Free bilingual books

Klassenkampf in Frankreich
Karl Marx
(1850)

Downloading books is available only for authorized users


Downloading books is available only for authorized users


Downloading books is available only for authorized users

Le lotte di classe in Francia Třídní boje ve Francii, 1848 - 1850
I. La disfatta del giugno 1848.I Červnová porážka roku 1848
Dopo la rivoluzione di luglio, accompagnando il suo compare, il duca d’Orléans, in trionfo all’Hôtel-de-Ville, il banchiere Laffitte lasciava cadere questo detto: «D’ora innanzi regneranno i banchieri». Laffitte aveva svelato il mistero della rivoluzione.

Sotto Luigi Filippo non era la borghesia francese che regnava, ma una frazione di essa: banchieri, re della Borsa, re delle ferrovie, proprietarî di miniere di carbone e di ferro e proprietarî di foreste, e una parte della proprietà fondiaria rappattumata con essi; insomma la cosidetta aristocrazia della finanza. Era essa che sedeva sul trono, che dettava leggi nelle Camere, che dispensava i posti governativi, dal ministero fino allo spaccio di tabacchi.

La borghesia veramente industriale formava una parte dell’opposizione ufficiale; era cioè rappresentata nelle Camere solo come minoranza. Tanto più decisiva se ne presentava l’opposizione, quanto più netto era lo sviluppo del dominio esclusivo dell’aristocrazia finanziaria e quanto più essa medesima, soffocate nel sangue le sommosse del 1832, 1834 e 1839, immaginava d’avere assicurato il proprio dominio sulla classe operaia. Grandin, fabbricante di Rouen, il portavoce più fanatico della reazione borghese, sia nell’Assemblea nazionale costituente, sia nella legislativa, era nella Camera dei deputati il più violento avversario di Guizot. Leone Faucher, noto più tardi pei suoi impotenti sforzi di elevarsi a Guizot della controrivoluzione francese, conduceva, negli ultimi tempi di Luigi Filippo, una guerra letteraria per l’industria contro la speculazione ed il suo caudatario, il governo. Bastiat agitava, in nome di Bordeaux e di tutta la Francia viticola, contro il sistema imperante.

La piccola borghesia, in ogni sua gradazione, ed egualmente la classe dei contadini, erano del tutto escluse dal potere politico. S’incontravano finalmente nell’opposizione ufficiale, oppure affatto al di fuori del pays légal, i rappresentanti ideologi e gli oratori delle accennate classi, i loro scienziati, avvocati, medici, ecc.; in una parola, le loro così dette «capacità».

Le necessità della propria finanza ponevano la monarchia di luglio all’intima dipendenza dell’alta borghesia; dipendenza, che divenne la sorgente inesauribile d’un crescente disagio della finanza. Impossibile subordinare l’amministrazione dello Stato all’interesse della produzione nazionale, senza ristabilire l’equilibrio nel bilancio, l’equilibrio tra le uscite e le entrate dello Stato. Ed in qual modo ristabilire quest’equilibrio, senza limitare le spese dello Stato, ossia senza vulnerare interessi, ch’erano altrettanti sostegni del sistema dominante, e senza riordinare la ripartizione delle imposte, ch’è quanto dire senza addossare all’alta borghesia stessa una parte ragguardevole del peso delle imposte?

L’indebitamento dello Stato era ben piuttosto un interesse diretto della frazione della borghesia, governante e legiferante per mezzo della Camera. Il deficit dello Stato: ecco propriamente il vero oggetto della sua speculazione e la fonte principale del suo arricchimento. Dopo ciascun anno, un nuovo deficit. Dopo il decorso di quattro o cinque anni, un nuovo prestito. Ed ogni nuovo prestito forniva all’aristocrazia finanziaria nuova occasione a truffare lo Stato, tenuto artificiosamente sospeso nelle ansie della bancarotta ed obbligato così a contrattare coi banchieri nelle condizioni più sfavorevoli. Ogni nuovo prestito offriva una seconda occasione a svaligiare il pubblico, che impiega i suoi capitali in rendita dello Stato, con operazioni di Borsa, al cui mistero erano iniziati governo e maggioranza della Camera. Erano sovratutto la situazione oscillante del credito dello Stato ed il possesso dei segreti di Stato, che davano ai banchieri, non meno che ai loro affiliati nelle Camere e sul trono, la possibilità di provocare straordinarie, improvvise oscillazioni, il cui risultato costante doveva essere la rovina d’una massa di capitalisti più piccoli e l’arricchimento favolosamente rapido dei giocatore in grande. L’essere il deficit dello Stato un diretto interesse della frazione dominante della borghesia, spiega come gli stanziamenti ordinarî dello Stato negli ultimi anni del regime di Luigi Filippo superassero di gran lunga il doppio di quelli sotto Napoleone, raggiungendo annualmente la somma di ben quasi 400 milioni di franchi, mentre la media esportazione complessiva della Francia elevavasi a 750 milioni di franchi. Le enormi somme, che per tal modo scorrevano per le mani dello Stato, davano oltracciò origine a loschi appalti, a corruzioni, a frodi, a bricconate d’ogni specie. Lo svaligiamento dello Stato, quale avveniva in grande coi prestiti, si ripeteva al minuto nei lavori dello Stato. Il rapporto tra la Camera e il governo si ramificava in rapporti tra le singole amministrazioni ed i singoli imprenditori.

Al pari degli stanziamenti dello Stato e dei prestiti dello Stato, la classe dominante sfruttava le costruzioni ferroviarie. Allo Stato le Camere addossavano i pesi principali, assicurandone i frutti d’oro all’aristocrazia finanziaria speculatrice. Si accumulavano gli scandali nella Camera dei deputati, allorchè il caso fe’ venire a galla che tutti quanti i membri della maggioranza, alcuni dei ministri compresi, partecipavano come azionisti a quelle medesime costruzioni ferroviarie, ch’essi facevano poi, in qualità di legislatori, intraprendere a spese dello Stato.

Non v’era, all’incontro, piccola riforma finanziaria, che non naufragasse di fronte all’influenza dei banchieri. Così, ad esempio, la riforma postale. Rothschild protestò. Poteva lo Stato assottigliare cespiti d’entrata, donde doveva ricavare gli interessi del suo debito sempre crescenti?

La monarchia di luglio non era altro se non una Compagnia d’azioni per lo sfruttamento della ricchezza nazionale francese, i cui dividendi si ripartivano fra ministri, Camere, 240.000 elettori ed il loro seguito. Luigi Filippo era il direttore di questa Compagnia, vero Roberto Macaire sul trono. Commercio, industria, agricoltura, navigazione, questi interessi della borghesia industriale, dovevano, sotto tal sistema, trovarsi esposti permanentemente a pericolare e intisichire. Gouvernement à bon marché, aveva essa scritto nei giorni di luglio sulla propria bandiera.

Mentre l’aristocrazia finanziaria dettava le leggi, guidava l’amministrazione dello Stato, disponeva di tutti i pubblici poteri organizzati, dominava la pubblica opinione coi fatti e colla stampa, andava ripetendosi in ogni sfera, dalla Corte al Café-Borgne, l’identica prostituzione, l’identica frode svergognata, l’identica libidine di arricchire non mediante la produzione, ma mediante la rapina dell’altrui ricchezza già creata; erompeva cioè alla superficie della società borghese la tolleranza più sfrenata, più insistentemente in attrito colle stesse leggi borghesi, degli appetiti malsani ed abbietti, nei quali trova la sua natural soddisfazione la ricchezza scaturita dal gioco, e il godimento diventa crapuleux, e denaro e lordura e sangue scorrono insieme. L’aristocrazia finanziaria, e nel suo modo di acquisto o nei suoi godimenti, non è che la risurrezione del proletariato dei pezzenti sulle altezze della società borghese.

E le frazioni non dominanti della borghesia francese gridarono: Corruzione! Il popolo gridò: à bas les grands voleurs! à bas les assassins!, allorchè nel 1847 s’impiantarono pubblicamente sulle più elevate scene della società borghese quegli stessi spettacoli, che sono di regola rappresentati dal proletariato dei pezzenti nei bordelli, negli stabilimenti dei poveri e dei pazzi, dinanzi al giudice, nei bagni e sul patibolo. La borghesia industriale vide in pericolo i proprî interessi; la piccola borghesia trovavasi urtata nella sua morale, la fantasia popolare si rivoltava, Parigi era inondata da libelli, — la dynastie Rothschild, les juifs rois de l’époque, etc., — nei quali il dominio dell’aristocrazia finanziaria veniva, con maggiore o minor spirito, denunciato e stigmatizzato.

Rien pour la gloire! La guerra non rende nulla! la paix partout et toujours! La guerra fa abbassare il corso del tre e quattro per cento!; così aveva scritto sulla sua bandiera la Francia degli ebrei di Borsa. La sua politica estera andò per tal modo a smarrirsi in una serie di mortificazioni del sentimento nazionale francese, la cui irritazione divenne acutissima quando, coll’incorporazione di Cracovia all’Austria, venne consumato l’assassinio della Polonia e Guizot entrò attivamente nella guerra del Sonderbund svizzero, a favore della Santa Alleanza. La vittoria dei liberali svizzeri in questo simulacro di guerra sollevò l’amor proprio dell’opposizione borghese in Francia; la sanguinosa insurrezione del popolo a Palermo agì come una scossa elettrica sulla massa popolare paralizzata e ne risvegliò i grandi ricordi e le passioni rivoluzionarie.[1]

Due avvenimenti economici mondiali accelerarono finalmente l’esplosione dell’universale disgusto e fecero maturare il malcontento in rivolta.

La malattia delle patate ed i cattivi raccolti del 1845 e 1846 avevano sovreccitato nel popolo il generale fermento. La carestia del 1847 aveva chiamato sulla Francia, come sul resto del continente, conflitti sanguinosi. Ed ecco, di fronte alle orgie svergognate dell’aristocrazia finanziaria, la lotta del popolo pei mezzi primi di sussistenza! Ecco a Buzançais i rivoltosi della fame giustiziati ed a Parigi gli scrocconi satolli strappati ai tribunali dalla famiglia reale!

Il secondo grande avvenimento economico, che affrettò lo scoppio della rivoluzione, fu una crisi generale del commercio e dell’industria in Inghilterra; crisi che, già preannunciata nell’autunno del 1845 dalla disfatta in massa degli speculatori d’azioni ferroviarie, e contenuta durante il 1846 da una serie di incidenti, quale l’imminente abolizione dei dazî sui cereali, eruppe finalmente nell’autunno del 1847 colle bancarotte dei grandi commercianti in coloniali di Londra, alle quali tennero immediatamente dietro i fallimenti delle Banche di provincia e la chiusura delle fabbriche nei distretti industriali inglesi. Non erasi ancora avvertita l’influenza di questa crisi nel continente, allorquando scoppiò la rivoluzione di febbraio.

La devastazione del commercio e dell’industria, operata dall’epidemia economica, rese ancor più insopportabile l’egemonia dell’aristocrazia finanziaria. In tutta la Francia, la borghesia d’opposizione bandì l’agitazione dei banchetti per una riforma elettorale, la quale doveva conquistarle la maggioranza nelle Camere ed abbattere il ministero della Borsa. A Parigi la crisi ebbe ancora questo speciale effetto di gettare sul commercio interno una massa di fabbricanti e di grandi negozianti, cui le condizioni d’allora chiudevano gli affari sul mercato estero. Essi eressero grandi stabilimenti, la cui concorrenza rovinò in massa droghieri e bottegai. Donde innumerevoli fallimenti in questa parte della borghesia parigina; donde la sua apparizione rivoluzionaria nel febbraio. È noto come Guizot e le Camere risposero ai progetti di riforma con una sfida spoglia d’equivoci, come Luigi Filippo si decise troppo tardi per un ministero Barrot, come si venne al conflitto tra il popolo e l’esercito, come il contegno passivo della guardia nazionale disarmò l’esercito, come la monarchia di luglio dovette cedere il posto ad un governo provvisorio.

Il governo provvisorio, sorto sulle barricate di febbraio, rispecchiava, di necessità, nella sua composizione i differenti partiti, che si erano divisa la vittoria. Esso non poteva essere altro che un compromesso delle diverse classi, che unite avevano rovesciato il trono di luglio, ma i cui interessi si trovavano in rapporto ostile tra loro. La gran maggioranza ne era formata da rappresentanti della borghesia: la piccola borghesia repubblicana era rappresentata da Ledru-Rollin e Flocon, la borghesia repubblicana dagli uomini del National, l’opposizione dinastica da Cremieux, Dupont de l’Eure, ecc. Due soli rappresentanti possedeva la classe lavoratrice: Luigi Blanc ed Albert. Quanto infine a Lamartine, egli nel governo provvisorio non impersonava alcun vero interesse, alcuna classe determinata; egli era la stessa rivoluzione di febbraio, la collettiva insurrezione colle sue illusioni, la sua poesia, il suo contenuto chimerico e le sue frasi. Del resto, sia per la sua posizione, sia per le sue idee, l’oratore della rivoluzione di febbraio apparteneva alla borghesia.

Se Parigi domina la Francia grazie all’accentramento politico, sono gli operai che nei momenti di convulsioni rivoluzionarie dominano Parigi. Primo atto di vita del governo provvisorio fu il tentativo di sottrarsi a tale influenza preponderante con un appello da Parigi ubbriaca alla Francia digiuna. Lamartine contestò ai combattenti delle barricate il diritto di proclamare la repubblica; a ciò era autorizzata solo la maggioranza dei francesi, il cui voto conveniva attendere; non istava al proletariato parigino di macchiare la propria vittoria con un’usurpazione. La borghesia permetteva al proletariato una sola usurpazione — quella del campo di battaglia.

Al mezzodì del 25 febbraio, la repubblica non era ancora proclamata, mentre all’incontro tutti i ministeri erano digià ripartiti tra gli elementi borghesi del governo provvisorio ed i generali, i banchieri e gli avvocati del National. Senonchè gli operai erano risoluti a non tollerare questa volta una mistificazione del genere di quella del luglio 1830. Erano pronti a riprendere la lotta ed a strappare colla forza delle armi la repubblica Tale fu il messaggio recato da Raspail all’Hôtel-de-Ville. In nome del proletariato parigino, egli intimò al governo provvisorio di proclamare la repubblica; ove l’intimazione non fosse eseguita entro due ore, egli sarebbe ritornato alla testa di duecentomila uomini. Non erano ancora freddi i cadaveri dei caduti, non ancora rimosse le barricate, gli operai non ancora disarmati e l’unica forza che loro si potesse opporre era la guardia nazionale. In tale situazione di cose, sbollirono immediatamente le savie considerazioni di Stato e gli scrupoli giuridici di coscienza del governo provvisorio. Non era trascorso il termine di due ore, e già su tutte le muraglie di Parigi brillavano le storiche parole gigantesche: République française! Liberté, Egalité, Fraternité!

Colla proclamazione della repubblica sulla base del suffragio universale, si spegneva perfino la memoria degli intenti e dei motivi ristretti, che avevano spinto la borghesia nella rivoluzione di febbraio. Non più alcune poche frazioni della cittadinanza; erano tutte le classi della società francese, che improvvisamente si trovavano rovesciate nella cerchia del potere politico, costrette ad abbandonare i palchi, la platea e la galleria e a recitare tutte insieme sul palco scenico rivoluzionario! Col regno costituzionale, anche il simulacro d’una potenza di Stato autocrate, in antagonismo alla società borghese, veniva a svanire e con esso tutta la serie di lotte secondarie, provocate da quella potenza speciosa!

Il proletariato, mentre imponeva al governo provvisorio, e per mezzo del governo provvisorio, alla Francia, la repubblica, si affacciava d’un subito come partito autonomo al proscenio, ma nello stesso tempo si chiamava addosso il giudizio di tutta la Francia borghese. Ciò ch’esso conquistò, fu il terreno alla lotta per la propria emancipazione rivoluzionaria, non certamente quest’emancipazione stessa.

Ben piuttosto era destinata la repubblica di febbraio a portare, innanzi tutto, a compimento il dominio della borghesia, mentr’essa lasciava entrare nella cerchia del potere politico, accanto all’aristocrazia della finanza, tutte le classi possidenti. La maggioranza dei grandi proprietarî fondiarî, i legittimisti, venne estratta dal nulla politico, in cui l’aveva relegata la monarchia di luglio. Non invano la Gazette de France aveva agitato in comune coi fogli d’opposizione; non invano Larochejacquelin aveva abbracciato, nella seduta della Camera dei deputati del 21 febbraio, il partito della rivoluzione. Mediante il suffragio universale, i proprietarî nominali costituenti la grande maggioranza dei francesi, i contadini, furono investiti arbitri dei destini della Francia. La repubblica di febbraio lasciò finalmente avanzarsi risoluto il dominio della borghesia, mentre foggiavasi la corona, dietro cui si teneva celato il capitale.

Come gli operai nei giorni di luglio avevano combattuto la monarchia borghese, così combatterono nei giorni di febbraio la repubblica borghese. Come la monarchia di luglio era costretta a proclamarsi monarchia circondata da istituzioni repubblicane, così la repubblica di febbraio a proclamarsi repubblica circondata da istituzioni sociali. Il proletariato parigino aveva strappato anche questa concessione.

Un operaio, Marche, dettò il decreto, con cui il governo provvisorio appena costituito obbligavasi ad assicurare col lavoro l’esistenza dei lavoratori, a provvedere di lavoro tutti i cittadini, ecc. Ed allorquando, pochi giorni più tardi, esso dimenticò le promesse e sembrò aver perduto di vista il proletariato, una massa di 20.000 operai marciò sull’Hôtel-de-Ville, al grido di: Organizzazione del lavoro! Costituzione d’uno speciale ministero del lavoro! Riluttante e dopo lungo dibattito, il Governo provvisorio nominò una Commissione speciale permanente, incaricata di scogitare i mezzi pel miglioramento delle classi lavoratrici! Questa Commissione venne composta da delegati delle corporazioni di mestiere di Parigi e presieduta da Luigi Blanc ed Albert. Il Lussemburgo le fu assegnato a sede per le adunanze. Così i rappresentanti della classe operaia venivano banditi dal seggio del Governo provvisorio, la parte borghese del quale tenne esclusivamente in sue mani l’effettivo potere dello Stato e le redini dell’amministrazione; ed accanto ai ministeri delle finanze, del commercio, dei lavori pubblici, accanto alla Banca ed alla Borsa, sorse una sinagoga socialista, i cui sommi pontefici, Luigi Blanc ed Albert, avevano la missione di scoprire la terra promessa, di annunciare il nuovo evangelo e di dare occupazione al proletariato. Quasi a distinzione da ogni potere profano dello Stato, non veniva messo a loro disposizione alcun bilancio, alcun potere esecutivo. Era colla testa ch’essi dovevano dar di cozzo nei pilastri fondamentali della società borghese. Mentre il Lussemburgo cercava la pietra filosofale, nell’Hôtel-de-Ville si batteva la moneta avente corso.

Eppure, le pretese del proletariato parigino, in quanto soverchiavano la repubblica borghese, non potevano concretarsi altrimenti che nella nebulosità del Lussemburgo.

In comune colla borghesia gli operai avevano fatto la rivoluzione di febbraio; a fianco della borghesia cercarono essi di attuare i loro interessi, allo stesso modo con cui anche nel governo provvisorio avevano installato accanto alla maggioranza un operaio. Organizzazione del lavoro! Ma il lavoro salariato, è l’attuale organizzazione borghese del lavoro. Senz’esso, nè capitale, nè borghesia, nè società borghese. Uno speciale ministero del lavoro! Ma i ministeri delle finanze, del commercio, dei lavori pubblici, non sono forse i ministeri borghesi del lavoro? Accanto ad essi un ministero proletario del lavoro non sarebbe stato che un ministero dell’impotenza, un ministero dei pii desiderî, una commissione del Lussemburgo. Come gli operai credevano d’emanciparsi a fianco della borghesia, così ritenevano di poter compiere una rivoluzione proletaria a fianco delle altre nazioni borghesi, entro le pareti nazionali della Francia. Ma i rapporti di produzione francesi sono subordinati al commercio estero della Francia, alla sua situazione nel mercato mondiale ed alle leggi di questo. In qual modo poteva la Francia spezzarli, senza una guerra europea rivoluzionaria, che si ripercuotesse sul despota del mercato mondiale, sull’Inghilterra?

Una classe, nella quale si concentrano gli interessi rivoluzionarî della società, non appena si è sollevata, trova immediatamente nella sua stessa situazione il contenuto ed il materiale della propria attività rivoluzionaria: abbatte nemici, adotta le misure suggerite dalla necessità della lotta; poi le conseguenze dei suoi proprî atti la spingono oltre. Essa non subordina il suo còmpito a ricerche teoriche. La classe operaia francese non si trovava a quest’altezza di vedute; ell’era ancora incapace di portare a compimento la propria rivoluzione.

Lo sviluppo del proletariato industriale è sovratutto subordinato allo sviluppo della borghesia industriale. È appena sotto il dominio di questa ch’esso incomincia ad acquistare una consistenza diffusa su tutta la nazione, la quale gli permetta di dare un carattere nazionale alla propria rivoluzione; è anzi appena allora ch’esso crea i moderni mezzi di produzione, destinati appunto ad essere altrettanti mezzi della sua redenzione rivoluzionaria. È appena il dominio della borghesia industriale che strappa le radici materiali della società feudale, spianando il terreno, sul quale solamente è possibile una rivoluzione proletaria. L’industria francese è più progredita e la borghesia francese più rivoluzionariamente sviluppata di quelle del restante continente. Ma la rivoluzione di febbraio non era essa diretta immediatamente contro l’aristocrazia finanziaria? Da questa circostanza s’ebbe la prova che non era la borghesia industriale la dominatrice in Francia. La borghesia industriale può dominare solo là, ove l’industria moderna foggia a propria immagine tutti i rapporti di proprietà, e l’industria può raggiungere un simile potere solo là, ov’essa stessa abbia conquistato il mercato mondiale. Ma l’industria francese assicura, in gran parte, a sè medesima il mercato nazionale solo per mezzo di un sistema proibitivo più o meno modificato. Se il proletariato francese, per conseguenza, possiede, nel momento d’una rivoluzione a Parigi, un potere di fatto ed un’influenza, che lo spronano ad uno slancio eccessivo pei suoi mezzi, nella restante Francia esso si trova rinserrato in singoli centri industriali isolati, quasi inavvertito in mezzo al numero preponderante di contadini e piccoli borghesi. La lotta contro il capitale nella sua forma moderna d’evoluzione, nel suo momento d’efflorescenza, la lotta del salariato industriale contro il borghese industriale, è in Francia un fatto parziale, che dopo i giorni di febbraio poteva tanto meno dare un contenuto nazionale alla rivoluzione, in quanto la lotta contro i metodi secondarî di sfruttamento capitalistico, la lotta dei contadini contro l’usura dell’ipoteca, del piccolo borghese contro il grande commerciante, il grande banchiere ed il grande fabbricante, in una parola contro la bancarotta, queste varie forme di lotta trovavansi tuttora inviluppate nell’insurrezione contro l’aristocrazia finanziaria in generale. Nulla di più spiegabile adunque del tentativo da parte del proletariato di attuare il proprio interesse di fianco all’interesse borghese, anzichè farlo valere quale interesse rivoluzionario della società stessa, — e del lasciare cadere la bandiera rossa dinanzi alla tricolore. Gli operai francesi non potevano muovere passo in avanti nè torcere un capello all’ordine borghese prima che il corso della rivoluzione sollevasse la massa della nazione, ch’è tra il proletariato e la borghesia, contadini e piccoli borghesi, contro quest’ordine, contro il dominio del capitale, e li costringesse ad unirsi ai proletarî come a loro avanguardia. Solamente coll’enorme disfatta del giugno potevano gli operai guadagnarsi questa vittoria.

Alla Commissione del Lussemburgo, a questa creatura degli operai parigini, rimane il merito d’aver svelato dall’alto d’una tribuna europea il segreto della rivoluzione del secolo decimonono: l’emancipazione del proletariato. Il Moniteur era furibondo quando dovette propagare ufficialmente le «selvagge stravaganze», che sino allora giacevano sepolte negli scritti clandestini dei socialisti e solo di tempo in tempo percuotevano gli orecchi della borghesia, quali leggende lontane, metà paurose, metà ridicole. L’Europa si levò di soprassalto dal suo torpore. Nell’idea dei proletarî, adunque, i quali scambiavano l’aristocrazia finanziaria colla borghesia in generale; nella chimera di valentuomini repubblicani, i quali negavano l’esistenza stessa delle classi, o tutt’al più l’ammettevano come conseguenza della monarchia costituzionale; nelle frasi ipocrite delle frazioni borghesi sin qui escluse dal dominio, il dominio della borghesia era abolito in forza della proclamazione della repubblica. Allora tutti i realisti si metamorfosarono in repubblicani e tutti i milionarî di Parigi in lavoratori. La parola, che corrispondeva a quest’artificiale soppressione dei rapporti di classe, era la fraternité, l’universale affratellamento, l’universale fratellanza. Questa bonaria astrazione dall’antagonismo di classe, questo livellamento sentimentale degli interessi contradditorii di classe, questo estatico elevarsi al di sopra della lotta di classe, la fraternité, era il vero motto della rivoluzione di febbraio. Ciò che divideva le classi, era un semplice malinteso, e Lamartine battezzava il governo provvisorio nel 24 febbraio: un gouvernement qui suspende ce malentendu terrible qui existe entre les différentes classes. Il proletariato parigino gavazzava in questa magnanima ubbriacatura di fraternità.

Il governo provvisorio, dal canto suo, una volta costretto a proclamare la repubblica, fe’ di tutto per renderla accetta alla borghesia ed alle provincie. Si rinnegarono i sanguinosi terrori della prima repubblica francese coll’abolire la pena di morte pei delitti politici; si lasciò libertà di stampa a tutte le opinioni; l’esercito, i tribunali, l’amministrazione rimasero, salve poche eccezioni, nelle mani dei loro antichi titolari; nessuno dei grandi colpevoli della monarchia di luglio fu tratto in giudizio. I repubblicani borghesi del National si davano lo spasso di barattare nomi e costumi monarchici con antichi repubblicani. Per essi la repubblica non era che un nuovo abbigliamento da ballo per la vecchia società borghese. Il merito principale cercato dalla giovane repubblica non consisteva nello spargere terrore, sibbene piuttosto nello star continuamente essa medesima sotto l’impressione della paura, conquistandosi l’esistenza cogli adattamenti e colle cedevolezze e disarmando così ogni opposizione. Alle classi privilegiate nell’interno, alle potenze dispotiche all’estero venne solennemente dichiarato che la repubblica aveva carattere pacifico. Vivere e lasciar vivere era la sua divisa. Si aggiunse che, poco dopo la rivoluzione di febbraio, i tedeschi, i polacchi, gli austriaci, gli ungheresi, gli italiani, ciascun popolo a seconda della sua momentanea situazione, si rivoltarono. Russia ed Inghilterra, l’ultima sebbene già internamente agitata, l’altra intimidita, erano impreparate. La repubblica, adunque, non trovossi di fronte alcun nemico nazionale; così pure nessuna complicazione estera rilevante, che potesse attizzare la forza d’azione, accelerare il processo rivoluzionario, spingere in avanti il governo provvisorio o gettarlo a mare. Il proletariato parigino, che nella repubblica riconosceva la propria creatura, acclamò naturalmente ad ogni atto del governo provvisorio, che alla repubblica preparava più facile il posto nella società borghese. Da Caussidière esso si lasciò volontariamente adibire a servizî di polizia, per difendere la proprietà a Parigi, come lasciava accomodare da Luigi Blanc le contestazioni di salario tra operai e padroni. Era un point d’honneur per esso di mantenere intatto davanti agli occhi dell’Europa l’onore borghese della repubblica.

La repubblica non trovò resistenza, nè all’estero nè all’interno. Con ciò essa era disarmata. Il suo còmpito non consisteva più nella trasformazione rivoluzionaria del mondo, ma solo nel proprio adattamento alle condizioni della società borghese. Del fanatismo, con cui il governo provvisorio si sottopose a tale còmpito, niun testimonio più eloquente delle sue misure finanziarie.

Il credito pubblico ed il privato erano, naturalmente, scossi. Il credito pubblico riposa sulla fiducia che lo Stato si lasci sfruttare dagli ebrei della finanza. Ma il vecchio Stato era scomparso e la rivoluzione era diretta avanti ogni cosa contro l’aristocrazia finanziaria. Non erano peranco cessate le oscillazioni dell’ultima crisi del commercio europeo; le bancarotte si succedevano tuttora alle bancarotte.

Il credito privato trovavasi adunque paralizzato, la circolazione impedita, la produzione arenata, prima che scoppiasse la rivoluzione di febbraio. La crisi rivoluzionaria rese più acuta la commerciale. E, dacchè il credito privato riposa sulla fiducia che la produzione borghese in tutto l’àmbito dei suoi rapporti, ch’è quanto dire l’ordinamento borghese, rimanga intatta ed intangibile, in qual modo poteva agire una rivoluzione, da cui era posta in questione la base della produzione borghese, la schiavitù economica del proletariato, e la quale in faccia alla Borsa drizzava la sfinge del Lussemburgo? L’avvento del proletariato è l’abolizione del credito borghese, poichè è l’abolizione della produzione borghese e del suo ordinamento. Il credito pubblico ed il privato sono il termometro economico, che dà la misura dell’intensità d’una rivoluzione. Di quanto essi precipitano, di altrettanto si eleva l’entusiasmo e la forza creatrice della rivoluzione.

Il governo provvisorio voleva spogliare la repubblica dell’apparenza antiborghese. Doveva a tal uopo cercare anzitutto di assicurare il valore commerciale di questa nuova forma dello Stato, il suo corso alla Borsa. Col salire della repubblica sul listino di Borsa, si rialzò necessariamente il credito privato.

A fine di allontanare anche il sospetto ch’essa non volesse o non potesse sobbarcarsi alle obbligazioni assunte dalla monarchia, a fine di dar credito alla morale ed alla solvibilità borghesi della repubblica, il governo provvisorio ebbe ricorso ad una millanteria non meno indignitosa che puerile. Prima del termine legale di pagamento, sborsò ai creditori dello Stato gli interessi del 5, 4 ½ e 4%. La sfacciataggine borghese, l’orgoglio dei capitalisti si ridestarono d’un tratto, vedendo la precipitazione angosciosa, con cui si cercava di comperare la loro fiducia.

L’imbarazzo pecuniario del governo non fu naturalmente menomato da un colpo di scena, che gli toglieva di tasca la riserva di danaro sonante. Il disagio delle finanze non poteva più a lungo dissimularsi, e furono piccoli borghesi, domestici, operai che dovettero pagare la gradita sorpresa offerta ai creditori dello Stato.

Fu dichiarato che i libretti delle casse di risparmio eccedenti l’importo di 100 franchi non potessero più cambiarsi in danaro. Le somme depositate nelle casse di risparmio vennero confiscate e convertite con decreto in un debito di Stato non redimibile. Fu il modo di esasperare contro la repubblica il piccolo borghese, già tormentato anche senza di ciò. Dandogli in luogo dei suoi libretti di risparmio titoli di debito dello Stato, lo si costringeva ad andare alla Borsa per venderli ed a consegnarsi così direttamente nelle mani degli ebrei della Borsa, contro i quali egli aveva fatto la rivoluzione di febbraio.

L’aristocrazia finanziaria, che aveva dominato sotto la monarchia di luglio, aveva la sua cattedrale nella Banca. Come la Borsa regge il credito dello Stato, così la Banca quello del commercio.

Minacciata direttamente dalla rivoluzione di febbraio, non solamente nel proprio dominio, ma nella propria esistenza, la Banca cercò d’allora di screditare la repubblica, col rendere generale la mancanza di credito. Ai banchieri, ai fabbricanti, ai negozianti sospese d’un tratto il credito. Tale manovra, mentre non provocò una sùbita controrivoluzione, si ripercosse di necessità sulla Banca stessa. I capitalisti ritirarono il denaro da essi depositato nei sotterranei della Banca. I possessori di banconote si rovesciarono, per cambiarle contro oro e argento, sulle sue casse.

Senza immischiarvisi colla violenza, per via legale, il governo avrebbe potuto costringere la Banca al fallimento; bastava ch’esso adottasse un contegno passivo, abbandonando la Banca al suo destino. La bancarotta della Banca — ecco il diluvio universale, che avrebbe, in un batter d’occhio, spazzato via dal suolo francese l’aristocrazia finanziaria, la più potente e pericolosa nemica della repubblica, il piedestallo d’oro della monarchia di luglio. Ed una volta fallita la Banca, la borghesia stessa sarebbe stata costretta a considerare come ultimo e disperato tentativo di salvamento la creazione da parte del governo d’una Banca nazionale e la sommissione del credito nazionale al controllo della nazione.

Il governo provvisorio, invece, diede ai biglietti di Banca il corso forzoso. E fece di più. Convertì tutte le Banche provinciali in istituti succursali della Banque de France, alla quale lasciò coprire tutta la Francia colla sua rete. Più tardi die’ le foreste dello Stato a garanzia d’un prestito, che contrasse con essa. Così la rivoluzione di febbraio consolidava ed allargava direttamente la bancocrazia, cui era chiamata ad abbattere.

Frattanto il governo piegava sotto l’incubo d’un deficit crescente. Invano andava mendicando sacrifici patriottici. Soli gli operai gli gettavano la loro elemosina. Si dovette ricorrere ad un mezzo eroico, alla creazione d’una nuova imposta. Ma chi tassare? I lupi di Borsa, i re della Banca, i creditori dello Stato, i reddituarî, gli industriali? Questo non era affatto il modo di cattivare alla repubblica la borghesia. Ciò significava mettere a repentaglio da una parte il credito dello Stato o del commercio, mentre dall’altra si cercava di redimerlo con tanti sacrifici ed umiliazioni. Ma qualcuno doveva pagare. E chi fu sacrificato al credito borghese? Fu Jacques le bonhomme, il contadino.

Il governo provvisorio inscrisse un’imposta suppletiva di 45 cent. per franco sulle quattro imposte dirette. Agli occhi del proletariato parigino la stampa governativa fece balenare che tale imposta cadesse precisamente sulla grande proprietà fondiaria, sui detentori dei miliardi concessi dalla Ristorazione. In realtà però ne era colpita a preferenza la classe dei contadini, ossia la gran maggioranza del popolo francese. Furono essi a dover pagare le spese della rivoluzione di febbraio; da essi trasse il coefficiente più decisivo la controrivoluzione. L’imposta dei 45 centesimi era una questione di vita pel contadino francese, il quale ne fece una questione di vita per la repubblica. La repubblica, pel contadino francese, era, da questo momento, l’imposta dei 45 centesimi; e nel proletariato parigino egli ravvisava il dissipatore, che s’era accomodato a sue spese.

Mentre la rivoluzione del 1789 era incominciata collo sgravare i contadini dai pesi feudali, la rivoluzione del 1848, per non arrecare pregiudizio al capitale e per tenere in carreggiata la sua macchina dello Stato, si annunciò alla popolazione rurale con una nuova imposta.

Un solo mezzo avrebbe avuto il governo provvisorio per eliminare tutti questi inconvenienti e spingere lo Stato fuori del vecchio binario: la dichiarazione della bancarotta dello Stato. Si rammenta come Ledru-Rollin, più tardi, nell’Assemblea nazionale, recitò la commedia della virtuosa indignazione, con cui egli respinse un eccitamento di questo genere venuto dall’ebreo di Borsa, Fould, l’attuale ministro delle finanze. Era il pomo dell’albero della sapienza che Fould gli offeriva.

Mentre il governo provvisorio riconosceva la cambiale tratta dalla vecchia società borghese sullo Stato, questa veniva a scadenza. Il governo provvisorio era diventato il debitore incalzato dalla società borghese, anzichè incomberle qual creditore minaccioso, che ha da incassare titoli di credito rivoluzionarî di parecchi anni. Esso si trovava costretto a consolidare i vacillanti rapporti borghesi a fine di adempiere obbligazioni eseguibili solamente entro questi rapporti. Il credito diviene condizione della sua esistenza e le concessioni e le promesse fatte al proletariato divengono altrettante catene, ch’esso era forzato a spezzare. L’emancipazione dei lavoratori — anche come semplice frase — rappresentò per la nuova repubblica un pericolo insopportabile, poich’era una permanente protesta contro il ristabilimento del credito, che riposa sul riconoscimento incontestato e tranquillo degli esistenti rapporti economici di classe. Cogli operai si doveva adunque farla finita.

La rivoluzione di febbraio aveva cacciato l’esercito fuori di Parigi. La guardia nazionale, ossia la borghesia nelle varie sue gradazioni, costituiva l’unica forza armata. Solamente, essa non si sentiva fatta per misurarsi col proletariato. Oltre ciò era stata costretta, per quanto tenacemente resistesse, sollevando cento diversi ostacoli, ad aprire, a poco a poco e di tempo in tempo, le proprie file, lasciandovi entrare proletarî armati. Non rimaneva adunque che una via d’uscita: opporre una parte dei proletarî all’altra.

A tal fine il governo provvisorio formò 24 battaglioni di guardie mobili, ciascuno di mille uomini, giovani dai 15 ai 20 anni. Questi appartenevano, per la maggior parte, a quel proletariato di pezzenti, che in tutte le grandi città compone una massa nettamente distinta dal proletariato industriale; un posto di reclutamento per ladri e delinquenti d’ogni specie, alimentato dai rifiuti della società, da gente senza un mestiere definito, da vagabondi, gens sans feu et sans aveu, diversi secondo il grado di civiltà della loro nazione, che non smentiscono mai la loro natura di lazzaroni; perfettamente indicati per l’età giovanile, in cui il Governo provvisorio li arruolava, agli atti più eroici ed ai più esagerati sacrificî, come ai più volgari brigantaggi ed alla più sporca venalità. Il governo provvisorio li pagava con 1 franco e 50 cent. al giorno; ossia li comperava. Diede loro una speciale uniforme, distinguendoli cioè esteriormente colla blouse. A comandanti ebbero ufficiali in parte loro assegnati dell’esercito regolare, in parte nominati da essi stessi, giovani figli di borghesi, le cui rodomontate del morir per la patria e del votarsi alla repubblica li stuzzicavano.

Così il proletariato parigino si trovava in faccia ad un esercito di 24.000 uomini pieno di forza giovanile e d’audacia, cavato dallo stesso suo ambiente. E gridò evviva! alla guardia mobile che marciava attraverso Parigi. In essa riconosceva i suoi condottieri delle barricate e la considerò come la guardia proletaria in opposizione alla guardia nazionale borghese. Era un errore perdonabile il suo.

Accanto alla guardia mobile, il governo deliberò di circondarsi altresì d’un esercito industriale d’operai. Centomila operai, gettati sul lastrico dalla crisi e dalla rivoluzione, vennero arruolati dal ministero Marie entro i così detti ateliers nazionali. Questo nome così pomposo non celava se non l’applicazione degli operai a lavori di sterro noiosi, monotoni, improduttivi, per un salario di 23 soldi. Workhouses inglesi all’aria aperta: altro non erano questi ateliers nazionali. Con essi, il governo provvisorio credette d’aver messo in piedi un secondo esercito proletario contro gli stessi operai. Questa volta la borghesia s’ingannava sugli ateliers nazionali, come gli operai s’ingannavano sulla guardia mobile. Era un esercito per la sommossa, ch’essa aveva creato.

Ma uno scopo era raggiunto.

Ateliers nazionali: non era questo il nome dei laboratorî popolari, predicati da Luigi Blanc al Lussemburgo? Gli ateliers di Marie, lanciati in diretta opposizione al Lussemburgo, diedero, in forza della comune firma, il motivo ad un intrigo di qui pro quo degno della spagnuola «commedia dei servitori». Dallo stesso governo provvisorio venne diffusa, sottomano, la diceria che gli ateliers nazionali fossero la trovata di Luigi Blanc, il che sembrò tanto più credibile in quanto Luigi Blanc, il profeta degli ateliers nazionali, era membro del governo provvisorio. E nell’equivoco, metà ingenuo, metà intenzionale, della borghesia parigina, nell’opinione artificiosamente mantenuta della Francia e dell’Europa, quei workhouses erano la prima attuazione del socialismo, che con essi veniva messo alla berlina.

Non pel contenuto, ma pel titolo, gli ateliers nazionali erano la protesta incarnata del proletariato contro l’industria borghese, il credito borghese e la repubblica borghese. Sovr’essi, per conseguenza, riversavasi tutto l’odio della borghesia. In essi ella aveva trovato, in pari tempo, il punto d’attacco per avventurarsi, non appena sufficientemente rafforzata, a rompere apertamente colle illusioni di febbraio. Non v’era malessere, non malcontento dei piccoli borghesi, che non si dirigesse simultaneamente contro questi ateliers nazionali, come contro un comune bersaglio. Con vero furore calcolavano le somme inghiottite dai proletarî fannulloni, mentre la loro propria situazione diveniva ogni giorno più intollerabile. Una pensione dello Stato per un simulacro di lavoro; ecco il socialismo! andavano borbottando. Gli ateliers nazionali, le declamazioni del Lussemburgo, le marcie degli operai attraverso Parigi; qui cercavano essi l’origine della loro miseria. E contro le pretese macchinazioni dei socialisti, niuno era più fanatico del piccolo borghese, pencolante, senza difesa, sull’abisso della bancarotta.

Così nel conflitto imminente tra borghesia e proletariato, tutti i vantaggi, tutti i posti decisivi, tutti i ceti medî della società si trovavano in mano alla borghesia, nel medesimo tempo che le onde della rivoluzione di febbraio coprivano tutto il continente ed ogni nuovo corriere portava un nuovo bollettino di rivoluzione, ora dall’Italia, ora dalla Germania, ora dall’estremo sud-est d’Europa, alimentando la generale ebbrezza del popolo, col recargli queste continue testimonianze d’una vittoria, ch’esso aveva di già compiuta.

Il 17 marzo ed il 16 aprile furono le prime avvisaglie della gran lotta di classe, che la repubblica borghese nascondeva sotto le sue ali.

Il 17 marzo rivelò la situazione equivoca del proletariato, incapace di qualunque atto decisivo. Lo scopo originario della dimostrazione da esso fatta, era di risospingere il governo provvisorio sul cammino della rivoluzione, di ottenere, secondo i casi, l’esclusione dei suoi membri borghesi e di strappare una proroga del giorno fissato alle elezioni dell’Assemblea nazionale e della guardia nazionale. Ma, il 16 marzo, la borghesia rappresentata nella guardia nazionale, aveva fatto una dimostrazione ostile al governo provvisorio. Al grido di à bas Ledru-Rollin!, essa aveva invaso l’Hôtel-de-Ville. Ed il popolo si trovò costretto, il 17 marzo, a gridare: viva Ledru-Rollin!, viva il governo provvisorio! Si trovò costretto ad abbracciare, contro la borghesia, il partito della repubblica borghese, che gli sembrava messo in questione, e per tal modo consolidò il governo provvisorio, anzichè sottometterselo. Il 17 marzo svampò in una scena da melodramma e, se il proletariato parigino in quel giorno portò ancora una volta il suo corpo di gigante in mostra, tanto più aumentò nella borghesia, entro e fuori del governo provvisorio, la risoluzione di abbatterlo.

Il 16 aprile fu un malinteso, messo in piedi dal governo provvisorio insieme alla borghesia. Gli operai eransi radunati in gran numero sul Campo di Marte e nell’Ippodromo, a fine di preparare le loro elezioni per lo stato maggiore della guardia nazionale. D’un tratto si sparge la voce in tutta Parigi, da un capo all’altro, con rapidità fulminea, che gli operai s’erano raccolti armati nel Campo di Marte, sotto la direzione di Luigi Blanc, di Blanqui, di Cabet e di Raspail, per muovere di là sull’Hôtel-de-Ville, abbattere il governo provvisorio e proclamare un governo comunista. Si suona a raccolta (Ledru-Rollin, Marrast, Lamartine si contesero più tardi l’onore di tale iniziativa); in un’ora ecco 100.000 uomini sotto le armi; l’Hôtel-de-Ville è in ogni suo punto occupato da guardie nazionali; il grido di: abbasso i comunisti! abbasso Luigi Blanc, Blanqui, Raspail, Cabet! tuona attraverso tutta Parigi; ed un’enorme quantità di deputazioni, pronte tutte a salvare la patria e la società, va a rendere omaggio al governo provvisorio. Allorchè infine gli operai compaiono dinanzi all’Hôtel-de-Ville per rimettere al governo provvisorio una colletta patriottica, da essi raccolta al Campo di Marte, apprendono stupiti che la Parigi borghese, in una finta battaglia di sublime accorgimento, ha battuto la loro ombra. Il terribile attentato del 16 marzo diede il pretesto al richiamo dell’esercito a Parigi (era questo il vero intento della commedia goffamente messa in iscena) ed alle reazionarie dimostrazioni federaliste delle provincie.

Il 4 maggio si adunò l’Assemblea nazionale, uscita dal suffragio universale diretto. Il suffragio universale non possedeva la forza magica, che i repubblicani d’antico stampo gli avevano attribuito. In tutta la Francia, o per lo meno nella maggioranza dei francesi, essi ravvisavano de’ citoyens con interessi identici, vedute identiche, ecc. Era questo il loro «culto del popolo». In luogo del loro popolo immaginario, le elezioni portarono alla luce del giorno il vero popolo, cioè i rappresentanti delle diverse classi, in cui esso è diviso. Noi abbiamo veduto la ragione, per cui contadini e piccoli borghesi dovettero votare sotto la direzione della borghesia impaziente di combattere e dei grandi proprietari fondiarî anelanti alla Ristorazione. Ma, pur non essendo la miracolosa bacchetta magica dei valentuomini repubblicani, il suffragio universale possedeva però il merito ben maggiore di scatenare la lotta di classe, di far svanire rapidamente le illusioni e gli errori nei varî ceti medî della società borghese, di slanciare d’un colpo tutte le frazioni della classe sfruttatrice al culmine dello Stato, strappando loro così la maschera ipocrita, mentre la monarchia col suo sistema del censo lasciava che si compromettessero solamente determinate frazioni della borghesia, tenendo nascoste fra le quinte le altre, ch’essa circondava coll’aureola d’un opposizione collettiva.

Nell’Assemblea nazionale costituente, che si adunò il 4 maggio, erano in prevalenza i repubblicani borghesi, i repubblicani del National. Legittimisti ed anche orleanisti non s’avventuravano sulle prime a mostrarsi che sotto la maschera del repubblicanismo borghese. Solamente in nome della repubblica borghese poteva inaugurarsi la lotta contro il proletariato.

È dal 4 maggio, non dal 25 febbraio, che data la repubblica, cioè la repubblica riconosciuta dal popolo francese. Non è la repubblica imposta dal proletariato parigino al governo provvisorio, non la repubblica con istituzioni sociali, non il sogno che passava davanti agli occhi dei combattenti sulle barricate. La repubblica proclamata dall’Assemblea nazionale, la sola repubblica legittima, è la repubblica che non è affatto un’arma rivoluzionaria contro l’ordinamento borghese, ma ben piuttosto la ricostituzione politica di questo, la restaurazione politica della società borghese, in una parola: la repubblica borghese. Questa fu l’affermazione, che risuonò dalla tribuna dell’Assemblea nazionale, trovando un’eco in tutta quanta la stampa borghese, repubblicana ed antirepubblicana.

E noi abbiamo veduto come la repubblica di febbraio non fosse nè potesse essere in realtà altro che una repubblica borghese; come però il governo provvisorio, sotto l’immediata pressione del proletariato, si trovasse costretto ad annunciarla quale una repubblica con istituzioni sociali; come il proletariato parigino fosse tuttora incapace di elevarsi al disopra dell’illusione e delle chimere circa la repubblica borghese; com’esso agisse dovunque in suo servizio, allorchè si trattava realmente di venire all’azione; come le promesse fattegli divenissero un pericolo insopportabile per la nuova repubblica; come pel governo provvisorio tutto il processo della sua vita si riassumesse in una permanente lotta contro le rivendicazioni del proletariato.

Nell’Assemblea nazionale, tutta la Francia sedeva a giudizio sul proletariato parigino. Essa ruppe tosto colle illusioni sociali della rivoluzione di febbraio, proclamò netto e tondo la repubblica borghese, null’altro che borghese. Subito escluse dalla Commissione esecutiva da essa nominata i rappresentanti del proletariato, Luigi Blanc ed Albert; rigettò la proposta d’uno speciale ministero del lavoro; accolse con rumorose grida d’approvazione la dichiarazione del ministro Trélat: «trattarsi ancora unicamente di ricondurre il lavoro alle sue antiche condizioni.»

Ma tutto ciò non bastava. La repubblica di febbraio era stata una conquista degli operai, coll’aiuto passivo della borghesia. A ragione i proletari si consideravano i vincitori del febbraio, elevando orgogliosamente pretese da vincitori. Si doveva vincerli sulla strada, si doveva mostrar loro che soccombevano, non appena combattessero non più insieme alla borghesia, ma contro la borghesia. Come la repubblica di febbraio, colle sue concessioni socialistiche, aveva avuto bisogno d’una battaglia del proletariato alleato alla borghesia contro la monarchia, così era necessaria una seconda battaglia per liberare la repubblica dalle concessioni socialistiche, allo scopo di foggiare ufficialmente il dominio della repubblica borghese. Colle armi alla mano, la borghesia doveva respingere le pretese del proletariato. E la vera culla della repubblica borghese non è già la vittoria del febbraio, è la disfatta del giugno.

Il proletariato accelerò la soluzione allorchè, il 15 maggio, penetrò nell’Assemblea, cercando invano di riconquistare la propria influenza rivoluzionaria, mentre non riescì che a consegnare i suoi energici capi ai carcerieri della borghesia. Il faut en finir! Questa situazione deve avere una fine! Tale fu il grido, con cui l’Assemblea diede aperto sfogo alla risoluzione di costringere il proletariato alla lotta decisiva. La Commissione esecutiva emanò una serie di decreti provocanti, quale il divieto degli attruppamenti popolari, ecc. Dall’alto della tribuna dell’Assemblea costituente, gli operai furono direttamente sfidati, ingiuriati, dileggiati. Ma il vero fianco all’attacco lo prestavano, come vedemmo, gli ateliers nazionali. Ad essi l’Assemblea rivolse imperativamente l’attenzione della Commissione esecutiva, la quale altro non aspettava che di vedere manifestato il proprio piano come un’imposizione dell’Assemblea nazionale.

La Commissione esecutiva incominciò col rendere più difficile l’accesso agli ateliers nazionali, col convertire il salario a giornata in salario a fattura, coll’esiliare gli operai non nativi di Parigi nella Sologne, in apparenza per l’esecuzione di lavori di sterro. Questi lavori di sterro non erano che una formula retorica per palliare la loro cacciata, com’ebbero a riferire al loro ritorno gli operai ingannati ai loro compagni. Finalmente, il 21 giugno, comparve nel Moniteur un decreto che ordinava l’espulsione colla forza di tutti gli operai non coniugati, ovvero il loro arruolamento nell’esercito.

Non rimaneva via di scelta agli operai: o morir di fame o cedere. Essi risposero il 22 giugno colla terribile insurrezione, in cui s’ingaggiò la prima grande battaglia tra le due classi, che dividono la moderna società. Era la lotta per la conservazione o la distruzione dell’ordinamento borghese. Il velo che avviluppava la repubblica era squarciato.

È noto con quale valore e genialità senza esempio gli operai, privi di capi, privi d’un piano comune, privi di mezzi, per la maggior parte privi d’armi, tenessero in iscacco, durante cinque giorni, l’esercito, la guardia mobile, la guardia nazionale di Parigi e la guardia nazionale ivi riversatasi dalla provincia. È noto come la borghesia si rifacesse dell’incorso pericolo con brutalità inaudita, massacrando oltre 3000 prigionieri.

A tal punto i rappresentati ufficiali della democrazia francese trovavansi dominati dall’ideologia repubblicana che solamente dopo qualche settimana incominciarono a intravedere il significato della lotta di giugno. Erano come storditi dal fumo polveroso, in cui andava dileguandosi la loro repubblica fantastica.

L’immediata impressione apportataci dalla notizia della disfatta di giugno, ci permetta il lettore di riferirla colle parole della Neue Rheinische Zeitung:

«L’ultimo rimasuglio ufficiale della rivoluzione di febbraio, la Commissione esecutiva, è svanito davanti alla gravità degli avvenimenti, come uno scenario di nebbia. I fuochi artificiali di Lamartine si sono tramutati nei razzi incendiarî di Cavaignac. Della fraternité delle classi antagoniste, di cui l’una sfrutta l’altra, di questa fraternité proclamata in febbraio, scritta a grosse lettere sui frontoni di Parigi, su ogni carcere, su ogni caserma, la vera, la non adulterata, la prosaica espressione è la guerra civile, la guerra civile nella sua forma più terribile, la guerra del lavoro e del capitale. Questa era la fratellanza, che fiammeggiava su tutti i davanzali delle finestre di Parigi la sera del 25 giugno, allorchè la Parigi della borghesia illuminava, mentre la Parigi del proletariato bruciava, grondava sangue e gemeva. Fratellanza, ch’era durata precisamente fino a tanto che l’interesse della borghesia trovavasi affratellato coll’interesse del proletariato. — Pedanti dell’antica tradizione rivoluzionaria del 1793; socialisti sistematici, mendicanti presso la borghesia a pro del popolo ed ai quali erasi permesso di tener lunghe prediche e di compromettersi durante il tempo, in cui occorreva ninnare nel sonno il leone proletario; repubblicani che volevano tutto il vecchio ordinamento sociale borghese, con esclusione della testa coronata; oppositori dinastici, ai quali il caso aveva cacciato sotto i piedi, al posto d’un cambiamento di ministero, la rovina d’una dinastia; legittimisti, che intendevano non già buttar da un canto la livrea, ma mutarne il taglio; erano questi gli alleati, coi quali il popolo aveva fatto il suo febbraio. — La rivoluzione di febbraio era stata la «bella» rivoluzione, la rivoluzione della simpatia generale, dappoichè gli antagonismi che in essa erano scoppiati contro la monarchia, sonnecchiavano non ancor sviluppati, concordi l’uno accanto all’altro, e la lotta sociale, che ne costituiva il substrato, aveva acquistato un’esistenza puramente aerea, resistenza della frase, della parola. La rivoluzione di giugno è la rivoluzione più odiosa, la rivoluzione più antipatica, dappoichè al posto della frase si affacciava la cosa, e la repubblica spogliava essa stessa il capo del mostro, mentre ne abbatteva la corona, che lo proteggeva e lo copriva. — Ordine! era il grido di battaglia di Guizot. Ordine! sclamava Sebastiani, il Guizotin, allorchè Varsavia diventò russa. Ordine! esclama Cavaignac, quest’eco brutale dell’Assemblea nazionale e della borghesia repubblicana. Ordine! tuonano le sue mitraglie, mentre lacerano il corpo del proletariato. Delle numerose rivoluzioni della borghesia francese a partire dal 1789, niuna era stata un attentato all’ordine, poichè tutte avevano lasciato sussistere il dominio di classe, la schiavitù dei lavoratori, l’ordinamento borghese, per quanto sovente anche la forma politica di questa schiavitù mutasse. Il giugno attaccò quest’ordine. Guai al giugno!» (Neue Rheinische Zeitung, 29 giugno 1848).

Guai al giugno! ripercuote l’eco europea.

All’insurrezione di giugno il proletariato era stato trascinato dalla borghesia. Già in ciò stava la sua sentenza di condanna. Nè un bisogno immediato confessato lo aveva spinto a voler ottenere colla forza la rovina della borghesia, nè esso aveva attitudine a tal còmpito. Il Moniteur dovette ufficialmente spiegargli ch’era passato il tempo, in cui la repubblica vedevasi impegnata a render gli onori alle sue illusioni, e ci volle la sua disfatta per convincerlo della verità che il più meschino miglioramento della sua situazione rimane un’utopia entro la repubblica borghese, un’utopia, che diventa delitto, non appena vuole attuarsi. Al posto delle sue rivendicazioni, esagerate quanto alla forma, piccine e persino ancora borghesi quanto al contenuto, delle quali esso voleva strappare la concessione alla repubblica di febbraio, entrò in iscena l’ardito motto di guerra rivoluzionario: Distruzione della borghesia! Dittatura della classe operaia!

Nel tempo stesso in cui il proletariato faceva della propria bara la culla della repubblica borghese, esso costringeva questa a mostrarsi nella sua forma genuina: come Stato, cioè, il cui fine confessato è di perpetuare il dominio del capitale, la schiavitù del lavoro. Il dominio borghese, nella continua contemplazione del nemico coperto di cicatrici, irreconciliabile, invincibile (invincibile nemico, perchè la sua esistenza è la condizione di vita di quello stesso dominio), doveva, una volta sciolto da ogni catena, degenerare ben tosto nel terrorismo borghese. Allontanato provvisoriamente il proletariato dalla scena, la dittatura borghese riconosciuta ufficialmente, ai ceti medî della società borghese, piccola borghesia e classe dei contadini, a misura che la loro situazione diveniva più insopportabile ed il loro antagonismo verso la borghesia più aspro, s’imponeva la necessità di attaccarsi sempre più al proletariato. Come già nel suo sorgere, così ora nella sua disfatta, essi dovevano trovare la ragione della loro miseria.

Se l’insurrezione di giugno, dappertutto sul continente, sollevò nella borghesia la coscienza di sè stessa, facendola entrare in alleanza aperta colla monarchia feudale contro il popolo, chi fu la prima vittima di tale alleanza? La stessa borghesia continentale, costretta dalla disfatta di giugno a rafforzare il proprio dominio ed a contenere sull’infimo gradino della rivoluzione borghese il popolo, metà pacificato, metà malcontento.

La disfatta di giugno, da ultimo, svelò alle potenze dispotiche d’Europa il segreto dell’obbligo, che aveva la Francia, di mantenere, ad ogni patto, la pace coll’estero, a fine di poter condurre la guerra civile nell’interno. Per tal modo i popoli, che avevano incominciato la lotta per la loro indipendenza, venivano abbandonati in balìa della prepotenza della Russia, dell’Austria e della Prussia; ma, nello stesso tempo, il destino di queste rivoluzioni nazionali, subordinato al destino della rivoluzione proletaria, era spogliato della sua apparente autonomia, della sua indipendenza dalla grande trasformazione sociale. L’ungherese non può essere libero, non il polacco, non l’italiano, insino a che l’operaio rimane schiavo!

Finalmente, in seguito alle vittorie della Santa Alleanza, l’Europa prese una forma, per cui ogni nuova insurrezione proletaria in Francia coincide direttamente con una guerra mondiale. La nuova rivoluzione francese trovasi costretta ad abbandonare immediatamente il terreno nazionale ed a conquistare il terreno europeo, sul quale unicamente potrà svolgersi la rivoluzione sociale del secolo decimonono.

Solo adunque la disfatta di giugno creò le condizioni, entro cui la Francia può prendere in pugno l’iniziativa della rivoluzione europea. Solo tuffata nel sangue degli insorti di giugno, la tricolore diventò la bandiera della rivoluzione europea — la bandiera rossa.

E noi gridiamo: La rivoluzione è morta! — Viva la rivoluzione!



[1] Annessione di Cracovia da parte dell’Austria d’intesa colla Russia e la Prussia, 11 novembre 1846 — Guerra del Sonderbund svizzero dal 4 al 28 novembre 1847. — Sollevazione di Palermo, 12 gennaio 1848; alla fine di gennaio bombardamento della città per nove giorni da parte dei napoletani. (Questa e le restanti note in calce sono dell’editore, F. E.).

Když po červencové revoluci liberální bankéř Lafítte triumfálně provázel svého kmotra [1] , vévodu Orleánského, na Radnici, prohlásil; „Od nynějška budou vládnout bankěři.“ Laffitte prozradil tajemství revoluce.

Za Ludvíka Filipa nevládla francouzská buržoazie, vládla jen jedna její frakce — bankéři, králové burzy, králové železnic, majitelé uhelných a rudných dolů a velkých polesí, část s nimi spojeného velkého pozemkového vlastnictví — takzvaná finanční aristokracie. Ta seděla na trůně, ta diktovala ve sněmovnách zákony, ta rozdávala místa ve státní službě od ministerstev až po trafiky.

Vlastní průmyslová buržoazie tvořila část oficiální opozice, tj. byla zastoupena ve sněmovnách jen jako menšina. Její opozice vystupovala tím rozhodněji, čím ryzejší se stávala samovláda finanční aristokracie a čím víc se sama domnívala, že po vzpourách z let 1832, 1834 a 1839, [2] udušených v krvi, je její panství nad dělnickou třídou zajištěno. Grandin, rouenský továrník, nejdivočejší fanatik buržoazní reakce jak v Ústavodárném, tak v Zákonodárném národním shromáždění, byl v poslanecké sněmovně nejhorlivějším Guizotovým odpůrcem. Léon Faucher, známý později svými bezmocnými pokusy vyšvihnout se na Guizota francouzské kontrarevoluce, vedl v posledním období vlády Ludvíka Filipa papírovou vojnu ve prospěch průmyslu proti spekulaci a jejímu lokaji — vládě. Bastiat agitoval proti vládnoucímu systému jménem Bordeaux a všech francouzských vinařů.

Maloburžoazie všech odstínů právě tak jako rolnictvo byly z účasti na politické moci úplně vyloučeny. Konečně byli v oficiální opozici nebo zcela mimo pays légal [3] ideologičtí představitelé a mluvčí uvedených tříd, jejich učenci, advokáti, lékaři atd., zkrátka jejich takzvané kapacity.

Pro svou finanční tíseň závisela červencová monarchie od počátku na vysoké buržoazii a její závislost na vysoké buržoazii se stala nevyčerpatelným zdrojem stále rostoucí finanční tísně. Státní správu nelze podřídit zájmům národní výroby, není-li dosaženo rovnováhy v rozpočtu, rovnováhy mezi státními výdaji a státními příjmy. Ale jak dosáhnout této rovnováhy bez omezení státních výdajů, tj. bez porušení zájmů, které byly oporou panujícího režimu, a bez nového rozvržení daní, tj. bez převalení značné části daňového břemene i na bedra vysoké buržoazie?

Zadluženost státu byla však přímo v zájmu té buržoazní frakce, která vládla a prostřednictvím sněmoven vydávala zákony. Státní deficit byl právě hlavním předmětem její spekulace a hlavním zdrojem jejího obohacování. Každým rokem nový deficit. Po každých čtyřech až pěti letech nová půjčka. A každá nová půjčka skýtala finanční aristokracii novou příležitost k okrádání státu, uměle udržovaného na pokraji bankrotu — a stát byl nucen sjednávat s bankéři půjčky za nejnevýhodnějších podmínek. Každá nová půjčka skýtala novou příležitost olupovat veřejnost, která ukládala své kapitály do státních dluhopisů, burzovními operacemi, do jejichž tajů byly vláda a sněmovní většina zasvěceny. Vratký stav státního úvěru a znalost státních tajemství dávaly vůbec bankéřům a jejich společníkům ve sněmovnách i na trůně možnost vyvolávat mimořádné náhlé kolísání kursů státních papírů, které pokaždé vedlo k ruinování spousty menších kapitalistů a k pohádkově rychlému obohacení velkých spekulantů. Tím, že státní deficit byl přímo v zájmu vládnoucí frakce buržoazie, lze vysvětlit, proč mimořádné státní výdaje v posledních letech vlády Ludvíka Filipa překročily mnohem víc než dvojnásobně mimořádné státní výdaje za Napoleona; dosahovaly ročně částky téměř 400 miliónů franků, zatímco celkový roční vývoz Francie dosahoval zřídka průměrně výše 750 miliónů franků. Nesmírné sumy, které takto procházely rukama státu, skýtaly mimoto příležitost k zlodějským dodavatelským smlouvám, k podplácení, zpronevěrám a lotrovinám všeho druhu. Okrádání státu, které se při státních půjčkách dálo ve velkém, opakovalo se při státních pracích v malém. To, co se dělo mezi sněmovnou a vládou, se mnohonásobně opakovalo v poměru mezi jednotlivými úřady a jednotlivými podnikateli.

Tak jako vládnoucí třída kořistila ze státních výdajů vůbec a ze všech státních půjček, kořistila i ze stavby železnic. Sněmovny svalovaly hlavní břemena nákladů na stát a zlaté plody zajišťovaly spekulující finanční aristokracii. Jsou ještě v dobré paměti skandály v poslanecké sněmovně, když náhodou vyšlo najevo, že všichni poslanci většiny, včetně části ministrů, byli zúčastněni jako akcionáři na stavbě téže železnice, kterou později jako zákonodárci dali provést na státní útraty.

Naproti tomu každá sebemenší finanční reforma ztroskotávala o odpor bankéřů. Tak například poštovní reforma. Rothschild protestoval. Cožpak stát směl omezovat ony zdroje příjmů, z nichž měl platit úroky ze svých stále rostoucích dluhů?

Červencová monarchie nebyla nic jiného než akciová společnost k vykořisťování francouzského národního bohatství; její dividendy se rozdělovaly mezi ministry, sněmovny, 240 000 voličů a jejich přívržence. Ředitelem této společnosti byl Ludvík Filip - Robert Macaire [4] na trůně. Tento systém ustavičně ohrožoval a poškozoval obchod, průmysl, zemědělství, plavbu, zájmy průmyslové buržoazie, která si v červencových dnech vepsala do štítu: „Gouvernement à bon marché“ — lacinou vládu.

Protože finanční aristokracie vydávala zákony, řídila státní správu, disponovala veškerou organizovanou veřejnou mocí, ovládala veřejné mínění fakticky i tiskem, opakovala se ve všech sférách od královského dvora až po café borgne [5] táž prostituce, týž nestydatý podvod, táž touha po obohacení nikoli výrobou, nýbrž eskamotáží s už existujícím cizím bohatstvím; zejména ve špičkách buržoazní společnosti propukalo bezuzdné vybíjení nezdravých a nezřízených choutek, přicházejících každou chvíli do rozporu dokonce i s buržoazními zákony, takových choutek, v nichž si bohatství nabyté spekulací přirozeně hledá ukojení, kde se požitek stává zhýralstvím, kde se slévají peníze, špína a krev. Svým způsobem obohacování i svými požitky není finanční aristokracie nic jiného než obrození lumpenproletariátu nejvyšší buržoazní společnosti.

A frakce francouzské buržoazie, které nebyly ve vládě, křičely: korupce! Lid volal: A bas les grands voleurs! A bas les assassins! [6] , když se roku 1847 na nejvznešenějších jevištích buržoazní společnosti veřejně odehrávaly tytéž scény, které zpravidla přivádějí lumpenproletariát do bordelů, chudobinců a blázinců, před soud, na galeje a na popraviště. Průmyslová buržoazie viděla, že její zájmy jsou ohroženy, malá buržoazie byla morálně rozhorčena, fantazie lidu byla pobouřena, Paříž byla zaplavena pamflety — „La dynastie Rothschild‘ [7] , „Les juifs rois de lʼépoque“ [8] atd. —‚ v nichž bylo více či méně duchaplně odhalováno a pranýřováno panství finanční aristokracie.

Rien pour la gloire! [9] Sláva nic nenese. La paix partout et toujours ! [10] Válka stlačuje kurs tří až čtyřprocentních papírů! — to vepsala na svůj prapor Francie burzovních šejdířů. Její zahraniční politika se zvrhla v řadu urážek francouzského národního cítění, které bylo zvlášť silně pobouřeno přivtělením Krakova k Rakousku, jímž bylo dokonáno rozkradení Polska, a Guizotovým aktivním vystoupením ve válce švýcarského Sonderbundu [11] na straně Svaté aliance. Vítězství švýcarských liberálů v této předstírané válce povzbudilo sebevědomí buržoazní opozice ve Francii a krvavé povstání lidu v Palermu působilo jako elektrická rána na ochromenou lidovou masu a probudilo její velké revoluční vzpomínky a vášně. [12]

Výbuch všeobecné nespokojenosti byl konečně urychlen, rozladění dozrálo k revoltě dvěma hospodářskými událostmi světového významu.

Choroba brambor a neúroda roku 1845 a 1846 vystupňovaly všeobecné vření v lidu. Drahota roku 1847 vyvolala ve Francii, stejně jako jinde na kontinentě, krvavé srážky. Na jedné straně nestoudné orgie finanční aristokracie — na druhé straně boj lidu za nezbytné potraviny! V Buzançais byli popravováni účastníci hladových bouří, [13] v Paříži vyrvala královská rodina soudům přesycené darebáky!

Druhou velkou hospodářskou událostí, která urychlila výbuch revoluce, byla všeobecná obchodní a průmyslová krize v Anglii. Ohlásila se už na podzim roku 1845 hromadným bankrotem spekulantů se železničními akciemi, roku 1846 ji zadržela řada okolností, jako bylo připravované zrušení obilních cel, nakonec na podzim roku 1847 propukla bankroty velkých londýnských obchodníků s koloniálním zbožím, po nichž vzápětí následoval úpadek pozemkových bank a zavírání továren v anglických průmyslových obvodech. Účinky této krize na kontinentě ještě ani nedozněly, když vypukla únorová revoluce.

Hospodářská epidemie, která zpustošila obchod a průmysl, učinila samovládu finanční aristokracie ještě nesnesitelnější. Opoziční buržoazie zahájila v celé Francii banketovou agitaci pro volební reformu, která jí měla dobýt většinu ve sněmovnách a svrhnout vládu burzy.V Paříži měla průmyslová krize ještě jeden zvláštní následek: spousta továrníků a velkoobchodníků, kteří za tehdejších okolností už nemohli obchodovat na zahraničním trhu, se vrhla na vnitřní trh. Zakládali velké firmy, jejichž konkurcnce hromadně ruinovala drobné obchodníky a kupce. Tím lze vysvětlit nesčíslné úpadky v této části pařížské buržoazie i její revoluční vystoupení v únoru. Je známo, jak Guizot a sněmovny odpověděli na reformní návrhy nedvojsmyslnou výzvou, jak se Ludvík Filip příliš pozdě rozhodl pro Barrotův ministerský kabinet, jak došlo k srážce mezi lidem. a armádou, jak byla armáda pro pasívní chování národní gardy odzbrojena a jak červencová monarchie musela ustoupit prozatímní vládě.

Prozatímní vláda, vzniklá na únorových barikádách, byla svým složením nutně odrazem různých stran, které si mezi sebou rozdělily plody vítězství. Nemohla být ničím jiným než kompromisem mezi různými třídami, jež spojenými silami svrhly červencovou monarchii, jejichž zájmy však byly navzájem nepřátelské. Její velká většina se skládala ze zástupců buržoazie. Republikánskou maloburžoazii zastupovali Ledru-Rollin a Flocon, republikánskou buržoazii lidé z „Nationalu“ [14] , dynastickou opozici Crémieux, Dupont de lʼEure atd. Dělnická třída měla jen dva zástupce, Louis Blanca a Alberta. Konečně Lamartinc v prozatímní vládě nebyl vlastně představitelem žádného reálného zájmu, žádné určité třídy. Lamartine — to byla únorová revoluce sama, společné povstání s jeho iluzemi, s jeho poezií, s jeho iluzorním obsahem a s jeho frázemi. Ostatně svým postavením i svými názory patřil tento mluvčí únorové revoluce k buržoazii.

Ovládá-li Paříž díky politické centralizaci Francii, ovládají Paříž ve chvílích revolučních otřesů dělníci. Prvním krokem prozatímní vlády byl pokus vymanit se z tohoto strhujícího vlivu tím, že se odvolala od vítězstvím zmámené Paříže k střízlivé Francii. Lamartine upíral barikádovým bojovníkům právo vyhlásit republiku, k tomu prý je oprávněna jen většina francouzského národa, jehož souhlasu je prý nutno vyčkat, pařížský proletariát prý nesmí poskvrnit své vítězství uzurpací. Buržoazie dovoluje proletariátu jen jednu uzurpaci — uzurpaci boje.

V poledních hodinách 25. února nebyla ještě vyhlášena republika, zato však už byla všechna ministerstva rozdělena mezi buržoazní živly prozatímní vlády a mezi generály, bankéře a advokáty kolem „Nationalu“. Ale dělníci byli rozhodnuti nestrpět tentokrát takový podvod jako v červenci 1830. Byli připraveni znovu podstoupit boj a vynutit si republiku silou zbraní. S tímto poselstvím se odebral Raspail na Radnici. Jménem pařížského proletariátu rozkázal prozatímní vládě, aby vyhlásila republiku; nebude-li tento rozkaz lidu během dvou hodin vykonán, pak prý se vrátí v čele 200 000 mužů. Mrtvoly padlých ještě ani nevychladly, barikády nebyly ještě odklizeny, dělníci nebyli ještě odzbrojeni a jedinou mocí, kterou bylo možno proti nim postavit, byla národní garda. Za těchto okolností zmizely náhle státnické pochybnosti a právnické skrupule prozatímní vlády. Lhůta dvou hodin ještě ani neuplynula, a už se na všech pařížských zdech skvěla obrovská historická slova:

République française! Liberté, Egalité, Fraternité! [15]

S vyhlášením republiky na základě všeobecného volebního práva zmizela i vzpomínka na omezené cíle a pohnutky, které vehnaly do únorové revoluce buržoazii. Místo několika málo frakcí buržoazie se náhle dostaly k politické moci všechny třídy francouzské společnosti, byly přinuceny opustit lóže, přízemí i galerie a samy se zúčastnit hry na revolučním jevišti! S konstitučním královstvím zmizelo i zdání svémocné státní moci stojící proti buržoazní společnosti a s tím i všechny podružné boje vyvěrající z této fikce!

Tím, že proletariát prozatímní vládě a jejím prostřednictvím celé Francii nadiktoval republiku, vystoupil rázem do popředí jako samostatná strana, zároveň však vyzval celou buržoazní Francii proti sobě do boje. Proletariát si vydobyl jen půdu pro boj za své vlastní revoluční osvobození, ale naprosto ne toto osvobození samo.

Naproti tomu únorová republika musela především učinit panství buržoazie úplnějším: díky jí získaly přístup k politické moci vedle finanční aristokracie i všechny majetné třídy. Vysvobodila většinu velkostatkářů, legitimisty, z politické bezvýznamnosti, k níž je odsoudila červencová monarchie. Ne nadarmo agitovala „Gazette de France“ [16] společně s opozičními listy, ne nadarmo se La Rochejaquelein na zasedání poslanecké sněmovny 24. února postavil na stranu revoluce. Všeobecné volební právo vložilo osud Francie do rukou nominálních vlastníků, tvořících velkou většinu francouzského lidu — do rukou rolníků. Konečně, únorová republika srazila korunu, za níž se schovával kapitál, takže se jasně ukázalo panství buržoazie.

Tak jako dělníci v červencových dnech vybojovali buržoazní monarchii, tak vybojovali v únorových dnech buržoazní republiku. Jako byla červencová monarchie nucena vystupovat jako monarchie obklopená republikánskými institucemi, tak byla únorová republika nucena vystupovat jako republika obklopená sociálními institucemi. Pařížský proletariát si vynutil i tento ústupek.

Marche, dělník, nadiktoval dekret, jímž se právě utvořená prozatímní vláda zavazovala, že zajistí existenci dělníků prací, že dá všem občanům práci atd. A když za několik dní na své sliby zapomněla, a jak se zdálo, ztratila proletariát z očí, přitáhla masa 20 000 dělníků na Radnici s voláním: Organizaci práce! Vytvořte vlastní ministerstvo práce! Proti své vůli, po dlouhých debatách jmenovala prozatímní vláda zvláštní stálou komisi, která byla pověřena najít prostředky k zlepšení postavení pracujících tříd! Tuto komisi tvořili delegáti pařížských řemeslnických korporací a předsedali jí Louis Blanc a Albert. Jako zasedací síň jí byl přikázán Lucemburský palác. Tak byli zástupci dělnické třídy vypuzeni ze sídla prozatímní vlády a buržoazní část této vlády si ponechala skutečnou státní moc a otěže správy výhradně ve svých rukou. Vedle ministerstva financí, obchodu, veřejných prací, vedle banky a burzy se tyčila socialistická synagóga, jejíž veiekněží Louis Blanc a Albert byli pověřeni úkolem objevit zaslíbenou zemi, zvěstovat nové evangelium a zaměstnat pařížský proletariát. Na rozdíl od kterékoli světské státní moci nedisponovali žádným rozpočtem, žádnou výkonnou mocí. Měli vlastní hlavou podrazit základní pilíře buržoazní společnosti. Zatímco se v Lucemburském paláci hledal kámen mudrců, razily se na Radnici platné mince.

A přece je nutno konstatovat, že požadavky pařížského proletariátu, pokud vybočovaly z rámce buržoazní republiky, se skutečně nemohly realizovat jinak než v mlhavé formě lucemburské komise.

Dělníci provedli únorovou revoluci společně s buržoazií, nyní se snažili prosadit své zájmy vedle buržoazie tak, jako dostali do prozatímní vlády vedle buržoazní většiny jednoho dělníka. Organizace práce! Ale námezdní práce, vždyť to je existující buržoazní organizace práce. Bez ní není kapitálu, není buržoazie, není buržoa ní společnosti. Vlastní ministerstvo práce! Cožpak ministerstvo financí, obchodu, veřejných prací nejsou buržoazní ministerstva práce? Vedle nich by muselo být proletářské ministerstvo práce ministerstvem nemohoucnosti, ministerstvem zbožných přání, lucemburskou komisí. Tak jako dělníci věřili, že se mohou osvobodit po boku buržoazie, tak se domnívali, že budou moci uskutečnit proletářskou revoluci v národních hranicích Francie po boku ostatních buržoazních národů. Ale francouzské výrobní vztahy jsou podmíněny francouzským zahraničním obchodem, postavením Francie na světovém trhu a zákony tohoto trhu. Jak by je mohla Francie prolomit bez evropské revoluční války, která by vyvolala odezvu u Anglie, tohoto despoty světového trhu?

Jakmile povstane třída, v níž se soustřeďují revoluční zájmy společnosti, tu nachází přímo ve svém vlastním postavení náplň a materiál pro svou revoluční činnost: ničí nepřátele, chápe se prostředků diktovaných potřebami boje, a důsledky jejích vlastních činů ji ženou dál. Nezabývá se teoretickým zkoumáním svých vlastních úkolů. Francouzská dělnická třída nebyla ještě tak daleko, nebyla ještě schopna provést svou vlastní revoluci.

Vývoj průmyslového proletariátu je vůbec podmíněn vývojem průmyslové buržoazie. Teprve za panství buržoazie dosahuje proletariát široké národní existence, schopné učinit jeho revoluci revolucí národní, teprve za jejího panství vytváří sám moderní výrobní prostředky, které se stávají zároveň prostředky jeho revolučního osvobození. Teprve panství průmyslové buržoazie vytrhává materiální kořeny feudální společnosti a upravuje půdu, na níž jedině je možná proletářská revoluce. Francouzský průmysl je nejvyspělejší průmysl a francouzská buržoazie je nejrevolučnější buržoazie na kontinentě. Ale nebyla snad únorová revoluce namířena přímo proti finanční aristokracii? Tento fakt byl důkazem, že průmyslová buržoazie ve Francii nevládla. Průmyslová buržoazie může vládnout jen tam, kde si moderní průmysl přetváří všechny vlastnické vztahy po svém; a takového stupně moci může dosáhnout jen tam, kde dobyl světový trh, neboť národní hranice pro jeho vývoj nestačí. Francouzský průmysl si však udržuje dokonce i národní trh z valné části jen víceméně pozměněným systémem ochranných cel. Má-li tudíž francouzský proletariát v Paříži ve chvíli revoluce faktickou moc a vliv, jež ho ženou dále, za možnosti jeho prostředků, je proletariát v ostatní Francii stísněn v několika rozptýlených průmyslových střediscích a téměř se ztrácí ve zdrcující většině rolníků a maloměšťáků. Boj proti kapitálu ve své vyspělé moderní formě, ve své vrcholné fázi, boj průmyslových námezdních dělníků proti průmyslové buržoazii je ve Francii jen částečným faktem, který po únorových dnech nemohl dát revoluci národní obsah, tím spíše, že boj proti druhořadým způsobům kapitalistického vykořisťování — boj rolníků proti lichvě a hypotékám, boj maloměšťáků proti velkoobchodníkům, bankéřům a továrníkům, zkrátka boj proti bankrotu — byl ještě skryt pod rouškou všeobecného vzbouření proti finanční aristokracii. Nelze se tedy divit, že se pařížský proletariát snažil prosazovat své zájmy vedle zájmů buržoazních, místo aby své zájmy prosazoval jako revoluční zájem společnosti vůbec; nelze se tedy divit, že sklonil rudý prapor před trikolórou. [17] Francouzští dělníci nemohli postoupit ani o krok kupředu, nemohli na buržoazním pořádku zkřivit ani vlásek, dokud vývoj revoluce nevzbouřil proti němu, proti panství kapitálu, masu národa stojící mezi proletariátem a buržoazií, rolníky a maloměšťáky, dokud je nedonutil, aby se připojili k proletariátu jako ke svému předvoji. Toto vítězství mohli dělníci vykoupit jen za cenu strašné červnové porážky.

Lucemburské komisi, tomuto výtvoru pařížských dělníků, zůstává zásluha, že z evropské tribuny prozradila tajemství revoluce 19. století: osvobození proletariátu. „Moniteur“ [18] se rděl, když musil oficiálně propagovat „divoké blouznění“, jež bylo dosud zasuto v apokryfních spisech socialistů a jen občas se doneslo k sluchu buržoazie jako daleké, zpola děsivé, zpola směšné báje. Překvapená Evropa náhle procitla ze své měšťácké dřímoty. A tak v představě proletářů, kteří zaměňovali finanční aristokracii s buržoazií vůbec, v představách republikánských prosťáčků, kteří popírali dokonce existenci tříd nebo ji připouštěli nanejvýš jako důsledek konstituční monarchie, v pokryteckých frázích buržoazních vrstev, které byly dosud vyloučeny z vlády — bylo s nastolením republiky odstraněno panství buržoazie. Všichni roajalisté se tehdy proměnili v republikány a všichni pařížští milionáři v dělníky. Fráze, která odpovídala tomuto domnělému zrušení třídních vztahů, zněla: fraternité, všeobecné sbratření a bratrství. Toto idylické přehlížení třídních protikladů, toto sentimentální smiřování protikladných třídních zájmů, toto blouznivé povznesení se nad třídní boj — zkrátka bratrství bylo vlastním heslem únorové revoluce. Společnost prý rozštěpilo na třídy jen pouhé nedorozumění a Lamartine pokřtil 24. února prozatímní vládu „un gouvernement qui suspende ce malentendu terrible qui existe entre les différentes classes“ [19] . Pařížský proletariát se kochal v tomto velkodušném opojení bratrstvím.

Prozatímní vláda, donucená vyhlásit republiku, se snažila, seč byla, aby ji učinila přijatelnou pro buržoazii a pro provincie. Zřekla se krvavého teroru první francouzské republiky tím, že zrušila trest smrti za politické zločiny; v tisku bylo možno svobodně zastávat jakýkoli názor; armáda, soudnictví, administrativa zůstaly až na málo výjimek v rukou dřívějších hodnostářů; ani jeden z velkých viníků červencové monarchie nebyl pohnán k odpovědnosti. Buržoazní republikáni z „Nationalu“ se bavili tím, že si vyměnili monarchická jména a kostýmy za starorepublikánské. Pro ně byla republika jen nový plesový úbor pro starou buržoazní společnost. Mladá republika se snažila hlavně o to, aby nikoho nepostrašila, naopak, aby samu sebe ustavičně děsila a aby se měkkou poddajností a bezbranností své existence udržela naživu a odzbrojila své odpůrce. Svou mírumilovnost hlasitě prohlašovala privilegovaným třídám uvnitř a despotickým mocnostem za hranicemi. Žít a nechat žít, takové je prý její heslo. Tu náhle krátce po únorové revoluci povstali Němci, Poláci, Rakušané, Maďaři, Italové, každý národ podle toho, jak to odpovídalo jeho bezprostřední situaci. Rusko a Anglie nebyly připraveny zasáhnout. Rusko bylo zastrašeno, Anglie sama byla ve varu. Republika tedy nenarazila na žádného národního nepřítele, nedošlo tedy k žádným velkým zahraničním zápletkám, které by byly mohly roznítit energii, urychlit revoluční proces, popohnat kupředu prozatímní vládu nebo ji hodit přes palubu. Pařížský proletariát, který viděl v republice svůj vlastní výtvor, vítal ovšem každý akt prozatímní vlády, který jí umožňoval získat pozice v buržoazní společnosti. Ochotně prokazoval Caussidièrovi policejní služby na ochranu vlastnictví v Paříži, zatímco urovnávání mzdových sporů mezi dělníky a zaměstnavateli přenechával Louis Blancovi. Pokládal za věc své cti uchovat v očích Evropy buržoazní čest republiky neposkvrněnu.

Republika nenarazila na odpor ani zvenčí, ani zevnitř. Tím byla odzbrojena. Jejím úkolem nebylo teď už revoluční přetvoření světa, nýbrž jen přizpůsobit se poměrům buržoazní společnosti. S jakým fanatismem se prozatímní vláda chopila tohoto úkolu, o tom nejvýmluvněji svědčí její finanční opatření.

Veřejný a soukromý úvěr byl ovšem otřesen. Veřejný úvěr spočívá. na důvěře, že stát je ochoten dát se vykořisťovat lichvářskými finančníky. Ale starý stát zemřel a revoluce byla namířena především proti finanční aristokracii. Záchvěvy poslední evropské obchodní krize ještě nedozněly. Stále ještě bankrot stíhal bankrot.

Soukromý úvěr byl tedy ochromen, oběh zboží zpomalen, výroba podlomena ještě před výbuchem únorové revoluce. Revoluční krize stupňovala obchodní krizi. Jestliže soukromý úvěr spočívá na důvěře, že buržoazní výroba se všemi svými vztahy, celý buržoazní řád zůstává nedotčen a nedotknutelný, jak naň musela působit revoluce, která ohrozila sám základ buržoazní výroby, ekonomické otroctví proletariátu, která postavila proti burze lucemburskou sfingu? Osvobození proletariátu, to je odstranění buržoazního úvěru, protože znamená odstranění buržoazní výroby a jejího řádu. Veřejný a soukromý úvěr jsou ekonomickým teploměrem, jímž je možno měřit intenzitu revoluce. Tou měrou, jak klesá úvěr, stoupá žár a tvůrčí síla revoluce.

Prozatímní vláda chtěla z republiky setřít její protiburžoazní nátěr. Proto se musela především snažit zajistit této nové státní formě směnnou hodnotu, její burzovní kurs. S kursem republiky na burze stoupl nutně zas soukromý úvěr.

Aby odstranila byť jen podezření, že republika nechce nebo nemůže splnit závazky převzaté po monarchii, aby vzbudila důvěru v buržoazní morálku a platební schopnost republiky, utekla se prozatímní vláda k stejně nedůstojné jako dětinské chvástavosti. Ještě před uplynutím zákonné lhůty vyplatila věřitelům státu úroky z 5, 41/2 a 4procentních půjček. Kapitalistům se ihned vrátilo jejich měšťácké sebevědomí a sebejistota, když viděli, s jak úzkostlivým spěchem se republika snaží koupit si jejich důvěru.

Peněžní nesnáze prozatímní vlády se ovšem nezmenšily tímto teatrálním gestem, které ji připravilo o zásobu hotových peněz. Finanční tíseň nebylo možno dále skrývat a maloměšťáci, posluhové a dělníci museli zaplatit z vlastní kapsy příjemné překvapení, které vláda připravila věřitelům státu.

Vláda oznámila, že se na spořitelní knížky nebude vyplácet víc než 100 franků. Peníze uložené ve spořitelnách byly zabaveny a vládním dekretem proměněny v nesplatný státní dluh. To maloměšťáka, beztak už zkrušeného, ještě víc popudilo proti republice. Tím, že dostal místo svých spořitelních knížek státní dluhopisy, byl nucen jít prodat je na burzu a vydat se tak přímo do rukou burzovních lichvářů, proti nimž dělal únorovou revoluci.

Velechrámem finanční aristokracie, jež vládla za červencové monarchie, byla banka. Tak jako burza ovládá státní úvěr, tak ovládá banka obchodní úvěr.

Únorová revoluce ohrozila nejen panství banky, nýbrž i samu její existenci; proto se banka snažila republiku předem zdiskreditovat tím, že vyvolala všeobecné ochromení úvěru. Vypověděla rázem úvěr bankéřům, továrníkům a obchodníkům. Protože tento manévr nevyvolal okamžitou kontrarevoluci, musel zasadit zpětnou ránu bance samé. Kapitalisté vybírali peníze, které uložili ve sklepeních banky. Majitelé bankovek se vrhli na její pokladny, aby své bankovky vyměnili za zlato a stříbro.

Prozatímní vláda by byla mohla bez násilného zásahu, naprosto zákonnou cestou donutit banku k bankrotu; stačilo, aby zůstala pasívní a ponechala banku jejímu osudu. Bankrot banky — to by byla potopa, která by byla v mžiku smetla z francouzské půdy finanční aristokracii, nejmocnějšího a nejnebezpečnějšího nepřítele republiky, zlatý piedestal červencové monarchie. A jakmile by byla banka zkrachovala, byla by musela buržoazie sama považovat za poslední zoufalý pokus o záchranu to, že by vláda vytvořila národní banku a podřídila národní úvěr kontrole národa.

Místo toho však prozatímní vláda stanovila bankovkám nucený kurs, A nejen to. Proměnila všechny provinční banky ve filiálky Francouzské banky, a tak jí umožnila zatáhnout do své sítě celou Francii. Později jí dala do zástavy státní lesy jako záruku na půjčku, kterou s ní sjednala. Tak únorová revoluce přímo upevnila a rozšířila bankokracii, kterou měla svrhnout.

Zatím se prozatímní vláda stále víc skláněla pod tíhou rostoucího deficitu. Marně žebronila o vlastenecké oběti. Jedině dělníci jí hodili almužnu. Bylo nutno přikročit k hrdinnému prostředku, k vypsání nové daně. Ale koho zdanit? Burzovní vlky, bankovní magnáty, věřitele státu, rentiéry, průmyslníky? To nebyl prostředek, jímž by se mohla republika buržoazii zalichotit. To by znamenalo na jedné straně ohrozit státní a obchodní úvěr, zatímco se mu na druhé straně přinášely tak ponižující oběti. Někdo však přece musel klopit. A kdo byl obětován buržoaznímu úvěru? Jacques le bonhomme [20] , rolník.

Prozatímní vláda vypsala přirážkovou daň ve výši 45 centimů z každého franku ke všem čtyřem přímým daním. Pařížskému proletariátu vládní tisk nalhal, že tato daň dopadá především na velkostatkáře, na majitele miliardy oktrojované restaurací. [21] Ve skutečnosti však postihla především rolnictvo, tj. velkou většinu francouzského lidu. Rolníci museli zaplatit výlohy za únorovou revoluci, a tak se stali hlavní zálohou kontrarevoluce. 45centimová daň, to byla životní otázka francouzského rolníka, který z ní zas učinil otázku života a smrti republiky. Od této chvíle viděl francouzský rolník v republice 45centimovou daň a v pařížském proletariátu marnotratníka, který užívá na jeho útraty.

Zatímco revoluce roku 1789 začala tím, že svrhla z beder rolníků feudální břemena, ohlásila se revoluce roku 1848 u venkovského obyvatelstva novou daní, jen aby neohrozila kapitál a zajistila chod jeho státní mašinérie.

Jen jedním prostředkem mohla prozatímní vláda odstranit všechny tyto nesnáze a vyhodit stát z jeho starých kolejí — vyhlášením státního bankrotu. Je ještě v dobré paměti, jak potom Ledru-Rollin v Národním shromáždění vykládal o ctnostném rozhořčení, s nímž odmítl podobné návrhy burzovního čachráře Foulda, nynějšího francouzského ministra financí. A zatím mu Fould podal jablko ze stromu poznání.

Prozatímní vláda upadla do moci staré buržoazní společnosti, neboť uznala směnku, kterou tato společnost vystavila na stát. Stala se zkroušeným dlužníkem buržoazní společnosti, místo aby se proti ní postavila jako hrozivý věřitel, inkasující staré revoluční pohledávky. Byla nucena upevňovat rozviklané buržoazní poměry, aby dostála povinnostem splnitelným pouze v rámci těchto poměrů. Úvěr se jí stal existenční podmínkou, ústupky a sliby dané proletariátu se staly okovy, jež musely být rozbity. Osvobození dělníků — dokonce i jako fráze — se stalo pro novou republiku nesnesitelným nebezpečím, neboť bylo ustavičným protestem proti obnovení úvěru, který spočívá na nerušeném a nezkaleném uznávání existujících ekonomických třídních vztahů. Proto bylo nutno s dělníky skoncovat.

Únorová revoluce vyhostila armádu z Paříže. Jedinou ozbrojenou moc představovala národní garda, tj. buržoazie všech odstínů. Avšak necítila se sama dost silnou, aby se vypořádala s proletariátem. Kromě toho byla donucena, třebaže po velmi tuhém odporu a třebaže se tomu všemožně bránila, ponenáhlu a krok za krokem uvolnit přístup do svých řad a přijímat ozbrojené proletáře. Nezbylo tedy nic jiného než postavit jednu část proletariátu proti druhé.

K tomuto účelu vytvořila prozatímní vláda 24 praporů mobilní gardy, každý prapor po 1000 mužích, z mladých lidí ve věku 15 až 20 let. Byli to většinou příslušníci lumpenproletariátu, který ve všech velkých městech tvoří masu přesně oddělenou od průmyslového proletariátu, vrstvu, z níž se rekrutují zloději a zločinci všeho druhu, žijící z odpadků se stolu společnosti, lidé bez určitého povolání, pobudové, gens sans feu et sans aveu, lišící se sice podle kulturní úrovně národa, k němuž příslušejí, ale vždy si uchovávající charakteristické znaky lazaronů [22] . Ježto jsou v mladistvém věku, v němž je prozatímní vláda verbovala, zvlášť povolní, jsou schopni jak největšího hrdinství a nejnadšenější obětavosti, tak i nejsprostšího lupičství a nejšpinavější úplatnosti. Prozatímní vláda jim platila 1 frank 50 centimů denně, tj. koupila si je. Dala jim zvláštní uniformy, tj. odlišila je zevnějškem od dělnických halen. Jako velitele jim přidělila jednak důstojníky pravidelné armády, jednak si sami volili mladé buržoazní synky, kteří je obalamutili hlučnými frázemi o smrti za vlast a o oddanosti republice.

Tak stanula proti pařížskému proletariátu armáda 24 000 mladých, silných, všeho schopných lidí, vybraná z jeho vlastního středu. A když mobilní garda táhla pařížskými ulicemi, proletariát jí provolával slávu! Viděl v ní svůj předvoj na barikádách. Považoval ji za proletářskou gardu na rozdíl od buržoazní národní gardy. Jeho omyl byl odpustitelný.

Kromě mobilní gardy rozhodla se vláda shromáždit kolem sebe ještě armádu průmyslových dělníků. Ministr Marie naverboval sto tisíc dělníků, vyhozených krizí a revolucí na dlažbu, do takzvaných národních dílen. Pod tímto honosným názvem se neskrývalo nic jiného než používání dělníků k jednotvárným, nudným, neproduktivním pozemním pracím za mzdu 23 sous. Tyto dílny nebyly nic jiného než anglické workhouses [23] pod šírým nebem. Prozatímní vláda se domnívala, že si v nich vytvořila druhou proletářskou armádu proti dělnictvu samému. Tentokrát se však buržoazie v národních dílnách přepočítala, právě tak jako se přepočítali dělníci v mobilní gardě. Vytvořila armádu pro vzpouru.

Jednoho účelu bylo však dosaženo.

Národní dílny — to byl název lidových dílen, které hlásal Louis Blanc v Lucemburském paláci. Marieovy dílny, vybudované podle plánu, který byl přímo protichůdný plánu lucemburské komise, daly svým společným názvem podnět k zápletce plné omylů, hodné španělských komedií s jejich uličnickými kousky šibalských sluhů. Sama prozatímní vláda tajně rozšiřovala pověsti, že tyto národní dílny jsou vynálezem Louis Blanca, což se zdálo tím pravděpodobnější proto, že Louis Bianc, tento prorok národních dílen, byl členem prozatímní vlády. Pro pařížskou buržoazii zaměňující zpola naivně, zpola úmyslně obě věci, pro uměle zpracovávané veřejné mínění Francie a Evropy byly tyto workhouses prvním uskutečňováním socialismu, který se s nimi ocítal na pranýři.

Ne-li svým obsahem, pak svým názvem byly národní dílny ztělesněným protestem proletariátu proti buržoaznímu průmyslu, buržoaznímu úvěru a buržoazní republice. Proto se na ně soustředila všechna nenávist buržoazie. Zároveň v nich buržoazie našla cíl, na který mohla zaměřit svůj útok, jakmile natolik zesílila, aby otevřeně skoncovala s únorovými iluzemi. Proti národním dílnám, tomuto společnému terči, se zároveň obrátila všechna nespokojenost, všechna nevrlost, zlost maloměšťáků. Plni vzteku vypočítávali, kolik peněz pohlcují tito proletářští darmojedi, zatímco jejich vlastní postavení se stává den ze dne nesnesitelnějším. Státní penze za předstíranou práci, to je socialismus! — vrčeli si pro sebe. V národních dílnách, v deklamacích v Lucemburském paláci, v pouličních demonstracích dělníků v Paříži — v tom všem spatřovali příčinu své bídné situace. Nikdo se nedovedl víc rozvášnit proti domnělým machinacím komunistů než maloměšťák, zmítající se nad propastí bankrotu bez naděje na záchranu.

A tak byly v nastávající srážce mezi buržoazií a proletariátem všechny výhody, všechny rozhodující pozice, všechny střední vrstvy společnosti v rukou buržoazie. A právě v této době se vlny únorové revoluce vysoko vzdouvaly nad celým kontinentem, každá pošta přinášela nové revoluční zprávy tu z Itálie, tu z Německa, tu z nejvzdálenějšího evropského jihovýchodu a udržovala tak všeobecné opojení lidu, přinášejíc mu ustavičně nové důkazy vítězství, jehož plody už ztratil.

Dne 17. března a 16. dubna došlo k prvním srážkám ve velkém třídním boji, který buržoazní republika skrývala pod svými křídly.

17. březen ukázal dvojaké postavení proletariátu, nepřipouštějící žádný rozhodný čin. Původním účelem jeho demonstrace bylo vrátit prozatímní vládu zpět na dráhu revoluce a za příznivých okolností vymoci vyloučení jejích buržoazních členů a odklad voleb do Národního shromáždění a do národní gardy. [24] Ale 16. března provedla buržoazie zastoupená v národní gardě demonstraci proti prozatímní vládě. Za výkřiků: „Pryč s Ledru-Rollinem!“ pronikla k Radnici. To donutilo lid, aby 17. března volal: „Ať žije Ledru-Rollin! Ať žije prozatímní vláda!“ V boji proti buržoazii byl nucen postavit se na stranu buržoazní republiky, která se mu zdála ohrožena. Upevnil postavení prozatímní vlády, místo aby si ji podřídil. 17. březen splaskl v melodramatickou scénu, a jestliže pařížský proletariát toho dne ještě jednou ukázal svou obrovitou mohutnost, buržoazii mimo prozatímní vládu i v ní to ještě víc utvrdilo v odhodlání jej zlomit.

16. duben byl nedorozuměním, vyvolaným prozatímní vládou společně s buržoazií. Na Martově poli a v Jízdárně se shromáždilo velké množství dělnictva, aby připravilo volby do generálního štábu národní gardy. Náhle se bleskurychle po celé Paříži z jednoho konce na druhý rozšířila zpráva, že se na Martově poli shromáždili ozbrojení dělníci pod vedením Louis Blanca, Blanquiho, Cabeta a Raspaila, aby odtud táhli na Radnici, svrhli prozatímní vládu a vyhlásili komunistickou vládu. Zazní signál k všeobecnému srazu — Ledru-Rollin, Marrast a Lamartine si později vzájemně upírali čest této iniciativy — a za hodinu stojí 100 000 mužů ve zbrani, Radnice je obsazena národní gardou a po celé Paříži hřmí výkřiky: „Pryč s komunisty! Pryč s Louis Blancem, Blanquim, Raspailem, Cabetem!“ Prozatímní vláda přijímá hold četných deputací, jež jsou všechny odhodlány chránit vlast a společnost. A když se konečně dělníci objeví před Radnicí, aby odevzdali prozatímní vládě vlasteneckou peněžní sbírku uspořádanou na Martově pou, dovídají se k svému údivu, že buržoazní Paříž právě zvítězila nad jejich stínem ve velmi ostražitě připraveném fiktivním boji. Strašný atentát ze 16. dubna poskytl záminku k povolání armády zpět do Paříže — což vlastně byl pravý účel této nejapné komedie — a k reakčním federalistickým demonstracím v provinciích.

4. května se sešlo Národní shromáděni [25] , zvolené v přímých všeobecných volbách. Všeobecné hlasovací právo nemělo tu magickou sílu, kterou mu přisuzovali republikáni starého ražení. Ti viděli v celé Francii nebo alespoň ve většině Francouzů citoyens [26] s totožnými zájmy, totožnými názory atd. Byl to jejich kult lidu. Místo jejich pomyslného lidu vynesly však volby na povrch skutečný lid, tj. představitele různých tříd, na které se tento skutečný lid rozpadá. Víme už, proč museli rolníci a maloměšťáci jít do voleb pod vedením bojechtivé buržoazie a velkostatkářů, zuřivě volajících po restauraci. Ale jestliže všeobecné hlasovací právo nebylo oním kouzelným proutkem, za který je bodří republikáni považovali, mělo zato jinou, daleko větší zásluhu v tom, že rozpoutalo třídní boj, umožnilo různým středním vrstvám buržoazní společnosti rychle překonat iluze a zklamání, vyzdvihlo rázem všechny frakce vykořisťující třídy na výšiny státní moci, a tak strhlo z jejich tváří lživé masky, zatímco monarchie se svým censem kompromitovala jen určité frakce buržoazie a ostatním dovolovala skrývat se v zákulisí a obklopovat se svatozáří společné opozice.

V Ústavodárném národním shromáždění, které se sešlo 4. května, měli převahu buržoazní republikáni, republikáni z „Nationalu“. Dokonce i legitimisté a orleanisté se zpočátku odvažovali vystupovat jen pod maskou buržoazního republikanismu. Boj proti proletariátu mohl být zahájen jen ve jménu republiky.

Od 4. května, a ne od 25. ůnora se datuje republika, tj. republika uznaná francouzským lidem; není to republika, kterou pařížský proletariát vnutil prozatímní vládě, není to republika se sociálními institucemi, není to vidina, která se vznášela před očima barikádových bojovníků. Republika vyhlášená Národním shromážděním, jediná zákonná republika, naprosto nebyla revoluční zbraní proti buržoaznímu pořádku, naopak, byla politickou rekonstrukcí tohoto pořádku, politickým znovuupevněním buržoazní společnosti, zkrátka: buržoazní republikou. Toto tvrzení zaznělo z tribuny Národního shromáždění a jeho ozvěna se nesla celým republikánským a protirepublikánským buržoazním tiskem.

A tak jsme viděli, jak únorová republika skutečně nebyla ničím jiným, a ničím jiným ani nemohla být, než buržoazní republikou, jak ale prozatímní vláda pod přímým tlakem proletariátu byla nucena prohlásit ji za republiku se sociálními institucemi; jak pařížský proletariát nebyl ještě schopen překročit rámec buržoazní republiky jinak než v představě, ve fantazii, jak jí ale ve skutečnosti svým jednáním všude sloužil, jak se sliby dané proletariátu stávaly pro novou republiku nesnesitelným nebezpečím, jak celý životní proces prozatímní vlády nebyl ničím jiným než neustálým bojem proti požadavkům proletariátu.

V Národním shromáždění zasedla celá Francie k soudu nad pařížským proletariátem. Shromáždění rázem skoncovalo se sociálními iluzemi únorové revoluce a otevřeně proklamovalo buržoazní republiku, nic než buržoazní republiku. Z výkonné komise, kterou samo jmenovalo, okamžitě vyloučilo zástupce proletariátu Louis Blanca a Alberta; zamítlo návrh na zřízení zvláštního ministerstva práce a s bouřlivým souhlasem uvítalo prohlášení ministra Trélata: „Nyní jde jen o to, aby se opět pracovalo za starých podmínek.“

Ale to všechno ještě nestačilo. Únorovou republiku vybojovali dělníci za pasívní podpory buržoazie. Proletáři se právem považovali za vítěze února a uplatňovali hrdé nároky vítězů. Museli být poraženi na ulici, muselo se jim ukázat, že podlehnou, nebudou-li bojovat společně s buržoazií, nýbrž proti ní. Jako k vytvoření únorové republiky s jejími ústupky socialismu bylo zapotřebí bitvy proletariátu, který se spojil s buržoazií proti monarchii, tak bylo nyní zapotřebí druhé bitvy, která by osvobodila republiku od jejích ústupků socialismu a oficiálně potvrdila panství buržoazní republiky. Buržoazie musela zamítnout požadavky proletariátu se zbraní v ruce. Skutečnou kolébkou buržoazní republiky není tedy únorové vítězství, nýbrž červnová porážka.

Proletariát urychlil rozhodnutí, když 15. května vnikl do Národního shromáždění, snaže se marně získat znovu svůj revoluční vliv, zatímco dosáhl jen toho, že jeho energičtí vůdcové padli do rukou žalářníkům buržoazie. [27] Il faut en finir! S tím je nutno skoncovat! Tímto výkřikem vyjádřilo Národní shromáždění své rozhodnutí přinutit proletariát k rozhodné bitvě. Výkonná komise vydala několik provokačních dekretů, jako např. zákaz lidových shromáždění atd. Z tribuny Ústavodárného národního shromáždění byli dělníci přímo provokováni, uráženi, zesměšňováni. Ale hlavním terčem útoků, jak jsme viděli, byly národní dílny. Na ně přímo velitelsky poukazovalo Ústavodárné národní shromáždění výkonné komisi, která jen čekala, až Národní shromáždění ve formě příkazu potvrdí její vlastní plán.

Výkonná komise začala tím, že ztížila vstup do národních dílen, že denní mzdu změnila ve mzdu od kusu, že všechny dělníky, kteří neměli domovskou příslušnost v Paříži, vyhnala do Sologne pod záminkou, že se tam provádějí pozemní práce. Tyto pozemní práce, jak oznámili svým druhům zklamaní dělníci, kteří se odtamtud vrátili — byly jen řečnickou frází, jíž se mělo okrášlit jejich vyhnanství. Konečně 21. června vyšel v „Moniteuru“ dekret, který nařizoval, aby všichni svobodní dělníci byli násilím vyhnáni z národních dílen nebo zařazeni do armády.

Dělníci neměli na vybranou: buď zemřít hladem, nebo udeřit. Odpověděli 22. června velkolepým povstáním, první velkou bitvou mezi oběma třídami, na něž se rozpadá moderní společnost. Byl boj o zachování nebo zničení buržoazního řádu. Závoj, který halil republiku, se roztrhl.

Je známo, s jakou bezpříkladnou statečností a geniálností, bez velitelů, bez jednotného plánu, bez prostředků, většinou i beze zbraní drželi dělníci po pět dní v šachu armádu, mobilní gardu, pařížskou národní gardu a národní gardu přivolanou z provincií. Je známo, jak se buržoazie pomstila za prožitou smrtelnou úzkost a s neslýchanou surovostí zmasakrovala přes 3000 zajatců.

Oficiální představitelé francouzské demokracie byli tak ovlivněni republikánskou ideologií, že teprve za několik týdnů začali tušit smysl červnového boje. Byli jako zmámeni dýmem střelného prachu, v němž se rozplynula jejich fantastická republika.

Čtenář dovolí, abychom slovy „Neue Rheinische Zeitung“ vylíčili bezprostřední dojem, který na nás učinila červnová porážka:

„Poslední oficiální zbytek únorové revoluce, výkonná komise, se rozplynul před vážností událostí jako mlhavý přízrak. Lamartinův ohňostroj se proměnil v zápalné rakety Cavaignacovy. Fraternité, bratrství vzájemně proti sobě stojících tříd, z nichž jedna vykořisťuje druhou, toto bratrství proklamované v únoru, napsané obrovskými písmeny na čelo Paříže, na každé vězení, na všechny kasárny — hle, jaký je jeho pravý, nefalšovaný, jeho prozaický výraz: občanská válka, občanská válka ve své nejstrašnější podobě, válka mezi prací a kapitálem. Toto bratrství plálo před všemi okny Paříže večer 25. června, kdy Paříž buržoazie zářila světly, zatímco Paříž proletariátu hořela, krvácela a sténala. Bratrství trvalo jen tak dlouho, dokud se zájmy buržoazie bratrsky shodovaly se zájmy proletariátu.

Pedanti staré revoluční tradice z roku 1793, socialističtí doktrináři, kteří prosili buržoazii o milost pro lid a jimž bylo dovoleno pronášet dlouhá kázání a kompromitovat se tak dlouho, dokud bylo nutno ukolébávat proletářského lva; republikáni, kteří se domáhali celého starého buržoazního pořádku, jenom bez korunované hlavy; dynastičtí opozičníci, jimž náhoda místo výměny ministrů podstrčila svržení dynastie; legitimisté, kteří nechtěli odložit livrej, nýbrž jen změnit její střih — to byli spojenci, s nimiž lid provedl svůj únor...

Únorová revoluce byla krásná revoluce, revoluce všeobecných sympatií, protože rozpory, které v této revoluci propukly proti monarchii, dřímaly ještě nerozvinuté svorně vedle sebe, protože sociální boj tvořící její pozadí existoval zatím jen pomyslně, ve frázích, ve slovech. Červnová revoluce je ošklivá revoluce, odpuzující revoluce, protože namísto fráze nastoupil skutek, protože republika obnažila hlavu netvora, tím že mu srazila korunu, která ho maskovala a zakrývala. Pořádek! to bylo bitevní heslo Guizotovo. Pořádek! křičel guizotovcc Sébastiani, když Rusové zabrali Varšavu. Pořádek! křičí Cavaignac, surová ozvěna francouzského Národního shromáždění a republikánské buržoazie. Pořádek! hřměly jeho kartáče, když rvaly tělo proletariátu. Žádná z nesčetných revolucí francouzské buržoazie počínaje rokem 1789 nebyla atentátem na pořádek, protože všechny nechávaly nedotčeno třídní panství, otroctví dělníků, buržoazní pořádek, i když se měnila politická forma tohoto panství a tohoto otroctví. Červen na tento pořádek sáhl. Běda červnu!“ („Neue Rheinische Zeitung“ z 29. června l848.) [28]

Běda červnu! vracela evropská ozvěna.

Buržoazie donutila pařížský proletariát k červnovému povstání. Již tato okolnost sama jej odsoudila k porážce. K tomuto pokusu svrhnout násilně buržoazii nehnala proletariát přímá, uvědomělá potřeba, vždyť pro tento úkol ještě ani nedorostl. „Moniteur“ mu musel oficiálně oznámit, že doba, kdy republika považovala za nutné klanět se jeho iluzím, už minula, a teprve jeho porážka ho přesvědčila o pravdě, že i sebemenší zlepšení jeho postavení uvnitř buržoazní republiky zůstává utopií, která se při prvním pokusu o uskutečnění stává zločinem. Namísto požadavků, přehnaných svou formou, ale obsahově malicherných, dokonce ještě měšťáckých, jejichž splnění si chtěl proletariát vydobýt na únorové revoluci, nastoupilo smělé revoluční bojové heslo: Svržení buržoazie! Diktatura dělnické třídy!

Proletariát učinil svůj hrob kolébkou buržoazní republiky, a tím ji zároveň donutil, aby vystoupila ve své ryzí podobě, jako stát, jehož doznaným účelem je zvěčnit panství kapitálu a otroctví práce. Majíc ustavičně před očima svého jizvami posetého, nesmiřitelného, nepřemožitelného nepřítele — nepřemožitelného proto, že jeho existence je životní podmínkou buržoazního panství — muselo se panství buržoazie zbavené všech pout přeměnit ihned v terorismus buržoazie. Když byl proletariát na čas odstraněn ze scény a diktatura buržoazie oficiálně uznána, musely se střední vrstvy buržoazní společnosti, maloburžoazie a rolnictvo, začít stále těsněji přimykat k proletariátu, a to tou měrou, jak se jejich postavení stávalo nesnesitelnějším a jak se zostřoval antagonismus mezi nimi a buržoazií. Viděly-li dříve tyto vrstvy příčinu svých běd v rozmachu proletariátu, musely ji nyní vidět v jeho porážce.

Povzbudilo-li červnové povstání na celém kontinentě sebevědomí buržoazie a přimělo-li ji k tomu, aby se otevřeně spojila s feudální monarchií proti lidu, kdo byl první obětí tohoto spolku? Kontinentální buržoazie sama. Červnová porážka jí znemožnila, aby upevnila své panství a aby zastavila lid — zpola uspokojený, zpola rozčarovaný — na nejnižším stupni buržoazní revoluce.

Konečně červnová porážka prozradila despotickým mocnostem Evropy tajemství, že Francie musí stůj co stůj udržet mír navenek, aby mohla uvnitř vést občanskou válku. Tím byly národy, které zahájily boj za svou národní nezávislost, vydány napospas Rusku, Rakousku a Prusku, ale zároveň se osud těchto národních revolucí stal závislým na osudu proletářské rcvoluce, zmizela jejich zdánlivá samostatnost a nezávislost na velkém sociálním převratu. Nebude osvobozen Maďar, ani Polák, ani Ital, dokud dělník zůstane otrokem!

Konečné vítězství Svaté aliance změnilo tvářnost Evropy tak, že každé nové proletářské povstání ve Francii nezbytně vyvolá světovou válku. Nová francouzská revoluce bude nucena ihned opustit národní půdu a dobýt evropský prostor, na němž jedině je možno provést sociální revoluci 19. století.

Teprve červnovou porážkou byly tedy vytvořeny všechny podmínky, za nichž se může Francie chopit iniciativy evropské revoluce. Teprve trikolóra smočená v krvi červnových povstalců se změnila v prapor evropské revoluce — v rudý prapor.

A my voláme: Revoluce je mrtva, ať žije revoluce!



[1] V originálu francouzské slovo „compère“, které má dvojí význam: kmotr, ale též kumpán, spojenec při dobrodružném podniku. (Pozn. red.)
[2] Pařížské povstání z 5.—6. června 1832 bylo připraveno levým křídlem republikánské strany, tajnými revolučními spolky, včetně Společnosti přátel lidu; podnět k povstání dal pohřeb generála Lamarqua, jenž byl v opozici proti vládě Ludvíka Filipa. Dělníci, kteří se účastnili povstání, postavili mnoho barikád a bránili se velmi statečně a houževnatě. Povstání dělníků v Lyoně v dubnu 1834, jež vypuklo pod vedením tajné republikánské Společnosti lidských a občanských práv, patří mezi první masová vystoupení francouzského proletariátu. Povstání podporovali republikáni v mnoha jiných městech, zvláště v Paříži, bylo však krutě potlačeno. Pařížské povstání z 12. května 1839, v němž také měli hlavní úlohu revoluční dělníci, bylo připraveno tajnou republikánsko-socialistickou Společností ročních období v čele s Louis Augustem Blanquim a Armandem Barbèsem; bylo rozdrceno vojskem a národní gardou.
[3] doslova: legální území, zde: okruh osob oprávněných volit. (Pozn. red.)
[4] Robert Macaire — typ prohnaného šejdíře, vytvořený slavným francouzským hercem Frédérickem Lemaîtrem a zvěčněný v karikaturách Honoré Daumiera. Postava Roberta Macaira byla satirou na vládu finanční aristokracie v období červencové monarchie.
[5] vykřičené kavárny a krčmy. (Pozn. red.)
[6] Pryč s velkými zloději! Pryč s vrahy! (Pozn. red.)
[7] „Dynastie Rothschildů“. (Pozn. red.)
[8] „Židé — králové naší epochy“. (Pozn. red.)
[9] Nic pro slávu! (Pozn. red.)
[10] Mír stůj co stůj! (Pozn. red.)
[11] Sonderbund — separátní spolek sedmi hospodářsky zaostalých katolických švýcarských kantonů, který byl založen roku 1843, aby zabránil provedení pokrokových buržoazních reforem ve Švýcarsku a udržel výsady církve a jezuitů. Reakční záměry Sonderbundu narazily na odpor buržoazních radikálů a liberálů, kteří v polovině čtyřicátých let získali převahu ve většině kantonů a ve švýcarském sněmu. Když se v červenci 1847 švýcarský sněm usnesl na rozpuštění Sonderbundu, zahájil Sonderbund počátkem listopadu válku proti ostatním kantonům. 23. listopadu 1847 byla armáda Sonderbundu rozdrcena vojsky spolkové vlády. Za této války Sonderbundu se reakční západoevropské mocnosti, dřívější členové Svaté aliance — Rakousko a Prusko — pokoušely zasahovat do švýcarských záležitostí ve prospěch Sonderbundu. Guizot začal fakticky podporovat tyto mocnosti tím, že vzal Sonderbund pod ochranu.
[12] Připojení Krakova k Rakousku se souhlasem Ruska a Pruska dne 11. listopadu 1846. — Válka Sonderbundu ve Švýcarsku 4. až 28. listopadu 1847. — Povstání v Palermu 12. ledna 1848, koncem ledna Neapolitáni Palermo po devět dní bombardovali. (Engelsova poznámka k vydání z roku 1895.)
[13] V Buzançais (departement Indre) byly na jaře 1847 z podnětu hladovějících dělníků, obyvatel okolních vesnic, přepadeny sklady potravin, které patřily spekulantům; přitom došlo ke krvavé srážce obyvatelstva s vojskem. Vláda odpověděla na události v Buzançais krutými represáliemi: čtyři přímí účastníci přepadení byli 16. dubna 1847 popraveni, mnoho jiných bylo deportováno.
[14] „Le National“ („Národní noviny“) — francouzský deník, který vycházel v Paříži v letech 1830—1851; orgán umírněných buržoazních republikánů. Nejvýznačnějšími představiteli tohoto směru v prozatímní vládě byli Marrast, Bastide a Garnier-Pagès.
[15] Francouzská republika! Svoboda, rovnost, bratrství! (Pozn. red.)
[16] „La Gazette de France“ („Francouzské noviny“) — deník, který vycházel v Paříži od roku 1631, v čtyřicátých letech 19. století orgán legitimistů, stoupenců restaurace bourbonské dynastie.
[17] V prvních dnech prozatímní vlády se jednalo o barvách státní vlajky francouzské republiky. Pařížští revoluční dělníci žádali, aby za státní vlajku byla zvolena rudá vlajka, která byla vztyčena v pařížských dělnických předměstích za červnového povstání roku 1832. Zástupci buržoazie trvali na trojbarevné vlajce, trikolóře (modro-bílo-červená), která byla francouzskou vlajkou za buržoazní revoluce z konce 18. století i za císařství Napoleona I. Již před revolucí z roku 1848 byly tyto barvy odznakem buržoazních republikánů kolem „Nationalu“. Zástupci dělnictva byli nuceni přistoupit na to, aby za státní vlajku francouzské republiky byla prohlášena trojbarevná vlajka. K vlajkové žerdi se však připínala rudá kokarda.
[18] „Le Moniteur universel“ („Všeobecný zpravodaj“) — francouzský deník, oficiální vládní orgán, vycházel v Paříži pod tímto názvem v letech 1789 až 1869. List otiskoval vládní dokumenty, parlamentní zprávy a jiné oficiální materiály; v roce 1848 byly v tomto listu uveřejněny také zprávy o zasedání lucemburské komise.
[19] vládou, jež odstraňuje ono strašlivé nedorozuminí existující mezi různými třídami. (Pozn. red.)
[20] Jacques le bonhomme nebo Jacques Bonhomme (Kuba prosťáček) — posměšná přezdívka francouzské šlechty pro rolníky.
[21] Tím se míní částka, kterou v roce 1825 určil francouzský král na odškodnění šlechticům, jejichž majetek byl zkonfiskován za francouzské buržoazní revoluce z konce 18. století.
[22] Lazaroni — tak se nazývaly v Itálii deklasované lumpenproletářské živly; reakční monarchistické kruhy jich často využívaly k boji proti liberálnímu demokratickému hnutí.
[23] Anglický „chudinský zákon“ z roku 1834 připouštěl jen jednu formu pomoci chudým — umístění ve workhouses (pracovních domech), kde dělníci vykonávali neproduktivní, jednotvárnou a úmornou práci. Lid nazýval tyto domy „bastily chudých“.
[24] Jde o vypsání voleb do hlavního štábu národní gardy na 18. března a do Ústavodárného národního shromáždění na 9. dubna. Pařížští dělníci z okolí Blanquiho, Dézamyho aj. žádali, aby volby byly odloženy, a odůvodňovali to tím, že je nutno provést mezi obyvatelstvem řádnou vysvětlovací kampaň.
[25] Zde a dále až po str. 80 (v tištěném vydání str.80 - zde až po text "Viz poznámka (l) v kapitole "II - 13. červen 1849" (Poznámka MIA)) se Národním shromážděním rozumí Ústavodárné národní shromáždění, které bylo v činnosti od 4. května 1848 do května 1849 (Konstituanta). (Pozn. red.)
[26] občany. (Pozn. red.)
[27] Revoluční vystoupení lidových mas 15. května 1848, při němž hlavní úlohu hráli dělníci v čele s Blanquim aj., probíhala pod heslem dalšího prohloubení revoluce a podpory revolučního hnutí v Itálii, Německu a Polsku. Demonstranti pronikli do zasedací síně Ústavodárného shromáždění a žádali, aby byly splněny sliby, že dělníci dostanou chléb a práci a že bude vytvořeno ministerstvo práce; pokusili se rozehnat Ústavodárné shromáždění a vytvořit novou prozatímní vládu. Lidové vystoupení z 15. května bylo potlačeno a jeho vůdcové — Blanqui, Barbès, Raspail aj. — zatčeni.
[28] Viz Marx—Engels, Spisy 5, zde.



 
Next chapter