požadavky pařížského proletariátu, pokud vybočovaly z rámce buržoazní republiky, se skutečně nemohly realizovat jinak než v mlhavé formě lucemburské komise. Dělníci provedli únorovou revoluci společně s buržoazií, nyní se snažili prosadit své zájmy vedle buržoazie tak, jako dostali do prozatímní vlády vedle buržoazní většiny jednoho dělníka. Organizace práce! Ale námezdní práce, vždyť to je existující buržoazní organizace práce. Bez ní není kapitálu, není buržoazie, není buržoa ní společnosti. Vlastní ministerstvo práce! Cožpak ministerstvo financí, obchodu, veřejných prací nejsou buržoazní ministerstva práce? Vedle nich by muselo být proletářské ministerstvo práce ministerstvem nemohoucnosti, ministerstvem zbožných přání, lucemburskou komisí. Tak jako dělníci věřili, že se mohou osvobodit po boku buržoazie, tak se domnívali, že budou moci uskutečnit proletářskou revoluci v národních hranicích Francie po boku ostatních buržoazních národů. Ale francouzské výrobní vztahy jsou podmíněny francouzským zahraničním obchodem, postavením Francie na světovém trhu a zákony tohoto trhu. Jak by je mohla Francie prolomit bez evropské revoluční války, která by vyvolala odezvu u Anglie, tohoto despoty světového trhu? Jakmile povstane třída, v níž se soustřeďují revoluční zájmy společnosti, tu nachází přímo ve svém vlastním postavení náplň a materiál pro svou revoluční činnost: ničí nepřátele, chápe se prostředků diktovaných potřebami boje, a důsledky jejích vlastních činů ji ženou dál. Nezabývá se teoretickým zkoumáním svých vlastních úkolů. Francouzská dělnická třída nebyla ještě tak daleko, nebyla ještě schopna provést svou vlastní revoluci. Vývoj průmyslového proletariátu je vůbec podmíněn vývojem průmyslové buržoazie. Teprve za panství buržoazie dosahuje proletariát široké národní existence, schopné učinit jeho revoluci revolucí národní, teprve za jejího panství vytváří sám moderní výrobní prostředky, které se stávají zároveň prostředky jeho revolučního osvobození. Teprve panství průmyslové buržoazie vytrhává materiální kořeny feudální společnosti a upravuje půdu, na níž jedině je možná proletářská revoluce. Francouzský průmysl je nejvyspělejší průmysl a francouzská buržoazie je nejrevolučnější buržoazie na kontinentě. Ale nebyla snad únorová revoluce namířena přímo proti finanční aristokracii? Tento fakt byl důkazem, že průmyslová buržoazie ve Francii nevládla. Průmyslová buržoazie může vládnout jen tam, kde si moderní průmysl přetváří všechny vlastnické vztahy po svém; a takového stupně moci může dosáhnout jen tam, kde dobyl světový trh, neboť národní hranice pro jeho vývoj nestačí. Francouzský průmysl si však udržuje dokonce i národní trh z valné části jen víceméně pozměněným systémem ochranných cel. Má-li tudíž francouzský proletariát v Paříži ve chvíli revoluce faktickou moc a vliv, jež ho ženou dále, za možnosti jeho prostředků, je proletariát v ostatní Francii stísněn v několika rozptýlených průmyslových střediscích a téměř se ztrácí ve zdrcující většině rolníků a maloměšťáků. Boj proti kapitálu ve své vyspělé moderní formě, ve své vrcholné fázi, boj průmyslových námezdních dělníků proti průmyslové buržoazii je ve Francii jen částečným faktem, který po únorových dnech nemohl dát revoluci národní obsah, tím spíše, že boj proti druhořadým způsobům kapitalistického vykořisťování — boj rolníků proti lichvě a hypotékám, boj maloměšťáků proti velkoobchodníkům, bankéřům a továrníkům, zkrátka boj proti bankrotu — byl ještě skryt pod rouškou všeobecného vzbouření proti finanční aristokracii. Nelze se tedy divit, že se pařížský proletariát snažil prosazovat své zájmy vedle zájmů buržoazních, místo aby své zájmy prosazoval jako revoluční zájem společnosti vůbec; nelze se tedy divit, že sklonil rudý prapor před trikolórou. [17] Francouzští dělníci nemohli postoupit ani o krok kupředu, nemohli na buržoazním pořádku zkřivit ani vlásek, dokud vývoj revoluce nevzbouřil proti němu, proti panství kapitálu, masu národa stojící mezi proletariátem a buržoazií, rolníky a maloměšťáky, dokud je nedonutil, aby se připojili k proletariátu jako ke svému předvoji. Toto vítězství mohli dělníci vykoupit jen za cenu strašné červnové porážky. Lucemburské komisi, tomuto výtvoru pařížských dělníků, zůstává zásluha, že z evropské tribuny prozradila tajemství revoluce 19. století: osvobození proletariátu. „Moniteur“ [18] se rděl, když musil oficiálně propagovat „divoké blouznění“, jež bylo dosud zasuto v apokryfních spisech socialistů a jen občas se doneslo k sluchu buržoazie jako daleké, zpola děsivé, zpola směšné báje. Překvapená Evropa náhle procitla ze své měšťácké dřímoty. A tak v představě proletářů, kteří zaměňovali finanční aristokracii s buržoazií vůbec, v představách republikánských prosťáčků, kteří popírali dokonce existenci tříd nebo ji připouštěli nanejvýš jako důsledek konstituční monarchie, v pokryteckých frázích buržoazních vrstev, které byly dosud vyloučeny z vlády — bylo s nastolením republiky odstraněno panství buržoazie. Všichni roajalisté se tehdy proměnili v republikány a všichni pařížští milionáři v dělníky. Fráze, která odpovídala tomuto domnělému zrušení třídních vztahů, zněla: fraternité, všeobecné sbratření a bratrství. Toto idylické přehlížení třídních protikladů, toto sentimentální smiřování protikladných třídních zájmů, toto blouznivé povznesení se nad třídní boj — zkrátka bratrství bylo vlastním heslem únorové revoluce. Společnost prý rozštěpilo na třídy jen pouhé nedorozumění a Lamartine pokřtil 24. února prozatímní vládu „un gouvernement qui suspende ce malentendu terrible qui existe entre les différentes classes“ [19] . Pařížský proletariát se kochal v tomto velkodušném opojení bratrstvím. Prozatímní vláda, donucená vyhlásit republiku, se snažila, seč byla, aby ji učinila přijatelnou pro buržoazii a pro provincie. Zřekla se krvavého teroru první francouzské republiky tím, že zrušila trest smrti za politické zločiny; v tisku bylo možno svobodně zastávat jakýkoli názor; armáda, soudnictví, administrativa zůstaly až na málo výjimek v rukou dřívějších hodnostářů; ani jeden z velkých viníků červencové monarchie nebyl pohnán k odpovědnosti. Buržoazní republikáni z „Nationalu“ se bavili tím, že si vyměnili monarchická jména a kostýmy za starorepublikánské. Pro ně byla republika jen nový plesový úbor pro starou buržoazní společnost. Mladá republika se snažila hlavně o to, aby nikoho nepostrašila, naopak, aby samu sebe ustavičně děsila a aby se měkkou poddajností a bezbranností své existence udržela naživu a odzbrojila své odpůrce. Svou mírumilovnost hlasitě prohlašovala privilegovaným třídám uvnitř a despotickým mocnostem za hranicemi. Žít a nechat žít, takové je prý její heslo. Tu náhle krátce po únorové revoluci povstali Němci, Poláci, Rakušané, Maďaři, Italové, každý národ podle toho, jak to odpovídalo jeho bezprostřední situaci. Rusko a Anglie nebyly připraveny zasáhnout. Rusko bylo zastrašeno, Anglie sama byla ve varu. Republika tedy nenarazila na žádného národního nepřítele, nedošlo tedy k žádným velkým zahraničním zápletkám, které by byly mohly roznítit energii, urychlit revoluční proces, popohnat kupředu prozatímní vládu nebo ji hodit přes palubu. Pařížský proletariát, který viděl v republice svůj vlastní výtvor, vítal ovšem každý akt prozatímní vlády, který jí umožňoval získat pozice v buržoazní společnosti. Ochotně prokazoval Caussidièrovi policejní služby na ochranu vlastnictví v Paříži, zatímco urovnávání mzdových sporů mezi dělníky a zaměstnavateli přenechával Louis Blancovi. Pokládal za věc své cti uchovat v očích Evropy buržoazní čest republiky neposkvrněnu. Republika nenarazila na odpor ani zvenčí, ani zevnitř. Tím byla odzbrojena. Jejím úkolem nebylo teď už revoluční přetvoření světa, nýbrž jen přizpůsobit se poměrům buržoazní společnosti. S jakým fanatismem se prozatímní vláda chopila tohoto úkolu, o tom nejvýmluvněji svědčí její finanční opatření. Veřejný a soukromý úvěr byl ovšem otřesen. Veřejný úvěr spočívá. na důvěře, že stát je ochoten dát se vykořisťovat lichvářskými finančníky. Ale starý stát zemřel a revoluce byla namířena především proti finanční aristokracii. Záchvěvy poslední evropské obchodní krize ještě nedozněly. Stále ještě bankrot stíhal bankrot. Soukromý úvěr byl tedy ochromen, oběh zboží zpomalen, výroba podlomena ještě před výbuchem únorové revoluce. Revoluční krize stupňovala obchodní krizi. Jestliže soukromý úvěr spočívá na důvěře, že buržoazní výroba se všemi svými vztahy, celý buržoazní řád zůstává nedotčen a nedotknutelný, jak naň musela působit revoluce, která ohrozila sám základ buržoazní výroby, ekonomické otroctví proletariátu, která postavila proti burze lucemburskou sfingu? Osvobození proletariátu, to je odstranění buržoazního úvěru, protože znamená odstranění buržoazní výroby a jejího řádu. Veřejný a soukromý úvěr jsou ekonomickým teploměrem, jímž je možno měřit intenzitu revoluce. Tou měrou, jak klesá úvěr, stoupá žár a tvůrčí síla revoluce. Prozatímní vláda chtěla z republiky setřít její protiburžoazní nátěr. Proto se musela především snažit zajistit této nové státní formě směnnou hodnotu, její burzovní kurs. S kursem republiky na burze stoupl nutně zas soukromý úvěr. Aby odstranila byť jen podezření, že republika nechce nebo nemůže splnit závazky převzaté po monarchii, aby vzbudila důvěru v buržoazní morálku a platební schopnost republiky, utekla se prozatímní vláda k stejně nedůstojné jako dětinské chvástavosti. Ještě před uplynutím zákonné lhůty vyplatila věřitelům státu úroky z 5, 41/2 a 4procentních půjček. Kapitalistům se ihned vrátilo jejich měšťácké sebevědomí a sebejistota, když viděli, s jak úzkostlivým spěchem se republika snaží koupit si jejich důvěru. Peněžní nesnáze prozatímní vlády se ovšem nezmenšily tímto teatrálním gestem, které ji připravilo o zásobu hotových peněz. Finanční tíseň nebylo možno dále skrývat a maloměšťáci, posluhové a dělníci museli zaplatit z vlastní kapsy příjemné překvapení, které vláda připravila věřitelům státu. Vláda oznámila, že se na spořitelní knížky nebude vyplácet víc než 100 franků. Peníze uložené ve spořitelnách byly zabaveny a vládním dekretem proměněny v nesplatný státní dluh. To maloměšťáka, beztak už zkrušeného, ještě víc popudilo proti republice. Tím, že dostal místo svých spořitelních knížek státní dluhopisy, byl nucen jít prodat je na burzu a vydat se tak přímo do rukou burzovních lichvářů, proti nimž dělal únorovou revoluci. Velechrámem finanční aristokracie, jež vládla za červencové monarchie, byla banka. Tak jako burza ovládá státní úvěr, tak ovládá banka obchodní úvěr. Únorová revoluce ohrozila nejen panství banky, nýbrž i samu její existenci; proto se banka snažila republiku předem zdiskreditovat tím, že vyvolala všeobecné ochromení úvěru. Vypověděla rázem úvěr bankéřům, továrníkům a obchodníkům. Protože tento manévr nevyvolal okamžitou kontrarevoluci, musel zasadit zpětnou ránu bance samé. Kapitalisté vybírali peníze, které uložili ve sklepeních banky. Majitelé bankovek se vrhli na její pokladny, aby své bankovky vyměnili za zlato a stříbro. Prozatímní vláda by byla mohla bez násilného zásahu, naprosto zákonnou cestou donutit banku k bankrotu; stačilo, aby zůstala pasívní a ponechala banku jejímu osudu. Bankrot banky — to by byla potopa, která by byla v mžiku smetla z francouzské půdy finanční aristokracii, nejmocnějšího a nejnebezpečnějšího nepřítele republiky, zlatý piedestal červencové monarchie. A jakmile by byla banka zkrachovala, byla by musela buržoazie sama považovat za poslední zoufalý pokus o záchranu to, že by vláda vytvořila národní banku a podřídila národní úvěr kontrole národa. Místo toho však prozatímní vláda stanovila bankovkám nucený kurs, A nejen to. Proměnila všechny provinční banky ve filiálky Francouzské banky, a tak jí umožnila zatáhnout do své sítě celou Francii. Později jí dala do zástavy státní lesy jako záruku na půjčku, kterou s ní sjednala. Tak únorová revoluce přímo upevnila a rozšířila bankokracii, kterou měla svrhnout. Zatím se prozatímní vláda stále víc skláněla pod tíhou rostoucího deficitu. Marně žebronila o vlastenecké oběti. Jedině dělníci jí hodili almužnu. Bylo nutno přikročit k hrdinnému prostředku, k vypsání nové daně. Ale koho zdanit? Burzovní vlky, bankovní magnáty, věřitele státu, rentiéry, průmyslníky? To nebyl prostředek, jímž by se mohla republika buržoazii zalichotit. To by znamenalo na jedné straně ohrozit státní a obchodní úvěr, zatímco se mu na druhé straně přinášely tak ponižující oběti. Někdo však přece musel klopit. A kdo byl obětován buržoaznímu úvěru? Jacques le bonhomme [20] , rolník. Prozatímní vláda vypsala přirážkovou daň ve výši 45 centimů z každého franku ke všem čtyřem přímým daním. Pařížskému proletariátu vládní tisk nalhal, že tato daň dopadá především na velkostatkáře, na majitele miliardy oktrojované restaurací. [21] Ve skutečnosti však postihla především rolnictvo, tj. velkou většinu francouzského lidu. Rolníci museli zaplatit výlohy za únorovou revoluci, a tak se stali hlavní zálohou kontrarevoluce. 45centimová daň, to byla životní otázka francouzského rolníka, který z ní zas učinil otázku života a smrti republiky. Od této chvíle viděl francouzský rolník v republice 45centimovou daň a v pařížském proletariátu marnotratníka, který užívá na jeho útraty. Zatímco revoluce roku 1789 začala tím, že svrhla z beder rolníků feudální břemena, ohlásila se revoluce roku 1848 u venkovského obyvatelstva novou daní, jen aby neohrozila kapitál a zajistila chod jeho státní mašinérie. Jen jedním prostředkem mohla prozatímní vláda odstranit všechny tyto nesnáze a vyhodit stát z jeho starých kolejí — vyhlášením státního bankrotu. Je ještě v dobré paměti, jak potom Ledru-Rollin v Národním shromáždění vykládal o ctnostném rozhořčení, s nímž odmítl podobné návrhy burzovního čachráře Foulda, nynějšího francouzského ministra financí. A zatím mu Fould podal jablko ze stromu poznání. Prozatímní vláda upadla do moci staré buržoazní společnosti, neboť uznala směnku, kterou tato společnost vystavila na stát. Stala se zkroušeným dlužníkem buržoazní společnosti, místo aby se proti ní postavila jako hrozivý věřitel, inkasující staré revoluční pohledávky. Byla nucena upevňovat rozviklané buržoazní poměry, aby dostála povinnostem splnitelným pouze v rámci těchto poměrů. Úvěr se jí stal existenční podmínkou, ústupky a sliby dané proletariátu se staly okovy, jež musely být rozbity. Osvobození dělníků — dokonce i jako fráze — se stalo pro novou republiku nesnesitelným nebezpečím, neboť bylo ustavičným protestem proti obnovení úvěru, který spočívá na nerušeném a nezkaleném uznávání existujících ekonomických třídních vztahů. Proto bylo nutno s dělníky skoncovat. Únorová revoluce vyhostila armádu z Paříže. Jedinou ozbrojenou moc představovala národní garda, tj. buržoazie všech odstínů. Avšak necítila se sama dost silnou, aby se vypořádala s proletariátem. Kromě toho byla donucena, třebaže po velmi tuhém odporu a třebaže se tomu všemožně bránila, ponenáhlu a krok za krokem uvolnit přístup do svých řad a přijímat ozbrojené proletáře. Nezbylo tedy nic jiného než postavit jednu část proletariátu proti druhé. K tomuto účelu vytvořila prozatímní vláda 24 praporů mobilní gardy, každý prapor po 1000 mužích, z mladých lidí ve věku 15 až 20 let. Byli to většinou příslušníci lumpenproletariátu, který ve všech velkých městech tvoří masu přesně oddělenou od průmyslového proletariátu, vrstvu, z níž se rekrutují zloději a zločinci všeho druhu, žijící z odpadků se stolu společnosti, lidé bez určitého povolání, pobudové, gens sans feu et sans aveu, lišící se sice podle kulturní úrovně národa, k němuž příslušejí, ale vždy si uchovávající charakteristické znaky lazaronů [22] . Ježto jsou v mladistvém věku, v němž je prozatímní vláda verbovala, zvlášť povolní, jsou schopni jak největšího hrdinství a nejnadšenější obětavosti, tak i nejsprostšího lupičství a nejšpinavější úplatnosti. Prozatímní vláda jim platila 1 frank 50 centimů denně, tj. koupila si je. Dala jim zvláštní uniformy, tj. odlišila je zevnějškem od dělnických halen. Jako velitele jim přidělila jednak důstojníky pravidelné armády, jednak si sami volili mladé buržoazní synky, kteří je obalamutili hlučnými frázemi o smrti za vlast a o oddanosti republice. Tak stanula proti pařížskému proletariátu armáda 24 000 mladých, silných, všeho schopných lidí, vybraná z jeho vlastního středu. A když mobilní garda táhla pařížskými ulicemi, proletariát jí provolával slávu! Viděl v ní svůj předvoj na barikádách. Považoval ji za proletářskou gardu na rozdíl od buržoazní národní gardy. Jeho omyl byl odpustitelný. Kromě mobilní gardy rozhodla se vláda shromáždit kolem sebe ještě armádu průmyslových dělníků. Ministr Marie naverboval sto tisíc dělníků, vyhozených krizí a revolucí na dlažbu, do takzvaných národních dílen. Pod tímto honosným názvem se neskrývalo nic jiného než používání dělníků k jednotvárným, nudným, neproduktivním pozemním pracím za mzdu 23 sous. Tyto dílny nebyly nic jiného než anglické workhouses [23] pod šírým nebem. Prozatímní vláda se domnívala, že si v nich vytvořila druhou proletářskou armádu proti dělnictvu samému. Tentokrát se však buržoazie v národních dílnách přepočítala, právě tak jako se přepočítali dělníci v mobilní gardě. Vytvořila armádu pro vzpouru. Jednoho účelu bylo však dosaženo. Národní dílny — to byl název lidových dílen, které hlásal Louis Blanc v Lucemburském paláci. Marieovy dílny, vybudované podle plánu, který byl přímo protichůdný plánu lucemburské komise, daly svým společným názvem podnět k zápletce plné omylů, hodné španělských komedií s jejich uličnickými kousky šibalských sluhů. Sama prozatímní vláda tajně rozšiřovala pověsti, že tyto národní dílny jsou vynálezem Louis Blanca, což se zdálo tím pravděpodobnější proto, že Louis Bianc, tento prorok národních dílen, byl členem prozatímní vlády. Pro pařížskou buržoazii zaměňující zpola naivně, zpola úmyslně obě věci, pro uměle zpracovávané veřejné mínění Francie a Evropy byly tyto workhouses prvním uskutečňováním socialismu, který se s nimi ocítal na pranýři. Ne-li svým obsahem, pak svým názvem byly národní dílny ztělesněným protestem proletariátu proti buržoaznímu průmyslu, buržoaznímu úvěru a buržoazní republice. Proto se na ně soustředila všechna nenávist buržoazie. Zároveň v nich buržoazie našla cíl, na který mohla zaměřit svůj útok, jakmile natolik zesílila, aby otevřeně skoncovala s únorovými iluzemi. Proti národním dílnám, tomuto společnému terči, se zároveň obrátila všechna nespokojenost, všechna nevrlost, zlost maloměšťáků. Plni vzteku vypočítávali, kolik peněz pohlcují tito proletářští darmojedi, zatímco jejich vlastní postavení se stává den ze dne nesnesitelnějším. Státní penze za předstíranou práci, to je socialismus! — vrčeli si pro sebe. V národních dílnách, v deklamacích v Lucemburském paláci, v pouličních demonstracích dělníků v Paříži — v tom všem spatřovali příčinu své bídné situace. Nikdo se nedovedl víc rozvášnit proti domnělým machinacím komunistů než maloměšťák, zmítající se nad propastí bankrotu bez naděje na záchranu. A tak byly v nastávající srážce mezi buržoazií a proletariátem všechny výhody, všechny rozhodující pozice, všechny střední vrstvy společnosti v rukou buržoazie. A právě v této době se vlny únorové revoluce vysoko vzdouvaly nad celým kontinentem, každá pošta přinášela nové revoluční zprávy tu z Itálie, tu z Německa, tu z nejvzdálenějšího evropského jihovýchodu a udržovala tak všeobecné opojení lidu, přinášejíc mu ustavičně nové důkazy vítězství, jehož plody už ztratil. Dne 17. března a 16. dubna došlo k prvním srážkám ve velkém třídním boji, který buržoazní republika skrývala pod svými křídly. 17. březen ukázal dvojaké postavení proletariátu, nepřipouštějící žádný rozhodný čin. Původním účelem jeho demonstrace bylo vrátit prozatímní vládu zpět na dráhu revoluce a za příznivých okolností vymoci vyloučení jejích buržoazních členů a odklad voleb do Národního shromáždění a do národní gardy. [24] Ale 16. března provedla buržoazie zastoupená v národní gardě demonstraci proti prozatímní vládě. Za výkřiků: „Pryč s Ledru-Rollinem!“ pronikla k Radnici. To donutilo lid, aby 17. března volal: „Ať žije Ledru-Rollin! Ať žije prozatímní vláda!“ V boji proti buržoazii byl nucen postavit se na stranu buržoazní republiky, která se mu zdála ohrožena. Upevnil postavení prozatímní vlády, místo aby si ji podřídil. 17. březen splaskl v melodramatickou scénu, a jestliže pařížský proletariát toho dne ještě jednou ukázal svou obrovitou mohutnost, buržoazii mimo prozatímní vládu i v ní to ještě víc utvrdilo v odhodlání jej zlomit. 16. duben byl nedorozuměním, vyvolaným prozatímní vládou společně s buržoazií. Na Martově poli a v Jízdárně se shromáždilo velké množství dělnictva, aby připravilo volby do generálního štábu národní gardy. Náhle se bleskurychle po celé Paříži z jednoho konce na druhý rozšířila zpráva, že se na Martově poli shromáždili ozbrojení dělníci pod vedením Louis Blanca, Blanquiho, Cabeta a Raspaila, aby odtud táhli na Radnici, svrhli prozatímní vládu a vyhlásili komunistickou vládu. Zazní signál k všeobecnému srazu — Ledru-Rollin, Marrast a Lamartine si později vzájemně upírali čest této iniciativy — a za hodinu stojí 100 000 mužů ve zbrani, Radnice je obsazena národní gardou a po celé Paříži hřmí výkřiky: „Pryč s komunisty! Pryč s Louis Blancem, Blanquim, Raspailem, Cabetem!“ Prozatímní vláda přijímá hold četných deputací, jež jsou všechny odhodlány chránit vlast a společnost. A když se konečně dělníci objeví před Radnicí, aby odevzdali prozatímní vládě vlasteneckou peněžní sbírku uspořádanou na Martově pou, dovídají se k svému údivu, že buržoazní Paříž právě zvítězila nad jejich stínem ve velmi ostražitě připraveném fiktivním boji. Strašný atentát ze 16. dubna poskytl záminku k povolání armády zpět do Paříže — což vlastně byl pravý účel této nejapné komedie — a k reakčním federalistickým demonstracím v provinciích. 4. května se sešlo Národní shromáděni [25] , zvolené v přímých všeobecných volbách. Všeobecné hlasovací právo nemělo tu magickou sílu, kterou mu přisuzovali republikáni starého ražení. Ti viděli v celé Francii nebo alespoň ve většině Francouzů citoyens [26] s totožnými zájmy, totožnými názory atd. Byl to jejich kult lidu. Místo jejich pomyslného lidu vynesly však volby na povrch skutečný lid, tj. představitele různých tříd, na které se tento skutečný lid rozpadá. Víme už, proč museli rolníci a maloměšťáci jít do voleb pod vedením bojechtivé buržoazie a velkostatkářů, zuřivě volajících po restauraci. Ale jestliže všeobecné hlasovací právo nebylo oním kouzelným proutkem, za který je bodří republikáni považovali, mělo zato jinou, daleko větší zásluhu v tom, že rozpoutalo třídní boj, umožnilo různým středním vrstvám buržoazní společnosti rychle překonat iluze a zklamání, vyzdvihlo rázem všechny frakce vykořisťující třídy na výšiny státní moci, a tak strhlo z jejich tváří lživé masky, zatímco monarchie se svým censem kompromitovala jen určité frakce buržoazie a ostatním dovolovala skrývat se v zákulisí a obklopovat se svatozáří společné opozice. V Ústavodárném národním shromáždění, které se sešlo 4. května, měli převahu buržoazní republikáni, republikáni z „Nationalu“. Dokonce i legitimisté a orleanisté se zpočátku odvažovali vystupovat jen pod maskou buržoazního republikanismu. Boj proti proletariátu mohl být zahájen jen ve jménu republiky. Od 4. května, a ne od 25. ůnora se datuje republika, tj. republika uznaná francouzským lidem; není to republika, kterou pařížský proletariát vnutil prozatímní vládě, není to republika se sociálními institucemi, není to vidina, která se vznášela před očima barikádových bojovníků. Republika vyhlášená Národním shromážděním, jediná zákonná republika, naprosto nebyla revoluční zbraní proti buržoaznímu pořádku, naopak, byla politickou rekonstrukcí tohoto pořádku, politickým znovuupevněním buržoazní společnosti, zkrátka: buržoazní republikou. Toto tvrzení zaznělo z tribuny Národního shromáždění a jeho ozvěna se nesla celým republikánským a protirepublikánským buržoazním tiskem. A tak jsme viděli, jak únorová republika skutečně nebyla ničím jiným, a ničím jiným ani nemohla být, než buržoazní republikou, jak ale prozatímní vláda pod přímým tlakem proletariátu byla nucena prohlásit ji za republiku se sociálními institucemi; jak pařížský proletariát nebyl ještě schopen překročit rámec buržoazní republiky jinak než v představě, ve fantazii, jak jí ale ve skutečnosti svým jednáním všude sloužil, jak se sliby dané proletariátu stávaly pro novou republiku nesnesitelným nebezpečím, jak celý životní proces prozatímní vlády nebyl ničím jiným než neustálým bojem proti požadavkům proletariátu. V Národním shromáždění zasedla celá Francie k soudu nad pařížským proletariátem. Shromáždění rázem skoncovalo se sociálními iluzemi únorové revoluce a otevřeně proklamovalo buržoazní republiku, nic než buržoazní republiku. Z výkonné komise, kterou samo jmenovalo, okamžitě vyloučilo zástupce proletariátu Louis Blanca a Alberta; zamítlo návrh na zřízení zvláštního ministerstva práce a s bouřlivým souhlasem uvítalo prohlášení ministra Trélata: „Nyní jde jen o to, aby se opět pracovalo za starých podmínek.“ Ale to všechno ještě nestačilo. Únorovou republiku vybojovali dělníci za pasívní podpory buržoazie. Proletáři se právem považovali za vítěze února a uplatňovali hrdé nároky vítězů. Museli být poraženi na ulici, muselo se jim ukázat, že podlehnou, nebudou-li bojovat společně s buržoazií, nýbrž proti ní. Jako k vytvoření únorové republiky s jejími ústupky socialismu bylo zapotřebí bitvy proletariátu, který se spojil s buržoazií proti monarchii, tak bylo nyní zapotřebí druhé bitvy, která by osvobodila republiku od jejích ústupků socialismu a oficiálně potvrdila panství buržoazní republiky. Buržoazie musela zamítnout požadavky proletariátu se zbraní v ruce. Skutečnou kolébkou buržoazní republiky není tedy únorové vítězství, nýbrž červnová porážka. Proletariát urychlil rozhodnutí, když 15. května vnikl do Národního shromáždění, snaže se marně získat znovu svůj revoluční vliv, zatímco dosáhl jen toho, že jeho energičtí vůdcové padli do rukou žalářníkům buržoazie. [27] Il faut en finir! S tím je nutno skoncovat! Tímto výkřikem vyjádřilo Národní shromáždění své rozhodnutí přinutit proletariát k rozhodné bitvě. Výkonná komise vydala několik provokačních dekretů, jako např. zákaz lidových shromáždění atd. Z tribuny Ústavodárného národního shromáždění byli dělníci přímo provokováni, uráženi, zesměšňováni. Ale hlavním terčem útoků, jak jsme viděli, byly národní dílny. Na ně přímo velitelsky poukazovalo Ústavodárné národní shromáždění výkonné komisi, která jen čekala, až Národní shromáždění ve formě příkazu potvrdí její vlastní plán. Výkonná komise začala tím, že ztížila vstup do národních dílen, že denní mzdu změnila ve mzdu od kusu, že všechny dělníky, kteří neměli domovskou příslušnost v Paříži, vyhnala do Sologne pod záminkou, že se tam provádějí pozemní práce. Tyto pozemní práce, jak oznámili svým druhům zklamaní dělníci, kteří se odtamtud vrátili — byly jen řečnickou frází, jíž se mělo okrášlit jejich vyhnanství. Konečně 21. června vyšel v „Moniteuru“ dekret, který nařizoval, aby všichni svobodní dělníci byli násilím vyhnáni z národních dílen nebo zařazeni do armády. Dělníci neměli na vybranou: buď zemřít hladem, nebo udeřit. Odpověděli 22. června velkolepým povstáním, první velkou bitvou mezi oběma třídami, na něž se rozpadá moderní společnost. Byl boj o zachování nebo zničení buržoazního řádu. Závoj, který halil republiku, se roztrhl. Je známo, s jakou bezpříkladnou statečností a geniálností, bez velitelů, bez jednotného plánu, bez prostředků, většinou i beze zbraní drželi dělníci po pět dní v šachu armádu, mobilní gardu, pařížskou národní gardu a národní gardu přivolanou z provincií. Je známo, jak se buržoazie pomstila za prožitou smrtelnou úzkost a s neslýchanou surovostí zmasakrovala přes 3000 zajatců. Oficiální představitelé francouzské demokracie byli tak ovlivněni republikánskou ideologií, že teprve za několik týdnů začali tušit smysl červnového boje. Byli jako zmámeni dýmem střelného prachu, v němž se rozplynula jejich fantastická republika. Čtenář dovolí, abychom slovy „Neue Rheinische Zeitung“ vylíčili bezprostřední dojem, který na nás učinila červnová porážka: „Poslední oficiální zbytek únorové revoluce, výkonná komise, se rozplynul před vážností událostí jako mlhavý přízrak. Lamartinův ohňostroj se proměnil v zápalné rakety Cavaignacovy. Fraternité, bratrství vzájemně proti sobě stojících tříd, z nichž jedna vykořisťuje druhou, toto bratrství proklamované v únoru, napsané obrovskými písmeny na čelo Paříže, na každé vězení, na všechny kasárny — hle, jaký je jeho pravý, nefalšovaný, jeho prozaický výraz: občanská válka, občanská válka ve své nejstrašnější podobě, válka mezi prací a kapitálem. Toto bratrství plálo před všemi okny Paříže večer 25. června, kdy Paříž buržoazie zářila světly, zatímco Paříž proletariátu hořela, krvácela a sténala. Bratrství trvalo jen tak dlouho, dokud se zájmy buržoazie bratrsky shodovaly se zájmy proletariátu. Pedanti staré revoluční tradice z roku 1793, socialističtí doktrináři, kteří prosili buržoazii o milost pro lid a jimž bylo dovoleno pronášet dlouhá kázání a kompromitovat se tak dlouho, dokud bylo nutno ukolébávat proletářského lva; republikáni, kteří se domáhali celého starého buržoazního pořádku, jenom bez korunované hlavy; dynastičtí opozičníci, jimž náhoda místo výměny ministrů podstrčila svržení dynastie; legitimisté, kteří nechtěli odložit livrej, nýbrž jen změnit její střih — to byli spojenci, s nimiž lid provedl svůj únor... Únorová revoluce byla krásná revoluce, revoluce všeobecných sympatií, protože rozpory, které v této revoluci propukly proti monarchii, dřímaly ještě nerozvinuté svorně vedle sebe, protože sociální boj tvořící její pozadí existoval zatím jen pomyslně, ve frázích, ve slovech. Červnová revoluce je ošklivá revoluce, odpuzující revoluce, protože namísto fráze nastoupil skutek, protože republika obnažila hlavu netvora, tím že mu srazila korunu, která ho maskovala a zakrývala. Pořádek! to bylo bitevní heslo Guizotovo. Pořádek! křičel guizotovcc Sébastiani, když Rusové zabrali Varšavu. Pořádek! křičí Cavaignac, surová ozvěna francouzského Národního shromáždění a republikánské buržoazie. Pořádek! hřměly jeho kartáče, když rvaly tělo proletariátu. Žádná z nesčetných revolucí francouzské buržoazie počínaje rokem 1789 nebyla atentátem na pořádek, protože všechny nechávaly nedotčeno třídní panství, otroctví dělníků, buržoazní pořádek, i když se měnila politická forma tohoto panství a tohoto otroctví. Červen na tento pořádek sáhl. Běda červnu!“ („Neue Rheinische Zeitung“ z 29. června l848.) [28] Běda červnu! vracela evropská ozvěna. Buržoazie donutila pařížský proletariát k červnovému povstání. Již tato okolnost sama jej odsoudila k porážce. K tomuto pokusu svrhnout násilně buržoazii nehnala proletariát přímá, uvědomělá potřeba, vždyť pro tento úkol ještě ani nedorostl. „Moniteur“ mu musel oficiálně oznámit, že doba, kdy republika považovala za nutné klanět se jeho iluzím, už minula, a teprve jeho porážka ho přesvědčila o pravdě, že i sebemenší zlepšení jeho postavení uvnitř buržoazní republiky zůstává utopií, která se při prvním pokusu o uskutečnění stává zločinem. Namísto požadavků, přehnaných svou formou, ale obsahově malicherných, dokonce ještě měšťáckých, jejichž splnění si chtěl proletariát vydobýt na únorové revoluci, nastoupilo smělé revoluční bojové heslo: Svržení buržoazie! Diktatura dělnické třídy! Proletariát učinil svůj hrob kolébkou buržoazní republiky, a tím ji zároveň donutil, aby vystoupila ve své ryzí podobě, jako stát, jehož doznaným účelem je zvěčnit panství kapitálu a otroctví práce. Majíc ustavičně před očima svého jizvami posetého, nesmiřitelného, nepřemožitelného nepřítele — nepřemožitelného proto, že jeho existence je životní podmínkou buržoazního panství — muselo se panství buržoazie zbavené všech pout přeměnit ihned v terorismus buržoazie. Když byl proletariát na čas odstraněn ze scény a diktatura buržoazie oficiálně uznána, musely se střední vrstvy buržoazní společnosti, maloburžoazie a rolnictvo, začít stále těsněji přimykat k proletariátu, a to tou měrou, jak se jejich postavení stávalo nesnesitelnějším a jak se zostřoval antagonismus mezi nimi a buržoazií. Viděly-li dříve tyto vrstvy příčinu svých běd v rozmachu proletariátu, musely ji nyní vidět v jeho porážce. Povzbudilo-li červnové povstání na celém kontinentě sebevědomí buržoazie a přimělo-li ji k tomu, aby se otevřeně spojila s feudální monarchií proti lidu, kdo byl první obětí tohoto spolku? Kontinentální buržoazie sama. Červnová porážka jí znemožnila, aby upevnila své panství a aby zastavila lid — zpola uspokojený, zpola rozčarovaný — na nejnižším stupni buržoazní revoluce. Konečně červnová porážka prozradila despotickým mocnostem Evropy tajemství, že Francie musí stůj co stůj udržet mír navenek, aby mohla uvnitř vést občanskou válku. Tím byly národy, které zahájily boj za svou národní nezávislost, vydány napospas Rusku, Rakousku a Prusku, ale zároveň se osud těchto národních revolucí stal závislým na osudu proletářské rcvoluce, zmizela jejich zdánlivá samostatnost a nezávislost na velkém sociálním převratu. Nebude osvobozen Maďar, ani Polák, ani Ital, dokud dělník zůstane otrokem! Konečné vítězství Svaté aliance změnilo tvářnost Evropy tak, že každé nové proletářské povstání ve Francii nezbytně vyvolá světovou válku. Nová francouzská revoluce bude nucena ihned opustit národní půdu a dobýt evropský prostor, na němž jedině je možno provést sociální revoluci 19. století. Teprve červnovou porážkou byly tedy vytvořeny všechny podmínky, za nichž se může Francie chopit iniciativy evropské revoluce. Teprve trikolóra smočená v krvi červnových povstalců se změnila v prapor evropské revoluce — v rudý prapor. A my voláme: Revoluce je mrtva, ať žije revoluce! [1] V originálu francouzské slovo „compère“, které má dvojí význam: kmotr, ale též kumpán, spojenec při dobrodružném podniku. (Pozn. red.) [2] Pařížské povstání z 5.—6. června 1832 bylo připraveno levým křídlem republikánské strany, tajnými revolučními spolky, včetně Společnosti přátel lidu; podnět k povstání dal pohřeb generála Lamarqua, jenž byl v opozici proti vládě Ludvíka Filipa. Dělníci, kteří se účastnili povstání, postavili mnoho barikád a bránili se velmi statečně a houževnatě. Povstání dělníků v Lyoně v dubnu 1834, jež vypuklo pod vedením tajné republikánské Společnosti lidských a občanských práv, patří mezi první masová vystoupení francouzského proletariátu. Povstání podporovali republikáni v mnoha jiných městech, zvláště v Paříži, bylo však krutě potlačeno. Pařížské povstání z 12. května 1839, v němž také měli hlavní úlohu revoluční dělníci, bylo připraveno tajnou republikánsko-socialistickou Společností ročních období v čele s Louis Augustem Blanquim a Armandem Barbèsem; bylo rozdrceno vojskem a národní gardou. [3] doslova: legální území, zde: okruh osob oprávněných volit. (Pozn. red.) [4] Robert Macaire — typ prohnaného šejdíře, vytvořený slavným francouzským hercem Frédérickem Lemaîtrem a zvěčněný v karikaturách Honoré Daumiera. Postava Roberta Macaira byla satirou na vládu finanční aristokracie v období červencové monarchie. [5] vykřičené kavárny a krčmy. (Pozn. red.) [6] Pryč s velkými zloději! Pryč s vrahy! (Pozn. red.) [7] „Dynastie Rothschildů“. (Pozn. red.) [8] „Židé — králové naší epochy“. (Pozn. red.) [9] Nic pro slávu! (Pozn. red.) [10] Mír stůj co stůj! (Pozn. red.) [11] Sonderbund — separátní spolek sedmi hospodářsky zaostalých katolických švýcarských kantonů, který byl založen roku 1843, aby zabránil provedení pokrokových buržoazních reforem ve Švýcarsku a udržel výsady církve a jezuitů. Reakční záměry Sonderbundu narazily na odpor buržoazních radikálů a liberálů, kteří v polovině čtyřicátých let získali převahu ve většině kantonů a ve švýcarském sněmu. Když se v červenci 1847 švýcarský sněm usnesl na rozpuštění Sonderbundu, zahájil Sonderbund počátkem listopadu válku proti ostatním kantonům. 23. listopadu 1847 byla armáda Sonderbundu rozdrcena vojsky spolkové vlády. Za této války Sonderbundu se reakční západoevropské mocnosti, dřívější členové Svaté aliance — Rakousko a Prusko — pokoušely zasahovat do švýcarských záležitostí ve prospěch Sonderbundu. Guizot začal fakticky podporovat tyto mocnosti tím, že vzal Sonderbund pod ochranu. [12] Připojení Krakova k Rakousku se souhlasem Ruska a Pruska dne 11. listopadu 1846. — Válka Sonderbundu ve Švýcarsku 4. až 28. listopadu 1847. — Povstání v Palermu 12. ledna 1848, koncem ledna Neapolitáni Palermo po devět dní bombardovali. (Engelsova poznámka k vydání z roku 1895.) [13] V Buzançais (departement Indre) byly na jaře 1847 z podnětu hladovějících dělníků, obyvatel okolních vesnic, přepadeny sklady potravin, které patřily spekulantům; přitom došlo ke krvavé srážce obyvatelstva s vojskem. Vláda odpověděla na události v Buzançais krutými represáliemi: čtyři přímí účastníci přepadení byli 16. dubna 1847 popraveni, mnoho jiných bylo deportováno. [14] „Le National“ („Národní noviny“) — francouzský deník, který vycházel v Paříži v letech 1830—1851; orgán umírněných buržoazních republikánů. Nejvýznačnějšími představiteli tohoto směru v prozatímní vládě byli Marrast, Bastide a Garnier-Pagès. [15] Francouzská republika! Svoboda, rovnost, bratrství! (Pozn. red.) [16] „La Gazette de France“ („Francouzské noviny“) — deník, který vycházel v Paříži od roku 1631, v čtyřicátých letech 19. století orgán legitimistů, stoupenců restaurace bourbonské dynastie. [17] V prvních dnech prozatímní vlády se jednalo o barvách státní vlajky francouzské republiky. Pařížští revoluční dělníci žádali, aby za státní vlajku byla zvolena rudá vlajka, která byla vztyčena v pařížských dělnických předměstích za červnového povstání roku 1832. Zástupci buržoazie trvali na trojbarevné vlajce, trikolóře (modro-bílo-červená), která byla francouzskou vlajkou za buržoazní revoluce z konce 18. století i za císařství Napoleona I. Již před revolucí z roku 1848 byly tyto barvy odznakem buržoazních republikánů kolem „Nationalu“. Zástupci dělnictva byli nuceni přistoupit na to, aby za státní vlajku francouzské republiky byla prohlášena trojbarevná vlajka. K vlajkové žerdi se však připínala rudá kokarda. [18] „Le Moniteur universel“ („Všeobecný zpravodaj“) — francouzský deník, oficiální vládní orgán, vycházel v Paříži pod tímto názvem v letech 1789 až 1869. List otiskoval vládní dokumenty, parlamentní zprávy a jiné oficiální materiály; v roce 1848 byly v tomto listu uveřejněny také zprávy o zasedání lucemburské komise. [19] vládou, jež odstraňuje ono strašlivé nedorozuminí existující mezi různými třídami. (Pozn. red.) [20] Jacques le bonhomme nebo Jacques Bonhomme (Kuba prosťáček) — posměšná přezdívka francouzské šlechty pro rolníky. [21] Tím se míní částka, kterou v roce 1825 určil francouzský král na odškodnění šlechticům, jejichž majetek byl zkonfiskován za francouzské buržoazní revoluce z konce 18. století. [22] Lazaroni — tak se nazývaly v Itálii deklasované lumpenproletářské živly; reakční monarchistické kruhy jich často využívaly k boji proti liberálnímu demokratickému hnutí. [23] Anglický „chudinský zákon“ z roku 1834 připouštěl jen jednu formu pomoci chudým — umístění ve workhouses (pracovních domech), kde dělníci vykonávali neproduktivní, jednotvárnou a úmornou práci. Lid nazýval tyto domy „bastily chudých“. [24] Jde o vypsání voleb do hlavního štábu národní gardy na 18. března a do Ústavodárného národního shromáždění na 9. dubna. Pařížští dělníci z okolí Blanquiho, Dézamyho aj. žádali, aby volby byly odloženy, a odůvodňovali to tím, že je nutno provést mezi obyvatelstvem řádnou vysvětlovací kampaň. [25] Zde a dále až po str. 80 (v tištěném vydání str.80 - zde až po text "Viz poznámka (l) v kapitole "II - 13. červen 1849" (Poznámka MIA)) se Národním shromážděním rozumí Ústavodárné národní shromáždění, které bylo v činnosti od 4. května 1848 do května 1849 (Konstituanta). (Pozn. red.) [26] občany. (Pozn. red.) [27] Revoluční vystoupení lidových mas 15. května 1848, při němž hlavní úlohu hráli dělníci v čele s Blanquim aj., probíhala pod heslem dalšího prohloubení revoluce a podpory revolučního hnutí v Itálii, Německu a Polsku. Demonstranti pronikli do zasedací síně Ústavodárného shromáždění a žádali, aby byly splněny sliby, že dělníci dostanou chléb a práci a že bude vytvořeno ministerstvo práce; pokusili se rozehnat Ústavodárné shromáždění a vytvořit novou prozatímní vládu. Lidové vystoupení z 15. května bylo potlačeno a jeho vůdcové — Blanqui, Barbès, Raspail aj. — zatčeni. [28] Viz Marx—Engels, Spisy 5, zde. | Kun vapaamielinen pankkiiri Laffitte saattoi heinäkuun vallankumouksen jälkeen compèreaan [1] Orléansin herttuaa[2] riemukulussa raatihuoneelle, hän virkkoi: »Tästä lähtien hallitsevat pankkiirit.» Laffitte oli lausunut ilmi vallankumouksen salaisuuden. Ludvig Filipin aikana ei hallinnut Ranskan porvaristo, vaan sen eräs ryhmä, pankkiirit, pörssi- ja rautatiekuninkaat, hiili- ja rautakaivosten sekä metsien omistajat ja osa niihin yhteydessä olevia maanomistajia, niin sanottu finanssiylimystö. Se istui valtaistuimella, saneli kamareissa lait, jakeli valtionvirat alkaen ministerinviroista valtion tupakkakauppoja myöten. Varsinainen teollisuusporvaristo muodosti osan julkisesta oppositiosta, ts. se oli edustettuna kamareissa vain vähemmistönä. Sen oppositio kävi sitä jyrkemmäksi, mitä aidommaksi rahaylimystön yksinvalta kehittyi ja mitä enemmän se itse kuvitteli, että vuosien 1832, 1834 ja 1839 vereen tukahdutettujen kapinain[3] jälkeen sen herruus työväenluokkaan on turvattu. Rouenilainen tehtailija Grandin, porvarillisen taantumuksen fanaattisin äänitorvi perustuslakia säätävässä ja lakiasäätävässä kansalliskokouksessa, oli edustajakamarissa Guizotin kiivain vastustaja. Léon Faucher, jonka sittemmin tekivät tunnetuksi hänen voimattomat ponnistuksensa kohota Ranskan vastavallankumouksen Guizotiksi, kävi Ludvig Filipin hallituskauden lopulla kynäsotaa teollisuuden puolesta keinottelua ja sen hännänkantajaa, hallitusta, vastaan. Bastiat harjoitti Bordeauxin ja koko viiniä tuottavan Ranskan nimissä agitaatiota vallitsevaa järjestelmää vastaan. Kaikki pikkuporvariston kerrokset samoin kuin talonpoikaisluokkakin oli kokonaan syrjäytetty valtiollisesta vallasta. Julkisessa oppositiossa taikka kokonaan pays legalin [4] ulkopuolella olivat edellä mainittujen luokkien aatteelliset edustajat ja puhetorvet, niiden oppineet, asianajajat, lääkärit jne., sanalla sanoen, niiden niin sanotut kyvyt. Rahavaikeuksien takia heinäkuun monarkia oli alusta alkaen riippuvainen suurporvaristosta, mikä aiheutti vuorostaan yhä lisääntyvää rahapulaa. Valtiohallinnon järjestäminen kansallisen tuotannon edun mukaiseksi on mahdotonta ilman budjetin saattamista tasapainoon, ilman valtionmenojen ja -tulojen tasapainottamista. Entä kuinka tuo tasapaino olisi saatu aikaan rajoittamatta valtionmenoja, so. loukkaamatta vallitsevan järjestelmän tukipylväiden etuja ja järjestämättä uudelleen verotusjärjestelmää, siis vierittämättä melkoista osaa verotaakasta suurporvariston omille hartaille? Valtion velkaantuneisuus oli jopa suorastaan edullista sille porvarisryhmälle, joka hallitsi ja sääti lakeja edustajakamarien kautta. Olihan valtionvajaus sen varsinaisena keinottelun kohteena ja päätekijänä sen rikastumisessa. Joka vuosi uusi vajaus. Joka neljän viiden vuoden kuluttua uusi laina. Jokainen uusi laina taas antoi rahaylimystölle uuden tilaisuuden ryöstää valtiota, jota pidettiin keinotekoisesti vararikon partaalla; valtion täytyi tehdä pankkiirien kanssa lainasopimuksia mitä epäsuotuisimmilla ehdoilla. Jokainen uusi laina antoi sitä paitsi mahdollisuuden rosvota valtion arvopapereihin pääomiaan sijoittanutta yleisöä harjoittamalla pörssikeinottelua, jonka salaisuuksista hallitus ja parlamentin enemmistö olivat selvillä. Yleensäkin valtionluoton horjuva tila ja valtiosalaisuuksien tunteminen antoivat pankkiireille, samoin kuin heidän kumppaneilleen edustajakamareissa ja valtaistuimella, mahdollisuuden aiheuttaa epätavallisia äkillisiä valtion arvopaperien kurssivaihteluja joiden alituisena seurauksena oli pikkukapitalistien joukoittainen väistämätön perikato ja suurpelurien satumaisen nopea rikastuminen. Se, että valtionvajauksesta oli suoranaista etua hallitsevalle porvarisryhmälle, selittää sen, miksi valtion ylimääräiset menot olivat Ludvig Filipin kymmenenä viimeisenä hallitusvuotena yli 2-kertaiset Napoleonin ajan ylimääräisiin valtionmenoihin verrattuna, ne nousivat vuosittain lähes 400 miljoonaan frangiin, samalla kun Ranskan koko vuotuinen vienti nousi harvoin 750 miljoonaan frangiin. Valtavat summat, jotka näin kulkivat valtion käsien kautta, antoivat päälle päätteeksi tilaisuuden huijarimaisten hankintasopimusten tekoon, lahjomisiin, kavalluksiin, kaikenlaisiin konnuuksiin. Valtion rosvoaminen, jota tapahtui runsaasti lainojen avulla, toistui valtion töissä vähäisempänä. Se mitä esiintyi edustajakamarin ja hallituksen välisissä suhteissa, kertautui eri hallinnonalojen ja eri yrittäjien välisissä suhteissa. Samaan tapaan kuin valtionmenoja ja valtionlainoja käytti hallitseva luokka riistämiseen myös rautateiden rakentamista. Kamarit vierittivät valtion niskoille päärasitukset ja varasivat keinottelevalle rahaylimystölle kultaomenat. Kaikki muistavat edustajakamarissa tapahtuneen skandaalin, kun sattumalta tuli ilmi, että enemmistön kaikki jäsenet — joukossa myös osa ministereitä — olivat osakkaina niissä samoissa rautatietöissä, jotka he sittemmin lainsäätäjillä teetättivät valtion kustannuksella. Sitä vastoin pieninkin rahanuudistus kariutui pankkiirien vastustukseen. Siten oli esimerkiksi postiuudistuksen laita; Rothschild pani vastaan. Olisiko valtio tohtinut supistaa tulolähteitä, joista se maksoi yhä kasvavan velkansa korot? Heinäkuun monarkia ei ollut mikään muu kuin Ranskan kansallisomaisuutta riistävä osakeyhtiö, jonka osingot jaettiin ministereiden, kamarien, 240 000 valitsijan ja heidän kuppikuntansa kesken. Ludvig Filip oli tuon yhtiön johtaja, valtaistuimella istuva Robert Macaire.[5] Kaupalle, teollisuudelle, maanviljelykselle, merenkululle, teollisuusporvariston eduille täytyi koitua tästä järjestelmästä alituista vaaraa ja vahinkoa. Huokea hallitus, gouvernement à bon marché, kirjoitti porvaristo lippuunsa heinäkuun päivinä. Rahaylimystön säätäessä lakeja, johtaessa valtion hallintoa, käyttäessä kaikkea järjestettyä valtiollista valtaa ja hallitessa todellisen asiaintilan vuoksi ja lehdistön avulla yleistä mielipidettä kaikissa piireissä, hovista cafe borgnehen [6] asti, oli vallalla sama ammattihaureus, sama häpeämätön vilppi, sama himo rikastua, ei tuottamalla, vaan kahmimalla ovelasti jo olevaa vierasta rikkautta; varsinkin porvarillisen yhteiskunnan huippukerroksissa pääsivät valloilleen hillittömät, epäterveet ja irstaat halut muodossa, joka joutui alituisesti ristiriitaan jopa porvarillistenkin lakien kanssa ja josta keinottelemalla hankittu rikkaus etsi luontonsa mukaista tyydytystä, niin että nautinto muuttui irstailuksi ja raha, lika ja veri sulautuivat yhdeksi virraksi. Rikastumistapansa ja nautintojensa laadun perusteella rahaylimystö ei ole mitään muuta kuin porvarillisen yhteiskunnan kukkuloilla uudestisyntynyttä ryysyköyhälistöä. Ne Ranskan porvaristoryhmät, joilla ei ollut valtaa, kirkuivat: »Turmelusta!» Kansa huusi: »À bas les grands voleurs! À bas les assassins!» [7] , kun 1847 porvarillisen yhteiskunnan ylimmillä askelmilla esitettiin julkisesti samoja näytelmiä, jotka johtavat ryysyköyhälistön tavallisesti porttoloihin, köyhäintaloihin ja hullujenhuoneisiin, tuomioistuimen eteen, pakkotyöhön ja mestauslavalle. Teollisuusporvaristo näki etujensa olevan vaarassa, pikkuporvaristo oli siveellisen suuttumuksen vallassa, kansan mielikuvitus oli kiihtynyt ja Pariisi oli tulvillaan häväistyskirjasia — »La dynastie Rothschild» [8] , »Les juifs rois de l'époque» [9] jne. — joissa rahaylimystön herruus paljastettiin ja leimattiin poltinmerkillä enemmän tai vähemmän henkevästi. Rien pour la gloire! [10] Maine ei tuota mitään! La paix partout et toujours! [11] Sota polkee kolmi- ja neliprosenttisten arvopaperien kurssin! oli pörssikeinottelijain Ranska kirjoittanut lippuunsa. Sen ulkopolitiikka typistyi sen tähden useisiin ranskalaisten kansallistunteen loukkauksiin. Tuo tunne kuohahti erittäin voimakkaana, kun Puolan rosvoamisessa päädyttiin liittämään Krakova Itävaltaan ja kun Guizot asettui Sveitsin Sonderbund-sodassa [12] aktiivisesti kannattamaan Pyhää allianssia. Voitto jonka Sveitsin liberaalit saivat tässä näennäisessä sodassa, kohotti Ranskan porvarillisen opposition itsetuntoa, ja Palermon verinen kansankapina vaikutti lamautettuun kansanjoukkoon kuin sähköisku, herättäen sen suuret vallankumoukselliset muistot ja intohimot. [13] Kaksi taloudellista maailmantapahtumaa jouduttivat vihdoin yleisen tyytymättömyyden purkaantumista, kypsyttivät apean mielialan vallankumoukseksi. Perunarutto ja viljakadot vuosina: 1845 ja 1846 kiihdyttivät kansan yleistä kuohuntaa. Kallis aika 1847 aiheutti Ranskassa kuten muuallakin mannermaalla verisiä selkkauksia. Rahaylimystön pitäessä häpeällisiä orgioitaan kansa taisteli tärkeimmistä elintarpeista! Buzançaisissa mestattiin nälkäkapinoihin osallistuneita, [14] mutta Pariisissa siepattiin kuninkaallisen perheen toimesta ylensyöneet veijarit tuomioistuinten kourista! Toinen huomattava taloudellinen tapahtuma, joka joudutti vallankumouksen puhkeamista, oli yleinen kauppa- ja teollisuuspula Englannissa; siitä tiedotti jo syksyllä 1845 rautatieosakkeilla keinottelevien joukkomittainen vararikkoutuminen, mutta vuonna 1846 sitä viivästyttivät eräät satunnaiset seikat, kuten tulossa oleva viljatullien poistaminen, vihdoin syksyllä 1847 se puhkesi Lontoon suurten siirtomaatavarakauppiaiden vararikkoina, joita seurasivat välittömästi maapankkien romahdukset ja tehtaiden sulkemiset Englannin teollisuusalueilla. Tämän pulan jälkiseuraukset eivät olleet vielä ehtineet ilmetä täydellä teholla mannermaalla, kun puhkesi helmikuun vallankumous. Kauppaa ja teollisuutta hävittävä taloudellinen kulkutauti teki rahaylimystön yksinvallan vielä sietämättömämmäksi. Oppositiossa oleva porvaristo pani ympäri Ranskaa toimeen agitaatiobanketteja vaalireformin puolesta, jonka piti tuottaa sille enemmistö kamareissa ja kukistaa pörssikuninkaiden ministeristö. Pariisissa oli teollisuuspulan seurauksena mm. vielä se, että suuri joukko tehtailijoita ja suurkauppiaita, jotka silloisten olosuhteiden vallitessa eivät voineet enää harjoittaa liiketointa ulkomaanmarkkinoilla, joutui antautumaan kotimaisen kaupan alalle. He perustivat suurliikkeitä, joiden kilpailu saattoi pikkukauppiaita joukoittain häviöön. Siitä johtuivat Pariisin porvariston tuon osan lukemattomat vararikot, siitä johtui sen vallankumouksellinen esiintyminen helmikuussa. Tunnettua on, että Guizot ja edustajakamarit vastasivat uudistusehdotuksiin selvällä haasteella, että Ludvig Filip päätti liian myöhään muodostaa Barrotin ministeristön, että kansan ja armeijan välille syntyi käsikahakkaa, että kansalliskaartin passiivinen käyttäytyminen oli syynä armeijan aseistariisumiseen, että heinäkuun monarkian täytyi luovuttaa paikkansa väliaikaiselle hallitukselle. Helmikuun barrikadeilla muodostuneen väliaikaisen hallituksen kokoonpanossa kuvastuivat väistämättä ne eri puolueet, joiden kesken voitto jaettiin. Tuo hallitus ei voinut olla muuta kuin kompromissi niiden eri luokkien välillä, jotka olivat yhdessä suistaneet heinäkuun monarkian, mutta joiden edut olivat sovittamattoman vastakkaisia. Hallituksen valtaenemmistön muodostivat porvariston edustajat. Tasavaltalaista pikkuporvaristoa edustivat Ledru-Rollin ja Flocon, tasavaltalaista porvaristoa — »Nationalin» [15] miehet, dynastista oppositiopuoluetta — Crémieux, Dupont de l'Eure jne. Työväenluokalla oli vain kaksi edustajaa, Louis Blanc ja Albert. Väliaikaisessa hallituksessa ollut Lamartine ei viime kädessä ollut minkään todellisen intressin, minkään tietyn luokan edustaja, hän oli itse helmikuun vallankumous, yleinen kapina sille ominaisine harhakuvitelmineen, runollisuuksineen, mielikuvituksellisine sisältöineen ja korulauseineen. Asemansa ja mielipiteittensä puolesta tämä helmikuun vallankumouksen edustaja kuului muuten porvaristoon. Jos kohta Pariisi hallitsee poliittisen keskityksen ansiosta Ranskaa, niin vallankumouksellisen maanjäristyksen hetkinä työläiset hallitsevat Pariisia. Väliaikaisen hallituksen ensimmäisenä toimintona oli yritys vapautua tuosta valtavasta vaikutuksesta vetoamalla voitosta huumaantuneen Pariisin asemesta selväjärkiseen Ranskaan. Lamartine eväsi barrikaditaistelijoilta oikeuden tasavallan julistamiseen, hänen mielestään siihen oli oikeutta vain ranskalaisten enemmistöllä; oli odotettava heidän äänestystään, Pariisin proletariaatti ei saanut tahrata voittoaan usurpaatiolla. Porvaristo suo proletariaatille vain yhden usurpaation — taistelun usurpaation. Puolen päivän aikaan 25. helmikuuta tasavaltaa ei oltu vielä julistettu, sitä vastoin kaikki ministerinpaikat oli jo jaettu väliaikaisen hallituksen porvarisainesten kesken ja »Nationalin» ympärille ryhmittyneiden kenraalien, pankkiirien ja asianajajien kesken. Työläiset olivat kuitenkin päättäneet olla tällä kertaa sietämättä sellaista silmänkääntötemppua kuin heinäkuussa 1830. He olivat valmiit alkamaan taistelun uudelleen ja muodostamaan tasavallan asevoimalla. Raspail lähti viemään tätä sanomaa kaupungintalolle. Pariisin proletariaatin nimessä hän käski väliaikaista hallitusta julistamaan tasavallan; ellei tätä kansan käskyä panna täytäntöön kahden tunnin kuluessa, niin hän palaa takaisin 200 000 miehen etunenässä. Kaatuneiden ruumiit olivat tuskin ehtineet kylmetä, katusulkuja ei oltu raivattu pois, työläisiä ei oltu riisuttu aseista, ja ainoa voima, joka voitiin asettaa heitä vastaan, oli kansalliskaarti. Näissä oloissa katosivat äkkiä väliaikaisen hallituksen valtioviisaat epäilyt ja juridinen hienotunteisuus. Kahden tunnin määräaika ei ollut vielä kulunut umpeen, kun Pariisin kaikissa seinissä komeilivat jo historialliset jättiläissanat: République française! Liberté, égalité, Fraternité! [16] Yleiseen vaalioikeuteen perustuvan tasavallan julistamisen yhteydessä unohdettiin tyystin myös ne rajoitetut tavoitteet ja vaikuttimet, jotka olivat ajaneet porvaristoa helmikuun vallankumoukseen. Muutamien harvojen porvarisryhmien asemesta Ranskan yhteiskunnan kaikki luokat joutuivat yhtäkkiä valtiovallan piiriin, niiden oli pakko jättää aitiot, permanto, parveke ja esiintyä henkilöosissa vallankumouksen näyttämöllä! Perustuslaillisen kuningaskunnan mukana oli kadonnut myös porvarillista yhteiskuntaa vastustanut näennäisesti itsenäinen valtiomahti ja koko sarja tuon näennäisyyden aiheuttamia vähempiarvoisia selkkauksia! Määrätessään väliaikaisen hallituksen ja sen kautta koko Ranskan muodostamaan tasavallan, proletariaatti astui heti itsenäisenä puolueena etualalle, mutta samalla se haastoi taisteluun kanssaan koko porvarillisen Ranskan. Se oli valloittanut vallankumouksellisen vapautustaistelun tantereen, mutta ei suinkaan tuota vapautusta. Helmikuun tasavallan sitä vastoin täytyi ennen kaikkea täydentää porvariston valtaa päästämällä kaikki omistavat luokat rahaylimystön ohella poliittisen vallan piiriin. Suurmaanomistajien enemmistö, legitimistit, pääsi nousemaan siitä poliittisesta mitättömyydestä, johon heinäkuun monarkia oli heidät tuominnut. »Gazette de France» [17] ei ollut suotta agitoinut yhdessä oppositiolehtien kanssa, La Rochejaquelein ei ollut suotta asettunut vallankumouksen puolelle edustajakamarin istunnossa helmikuun 24. päivänä. Yleisen vaalioikeuden kautta pantiin nimelliset omistajat, talonpojat, jotka muodostavat ranskalaisten valtaenemmistön, Ranskan kohtalon ratkaisijoiksi. Helmikuun tasavalta toi vihdoin porvariston herruuden selvästi esiin lyömällä murskaksi kruunun, jonka takana pääoma oli piileskellyt. Helmikuussa työläiset saivat taistelemalla porvarillisen tasavallan, niin kuin heinäkuussa porvarillisen monarkian. Niin kuin heinäkuussa monarkian oli ollut pakko julistautua tasavaltalaisten instituutioiden ympäröimäksi monarkiaksi, niin myös helmikuun tasavallan oli pakko julistautua sosiaalisten instituutioiden ympäröimäksi tasavallaksi. Pariisin proletariaatti hankki väkivaltaisesti myös tuon myönnytyksen. Marche, eräs työmies, saneli asetuksen, jossa vastikään muodostettu väliaikainen hallitus sitoutui turvaamaan työläisten toimeentulon työllä, toimittamaan työtä kaikille kansalaisille jne. Kun sitten hallitus muutamien päivien päästä unohti lupauksensa ja tuntui kadottaneen proletariaatin näkyvistään, 20 000 työläistä käsittävä joukko marssi kaupungintalon luo huutaen: Työn järjestäminen! Vasituisen työministeriön muodostaminen! Väliaikainen hallitus nimitti vastahakoisesti ja pitkien väittelyjen jälkeen vakituisen erikoisvaliokunnan, joka sai toimekseen keksiä keinoja työtätekevien luokkien aseman parantamiseksi. Tuo valiokunta muodostettiin Pariisin käsityökorporaatioiden edustajista, ja sen puheenjohtajina olivat Louis Blanc ja Albert. Luxembourgin palatsi annettiin sen istuntosaliksi. Työväenluokan edustajat karkotettiin siten väliaikaisen hallituksen olinpaikasta, todellinen valtiovalta ja hallitusohjat pysyivät yksinomaisesti hallituksen porvarillisen osan käsissä. Rahaministeriön, kauppaministeriön ja yleisten töiden ministeriön rinnalle, pankin ja pörssin rinnalle oli kohoamassa sosialistinen synagooga, jonka ylipapeilla, Louis Blancilla ja Albertilla, oli tehtävänään löytää luvattu maa, julistaa uusi evankeliumi ja antaa työtä Pariisin proletariaatille. Toisin kuin kaikella muulla maallisella valtiomahdilla heillä ei ollut mitään budjettia eikä mitään täytäntöönpanovaltaa. Heidän piti päällään särkeä porvarillisen yhteiskunnan tukipylväät. Sillä aikaa kun Luxembourgin palatsissa etsittiin viisasten kiveä, kaupungintalolla lyötiin käypää rahaa. Ja kuitenkaan Pariisin proletariaatin vaatimukset, mikäli ne ylittivät porvarillisen tasavallan puitteet, eivät voineet realisoitua muussa kuin tuossa epämääräisessä Luxembourgin valiokunnan muodossa. Työläiset olivat tehneet helmikuun vallankumouksen yhdessä porvariston kanssa, nyt he koettivat ajaa etujaan porvariston rinnalla, olivathan he itse asettaneet väliaikaiseen hallitukseen porvarillisen enemmistön rinnalle yhden työläisen. Työn järjestely! Mutta palkkatyö, sehän jo on porvarillista työn järjestelyä. Ilman sitä ei ole pääomaa, ei porvaristoa, ei porvarillista yhteiskuntaa. Vasituinen työministeriö! Mutta eivätkö finanssi-, kauppa- ja yleisten töiden ministeriö ole porvarillisia työministeriöitä? Proletaarinen työministeriö on pakosta oleva niiden rinnalla voimattomuuden ministeriö, hurskaiden toiveiden ministeriö, Luxembourgin valiokunta. Uskoessaan vapautuvansa porvariston rinnalla, työläiset luulivat myös voivansa suorittaa proletaarisen vallankumouksen Ranskan kansallisissa puitteissa, rinnatusten muiden porvarillisten kansakuntien kanssa. Mutta Ranskan tuotantosuhteet ovat riippuvaisia sen ulkomaisesta kaupasta, sen asemasta maailmanmarkkinoilla ja näiden laeista; kuinka Ranska voisi murtaa ne aiheuttamatta Euroopan vallankumoussotaa, joka vaikuttaisi vuorostaan tuntuvasti maailmanmarkkinoiden yksinvaltiaaseen, Englantiin? Luokka, jossa keskittyvät yhteiskunnan vallankumoukselliset pyrkimykset, löytää kapinaan noustuaan välittömästi omasta asemastaan vallankumouksellisen toimintansa sisällön ja aineksen: se lyö viholliset, ryhtyy taistelun vaatimiin toimenpiteisiin, ja sen omien tekojen seuraukset ajavat sitä edemmäksi. Se ei antaudu tehtävänsä teoreettisiin tutkiskeluihin. Ranskan työväenluokka ei ollut siinä asemassa, se ei vielä kyennyt suorittamaan vallankumoustaan. Teollisuusproletariaatin kehitys riippuu ylipäänsä teollisuusporvariston kehityksestä. Vasta porvariston vallitessa alkaa laajassa mitassa teollisuusproletariaatin kansallinen olemassaolo, joka voi kohottaa sen vallankumouksen yleiskansalliseksi, vasta silloin se itse luo ne uudenaikaiset tuotantovälineet, jotka samalla ovat sen vallankumouksellisen vapautuksen välineitä. Vasta teollisuusporvariston herruus kiskoo pois feodaalisen yhteiskunnan aineelliset juuret ja tasoittaa sen ainoan maaston, jossa proletariaatin vallankumous voi tapahtua. Ranskassa teollisuus on kehittyneempää ja porvaristo vallankumouksellisempaa kuin muualla mannermaalla. Mutta eikö helmikuun vallankumous suuntautunut välittömästi rahaylimystöä vastaan? Tämä tosiasia osoitti, ettei teollisuusporvaristo hallinnut Ranskaa. Teollisuusporvaristo voi hallita vain siellä, missä uudenaikainen teollisuus on muokannut mukaisikseen kaikki omistussuhteet, ja niin voimakkaaksi teollisuus voi tulla ainoastaan silloin, kun se on valloittanut maailmanmarkkinat, sillä kansalliset rajat pidättävät sen kehitystä. Ranskan teollisuus pitää kuitenkin enimmäkseen kansalliset markkinat hallussaan vain enemmän tai vähemmän modifioidun ehkäisytullijäijestelmän avulla. Joskin siis Ranskan proletariaatilla on vallankumouksen aikana Pariisissa tosiasiallista valtaa ja vaikutusta, mikä kannustaa sitä pitemmälle kuin sen mahdollisuudet edellyttävät, niin muualla Ranskassa proletariaatti on keskittynyt hajallaan sijaitseviin erillisiin teollisuuskeskuksiin ja miltei häviää valtaenemmistönä olevien talonpoikien ja pikkuporvarien sekaan. Kehittyneessä, uudenaikaisessa muodossaan, ratkaisevassa vaiheessaan taistelu pääomaa vastaan, teollisuuden palkkatyöläisten taistelu teollisuusporvaristoa vastaan, ei ole Ranskassa yleinen tosiasia. Tuo taistelu saattoi olla vallankumouksen kansallisena sisältönä sitäkin vähemmän helmikuun päivien jälkeen, kun taistelua pääoman toisarvoisia riistotapoja vastaan — talonpojan taistelua koronkiskontaa ja hypoteekkia vastaan, pikkuporvarin taistelua suurkauppiasta, pankkiiria ja tehtailijaa vastaan, sanalla sanoen vararikkoutumista vastaan — verhosi vielä rahaylimystöön kohdistuneen yleisen nousun peite. Mikään ei siis ole selitettävissä helpommin kuin se, että Pariisin proletariaatti koetti ajaa omia etujaan porvariston etujen ohella, sen sijaan että olisi tuonut ne esiin yhteiskunnan vallankumouksellisena etuna, ja että se laski punaisen lipun kolmivärisen [18] lipun edessä. Ranskan työläiset eivät voineet astua askeltakaan eteenpäin eivätkä koskea hivenenkään vertaa porvarilliseen järjestelmään, niin kauan kuin vallankumouksen kulku ei ollut nostanut proletariaatin ja porvariston välillä olevia kansanjoukkoja, talonpoikia ja pikkuporvareja, tuota järjestelmää vastaan, pääoman herruutta vastaan eikä pakottanut niitä liittymään proletariaattiin ja tunnustamaan tämän esitaistelijaksi. Työläiset saattoivat lunastaa tämän voiton ainoastaan hirveällä kesäkuun tappiolla. Luxembourgin valiokunnan, tämän Pariisin työläisten luomuksen ansioksi jää se, että se ilmaisi eräältä eurooppalaiselta puhujalavalta yhdeksännentoista vuosisadan vallankumouksen salaisuuden: proletariaatin vapauttaminen. »Moniteur» [19] punasteli, kun sen täytyi virallisesti propagoida »mielettömiä hourailuja», jotka siihen asti olivat olleet haudattuina sosialistien apokryfisiin teoksiin ja kantautuneet vain aika ajoin porvariston korviin kaukaisina, puoleksi pelottavina, puoleksi hassuina taruina. Eurooppa heräsi yllättyneenä porvarillisesta horroksestaan. Porvariston herruus poistettiin siis samalla kun muodostettiin tasavalta — niin luulivat proletaarit, jotka sekoittivat toisiinsa rahaylimystön ja yleensä porvariston; niin kuvittelivat yksinkertaiset tasavaltalaiset, jotka kiistivät luokkien olemassaolonkin tai korkeintaan myöntyivät tunnustamaan ne perustuslaillisen monarkian seuraukseksi; niin sanoivat ulkokultaisissa korulauseissaan ne porvarilliset ryhmät, joita siihen asti ei oltu päästetty osallisiksi vallasta. Kaikki kuningasmieliset muuttuivat silloin tasavaltalaisiksi ja kaikki Pariisin miljoonamiehet työläisiksi. Tuota luuloteltua luokkasuhteiden lakkauttamista vastaava korusana oli fraternité — yleinen veljeily ja veljeys. Tämä idyllinen irrottautuminen luokkavastakohdista, tämä sentimentaalinen vastakkaisten luokkaetujen yhtäläistäminen, tämä haaveellinen pyrkimys kohota luokkataistelun yläpuolelle, sanalla sanoen fraternité — se oli helmikuun vallankumouksen varsinainen iskusana. Pelkkä väärinkäsitys oli aiheuttanut luokkajaon, ja helmikuun 24. päivänä Lamartine antoi väliaikaiselle hallitukselle nimen: »un gouvernement qui suspende ce malentendu terrible qui existe entre les différentes classes» [20] . Pariisin proletariaatti hekumoi tuossa jalomielisessä yleisen veljeyden hurmassa. Väliaikainen hallitus, kun sen kerran oli pakko julistaa tasavalta, teki puolestaan kaikkensa saadakseen sen kelvolliseksi porvaristolle ja maakunnille. Ranskan ensimmäisen tasavallan veriset kauhut desavuoitiin lakkauttamalla kuolemanrangaistus poliittisista rikoksista; sanomalehdissä saattoi esittää vapaasti kaikkia mielipiteitä; armeija, tuomioistuimet, hallinto jäivät harvoja poikkeuksia lukuun ottamatta entisten arvohenkilöiden käsiin; heinäkuun monarkian suursyyllisistä ei vedetty ketään tilille. »Nationalin» porvarilliset tasavaltalaiset huvittelivat vaihtamalla monarkkiset nimet ja puvut vanhatasavaltalaisiin. Heille tasavalta ei ollut mitään muuta kuin vanhan porvarillisen yhteiskunnan uusi tanssiaispuku. Nuori tasavalta piti päämääränään sitä, ettei se ketään pelottaisi, vaan olisi ennemminkin itse alituisen pelon vallassa ja pehmeällä myöntyväisyydellä ja vastarinnattomuudella turvaisi olemassaolonsa ja riisuisi vastustajansa aseista. Kotimaan etuoikeutetuille luokille ja despoottisille ulkovalloille julistettiin kuuluvasti, että tasavalta on oleva luonteeltaan rauhaa rakastava. Sen mottona oli: elä ja anna muidenkin elää. Kävi lisäksi niin, että kohta helmikuun vallankumouksen jälkeen kapinaan nousivat saksalaiset, puolalaiset, itävaltalaiset, unkarilaiset, italialaiset — kukin kansa asemaansa vastaavasti. Venäjä ja Englanti eivät olleet valmiit väliintuloon, jälkimmäisessä oli omaa liikehtimistä ja edellinen pelkäsi sitä. Tasavallalla ei näin ollen ollut vastassaan yhtään kansakunnallista vihollista. Ei siis ollut mitään suuria ulkoisia selkkauksia, jotka olisivat voineet kiihottaa toimintatarmoa, jouduttaa vallankumouksen kehityskulkua, pakottaa väliaikaista hallitusta eteenpäin tai heittää sen yli laidan. Pariisin proletariaatti, joka piti tasavaltaa omana luomuksenaan, tervehti luonnollisesti väliaikaisen hallituksen jokaista tekoa, joka auttoi hallitusta lujittamaan asemaansa porvarillisessa yhteiskunnassa. Hallitus suostui mielellään tekemään Caussidièrelle poliisipalveluksia omaisuuden suojelemiseksi Pariisissa ja antoi Louis Blancin sovitella työläisten ja isäntien välisiä palkkariitoja. Se katsoi point d'honneur [21] pitää Euroopan silmissä tasavallan porvarillista kunniaa loukkaamattomana. Tasavalta ei kohdannut mitään, ei ulkoista eikä sisäistä vastarintaa. Tämä sai sen riisumaan aseensa. Sen tehtävänä ei ollut enää maailman vallankumouksellinen uudistaminen, vaan sopeutuminen porvarillisen yhteiskunnan oloihin. Miten fanaattisesti väliaikainen hallitus ryhtyi käsiksi tuohon tehtävään, siitä ovat parhaana todistuksena sen finanssitoimenpiteet. Valtionluotto ja yksityisluotto olivat tietysti järkkyneet. Valtionluotto perustuu uskoon, että valtio antautuu rahajuutalaisten riistettäväksi. Mutta vanha valtio oli kadonnut, ja vallankumous suuntautui ennen kaikkea rahaylimystöä vastaan. Euroopan viime kauppapulan järkytykset eivät olleet vielä päättyneet. Vararikkoja tapahtui vielä toinen toisensa jälkeen. Yksityisluotto oli siis lamautunut, tavarain kiertokulku estynyt, tuotanto tyrehtynyt jo ennen helmikuun vallankumouksen puhkeamista. Vallankumouksellinen kriisi pahensi kauppapulaa. Kun kerran yksityisluotto perustuu uskoon, että porvarillinen tuotanto suhteittensa koko laajuudessa, porvarillinen järjestys pysyy koskemattomana ja loukkaamattomana, niin kuinka täytyikään vaikuttaa siihen vallankumouksen, joka asetti kyseenalaiseksi itse porvarillisen tuotannon perustan, proletariaatin taloudellisen orjuuden, ja nosti pörssin vastakohdaksi Luxembourgin sfinksin? Proletariaatin nousu on porvarillisen luoton hävittämistä, sillä se on porvarillisen tuotannon ja sen järjestyksen hävittämistä. Valtionluotto ja yksityisluotto ovat taloudellinen lämpömittari, joka osoittaa vallankumouksen intensiteettiä. Vallankumouksen hehku ja luomisvoima lisääntyvät samassa mitassa kuin luotto vähenee. Väliaikainen hallitus tahtoi hävittää tasavallan porvaristonvastaisen ulkomuodon. Siksi sen täytyi ennen kaikkea koettaa turvata tuon uuden valtiomuodon vaihtoarvo, sen pörssikurssi. Tasavallan kurssin noteerausten noustessa yksityisluottokin oli jälleen ehdottomasti nouseva. Poistaakseen pienimmätkin epäilykset tasavallan haluttomuudesta tai kykenemättömyydestä täyttää monarkialta perimiään sitoumuksia ja herättääkseen luottamusta tasavallan porvarilliseen moraaliin ja maksukykyyn väliaikainen hallitus turvautui yhtä halpahintaiseen kuin lapselliseenkin kerskailuun. Se maksoi valtion velkojille jo ennen laillista maksuaikaa 5, 4 1/2 ja 4 prosentin korot. Kapitalistien porvarillinen itsevarmuus palautui äkkiä, kun he näkivät, kuinka pelokkaan kiireellisesti heidän luottamustaan koetettiin ostaa. Tuo teatteritemppu, joka riisti siltä käteiset rahavarat, ei tietenkään vähentänyt väliaikaisen hallituksen rahapulaa. Finanssipulaa ei voitu enää pitää kauemmin salassa, ja pikkuporvarien, palvelijain ja työläisten täytyi maksaa omasta taskustaan valtion velkojille tuotettu mieluisa yllätys. Selitettiin, ettei sataa frangia suuremmalle summalle annettuja säästöpankkikirjoja vaihdeta enää rahaksi. Säästöpankkeihin talletetut summat takavarikoitiin ja muutettiin hallituksen asetuksella valtionvelaksi, jota ei tulla maksamaan takaisin. Tasavalta katkeroitti näin ilmankin ahtaalla olleiden pikkuporvareiden mielen. Saatuaan säästöpankkikin ojensa tilalle valtion velkakirjat heidän oli pakko mennä pörssiin myymään niitä ja antautua siten suoraa päätä niiden pörssijuutalaisten käsiin, joita vastaan helmikuun vallankumous oli suunnattu. Heinäkuun monarkian aikana vallinneen rahaylimystön temppelinä oli pankki. Niin kuin pörssi hallitsee valtionluottoa, niin myös pankki hallitsee kauppaluottoa. Helmikuun vallankumous uhkasi välittömästi paitsi pankin herruutta myös sen olemassaoloakin; siksi pankki koetti alusta pitäen saattaa tasavallan huonoon huutoon tekemällä luotottomuuden yleiseksi. Se lakkasi äkkiä antamasta luottoa pankkiireille, tehtailijoille ja kauppiaille. Tämä manööveri, aiheuttamatta heti vastavallankumousta, antoi väistämättä takaiskun pankille itselleen. Kapitalistit ottivat pois rahansa, jotka he olivat tallettaneet pankin kellareihin. Pankinsetelien omistajat syöksyivät pankin kassaluukuille vaihtaakseen setelinsä kullaksi ja hopeaksi. Väliaikainen hallitus olisi voinut ilman väkivaltaista sekaantumista, laillista tietä pakottaa pankin vararikkoon —, sen olisi vain pitänyt olla toimettomana ja jättää pankki oman onnensa nojaan. Pankin vararikko olisi ollut vedenpaisumus, joka olisi silmänräpäyksessä pyyhkäissyt Ranskan maaperältä rahaylimystön, tuon tasavallan mahtavimman ja vaarallisimman vihollisen, tuon heinäkuun monarkian kultaisen jalustan. Pankin jouduttua vararikkoon porvariston itsensä olisi täytynyt pitää viimeisenä epätoivoisena pelastusyrityksenä sitä, että hallitus perustaa kansallispankin ja saattaa kansallisen luoton kansakunnan valvonnan alaiseksi. Sen sijaan väliaikainen hallitus määräsi pankinseteleille pakkokurssin. Se teki enemmänkin. Se muutti kaikki maakuntapankit Ranskan pankin haaraosastoiksi ja antoi sen levittää verkkonsa yli koko Ranskan. Myöhemmin se asetti valtion metsät takeeksi lainasta, josta se sopi pankin kanssa. Siten helmikuun vallankumous voimisti ja laajensi välittömästi pankkiylimystöä, joka sen oli määrä syöstä nurin. Väliaikainen hallitus kuitenkin köykistyi entisestään yhä kasvavan vajauksen painon alla. Se kerjäsi turhaan isänmaallisia uhreja. Ainoastaan työläiset heittivät sille almuja. Oli pakko turvautua sankarilliseen keinoon, uuden veron säätämiseen. Entä ketä piti verottaa? Pörssikarhujako, pankkikuninkaitako, valtionvelkojiako, koroillaeläjiäkö, teollisuudenharjoittajiako? Sillä tavalla ei voitu tehdä tasavaltaa mieluisaksi porvaristolle. Se olisi toisaalta merkinnyt valtionluoton ja kauppaluoton vaarantamista, samalla kun toisaalta koetettiin ostaa sitä niin suurilla uhrauksilla ja nöyryytyksillä. Mutta jonkunhan oli hellitettävä kukkaronsa nauhoja. Kenet määrättiin porvarillisen luoton uhriksi? Jacques le bonhomme, [22] talonpoika. Väliaikainen hallitus määräsi maksettavaksi neljän välittömän veron kultakin frangilta neljäkymmentä viisi centimeä lisäveroa. Hallituksen lehdistö uskotteli Pariisin proletariaatille, että tuo vero rasittaisi etupäässä suurtilallisia, restauraation myöntämän miljardin [23] omistajia. Todellisuudessa se koitui rasitukseksi ennen kaikkea talonpoikaisluokalle, ts. Ranskan kansan valtaenemmistölle. Talonpoikien oli suoritettava helmikuun vallankumouksen kustannukset, heistä sai vastavallankumous pääaineksensa. Uusi 45 centimen vero oli Ranskan talonpojalle elinkysymys, ja hän vuorostaan teki siitä tasavallan elämänkysymyksen. Siitä hetkestä alkaen tasavalta oli Ranskan talonpojalle samaa kuin 45 centimen lisävero, ja Pariisin proletariaatissa talonpoika näki tuhlaajan, joka elosteli hänen kustannuksellaan. Kun vuoden 1789 vallankumous aloitti siitä, että poisti talonpoikien feodaaliset rasitukset, niin 1848 vallankumous teki itsensä tunnetuksi määräämällä maalaisväestölle uuden veron ollakseen vaarantamatta pääomaa ja pitääkseen sen valtiokoneiston käynnissä. Väliaikainen hallitus olisi voinut poistaa kaikki nuo haitat ja sysätä valtion entisiltä raiteiltaan ainoastaan yhdellä keinolla, nimittäin julistamalla valtion vararikkoon. Kaikki muistavat, miten korkealentoisesti Ledru-Rollin kertoi jälkeenpäin kansalliskokouksessa siveellisestä suuttumuksestaan, jolla hän oli torjunut pörssikoronkiskurin Fouldin, Ranskan nykyisen finanssiministerin, moisen ehdotuksen. Fouldin ehdotus oli kuitenkin omena tiedonpuusta. Tunnustamalla vekselin, jonka vanha porvarillinen yhteiskunta oli asettanut valtiolle, väliaikainen hallitus joutui tuon yhteiskunnan alaiseksi. Siitä tuli porvarillisen yhteiskunnan ahdistettu velallinen, sen sijaan että olisi asettunut sitä vastaan uhkaavana velkojana, joka vaatii vanhojen vallankumousvelkojen maksua. Sen täytyi lujittaa höltyneitä porvarillisia suhteita täyttääkseen sitoumukset, jotka olivat vain noiden suhteiden puitteissa täytettävissä. Luotosta tuli sen elinehto ja proletariaatille tehdyt myönnytykset ja sille annetut lupaukset muuttuivat kahleiksi, jotka täytyi murtaa. Työläisten vapautus, yksin korulauseenakin, muodostui uudelle tasavallalle sietämättömäksi vaaraksi, sillä tuo vaatimus oli pysyvä vastalause sellaisen luoton ennallistamista vastaan, joka pohjaa olemassaolevien taloudellisten luokkasuhteiden varmaan ja horjumattomaan hyväksymiseen. Täytyi siis tehdä selvää työläisistä. Helmikuun vallankumous oli vienyt armeijan pois Pariisista. Kansalliskaarti, ts. sekalainen porvaristo, oli ainoa sotilaallinen voima. Se ei kuitenkaan tuntenut vetävänsä yksinään vertoja proletariaatille. Lisäksi sen oli pakko, joskin mitä sitkeimmän vastarinnan ja satojen erilaisten estelyjen jälkeen avata vähitellen ja osittaisesti pääsy riveihinsä aseistetuille proletaareille. Oli olemassa enää vain yksi keino: asettaa osa proletaareista toista osaa vastaan. Tässä tarkoituksessa väliaikainen hallitus muodosti 15–20 -vuotiaista nuorista miehistä 24 pataljoonaa mobiilikaartia, kussakin pataljoonassa tuhannen miestä. Nämä olivat suurimmaksi osaksi ryysyköyhälistöä, jota on kaikissa suurkaupungeissa. Se on teollisuusproletariaatista jyrkästi eroava joukko, varkaiden ja kaikenlaisten rikollisten värväyskerros, johon kuuluu yhteiskunnan jätteistä elävää ja vakinaista ammattia vailla olevaa väkeä, kulkureita, gens sans feu et sans aveu; nämä ihmiset eroavat toisistaan kansakuntansa sivistysasteesta riippuen, mutta säilyttävät aina latsaroniluonteensa; [24] siinä nuorukaisiässä, jossa väliaikainen hallitus heidät värväsi, he olivat kokonaan käskettävissä, pystyivät yhtä hyvin mitä sankarillisimpiin tekoihin ja suurimpaan uhrautuvuuteen kuin alhaisimpiin roistontekoihin ja mitä halpamaisimpaan lahjusten ottoon. Väliaikainen hallitus maksoi heille 1 frangin 50 centimea päivältä, ts. osti heidät. Se antoi heille erikoisen sotilaspuvun, ts. erotti heidät ulkonaisesti puseronkäyttäjistä. Heidän johtajikseen määrättiin osaksi vakinaisen sotaväen upseereja, osaksi he itse valitsivat niiksi nuoria porvarispoikia, jotka lumosivat heidät äänekkäillä puheilla kuolemasta isänmaan puolesta ja uskollisuudesta tasavallalle. Pariisin proletariaattia vastassa oli siis sen omasta keskuudesta haalittu armeija, johon kuului 24 000 nuorekkaan voimakasta, huimapäistä miestä. Mobiilikaartin marssiessa Pariisin katuja proletariaatti huusi sille eläköötä. Se katsoi heidät etumaisiksi barrikaditaistelijoikseen. Se piti heitä porvarillisen kansalliskaartin vastakohtana olevana proletaarikaartina. Sen erehdys oli anteeksiannettava. Mobiilikaartin lisäksi hallitus päätti kerätä ympärilleen vielä teollisen työläisarmeijan. Ministeri Marie toimitti niin sanottuihin kansallistyöhuoneisiin satatuhatta työläistä, jotka pula ja vallankumous olivat heittäneet kadulle. Tuon korean nimen takana ei ollut mitään muuta, kuin että työläisiä käytettiin ikävystyttäviin, yksitoikkoisiin tuottamattomiin maatöihin, joissa maksettiin 23 souta työpalkkaa. Kansallistyöhuoneet eivät olleet mitään muuta kuin taivasalla olevia englantilaisia workhouses, työtaloja. [25] Väliaikainen hallitus luuli muodostaneensa niissä toisen proletaariarmeijan työläisiä itseään vastaan. Tällä kertaa porvaristo erehtyi kansallistyöhuoneisiin nähden samaten, kuin työläiset erehtyivät mobiilikaartiin nähden. Porvaristo oli luonut kapina-armeijan. Eräs tarkoitus oli sittenkin saavutettu. Kansallistyöhuoneet — sitä nimeä kantoivat kansan työverstaat, joita Louis Blanc propagoi Luxembourgissa. Luxembourgin suunnitelman suoranaiseksi vastakohdaksi suunnitellut Marien työhuoneet antoivat, koska kyltti oli sama, aihetta juonitella erehdyksillä samaan tapaan kuin espanjalaisessa palvelijakomediassa. Väliaikainen hallitus levitti itse salavihkaa huhua, että nuo kansallistyöhuoneet ovat Louis Blancin keksimiä, ja se tuntui sitäkin uskottavammalta, kun Louis Blanc, kansallistyöhuoneiden profeetta, oli väliaikaisen hallituksen jäsen. Pariisin porvaristosta, joka puoleksi naiivisti, puoleksi tarkoituksellisesti sotki nämä kaksi asiaa, sekä Ranskan ja Euroopan keinotekoisesti ylläpidetyn mielipiteen mukaan nuo työtalot olivat ensi kerran toteutettua sosialismia, joka asetettiin niiden ohella kaakinpuuhun. Elleivät sisältönsä, niin nimensä puolesta nuo kansallistyöhuoneet olivat proletariaatin olennoitunut vastalause porvarillista teollisuutta, porvarillista luottoa ja porvarillista tasavaltaa vastaan. Niinpä porvariston koko viha kohdistuikin niihin. Porvaristo oli havainnut ne kohdaksi, johon se saattoi kohdistaa iskunsa, heti kun se oli kyllin vahvistunut sanoutuakseen avoimesti irti helmikuun harhakuvitelmista. Niin ikään pikkuporvarien koko mielipaha, koko harmi kohdistui noihin kansallistyöhuoneisiin, tuohon yleiseen maalitauluun. Hampaitaan kiristellen he laskivat summia, joita proletaariset tyhjäntoimittajat nielivät, samalla kun heidän oma asemansa kävi päivä päivältä yhä sietämättömämmäksi. Valtion eläke näennäisestä työstä — sitä on sosialismi, murisivat he itsekseen. Kansallistyöhuoneista, Luxembourgin mahtipontisista lausunnoista, Pariisin työläisten katukulkueista — niistä etsivät he kurjuutensa syytä. Eikä kukaan kiihkoillut luuloteltuja kommunistien salahankkeita vastaan enemmän kuin pikkuporvari, joka hoippui vararikon kuilun partaalla vailla pelastumismahdollisuuksia. Edessä olevassa porvariston ja proletariaatin välisessä yhteenotossa kaikki etuisuudet, kaikki ratkaisevat asemat, yhteiskunnan kaikki keskikerrokset olivat siis porvariston käsissä, samaan aikaan kuin helmikuun vallankumouksen aallot vyöryivät korkeina yli koko mannermaan ja jokainen uusi posti toi uuden tiedon vallankumouksesta, milloin Italiasta, milloin Saksasta, milloin Euroopan etäisimmältä kaakkoiskulmalta ja piti yllä kansan yleistä huumausta tuomalla sille alituisesti todisteita sen voitosta, jonka hedelmät olivat jo luisumassa sen käsistä. Maaliskuun 17. päivänä ja huhtikuun 16. päivänä tapahtuivat ensimmäiset kahakat suuressa luokkataistelussa, joka oli kytenyt porvarillisen tasavallan uumenissa. Maaliskuun 17. päivänä tuli ilmi proletariaatin kaksinainen asema, joka ei sallinut tehdä mitään ratkaisevaa. Proletariaatin mielenosoituksen tarkoituksena oli alunperin saada väliaikainen hallitus takaisin vallankumouksen raiteille, pakottaa se tarpeen vaatiessa erottamaan hallituksen porvarilliset jäsenet ja lykkäämään kansalliskokouksen ja kansalliskaartin vaalipäivää. Mutta 16. maaliskuuta kansalliskaartissa edustettu porvaristo järjesti mielenosoituksen väliaikaista hallitusta vastaan. Huutaen: »à bas Ledru-Rollin!» [26] se lähti kaupungintalon luo. Tämä pani kansan huutamaan maaliskuun 17. päivänä: »Eläköön Ledru-Rollin! Eläköön väliaikainen hallitus!» Vastustaakseen porvaristoa sen oli pakko asettua porvarillisen tasavallan puolelle, jonka säilyminen näytti sen mielestä kyseenalaiselta. Kansa lujitti väliaikaisen hallituksen asemaa, sen sijaan että olisi alistanut sen itselleen. Maaliskuun 17. päivä raukesi melodramaattiseen näytelmään, ja joskin Pariisin proletariaatti näytti sinä päivänä vielä kerran jättiläisvoimansa, niin se vain vahvisti porvariston päätöstä väliaikaisessa hallituksessa sekä sen ulkopuolella murskata se. Huhtikuun 16. päivä oli väliaikaisen hallituksen ja porvariston yhteisesti aikaansaamaa väärinkäsitystä. Työläisiä oli kokoontunut lukuisasti Mars-kentälle ja hippodromille kansalliskaartin pääesikunnan vaalien valmistelemisen merkeissä. Yhtäkkiä ympäri Pariisia, sen toisesta päästä toiseen levisi salamannopeasti huhu, että työläiset olivat Louis Blancin, Blanquin, Cabetin ja Raspailin johdolla kokoontuneet aseistettuina Mars-kentälle marssiakseen sieltä kaupungintalolle, kukistaakseen väliaikaisen hallituksen ja nimittääkseen kommunistisen hallituksen. Yleinen hälytys — Ledru-Rollin, Marrast ja Lamartine kiistelivät myöhemmin tämän aloitteenteon kunniasta — ja tunnissa on 100 000 miestä aseissa, kaupungintalo on kokonaisuudessaan kansalliskaartin miehittämä, kaikkialla Pariisissa jylisevät huudot: »Alas kommunistit! Alas Louis Blanc, Blanqui, Raspail, Cabet!» Lukemattomat lähetystöt, kaikki valmiina pelastamaan isänmaata ja yhteiskuntaa, käyvät ilmaisemassa uskollisuutensa väliaikaiselle hallitukselle. Kun työläiset vihdoin saapuvat kaupungintalon edustalle antaakseen väliaikaiselle hallitukselle isänmaallisen kolehdin, jonka he olivat koonneet Mars-kentällä, he saavat kummikseen kuulla, että porvarillinen Pariisi on mitä varovaisimmin järjestetyssä näennäisessä taistelussa lyönyt heidän varjonsa. Huhtikuun 16. päivän hirvittävä attentaatti antoi tekosyyn armeijan kutsumiseen takaisin Pariisiin, mikä olikin kömpelösti lavastetun komedian varsinainen tarkoitus, ja taantumuksellisiin federalistisiin mielenosoituksiin maakunnissa. Toukokuun 4. päivänä kokoontui yleisillä välittömillä vaaleilla valittu kansalliskokous. [27] Yleisellä äänioikeudella ei ollut sitä taikavoimaa, minkä vanhan ajan tasavaltalaiset olivat uskotelleet sillä olevan. Koko Ranskaa, ainakin ranskalaisten enemmistöä he pitivät citoyeneina [28] , joiden edut, käsitykset jne. olivat samanlaisia. Se oli heidän kansanpalvontaansa. Vaalit kuitenkin toivat heidän mielikuvituksellisen kansansa sijasta päivänvaloon todellisen kansan, ts. niiden eri luokkien edustajat, joihin kansa jakaantuu. Olemme jo tulleet huomaamaan, mikä pani talonpojat ja pikkuporvarit äänestämään taisteluhaluisen porvariston ja restauraatiokiihkoisten suurmaanomistajien johdolla. Joskaan yleinen äänioikeus ei ollut se ihmeitä tekevä taikasauva, jona tasavaltalaiset pyhät yksinkertaisuudet olivat sitä pitäneet, niin sillä oli sittenkin toinen verrattomasti suurempi ansio: se antoi alun luokkataistelulle, pani porvarillisen yhteiskunnan keskikerrokset luopumaan nopeasti harhaluuloistaan ja erehdyksistään, se nosti riistäjäluokan kaikki ryhmät kerralla valtion huipuille riisuen siten niiden pettävän naamion, jota vastoin monarkia sensuksineen oli kompromettoinut ainoastaan tiettyjä porvarisryhmiä sallien muiden olla piilossa kulissien takana ja ympäröidä itsensä yhteisen opposition sädekehällä. Perustuslakiasäätävässä kansalliskokouksessa, joka kokoontui toukokuun 4. päivänä, olivat voitolla porvarillis-tasavaltalaiset, »Nationalin» tasavaltalaiset. Yksinpä legitimistit ja orleanistitkin uskalsivat aluksi näyttäytyä vain porvarillisen tasavaltaisuuden naamion suojassa. Taistelu proletariaattia vastaan voitiin aloittaa ainoastaan tasavallan nimessä. Toukokuun 4. päivästä, ei helmikuun 25. päivästä, alkaa tasavalta, so. Ranskan kansan tunnustama tasavalta; se ei ole se tasavalta, minkä Pariisin proletariaatti pakotti väliaikaisen hallituksen julistamaan, ei se tasavalta, mihin kuului sosiaalisia instituutioita, ei se unelmakuva, joka väikkyi barrikaditaistelijain mielessä. Kansalliskokouksen julistama ainoa laillinen tasavalta ei ole mikään vallankumouksellinen ase porvarillista järjestystä vastaan, vaan päinvastoin tämän järjestyksen poliittinen rekonstruktio, joka lujittaa poliittisesti porvarillista yhteiskuntaa, sanalla sanoen, se on porvarillinen tasavalta. Tuo väite kaikui kansalliskokouksen puhujalavalta ja sai vastakaikua koko tasavaltalaisessa ja tasavaltalaisvastaisessa porvarilehdistössä. Olemme huomanneet, ettei helmikuun tasavalta tosiaankaan ollut eikä voinut olla mikään muu kuin porvarillinen tasavalta, jos kohta väliaikaisen hallituksen olikin proletariaatin välittömästä painostuksesta julistettava se tasavallaksi, jossa oli sosiaalisia instituutioita; että Pariisin proletariaatti oli vielä kykenemätön menemään muuten kuin ajatuksissaan, mielikuvituksessaan porvarillista tasavaltaa pitemmälle ja edesauttoi sitä kaikkialla, missä se todella toimi; että proletariaatille annetut lupaukset muodostuivat sietämättömäksi vaaraksi uudelle tasavallalle ja väliaikaisen hallituksen koko elämänkulku supistui yhtämittaiseksi taisteluksi proletariaatin vaatimuksia vastaan. Kansalliskokouksen kautta oli koko Ranska tuomitsemassa Pariisin proletariaattia. Kokous särki heti helmikuun vallankumouksen sosiaaliset harhakuvitelmat, se julisti suoraan porvarillisen tasavallan, ainoastaan porvarillisen tasavallan. Nimittämästään toimeenpanokunnasta se erotti tuota pikaa proletariaatin edustajat Louis Blancin ja Albertin; se hylkäsi ehdotuksen erikoisen työministeriön muodostamisesta ja otti myrskyisin suosionhuudoin vastaan ministeri Trélatin selityksen: »Kysymys on enää vain entisten työolojen palauttamisesta.» Tuokaan ei riittänyt. Työläiset olivat taistelleet helmikuun tasavallan porvariston ollessa passiivisesti apuna. Proletaarit pitivät itseään oikeutetusti helmikuun voittajina ja esittivät voittajan ylimielisiä vaatimuksia. Heidät oli voitettava katutaistelussa, heille oli näytettävä, että he kärsivät tappion heti, kun eivät taistele yhdessä porvariston kanssa, vaan sitä vastaan. Niin kuin aikanaan helmikuun tasavalta ja sen myönnytykset sosialismin hyväksi vaativat toteutuakseen proletariaattia yhtymään porvariston kanssa taisteluun kuningasvaltaa vastaan, niin nyt oli välttämätön toinen taistelu, jotta tasavalta olisi vapautunut noista sosialismille tehdyistä myönnytyksistä ja porvarillinen tasavalta olisi virallisesti vahvistanut hallitsevan asemansa. Porvariston täytyi torjua ase kädessä proletariaatin vaatimukset. Porvarillisen tasavallan todellisena syntymäsijana ei ollut helmikuun voitto, vaan kesäkuun tappio. Proletariaatti joudutti ratkaisua tunkeutumalla toukokuun 15. päivänä kansalliskokoukseen, yrittäen tuloksettomasti saada takaisin vallankumouksellisen vaikutusvaltansa ja saaden aikaan vain sen, että sen tarmokkaimmat johtajat joutuivat porvariston vanginvartijoiden käsiin. [29] Il faut en finir! — Tästä tilanteesta on tehtävä loppu! Tällä huudolla kansalliskokous ilmaisi päättäneensä pakottaa proletariaatin ratkaisevaan taisteluun. Toimeenpanokunta antoi joukon yllyttäviä määräyksiä, kuten kansan kokoontumista estävän kiellon jne. Perustuslakiasäätävän kansalliskokouksen puhujalavalta suorastaan provosoitiin, häväistiin ja pilkattiin työläisiä. Varsinaisena hyökkäyskohteena olivat kuitenkin, kuten olemme nähneet, kansallistyöhuoneet. Perustuslakiasäätävä kokous antoi niistä käskevän viittauksen toimeenpanokunnalle, joka odottikin vain sitä, että sen suunnitelma esitettäisiin kansalliskokouksen käskynä. Toimeenpanokunta aloitti siitä, että se vaikeutti pääsyä kansallistyöhuoneisiin, muutti päiväpalkan kappalepalkaksi, karkotti Pariisin ulkopuolella syntyneet työläiset Sologneen muka maatöihin. Nuo maatyöt, niin kuin pettyneinä takaisin palanneet työläiset ilmoittivat tovereilleen, olivat vain retorinen kaava, jolla kaunisteltiin heidän karkottamistaan. Kesäkuun 21. päivänä julkaistiin vihdoin »Moniteurissa» säädös, jossa kaikki naimattomat työläiset määrättiin ajettaviksi väkivaltaisesti pois kansallistyöhuoneista tai merkittäviksi armeijan kirjoihin. Työläisille ei jäänyt valinnan varaa, heidän täytyi joko nääntyä nälkään tai hyökätä. He vastasivat kesäkuun 22. päivänä jättiläiskapinalla, josta tuli ensimmäinen suurtaistelu niiden kahden luokan välillä, joihin uudenaikainen yhteiskunta jakautuu. Se oli taistelu porvarillisen järjestelmän säilyttämisestä ja tuhoamisesta. Tasavallan verhona ollut huntu repesi. On tunnettua, miten verrattoman urhoollisesti ja taidokkaasti työläiset ilman päälliköitä, ilman yhteistä suunnitelmaa, ilman varoja ja suurimmaksi osaksi ilman aseita pitivät viisi päivää lujilla armeijaa, mobiilikaartia, Pariisin kansalliskaartia ja maaseudulta saapuneita kansalliskaartilaisia. Kuten tunnettua, porvaristo kosti kokemansa kuolemanpelon ennen kuulumattoman raa'asti ja surmasi yli 3 000 vankia. Ranskan demokratian julkiset edustajat olivat siinä määrin tasavaltalaisen ideologian kahleissa, että he vasta muutamia viikkoja myöhemmin alkoivat käsittää, mikä merkitys oli ollut kesäkuun taistelulla. He olivat ikään kuin taintuneet ruudinsavusta, jossa heidän mielikuvituksellinen tasavaltansa hajosi. Sitä välitöntä vaikutelmaa, minkä kesäkuun tappiosta saamamme tieto meihin teki, lukija sallinee kuvailla »Neue Rheinische Zeitungin» sanoin: »Helmikuun vallankumouksen viimeinen virallinen jäännös, toimeenpanokunta, on vakavain tapahtumain pakosta hajonnut kuin utukuva. Lamartinen ilotulitus on muuttunut Cavaignacin tykkituleksi. Siinä on se fraternité, veljeys kahden toisilleen vastakkaisen luokan välillä, joista toinen riistää toista, se helmikuussa julistettu fraternité, joka oli kirjoitettu suurin kirjaimin koko Pariisin julkisivuun, jokaisen vankilan, jokaisen kasarmin muuriin. Sen todellinen, väärentämätön, proosallinen ilmaisu on kansalaissota, kansalaissota hirmuisimmassa muodossaan, työn ja pääoman välinen sota. Tuo veljeys liekehti Pariisin kaikissa ikkunoissa kesäkuun 25. päivän illalla, kun porvariston Pariisi järjesti ilotulituksen, samaan aikaan kun proletariaatin Pariisi paloi, vuoti verta ja vaikeroi. Veljeyttä kesti juuri niin kauan kuin porvariston edut löivät yhteen proletariaatin etujen kanssa. Vuoden 1793 vanhan vallankumousperimyksen pedantit, sosialistiset doktrinäärit, jotka kerjäsivät porvaristolta almuja kansalle ja joiden sallittiin pitää pitkiä saarnoja ja kompromettoida itseään niin kauan kuin proletaarileijonaa täytyi tuudittaa uneen; tasavaltalaiset, jotka tarvitsivat entistä porvarillista järjestystä, mutta ilman kruunupäätä; dynastisen opposition miehet, joille sattuma lykkäsi ministerinvaihdoksen asemesta hallitsijasuvun kukistumisen; legitimistit, jotka eivät tahtoneet riisua pois livreetä, vaan ainoastaan muuttaa sen kuosia — nämä olivat niitä liittolaisia, joiden kanssa kansa suoritti helmikuunsa... Helmikuun vallankumous oli kaunis vallankumous, yleistä myötätuntoa saanut vallankumous, sillä siinä ilmenneet kuningasvallan vastaiset ristiriidat uinuivat kehittymättöminä, sovinnollisina vieri vieressä ja sen taustana ollut sosiaalinen taistelu oli vain epämääräistä, pelkkää puhetta, sanallista. Kesäkuun vallankumous on iljettävä, vastenmielinen vallankumous, sillä siinä puheet vaihtuivat tekoihin ja tasavalta paljasti itse hirviön pään lyömällä pois sen naamiona ja verhona olleen kruunun. — Järjestys! oli Guizotin taisteluhuuto. Järjestys! huusi Sebastiani, guizotilainen, kun venäläiset valtasivat Varsovan. Järjestys! huutaa Cavaignac, tuo Ranskan kansalliskokouksen ja tasavaltalaisen porvariston raaka kaiku. Järjestys! jyrisi hänen kartessitulensa raadellessaan proletariaatin ruumista. Vuodesta 1789 lähtien yksikään Ranskan porvariston lukuisista vallankumouksista ei ollut attentaatti järjestystä vastaan, sillä ne jättivät ennalleen luokkaherruuden, työläisten oijuuden, porvarillisen järjestyksen, niin usein kuin tuon herruuden ja tuon orjuuden poliittinen muoto vaihtuikin. Kesäkuu kajosi tuohon järjestykseen. Voi Kesäkuuta!» (»Neue Rheinische Zeitung», 29. kesäkuuta 1848.) Voi Kesäkuuta! vastaa kaiku Euroopasta. Porvaristo pakotti Pariisin proletariaatin kesäkuun kapinaan. Jo tämä seikka tuomitsi sen epäonnistumaan. Mikään välitön tiedostettu tarve ei pakottanut proletariaattia tahtomaan porvariston väkivaltaista kukistamista eikä proletariaatti vielä kyennytkään tuohon tehtävään. »Moniteurin» täytyi ilmoittaa sille virallisesti, että se aika oli ollut ja mennyt, jolloin tasavalta näki aiheelliseksi tehdä kunniaa proletariaatin harhakuvitelmille, ja vasta tappio sai proletariaatin vakuuttumaan siitä totuudesta, että sen aseman pieninkin parantaminen pysyy utopiana porvarillisen tasavallan puitteissa, utopiana, joka muuttuu rikokseksi heti kun se tahdotaan toteuttaa. Proletariaatin muodoltaan ylenpalttiset, mutta sisällöltään pikkumaiset ja sinänsä vielä porvarilliset vaatimukset, joihin se tahtoi pakottaa helmikuun tasavallan myöntymään, vaihtuivat silloin rohkeaksi vallankumoukselliseksi taistelutunnukseksi: Porvaristo kukistettava! Työväenluokan diktatuuri! Tehdessään hautausmaastaan porvarillisen tasavallan syntymäsijan proletariaatti pakotti oitis tuon tasavallan esiintymään aidossa muodossaan, valtiona, jonka tunnustettuna tarkoituksena on pääoman herruuden ja työn orjuuden ikuistaminen. Tuon arpisen, leppymättömän, voittamattoman vihollisen — voittamattoman, koska sen olemassaolo on porvariston elinehto — ollessa alituisesti näkösällä, porvariston herruuden täytyi heti kaikista kahleista vapauduttuaan muuttua porvariston terroriksi. Kun proletariaatti on toistaiseksi syrjäytetty näyttämöltä ja porvariston diktatuuri tunnustettu julkisesti, porvarillisen yhteiskunnan keskikerrosten, pikkuporvaristen ja talonpoikaisten, täytyi liittyä proletariaattiin sitä läheisemmäksi mitä enemmän niiden asema huononi ja niiden ja porvariston välinen vastakohtaisuus kärjistyi. Niin kuin ne johtivat ennen kurjuutensa syyn proletariaatin voimistumisesta, niin niiden oli nyt johdettava se proletariaatin tappiosta. Kun kesäkuun kapina kohotti kaikkialla mannermaalla porvariston itsetietoisuutta ja sai porvariston liittoutumaan julkisesti feodaalisen kuningasvallan kanssa kansaa vastaan, niin kuka on tämän liiton ensimmäinen uhri? Mannermaan porvaristo itse. Kesäkuun tappio esti sitä lujittamasta valtaansa ja saamasta kansaa pysymään puoleksi tyytyväisenä, puoleksi masentuneena porvarillisen vallankumouksen alimmalla asteena. Kesäkuun tappio paljasti vihdoin Euroopan despoottisille mahdeille sen salaisuuden, että Ranskan täytyi hinnalla millä hyvänsä säilyttää ulkoinen rauha voidakseen käydä sisäistä kansalaissotaa. Siten saatettiin Venäjän, Itävallan ja Preussin ylivallan alaiseksi kansat, jotka olivat aloittaneet taistelun kansallisen riippumattomuutensa puolesta, mutta samalla noiden kansallisten vallankumousten kohtalo tuli riippuvaksi proletaarisen vallankumouksen kohtalosta ja niiden näennäinen itsenäisyys ja riippumattomuus suuresta sosiaalisesta mullistuksesta katosi. Unkarilainen enempää kuin puolalainen tai italialainen ei ole oleva vapaa niin kauan kuin työläinen pysyy orjana! Vihdoin Pyhän allianssin voitto muutti sikäli Euroopan oloja, että jokainen uusi proletariaatin kapina Ranskassa johtanee välittömästi maailmansotaan. Ranskan uusi vallankumous joutuu pakosta jättämään heti kansallisen maaperän ja valtaamaan eurooppalaisen areenan, jolla vain voikin toteutua 19. vuosisadan sosiaalinen vallankumous. Vasta kesäkuun tappio siis loi olot, joissa Ranska voi panna alulle Euroopan vallankumouksen. Kolmivärisestä lipusta tuli vasta kesäkuun kapinoitsijoiden vereen kastettuna Euroopan vallankumouksen lippu — punainen lippu! Me sanomme: Vallankumous on kuollut. Eläköön vallankumous! [1] sanaleikki: »compère» tarkoittaa sekä »kummi» että »vehkeily-, seikkailukumppani». — Toim. [2] Orléansin herttua nousi Ranskan valtaistuimelle Ludvig Filipin nimellä Ranskan vuoden 1830 heinäkuun vallankumouksen jälkeen Toim. [3] 5. ja 6. kesäkuuta 1832 oli kapina Pariisissa, jonka yhteydessä työläiset rakensivat barrikadeja. Huhtikuussa 1834 Lyonin työläiset nousivat kapinaan, joka oli Ranskan proletariaatin ensimmäisiä joukkoesiintymiä. Kapina jota tasavaltalaiset tukivat muissakin kaupungeissa, varsinkin Pariisissa, tukahdutettiin julmasti. Pariisissa 12. toukokuuta 1839 puhjenneen kapinan, jossa vallankumoukselliset työläiset esittivät niin ikään pääosaa, oli järjestänyt A. Blanquin ja A. Barbèsin johtama salainen tasavaltalais-sosialistinen Vuodenaikojen yhdistys. Kapina kukistettiin sotaväen ja kansalliskaartin voimin. Toim. [4] äänioikeutettujen piirin, äänioikeutettujen. Toim. [5] Robert Macaire, kuuluisan ranskalaisen näyttelijän Frédérick Lemaîtren luoma ja Honoré Daumierin pilakuvissaan ikuistama ovelan liikemiesveijarin henkilöhahmo. Toim. [6] huonomaineisiin pesiin. Toim. [7] »Alas suurvarkaat! Alas murhaajat!» Toim. [8] »Rothschildien hallitsijasuku». Toim. [9] »Koronkiskurit ovat aikakautemme kuninkaita». Toim. [10] Ei ropoakaan mainetta varten! Toim. [11] Rauha hinnalla millä hyvänsä! Toim. [12] Sonderbund, Sveitsin seitsemän taloudellisesti takapajuisen katolisen kantonin 1843 solmima erikoisliitto, jonka tarkoituksena oli edistyksellisten porvarillisten uudistusten vastustaminen Sveitsissä sekä kirkon ja jesuiittojen etuoikeuksien puolustaminen. Sveitsin eduskunnan heinäkuussa 1847 tekemä päätös Sonderbundin hajottamisesta antoi Sonderbundille aiheen aloittaa marraskuun alussa sotatoimet muita kantoneja vastaan. Liittohallituksen joukot murskasivat Sonderbundin armeijan 23. marraskuuta 1847. Sonderbundin aloittaman sodan aikana Pyhään allianssiin kuuluneet Länsi-Euroopan taantumukselliset valtiot — Itävalta ja Preussi — yrittivät sekaantua Sveitsin asioihin kannattaakseen Sonderbundia. Toim. [13] Itävalta anasti Krakovan Venäjän ja Preussin suostumuksella marraskuun 11. päivänä. — Sveitsin sonderbund-sota marraskuun 4.–28. päivinä 1847. — Palermon kapina tammikuun 12. päivänä 1848, tammikuun lopulla napolilaiset pommittivat kaupunkia 9 päivää. (Engelsin huomautus vuoden 1895 painokseen.) [14] Buzançaisissa (Indren departementissa) keväällä 1847 nälkää näkevät työläiset ja lähikylien asukkaat toimeenpanivat hyökkäyksen keinottelijoiden elintarvikevarastoihin, mikä johti väestön ja sotaväen veriseen yhteenottoon. Buzançaisin tapahtumien vuoksi hallitus ryhtyi ankariin rankaisutoimiin: neljä tapahtumien välitöntä osanottajaa teloitettiin 16. huhtikuuta 1847 ja monet tuomittiin pakkotyövankeuteen. Toim. [15] »Le National» (Kansallinen lehti), ranskalainen päivälehti, ilmestyi Pariisissa 1830–1851; porvarillisten tasavaltalaisten äänenkannattaja. Vuoden 1848 vallankumouksen jälkeen muodostuneessa väliaikaisessa hallituksessa tämän suuntauksen huomattavimpia edustajia olivat Marrast, Bastide ja Garnier-Pagès. Toim. [16] Ranskan tasavalta! Vapaus, Yhdenvertaisuus, Veljeys! Toim. [17] »La Gazette de France» (Ranskan lehti), Pariisissa vuodesta 1631 alkaen ilmestynyt päivälehti, 1840-luvulla oli Bourbonien hallitsijasuvun palauttamista kannattaneiden legitimistien äänenkannattaja. Toim. [18] Ranskan tasavallan olemassaolon alkupäivinä nousi kysymys valtion lipun valinnasta. Pariisin vallankumoukselliset työläiset vaativat valtion lipuksi punaista lippua, joka oli nostettu Pariisin työläisesikaupungeissa heinäkuun kapinan aikana 1832. Porvaristo vaati kolmiväristä (sini-valko-punaista) lippua, joka oli Ranskan lippuna porvarillisen vallankumouksen kaudella 1700-luvun lopulla ja Napoleon I:n aikana. Tämä lippu oli jo ennen vuoden 1848 vallankumousta »National» lehden ympärille ryhmittyneiden porvarillisten tasavaltalaisten tunnusmerkkinä. Työväen edustajien oli pakko suostua siihen, että Ranskan tasavallan kansallislipuksi julistettiin kolmivärinen lippu. Lipputankoon kiinnitettiin kuitenkin punainen ruusuke. Toim. [19] »Le Moniteur universal» (Yleinen tiedonantaja), ranskalainen päivälehti, hallituksen virallinen äänenkannattaja, ilmestyi Pariisissa vuosina 1789—1901. Lehden palstoilla julkaistiin hallituksen asiakirjoja, parlamenttiselostuksia ja muita virallisia aineistoja. Vuonna 1848 lehdessä julkaistiin selostuksia Luxembourgin valiokunnan istunnoista. Toim. [20] »Hallitus, joka tekee lopun siitä hirveästä väärinkäsityksestä, mikä on olemassa eri luokkien välillä». Toim. [21] kunnia-asiakseen. Toim. [22] Jacques le bonhomme (yksinkertainen Jacques), ranskalaisen talonpojan halveksuva liikanimi, jonka aatelisto oli antanut hänelle. Toim. [23] Tarkoitetaan Ranskan keisarivallan 1825 myöntämää rahakorvausta ylimystölle, jonka omaisuus takavarikoitiin Ranskan porvarillisen vallankumouksen aikana 1700-luvun lopulla. Toim. [24] Latsaronit, Italian luokka-asemansa menettäneiden ryysyköyhälistöön kuuluvien ainesten haukkumanimi; taantumukselliset monarkistiset piirit käyttivät usein hyväkseen latsaroneja taistelussaan liberaalista ja demokraattista liikettä vastaan. Toim. [25] Englannissa 1834 hyväksytyn »köyhäinhoitolain» mukaan sallittiin vain yksi köyhien avustamismuoto: heidän sijoittamisensa työtaloihin, joissa oli samanlainen järjestys kuin vankiloissa ja pakkotöissä. Työläisillä teetettiin niissä vähätuottoista, yksitoikkoista ja näännyttävää työtä. Kansan keskuudessa työtaloja nimitettiin »köyhien bastiljeiksi». Toim. [26] »Alas Ledru-Rollin!» Toim. [27] Tässä ja toisen luvun loppuun saakka kansalliskokouksella tarkoitetaan perustuslakia säätävää kansalliskokousta, joka oli koolla 4. päivästä toukokuuta 1848 toukokuuhun 1849 (Konstituante). Toim. [28] kansalaisina. Toim. [29] 15. toukokuuta 1848 kansan mielenosoituksen aikana Pariisin työläiset ja käsityöläiset tunkeutuivat lakiasäätävän kansalliskokouksen istuntosaliin, julistivat kansalliskokouksen hajallelasketuksi ja muodostivat vallankumoushallituksen. Kohta kuitenkin paikalle saapuneet kansalliskaarti ja sotaväki hajottivat mielenosoittajat. Työläisten johtajat (Blanqui, Barbès, Albert, Raspail, Sobrier ym.) vangittiin. Toim. | ||
| Next chapter | |||