| Klassenkampf in Frankreich Karl Marx (1850) | |||
| Downloading books is available only for authorized users | |||
| Downloading books is available only for authorized users | |||
| Třídní boje ve Francii, 1848 - 1850 | The Class Struggles in France | ||
| I Červnová porážka roku 1848 | Part I: The Defeat of June 1848 | ||
| Když po červencové revoluci liberální bankéř Lafítte triumfálně provázel svého kmotra [1] , vévodu Orleánského, na Radnici, prohlásil; „Od nynějška budou vládnout bankěři.“ Laffitte prozradil tajemství revoluce. Za Ludvíka Filipa nevládla francouzská buržoazie, vládla jen jedna její frakce — bankéři, králové burzy, králové železnic, majitelé uhelných a rudných dolů a velkých polesí, část s nimi spojeného velkého pozemkového vlastnictví — takzvaná finanční aristokracie. Ta seděla na trůně, ta diktovala ve sněmovnách zákony, ta rozdávala místa ve státní službě od ministerstev až po trafiky. Vlastní průmyslová buržoazie tvořila část oficiální opozice, tj. byla zastoupena ve sněmovnách jen jako menšina. Její opozice vystupovala tím rozhodněji, čím ryzejší se stávala samovláda finanční aristokracie a čím víc se sama domnívala, že po vzpourách z let 1832, 1834 a 1839, [2] udušených v krvi, je její panství nad dělnickou třídou zajištěno. Grandin, rouenský továrník, nejdivočejší fanatik buržoazní reakce jak v Ústavodárném, tak v Zákonodárném národním shromáždění, byl v poslanecké sněmovně nejhorlivějším Guizotovým odpůrcem. Léon Faucher, známý později svými bezmocnými pokusy vyšvihnout se na Guizota francouzské kontrarevoluce, vedl v posledním období vlády Ludvíka Filipa papírovou vojnu ve prospěch průmyslu proti spekulaci a jejímu lokaji — vládě. Bastiat agitoval proti vládnoucímu systému jménem Bordeaux a všech francouzských vinařů. Maloburžoazie všech odstínů právě tak jako rolnictvo byly z účasti na politické moci úplně vyloučeny. Konečně byli v oficiální opozici nebo zcela mimo pays légal [3] ideologičtí představitelé a mluvčí uvedených tříd, jejich učenci, advokáti, lékaři atd., zkrátka jejich takzvané kapacity. Pro svou finanční tíseň závisela červencová monarchie od počátku na vysoké buržoazii a její závislost na vysoké buržoazii se stala nevyčerpatelným zdrojem stále rostoucí finanční tísně. Státní správu nelze podřídit zájmům národní výroby, není-li dosaženo rovnováhy v rozpočtu, rovnováhy mezi státními výdaji a státními příjmy. Ale jak dosáhnout této rovnováhy bez omezení státních výdajů, tj. bez porušení zájmů, které byly oporou panujícího režimu, a bez nového rozvržení daní, tj. bez převalení značné části daňového břemene i na bedra vysoké buržoazie? Zadluženost státu byla však přímo v zájmu té buržoazní frakce, která vládla a prostřednictvím sněmoven vydávala zákony. Státní deficit byl právě hlavním předmětem její spekulace a hlavním zdrojem jejího obohacování. Každým rokem nový deficit. Po každých čtyřech až pěti letech nová půjčka. A každá nová půjčka skýtala finanční aristokracii novou příležitost k okrádání státu, uměle udržovaného na pokraji bankrotu — a stát byl nucen sjednávat s bankéři půjčky za nejnevýhodnějších podmínek. Každá nová půjčka skýtala novou příležitost olupovat veřejnost, která ukládala své kapitály do státních dluhopisů, burzovními operacemi, do jejichž tajů byly vláda a sněmovní většina zasvěceny. Vratký stav státního úvěru a znalost státních tajemství dávaly vůbec bankéřům a jejich společníkům ve sněmovnách i na trůně možnost vyvolávat mimořádné náhlé kolísání kursů státních papírů, které pokaždé vedlo k ruinování spousty menších kapitalistů a k pohádkově rychlému obohacení velkých spekulantů. Tím, že státní deficit byl přímo v zájmu vládnoucí frakce buržoazie, lze vysvětlit, proč mimořádné státní výdaje v posledních letech vlády Ludvíka Filipa překročily mnohem víc než dvojnásobně mimořádné státní výdaje za Napoleona; dosahovaly ročně částky téměř 400 miliónů franků, zatímco celkový roční vývoz Francie dosahoval zřídka průměrně výše 750 miliónů franků. Nesmírné sumy, které takto procházely rukama státu, skýtaly mimoto příležitost k zlodějským dodavatelským smlouvám, k podplácení, zpronevěrám a lotrovinám všeho druhu. Okrádání státu, které se při státních půjčkách dálo ve velkém, opakovalo se při státních pracích v malém. To, co se dělo mezi sněmovnou a vládou, se mnohonásobně opakovalo v poměru mezi jednotlivými úřady a jednotlivými podnikateli. Tak jako vládnoucí třída kořistila ze státních výdajů vůbec a ze všech státních půjček, kořistila i ze stavby železnic. Sněmovny svalovaly hlavní břemena nákladů na stát a zlaté plody zajišťovaly spekulující finanční aristokracii. Jsou ještě v dobré paměti skandály v poslanecké sněmovně, když náhodou vyšlo najevo, že všichni poslanci většiny, včetně části ministrů, byli zúčastněni jako akcionáři na stavbě téže železnice, kterou později jako zákonodárci dali provést na státní útraty. Naproti tomu každá sebemenší finanční reforma ztroskotávala o odpor bankéřů. Tak například poštovní reforma. Rothschild protestoval. Cožpak stát směl omezovat ony zdroje příjmů, z nichž měl platit úroky ze svých stále rostoucích dluhů? Červencová monarchie nebyla nic jiného než akciová společnost k vykořisťování francouzského národního bohatství; její dividendy se rozdělovaly mezi ministry, sněmovny, 240 000 voličů a jejich přívržence. Ředitelem této společnosti byl Ludvík Filip - Robert Macaire [4] na trůně. Tento systém ustavičně ohrožoval a poškozoval obchod, průmysl, zemědělství, plavbu, zájmy průmyslové buržoazie, která si v červencových dnech vepsala do štítu: „Gouvernement à bon marché“ — lacinou vládu. Protože finanční aristokracie vydávala zákony, řídila státní správu, disponovala veškerou organizovanou veřejnou mocí, ovládala veřejné mínění fakticky i tiskem, opakovala se ve všech sférách od královského dvora až po café borgne [5] táž prostituce, týž nestydatý podvod, táž touha po obohacení nikoli výrobou, nýbrž eskamotáží s už existujícím cizím bohatstvím; zejména ve špičkách buržoazní společnosti propukalo bezuzdné vybíjení nezdravých a nezřízených choutek, přicházejících každou chvíli do rozporu dokonce i s buržoazními zákony, takových choutek, v nichž si bohatství nabyté spekulací přirozeně hledá ukojení, kde se požitek stává zhýralstvím, kde se slévají peníze, špína a krev. Svým způsobem obohacování i svými požitky není finanční aristokracie nic jiného než obrození lumpenproletariátu nejvyšší buržoazní společnosti. A frakce francouzské buržoazie, které nebyly ve vládě, křičely: korupce! Lid volal: A bas les grands voleurs! A bas les assassins! [6] , když se roku 1847 na nejvznešenějších jevištích buržoazní společnosti veřejně odehrávaly tytéž scény, které zpravidla přivádějí lumpenproletariát do bordelů, chudobinců a blázinců, před soud, na galeje a na popraviště. Průmyslová buržoazie viděla, že její zájmy jsou ohroženy, malá buržoazie byla morálně rozhorčena, fantazie lidu byla pobouřena, Paříž byla zaplavena pamflety — „La dynastie Rothschild‘ [7] , „Les juifs rois de lʼépoque“ [8] atd. —‚ v nichž bylo více či méně duchaplně odhalováno a pranýřováno panství finanční aristokracie. Rien pour la gloire! [9] Sláva nic nenese. La paix partout et toujours ! [10] Válka stlačuje kurs tří až čtyřprocentních papírů! — to vepsala na svůj prapor Francie burzovních šejdířů. Její zahraniční politika se zvrhla v řadu urážek francouzského národního cítění, které bylo zvlášť silně pobouřeno přivtělením Krakova k Rakousku, jímž bylo dokonáno rozkradení Polska, a Guizotovým aktivním vystoupením ve válce švýcarského Sonderbundu [11] na straně Svaté aliance. Vítězství švýcarských liberálů v této předstírané válce povzbudilo sebevědomí buržoazní opozice ve Francii a krvavé povstání lidu v Palermu působilo jako elektrická rána na ochromenou lidovou masu a probudilo její velké revoluční vzpomínky a vášně. [12] Výbuch všeobecné nespokojenosti byl konečně urychlen, rozladění dozrálo k revoltě dvěma hospodářskými událostmi světového významu. Choroba brambor a neúroda roku 1845 a 1846 vystupňovaly všeobecné vření v lidu. Drahota roku 1847 vyvolala ve Francii, stejně jako jinde na kontinentě, krvavé srážky. Na jedné straně nestoudné orgie finanční aristokracie — na druhé straně boj lidu za nezbytné potraviny! V Buzançais byli popravováni účastníci hladových bouří, [13] v Paříži vyrvala královská rodina soudům přesycené darebáky! Druhou velkou hospodářskou událostí, která urychlila výbuch revoluce, byla všeobecná obchodní a průmyslová krize v Anglii. Ohlásila se už na podzim roku 1845 hromadným bankrotem spekulantů se železničními akciemi, roku 1846 ji zadržela řada okolností, jako bylo připravované zrušení obilních cel, nakonec na podzim roku 1847 propukla bankroty velkých londýnských obchodníků s koloniálním zbožím, po nichž vzápětí následoval úpadek pozemkových bank a zavírání továren v anglických průmyslových obvodech. Účinky této krize na kontinentě ještě ani nedozněly, když vypukla únorová revoluce. Hospodářská epidemie, která zpustošila obchod a průmysl, učinila samovládu finanční aristokracie ještě nesnesitelnější. Opoziční buržoazie zahájila v celé Francii banketovou agitaci pro volební reformu, která jí měla dobýt většinu ve sněmovnách a svrhnout vládu burzy.V Paříži měla průmyslová krize ještě jeden zvláštní následek: spousta továrníků a velkoobchodníků, kteří za tehdejších okolností už nemohli obchodovat na zahraničním trhu, se vrhla na vnitřní trh. Zakládali velké firmy, jejichž konkurcnce hromadně ruinovala drobné obchodníky a kupce. Tím lze vysvětlit nesčíslné úpadky v této části pařížské buržoazie i její revoluční vystoupení v únoru. Je známo, jak Guizot a sněmovny odpověděli na reformní návrhy nedvojsmyslnou výzvou, jak se Ludvík Filip příliš pozdě rozhodl pro Barrotův ministerský kabinet, jak došlo k srážce mezi lidem. a armádou, jak byla armáda pro pasívní chování národní gardy odzbrojena a jak červencová monarchie musela ustoupit prozatímní vládě. Prozatímní vláda, vzniklá na únorových barikádách, byla svým složením nutně odrazem různých stran, které si mezi sebou rozdělily plody vítězství. Nemohla být ničím jiným než kompromisem mezi různými třídami, jež spojenými silami svrhly červencovou monarchii, jejichž zájmy však byly navzájem nepřátelské. Její velká většina se skládala ze zástupců buržoazie. Republikánskou maloburžoazii zastupovali Ledru-Rollin a Flocon, republikánskou buržoazii lidé z „Nationalu“ [14] , dynastickou opozici Crémieux, Dupont de lʼEure atd. Dělnická třída měla jen dva zástupce, Louis Blanca a Alberta. Konečně Lamartinc v prozatímní vládě nebyl vlastně představitelem žádného reálného zájmu, žádné určité třídy. Lamartine — to byla únorová revoluce sama, společné povstání s jeho iluzemi, s jeho poezií, s jeho iluzorním obsahem a s jeho frázemi. Ostatně svým postavením i svými názory patřil tento mluvčí únorové revoluce k buržoazii. Ovládá-li Paříž díky politické centralizaci Francii, ovládají Paříž ve chvílích revolučních otřesů dělníci. Prvním krokem prozatímní vlády byl pokus vymanit se z tohoto strhujícího vlivu tím, že se odvolala od vítězstvím zmámené Paříže k střízlivé Francii. Lamartine upíral barikádovým bojovníkům právo vyhlásit republiku, k tomu prý je oprávněna jen většina francouzského národa, jehož souhlasu je prý nutno vyčkat, pařížský proletariát prý nesmí poskvrnit své vítězství uzurpací. Buržoazie dovoluje proletariátu jen jednu uzurpaci — uzurpaci boje. V poledních hodinách 25. února nebyla ještě vyhlášena republika, zato však už byla všechna ministerstva rozdělena mezi buržoazní živly prozatímní vlády a mezi generály, bankéře a advokáty kolem „Nationalu“. Ale dělníci byli rozhodnuti nestrpět tentokrát takový podvod jako v červenci 1830. Byli připraveni znovu podstoupit boj a vynutit si republiku silou zbraní. S tímto poselstvím se odebral Raspail na Radnici. Jménem pařížského proletariátu rozkázal prozatímní vládě, aby vyhlásila republiku; nebude-li tento rozkaz lidu během dvou hodin vykonán, pak prý se vrátí v čele 200 000 mužů. Mrtvoly padlých ještě ani nevychladly, barikády nebyly ještě odklizeny, dělníci nebyli ještě odzbrojeni a jedinou mocí, kterou bylo možno proti nim postavit, byla národní garda. Za těchto okolností zmizely náhle státnické pochybnosti a právnické skrupule prozatímní vlády. Lhůta dvou hodin ještě ani neuplynula, a už se na všech pařížských zdech skvěla obrovská historická slova: République française! Liberté, Egalité, Fraternité! [15] S vyhlášením republiky na základě všeobecného volebního práva zmizela i vzpomínka na omezené cíle a pohnutky, které vehnaly do únorové revoluce buržoazii. Místo několika málo frakcí buržoazie se náhle dostaly k politické moci všechny třídy francouzské společnosti, byly přinuceny opustit lóže, přízemí i galerie a samy se zúčastnit hry na revolučním jevišti! S konstitučním královstvím zmizelo i zdání svémocné státní moci stojící proti buržoazní společnosti a s tím i všechny podružné boje vyvěrající z této fikce! Tím, že proletariát prozatímní vládě a jejím prostřednictvím celé Francii nadiktoval republiku, vystoupil rázem do popředí jako samostatná strana, zároveň však vyzval celou buržoazní Francii proti sobě do boje. Proletariát si vydobyl jen půdu pro boj za své vlastní revoluční osvobození, ale naprosto ne toto osvobození samo. Naproti tomu únorová republika musela především učinit panství buržoazie úplnějším: díky jí získaly přístup k politické moci vedle finanční aristokracie i všechny majetné třídy. Vysvobodila většinu velkostatkářů, legitimisty, z politické bezvýznamnosti, k níž je odsoudila červencová monarchie. Ne nadarmo agitovala „Gazette de France“ [16] společně s opozičními listy, ne nadarmo se La Rochejaquelein na zasedání poslanecké sněmovny 24. února postavil na stranu revoluce. Všeobecné volební právo vložilo osud Francie do rukou nominálních vlastníků, tvořících velkou většinu francouzského lidu — do rukou rolníků. Konečně, únorová republika srazila korunu, za níž se schovával kapitál, takže se jasně ukázalo panství buržoazie. Tak jako dělníci v červencových dnech vybojovali buržoazní monarchii, tak vybojovali v únorových dnech buržoazní republiku. Jako byla červencová monarchie nucena vystupovat jako monarchie obklopená republikánskými institucemi, tak byla únorová republika nucena vystupovat jako republika obklopená sociálními institucemi. Pařížský proletariát si vynutil i tento ústupek. Marche, dělník, nadiktoval dekret, jímž se právě utvořená prozatímní vláda zavazovala, že zajistí existenci dělníků prací, že dá všem občanům práci atd. A když za několik dní na své sliby zapomněla, a jak se zdálo, ztratila proletariát z očí, přitáhla masa 20 000 dělníků na Radnici s voláním: Organizaci práce! Vytvořte vlastní ministerstvo práce! Proti své vůli, po dlouhých debatách jmenovala prozatímní vláda zvláštní stálou komisi, která byla pověřena najít prostředky k zlepšení postavení pracujících tříd! Tuto komisi tvořili delegáti pařížských řemeslnických korporací a předsedali jí Louis Blanc a Albert. Jako zasedací síň jí byl přikázán Lucemburský palác. Tak byli zástupci dělnické třídy vypuzeni ze sídla prozatímní vlády a buržoazní část této vlády si ponechala skutečnou státní moc a otěže správy výhradně ve svých rukou. Vedle ministerstva financí, obchodu, veřejných prací, vedle banky a burzy se tyčila socialistická synagóga, jejíž veiekněží Louis Blanc a Albert byli pověřeni úkolem objevit zaslíbenou zemi, zvěstovat nové evangelium a zaměstnat pařížský proletariát. Na rozdíl od kterékoli světské státní moci nedisponovali žádným rozpočtem, žádnou výkonnou mocí. Měli vlastní hlavou podrazit základní pilíře buržoazní společnosti. Zatímco se v Lucemburském paláci hledal kámen mudrců, razily se na Radnici platné mince. A přece je nutno konstatovat, že požadavky pařížského proletariátu, pokud vybočovaly z rámce buržoazní republiky, se skutečně nemohly realizovat jinak než v mlhavé formě lucemburské komise. Dělníci provedli únorovou revoluci společně s buržoazií, nyní se snažili prosadit své zájmy vedle buržoazie tak, jako dostali do prozatímní vlády vedle buržoazní většiny jednoho dělníka. Organizace práce! Ale námezdní práce, vždyť to je existující buržoazní organizace práce. Bez ní není kapitálu, není buržoazie, není buržoa ní společnosti. Vlastní ministerstvo práce! Cožpak ministerstvo financí, obchodu, veřejných prací nejsou buržoazní ministerstva práce? Vedle nich by muselo být proletářské ministerstvo práce ministerstvem nemohoucnosti, ministerstvem zbožných přání, lucemburskou komisí. Tak jako dělníci věřili, že se mohou osvobodit po boku buržoazie, tak se domnívali, že budou moci uskutečnit proletářskou revoluci v národních hranicích Francie po boku ostatních buržoazních národů. Ale francouzské výrobní vztahy jsou podmíněny francouzským zahraničním obchodem, postavením Francie na světovém trhu a zákony tohoto trhu. Jak by je mohla Francie prolomit bez evropské revoluční války, která by vyvolala odezvu u Anglie, tohoto despoty světového trhu? Jakmile povstane třída, v níž se soustřeďují revoluční zájmy společnosti, tu nachází přímo ve svém vlastním postavení náplň a materiál pro svou revoluční činnost: ničí nepřátele, chápe se prostředků diktovaných potřebami boje, a důsledky jejích vlastních činů ji ženou dál. Nezabývá se teoretickým zkoumáním svých vlastních úkolů. Francouzská dělnická třída nebyla ještě tak daleko, nebyla ještě schopna provést svou vlastní revoluci. Vývoj průmyslového proletariátu je vůbec podmíněn vývojem průmyslové buržoazie. Teprve za panství buržoazie dosahuje proletariát široké národní existence, schopné učinit jeho revoluci revolucí národní, teprve za jejího panství vytváří sám moderní výrobní prostředky, které se stávají zároveň prostředky jeho revolučního osvobození. Teprve panství průmyslové buržoazie vytrhává materiální kořeny feudální společnosti a upravuje půdu, na níž jedině je možná proletářská revoluce. Francouzský průmysl je nejvyspělejší průmysl a francouzská buržoazie je nejrevolučnější buržoazie na kontinentě. Ale nebyla snad únorová revoluce namířena přímo proti finanční aristokracii? Tento fakt byl důkazem, že průmyslová buržoazie ve Francii nevládla. Průmyslová buržoazie může vládnout jen tam, kde si moderní průmysl přetváří všechny vlastnické vztahy po svém; a takového stupně moci může dosáhnout jen tam, kde dobyl světový trh, neboť národní hranice pro jeho vývoj nestačí. Francouzský průmysl si však udržuje dokonce i národní trh z valné části jen víceméně pozměněným systémem ochranných cel. Má-li tudíž francouzský proletariát v Paříži ve chvíli revoluce faktickou moc a vliv, jež ho ženou dále, za možnosti jeho prostředků, je proletariát v ostatní Francii stísněn v několika rozptýlených průmyslových střediscích a téměř se ztrácí ve zdrcující většině rolníků a maloměšťáků. Boj proti kapitálu ve své vyspělé moderní formě, ve své vrcholné fázi, boj průmyslových námezdních dělníků proti průmyslové buržoazii je ve Francii jen částečným faktem, který po únorových dnech nemohl dát revoluci národní obsah, tím spíše, že boj proti druhořadým způsobům kapitalistického vykořisťování — boj rolníků proti lichvě a hypotékám, boj maloměšťáků proti velkoobchodníkům, bankéřům a továrníkům, zkrátka boj proti bankrotu — byl ještě skryt pod rouškou všeobecného vzbouření proti finanční aristokracii. Nelze se tedy divit, že se pařížský proletariát snažil prosazovat své zájmy vedle zájmů buržoazních, místo aby své zájmy prosazoval jako revoluční zájem společnosti vůbec; nelze se tedy divit, že sklonil rudý prapor před trikolórou. [17] Francouzští dělníci nemohli postoupit ani o krok kupředu, nemohli na buržoazním pořádku zkřivit ani vlásek, dokud vývoj revoluce nevzbouřil proti němu, proti panství kapitálu, masu národa stojící mezi proletariátem a buržoazií, rolníky a maloměšťáky, dokud je nedonutil, aby se připojili k proletariátu jako ke svému předvoji. Toto vítězství mohli dělníci vykoupit jen za cenu strašné červnové porážky. Lucemburské komisi, tomuto výtvoru pařížských dělníků, zůstává zásluha, že z evropské tribuny prozradila tajemství revoluce 19. století: osvobození proletariátu. „Moniteur“ [18] se rděl, když musil oficiálně propagovat „divoké blouznění“, jež bylo dosud zasuto v apokryfních spisech socialistů a jen občas se doneslo k sluchu buržoazie jako daleké, zpola děsivé, zpola směšné báje. Překvapená Evropa náhle procitla ze své měšťácké dřímoty. A tak v představě proletářů, kteří zaměňovali finanční aristokracii s buržoazií vůbec, v představách republikánských prosťáčků, kteří popírali dokonce existenci tříd nebo ji připouštěli nanejvýš jako důsledek konstituční monarchie, v pokryteckých frázích buržoazních vrstev, které byly dosud vyloučeny z vlády — bylo s nastolením republiky odstraněno panství buržoazie. Všichni roajalisté se tehdy proměnili v republikány a všichni pařížští milionáři v dělníky. Fráze, která odpovídala tomuto domnělému zrušení třídních vztahů, zněla: fraternité, všeobecné sbratření a bratrství. Toto idylické přehlížení třídních protikladů, toto sentimentální smiřování protikladných třídních zájmů, toto blouznivé povznesení se nad třídní boj — zkrátka bratrství bylo vlastním heslem únorové revoluce. Společnost prý rozštěpilo na třídy jen pouhé nedorozumění a Lamartine pokřtil 24. února prozatímní vládu „un gouvernement qui suspende ce malentendu terrible qui existe entre les différentes classes“ [19] . Pařížský proletariát se kochal v tomto velkodušném opojení bratrstvím. Prozatímní vláda, donucená vyhlásit republiku, se snažila, seč byla, aby ji učinila přijatelnou pro buržoazii a pro provincie. Zřekla se krvavého teroru první francouzské republiky tím, že zrušila trest smrti za politické zločiny; v tisku bylo možno svobodně zastávat jakýkoli názor; armáda, soudnictví, administrativa zůstaly až na málo výjimek v rukou dřívějších hodnostářů; ani jeden z velkých viníků červencové monarchie nebyl pohnán k odpovědnosti. Buržoazní republikáni z „Nationalu“ se bavili tím, že si vyměnili monarchická jména a kostýmy za starorepublikánské. Pro ně byla republika jen nový plesový úbor pro starou buržoazní společnost. Mladá republika se snažila hlavně o to, aby nikoho nepostrašila, naopak, aby samu sebe ustavičně děsila a aby se měkkou poddajností a bezbranností své existence udržela naživu a odzbrojila své odpůrce. Svou mírumilovnost hlasitě prohlašovala privilegovaným třídám uvnitř a despotickým mocnostem za hranicemi. Žít a nechat žít, takové je prý její heslo. Tu náhle krátce po únorové revoluci povstali Němci, Poláci, Rakušané, Maďaři, Italové, každý národ podle toho, jak to odpovídalo jeho bezprostřední situaci. Rusko a Anglie nebyly připraveny zasáhnout. Rusko bylo zastrašeno, Anglie sama byla ve varu. Republika tedy nenarazila na žádného národního nepřítele, nedošlo tedy k žádným velkým zahraničním zápletkám, které by byly mohly roznítit energii, urychlit revoluční proces, popohnat kupředu prozatímní vládu nebo ji hodit přes palubu. Pařížský proletariát, který viděl v republice svůj vlastní výtvor, vítal ovšem každý akt prozatímní vlády, který jí umožňoval získat pozice v buržoazní společnosti. Ochotně prokazoval Caussidièrovi policejní služby na ochranu vlastnictví v Paříži, zatímco urovnávání mzdových sporů mezi dělníky a zaměstnavateli přenechával Louis Blancovi. Pokládal za věc své cti uchovat v očích Evropy buržoazní čest republiky neposkvrněnu. Republika nenarazila na odpor ani zvenčí, ani zevnitř. Tím byla odzbrojena. Jejím úkolem nebylo teď už revoluční přetvoření světa, nýbrž jen přizpůsobit se poměrům buržoazní společnosti. S jakým fanatismem se prozatímní vláda chopila tohoto úkolu, o tom nejvýmluvněji svědčí její finanční opatření. Veřejný a soukromý úvěr byl ovšem otřesen. Veřejný úvěr spočívá. na důvěře, že stát je ochoten dát se vykořisťovat lichvářskými finančníky. Ale starý stát zemřel a revoluce byla namířena především proti finanční aristokracii. Záchvěvy poslední evropské obchodní krize ještě nedozněly. Stále ještě bankrot stíhal bankrot. Soukromý úvěr byl tedy ochromen, oběh zboží zpomalen, výroba podlomena ještě před výbuchem únorové revoluce. Revoluční krize stupňovala obchodní krizi. Jestliže soukromý úvěr spočívá na důvěře, že buržoazní výroba se všemi svými vztahy, celý buržoazní řád zůstává nedotčen a nedotknutelný, jak naň musela působit revoluce, která ohrozila sám základ buržoazní výroby, ekonomické otroctví proletariátu, která postavila proti burze lucemburskou sfingu? Osvobození proletariátu, to je odstranění buržoazního úvěru, protože znamená odstranění buržoazní výroby a jejího řádu. Veřejný a soukromý úvěr jsou ekonomickým teploměrem, jímž je možno měřit intenzitu revoluce. Tou měrou, jak klesá úvěr, stoupá žár a tvůrčí síla revoluce. Prozatímní vláda chtěla z republiky setřít její protiburžoazní nátěr. Proto se musela především snažit zajistit této nové státní formě směnnou hodnotu, její burzovní kurs. S kursem republiky na burze stoupl nutně zas soukromý úvěr. Aby odstranila byť jen podezření, že republika nechce nebo nemůže splnit závazky převzaté po monarchii, aby vzbudila důvěru v buržoazní morálku a platební schopnost republiky, utekla se prozatímní vláda k stejně nedůstojné jako dětinské chvástavosti. Ještě před uplynutím zákonné lhůty vyplatila věřitelům státu úroky z 5, 41/2 a 4procentních půjček. Kapitalistům se ihned vrátilo jejich měšťácké sebevědomí a sebejistota, když viděli, s jak úzkostlivým spěchem se republika snaží koupit si jejich důvěru. Peněžní nesnáze prozatímní vlády se ovšem nezmenšily tímto teatrálním gestem, které ji připravilo o zásobu hotových peněz. Finanční tíseň nebylo možno dále skrývat a maloměšťáci, posluhové a dělníci museli zaplatit z vlastní kapsy příjemné překvapení, které vláda připravila věřitelům státu. Vláda oznámila, že se na spořitelní knížky nebude vyplácet víc než 100 franků. Peníze uložené ve spořitelnách byly zabaveny a vládním dekretem proměněny v nesplatný státní dluh. To maloměšťáka, beztak už zkrušeného, ještě víc popudilo proti republice. Tím, že dostal místo svých spořitelních knížek státní dluhopisy, byl nucen jít prodat je na burzu a vydat se tak přímo do rukou burzovních lichvářů, proti nimž dělal únorovou revoluci. Velechrámem finanční aristokracie, jež vládla za červencové monarchie, byla banka. Tak jako burza ovládá státní úvěr, tak ovládá banka obchodní úvěr. Únorová revoluce ohrozila nejen panství banky, nýbrž i samu její existenci; proto se banka snažila republiku předem zdiskreditovat tím, že vyvolala všeobecné ochromení úvěru. Vypověděla rázem úvěr bankéřům, továrníkům a obchodníkům. Protože tento manévr nevyvolal okamžitou kontrarevoluci, musel zasadit zpětnou ránu bance samé. Kapitalisté vybírali peníze, které uložili ve sklepeních banky. Majitelé bankovek se vrhli na její pokladny, aby své bankovky vyměnili za zlato a stříbro. Prozatímní vláda by byla mohla bez násilného zásahu, naprosto zákonnou cestou donutit banku k bankrotu; stačilo, aby zůstala pasívní a ponechala banku jejímu osudu. Bankrot banky — to by byla potopa, která by byla v mžiku smetla z francouzské půdy finanční aristokracii, nejmocnějšího a nejnebezpečnějšího nepřítele republiky, zlatý piedestal červencové monarchie. A jakmile by byla banka zkrachovala, byla by musela buržoazie sama považovat za poslední zoufalý pokus o záchranu to, že by vláda vytvořila národní banku a podřídila národní úvěr kontrole národa. Místo toho však prozatímní vláda stanovila bankovkám nucený kurs, A nejen to. Proměnila všechny provinční banky ve filiálky Francouzské banky, a tak jí umožnila zatáhnout do své sítě celou Francii. Později jí dala do zástavy státní lesy jako záruku na půjčku, kterou s ní sjednala. Tak únorová revoluce přímo upevnila a rozšířila bankokracii, kterou měla svrhnout. Zatím se prozatímní vláda stále víc skláněla pod tíhou rostoucího deficitu. Marně žebronila o vlastenecké oběti. Jedině dělníci jí hodili almužnu. Bylo nutno přikročit k hrdinnému prostředku, k vypsání nové daně. Ale koho zdanit? Burzovní vlky, bankovní magnáty, věřitele státu, rentiéry, průmyslníky? To nebyl prostředek, jímž by se mohla republika buržoazii zalichotit. To by znamenalo na jedné straně ohrozit státní a obchodní úvěr, zatímco se mu na druhé straně přinášely tak ponižující oběti. Někdo však přece musel klopit. A kdo byl obětován buržoaznímu úvěru? Jacques le bonhomme [20] , rolník. Prozatímní vláda vypsala přirážkovou daň ve výši 45 centimů z každého franku ke všem čtyřem přímým daním. Pařížskému proletariátu vládní tisk nalhal, že tato daň dopadá především na velkostatkáře, na majitele miliardy oktrojované restaurací. [21] Ve skutečnosti však postihla především rolnictvo, tj. velkou většinu francouzského lidu. Rolníci museli zaplatit výlohy za únorovou revoluci, a tak se stali hlavní zálohou kontrarevoluce. 45centimová daň, to byla životní otázka francouzského rolníka, který z ní zas učinil otázku života a smrti republiky. Od této chvíle viděl francouzský rolník v republice 45centimovou daň a v pařížském proletariátu marnotratníka, který užívá na jeho útraty. Zatímco revoluce roku 1789 začala tím, že svrhla z beder rolníků feudální břemena, ohlásila se revoluce roku 1848 u venkovského obyvatelstva novou daní, jen aby neohrozila kapitál a zajistila chod jeho státní mašinérie. Jen jedním prostředkem mohla prozatímní vláda odstranit všechny tyto nesnáze a vyhodit stát z jeho starých kolejí — vyhlášením státního bankrotu. Je ještě v dobré paměti, jak potom Ledru-Rollin v Národním shromáždění vykládal o ctnostném rozhořčení, s nímž odmítl podobné návrhy burzovního čachráře Foulda, nynějšího francouzského ministra financí. A zatím mu Fould podal jablko ze stromu poznání. Prozatímní vláda upadla do moci staré buržoazní společnosti, neboť uznala směnku, kterou tato společnost vystavila na stát. Stala se zkroušeným dlužníkem buržoazní společnosti, místo aby se proti ní postavila jako hrozivý věřitel, inkasující staré revoluční pohledávky. Byla nucena upevňovat rozviklané buržoazní poměry, aby dostála povinnostem splnitelným pouze v rámci těchto poměrů. Úvěr se jí stal existenční podmínkou, ústupky a sliby dané proletariátu se staly okovy, jež musely být rozbity. Osvobození dělníků — dokonce i jako fráze — se stalo pro novou republiku nesnesitelným nebezpečím, neboť bylo ustavičným protestem proti obnovení úvěru, který spočívá na nerušeném a nezkaleném uznávání existujících ekonomických třídních vztahů. Proto bylo nutno s dělníky skoncovat. Únorová revoluce vyhostila armádu z Paříže. Jedinou ozbrojenou moc představovala národní garda, tj. buržoazie všech odstínů. Avšak necítila se sama dost silnou, aby se vypořádala s proletariátem. Kromě toho byla donucena, třebaže po velmi tuhém odporu a třebaže se tomu všemožně bránila, ponenáhlu a krok za krokem uvolnit přístup do svých řad a přijímat ozbrojené proletáře. Nezbylo tedy nic jiného než postavit jednu část proletariátu proti druhé. K tomuto účelu vytvořila prozatímní vláda 24 praporů mobilní gardy, každý prapor po 1000 mužích, z mladých lidí ve věku 15 až 20 let. Byli to většinou příslušníci lumpenproletariátu, který ve všech velkých městech tvoří masu přesně oddělenou od průmyslového proletariátu, vrstvu, z níž se rekrutují zloději a zločinci všeho druhu, žijící z odpadků se stolu společnosti, lidé bez určitého povolání, pobudové, gens sans feu et sans aveu, lišící se sice podle kulturní úrovně národa, k němuž příslušejí, ale vždy si uchovávající charakteristické znaky lazaronů [22] . Ježto jsou v mladistvém věku, v němž je prozatímní vláda verbovala, zvlášť povolní, jsou schopni jak největšího hrdinství a nejnadšenější obětavosti, tak i nejsprostšího lupičství a nejšpinavější úplatnosti. Prozatímní vláda jim platila 1 frank 50 centimů denně, tj. koupila si je. Dala jim zvláštní uniformy, tj. odlišila je zevnějškem od dělnických halen. Jako velitele jim přidělila jednak důstojníky pravidelné armády, jednak si sami volili mladé buržoazní synky, kteří je obalamutili hlučnými frázemi o smrti za vlast a o oddanosti republice. Tak stanula proti pařížskému proletariátu armáda 24 000 mladých, silných, všeho schopných lidí, vybraná z jeho vlastního středu. A když mobilní garda táhla pařížskými ulicemi, proletariát jí provolával slávu! Viděl v ní svůj předvoj na barikádách. Považoval ji za proletářskou gardu na rozdíl od buržoazní národní gardy. Jeho omyl byl odpustitelný. Kromě mobilní gardy rozhodla se vláda shromáždit kolem sebe ještě armádu průmyslových dělníků. Ministr Marie naverboval sto tisíc dělníků, vyhozených krizí a revolucí na dlažbu, do takzvaných národních dílen. Pod tímto honosným názvem se neskrývalo nic jiného než používání dělníků k jednotvárným, nudným, neproduktivním pozemním pracím za mzdu 23 sous. Tyto dílny nebyly nic jiného než anglické workhouses [23] pod šírým nebem. Prozatímní vláda se domnívala, že si v nich vytvořila druhou proletářskou armádu proti dělnictvu samému. Tentokrát se však buržoazie v národních dílnách přepočítala, právě tak jako se přepočítali dělníci v mobilní gardě. Vytvořila armádu pro vzpouru. Jednoho účelu bylo však dosaženo. Národní dílny — to byl název lidových dílen, které hlásal Louis Blanc v Lucemburském paláci. Marieovy dílny, vybudované podle plánu, který byl přímo protichůdný plánu lucemburské komise, daly svým společným názvem podnět k zápletce plné omylů, hodné španělských komedií s jejich uličnickými kousky šibalských sluhů. Sama prozatímní vláda tajně rozšiřovala pověsti, že tyto národní dílny jsou vynálezem Louis Blanca, což se zdálo tím pravděpodobnější proto, že Louis Bianc, tento prorok národních dílen, byl členem prozatímní vlády. Pro pařížskou buržoazii zaměňující zpola naivně, zpola úmyslně obě věci, pro uměle zpracovávané veřejné mínění Francie a Evropy byly tyto workhouses prvním uskutečňováním socialismu, který se s nimi ocítal na pranýři. Ne-li svým obsahem, pak svým názvem byly národní dílny ztělesněným protestem proletariátu proti buržoaznímu průmyslu, buržoaznímu úvěru a buržoazní republice. Proto se na ně soustředila všechna nenávist buržoazie. Zároveň v nich buržoazie našla cíl, na který mohla zaměřit svůj útok, jakmile natolik zesílila, aby otevřeně skoncovala s únorovými iluzemi. Proti národním dílnám, tomuto společnému terči, se zároveň obrátila všechna nespokojenost, všechna nevrlost, zlost maloměšťáků. Plni vzteku vypočítávali, kolik peněz pohlcují tito proletářští darmojedi, zatímco jejich vlastní postavení se stává den ze dne nesnesitelnějším. Státní penze za předstíranou práci, to je socialismus! — vrčeli si pro sebe. V národních dílnách, v deklamacích v Lucemburském paláci, v pouličních demonstracích dělníků v Paříži — v tom všem spatřovali příčinu své bídné situace. Nikdo se nedovedl víc rozvášnit proti domnělým machinacím komunistů než maloměšťák, zmítající se nad propastí bankrotu bez naděje na záchranu. A tak byly v nastávající srážce mezi buržoazií a proletariátem všechny výhody, všechny rozhodující pozice, všechny střední vrstvy společnosti v rukou buržoazie. A právě v této době se vlny únorové revoluce vysoko vzdouvaly nad celým kontinentem, každá pošta přinášela nové revoluční zprávy tu z Itálie, tu z Německa, tu z nejvzdálenějšího evropského jihovýchodu a udržovala tak všeobecné opojení lidu, přinášejíc mu ustavičně nové důkazy vítězství, jehož plody už ztratil. Dne 17. března a 16. dubna došlo k prvním srážkám ve velkém třídním boji, který buržoazní republika skrývala pod svými křídly. 17. březen ukázal dvojaké postavení proletariátu, nepřipouštějící žádný rozhodný čin. Původním účelem jeho demonstrace bylo vrátit prozatímní vládu zpět na dráhu revoluce a za příznivých okolností vymoci vyloučení jejích buržoazních členů a odklad voleb do Národního shromáždění a do národní gardy. [24] Ale 16. března provedla buržoazie zastoupená v národní gardě demonstraci proti prozatímní vládě. Za výkřiků: „Pryč s Ledru-Rollinem!“ pronikla k Radnici. To donutilo lid, aby 17. března volal: „Ať žije Ledru-Rollin! Ať žije prozatímní vláda!“ V boji proti buržoazii byl nucen postavit se na stranu buržoazní republiky, která se mu zdála ohrožena. Upevnil postavení prozatímní vlády, místo aby si ji podřídil. 17. březen splaskl v melodramatickou scénu, a jestliže pařížský proletariát toho dne ještě jednou ukázal svou obrovitou mohutnost, buržoazii mimo prozatímní vládu i v ní to ještě víc utvrdilo v odhodlání jej zlomit. 16. duben byl nedorozuměním, vyvolaným prozatímní vládou společně s buržoazií. Na Martově poli a v Jízdárně se shromáždilo velké množství dělnictva, aby připravilo volby do generálního štábu národní gardy. Náhle se bleskurychle po celé Paříži z jednoho konce na druhý rozšířila zpráva, že se na Martově poli shromáždili ozbrojení dělníci pod vedením Louis Blanca, Blanquiho, Cabeta a Raspaila, aby odtud táhli na Radnici, svrhli prozatímní vládu a vyhlásili komunistickou vládu. Zazní signál k všeobecnému srazu — Ledru-Rollin, Marrast a Lamartine si později vzájemně upírali čest této iniciativy — a za hodinu stojí 100 000 mužů ve zbrani, Radnice je obsazena národní gardou a po celé Paříži hřmí výkřiky: „Pryč s komunisty! Pryč s Louis Blancem, Blanquim, Raspailem, Cabetem!“ Prozatímní vláda přijímá hold četných deputací, jež jsou všechny odhodlány chránit vlast a společnost. A když se konečně dělníci objeví před Radnicí, aby odevzdali prozatímní vládě vlasteneckou peněžní sbírku uspořádanou na Martově pou, dovídají se k svému údivu, že buržoazní Paříž právě zvítězila nad jejich stínem ve velmi ostražitě připraveném fiktivním boji. Strašný atentát ze 16. dubna poskytl záminku k povolání armády zpět do Paříže — což vlastně byl pravý účel této nejapné komedie — a k reakčním federalistickým demonstracím v provinciích. 4. května se sešlo Národní shromáděni [25] , zvolené v přímých všeobecných volbách. Všeobecné hlasovací právo nemělo tu magickou sílu, kterou mu přisuzovali republikáni starého ražení. Ti viděli v celé Francii nebo alespoň ve většině Francouzů citoyens [26] s totožnými zájmy, totožnými názory atd. Byl to jejich kult lidu. Místo jejich pomyslného lidu vynesly však volby na povrch skutečný lid, tj. představitele různých tříd, na které se tento skutečný lid rozpadá. Víme už, proč museli rolníci a maloměšťáci jít do voleb pod vedením bojechtivé buržoazie a velkostatkářů, zuřivě volajících po restauraci. Ale jestliže všeobecné hlasovací právo nebylo oním kouzelným proutkem, za který je bodří republikáni považovali, mělo zato jinou, daleko větší zásluhu v tom, že rozpoutalo třídní boj, umožnilo různým středním vrstvám buržoazní společnosti rychle překonat iluze a zklamání, vyzdvihlo rázem všechny frakce vykořisťující třídy na výšiny státní moci, a tak strhlo z jejich tváří lživé masky, zatímco monarchie se svým censem kompromitovala jen určité frakce buržoazie a ostatním dovolovala skrývat se v zákulisí a obklopovat se svatozáří společné opozice. V Ústavodárném národním shromáždění, které se sešlo 4. května, měli převahu buržoazní republikáni, republikáni z „Nationalu“. Dokonce i legitimisté a orleanisté se zpočátku odvažovali vystupovat jen pod maskou buržoazního republikanismu. Boj proti proletariátu mohl být zahájen jen ve jménu republiky. Od 4. května, a ne od 25. ůnora se datuje republika, tj. republika uznaná francouzským lidem; není to republika, kterou pařížský proletariát vnutil prozatímní vládě, není to republika se sociálními institucemi, není to vidina, která se vznášela před očima barikádových bojovníků. Republika vyhlášená Národním shromážděním, jediná zákonná republika, naprosto nebyla revoluční zbraní proti buržoaznímu pořádku, naopak, byla politickou rekonstrukcí tohoto pořádku, politickým znovuupevněním buržoazní společnosti, zkrátka: buržoazní republikou. Toto tvrzení zaznělo z tribuny Národního shromáždění a jeho ozvěna se nesla celým republikánským a protirepublikánským buržoazním tiskem. A tak jsme viděli, jak únorová republika skutečně nebyla ničím jiným, a ničím jiným ani nemohla být, než buržoazní republikou, jak ale prozatímní vláda pod přímým tlakem proletariátu byla nucena prohlásit ji za republiku se sociálními institucemi; jak pařížský proletariát nebyl ještě schopen překročit rámec buržoazní republiky jinak než v představě, ve fantazii, jak jí ale ve skutečnosti svým jednáním všude sloužil, jak se sliby dané proletariátu stávaly pro novou republiku nesnesitelným nebezpečím, jak celý životní proces prozatímní vlády nebyl ničím jiným než neustálým bojem proti požadavkům proletariátu. V Národním shromáždění zasedla celá Francie k soudu nad pařížským proletariátem. Shromáždění rázem skoncovalo se sociálními iluzemi únorové revoluce a otevřeně proklamovalo buržoazní republiku, nic než buržoazní republiku. Z výkonné komise, kterou samo jmenovalo, okamžitě vyloučilo zástupce proletariátu Louis Blanca a Alberta; zamítlo návrh na zřízení zvláštního ministerstva práce a s bouřlivým souhlasem uvítalo prohlášení ministra Trélata: „Nyní jde jen o to, aby se opět pracovalo za starých podmínek.“ Ale to všechno ještě nestačilo. Únorovou republiku vybojovali dělníci za pasívní podpory buržoazie. Proletáři se právem považovali za vítěze února a uplatňovali hrdé nároky vítězů. Museli být poraženi na ulici, muselo se jim ukázat, že podlehnou, nebudou-li bojovat společně s buržoazií, nýbrž proti ní. Jako k vytvoření únorové republiky s jejími ústupky socialismu bylo zapotřebí bitvy proletariátu, který se spojil s buržoazií proti monarchii, tak bylo nyní zapotřebí druhé bitvy, která by osvobodila republiku od jejích ústupků socialismu a oficiálně potvrdila panství buržoazní republiky. Buržoazie musela zamítnout požadavky proletariátu se zbraní v ruce. Skutečnou kolébkou buržoazní republiky není tedy únorové vítězství, nýbrž červnová porážka. Proletariát urychlil rozhodnutí, když 15. května vnikl do Národního shromáždění, snaže se marně získat znovu svůj revoluční vliv, zatímco dosáhl jen toho, že jeho energičtí vůdcové padli do rukou žalářníkům buržoazie. [27] Il faut en finir! S tím je nutno skoncovat! Tímto výkřikem vyjádřilo Národní shromáždění své rozhodnutí přinutit proletariát k rozhodné bitvě. Výkonná komise vydala několik provokačních dekretů, jako např. zákaz lidových shromáždění atd. Z tribuny Ústavodárného národního shromáždění byli dělníci přímo provokováni, uráženi, zesměšňováni. Ale hlavním terčem útoků, jak jsme viděli, byly národní dílny. Na ně přímo velitelsky poukazovalo Ústavodárné národní shromáždění výkonné komisi, která jen čekala, až Národní shromáždění ve formě příkazu potvrdí její vlastní plán. Výkonná komise začala tím, že ztížila vstup do národních dílen, že denní mzdu změnila ve mzdu od kusu, že všechny dělníky, kteří neměli domovskou příslušnost v Paříži, vyhnala do Sologne pod záminkou, že se tam provádějí pozemní práce. Tyto pozemní práce, jak oznámili svým druhům zklamaní dělníci, kteří se odtamtud vrátili — byly jen řečnickou frází, jíž se mělo okrášlit jejich vyhnanství. Konečně 21. června vyšel v „Moniteuru“ dekret, který nařizoval, aby všichni svobodní dělníci byli násilím vyhnáni z národních dílen nebo zařazeni do armády. Dělníci neměli na vybranou: buď zemřít hladem, nebo udeřit. Odpověděli 22. června velkolepým povstáním, první velkou bitvou mezi oběma třídami, na něž se rozpadá moderní společnost. Byl boj o zachování nebo zničení buržoazního řádu. Závoj, který halil republiku, se roztrhl. Je známo, s jakou bezpříkladnou statečností a geniálností, bez velitelů, bez jednotného plánu, bez prostředků, většinou i beze zbraní drželi dělníci po pět dní v šachu armádu, mobilní gardu, pařížskou národní gardu a národní gardu přivolanou z provincií. Je známo, jak se buržoazie pomstila za prožitou smrtelnou úzkost a s neslýchanou surovostí zmasakrovala přes 3000 zajatců. Oficiální představitelé francouzské demokracie byli tak ovlivněni republikánskou ideologií, že teprve za několik týdnů začali tušit smysl červnového boje. Byli jako zmámeni dýmem střelného prachu, v němž se rozplynula jejich fantastická republika. Čtenář dovolí, abychom slovy „Neue Rheinische Zeitung“ vylíčili bezprostřední dojem, který na nás učinila červnová porážka: „Poslední oficiální zbytek únorové revoluce, výkonná komise, se rozplynul před vážností událostí jako mlhavý přízrak. Lamartinův ohňostroj se proměnil v zápalné rakety Cavaignacovy. Fraternité, bratrství vzájemně proti sobě stojících tříd, z nichž jedna vykořisťuje druhou, toto bratrství proklamované v únoru, napsané obrovskými písmeny na čelo Paříže, na každé vězení, na všechny kasárny — hle, jaký je jeho pravý, nefalšovaný, jeho prozaický výraz: občanská válka, občanská válka ve své nejstrašnější podobě, válka mezi prací a kapitálem. Toto bratrství plálo před všemi okny Paříže večer 25. června, kdy Paříž buržoazie zářila světly, zatímco Paříž proletariátu hořela, krvácela a sténala. Bratrství trvalo jen tak dlouho, dokud se zájmy buržoazie bratrsky shodovaly se zájmy proletariátu. Pedanti staré revoluční tradice z roku 1793, socialističtí doktrináři, kteří prosili buržoazii o milost pro lid a jimž bylo dovoleno pronášet dlouhá kázání a kompromitovat se tak dlouho, dokud bylo nutno ukolébávat proletářského lva; republikáni, kteří se domáhali celého starého buržoazního pořádku, jenom bez korunované hlavy; dynastičtí opozičníci, jimž náhoda místo výměny ministrů podstrčila svržení dynastie; legitimisté, kteří nechtěli odložit livrej, nýbrž jen změnit její střih — to byli spojenci, s nimiž lid provedl svůj únor... Únorová revoluce byla krásná revoluce, revoluce všeobecných sympatií, protože rozpory, které v této revoluci propukly proti monarchii, dřímaly ještě nerozvinuté svorně vedle sebe, protože sociální boj tvořící její pozadí existoval zatím jen pomyslně, ve frázích, ve slovech. Červnová revoluce je ošklivá revoluce, odpuzující revoluce, protože namísto fráze nastoupil skutek, protože republika obnažila hlavu netvora, tím že mu srazila korunu, která ho maskovala a zakrývala. Pořádek! to bylo bitevní heslo Guizotovo. Pořádek! křičel guizotovcc Sébastiani, když Rusové zabrali Varšavu. Pořádek! křičí Cavaignac, surová ozvěna francouzského Národního shromáždění a republikánské buržoazie. Pořádek! hřměly jeho kartáče, když rvaly tělo proletariátu. Žádná z nesčetných revolucí francouzské buržoazie počínaje rokem 1789 nebyla atentátem na pořádek, protože všechny nechávaly nedotčeno třídní panství, otroctví dělníků, buržoazní pořádek, i když se měnila politická forma tohoto panství a tohoto otroctví. Červen na tento pořádek sáhl. Běda červnu!“ („Neue Rheinische Zeitung“ z 29. června l848.) [28] Běda červnu! vracela evropská ozvěna. Buržoazie donutila pařížský proletariát k červnovému povstání. Již tato okolnost sama jej odsoudila k porážce. K tomuto pokusu svrhnout násilně buržoazii nehnala proletariát přímá, uvědomělá potřeba, vždyť pro tento úkol ještě ani nedorostl. „Moniteur“ mu musel oficiálně oznámit, že doba, kdy republika považovala za nutné klanět se jeho iluzím, už minula, a teprve jeho porážka ho přesvědčila o pravdě, že i sebemenší zlepšení jeho postavení uvnitř buržoazní republiky zůstává utopií, která se při prvním pokusu o uskutečnění stává zločinem. Namísto požadavků, přehnaných svou formou, ale obsahově malicherných, dokonce ještě měšťáckých, jejichž splnění si chtěl proletariát vydobýt na únorové revoluci, nastoupilo smělé revoluční bojové heslo: Svržení buržoazie! Diktatura dělnické třídy! Proletariát učinil svůj hrob kolébkou buržoazní republiky, a tím ji zároveň donutil, aby vystoupila ve své ryzí podobě, jako stát, jehož doznaným účelem je zvěčnit panství kapitálu a otroctví práce. Majíc ustavičně před očima svého jizvami posetého, nesmiřitelného, nepřemožitelného nepřítele — nepřemožitelného proto, že jeho existence je životní podmínkou buržoazního panství — muselo se panství buržoazie zbavené všech pout přeměnit ihned v terorismus buržoazie. Když byl proletariát na čas odstraněn ze scény a diktatura buržoazie oficiálně uznána, musely se střední vrstvy buržoazní společnosti, maloburžoazie a rolnictvo, začít stále těsněji přimykat k proletariátu, a to tou měrou, jak se jejich postavení stávalo nesnesitelnějším a jak se zostřoval antagonismus mezi nimi a buržoazií. Viděly-li dříve tyto vrstvy příčinu svých běd v rozmachu proletariátu, musely ji nyní vidět v jeho porážce. Povzbudilo-li červnové povstání na celém kontinentě sebevědomí buržoazie a přimělo-li ji k tomu, aby se otevřeně spojila s feudální monarchií proti lidu, kdo byl první obětí tohoto spolku? Kontinentální buržoazie sama. Červnová porážka jí znemožnila, aby upevnila své panství a aby zastavila lid — zpola uspokojený, zpola rozčarovaný — na nejnižším stupni buržoazní revoluce. Konečně červnová porážka prozradila despotickým mocnostem Evropy tajemství, že Francie musí stůj co stůj udržet mír navenek, aby mohla uvnitř vést občanskou válku. Tím byly národy, které zahájily boj za svou národní nezávislost, vydány napospas Rusku, Rakousku a Prusku, ale zároveň se osud těchto národních revolucí stal závislým na osudu proletářské rcvoluce, zmizela jejich zdánlivá samostatnost a nezávislost na velkém sociálním převratu. Nebude osvobozen Maďar, ani Polák, ani Ital, dokud dělník zůstane otrokem! Konečné vítězství Svaté aliance změnilo tvářnost Evropy tak, že každé nové proletářské povstání ve Francii nezbytně vyvolá světovou válku. Nová francouzská revoluce bude nucena ihned opustit národní půdu a dobýt evropský prostor, na němž jedině je možno provést sociální revoluci 19. století. Teprve červnovou porážkou byly tedy vytvořeny všechny podmínky, za nichž se může Francie chopit iniciativy evropské revoluce. Teprve trikolóra smočená v krvi červnových povstalců se změnila v prapor evropské revoluce — v rudý prapor. A my voláme: Revoluce je mrtva, ať žije revoluce! [1] V originálu francouzské slovo „compère“, které má dvojí význam: kmotr, ale též kumpán, spojenec při dobrodružném podniku. (Pozn. red.) [2] Pařížské povstání z 5.—6. června 1832 bylo připraveno levým křídlem republikánské strany, tajnými revolučními spolky, včetně Společnosti přátel lidu; podnět k povstání dal pohřeb generála Lamarqua, jenž byl v opozici proti vládě Ludvíka Filipa. Dělníci, kteří se účastnili povstání, postavili mnoho barikád a bránili se velmi statečně a houževnatě. Povstání dělníků v Lyoně v dubnu 1834, jež vypuklo pod vedením tajné republikánské Společnosti lidských a občanských práv, patří mezi první masová vystoupení francouzského proletariátu. Povstání podporovali republikáni v mnoha jiných městech, zvláště v Paříži, bylo však krutě potlačeno. Pařížské povstání z 12. května 1839, v němž také měli hlavní úlohu revoluční dělníci, bylo připraveno tajnou republikánsko-socialistickou Společností ročních období v čele s Louis Augustem Blanquim a Armandem Barbèsem; bylo rozdrceno vojskem a národní gardou. [3] doslova: legální území, zde: okruh osob oprávněných volit. (Pozn. red.) [4] Robert Macaire — typ prohnaného šejdíře, vytvořený slavným francouzským hercem Frédérickem Lemaîtrem a zvěčněný v karikaturách Honoré Daumiera. Postava Roberta Macaira byla satirou na vládu finanční aristokracie v období červencové monarchie. [5] vykřičené kavárny a krčmy. (Pozn. red.) [6] Pryč s velkými zloději! Pryč s vrahy! (Pozn. red.) [7] „Dynastie Rothschildů“. (Pozn. red.) [8] „Židé — králové naší epochy“. (Pozn. red.) [9] Nic pro slávu! (Pozn. red.) [10] Mír stůj co stůj! (Pozn. red.) [11] Sonderbund — separátní spolek sedmi hospodářsky zaostalých katolických švýcarských kantonů, který byl založen roku 1843, aby zabránil provedení pokrokových buržoazních reforem ve Švýcarsku a udržel výsady církve a jezuitů. Reakční záměry Sonderbundu narazily na odpor buržoazních radikálů a liberálů, kteří v polovině čtyřicátých let získali převahu ve většině kantonů a ve švýcarském sněmu. Když se v červenci 1847 švýcarský sněm usnesl na rozpuštění Sonderbundu, zahájil Sonderbund počátkem listopadu válku proti ostatním kantonům. 23. listopadu 1847 byla armáda Sonderbundu rozdrcena vojsky spolkové vlády. Za této války Sonderbundu se reakční západoevropské mocnosti, dřívější členové Svaté aliance — Rakousko a Prusko — pokoušely zasahovat do švýcarských záležitostí ve prospěch Sonderbundu. Guizot začal fakticky podporovat tyto mocnosti tím, že vzal Sonderbund pod ochranu. [12] Připojení Krakova k Rakousku se souhlasem Ruska a Pruska dne 11. listopadu 1846. — Válka Sonderbundu ve Švýcarsku 4. až 28. listopadu 1847. — Povstání v Palermu 12. ledna 1848, koncem ledna Neapolitáni Palermo po devět dní bombardovali. (Engelsova poznámka k vydání z roku 1895.) [13] V Buzançais (departement Indre) byly na jaře 1847 z podnětu hladovějících dělníků, obyvatel okolních vesnic, přepadeny sklady potravin, které patřily spekulantům; přitom došlo ke krvavé srážce obyvatelstva s vojskem. Vláda odpověděla na události v Buzançais krutými represáliemi: čtyři přímí účastníci přepadení byli 16. dubna 1847 popraveni, mnoho jiných bylo deportováno. [14] „Le National“ („Národní noviny“) — francouzský deník, který vycházel v Paříži v letech 1830—1851; orgán umírněných buržoazních republikánů. Nejvýznačnějšími představiteli tohoto směru v prozatímní vládě byli Marrast, Bastide a Garnier-Pagès. [15] Francouzská republika! Svoboda, rovnost, bratrství! (Pozn. red.) [16] „La Gazette de France“ („Francouzské noviny“) — deník, který vycházel v Paříži od roku 1631, v čtyřicátých letech 19. století orgán legitimistů, stoupenců restaurace bourbonské dynastie. [17] V prvních dnech prozatímní vlády se jednalo o barvách státní vlajky francouzské republiky. Pařížští revoluční dělníci žádali, aby za státní vlajku byla zvolena rudá vlajka, která byla vztyčena v pařížských dělnických předměstích za červnového povstání roku 1832. Zástupci buržoazie trvali na trojbarevné vlajce, trikolóře (modro-bílo-červená), která byla francouzskou vlajkou za buržoazní revoluce z konce 18. století i za císařství Napoleona I. Již před revolucí z roku 1848 byly tyto barvy odznakem buržoazních republikánů kolem „Nationalu“. Zástupci dělnictva byli nuceni přistoupit na to, aby za státní vlajku francouzské republiky byla prohlášena trojbarevná vlajka. K vlajkové žerdi se však připínala rudá kokarda. [18] „Le Moniteur universel“ („Všeobecný zpravodaj“) — francouzský deník, oficiální vládní orgán, vycházel v Paříži pod tímto názvem v letech 1789 až 1869. List otiskoval vládní dokumenty, parlamentní zprávy a jiné oficiální materiály; v roce 1848 byly v tomto listu uveřejněny také zprávy o zasedání lucemburské komise. [19] vládou, jež odstraňuje ono strašlivé nedorozuminí existující mezi různými třídami. (Pozn. red.) [20] Jacques le bonhomme nebo Jacques Bonhomme (Kuba prosťáček) — posměšná přezdívka francouzské šlechty pro rolníky. [21] Tím se míní částka, kterou v roce 1825 určil francouzský král na odškodnění šlechticům, jejichž majetek byl zkonfiskován za francouzské buržoazní revoluce z konce 18. století. [22] Lazaroni — tak se nazývaly v Itálii deklasované lumpenproletářské živly; reakční monarchistické kruhy jich často využívaly k boji proti liberálnímu demokratickému hnutí. [23] Anglický „chudinský zákon“ z roku 1834 připouštěl jen jednu formu pomoci chudým — umístění ve workhouses (pracovních domech), kde dělníci vykonávali neproduktivní, jednotvárnou a úmornou práci. Lid nazýval tyto domy „bastily chudých“. [24] Jde o vypsání voleb do hlavního štábu národní gardy na 18. března a do Ústavodárného národního shromáždění na 9. dubna. Pařížští dělníci z okolí Blanquiho, Dézamyho aj. žádali, aby volby byly odloženy, a odůvodňovali to tím, že je nutno provést mezi obyvatelstvem řádnou vysvětlovací kampaň. [25] Zde a dále až po str. 80 (v tištěném vydání str.80 - zde až po text "Viz poznámka (l) v kapitole "II - 13. červen 1849" (Poznámka MIA)) se Národním shromážděním rozumí Ústavodárné národní shromáždění, které bylo v činnosti od 4. května 1848 do května 1849 (Konstituanta). (Pozn. red.) [26] občany. (Pozn. red.) [27] Revoluční vystoupení lidových mas 15. května 1848, při němž hlavní úlohu hráli dělníci v čele s Blanquim aj., probíhala pod heslem dalšího prohloubení revoluce a podpory revolučního hnutí v Itálii, Německu a Polsku. Demonstranti pronikli do zasedací síně Ústavodárného shromáždění a žádali, aby byly splněny sliby, že dělníci dostanou chléb a práci a že bude vytvořeno ministerstvo práce; pokusili se rozehnat Ústavodárné shromáždění a vytvořit novou prozatímní vládu. Lidové vystoupení z 15. května bylo potlačeno a jeho vůdcové — Blanqui, Barbès, Raspail aj. — zatčeni. [28] Viz Marx—Engels, Spisy 5, zde. | After the July Revolution of 1830, when the liberal banker Laffitte led his compère, the Duke of Orléans, in triumph to the Hôtel de Ville, he let fall the words: “From now on the bankers will rule”. Laffitte had betrayed the secret of the revolution. It was not the French bourgeoisie that ruled under Louis Philippe, but one faction of it: bankers, stock-exchange kings, railway kings, owners of coal and iron mines and forests, a part of the landed proprietors associated with them – the so-called financial aristocracy. It sat on the throne, it dictated laws in the Chambers, it distributed public offices, from cabinet portfolios to tobacco bureau posts. The industrial bourgeoisie proper formed part of the official opposition, that is, it was represented only as a minority in the Chambers. Its opposition was expressed all the more resolutely the more unalloyed the autocracy of the finance aristocracy became, and the more it imagined that its domination over the working class was insured after the revolts of 1832, 1834, and 1839, which had been drowned in blood. [1] Grandin, a Rouen manufacturer and the most fanatical instrument of bourgeois reaction in the Constituent as well as in the Legislative National Assembly, was the most violent opponent of Guizot in the Chamber of Deputies. Léon Faucher, later known for his impotent efforts to climb into prominence as the Guizot of the French counterrevolution, in the last days of Louis Philippe waged a war of the pen for industry against speculation and its train bearer, the government. Bastiat agitated in the name of Bordeaux and the whole of wine- producing France against the ruling system. The petty bourgeoisie of all gradations, and the peasantry also, were completely excluded from political power. Finally, in the official opposition or entirely outside the pays légal electorate, there were the ideological representatives and spokesmen of the above classes, their savants, lawyers, doctors, etc., in a word, their so-called men of talent. Owing to its financial straits, the July Monarchy was dependent from the beginning on the big bourgeoisie, and its dependence on the big bourgeoisie was the inexhaustible source of increasing financial straits. It was impossible to subordinate the administration of the state to the interests of national production without balancing the budget, without establishing a balance between state expenditures and revenues. And how was this balance to be established without limiting state expenditures – that is, without encroaching on interests which were so many props of the ruling system – and without redistributing taxes – that is, without shifting a considerable share of the burden of taxation onto the shoulders of the big bourgeoisie itself? On the contrary, the faction of the bourgeoisie that ruled and legislated through the Chambers had a direct interest in the indebtedness of the state. The state deficit was really the main object of its speculation and the chief source of its enrichment. At the end of each year a new deficit. After the lapse of four or five years a new loan. And every new loan offered new opportunities to the finance aristocracy for defrauding the state, which was kept artificially on the verge of bankruptcy – it had to negotiate with the bankers under the most unfavorable conditions. Each new loan gave a further opportunity, that of plundering the public which invested its capital in state bonds by means of stock-exchange manipulations, the secrets of which the government and the majority in the Chambers were privy to. In general, the instability of state credit and the possession of state secrets gave the bankers and their associates in the Chambers and on the throne the possibility of evoking sudden, extraordinary fluctuations in the quotations of government securities, the result of which was always bound to be the ruin of a mass of smaller capitalists and the fabulously rapid enrichment of the big gamblers. As the state deficit was in the direct interest of the ruling faction of the bourgeoisie, it is clear why the extraordinary state expenditure in the last years of Louis Philippe's reign was far more than double the extraordinary state expenditure under Napoleon, indeed reached a yearly sum of nearly 400,000,000 francs, whereas the whole average annual export of France seldom attained a volume amounting to 750,000,000 francs. The enormous sums which in this way flowed through the hands of the state facilitated, moreover, swindling contracts for deliveries, bribery, defalcations, and all kinds of roguery. The defrauding of the state, practiced wholesale in connection with loans, was repeated retail in public works. What occurred in the relations between Chamber and government became multiplied in the relations between individual departments and individual entrepreneurs. The ruling class exploited the building of railways in the same way it exploited state expenditures in general and state loans. The Chambers piled the main burdens on the state, and secured the golden fruits to the speculating finance aristocracy. One recalls the scandals in the Chamber of Deputies when by chance it leaked out that all the members of the majority, including a number of ministers, had been interested as shareholders in the very railway constructions which as legislators they had carried out afterward at the cost of the state. On the other hand, the smallest financial reform was wrecked through the influence of the bankers. For example, the postal reform. Rothschild protested. Was it permissible for the state to curtail sources of revenue out of which interest was to be paid on its ever increasing debt? The July Monarchy was nothing other than a joint stock company for the exploitation of France's national wealth, whose dividends were divided among ministers, Chambers, 240,000 voters, and their adherents. Louis Philippe was the director of this company – Robert Macaire [2] on the throne. Trade, industry, agriculture, shipping, the interests of the industrial bourgeoisie, were bound to be continually endangered and prejudiced under this system. Cheap government, governement à bon marché, was what it had inscribed on its banner in the July days. Since the finance aristocracy made the laws, was at the head of the administration of the state, had command of all the organized public authorities, dominated public opinion through the actual state of affairs and through the press, the same prostitution, the same shameless cheating, the same mania to get rich was repeated in every sphere, from the court to the Café Borgne [3] to get rich not by production, but by pocketing the already available wealth of others, Clashing every moment with the bourgeois laws themselves, an unbridled assertion of unhealthy and dissolute appetites manifested itself, particularly at the top of bourgeois society – lusts wherein wealth derived from gambling naturally seeks its satisfaction, where pleasure becomes crapuleux debauched, where money, filth, and blood commingle. The finance aristocracy, in its mode of acquisition as well as in its pleasures, is nothing but the rebirth of the lumpenproletariat on the heights of bourgeois society. And the nonruling factions of the French bourgeoisie cried: Corruption! The people cried: À bas les grands voleurs! À bas les assassins! Down with the big thieves! Down with the assassins! when in 1847, on the most prominent stages of bourgeois society, the same scenes were publicly enacted that regularly lead the lumpenproletariat to brothels, to workhouses and lunatic asylums, to the bar of justice, to the dungeon, and to the scaffold. The industrial bourgeoisie saw its interests endangered, the petty bourgeoisie was filled with moral indignation, the imagination of the people was offended, Paris was flooded with pamphlets – “The Rothschild Dynasty,” “Usurers Kings of the Epoch,” etc. – in which the rule of the finance aristocracy was denounced and stigmatized with greater or less wit. Rien pour la gloire! Nothing for glory! Glory brings no profit! La paix partout et toujours! Peace everywhere and always! War depresses the quotations of the 3 and 4 percents which the France of the Bourse jobbers had inscribed on her banner. Her foreign policy was therefore lost in a series of mortifications to French national sentiment, which reacted all the more vigorously when the rape of Poland was brought to its conclusion with the incorporation of Cracow by Austria, and when Guizot came out actively on the side of the Holy Alliance in the Swiss separatist war. [4] The victory of the Swiss liberals in this mimic war raised the self-respect of the bourgeois opposition in France; the bloody uprising of the people in Palermo worked like an electric shock on the paralyzed masses of the people and awoke their great revolutionary memories and passions. [5] The eruption of the general discontent was finally accelerated and the mood for revolt ripened by two economic world events. The potato blight and the crop failures of 1845 and 1846 increased the general ferment among the people. The famine of 1847 called forth bloody conflicts in France as well as on the rest of the Continent. As against the shameless orgies of the finance aristocracy, the struggle of the people for the prime necessities of life! At Buzançais, hunger rioters executed [6]; in Paris, oversatiated escrocs swindlers snatched from the courts by the royal family! The second great economic event that hastened the outbreak of the revolution was a general commercial and industrial crisis in England. Already heralded in the autumn of 1845 by the wholesale reverses of the speculators in railway shares, staved off during 1846 by a number of incidents such as the impending abolition of the Corn Laws, the crisis finally burst in the autumn of 1847 with the bankruptcy of the London wholesale grocers, on the heels of which followed the insolvencies of the land banks and the closing of the factories in the English industrial districts. The after-effect of this crisis on the Continent had not yet spent itself when the February Revolution broke out. The devastation of trade and industry caused by the economic epidemic made the autocracy of the finance aristocracy still more unbearable. Throughout the whole of France the bourgeois opposition agitated at banquets for an electoral reform which should win for it the majority in the Chambers and overthrow the Ministry of the Bourse. In Paris the industrial crisis had, moreover, the particular result of throwing a multitude of manufacturers and big traders, who under the existing circumstances could no longer do any business in the foreign market, onto the home market. They set up large establishments, the competition of which ruined the small épiciers grocers and boutiquiers shopkeepers en masse. Hence the innumerable bankruptcies among this section of the Paris bourgeoisie, and hence their revolutionary action in February. It is well known how Guizot and the Chambers answered the reform proposals with an unambiguous challenge, how Louis Philippe too late resolved on a ministry led by Barrot, how things went as far as hand-to-hand fighting between the people and the army, how the army was disarmed by the passive conduct of the National Guard, how the July Monarchy had to give way to a provisional government. The Provisional Government which emerged from the February barricades necessarily mirrored in its composition the different parties which shared in the victory. It could not be anything but a compromise between the different classes which together had overturned the July throne, but whose interests were mutually antagonistic. The great majority of its members consisted of representatives of the bourgeoisie. The republican petty bourgeoisie was represented by Ledru- Rollin and Flocon, the republican bourgeoisie by the people from the National [7], the dynastic opposition by Crémieux, Dupont de l'Eure, etc. [8] The working class had only two representatives, Louis Blanc and Albert. Finally, Lamartine in the Provisional Government; this was at first no real interest, no definite class; this was the February Revolution itself, the common uprising with its illusions, its poetry, its visionary content, and its phrases. For the rest, the spokesman of the February Revolution, by his position and his views, belonged to the bourgeoisie. If Paris, as a result of political centralization, rules France, the workers, in moments of revolutionary earthquakes, rule Paris. The first act in the life of the Provisional Government was an attempt to escape from this overpowering influence by an appeal from intoxicated Paris to sober France. Lamartine disputed the right of the barricade fighters to proclaim a republic on the ground that only the majority of Frenchmen had that right; they must await their votes, the Paris proletariat must not besmirch its victory by a usurpation. [9] The bourgeoisie allows the proletariat only one usurpation – that of fighting. Up to noon of February 25 the republic had not yet been proclaimed; on the other hand, all the ministries had already been divided among the bourgeois elements of the Provisional Government and among the generals, bankers, and lawyers of the National. But the workers were determined this time not to put up with any bamboozlement like that of July, 1830. They were ready to take up the fight anew and to get a republic by force of arms. With this message, Raspail betook himself to the Hôtel de Ville. In the name of the Paris proletariat he commanded the Provisional Government to proclaim a republic; if this order of the people were not fulfilled within two hours, he would return at the head of 200,000 men. The bodies of the fallen were scarcely cold, the barricades were not yet disarmed, and the only force that could be opposed to them was the National Guard. Under these circumstances the doubts born of considerations of state policy and the juristic scruples of conscience entertained by the Provisional Government suddenly vanished. The time limit of two hours had not yet expired when all the walls of Paris were resplendent with the gigantic historical words: République français! Liberté, Egalité, Fraternité! Even the memory of the limited alms and motives which drove the bourgeoisie into the February Revolution was extinguished by the proclamation of the republic on the basis of universal suffrage. Instead of only a few factions of the bourgeoisie, all classes of French society were suddenly hurled into the orbit of political power, forced to leave the boxes, the stalls, and the gallery and to act in person upon the revolutionary stage! With the constitutional monarchy vanished also the semblance of a state power independently confronting bourgeois society, as well as the whole series of subordinate struggles which this semblance of power called forth! By dictating the republic to the Provisional Government, and through the Provisional Government to the whole of France, the proletariat immediately stepped into the foreground as an independent party, but at the same time challenged the whole of bourgeois France to enter the lists against it. What it won was the terrain for the fight for its revolutionary emancipation, but by no means this emancipation itself. The first thing the February Republic had to do was, rather, to complete the rule of the bourgeoisie by allowing, besides the finance aristocracy, all the propertied classes to enter the orbit of political power. The majority of the great landowners, the Legitimists, were emancipated from the political nullity to which they had been condemned by the July Monarchy. Not for nothing had the Gazette de France agitated in common with the opposition papers; not for nothing had La Roche-Jaquelein taken the side of the revolution in the session of the Chamber of Deputies on February 24. The nominal proprietors, the peasants, who form the great majority of the French people, were put by universal suffrage in the position of arbiters of the fate of France. The February Republic finally brought the rule of the bourgeoisie clearly into view, since it struck off the crown behind which capital had kept itself concealed. Just as the workers in the July days had fought for and won the bourgeois monarchy, so in the February days they fought for and won the bourgeois republic. Just as the July Monarchy had to proclaim itself a monarchy surrounded by republican institutions, so the February Republic was forced to proclaim itself a republic surrounded by social institutions. The Paris proletariat compelled this concession, too. Marche, a worker, dictated the decree [10] by which the newly formed Provisional Government pledged itself to guarantee the workers a livelihood by means of labor, to provide work for all citizens, etc. And when a few days later it forgot its promises and seemed to have lost sight of the proletariat, a mass of 20,000 workers marched on the Hôtel de Ville with the cry: Organize labor! Form a special Ministry of labor! Reluctantly and after long debate, the Provisional Government nominated a permanent special commission charged with lending means of improving the lot of the working classes! This commission consisted of delegates from the corporations guilds of Paris artisans and was presided over by Louis Blanc and Albert. The Luxembourg Palace was assigned to it as its meeting place. In this way the representatives of the working class were banished from the seat of the Provisional Government, the bourgeois part of which retained the real state power and the reins of administration exclusively in its hands; and side by side with the ministries of finance, trade, and public works, side by side with the Bank and the Bourse, there arose a socialist synagogue whose high priests, Louis Blanc and Albert, had the task of discovering the promised land, of preaching the new gospel, and of providing work for the Paris proletariat. Unlike any profane state power, they had no budget, no executive authority at their disposal. They were supposed to break the pillars of bourgeois society by dashing their heads against them. While the Luxembourg sought the philosopher's stone, in the Hôtel de Ville they minted the current coinage. And yet the claims of the Paris proletariat, so far as they went beyond the bourgeois republic, could win no other existence than the nebulous one of the Luxembourg. In common with the bourgeoisie the workers had made the February Revolution, and alongside the bourgeoisie they sought to secure the advancement of their interests, just as they had installed a worker in the Provisional Government itself alongside the bourgeois majority. Organize labor! But wage labor, that is the existing, the bourgeois organization of labor. Without it there is no capital, no bourgeoisie, no bourgeois society. A special Ministry of Labor! But the ministries of finance, of trade, of public works – are not these the bourgeois ministries of labor? And alongside these a proletariat Ministry of Labor had to be a ministry of impotence, a ministry of pious wishes, a Luxembourg Commission. Just as the workers thought they would be able to emancipate themselves side by side with the bourgeoisie, so they thought they would be able to consummate a proletarian revolution within the national walls of France, side by side with the remaining bourgeois nations. But French relations of production are conditioned by the foreign trade of France, by her position on the world market and the laws thereof; how was France to break them without a European revolutionary war, which would strike back at the despot of the world market, England? As soon as it has risen up, a class in which the revolutionary interests of society are concentrated finds the content and the material for its revolutionary activity directly in its own situation: foes to be laid low, measures dictated by the needs of the struggle to be taken; the consequences of its own deeds drive it on. It makes no theoretical inquiries into its own task. The French working class had not attained this level; it was still incapable of accomplishing its own revolution. The development of the industrial proletariat is, in general, conditioned by the development of the industrial bourgeoisie. Only under its rule does the proletariat gain that extensive national existence which can raise its revolution to a national one, and only thus does the proletariat itself create the modern means of production, which become just so many means of its revolutionary emancipation. Only bourgeois rule tears up the material roots of feudal society and levels the ground on which alone a proletarian revolution is possible. French industry is more developed and the French bourgeoisie more revolutionary than that of the rest of the Continent. But was not the February Revolution aimed directly against the finance aristocracy? This fact proved that the industrial bourgeoisie did not rule France. The industrial bourgeoisie can rule only where modern industry shapes all property relations to suit itself, and industry can win this power only where it has conquered the world market, for national bounds are inadequate for its development. But French industry, to a great extent, maintains its command even of the national market only through a more or less modified system of prohibitive duties. While, therefore, the French proletariat, at the moment of a revolution, possesses in Paris actual power and influence which spur it on to a drive beyond its means, in the rest of France it is crowded into separate, scattered industrial centers, almost lost in the superior number of peasants and petty bourgeois. The struggle against capital in its developed, modern form – in its decisive aspect, the struggle of the industrial wage worker against the industrial bourgeois – is in France a partial phenomenon, which after the February days could so much the less supply the national content of the revolution, since the struggle against capital's secondary modes of exploitation, that of the peasant against usury and mortgages or of the petty bourgeois against the wholesale dealer, banker, and manufacturer – in a word, against bankruptcy – was still hidden in the general uprising against the finance aristocracy. Nothing is more understandable, then, than that the Paris proletariat sought to secure the advancement of its own interests side by side with those of the bourgeoisie, instead of enforcing them as the revolutionary interests of society itself, that it let the red flag be lowered to the tricolor [11]. The French workers could not take a step forward, could not touch a hair of the bourgeois order, until the course of the revolution had aroused the mass of the nation, peasants and petite bourgeois, standing between the proletariat and the bourgeoisie, against this order, against the rule of capital, and had forced it to attach itself to the proletarians as its protagonists. The workers could buy this victory only through the tremendous defeat in June. The Luxembourg Commission, this creation of the Paris workers, must be given the credit of having disclosed, from a Europe-wide tribune, the secret of the revolution of the nineteenth century: the emancipation of the proletariat. The Moniteur blushed when it had to propagate officially the “wild ravings” [12] which up to that time had lain buried in the apocryphal writings of the socialists and reached the ear of the bourgeoisie only from time to time as remote, half- terrifying, half-ludicrous legends. Europe awoke astonished from its bourgeois doze. Therefore, in the minds of the proletarians, who confused the finance aristocracy with the bourgeoisie in general; in the imagination of the good old republicans who denied the very existence of classes or, at most, admitted them as a result of the constitutional monarchy; in the hypocritical phrases of the factions of the bourgeoisie which up to now had been excluded from power, the rule of the bourgeoisie was abolished with the introduction of the republic. At that time all the royalists were transformed into republicans and all the millionaires of Paris into workers. The phrase which corresponded to this imaginary abolition of class relations was fraternité, universal fraternization and brotherhood. This pleasant abstraction from class antagonisms, this sentimental reconciliation of contradictory class interests, this visionary elevation above the class struggle, this fraternité, was the real catchword of the February Revolution. The classes were divided by a mere misunderstanding, and on February 24 Lamartine christened the Provisional Government “une gouvernement qui suspends ce malentendu terrible qui existe entre les différentes classes” a government that removes this terrible misunderstanding which exists between the different classes, from Lamartine's speech, 24 February 1848. The Paris proletariat reveled in this magnanimous intoxication of fraternity. The Provisional Government, for its part, once it was compelled to proclaim the republic, did everything to make it acceptable to the bourgeoisie and to the provinces. The bloody terror of the first French republic was disavowed by the abolition of the death penalty for political offenses; the press was opened to all opinions – the army, the courts, the administration remained with a few exceptions in the hands of their old dignitaries; none of the July Monarchy's great offenders was brought to book. The bourgeois republicans of the National amused themselves by exchanging monarchist names and costumes for old republican ones. To them the republic was only a new ball dress for the old bourgeois society. The young republic sought its chief merit not in frightening, but rather in constantly taking fright itself, and in winning existence and disarming resistance by soft compliance and nonresistance. At home to the privileged classes, abroad to the despotic powers, it was loudly announced that the republic was of a peaceful nature. Live and let live was its professed motto. In addition to that, shortly after the February Revolution the Germans, Poles, Austrians, Hungarians, and Italians revolted, each people in accordance with its immediate situation. Russia and England – the latter itself agitated, the former cowed – were not prepared. The republic, therefore, had no national enemy to face. Consequently there were no great foreign complications which could fire the energies, hasten the revolutionary process, drive the Provisional Government forward or throw it overboard. The Paris proletariat, which looked upon the republic as its own creation, naturally acclaimed each act of the Provisional Government which facilitated the firm emplacement of the latter in bourgeois society. It willingly allowed itself to be employed on police service by Caussidière in order to protect property in Paris, just as it allowed Louis Blanc to arbitrate wage disputes between workers and masters. It made it a point d'honneur point of honor to preserve the bourgeois honor of the republic unblemished in the eyes of Europe. The republic encountered no resistance either abroad or at home. This disarmed it. Its task was no longer the revolutionary transformation of the world, but consisted only in adapting itself to the relations of bourgeois society. As to the fanaticism with which the Provisional Government undertook this task there is no more eloquent testimony than its financial measures. Public credit and private credit were naturally shaken. Public credit rests on confidence that the state will allow itself to be exploited by the wolves of finance. But the old state had vanished and the revolution was directed above all against the finance aristocracy. The vibrations of the last European commercial crisis had not yet ceased. Bankruptcy still followed bankruptcy. Private credit was therefore paralyzed, circulation restricted, production at a standstill before the February Revolution broke out. The revolutionary crisis increased the commercial crisis. And if private credit rests on confidence that bourgeois production in the entire scope of its relations – the bourgeois order – will not be touched, will remain inviolate, what effect must a revolution have had which questioned the basis of bourgeois production, the economic slavery of the proletariat, which set up against the Bourse the sphinx of the Luxembourg? The uprising of the proletariat is the abolition of bourgeois credit, for it is the abolition of bourgeois production and its order. Public credit and private credit are the economic thermometer by which the intensity of a revolution can be measured. The more they fall, the more the fervor and generative power of the revolution rises. The Provisional Government wanted to strip the republic of its antibourgeois appearance. And so it had, above all, to try to peg the exchange value of this new form of state, its quotation on the Bourse. Private credit necessarily rose again, together with the current Bourse quotation of the republic. In order to allay the very suspicion that it would not or could not honor the obligations assumed by the monarchy, in order to build up confidence in the republic's bourgeois morality and capacity to pay, the Provisional Government took refuge in braggadocio as undignified as it was childish. In advance of the legal date of payment it paid out the interest on the 5-percent, 4 ½- percent and 4-percent bonds to the state creditors. The bourgeois aplomb, the self-assurance of the capitalists, suddenly awoke when they saw the anxious haste with which this government sought to buy their confidence. The financial embarrassment of the Provisional Government was naturally not lessened by a theatrical stroke which robbed it of its stock of ready cash. The financial pinch could no longer be concealed and petty bourgeois, domestic servants, and workers had to pay for the pleasant surprise which had been prepared for the state creditors. It was announced that no more money could be drawn on savings bank books for an amount of over a hundred francs. The sums deposited in the savings banks were confiscated and by decree transformed into an irredeemable state debt. This embittered the already hard-pressed petty bourgeois against the republic. Since he received state debt certificates in place of his savings bank books, he was forced to go to the Bourse in order to sell them and thus deliver himself directly into the hands of the Bourse jobbers against whom he had made the February Revolution. The finance aristocracy, which ruled under the July Monarchy, had its high church in the Bank. Just as the Bourse governs state credit, the Bank governs commercial credit. Directly threatened not only in its rule but in its very existence by the February Revolution, the Bank tried from the outset to discredit the republic by making the lack of credit general. It suddenly stopped the credits of the bankers, the manufacturers, and the merchants. As it did not immediately call forth a counterrevolution, this maneuver necessarily reacted on the Bank itself. The capitalists drew out the money they had deposited in the vaults of the Bank. The possessors of bank notes rushed to the pay office in order to exchange them for gold and silver. The Provisional Government could have forced the Bank into bankruptcy without forcible interference, in a legal manner; it would have had only to remain passive and leave the Bank to its fate. The bankruptcy of the Bank would have been the deluge which in an instant would have swept from French soil the finance aristocracy, the most powerful and dangerous enemy of the republic, the golden pedestal of the July Monarchy. And once the Bank was bankrupt, the bourgeoisie itself would have had to regard it as a last desperate attempt at rescue, if the government had formed a national bank and subjected national credit to the control of the nation. The Provisional Government, on the contrary, fixed a compulsory quotation for the notes of the Bank. It did more. It transformed all provincial banks into branches of the Banque de France and allowed it to cast its net over the whole of France. Later it pledged the state forests to the Bank as a guarantee for a loan contracted from it. In this way the February Revolution directly strengthened and enlarged the bankocracy which it should have overthrown. Meanwhile the Provisional Government was writhing under the incubus of a growing deficit. In vain it begged for patriotic sacrifices. Only the workers threw it their alms. Recourse had to be had to a heroic measure, to the imposition of a new tax. But who was to be taxed? The Bourse wolves, the bank kings, the state creditors, the rentiers, the industrialists? That was not the way to ingratiate the republic with the bourgeoisie. That would have meant, on the one hand, to endanger state credit and commercial credit, while on the other, attempts were made to purchase them with such great sacrifices and humiliations. But someone had to fork over the cash. Who was sacrificed to bourgeois credit? Jacques le bonhomme, the peasant. The Provisional Government imposed an additional tax of 45 centimes to the franc on the four direct taxes. The government press cajoled the Paris proletariat into believing that this tax would fall chiefly on the big landed proprietors, on the possessors of the milliard granted by the Restoration [13]. But in truth it hit the peasant class above all, that is, the large majority of the French people. They had to pay the costs of the February Revolution; in them the counterrevolution gained its main material. The 45-centime tax was a question of life and death for the French peasant. He made it a life and death question for the republic. From that moment the republic meant to the French peasant the 45 centime tax, and he saw in the Paris proletariat the spendthrift who did himself well at his expense. Whereas the Revolution of 1789 began by shaking the feudal burdens off the peasants, the Revolution of 1848 announced itself to the rural population by the imposition of a new tax, in order not to endanger capital and to keep its state machine going. There was only one means by which the Provisional Government could set aside all these inconveniences and jerk the state out of its old rut – a declaration of state bankruptcy. Everyone recalls how Ledru-Rollin in the National Assembly subsequently described the virtuous indignation with which he repudiated this presumptuous proposal of the Bourse Jew, Fould from Ledru-Rollin's speech 21 April 1849, now French Finance Minister. Fould had handed him the apple from the tree of knowledge. By honoring the bills drawn on the state by the old bourgeois society, the Provisional Government succumbed to the latter. It had become the hard-pressed debtor of bourgeois society instead of confronting it as the pressing creditor that had to collect the revolutionary debts of many years. It had to consolidate the shaky bourgeois relationships in order to fulfill obligations which are only to be fulfilled within these relationships. Credit became a condition of life for it, and the concessions to the proletariat, the promises made to it, became so many fetters which had to be struck off. The emancipation of the workers – even as a phrase – became an unbearable danger to the new republic, for it was a standing protest against the restoration of credit, which rests on undisturbed and untroubled recognition of the existing economic class relations. Therefore, it was necessary to have done with the workers. The February Revolution had cast the army out of Paris. The National Guard, that is, the bourgeoisie in its different gradations, constituted the sole power. Alone, however, it did not feel itself a match for the proletariat. Moreover, it was forced gradually and piecemeal to open its ranks and admit armed proletarians, albeit after the most tenacious resistance and after setting up a hundred different obstacles. There consequently remained but one way out: to play off part of the proletariat against the other. For this purpose the Provisional Government formed twenty–four battalions of Mobile Guards, each a thousand strong, composed of young men from fifteen to twenty years old. [14] They belonged for the most part to the lumpen proletariat, which in all big towns forms a mass sharply differentiated from the industrial proletariat, a recruiting ground for thieves and criminals of all kinds living on the crumbs of society, people without a definite trade, vagabonds, gens sans feu et sans aveu men without hearth or home, varying according to the degree of civilization of the nation to which they belong, but never renouncing their lazzaroni [15] character – at the youthful age at which the Provisional Government recruited them, thoroughly malleable, as capable of the most heroic deeds and the most exalted sacrifices as of the basest banditry and the foulest corruption. The Provisional Government paid them 1 franc 50 centimes a day; that is, it bought them. It gave them their own uniform; that is, it made them outwardly distinct from the blouse- wearing workers. In part it assigned officers from the standing army as their leaders; in part they themselves elected young sons of the bourgeoisie whose rodomontades about death for the fatherland and devotion to the republic captivated them. And so the Paris proletariat was confronted with an army, drawn from its own midst, of 24,000 young, strong, foolhardy men. it gave cheers for the Mobile Guard on its marches through Paris. It acknowledged it to be its foremost fighters on the barricades. It regarded it as the proletarian guard in contradistinction to the bourgeois National Guard. Its error was pardonable. Besides the Mobile Guard, the government decided to rally around itself an army of industrial workers. A hundred thousand workers, thrown on the streets by the crisis and the revolution, were enrolled by the Minister Marie in so-called national ateliers workshops. Under this grandiose name was hidden nothing else than the employment of the workers on tedious, monotonous, unproductive earthworks at a wage of 23 sous. English workhouses [16] in the open – that is what these national ateliers were. The Provisional Government believed that it had formed, in them, a second proletarian army against the workers themselves. This time the bourgeoisie was mistaken in the national ateliers, just as the workers were mistaken in the Mobile Guard. It had created an army for mutiny. But one purpose was achieved. National ateliers was the name of the people's workshops which Louis Blanc preached in the Luxembourg Palace. Marie's ateliers workshops, devised in direct antagonism to the Luxembourg, offered occasion, thanks to the common label, for a comedy of errors worthy of the Spanish servant farce. The Provisional Government itself surreptitiously spread the report that these national ateliers were the discovery of Louis Blanc, and this seemed the more plausible because Louis Blanc, the prophet of the national ateliers, was a member of the Provisional Government. And in the half-naive, half-intentional confusion of the Paris bourgeoisie, in the artificially molded opinion of France, of Europe, these workhouses were the first realization of socialism, which was put in the pillory, with them. In their appellation, though not in their content, the national ateliers were the embodied protest of the proletariat against bourgeois industry, bourgeois credit, and the bourgeois republic. The whole hate of the bourgeoisie was therefore turned upon them. It had found in them, simultaneously, the point against which it could direct the attack, as soon as it was strong enough to break openly with the February illusions. All the discontent, all the ill humor of the petty bourgeois too was directed against these national ateliers, the common target. With real fury they totted up the money the proletarian loafers swallowed up while their own situation was becoming daily more unbearable. A state pension for sham labor, so that's socialism! they grumbled to themselves. They sought the reason for their misery in the national ateliers, the declamations of the Luxembourg, the processions of the workers through Paris. And no one was more fanatic about the alleged machinations of the communists than the petty bourgeoisie, who hovered hopelessly on the brink of bankruptcy. Thus in the approaching melee between bourgeoisie and proletariat, all the advantages, all the decisive posts, all the middle strata of society were in the hands of the bourgeoisie, at the same time as the waves of the February Revolution rose high over the whole Continent, and each new post brought a new bulletin of revolution, now from Italy, now from Germany, now from the remotest parts of southeastern Europe, and maintained the general ecstasy of the people, giving it constant testimony of a victory that it had already forfeited. March 17 and April 16 were the first skirmishes in the big class struggle which the bourgeois republic hid under its wing. March 17 revealed the proletariat's ambiguous situation, which permitted no decisive act. Its demonstration originally pursued the purpose of pushing the Provisional Government back onto the path of revolution, of effecting the exclusion of its bourgeois members, according to circumstances, and of compelling the postponement of the elections for the National Assembly and the National Guard. [17] But on March 16 the bourgeoisie represented in the National Guard staged a hostile demonstration against the Provisional Government. With the cry À bas Ledru- Rollin Down with Ledru-Rollin! it surged to the Hôtel de Ville. And the people were forced, on March 17, to shout: Long live Ledru-Rollin! Long live the Provisional Government! They were forced to take sides against the bourgeoisie in support of the bourgeois republic, which seemed to them to be in danger. They strengthened the Provisional Government, instead of subordinating it to themselves. March 17 went off in a melodramatic scene, and whereas the Paris proletariat on this day once more displayed its giant body, the bourgeoisie both inside and outside the Provisional Government was all the more determined to smash it. April 16 was a misunderstanding engineered by the Provisional Government in alliance with the bourgeoisie. The workers had gathered in great numbers in the Champ de Mars and in the Hippodrome to choose their nominees to the general staff of the National Guard. Suddenly throughout Paris, from one end to the other, a rumor spread as quick as lightning, to the effect that the workers had met armed in the Champ de Mars, under the leadership of Louis Blanc, Blanqui, Cabet, and Raspail, in order to march thence on the Hôtel de Ville, overthrow the Provisional Government, and proclaim a communist government. The general alarm is sounded – Ledru-Rollin, Marrast, and Lamartine later contended for the honor of having initiated this – and in an hour 100,000 men are under arms; the Hôtel de Ville is occupied at all points by the National Guard; the cry Down with the Communists! Down with Louis Blanc, with Blanqui, with Raspail, with Cabet! thunders throughout Paris. Innumerable deputations pay homage to the Provisional Government, all ready to save the fatherland and society. When the workers finally appear before the Hôtel de Ville, in order to hand over to the Provisional Government a patriotic collection they had made in the Champ de Mars, they learn to their amazement that bourgeois Paris has defeated their shadow in a very carefully calculated sham battle. The terrible attempt of April 16 furnished the excuse for recalling the army to Paris – the real purpose of the clumsily staged comedy and for the reactionary federalist demonstrations in the provinces. On May 4 the National Assembly [18] met the result of the direct general elections, convened. Universal suffrage did not possess the magic power which republicans of the old school had ascribed to it. They saw in the whole of France, at least in the majority of Frenchmen, citoyens citizens with the same interests, the same understanding, etc. This was their cult of the people. Instead of their imaginary people, the elections brought the real people to the light of day; that is, representatives of the different classes into which it falls. We have seen why peasants and petty bourgeois had to vote under the leadership of a bourgeoisie spoiling for a fight and of big landowners frantic for restoration. But if universal suffrage was not the miracle – working magic wand the republican worthies had taken it for, it possessed the incomparable higher merit of unchaining the class struggle, of letting the various middle strata of bourgeois society rapidly get over their illusions and disappointments, of tossing all the sections of the exploiting class at one throw to the apex of the state, and thus tearing from them their deceptive mask, whereas the monarchy with its property qualifications had let only certain factions of the bourgeoisie compromise themselves, allowing the others to lie hidden behind the scenes and surrounding them with the halo of a common opposition. In the Constituent National Assembly, which met on May 4, the bourgeois republicans, the republicans of the National, had the upper hand. Even Legitimists and Orléanists at first dared to show themselves only under the mask of bourgeois republicanism. The fight against the proletariat could be undertaken only in the name of the republic. The republic dates from May 4, not from February 25 – that is, the republic recognized by the French people; it is not the republic which the Paris proletariat thrust upon the Provisional Government, not the republic with social institutions, not the vision that hovered before the fighters on the barricades. The republic proclaimed by the National Assembly, the sole legitimate republic, is a republic which is no revolutionary weapon against the bourgeois order, but rather its political reconstitution, the political reconsolidation of bourgeois society; in a word, a bourgeois republic. This contention resounded from the tribune of the National Assembly, and in the entire republican and anti-republican bourgeois press it found its echo. And we have seen how the February Republic in reality was not and could not be other than a bourgeois republic; how the Provisional Government, nevertheless, was forced by the immediate pressure of the proletariat to announce it as a republic with social institutions; how the Paris proletariat was still incapable of going beyond the bourgeois republic otherwise than in its fancy, in imagination; how even where the republic acted in the service of the bourgeoisie when it really came to action; how the promises made to it became an unbearable danger for the new republic; how the whole life process of the Provisional Government was comprised in a continuous fight against the demands of the proletariat. In the National Assembly all France sat in judgment upon the Paris proletariat. The Assembly broke immediately with the social illusions of the February Revolution; it roundly proclaimed the bourgeois republic, nothing but the bourgeois republic. It at once excluded the representatives of the proletariat, Louis Blanc and Albert, from the Executive Commission [19] it had appointed; it threw out the proposal of a special Labor Ministry and received with acclamation the statement of Minister Trélat: “The question now is merely one of bringing labor back to its old conditions.” from Trélat's speech of 20 June 1848 But all this was not enough. The February Republic was won by the workers with the passive support of the bourgeoisie. The proletarians rightly regarded themselves as the victors of February, and they made the arrogant claims of victors. They had to be vanquished in the streets, they had to be shown that they were worsted as soon as they did not fight with the bourgeoisie, but against the bourgeoisie. Just as the February Republic, with its socialist concessions, required a battle of the proletariat, united with the bourgeoisie, against the monarchy, so a second battle was necessary to sever the republic from socialist concessions, to officially work out the bourgeois republic as dominant. The bourgeoisie had to refute, arms in hand, the demands of the proletariat. And the real birthplace of the bourgeois republic is not the February victory; it is the June defeat. The proletariat hastened the decision when, on the fifteenth of May, it pushed its way into the National Assembly sought in vain to recapture its revolutionary influence, and only delivered its energetic leaders to the jailers of the bourgeoisie. Il faut en finir! This situation must end! With this cry the National Assembly gave vent to its determination to force the proletariat into a decisive struggle. The Executive Commission issued a series of provocative decrees, such as that prohibiting congregations of people, [20] etc. The workers were directly provoked, insulted, and derided from the tribune of the Constituent National Assembly. But the real point of the attack was, as we have seen, the national ateliers. The Constituent Assembly imperiously pointed these out to the Executive Commission, which waited only to hear its own plan proclaimed the command of the National Assembly. The Executive Commission began by making admission to the national ateliers more difficult, by turning the day wage into a piece wage, by banishing workers not born in Paris to the Sologne, ostensibly for the construction of earthworks. These earthworks were only a rhetorical formula with which to embellish their exile, as the workers, returning disillusioned, announced to their comrades. Finally, on June 21, a decree appeared in the Moniteur which ordered the forcible expulsion of all unmarried workers from the national ateliers or their enrollment in the army. [21] The workers were left no choice; they had to starve or let fly. They answered on June 22 with the tremendous insurrection in which the first great battle was fought between the two classes that split modern society. It was a fight for the preservation or annihilation of the bourgeois order. The veil that shrouded the republic was torn asunder. It is well known how the workers, with unexampled bravery and ingenuity, without leaders, without a common plan, without means and, for the most part, lacking weapons, held in check for five days the army, the Mobile Guard, the Paris National Guard, and the National Guard that streamed in from the provinces. It is well known how the bourgeoisie compensated itself for the mortal anguish it suffered by unheard–of brutality, massacring over 3000 prisoners. The official representatives of French democracy were steeped in republican ideology to such an extent that it was only some weeks later that they began to have an inkling of the significance of the June fight. They were stupefied by the gunpowder smoke in which their fantastic republic dissolved. The immediate impression which the news of the June defeat made on us, the reader will allow us to describe in the words of the “Neue Rheinische Zeitung.” [22] “The Executive Committee, [23] that last official vestige of the February revolution, vanished like a ghost in the face of these grave events. Lamartine's fireworks have turned into the incendiary shells of Cavaignac. “Fraternité, the brotherhood of antagonistic classes, one of which exploits the other, this fraternity which in February was proclaimed and inscribed in large letters on the facades of Paris, on every prison and every barracks – this fraternity found its true, unadulterated and prosaic expression in civil war, civil war in its most terrible aspect, the war of labor against capital. This brotherhood blazed in front of the windows of Paris on the evening of June 25, when the Paris of the bourgeoisie held illuminations while the Paris of the proletariat was burning, bleeding, groaning in the throes of death. “This fraternité lasted only as long as there was a consanguinity of interests between the bourgeoisie and the proletariat. Pedants sticking to the old revolutionary tradition of 1793; socialist doctrinaires who begged alms for the people from the bourgeoisie and who were allowed to deliver lengthy sermons and compromise themselves so long as the proletarian lion had to be lulled to sleep; republicans who wanted to keep the old bourgeois order in toto, but without the crowned head; members of the Dynastic Opposition [24] on whom chance imposed the task of bringing about the downfall of a dynasty instead of a change of government; legitimists, [25] who did not want to cast off their livery but merely to change its style – these were the allies with whom the people had fought their February revolution. What the people instinctively hated in Louis Philip was not Louis Philip himself, but the crowned rule of a class, the capital on the throne. But magnanimous as always, the people thought they had destroyed their enemy when they had overthrown the enemy of their enemies, their common enemy. “The February revolution was the nice revolution, the revolution of universal sympathies, because the contradictions which erupted in it against the monarchy were still undeveloped and peacefully dormant, because the social struggle which formed their background had only achieved an ephemeral existence, an existence in phrases, in words. The June revolution is the ugly revolution, the nasty revolution, because the phrases have given place to the real thing, because the republic has bared the head of the monster by knocking off the crown which shielded and concealed it. “Order! was Guizot's war-cry. Order! shouted Sebastiani, the Guizotist, when Warsaw became Russian. Order! shouts Cavaignac, the brutal echo of the French National Assembly and of the republican bourgeoisie. Order! thundered his grape- shot as it tore into the body of the proletariat. “None of the numerous revolutions of the French bourgeoisie since 1789 assailed the existing order, for they retained the class rule, the slavery of the workers, the bourgeois system, even though the political form of this rule and this slavery changed frequently. The June uprising did assail this system. Woe to the June uprising!” Woe to that June! Re-echoes Europe. The Paris proletariat was forced into the June insurrection by the bourgeoisie. This sufficed to mark its doom. Its immediate, avowed needs did not drive it to engage in a fight for the forcible overthrow of the bourgeoisie, nor was it equal to this task. The Moniteur had to inform it officially that the time was past when the republic saw any occasion to bow and scrape to its illusions, and only its defeat convinced it of the truth that the slightest improvement in its position remains a utopia within the bourgeois republic, a utopia that becomes a crime as soon as it wants to become a reality. In place of the demands, exuberant in form but still limited and even bourgeois in content, whose concession the proletariat wanted to wring from the February Republic, there appeared the bold slogan of revolutionary struggle: Overthrow of the bourgeoisie! Dictatorship of the Working class! By making its burial place the birthplace of the bourgeois republic, the proletariat compelled the latter to come out forthwith in its pure form as the state whose admitted object it is to perpetuate the rule of capital, the slavery of labor. Having constantly before its eyes the scarred, irreconcilable, invincible enemy – invincible because its existence is the condition of its own life – bourgeois rule, freed from all fetters, was bound to turn immediately into bourgeois terrorism. With the proletariat removed for the time being from the stage and bourgeois dictatorship recognized officially, the middle strata of bourgeois society, the petty bourgeoisie and the peasant class, had to adhere more and more closely to the proletariat as their position became more unbearable and their antagonism to the bourgeoisie more acute. Just as earlier they had to find the cause of their distress in its upsurge, so now in its defeat. If the June insurrection raised the self-assurance of the bourgeoisie all over the Continent, and caused it to league itself openly with the feudal monarchy against the people, who was the first victim of this alliances The continental bourgeoisie itself. The June defeat prevented it from consolidating its rule and from bringing the people, half satisfied and half out of humor, to a standstill at the lowest stage of the bourgeois revolution. Finally, the defeat of June divulged to the despotic powers of Europe the secret that France must maintain peace abroad at any price in order to be able to wage civil war at home. Thus the people's who had begun the fight for their national independence were abandoned to the superior power of Russia, Austria, and Prussian, but at the same time the fate of these national revolutions was made subject to the fate of the proletarian revolution, and they were robbed of their apparent autonomy, their independence of the great social revolution. The Hungarian shall not be free, nor the Pole, nor the Italian, as long as the worker remains a slave! Finally, with the victories of the Holy Alliance, Europe has taken on a form that makes every fresh proletarian upheaval in France directly coincide with a world war. The new French revolution is forced to leave its national soil forthwith and conquer the European terrain, on which alone the social revolution of the nineteenth century can be accomplished. Thus only the June defeat has created all the conditions under which France can seize the initiative of the European revolution. Only after being dipped in the blood of the June insurgents did the tricolor become the flag of the European revolution – the red flag! And we exclaim: The revolution is dead! Long live the revolution! [1] The Paris uprising of June 5 and 6, 1832, was prepared by the Left republicans and by secret revolutionary societies including the Society of the Friends of the People. The uprising flared up during the funeral of General Lamarque, an opponent of Louis Philippe’s Government. The insurgent workers threw up barricades and defended them with great courage; the red flag was hoisted over them for the first time. The uprising of Lyons workers in April 1834, directed by the secret republican Society of the Rights of Man and the Citizen, was one of the first mass actions by the French proletariat. The uprising, supported by republicans in several other towns including Paris, was brutally suppressed. The Paris uprising of May 12, 1839, in which the revolutionary workers played a leading part, was prepared by the secret republican socialist Society of the Seasons led by Auguste Blanqui and Armand Barbès; it was suppressed by troops and the National Guard. [2] Robert Macaire – a character portraying a clever swindler, created by the famous French actor Frederick Lemaître and immortalised in the caricatures of Honoré Daumier. The figure of Robert Macaire was a biting satire on the domination of the financial aristocracy under the July monarchy. [3] A term applied to cafes of dubious reputation. [4] The reference is to the repercussions of the suppression of the uprising in the free city of Cracow (the Cracow Republic) which, by decision of the Congress of Vienna, came under the joint control of Austria, Prussia and Russia, who had partitioned Poland at the end of the eighteenth century. The insurgents succeeded in seizing power in Cracow on February 22, 1846, established a National Government of the Polish Republic and issued a manifesto abolishing feudal services. The Cracow uprising was suppressed at the beginning of March; in November 1846, Austria, Prussia and Russia signed a treaty incorporating Cracow into the Austrian Empire. [5] Annexation of Cracow by Austria in agreement with Russia and Prussia on November 11, 1846. – Swiss Sonderbund war: November 4 to 28, 1847. – Rising in Palermo: January 12, 1848; at the end of January, nine days’ bombardment of the town by the Neapolitans. Note by Engels to the edition of 1895. [6] In the spring of 1847 at Buzaruçais (department of the Indre) the starving workers and the inhabitants of neighbouring villages looted storehouses belonging to profiteers, which led to a clash between the population and troops. Four of those who took part were executed and many others sentenced to hard labour. [7] Le National, a liberal Paris daily produced by A. Marrast and L. A. Garnier-Pagès [8] The dynastic opposition – an opposition group in the French Chamber of Deputies during the July monarchy (1830-48). The group, headed by Odilon Barrot, expressed the sentiments of the liberal industrial and commercial bourgeoisie and favoured a moderate electoral reform, which they regarded as a means to prevent revolution and preserve the Orleans dynasty. [9] From Lamartine's speech of 24 February. [10] Decree on the right to work, 25 February 1848. [11] During the first days of the revolution, the workers of Paris demanded that the French Republic’s flag should be red, the colour of that hoisted in the workers’ suburbs of Paris during the June uprising of 1832. Bourgeois representatives insisted on the tricolour (blue-white-and-red) which had been the national standard during the French Revolution and under Napoleon 1. It had been the emblem of the bourgeois republicans grouped around the newspaper National even before 1848. In the end, the tricolour was accepted as the national standard with a red rosette fixed to the flagstaff; later, the rosette was removed. [12] In 1848 Le Moniteur Universel printed reports on the sittings of the Luxembourg Commission alongside official documents. [13] The reference is to the sum assigned by the King in 1825 as compensation for aristocrats whose property had been confiscated during the French Revolution. [14] The Mobile Guards, set up by a decree of the Provisional Government on February 25, 1848, with the secret aim of fighting the revolutionary masses, were used to crush the June uprising of the Paris workers. Later they were disbanded on the insistence of Bonapartist circles, who feared that if a conflict arose between Louis Bonaparte and the republicans, the Mobile Guards would side with the latter. [15] Lazzaroni – a contemptuous nickname for declassed proletarians, primarily in the Kingdom of Naples, who were repeatedly used in the struggle against the liberal and democratic movement. [16] The Poor Law adopted in England in 1834 provided for only one form of relief for the able-bodied poor: workhouses with a prison-like regime in which the workers were engaged in unproductive, monotonous and exhausting labour. The people called these workhouses “Bastilles for the poor.” Here and later Marx uses the English word “workhouses.” [17] The reference is to the elections to the National Guard and the Constituent Assembly which were to be held on March 18 and April 9, 1848, respectively. Paris workers, grouped around Blanqui, Dézamy and others, insisted on a postponement of the elections arguing that they should be prepared by thorough explanatory work among the population. As a result of the popular demonstration on March 17 in Paris, regular troops were withdrawn from the capital (after the events of April 16 they were brought back), and elections to the National Guard were postponed till April 5 and to the Constituent Assembly till April 23. [18] The Constituent National Assembly, in power from May 4 1848 to May 1849. [19] Commission du pouvoir executif (the Executive Commission) – the Government of the French Republic set up by the Constituent Assembly on May 10, 1848, to replace the Provisional Government which had resigned. It existed until June 24, 1848, when Cavaignac’s dictatorship was established during the June proletarian uprising. Moderate republicans predominated on the Commission; Ledru- Rollin was the sole representative of the Left. [20] Under the decree prohibiting congregations of people adopted by the Constituent Assembly on June 7, 1848, the organisation of gatherings and meetings in the open was punishable by imprisonment of up to ten years. [21] On June 22, 1848, Le Moniteur Universel No. 174 in the section ‘’Partie non officielle” reported an order of the Executive Commission of June 21 on the expulsion of workers between the ages of 17 and 25 from the national workshops and their compulsory enrolment in the army. On July 3, 1848, after the suppression of the June insurrection of the Paris workers, the government passed a decree dissolving the national workshops. [22] Marx quotes from his article in Neue Rheinische Zeitung of June 29, 1848. [23] The Executive Committee (the Commission of the Executive Government) – the Government of the French Republic set up by the Constituent Assembly on May 10, 1848, to replace the Provisional Government which had resigned. It survived until June 24, 1848, when Cavaignac’s dictatorship was established. [24] The dynastic opposition – an oppositional group in the French Chamber of Deputies during the July monarchy (1830-48). The group headed by Odilon Barrot represented the views of the liberal industrial and commercial bourgeoisie, and favoured a moderate electoral reform, which they regarded as a means of preventing revolution and preserving the Orléans dynasty. [25] The legitimists were supporters of the Bourbon dynasty, which was overthrown in 1830. They upheld the interests of the big hereditary landowners. | ||
| Next chapter | |||