ALEFOWL Bilingual Books
Free bilingual books

Klassenkampf in Frankreich
Karl Marx
(1850)

Downloading books is available only for authorized users


Downloading books is available only for authorized users

Luokkataistelut Ranskassa 1848–1850 Třídní boje ve Francii, 1848 - 1850
II 13. kesäkuuta 1849II 13. červen 1849
Vuoden 1848 helmikuun 25. päivä antoi Ranskalle tasavallan, kesäkuun 25. päivä pakotti sen vallankumoukseen. Kesäkuun jälkeen vallankumous merkitsi porvarillisen yhteiskunnan kumoamista, kun ennen helmikuuta se oli merkinnyt valtiomuodon kukistamista.

Työläisten vallankumouksellisen voiman murtuessa murtui myös demokraattisten tasavaltalaisten, ts. niiden pikkuporvarillisten tasavaltalaisten poliittinen vaikutus, joita Ledru-Rollin edusti toimeenpanokunnassa, vuoripuolue perustuslakiasäätävässä kansalliskokouksessa ja »Reforme» sanomalehdistössä. Huhtikuun 16. päivänä he olivat porvarillis-tasavaltalaisten kanssa tehneet salaliiton proletariaattia vastaan ja sotivat kesäkuun päivinä yhdessä heidän kanssaan sitä vastaan. He olivat siten itse räjäyttäneet sen pohjan, johon heidän puolueensa voima oli perustunut, sillä pikkuporvaristo voi pysyä vallankumouksellisissa asemissaan porvaristoa vastaan vain niin kauan kuin se nojaa proletariaattiin. Heidät pantiin viralta. Porvarillis-tasavaltalaiset rikkoivat julkisesti sen näennäisen liiton, jonka he olivat vasten tahtoaan ja salakavalasti tehneet heidän kanssaan väliaikaisen hallituksen ja toimeenpanokunnan kaudella. Tultuaan halveksuen hylätyiksi liittolaisina demokraattiset tasavaltalaiset alentuivat olemaan kolmiväristen tasavaltalaisten henkivartijoina, eivätkä he voineet taivuttaa näitä mihinkään myönnytyksiin, vaan heidän oli pönkitettävä näiden herruutta joka kerta, kun tasavaltalaisvastaiset porvarisryhmät näyttivät uhkaavan sitä ja samalla tasavaltaa. Kaiken lisäksi nuo ryhmät, orleanistit ja legitimistit, olivat perustuslakiasäätävässä kansalliskokouksessa jo alusta alkaen vähemmistönä. Ennen kesäkuun päiviä ne uskalsivat esiintyä ainoastaan porvarillisen tasavaltalaisuuden naamari kasvoillaan; kesäkuun voitto sai hetkeksi koko porvarillisen Ranskan tervehtimään Cavaignacia vapahtajanaan, ja kun kohta kesäkuun päivien jälkeen tasavallanvastainen puolue jälleen esiintyi itsenäisesti, sallivat sotilasdiktatuuri ja Pariisin piiritystila sen ojennella vain hyvin arasti ja varovasti tuntosarviaan.

Porvarillis-tasavaltalaisten ryhmä, sen kirjailijat, sen puhujat, sen »kyvyt», sen kunnianhimoiset edustajat, sen edusmiehet, kenraalit, pankkiirit ja asianajajat, oli vuodesta 1830 ryhmittynyt erään pariisilaisen sanomalehden, »Nationalin», ympärille. Tällä oli maaseudulla filiaalilehtensä. »Nationalin» nurkkakunta oli kolmivärisen tasavallan dynastia. Se valtasi kaikki valtionvirat, ministeriöt, poliisiprefektuurit, postihallituksen, prefektinvirat, armeijan vapaat ylimpien upseerien paikat. Toimeenpanevan esivallan etunenässä oli sen kenraali Cavaignac; sen päätoimittajasta Marrastista tuli perustuslakiasäätävän kansalliskokouksen vakinainen puhemies. Salongissaan hän tuotti niin ikään juhlamenojen ohjaajana kunniaa säädylliselle tasavallalle.

Eräänlainen arkatuntoisuus tasavaltalaisuustraditiota kohtaan on saanut Ranskan vallankumouksellisetkin kirjailijat vahvistamaan sitä erheellistä käsitystä, että kuningasmieliset olisivat muka olleet vallitsevina perustuslakiasäätävässä kansalliskokouksessa. Perustava kokous pysyi kuitenkin kesäkuun päivistä alkaen yksinomaisesti porvarillisen tasavaltalaisuuden edustajana, ja se piti tätä puolta näkösällä sitä päättävämmin, mitä enemmän luhistui kolmiväristen tasavaltalaisten vaikutus kokouksen ulkopuolella. Kun oli kysymys porvarillisen tasavallan muodon säilyttämisestä, niin demokraattisten tasavaltalaisten äänet olivat sen käytettävissä, mutta kun oli kysymys sisällöstä, niin puhetapakaan ei erottanut sitä enää kuningasmielisistä porvarisryhmistä, sillä juuri porvariston edut, sen luokkaherruuden ja luokkariiston aineelliset ehdot muodostavat porvarillisen tasavallan sisällön.

Ei siis kuningasmielisyys, vaan porvarillinen tasavaltalaisuus olennoitui tuon kokouksen elämässä ja teoissa, joka ei kuollut eikä tullut tapetuksi, vaan mätäni loppujen lopuksi.

Perustuslakiasäätävän kokouksen koko valtakautena, niin kauan kuin se piti etunäyttämöllä esityksiä kunnianarvoisalle yleisölle, taustalla pidettiin keskeytymätöntä uhrijuhlaa: vangittuja kesäkuun kapinallisia tuomittiin jatkuvasti kenttäoikeuksissa tai karkotettiin tuomiotta. Kokouksella oli tahdikkuutta tunnustaa, ettei se tuominnut kesäkuun kapinallisia rikoksentekijöinä, vaan hävitti heitä vihollisinaan.

Perustuslakiasäätävän kansalliskokouksen ensimmäisenä toimenpiteenä oli tutkimuslautakunnan asettaminen selvittelemään kesäkuun päivien ja toukokuun 15. päivän tapahtumia ja sosialististen ja demokraattisten puoluejohtajien osamottoa niihin. Tutkimus oli suunnattu välittömästi Louis Blancia, Ledru-Rollinia ja Caussidièreä vastaan. Kärsimättömyyteensä pakahtumaisillaan porvarilliset tasavaltalaiset tahtoivat päästä noista kilpailijoista. Kostonsa täytäntöönpanoa he eivät olisi voineet uskoa sopivammalle oliolle kuin herra Odilon Barrotille, dynastisen opposition entiselle johtajalle, liberalismin ruumiillistumalle, tuolle nullite grave [30] , raskastekoiselle vähäpätöisyydelle, joka halusi paitsi kostaa hallitsijasuvun puolesta lisäksi vaatia vallankumoukselliset tilille menettämänsä pääministerin viran vuoksi. Varma tae siitä, että hän oli oleva armoton! Tuo Barrot nimitettiin siis tutkimuslautakunnan puheenjohtajaksi, ja hän sommitteli helmikuun vallankumousta vastaan kokonaisen oikeusjutun, johon koottiin yhteen: maaliskuun 17. päivän mielenosoitus, huhtikuun 16. päivän salaliitto, toukokuun 15. päivän attentaatti, kesäkuun 23. päivän kansalaissota! Miksi hän ei ulottanut oppineita kriminalistisia tutkimuksiaan aina helmikuun 24. päivään asti? »Journal des Débats» vastasi: [31] 24. helmikuuta on päivä, jolloin tavallaan perustettiin Rooma. Valtioiden alkuperä häviää taruun, johon täytyy uskoa ja jota ei sovi arvostella. Louis Blanc ja Caussidière asetettiin syytteeseen. Kansalliskokous lopetti itsensä puhdistamisen, jonka se oli aloittanut toukokuun 15. päivänä.

Perustuslakiasäätävä kokous hylkäsi väliaikaisen hallituksen valmisteleman ja Goudchauxin uudelleen esittämän suunnitelman pääoman verottamisesta hypoteekkiveron muodossa; laki 10-tuntisesta työajasta kumottiin; velkavankeus saatettiin jälleen käytäntöön; luku- ja kirjoitustaidottomalta väestöltä, joka muodosti suuren osan Ranskan väestöstä, suljettiin pääsy valamiehistöön. Miksei heiltä saman tien riistetty myös äänioikeutta? Vakuuden antaminen sanomalehdistä otettiin jälleen käytäntöön, yhdistymisoikeutta rajoitettiin.

Kiirehtiessään palauttamaan vanhoille porvarillisille suhteille niiden vanhat takeet ja hävittämään kaikki vallankumousaaltojen jättämät jäljet, porvarillis-tasavaltalaiset kohtasivat kuitenkin vastarintaa, joka uhkasi odottamattomalla vaaralla.

Kesäkuun päivinä kukaan ei ollut taistellut omaisuuden pelastamisen ja luoton ennastamisen puolesta fanaattisemmin kuin Pariisin pikkuporvarit — kahvilanomistajat, ravintoloitsijat, marchands de vin [32] , pikkukauppiaat, rihkamakauppiaat, käsityöläiset jne. Pikkukauppiaat kiihtyivät ja marssivat barrikadia vastaan saattaakseen ennalleen kiertokulun, joka vie kadulta kauppaan. Mutta barrikadin takana olivat ostajat ja velalliset, sen edessä kauppojen velkojat.

Ja kun pikkukauppiaat aikoivat rynnätä voiton huumaamina takaisin kauppoihinsa sen jälkeen kun barrikadit oli revitty hajalle ja työläiset murskattu, niin he tapasivat oven edessä barrikadina omaisuudenpelastajan, virallisen luottoasiamiehen, joka otti heidät vastaan uhkauskirjein: Langennut vekseli! Maksettavaksi langennut huoneenvuokra! Maksettavaksi langennut velkakirja! Vararikkoutunut kauppa! Vararikkoutunut kauppias!

Omaisuuden pelastus! Mutta talo, jossa ha asuivat, ei ollut heidän omaisuuttaan; kaupat, joita he hoitivat, eivät olleet heidän omaisuuttaan; tavarat, joilla he kävivät kauppaa, eivät olleet heidän omaisuuttaan. Heidän kauppansa, lautasensa, josta he olivat syöneet, vuoteensa, jolla he olivat nukkuneet, eivät kuuluneet enää heille. Nimenomaan heiltä oli pelastettava tuo omaisuus talonomistajalle, joka oli vuokrannut heille huoneen; pankkiirille, joka oli diskontannut vekselin; kapitalistille, joka oli antanut käteisvaralainaa; tehtailijalle, joka oli uskonut tavaransa noiden rihkamakauppiaiden myytäväksi; suurkauppiaalle, joka oli antanut velaksi raaka-aineita noille käsityöläisille. Luoton ennastaminen! Jälleen vahvistuttuaan luotto osoittikin olevansa elävä ja kiivas jumala, sillä se hääti maksukyvyttömän velallisen vaimoineen ja lapsineen hänen asunnostaan, uhrasi pääomalle hänen näennäisen omaisuutensa ja heitti hänet itsensä velkavankilaan, joka taas kohosi uhkaavana kesäkuun kapinoitsijoiden ruumiiden keskeltä.

Pikkuporvarit havaitsivat kauhukseen, että lyömällä työläiset he olivat antautuneet vastaan panematta saamamiestensä käsiin. Heidän vararikkoutumisensa, joka helmikuusta alkaen oli vitkalleen jatkunut ja tuntui jääneen huomion ulkopuolelle, tuli nyt kesäkuun jälkeen julkiseksi.

Heidän nimelliseen omaisuuteensa ei koskettu niin kauan kuin heitä piti ajaa taisteluun omaisuuden nimessä. Nyt, kun proletariaattia koskeva suuri asia oli saatu järjestykseen, voitiin järjestää myös pikkukauppiaita koskeva pikkuasia. Pariisissa oli maksamattomia velkasitoumuksia yli 21 miljoonan frangin arvosta, maaseudulla yli 11 miljoonan. Pariisissa oli enemmän kuin 7 000 kauppaliikkeen omistajaa, jotka eivät olleet maksaneet huoneenvuokraa helmikuusta lähtien.

Kun kansalliskokous oli pannut toimeen poliittisten rikosten tutkimuksen aina helmikuusta alkaen, niin pikkuporvarit vaativat nyt puolestaan tutkimaan helmikuun 24. päivää edeltävät kansalaisvelat. He kokoontuivat joukolla pörssihalliin ja esittivät uhkaavina vaatimuksen, että jokaiselle kauppiaalle, joka voi todistaa, että hän oli joutunut vararikkoon vain vallankumouksen synnyttämän lamatilan takia ja että hänen liikkeensä tila oli ollut hyvä helmikuun 24. päivään saakka, annettaisiin kauppaoikeuden tuomiolla maksuajan pidennystä ja että velkoja pakotettaisiin kuittaamaan vaatimuksensa kohtuullista prosenttimaksua vastaan. Tätä kysymystä käsiteltiin kansalliskokouksessa lakiehdotuksena, jolla oli »concordats à l'amiablen» [33] muoto. Kokous horjui; silloin se sai äkkiä kuulla, että St. Denisin portilla oli samaan aikaan tuhansia kapinallisten vaimoja ja lapsia valmistelemassa armahdusanomusta.

Henkiinheränneen kesäkuun aaveen läheisyydessä pikkuporvarit alkoivat vavista ja kokous muuttui jälleen yhtä järkähtämättömäksi kuin ennen. Velallisten ja velkojien välisen concordats à 1'amiablen, sovinnollisen sopimuksen, pääkohdat hylättiin.

Siis sen jälkeen kun porvariston tasavaltalaiset edustajat olivat kansalliskokouksessa jo aikoja sitten torjuneet luotaan pikkuporvarien demokraattiset edustajat, tuo parlamentaarinen välien katkeaminen sai porvarillisen reaalis-taloudellisen merkityksen: velalliset pikkuporvarit jätettiin velkojaporvarien armoille. Suuri osa edellisistä joutui täydelliseen häviöön, ja loput saivat jatkaa liikettään vain sellaisilla ehdoilla, jotka tekivät heistä pääoman ehdottomia henkiorjia. Elokuun 22. päivänä 1848 kansalliskokous hylkäsi concordats à 1'amiablen, ja syyskuun 19. päivänä 1848 piiritystilan vallitessa prinssi Louis Bonaparte ja Vincennesin vanki, kommunisti Raspail, valittiin Pariisin edustajiksi. Porvaristo taas valitsi Fouldin, juutalaisen rahakauppiaan ja orleanistin. Kaikilta tahoilta siis julistettiin yhtaikaa avoin sota perustuslakiasäätävää kansalliskokousta, porvarillista tasavaltalaisuutta ja Cavaignacia vastaan.

Sanomattakin on selvää, että Pariisin pikkuporvarien joukkomittaisen vararikkoutumisen täytyi ulottaa vaikutuksensa pitemmälle eikä vain välittömästi kärsineisiin ja järkyttää uudelleen porvarillista tavaranvaihtoa, samalla kun kesäkuun kapinan kustannukset paisuttivat uudelleen valtionvajausta valtion tulojen yhä vähetessä tuotannon pysähtymisen, kulutuksen supistumisen ja tuonnin supistumisen vuoksi. Cavaignacilla ja kansalliskokouksella ei ollut muuta keinoa kuin turvautua uuteen lainaan, joka saattoi heidät vielä pahempaan rahaylimystön ikeeseen.

Jos kohta pikkuporvarit saivat kesäkuun voiton tuloksena vararikon ja konkurssiselvityksen, niin sitä vastoin mobiilikaarti, nuo Cavaignacin janitsaarit saivat palkkionsa ilotyttöjen hellästä sylistä, ja Marrastin, tuon kolmivärisen lipun ritarin, tuon »säädyllisen» tasavallan vieraanvaraisen isännän ja trubaduurin, salongeissa nuo »yhteiskunnan nuoret pelastajat» saivat vastaanottaa kaikenlaisia kunnianosoituksia. Tämä mobiilikaartin yhteiskunnallinen etusija ja verrattomasti korkeampi palkka katkeroittivat kuitenkin armeijaa; samalla katosivat kaikki ne kansalliset harhakuvat, joilla porvarillinen tasavaltalaisuus sanomalehtensä »Nationalin» avulla oli osannut Ludvig Filipin hallituksessa saada puolelleen osan armeijaa ja talonpoikaisluokan. Välittäjänosa, jota Cavaignac ja kansalliskokous esittivät Pohjois-Italiassa kavaltaen sen yhdessä Englannin kanssa Itävallalle — tuo yksi vallassaolon päivä teki mitättömäksi »Nationalin» kahdeksantoista oppositiossa olon vuotta. Mikään hallitus ei ollut vähemmän kansallismielinen eikä riippuvaisempi Englannista kuin »Nationalin» hallitus, vaikkakin Ludvig Filipin aikana tuo lehti oli mukailemalla joka päivä Caton lausetta: Charthaginem esse delendam[34] ; mikään hallitus ei ollut orjailevampi Pyhän allianssin edessä, vaikka »National» oli vaatinut muuatta Guizotia purkamaan Wienin sopimukset. Historian ivaa oli, että Bastidesta, »Nationalin» entisestä ulkomaanuutisten toimittajasta, tuli Ranskan ulkoasiainministeri, jotta hän kumoaisi joka kirjelmällään jokaisen artikkelinsa.

Armeija ja talonpoikaisluokka olivat olleet hetken siinä luulossa, että sotilasdiktatuuri asettaa Ranskassa päiväjärjestykseen ulkoisen sodan ja samalla »maineen».

Mutta Cavaignac ei edustanut porvarillista yhteiskuntaa hallitsevan sapelin diktatuuria, vaan sapelin avulla hallitsevan porvariston diktatuuria. Sotamiehiä se tarvitsi nyt ainoastaan santarmin tehtäviin. Tekeytyen ulkonaisesti vanhaksi kieltäymykselliseksi tasavaltalaiseksi Cavaignac alistui halpamaisesti porvarillisen virkansa nöyryyttäviin ehtoihin. L'argent n'a pas de maître! Rahalla ei ole isäntää! Tämän kolmannen säädyn mielilauseen Cavaignac, kuten yleensä perustuslakiasäätävä kokouskin, idealisoi kääntäen sen politiikan kielelle: porvaristolla ei ole kuningasta, sen herruuden todellisena muotona on tasavalta.

Ja tuon muodon kehittäminen, tasavaltalaisen perustuslain laatiminen oli oleva perustuslakiasäätävän kansalliskokouksen »elimellisenä suurtyönä». Yhtä vähän kuin kristillisen kalenterin ristiminen tasavaltalaiseksi ja pyhän Bartolomeuksen ristiminen pyhäksi Robespierreksi muuttaa säätä, yhtä vähän tuo perustuslaki muutti tai saattoi muuttaa porvarillista yhteiskuntaa. Puvun vaihtoa pitemmälle se meni vain sikäli, että merkitsi pöytäkirjaan jo olemassa olevat tosiasiat. Niinpä se rekisteröi juhlallisesti tosiasian, että oli tasavalta, tosiasian, että oli yleinen äänioikeus, tosiasian, että kahden rajoitetun perustuslaillisen kamarin sijasta oli olemassa yksi ainoa suvereeni kansalliskokous. Se merkitsi niin ikään luetteloon ja laillisti tosiasiana Cavaignacin diktatuurin asettaen vakinaisen, vastuuttoman perintökuninkuuden tilalle vaihtuvan, vastuuvelvollisen valinnallisen kuninkuuden, nelivuotisen presidentintoimen. Eikä se myöskään jättänyt korottamatta perustuslaiksi sitä tosiasiallista erikoisvaltaa, minkä kansalliskokous oli omasta turvallisuudestaan huolehtien antanut puhemiehelleen toukokuun 15. päivän ja kesäkuun 25. päivän kauhujen jälkeen. Kaikki muu perustuslaissa oli sanastotyötä. Vanhan monarkian rattaistosta revittiin pois rojalistiset nimilaput ja tilalle liimattiin tasavaltalaiset. Marrast, entinen »Nationalin» päätoimittaja ja nykyinen valtiosäännön päätoimittaja, suoriutui tuosta akateemisesta tehtävästä melko kyvykkäästi!

Perustuslakiasäätävä kokous muistutti sitä chileläistä virkamiestä, joka tahtoi katasterimittauksella täsmentää maanomistussuhteita hetkellä, jolloin maanalainen jyrinä oli jo antanut tiedon tulivuoren purkauksesta, joka oli suistava tuon maan hänen jalkainsa alta. Samalla kun kansalliskokous teorian alalla puntaroi kaavoja, joilla tasavaltalaisesti ilmaistaisiin porvariston herruus, niin käytännössä se pysyi pystyssä vain kaikkien kaavojen kieltämisen, sans phrase [35] väkivallan ja piiritystilan, avulla. Kaksi päivää ennen perustuslakityönsä alkamista se julisti piiritystilan jatkuvan. Aikaisemmin oli perustuslait laadittu ja hyväksytty silloin, kun yhteiskunnallisen kumousprosessin kulussa oli saavutettu tasapaino, kun uudet luokkasuhteet olivat lujittuneet ja hallitsevan luokan kamppailevat ryhmät turvautuneet kompromissiin, joka salli niiden jatkaa keskinäistä taisteluaan ja samalla estää uuvutettua kansanjoukkoa osallistumasta siihen. Tämä perustuslaki ei sitä vastoin hyväksynyt mitään yhteiskunnallista vallankumousta, se hyväksyi sen hetkellisen voiton, jonka vanha yhteiskuuta oli saanut vallankumouksesta.

Ensimmäinen perustuslakiluonnos, joka oli laadittu ennen kesäkuun päiviä, sisälsi vielä maininnan »droit au travail», oikeudesta työhön, ensimmäisen kömpelön kaavan, missä esitetään lyhyesti proletariaatin vallankumoukselliset vaatimukset. Nyt se muutettiin »droit à l'assistanceiksi» [36] , yhteiskunnallisen hyväntekeväisyyden oikeudeksi, mutta mikäpä nykyaikainen valtio ei elättäisi muodossa tai toisessa ryysyläisiään? Oikeus työhön on porvarillisessa mielessä järjettömyyttä, viheliäinen hurskas toivomus, mutta tuon oikeuden takana on ylivalta pääoman suhteen, pääoman yli ulottuvan vallan takana on tuotantovälineiden haltuunottaminen, niiden alistaminen yhteenliittyneen työväenluokan määräysvaltaan, siis palkkatyön, pääoman ja niiden keskinäissuhteen hävittäminen. »Oikeus työhön» merkitsi kesäkuun kapinaa. Perustuslakiasäätävän kokouksen, joka asetti vallankumouksellisen proletariaatin tosiasiallisesti hors la loi, lain ulkopuolelle, täytyi periaatteellisista syistä heittää pois perustuslaista, tuosta lakien laista, sen kaava ja julistaa pannaan »oikeus työhön». Se ei silti pysähtynyt tuohonkaan. Niin kuin Platon karkotti tasavallastaan runoilijat, niin myös perustuslakiasäätävä kokous karkotti ikuisiksi ajoiksi tasavallastaan progressiivisen tuloveron. Progressiivinen vero taas ei ole yksinomaan porvarillinen, vallitsevien tuotantosuhteiden rajoissa suuremmassa tai pienemmässä mitassa toteutettava toimenpide; se oli ainoa keino, jolla porvarillisen yhteiskunnan keskikerrokset voitiin sitoa »säädylliseen» tasavaltaan, vähentää valtionvelkaa ja pitää porvariston tasavallan vastaista enemmistöä aisoissa.

Concordats à l'amiable [37] tapauksessa kolmiväriset tasavaltalaiset olivat tosiasiallisesti uhranneet pikkuporvariston suurporvariston eduksi. Tuon yksityistapauksen he korottivat periaatteeksi kieltämällä lailla progressiivisen tuloveron. He pitivät samanarvoisina porvarillista uudistusta ja proletaarista vallankumousta. Entä mikä luokka jäi silloin heidän tasavaltansa tueksi? Suurporvaristo. Ja se oli enimmältä osaltaan tasavallanvastaista. Jos kohta se käytti »Nationalin» tasavaltalaisia lujittaakseen jälleen vanhoja taloudellisia suhteita, niin toisaalta se aikoi käyttää lujitettuja yhteiskunnallisia suhteita entistääkseen niitä vastaavat poliittiset muodot. Jo lokakuun alussa Cavaignac katsoi olevansa pakotettu nimittämään Dufauren ja Vivienin, Ludvig Filipin entiset ministerit, tasavallan ministereiksi, niin kovin kuin hänen oman puolueensa aivottomat puritaanit melusivat ja pauhasivatkin.

Samalla kun kolmivärinen perustuslaki ei hyväksynyt mitään kompromissia pikkuporvariston kanssa eikä osannut kiinnittää uuteen valtiomuotoon mitään yhteiskunnan uusia aineksia, se riensi kuitenkin palauttamaan perinnäisen loukkaamattomuuden eräälle korporaatiolle, jossa olivat vanhan järjestelmän piintyneimmät ja fanaattisimmat puolustajat. Se kohotti perustuslaiksi tuomarien erottamattomuuden, jonka väliaikainen hallitus oli asettanut kyseenalaiseksi. Yksi kuningas, jonka se oli syössyt vallasta, oli tuhatkertaisesti nouseva ylös näinä laillisuuden erottamattomina inkvisiittoreina.

Ranskan lehdistö on tuonut esiin herra Marrastin perustuslain monia ristiriitaisuuksia, esimerkiksi kahden rinnakkaisen yksinvaltiaan, kansalliskokouksen ja presidentin, olemassaolon ym. ym.

Tämän perustuslain pahin ristiriita on kuitenkin siinä, että se antaa yleisen äänioikeuden nojalla poliittisen vallan niille luokille, joiden yhteiskunnallinen orjuus sen pitäisi ikuistaa, proletariaatille, talonpojistolle ja pikkuporvaristolle, kun taas siltä luokalta, jonka vanhan yhteiskunnallisen vallan se vahvistaa, porvaristolta, se ottaa pois tuon vallan poliittiset takeet. Se ahtaa porvariston poliittisen herruuden demokraattisten ehtojen puitteisiin, jotka alituisesti auttavat vihollisluokkia voittamaan ja asettavat kyseenalaisiksi itse porvarillisen yhteiskunnan perustat. Toisia se vaatii olemaan etenemättä poliittisesta vapautuksesta sosiaaliseen, toisia olemaan palaamatta sosiaalisesta restauraatiosta takaisin poliittiseen.

Nuo ristiriitaisuudet huolettivat hyvin vähin porvarillis-tasavaltalaisia. Muutamia viikkoja voittonsa jälkeen, sikäli kuin he lakkasivat olemasta välttämättömiä, ja he olivat välttämättömiä vain vanhan yhteiskunnan esitaistelijoina vallankumouksellista proletariaattia vastaan, he menettivät asemansa puolueena rämettyen nurkkakunnaksi. Perustuslaki oli heille suurta juonittelua. Siinä piti säädettämän ennen muuta heidän klikkinsä valta. Presidentiksi tuli jäädä edelleen Cavaignacin, lakiasäätävän kokouksen tuli olla perustuslakiasäätävän kokouksen (Konstituanten) jatkona. Kansanjoukkojen poliittisen vallan he toivoivat voivansa alentaa näennäiseksi ja pelata kylliksi tuolla näennäisellä vallalla pitääkseen porvariston enemmistöä kurissa asettamalla sille edelleen kesäkuun päivien vaihtoehdon: joko »Nationalin» valtakunta tai anarkian valtakunta.

Syyskuun 4. päivänä alettu perustuslain laadinta saatettiin päätökseen lokakuun 23. päivänä. Syyskuun 2. päivänä Konstituante oli päättänyt pitää istuntoja niin kauan kuin tulisi annettua elimelliset, perustuslakia täydentävät lait. Siitä huolimatta se päätti puhaltaa henkiin oman tekeleensä, presidentin, jo joulukuun 10. päivänä, kauan ennen oman toimintansa päättymistä. Niin varma se oli siitä, että saisi tervehtiä perustuslakihomunculusta äitinsä veroisena poikana. Varovaisuussyistä päätettiin, että vaalin toimittaminen siirtyy kansakunnalta Konstituantelle, ellei kukaan ehdokkaista saa kahta miljoonaa ääntä.

Turhaa varovaisuutta! Perustuslain toteuttamisen ensimmäinen päivä oli Konstituanten herruuden viimeinen päivä. Vaaliuurnan pohjalla oli sen kuolemantuomio. Se etsi »äitinsä poikaa» ja löysi »setänsä veljenpojan». Saul Cavaignac sai miljoonan ääntä, mutta Daavid Napoleon sai kuusi miljoonaa. Saul Cavaignac kärsi kuudenkertaisen tappion.

Vuoden 1848 joulukuun 10. päivä oli talonpoikaiskapinan päivä. Vasta siitä päivästä alkoi Ranskan talonpoikien helmikuu. Symboli, joka ilmensi heidän astumistaan vallankumoukselliseen liikkeeseen ja jossa yhdistyivät avuttomuus ja oveluus, konnamaisuus ja naiivius, tomppelimaisuus ja ylevyys, laskelmointi ja taikausko, pateettisuus ja burleskisuus ja joka oli sekä nerokasta että typerää anakronismia, maailmanhistorian veikeä kepponen, sivistyneelle järjelle käsittämätön hieroglyfi — tuossa symbolissa oli sen luokan leima, joka edustaa raakalaisuutta sivilisaation puitteissa. Tasavalta oli ilmoittanut sille olemassaolostaan veronkantajan muodossa, se ilmoitti tasavallalle olemassaolostaan keisarin muodossa. Napoleon oli ainoa mies, joka edusti täydellisesti 1789 muodostuneen uuden talonpoikaisluokan etuja ja haaveita. Piirtämällä hänen nimensä tasavallan otsikkoon tuo luokka julisti sodan ulkovalloille ja taistelun luokkaetujensa toteuttamisesta kotimaassa. Napoleon ei ollut talonpojille mikään persoona, vaan ohjelma. Lippuja kantaen ja soiton raikuessa he marssivat vaalipaikoille huudellen: »Plus d'impôts, à bas les riches, à bas la république, vive 1'Empereur!» — »Alas verot, alas rikkaat, alas tasavalta, eläköön keisari!» Keisarin takana piili talonpoikaissota. Tasavalta, jonka he äänestivät alas, oli ollut rikkaiden tasavalta.

Joulukuun 10. päivä oli talonpoikien coup d'état [38] , joka kukisti vallassaolleen hallituksen. Tästä päivästä alkaen, jolloin he ottivat Ranskalta hallituksen asettaen tilalle toisen, heidän katseensa olivat lakkaamatta suuntautuneet Pariisia kohti. He olivat olleet hetken vallankumousnäytelmän toimivina sankareina, eikä heitä voitu enää pakottaa olemaan toimettoman ja tahdottoman kuoron osassa.

Muut luokat auttoivat tekemään talonpoikien vaalivoiton täydelliseksi. Proletariaatille Napoleonin valitseminen merkitsi Cavaignacin viraltapanoa, Konstituanten kukistumista, porvarillisen tasavaltalaisuuden likvidoimista, kesäkuun voiton kumoamista. Pikkuporvaristolle Napoleon merkitsi velallisen herruutta velkojan suhteen. Suurporvariston enemmistölle Napoleonin valitseminen merkitsi julkista välien rikkoutumista sen ryhmän kanssa, jota se oli joutunut käyttämään hetken aikaa vallankumousta vastaan, mutta joka oli käynyt sille sietämättömäksi heti, kun tuo ryhmä oli koettanut lujittaa väliaikaista asemaansa perustuslailla. Napoleon Cavaignacin tilalle — se merkitsi suurporvariston enemmistölle tasavallan vaihtumista monarkiaksi, kuningasvallan entistämisen alkua, arkaa vihjettä Orléansiin, orvokkien joukkoon kätkettyyn liljaan. [39] Ja vihdoin armeija, äänestäessään Napoleonia, äänesti mobiilikaartia vastaan, rauhan idylliä vastaan, sodan puolesta.

Kävi siis niin, että Ranskan yksinkertaisin mies sai mitä moninkertaisimman merkityksen, kuten »Neue Rheinische Zeitung» sanoi. Juuri siitä syystä, ettei hän ollut mikään, hän saattoi merkitä kaikkea — paitsi itseään. Niin erilainen kuin Napoleonin nimen merkitys mahtoikin olla eri luokkien tulkitsemana, niin kirjoittamalla tuon nimen vaalilippuunsa kaikki ne kirjoittivat samalla: »Alas 'Nationalin' puolue, alas Cavaignac, alas Konstituante, alas porvarillinen tasavalta!» Perustuslakiasäätävässä kokouksessa ministeri Dufaure selitti julkisesti: »Joulukuun 10. päivä on toinen helmikuun 24. päivä.»

Pikkuporvaristo ja proletariaatti olivat äänestäneet en bloc [40] Napoleonin puolesta äänestääkseen Cavaignacia vastaan ja riistääkseen Konstituantelta mahdollisuuden lopulliseen ratkaisemiseen äänestämällä yhtä ehdokasta. Molempien luokkien edistyksellinen osa asetti kuitenkin omat ehdokkaansa. Napoleon oli kaikkien porvarillista tasavaltaa vastaan liittyneiden puolueiden yleisnimi, Ledru-Rollin ja Raspail olivat erisnimiä, edellinen demokraattisen pikkuporvariston, jälkimmäinen vallankumouksellisen proletariaatin. Raspailin äänestäminen, selittivät työläiset ja heidän sosialistiset johtajansa kuuluvasti, oli vain mielenosoitus, joukkovastalause yleensä kaikenlaista presidenttiyttä vastaan, ts. itse perustuslakia vastaan; se oli samalla äänestämistä Ledru-Rollinia vastaan, se oli ensimmäinen teko, jolla proletariaatti itsenäisenä poliittisena puolueena sanoutui irti demokraattisesta puolueesta. Sitä vastoin tämä puolue — demokraattinen pikkuporvaristo ja sen parlamenttiedustaja, vuoripuolue, — suhtautui Ledru-Rollinin ehdokkuuteen kaikella sillä vakavuudella, millä se oli tottunut juhlallisesti vetämään itseään nenästä. Tämä oli muuten sen viimeinen yritys esiintyä itsenäisenä puolueena proletariaatin ohella. Joulukuun 10. päivänä ei lyöty ainoastaan tasavaltalaisen porvariston puoluetta, silloin lyötiin myös demokraattinen pikkuporvaristo ja sen vuoripuolue.

Ranskalla oli nyt vuoripuolueen ohella Napoleon, mikä todisti, että ne molemmat olivat vain elottomia irvikuvia suurista tosiasioista, joiden nimeä ne kantoivat. Louis Napoleon keisarin hattuineen ja kotkineen oli yhtä kurjaa entisen Napoleonin parodioimista kuin vuoripuolue oli vuodelta 1793 lainattuine korulauseineen ja demagogisine poseerauksineen vanhan vuoripuolueen parodioimista. Vuoteen 1793 liittyneestä perinnäisestä taikauskosta luovuttaessa luovuttiin siis samalla myös Napoleoniin liittyneestä perinnäisestä taikauskosta. Vallankumouksesta tuli oma itsensä vasta sitten, kun se sai oman omituisen nimensä, ja sen se saattoi saada ainoastaan silloin, kun uusi vallankumouksellinen luokka, teollisuusproletariaatti, astui käskevänä vallankumouksen etualalle. Voidaan sanoa, että 10. joulukuuta ällistytti vuoripuolueen ja pani siltä pään pyörälle jo siksi, että karkea talonpoikaissukkeluus rikkoi nauraen klassisen analogian vanhaan vallankumoukseen.

Joulukuun 20. päivänä Cavaignac luopui virastaan ja perustuslakiasäätävä kokous julisti Louis Napoleonin tasavallan presidentiksi. Joulukuun 19. päivänä, yksinvaltiutensa viimeisenä päivänä, se hylkäsi ehdotuksen kesäkuun kapinallisten armahtamisesta. Eikö se, että olisi kumottu kesäkuun 27. päivän asetus, jonka nojalla se oli ilman oikeudenkäyntiä tuominnut karkotettavaksi 15 000 kapinallista, olisi merkinnyt itse kesäkuun lahtauksen kieltämistä?

Odilon Barrotista, Ludvig Filipin viimeisestä ministeristä, tuli Louis Napoleonin ensimmäinen ministeri. Niin kuin Louis Napoleon ei pitänyt valtansa alkuna joulukuun 10. päivää, vaan erästä senaatin päätöstä vuodelta 1804, niin hän myös löysi pääministerin, joka ei pitänyt ministeritoimensa alkuna joulukuun 20. päivää, vaan erästä helmikuun 24. päivänä annettua kuninkaallista määräystä. Ludvig Filipin laillisena perillisenä Louis Napoleon lievensi hallituksen vaihdosta säilyttämällä vanhan ministeristön, joka sitä paitsi ei ollut ehtinyt vielä kulua, koska se ei ollut ehtinyt vielä ilmaantua päivänvaloon.

Kuningasmielisten porvarisryhmien johtomiehet kehottivat häntä tekemään tuon vaalin. Vanhan dynastisen opposition päämies, joka oli tiedottomasti auttanut siirtymään »Nationalin» tasavaltalaisten kauteen, oli täysin tietoisena vielä soveliaampi auttamaan siirtymään porvarillisesta tasavallasta monarkiaan.

Odilon Barrot johti ainoaa vanhaa oppositiopuoluetta, joka tavoitellessaan koko ajan tuloksettomasti ministerinsalkkua ei ollut vielä kuluttanut itseään loppuun. Vallankumous nosti nopeasti vanhat oppositiopuolueet toinen toisensa jälkeen valtion huipulle, jotta niiden olisi ollut pakko kieltää, peruuttaa vanhat korulauseensa myös sanoin eikä pelkästään teoin ja jotta kansa olisi viimein heittänyt ne kaikki yhtenä inhottavana rykelmänä historian tunkiolle. Niin sitten Barrot, tämä porvarillisen liberalismin olennoituma, joka oli kahdeksantoista vuoden ajan salannut henkistä konnamaisuuttaan ja tyhjyyttään käyttäytymällä ulkonaisesti arvokkaasti, oli käyvä läpi kaikki luopuruuden asteet. Joskin häntä itseäänkin väliin hirvitti nykyisyyden ohdakkeiden ja menneisyyden laakerien välinen liian jyrkkä vastakohtaisuus, niin silmäys peiliin riitti palauttamaan ministerille ominaisen maltin ja inhimillisen itseihailun. Peilistä katsoi häneen säteilevänä Guizot, se Guizot, jota hän oli aina kadehtinut ja joka oli aina kovistellut häntä, mutta Guizot, jolla oli Odilonin olympolaisotsa. Hän ei kuitenkaan huomannut omia Midaan korviaan. [41]

Helmikuun 24. päivän Barrot tuli näkyviin vasta joulukuun 20. päivän Barrotissa. Hänen, orleanistin ja voltairelaisen, kumppaniksi tuli kirkollisministerinä legitimisti ja jesuiitta Falloux.

Muutamia päiviä myöhemmin annettiin sisäasiain ministeriö malthusilaiselle Léon Faucherille. Oikeus, uskonto, kansantaloustiede! Barrotin ministeristössä oli kaikkea tuota, ja sitä paitsi se oli legitimistien ja orleanistien yhdistelmä. Puuttui enää vain bonapartelaista. Bonaparte salasi vielä halunsa olla Napoleonina, sillä Soulouquekaan ei esiintynyt vielä Toussaint-Louverturena. [42]

»Nationalin» puolue syrjäytettiin heti kaikista korkeista viroista, joihin se oli ehtinyt tunkeutua. Poliisiprefektuuriin, postihallitukseen, pääprokuraattoriksi, Pariisin määriksi, kaikkiin virkoihin asetettiin monarkian vanhoja kätyreitä. Legitimisti Changarnier sai Seinen departementin kansalliskaartin, mobiilikaartin ja armeijan ensimmäisen divisioonan linjajoukkojen yhdistetyn ylikomennon; orleanisti Bugeaud nimitettiin alppiarmeijan ylikomentajaksi. Tätä virkamiesten vaihtamista jatkettiin keskeytyksittä koko Barrotin hallituksen ajan. Hänen ministeristönsä ensimmäisenä toimenpiteenä oli vanhan kuninkaallisen hallinnon entistäminen. Tuokiossa muuttui virallinen näyttämö — kulissit, puvut, kieli, näyttelijät, avustajat, statistit, kuiskaajat, puolueiden asema, näytelmän liikevoimat, kollision olemus, koko tilanne. Ainoastaan ikivanha perustava kokous oli yhä paikallaan. Mutta siitä hetkestä alkaen, kun kansalliskokous asetti virkaan Bonaparten, Bonaparte Barrotin, Barrot Changarnierin, Ranska siirtyi tasavallan perustamiskaudesta perustetun tasavallan kauteen. Mitä tekemistä perustuslakiasäätävällä kokouksella oli jo perustetussa tasavallassa? Kun maa oli luotu, sen luojalle ei jäänyt muuta tehtävää kuin paeta taivaaseen. Perustuslakiasäätävä kokous oli päättänyt olla seuraamatta hänen esimerkkiään, kansalliskokous oli porvarillis-tasavaltalaisten puolueen viimeinen turvapaikka. Joskin tältä puolueelta oli riistetty kaikki toimeenpanovallan vipusimet, niin eikö sille ollut jäänyt perustava kaikkivaltius? Sen ensimmäisenä ajatuksena oli säilyttää hinnalla millä hyvänsä omaamansa suvereeni asema ja valloittaa sen avulla menetetty alue. »Nationalin» ministeristön olisi vain pitänyt syrjäyttää Barrotin ministeristö, jolloin kuningasmielinen virkaväki olisi joutunut heti jättämään hallintopalatsit ja kolmivärisen lipun henkilökunta olisi palannut riemusaatossa takaisin. Kansalliskokous päätti kukistaa ministeristön, ja ministeristö itse tarjosi sille tilaisuuden hyökätä, jota sopivampaa kokous ei olisi voinut edes keksiä.

Muistettakoon, että talonpojille Louis Bonaparte merkitsi: alas verot! Kun hän oli istunut kuusi päivää presidentin tuolissaan, niin seitsemäntenä, 27. joulukuuta, hänen ministeristönsä toki ehdotuksen, että väliaikaisen hallituksen määräyksestä lakkautettu suolavero säilytettäisiin. Suola- ja viiniverolla yhteisesti on etuoikeus olla Ranskan vanhan finanssijärjestelmän syntipukkina, varsinkin maalaisväestön silmissä. Tuskinpa Barrotin ministeristö olisi voinut panna talonpoikain valitun suuhun purevampaa epigrammia hänen valitsijoistaan kuin sanat: suolaveron ennallistaminen! Suolavero vei Bonaparten vallankumouksellisen suolan, talonpoikaiskapinan — Napoleon haihtui kuin usvakuva eikä jäljelle jäänyt muuta kuin kuningasmielisen porvariston vehkeilyn suuri tuntematon. Eikä Barrotin ministeristö tehnyt suinkaan tarkoituksettomasti tästä tahdittoman karkeasta toiveiden pettämisestä presidentin ensimmäistä hallintomääräystä.

Konstituante puolestaan tarttui kärkkäästi tuohon tilaisuuteen kukistaa samalla ministeristö ja heittäytyä talonpoikien etujen puolustajaksi heidän valittuansa vastaan. Kokous hylkäsi finanssiministerin ehdotuksen, pienensi suolaveron kolmannekseen entisestä, enentäen siten 560 miljoonan valtionvajausta 60 miljoonalla ja odotti tuon epäluottamuslauseen jälkeen levollisesti ministeristön eroamista. Niin vähän se käsitti ympärillään olevaa uutta maailmaa ja omaa muuttunutta asemaansa. Ministeristön takana oli presidentti ja presidentin takana 6 miljoona valitsijaa, joista kukin oli laskenut vaaliuurnaan epäluottamuslauseen Konstituantea vastaan. Konstituante palautti kansakunnalle sen epäluottamuslauseen. Naurettava vaihto! Se unohti, että sen luottamuslauseet olivat menettäneet pakkokurssinsa. Suolaveron hylkääminen kypsytti vain Bonaparten ja hänen ministeristönsä päätöstä, että Konstituantesta on »tehtävä loppu». Alkoi pitkä kaksintaistelu, joka täytti koko toisen puolen sen elämästä. Tammikuun 29., maaliskuun 21., toukokuun 8. olivat tuon kriisin journées, suuria päiviä, kesäkuun 13. päivän, edeltäjiä.

Ranskalaiset, esimerkiksi Louis Blanc, käsittivät tammikuun 29. päivän perustuslaillisen ristiriidan ilmaukseksi, ristiriidan, joka oli olemassa toisaalta suvereenin, hajottamattoman, yleisestä äänioikeudesta alkunsa saaneen kansalliskokouksen ja toisaalta presidentin välillä, presidentin, joka muodollisesti oli vastuuvelvollinen kansalliskokoukselle, mutta joka todellisuudessa oli samaten vahvistettu yleisen äänioikeuden tietä ja jonka persoonassa yhdistyivät lisäksi kaikki ne äänet, jotka olivat jakaantuneet ja satakertaisesti pirstoutuneet kansalliskokouksen eri jäsenten kosken; sitä paitsi presidentillä oli kokonaan toimeenpanovalta, minkä yläpuolella kansalliskokous leijui vain moraalisena voimana. Tällainen tammikuun 29. päivän tapahtumien tulkinta sekoittaa parlamentissa, lehdistössä ja klubeissa käydyn taistelun sanallisen, muodollisen puolen ja todellisen sisällön. Louis Bonaparte ja kansalliskokous eivät suinkaan olleet toisilleen vastakkaisia saman perustuslaillisen vallan yksipuolisia elimiä. Bonaparte ei ollut lainsäädäntövallan vastassa oleva toimeenpanovalta. Bonaparte oli itse perustettu porvarillinen tasavalta, joka seisoi sen perustamisvälineitä vastassa, sen vallankumouksellisen porvarisryhmän kunnianhimoisia juonitteluja ja ideologisia vaatimuksia vastassa, joka oli perustanut tasavallan ja havaitsi nyt ihmeekseen, että sen perustama tasavalta näytti entistetyltä monarkialta, sekä tahtoi nyt väkisin säilyttää tuon perustavan kauden, sen erikoisolot, harhakuvitelmat, kielen, henkilöt ja estää kypsää porvarillista tasavaltaa esiintymästä täydellisessä ja luonteenomaisessa muodossaan. Niin kuin perustuslakiasäätävä kansalliskokous edusti siihen takaisin palannutta Cavaignacia, niin myös Bonaparte edusti vielä hänestä irtautumatonta lakiasäätävää kansalliskokousta, ts. jo perustetun porvarillisen tasavallan kansalliskokousta.

Bonaparten valitseminen saattoi saada selityksensä vasta sitten, kun yhden nimen tilalle pantiin sen moninaiset merkitykset, kun tuo valinta kertaantui uuden kansalliskokouksen vaaleissa. Vanhan valtuudet oli kumonnut joulukuun 10. päivä. Tammikuun 29. päivänä eivät siis törmänneet vastakkain saman tasavallan presidentti ja kansalliskokous, vaan toisaalta syntymässä olevan tasavallan kansalliskokous ja toisaalta jo syntyneen tasavallan presidentti, kaksi valtaa, joissa olennoitui tasavallan elämänprosessin kaksi vallan erilaista kautta. Toisessa leirissä oli tasavaltalaisen porvariston pikku ryhmä, joka yksin vain saattoi julistaa tasavallan, anastaa sen katutaistelulla ja hirmuhallinnolla vallankumoukselliselta proletariaatilta ja hahmotella sen ideaaliset peruspiirteet perustuslaissa; toisessa oli porvariston koko kuningasmielinen joukko, joka yksin vain saattoi hallita tässä jo perustetussa porvarillisessa tasavallassa, pyyhkiä perustuslaista pois sen ideologiset lisäkkeet ja saattaa lainsäädäntönsä ja hallintonsa avulla voimaan ne olot, jotka ovat välttämättömiä proletariaatin orjuuttamiseksi.

Tammikuun 29. päivänä puhjennut myrsky oli koonnut aineksiaan koko tammikuun ajan. Konstituante tahtoi epäluottamuslauseellaan pakottaa Barrotin ministeristön eroamaan. Vastaukseksi Barrotin ministeristö kehotti Konstituantea antamaan itselleen lopullisen epäluottamuslauseen, tekemään itsemurhapäätöksen, julistautumaan hajonneeksi. Rateau, eräs merkityksettömimmistä edustajista, teki ministeristön käskystä tammikuun 6. päivänä tuon esityksen samaiselle Konstituantelle, joka oli jo elokuussa päättänyt, ettei se hajoaisi ennen kuin on antanut koko joukon elimellisiä, perustuslakia täydentäviä lakeja. Ministeristön puoltaja Fould selitti sille suoraan, että sen hajallelaskeminen oli tarpeellista »häiriintyneen rahaluoton ennallistamiseksi». Ja eikö se todella horjuttanut luottoa, kun se pitkitti väliaikaista tilannetta ja asetti uudelleen kyseenalaiseksi Barrottin hahmossa Bonaparten ja Bonaparten hahmossa jo perustetun tasavallan? Olympolaisen Barrotin teki hurjaksi Rolandiksi se ajatus, että häneltä jälleen riistettäisiin hänen vihdoinkin kaappaamansa pääministerin toimi, jonka joutumista hänelle tasavaltalaiset olivat jo kerran viivyttäneet yhden »dezenniumin», ts. kymmenen kuukauden ajan, ja josta hän oli ehtinyt nauttia tuskin kahta viikkoa. Barrot tyrannisoi tätä kurjaa kokousta pahemmin kuin mikään tyranni. Hänen lievimpiä sanontojaan oli: »sen kanssa ei voi olla tulevaisuutta». Se edusti nyt todellakin enää vain menneisyyttä. »Se on kykenemätön luomaan tasavallalle laitoksia, joita tarvitaan sen lujittamiseksi», lisäsi hän ivallisesti. Todellakin! Kokouksen ja proletariaatin välinen ehdoton ristiriita oli samalla murtanut kokouksen porvarillisen tarmon, ja kokouksen ja kuningasmielisten välinen ristiriita oli jälleen herättänyt eloon kokouksen ylenpalttisen tasavaltalaisuuden. Se oli siis kaksin verroin kykenemätön lujittamaan tarkoituksenmukaisilla laitoksilla porvarillista tasavaltaa, jota se ei enää ymmärtänyt.

Rateaun esityksen avulla ministeristö nostatti koko maassa anomusmyrskyn; Ranskan kaikilta kulmilta tuli joka päivä Konstituanten pään menoksi tukuttain billets-doux [43] , joissa sitä pyydettiin enemmän tai vähemmän kategorisesti hajaantumaan, ja laatimaan testamenttinsa. Perustuslakiasäätävä kokous haali puolestaan vasta-anomuksia, joissa sitä vaadittiin jäämään henkiin. Bonaparten ja Cavaignacin välinen vaalitaistelu uusiintui anomustaisteluna, jota käytiin kansalliskokouksen hajalle laskemisen puolesta ja sitä vastaan. Anomusten oli määrä olla joulukuun 10. päivän lisäselityksinä. Tätä agitaatiota kesti koko tammikuun ajan.

Selkkauksessaan presidentin kanssa perustuslakiasäätävä kokous ei voinut pohjata siihen, että se oli yleisen äänioikeuden aikaansaannos, sillä sen vastustajat vetosivat nimenomaan yleiseen äänioikeuteen. Se ei voinut nojautua mihinkään lakisääteiseen valtaan, sillä kysymyksessä oli taistelu laillista valtaa vastaan. Se ei voinut kukistaa ministeristöä epäluottamuslauseella, niin kuin se oli yrittänyt tehdä jo tammikuun 6. ja 26. päivänä, sillä ministeristö ei kaivannut sen luottamusta. Sille jäi vain yksi mahdollisuus, kapina. Kapinan taisteluvoimia olivat kansalliskaartin tasavaltalainen osa, mobiilikaarti ja vallankumouksellisen proletariaatin keskukset, klubit. Mobiilikaartilaiset, nuo kesäkuun päivien sankarit, muodostivat joulukuussa tasavaltalaisen porvarisryhmän järjestyneen taisteluvoiman, samoin kuin kansallistyöhuoneet olivat ennen kesäkuuta olleet vallankumouksellisen proletariaatin järjestynyt taisteluvoima. Niin kuin Konstituanten toimeenpanokunta hyökkäsi raa'asti kansallistyöhuoneiden kimppuun, kun sen oli tehtävä loppu sille sietämättömiksi käyneistä proletariaatin vaatimuksista, niin myös Bonaparten ministeristö hyökkäsi mobiilikaartin kimppuun, kun sen oli tehtävä loppu sille sietämättömiksi käyneistä tasavaltalaisen porvarisryhmän vaatimuksista. Ministeristö määräsi mobiilikaartin hajotettavaksi. Puolet siitä erotettiin ja heitettiin kadulle, toinen puoli sai demokraattisen organisaation tilalle monarkistisen organisaation, ja tähän osaan kuuluvien palkat alennettiin tavallisten linjajoukkojen palkkojen tasalle. Mobiilikaartilaiset huomasivat olevansa kesäkuun kapinallisten asemassa, ja sanomalehdistössä alkoi olla joka päivä julkisia synnintunnustuksia, joissa he katuivat kesäkuun aikaisia tekojaan ja pyytelivät anteeksi proletariaatilta.

Entä klubit? Siitä hetkestä alkaen, kun perustuslakiasäätävä kokous antoi epäluottamuslauseen Barrotille ja hänen hahmossaan presidentille, presidentin hahmossa vuorostaan perustetulle porvarilliselle tasavallalle ja sen hahmossa vuorostaan yleensä porvarilliselle tasavallalle, järjestyivät kokouksen ympärille pakosta kaikki helmikuun tasavallan perustavat ainekset, kaikki puolueet, jotka tahtoivat kukistaa olemassaolevan tasavallan ja palauttaa sen väkivaltaisesti entiselleen, ts. tasavallaksi, joka oli vastannut heidän luokkaetujaan ja periaatteitaan. Se mikä oli tapahtunut, tehtiin olemattomaksi; se mikä oli kiteytynyt vallankumouksellisessa liikkeessä, liuotettiin jälleen; jälleen alettiin taistella helmikuun päivien epämääräisestä tasavallasta, jonka jokainen puolue käsitti omalla tavallaan. Puolueet ottivat jälleen hetkeksi vanhat helmikuun asenteensa, mutta niillä ei ollut enää helmikuun harhakuvitelmia. »Nationalin» kolmiväriset tasavaltalaiset nojautuivat taasen »Reformen» demokraattisiin tasavaltalaisiin ja työnsivät heidät uudelleen kärkijoukkona parlamentaarisen taistelun etualalle. Demokraattiset tasavaltalaiset nojautuivat taas sosialistisiin tasavaltalaisiin (tammikuun 27. päivänä annettiin julistus heidän sovinnostaan ja yhtymisestään) ja valmistelivat klubeissa maaperää kapinalle. Hallituksen lehdistö piti »Nationalin» kolmivärisiä tasavaltalaisia oikeutetusti kesäkuun ylösnousseina kapinallisina. Pysyäkseen porvarillisen tasavallan huipulla he asettivat kyseenalaiseksi itse porvarillisen tasavallan. Tammikuun 26. päivänä ministeri Faucher esitti yhdistymisoikeutta koskevan lakiehdotuksen, jonka ensimmäinen pykälä kuului: »Klubit kielletään.» Hän esitti, että tuo lakiehdotus otettaisiin kiireellisenä heti käsiteltäväksi. Konstituante hylkäsi kiireellisyysehdotuksen, ja tammikuun 27. päivänä Ledru-Rollin teki 230 edustajan allekirjoittaman esityksen ministeristön asettamisesta syytteeseen perustuslain rikkomisesta. Ministeristön asettaminen syytteeseen hetkellä, jolloin sellainen teko oli joko tuomarin, nimittäin kamarin enemmistön, voimattomuuden tahditonta paljastamista, tai syyttäjän voimaton vastalause tuota enemmistöä vastaan, oli se suuri vallankumouksellinen valtti, jonka vuoripuoluejälkeläinen löi tästä lähtien pöytään kriisin jokaisessa kireässä vaiheessa. Oman nimensä painon musertama vuoripuolue parka!

Blanqui, Barbès, Raspail ja muut koettivat toukokuun 15. päivänä hajottaa perustuslakiasäätävän kokouksen tunkeutuen Pariisin proletariaatin etunenässä sen istuntosaliin. Barrot valmisteli samalle kokoukselle moraalista toukokuun 15. päivää aikoen pakottaa sen laskemaan itsensä hajalle ja sulkea sen istuntosalin. Sama kokous oli aikanaan antanut Barrotin toimeksi suorittaa tutkimus toukokuun tapahtumista syytettyjä vastaan, mutta nyt, kun hän esiintyi kuningasmielisenä Blanquina kokousta vastaan ja kun kokous etsi häntä vastaan liittolaisia klubeista, vallankumouksellisesta proletariaatista, Blanquin puolueesta, nyt leppymätön Barrot alkoi piinata kokousta ehdotuksella, että tuokokuun vankien juttu siirrettäisiin valamiesoikeudesta »Nationalin» puolueen keksimän ylioikeuden, haute courin, käsiteltäväksi. Merkillistä, miten ahdistava ministerinsalkun menettämispelko saattoi pusertaa Barrotin päästä terävyyksiä, jotka tuottaisivat kunniaa Beaumarchaisille! Pitkän aikaa horjuttuaan kansalliskokous hyväksyi esityksen. Toukokuun kapinallisiin nähden se sai takaisin normaalin luonteensa.

Jos kohta Konstituantea pakko ajoi kapinaan presidenttiä ja ministereitä vastaan, niin presidenttiä ja ministeristöä pakko ajoi valtiokeikaukseen Konstituantea vastaan, koska niillä ei ollut mitään laillista keinoa hajottaa sitä. Konstituante oli kuitenkin perustuslain äiti ja perustuslaki oli presidentin äiti. Valtiokeikauksella presidentti oli romuttava perustuslain ja hävittävä tasavaltaisen oikeusperusteensa. Hänen oli silloin pakko vetää esille yksinvaltiuden oikeusperuste, mutta tämä oikeusperuste oli vuorostaan herättävä eloon orleanistisen oikeusperusteen, ja kumpikin niistä kalpeni legitimistisen oikeusperusteen edessä. Laillisen tasavallan kaatuminen saattoi nostaa huipulle vain tasavallan antipodin, legitimistisen monarkian, sillä sinä ajankohtana orleanistien puolue oli enää vain helmikuun voitettu ja Bonaparte enää vain joulukuun 10. päivän voittaja, ja molemmat saattoivat tasavaltalaisen usurpaation vastakohdaksi asettaa enää vain monarkistiset oikeusperusteensa, jotka niin ikään olivat monarkialta usurpoidut. Legitimistit käsittivät ajankohdan edulliseksi, he vehkeilivät julkisesti. Kenraali Changarnierista ne saattoivat toivoa itselleen kenraali Monkia. Heidän klubeissaan huudettiin yhtä julkisesti valkoisen monarkian tulosta kuin proletariaatin klubeissa punaisen tasavallan tulosta.

Kapinan onnellinen tukahduttaminen olisi päästänyt ministeristön kaikista vaikeuksista. »Laillisuus tappaa meidät!» huudahti Odilon Barrot. Kapina olisi antanut mahdollisuuden salut publicin [44] tekosyyllä hajottaa Konstituanten ja rikkoa perustuslakia perustuslain nimessä. Odilon Barrotin karkea esiintyminen kansalliskokouksessa, ehdotus klubien hajottamisesta, kohua aiheuttanut 50 kolmivärisen prefektin erottaminen ja kuningasmielisten asettaminen heidän tilalleen, mobiilikaartin hajottaminen, Changarnierin loukkaava käyttäytyminen sen päälliköitä kohtaan, jo Guizotin aikana mahdottomaksi katsotun professori Lerminierin palauttaminen virkaan, suopea suhtautuminen legitimistien hurjasteluihin — kaikella tällä yllytettiin kapinaan. Mutta kapina oli vaiti. Se odotti merkkiä Konstituantelta eikä ministeristöltä.

Vihdoin koitti tammikuun 29. päivä, jolloin piti tehdä päätös Mathieun (de la Drôme) ehdotuksesta, joka koski Rateaun esityksen tinkimätöntä hylkäämistä. Legitimistit, orleanistit, bonapartistit, mobiilikaarti, vuori, klubit, kaikki vehkeilivät sinä päivänä, jokainen vehkeili niin luuloteltua vihollista kuin luuloteltua liittolaistaankin vastaan. Bonaparte suoritti ratsain sotajoukkojen erään osan katselmusta Konkordiatorilla. Changarnier näytteli suorittamalla komean strategisen manööverin, Konstituante havaitsi istuntorakennuksensa sotaväen piirittämäksi. Perustuslakiasäätävä kokous, tuo kaikkien ristiinkäyvien toiveiden, pelkojen, odotusten, mielenkuohujen, jännitysten, salaliittojen keskus, tuo leijonanmielinen kokous ei epäröinyt hetkeäkään tuona sille kohtalokkaana maailmanhistoriallisena hetkenä. Se muistutti taistelijaa, joka ei ainoastaan pelännyt käyttää omia aseitaan, vaan katsoi myös velvollisuudekseen olla koskematta vastustajansa aseisiin. Kuolemaa halveksien se allekirjoitti oman kuolemantuomionsa ja kieltäytyi Rateaun esityksen ehdottomasta hylkäämisestä. Jouduttuaan piiritystilaan se lopetti perustavan toimintansa, jonka välttämättöminä puitteina oli ollut Pariisin piiritystila. Se kosti arvonsa mukaisesti määräämällä seuraavana päivänä toimitettavaksi tutkimuksen sen kauhun johdosta, minkä ministeristö oli siinä synnyttänyt tammikuun 29. päivänä. Vuori osoitti vallankumouksellisen tarmon ja poliittisen ymmärryksen puutetta antautumalla tässä suuressa juonikomediassa »Nationalin» puolueen sotatorveksi. »Nationalin» puolue teki viimeisen yrityksen pitääkseen jo perustetussa tasavallassa edelleenkin hallussaan valtamonopolin, joka sillä oli ollut porvarillisen tasavallan syntymiskautena. Se epäonnistui.

Kun tammikuun kriisissä oli kysymyksessä Konstituanten olemassaolo, niin maaliskuun 21. päivänä kriisissä oli kysymyksessä perustuslain olemassaolo; edellisessä oli kysymyksessä »Nationalin» puolueen jäsenistö, jälkimmäisessä tuon puolueen ihanne. On itsestään selvää, että säädylliset tasavaltalaiset luopuivat ylevähenkisestä ideologiastaan halvemmalla kuin maallisesta hallitusvallastaan.

Maaliskuun 21. päivänä kansalliskokouksen päiväjärjestyksessä oli yhdistymisoikeutta vastaan tähdätty Faucherin lakiesitys: klubien hävittäminen. Perustuslain 8. artikla takaa kaikille ranskalaisille yhdistymisoikeuden. Klubien kieltäminen oli siis ilmeistä perustuslain rikkomista, ja Konstituanten itsensä piti siunata oman pyhimpänsä häpäiseminen. Mutta klubithan olivat vallankumouksellisen proletariaatin kokoontumispaikkoja, salaliittopesiä. Kansalliskokous itse oli kieltänyt työläisiä yhteenliittymästä omaa porvaristoaan vastaan. Entä klubit, olivatko ne jotain muuta kuin koko työväenluokan yhteenliittymistä koko porvarisluokkaa vastaan, työläisvaltion muodostamista porvarisvaltiota vastaan? Eikö kukin niistä ollut proletariaatin perustuslakiasäätävä kokous ja kapina-armeijan taisteluvalmis osasto? Perustuslain oli ennen kaikkea konstituoitava porvariston herruus. Yhdistymisoikeudella perustuslaki saattoi siis tarkoittaa ilmeisesti vain niitä yhdistyksiä, jotka olivat sopusoinnussa porvariston vallan, so. porvarillisen järjestyksen kanssa. Joskin perustuslaissa teoreettisista sopivaisuussyistä asia esitettiin yleistävästi, niin eikö ollut hallitusta ja kansalliskokousta, jotta ne tulkitsisivat ja soveltaisivat sitä yksityisissä tapauksissa? Jos kerran tasavallan alkuaikana klubit oli tosiasiallisesti kielletty piiritystilan avulla, niin eikö järjestetyssä, konstituoidussa tasavallassa niitä voitu kieltää lailla? Perustuslain tällaista proosallista tulkintaa vastaan kolmivärisillä tasavaltalaisilla ei ollut mitään muuta esitettävänä kuin perustuslain runsaat korulauseet. Osa heistä, Pagnerre, Duclerc ja muut, äänesti ministeristön puolesta ja hankki siten sille enemmistön. Kun pykälä klubien kieltämisestä oli hyväksytty, toinen osa meni arkkienkeli Cavaignac ja kirkkoisä Marrast etunenässään yhdessä Ledru-Rollinin ja vuoripuolueen kanssa erilliseen toimistosaliin »ja piti neuvottelun». — Kansalliskokous oli paralysoitu, se ei ollut enää äänimäärältään päätöskykyinen. Toimistosalissa herra Grémieux muistutti sopivasti, että tie sieltä johti suoraan kadulle eikä enää ollut vuoden 1848 helmikuu, vaan vuoden 1849 maaliskuu. »Nationalin» puolue, jolle kaikki äkkiä vaikeni, palasi kansalliskokouksen istuntosaliin perässään vuoripuolue, jota oli taas kerran petkutettu. Vuoripuoluetta vaivasivat ehtimiseen vallankumoushalut, mutta yhtä ehtimiseen se tavoitteli perustuslaillisia mahdollisuuksia ja aina tunsi olevansa paikallaan paremminkin porvarillis-tasavaltalaisten takana kuin vallankumouksellisen proletariaatin edessä. Niin päättyi tämä komedia. Konstituante oli itse säätänyt, että perustuslain kirjaimen rikkominen on sen ainoaa oikeaa selittämistä.

Vain yksi kohta oli vielä säänneltävä: perustetun tasavallan suhde Euroopan vallankumoukseen, sen ulkopolitiikka. Perustuslakiasäätävässä kokouksessa, jonka elinikä oli päättyvä muutaman päivän kuluttua, vallitsi toukokuun 8. päivänä 1849 tavaton kiihtymys. Päiväjärjestyksessä oli Ranskan armeijan hyökkäys Roomaa vastaan, sen lyöminen roomalaisten toimesta, sen poliittinen kunniattomuus ja sotilaallinen häpeä, Ranskan tasavallan suorittama Rooman tasavallan salamurha, toisen Bonaparten ensimmäinen Italian sotaretki. Vuoripuolue löi taas kerran esiin päävalttinsa: Ledru-Rollin jätti taas puhemiehen pöydälle välttämättömän syytöskirjelmänsä, jossa ministeristöä ja tällä kertaa myös Bonapartea syytettiin perustuslain rikkomisesta.

Toukokuun 8. päivän motiivi toistui myöhemmin kesäkuun 13. päivän motiivina. Tutustukaamme Rooman retkeen.

Cavaignac oli lähettänyt jo marraskuun puolivälissä 1848 sotalaivaston Civitavecchiaan suojelemaan paavia, ottamaan hänet laivaan ja tuomaan Ranskaan. Paavin [45] tuli siunata säädyllinen tasavalta ja turvata Cavaignacin valinta presidentiksi. Paavin avulla Cavaignac tahtoi saada onkeensa papit, pappien avulla talonpojat ja talonpoikien avulla presidentinviran. Cavaignacin toimeenpanema retki oli lähinnä vaalimainontaa, mutta samalla vastalause ja uhkaus Rooman vallankumousta vastaan. Se sisälsi itumuodossa Ranskan maahanhyökkäyksen paavin eduksi.

Tästä paavin hyväksi ja Rooman tasavaltaa vastaan suoritettavasta Ranskan, Itävallan ja Napolin maahanhyökkäyksestä päätettiin Bonaparten ministerineuvoston ensimmäisessä istunnossa joulukuun 23. päivänä. Falloux ministeristössä merkitsi paavia Roomassa ja vieläpä paavillisessa Roomassa. Bonaparte ei tarvinnut enää paavia päästäkseen talonpoikien presidentiksi, mutta hän tarvitsi paavillista valtaa säilyttääkseen takanaan talonpojat. Heidän herkkäuskoisuutensa oli tehnyt hänestä presidentin.

Uskon ohella he kadottaisivat myös herkkäuskoisuutensa ja paavin ohella uskonsa. Entä yhteenliittyneet orleanistit ja legitimistit, jotka hallitsivat Bonaparten nimellä! Ennen kuin voitiin palauttaa valtaistuimelle kuningas, oli palautettava mahti, joka pyhittää kuninkaat. Heidän kuningasmielisyydestään huolimatta ilman vanhaa, paavin maalliseen valtaan alistettua Roomaa ei olisi paavia, ilman paavia — katolilaisuutta, ilman katolilaisuutta — Ranskalaista uskontoa, ja miten kävisi Ranskan vanhan yhteiskunnan, jollei olisi uskontoa. Kiinnitykset, joita talonpojilla on taivaan hyvyyksiin, ovat niiden kiinnitysten takeena, jotka porvaristolla on talonpoikain tiloihin. Rooman vallankumous oli siis yhtä hirveä attentaatti omistusta ja porvarillista järjestystä vastaan kuin kesäkuun vallankumous. Entistetty porvariston herruus Ranskassa vaati paavin vallan entistämistä Roomassa. Rooman vallankumouksellisten lyöminen merkitsi vihdoin Ranskan vallankumouksellisten liittolaisten lyömistä; Ranskan konstituoidussa tasavallassa muodostetun vastavallankumouksellisten luokkien liiton välttämättömänä täydennyksenä oli Ranskan tasavallan liitto Pyhän allianssin, Napolin ja Itävallan kanssa. Joulukuun 23. päivänä tehty ministerineuvoston päätös ei ollut mikään salaisuus Konstituantelle. Jo tammikuun 8. päivänä Ledru-Rollin oli tehnyt siitä ministeristölle välikysymyksen, johon ministeristö vastasi kielteisesti, ja kansalliskokous siirtyi päiväjärjestykseen. Uskoiko se ministeristön sanoihin? Tiedämme, että se käytti koko tammikuun siihen, että antoi ministeristölle epäluottamuslauseita. Mutta kun ministeristön tehtäviin kuului valehtelu, niin kansalliskokouksen tehtäviin kuului teeskentelevä uskominen tuohon valehteluun ja siten tasavaltalaisen maineen pelastaminen.

Piemont oli sillä välin lyöty, Kaarle Albert luopunut valtaistuimesta, Itävallan armeija kolkutti Ranskan porttia. Ledru-Rollin teki kiivaan välikysymyksen. Ministeristö todisti, että se oli ainoastaan jatkanut Pohjois-Italiassa Cavaignacin politiikkaa, ja Cavaignac oli jatkanut väliaikaisen hallituksen, ts. Ledru-Rollinin politiikkaa. Tällä kertaa se sai kansalliskokoukselta jopa luottamuslauseenkin ja se valtuutettiin miehittämään väliaikaisesti jokin sopiva kohta Pohjois-Italiassa tarkoituksena tukea siten neuvotteluja, joita käytiin Itävallan kanssa Sardinian alueen loukkaamattomuudesta ja Rooman kysymyksestä. Kuten tiedetään, Italian kohtalo ratkaistiin Pohjois-Italian taistelukentillä. Sen tähden täytyi joko antaa Rooman kukistua Lombardian ja Piemontin ohella tai Ranskan julistaa sota Itävallalle ja siten Euroopan vastavallankumoukselle. Oliko kansalliskokous ruvennut yhtäkkiä pitämään Barrotin ministeristöä vanhana yhteishyvän valiokuntana? Tai itseään Konventtina? Miksi sitten ranskalaisten joukkojen oli miehitettävä jokin Pohjois-Italian paikkakunta? Se oli läpinäkyvä verho, jonka taa piilotettiin sotaretki Roomaa vastaan.

Huhtikuun 14. päivänä lähti 14 000 miestä Oudinotin johdolla purjehtimaan Civitavecchian; huhtikuun 16. päivänä kansalliskokous myönsi ministeristölle 1 200 000 frangin määrärahan interventiolaivaston pitämiseen Välimerellä kolmen kuukauden ajan. Kansalliskokous antoi siten ministeristölle kaiken, mitä tarvittiin interventioon Roomaa vastaan, samalla kun se oli sallivinaan sen toimia Itävaltaa vastaan. Kokous ei nähnyt, mitä ministeristö teki, se vain kuunteli, mitä ministeristö puhui. Sellaista uskoa ei ollut Israelissakaan. Perustuslakia säätävä kokous oli joutunut sellaiseen asemaan, ettei se rohjennut tietää, mitä konstituoidun tasavallan piti tehdä.

Toukokuun 8. päivänä näyteltiin vihdoin tuon komedian viimeinen näytös. Konstituante vaati ministeristöä ryhtymään kiireellisiin toimenpiteisiin Italian sotaretken suuntaamiseksi sille aikaisemmin asetettuun päämäärään. Samana iltana Bonaparte julkaisi »Moniteurissa» kirjeen, jossa hän antoi Oudinotille mitä suurimman tunnustuksensa. Toukokuun 11. päivänä kansalliskokous hylkäsi syytekirjelmän, joka oli esitetty samaista Bonapartea ja hänen ministeristöään vastaan. Ja vuoripuolue, sen sijaan että olisi repinyt rikki tuon petoskudoksen, teki parlamenttikomediasta tragedian esittääkseen siinä Fouquier-Tinvillen osaa, mutta Konventtileijonan lainanahkan alta se näyttäkin vain oman pikkuporvarillisen vasikannahkansa!

Konstituanten elämän loppupuoli oli pääkohdittain seuraava: se myönsi tammikuun 29. päivänä että kuningasmieliset porvarisryhmät ovat luonnostaan sen perustaman tasavallan esimiehiä; maaliskuun 21. päivänä, että valtiosäännön rikkominen on sen täytäntöönpanoa; toukokuun 4. päivänä, että suurisanaisesti julistettu Ranskan tasavallan ja vapautuksensa puolesta taistelevien Euroopan kansojen passiivinen liitto merkitsee Ranskan tasavallan ja Euroopan vastavallankumouksen aktiivista liittoa.

Tuo viheliäinen kokous väistyi näyttämöltä vasta sitten, kun se oli ensin tyydytyksekseen hylännyt toukokuun 4. päivänä, paria päivää ennen ensimmäistä syntymäpäiväänsä, ehdotuksen kesäkuun kapinallisten armahtamisesta. Sen valta oli murrettu, kansa vihasi sitä verisesti, porvaristo, jonka työase se oli ollut, sysäsi sen kovakouraisesti luotaan, heitti halveksuen syrjään; elämänsä loppukaudella sen oli pakko kieltää oma alkukautensa, siltä oli riistetty sen tasavaltalaisuusilluusiot, se ei ollut luonut mitään suurta menneisyydessä eikä sillä ollut mitään tulevaisuuden toiveita, se mädäntyi elävältä osa osalta ja niinpä se osasi enää vain galvanisoida elotonta ruumistaan muistelemalla alinomaa kesäkuun voittoa ja elämällä sen toistamiseen, tuomitsemalla tuomitut yhä uudelleen vakuuttuakseen siten olemassaolostaan. Se oli vampyyri, joka eli kesäkuun kapinallisten verestä!

Perustuslakiasäätävä kokous jätti jälkeensä valtionvajauksen, jota olivat suurentaneet kesäkuun kapinan tuottamat menot, suolaveron tyrehtyminen, korvaukset, jotka se oli myöntänyt neekeriorjuuden lakkauttamisen yhteydessä plantaasinomistajille, Rooman retken kustannukset, viiniveron lakkautus, josta se teki päätöksen jo henkitoreissaan, vahingoniloisena ukkona, joka on hyvillään saadessaan sälyttää kompromettoivan kunniavelkansa onnellisen perillisensä kannettavaksi.

Maaliskuun alussa oli alkanut vaaliagitaatio lakiasäätävän kansalliskokouksen vaalien edellä. Vastakkain oli kaksi perusryhmää: järjestyspuolue [46] ja demokraattis-sosialistinen eli punainen puolue; niiden välillä olivat »perustuslain ystävät», jolla nimellä »Nationalin» kolmiväriset tasavaltalaiset yrittivät esiintyä eri puolueena. Järjestyspuolue oli muodostunut heti kesäkuun päivien jälkeen, mutta vasta sen jälkeen, kun joulukuun 10. päivä oli antanut sille mahdollisuuden vapautua porvarillis-tasavaltalaisista, »Nationalin» nurkkakunnasta, paljastui sen olemassaolon salaisuus: orleanistien ja legitimistien liittoutuminen yhdeksi puolueeksi. Porvarisluokka oli jakaantunut kahdeksi suureksi ryhmäksi, jotka olivat vuorotellen pitäneet hallussaan valtamonopolia: suurmaanomistajat — monarkian restauraatiokaudella, rahaylimystö ja teollisuusporvaristo — heinäkuun monarkian aikana. Toisen ryhmän etujen määräävän vaikutuksen kuninkaallisena nimenä oli Bourbon, toisen ryhmän etujen määräävän vaikutuksen kuninkaallisena nimenä — Orléans; tasavallan nimetön valtakunta oli ainoa, jossa molemmat ryhmät saattoivat yhdenvertaisina halliten puolustaa yhteisiä luokkaetujaan luopumatta keskinäisestä kilpailustaan. Koska porvarillinen tasavalta ei voinut olla mitään muuta kuin koko porvarisluokan täydellistä ja puhtaana esiintyvää herruutta, niin saattoiko se olla jotakin muuta kuin legitimisteillä täydennettyjen orleanistien herruutta ja orleanisteilla täydennettyjen legitimistien herruutta, kuin restauraation ja heinäkuun monarkian synteesiä?

»Nationalin» porvarillis-tasavaltalaiset eivät edustaneet mitään oman luokkansa suurta ryhmää, jolla olisi ollut taloudellinen perustansa. Heidän merkityksensä ja historiallinen arvonsa oli vain siinä, että monarkian aikana, vastoin molempia porvarisryhmiä, jotka tajusivat vain oman erityisen valtakomentonsa, he yrittivät saattaa voimaan porvarisluokan yleisen valtakomennon, nimettömän tasavaltalaisen valtakunnan, jota he idealisoivat ja koristelivat antiikkisilla arabeskeilla, mutta jota he pitivät tervetulleena ennen kaikkea oman klikkinsä herruuden vuoksi. Jos »Nationalin» puolue menikin päästään pyörälle nähdessään yhdistyneet kuningasmieliset perustamansa tasavallan huipulla, niin nämä vuorostaan olivat ainakin yhtä paljon harhassa yhteisen herruutensa suhteen. He eivät käsittäneet, että joskin kumpikin heidän ryhmänsä oli erikseen otettuna kuningasmielinen, niin niiden kemiallisen yhdistämisen tuloksen täytyi olla ehdottomasti tasavaltalainen —, he eivät ymmärtäneet, että valkoisen ja sinisen monarkian täytyi neutralisoitua kolmiväriseksi tasavallaksi. Vastakohtaisuus, joka oli olemassa toisaalta niiden ja toisaalta vallankumouksellisen proletariaatin ja sen ympärille yhä enemmän keskittyvien väliluokkien kosken, pakotti järjestyspuolueen kummankin ryhmän jännittämään koko yhdistyneen voimansa ja säilyttämään tämän yhdistyneen voiman organisaation; kummankin ryhmän täytyi vastoin toisen restauraatio- ja ylenemishaluja pitää kiinni yhteisestä herruudesta, ts. porvarillisen herruuden tasavaltalaisesta muodosta. Niinpä huomaamme, että nämä kuningasmieliset, jotka aluksi luottivat pikaiseen restauraatioon ja sittemmin raivosta kuohuen ja kiroten säilyttivät tasavaltalaisen muodon, kuitenkin tunnustivat viimein, että he voivat elää sovussa ainoastaan tasavallassa, ja siirsivät restauraation epämääräiseen tulevaisuuteen. Yhteinen herruus vahvisti kumpaakin ryhmää ja teki ne vielä kykenemättömämmiksi ja haluttomammiksi alistumaan toinen toisilleen, so. entistämään monarkian.

Järjestyspuolue julisti avoimesti vaaliohjelmassaan kannattavansa porvarisluokan herruutta, ts. olevansa tuon herruuden elinehtojen: omaisuuden, perheen, uskonnon ja järjestyksen säilyttämisen kannalla! Porvariston luokkaherruuden ja tämän luokkaherruuden ehdot se esitti tietenkin sivistyksen herruudeksi ja aineellisen tuotannon sekä siitä johtuvien yhteiskunnallisten vaihtosuhteiden välttämättömiksi ehdoiksi. Järjestyspuolueen käytettävissä oli valtavia rahavaroja, se järjesti haaraosastojaan kaikkialle Ranskaan, sen palkoilla olivat kaikki vanhan yhteiskunnan ideologit, sen käytettävissä oli olemassaolevan hallitusvallan vaikutusvoima, sillä oli armeija maksuttomia vasalleja kaikkien pikkuporvari- ja talonpoikaismassojen muodossa, jotka olivat vielä kaukana vallankumouksellisesta liikkeestä ja pitivät omistuksen korkeita arvohenkilöitä pienomistuksensa ja sen pienten ennakkoluulojen luonnollisina asiamiehinä. Järjestyspuolue, jota edusti koko maassa lukematon joukko pikkukuninkaita, saattoi rangaista ehdokkaittensa hylkäämisestä kuin kapinasta, erottaa kapinalliset työläiset, vastaan hangoittelevat maalaisrengit, palvelijat, kauppa-apulaiset, rautatieläiset, kirjurit, kaikki toimihenkilöt, jotka olivat siviilielämässä sen alaisia. Ja vihdoin se saattoi paikoitellen pitää vireillä harhaluuloa, että tasavaltalainen Konstituante oli estänyt joulukuun 10. päivän valittua, Bonapartea, näyttämästä ihmevoimaansa. Järjestyspuolueesta puhuessamme emme ole tarkoittaneet bonapartisteja. He eivät olleet mikään tärkeä porvarisluokan ryhmä, vaan rykelmä vanhoja taikauskoisia invalideja ja nuoria mihinkään uskomattomia onnenonkijoita. — Järjestyspuolue voitti vaaleissa ja lähetti suuren enemmistön lakiasäätävään kokoukseen.

Yhteenliittynyttä vastavallankumouksellista porvarisluokkaa vastaan täytyi pikkuporvaristen ja talonpoikaisluokan jo vallankumouksellistuneiden osien luonnollisesti liittoutua vallankumouksellisten intressien pääedustajan, vallankumouksellisen proletariaatin kanssa. Olemme nähneet, kuinka parlamentaariset tappiot painostivat parlamentissa pikkuporvariston demokraattisia edustajia, ts. vuoripuoluetta, liittoon proletariaatin sosialististen edusmiesten kanssa ja kuinka parlamentin ulkopuolella concordats à 1'amiablen [47] torjuminen, porvariston etujen brutaali ajaminen ja vararikkoutuminen painostivat varsinaista pikkuporvaristoa lähestymään varsinaisia proletaareja. Tammikuun 27. päivänä vuoripuolue ja sosialistit viettivät sovintojuhlaansa; vuoden 1849 helmikuun suurjuhlassa ne vahvistivat toistamiseen tuon yhdistymisensä. Sosiaalinen puolue ja demokraattinen puolue, työläisten puolue ja pikkuporvarien puolue, yhtyivät sosiaalidemokraattiseksi puolueeksi, ts. punaiseksi puolueeksi.

Oltuaan hetken aikaa kesäkuun päiviä seuranneen agonian lamauttamana Ranskan tasavalta oli piiritystilan lakkauttamisen jälkeen, lokakuun 19. päivän jälkeen elänyt jatkuvasti kuumeentapaisen levotonta elämää. Ensinnä taistelu presidentintoimesta; sitten presidentin ja Konstituanten taistelu; taistelu klubeista; Bourgesin oikeusjuttu [48] , jossa presidentin, liittoutuneiden kuningasmielisten, säädyllisten tasavaltalaisten, demokraattisen vuoren ja proletariaatin sosialististen doktrinäärien mitättömien olemusten vastakohtana esiintyivät proletariaatin todelliset vallankumousmiehet sellaisina alkumaailman jättiläisinä, jotka yksin vain jäävät yhteiskunnan pinnalle vedenpaisumuksessa tai jollaisia voi olla vain yhteiskunnallisen vedenpaisumuksen edellä; vaaliagitaatio; Bréan murhaajain mestaus;[49] lehdistöä koskevat jatkuvat oikeusjutut; hallituksen poliisien väkivaltaiset puuttumiset juhlamenoihin; kuningasmielisten julkeat provokaatiot; Louis Blancin ja Caussidièren kuvien naulitseminen häpeäpaaluun; konstituoidun tasavallan ja perustuslakiasäätävän kokouksen välinen keskeytymätön taistelu, joka alinomaa palautti vallankumouksen lähtökohtaansa, alinomaa teki voittajasta voitetun, voitetusta voittajan ja muutti silmänräpäyksessä puolueiden ja luokkien asemaa erottaen ja yhdistäen niitä; Euroopan vastavallankumouksen nopea edistyminen, unkarilaisten maineikas taistelu, Saksan kapinat, Rooman retki, Ranskan armeijan häpeällinen tappio Rooman edustalla — tässä liikkeen kurimossa, tässä historiallisen levottomuuden piinassa, tässä vallankumouksellisten kiihkojen toiveiden ja pettymysten luoteen ja vuoksen dramaattisessa vaihtelussa Ranskan eri yhteiskuntaluokkien oli laskettava kehitysjaksonsa viikoissa, kun ennen ne olivat laskeneet niitä puolivuosisadoissa. Huomattava osa talonpojista ja maakunnista oli vallankumouksellistunut. Ne eivät olleet ainoastaan pettyneet Napoleonin suhteen, punainen puolue lupasi niille nimen asemesta sisältöä, illusorisen verovapauden asemesta legitimisteille maksetun miljardin palauttamista, hypoteekkilainojen järjestelyä ja koronkiskonnan lakkauttamista.

Vallankumouskuume oli tarttunut armeijaankin. Bonapartea äänestäessään se oli äänestänyt voittoa, mutta Bonaparte toikin sille tappion. Armeija oli äänestänyt Bonapartea luullen häntä pikku korpraaliksi, jonka takana piilee vallankumouksen suuri sotapäällikkö, mutta hän palautti sille suuret kenraalit, joiden takana piileskeli pikkumainen korpraali. Epäilemättä punainen puolue, ts. yhtynyt demokraattinen puolue, oli saava ellei voiton, niin ainakin suurta menestystä: Pariisi, armeija ja suuri osa maaseutua oli äänestävä sitä. Vuoripuolueen johtaja Ledru-Rollin tuli valituksi viidessä departementissa; yksikään järjestyspuolueen johtomiehistä, yksikään varsinaisen työväenpuolueen nimi ei saanut sellaista voittoa. Tuo vaali paljastaa meille demokraattis-sosialistisen puolueen salaisuuden. Vuoripuolueen, demokraattisen pikkuporvariston parlamentaarisen esitaistelijan, oli toisaalta pakko liittyä yhteen proletariaatin sosialististen doktrinäärien kanssa, ja proletariaatin, kärsittyään kesäkuussa hirveän aineellisen tappion, oli pakko nousta jälleen intellektuaalisten voittojen avulla; koska muiden luokkien kehitys ei vielä sallinut proletariaatin pystyttää vallankumouksellista diktatuuria, sen täytyi heittäytyä vapautuksensa doktrinäärien, sosialististen lahkokuntien perustajien syliin. Toisaalta asettuivat vallankumoukselliset talonpojat, armeija ja maaseutu vuoripuolueen puolelle, josta tuli siten vallankumouksellisen sotaleirin komentaja ja joka poisti vallankumouksellisesta leiristä kaiken hajanaisuuden tekemällä sovinnon sosialistien kanssa. Perustuslakiasäätävän kokouksen elämän jälkipuoliskolla vuoripuolue edusti tämän kokouksen tasavaltalaista paatosta ja sai unohtamaan syntinsä, jotka se oli tehnyt väliaikaisen hallituksen ja toimeenpanokunnan aikana ja kesäkuun päivinä. Yhtä hyvin kuin »Nationalin» puolue antautui puolinaisen luonteensa vuoksi kuningasmielisen ministeristön painostettavaksi, nousi nyt kaikkivaltiaan »Nationalin» aikana syrjäytetty vuoripuolue ja hankki itselleen arvovaltaa vallankumouksen parlamentaarisena edustajana. »Nationalin» puolueella ei tosiaankaan ollut esitettävänä muita, kuningasmielisiä, ryhmiä vastaan mitään muuta kuin kunnianhimoisia persoonallisuuksia ja idealistisia loruja. Vuoripuolue sitä vastoin edusti porvariston ja proletariaatin välillä häilyviä joukkoja, joiden aineelliset edut vaativat demokraattisia instituutioita. Taistelussa Cavaignacia ja Marrastia vastaan Ledru-Rollin ja vuori edustivat siis todellista vallankumousta, ja tietoisuus tästä tärkeästä asemasta antoi niille sitäkin enemmän rohkeutta, koska vallankumouksellisen tarmon ilmaisu supistui parlamentaarisiin hyökkäyksiin, syytöskirjelmien jättämiseen, uhkauksiin, äänenkohottamisiin, jyliseviin puheisiin ja äärimmäisyyksiin, jotka jäivät vain tyhjänpäiväiseksi sanahelinäksi. Talonpojat olivat melkein samanlaisessa asemassa kuin pikkuporvarit, he esittivät melkein samoja sosiaalisia vaatimuksia. Yhteiskunnan kaikkien välikerrosten, mikäli ne olivat joutuneet mukaan vallankumoukselliseen liikkeeseen, täytyi siis pitää Ledru-Rollinia sankarinaan. Ledru-Rollin oli demokraattisen pikkuporvariston persoonallisuuksia. Taistelussa järjestyspuoluetta vastaan kärkipaikoille oli kohoava ennen kaikkea tämäntapaisia, puoleksi vanhoillisia, puoleksi vallankumouksellisia ja täysin utopistisia reformaattoreita.

»Nationalin» puolue, »perustuslain ystävät quand même[50] », républicains purs et simples [51] kärsivät vaaleissa täydellisen tappion. He saivat mitättömän vähemmistön lakiasäätävään kokoukseen; heidän tunnustetut johtajansa katosivat näyttämöltä, yksinpä Marrastkin, tuo päätoimittaja ja »säädyllisen» tasavallan Orfeus.

Toukokuun 28. päivänä kokoontui lakiasäätävä kokous, kesäkuun 11. päivänä uudistui toukokuun 8. päivän yhteenotto. Ledru-Rollin jätti vuoripuolueen nimessä syytöskirjelmän, jossa presidenttiä ja ministeristöä syytettiin perustuslain rikkomisesta, Rooman pommittamisesta. Kesäkuun 12. päivänä lakiasäätävä kokous hylkäsi syytöskirjelmän, niin kuin perustuslakia säätävä kokous oli hylännyt sen toukokuun 11. päivänä, mutta tällä kertaa proletariaatti pakotti vuoripuolueen tulemaan kadulle, ei kuitenkaan katutaisteluun, vaan ainoastaan katumielenosoitukseen. Kun sanoo, että vuoripuolue oli tämän liikkeen johdossa, niin se riittää selittämään, että tämä liike kukistettiin ja että kesäkuu 1849 oli yhtä naurettava kuin arvotonkin vuoden 1848 kesäkuun irvikuva. Kesäkuun 13. päivän suurta perääntymistä himmensi ainoastaan Changamierin, tämän järjestyspuolueen improvisoiman suurmiehen sitäkin suurempi taistelukertomus. Kullakin yhteiskunnallisella aikajaksolla on oltava suurmiehensä, ja jollei se niitä löydä, se keksii ne, kuten Helvetius sanoo.

Joulukuun 20. päivänä oli olemassa enää vain toinen puoli konstituoidusta porvarillisesta tasavallasta — presidentti, toukokuun 28. päivänä sitä täydennettiin toisella puolella — lakiasäätävällä kokouksella. Perustumassa ollut porvarillinen tasavalta oli kesäkuussa 1848 proletariaattia vastaan käymällään sanoin kuvaamattomalla taistelulla hakannut nimensä historian syntyneiden luetteloon; kesäkuussa 1849 konstituoitu porvarillinen tasavalta tuli merkittyä samaan kirjaan pikkuporvariston kanssa esittämänsä sanoin kuvaamattoman komedian ansiosta. Vuoden 1849 kesäkuu oli Nemesis, joka kosti vuoden 1848 kesäkuun. Kesäkuussa 1849 ei voitettu työläisiä, vaan kaatuivat työläisten ja vallankumouksen välillä seisseet pikkuporvarit. Kesäkuu 1849 ei ollut palkkatyön ja pääoman välinen verinen murhenäytelmä, vaan vankiloista rikas ja surkea velallisen ja velkojan välinen näytelmä. Järjestyspuolue oli voittanut, se oli kaikkivoipa, sen täytyi nyt näyttää, mikä se oli.



[30] pöyhkeilevä mitättömyys. Toim.
[31] Tarkoitetaan »Journal des Débats» lehden pääkirjoitusta vuoden 1848 elokuun 28. päivän numerossa. Toim.
[32] kapakoitsijat. Toim.
[33] »sovinnollisen sopimuksen». Toim.
[34] Karthago on hävitettävä. Toim.
[35] peittelemättömän. Toim.
[36] oikeudeksi avunsaantiin. Toim.
[37] sovinnollisten sopimusten. Toim.
[38] valtiokaappaus. Toim.
[39] Lilja oli Bourbonien monarkian heraldinen merkki ja orvokit bonapartistien embleemi. Toim.
[40] yhdessä. Toim.
[41] Midaan korvat, ts. aasin korvat, jotka muinaistarun mukaan Apollon kasvatti Fryygian kuninkaalle Midaalle. Toim.
[42] Bonaparten vastainen lehdistö nimitti Soulouquen nimellä Louis Bonapartea. Soulouque oli Haitin presidentti, joka 26. elokuuta 1849 julisti itsensä keisariksi ja tuli kuuluksi julmuudestaan ja turhamaisuudestaan. Toussaint-Louverture johti Haitin mustien kumousliikettä, joka oli suunnattu espanjalaisten ja englantilaisten herruutta vastaan 1700-luvun lopulla. Toim.
[43] rakkauskirjeitä. Toim.
[44] yhteiskunnan pelastamisen. Toim.
[45] Pius IX. Toim.
[46] Järjestyspuolue oli 1848 perustettu konservatiivisen suurporvariston puolue, kahden monarkistisen ryhmäkunnan — legitimistien ja orleanistien — liitto. Vuodesta 1849 aina 2. joulukuuta 1851 suoritettuun vallankaappaukseen saakka oli johtoasemassa toisen valtakunnan lakiasäätävässä kansalliskokouksessa. Toim.
[47] sovinnollisten sopimusten. Toim.
[48] Bourgesissa pidettiin 7. maaliskuuta — 3. huhtikuuta 1849 vuoden 1848 toukokuun 15. päivän tapahtumien osanottajien jutun oikeuskäsittely. Barbès tuomittiin elinkautiseen vankeuteen ja Blanqui sai 10 vuoden vankeusrangaistuksen. Albert, De Flotte, Sobrier, Raspail ja muut tuomittiin eri pituisiksi ajoiksi vankilaan tai karkotukseen siirtomaihin. Toim.
[49] Kenraali Bréa, joka oli Pariisin proletariaatin heinäkuun kapinaa kukistaneen joukko-osaston komentajana, sai 25. kesäkuuta 1848 surmansa insurgenttien kädestä Fontainebleaun tulliportin luona. Murhan vuoksi mestattiin kaksi kapinan osanottajaa. Toim.
[50] hinnalla millä hyvänsä. Toim.
[51] aidot tasavaltalaiset. Toim.

25. únor 1848 dal Francii republiku, 25. červen jí vnutil revoluci. A revoluce po červnu znamenala: převrat buržoazní společnosti, zatímco před únorem znamenala: převrat státní formy.

Červnový boj vedla republikánská frakce buržoazie a s vítězstvím jí nutně připadla státní moc. Stav obležení jí položil k nohám spoutanou, bezmocnou Paříž, zatímco v provinciích panoval morální stav obležení, výhružná a surová zpupnost vítězné buržoazie a rozpoutaný vlastnický fanatismus rolníků. Zdola tedy nehrozilo nebezpečí!

Zároveň s revoluční mocí dčlníků byl rozbit i politický vliv demokratických, tj. maloburžoazních republikánů, zastoupených ve výkonné komisi Ledru-Rollinem, v Ústavodárném národním shromáždění stranou Hory, v tisku listem „Réforme“ [29] . Tito maloburžoazní republikáni organizovali 16. dubna společně s buržoazními republikány spiknutí proti proletariátu a v červnových dnech se společně s nimi proti němu bili. Tak si sami podkopali základnu, o niž se opírala síla jejich strany, neboť maloburžoazie může udržet svou revoluční pozici proti buržoazii jen dotud, dokud za ní stojí proletariát. Byli odstaveni. Buržoazní republikáni otevřeně rozbili zdánlivé spojenectví, které s nimi proti své vůli a s postranními úmysly uzavřeli v období prozatímní vlády a výkonné komise. Odkopnuti jako spojenci klesli demokratičtí republikáni na podřízené trabanty trikolórových republikánů, na nichž sice nemohli vydobýt žádné ústupky, jejichž panství však museli chránit pokaždé, když se zdálo, že toto panství a s ním i republika jsou ohroženy protirepublikánskými buržoazními frakcemi. Konečně tyto frakce, orleanisté a legitimisté, byly od prvopočátku v Ústavodárném národním shromáždění v menšině. Do červnových dnů se ani neodvažovaly vystupovat jinak než pod maskou buržoazního republikanismu; červnové vítězství sjednotilo na chvíli celou buržoazní Francii kolem Cavaignaca, v němž tato Francie vítala svého spasitele; a když se brzy po červnových dnech protirepublikánská strana opět osamostatnila, tu jí vojenská diktatura a stav obležení v Paříži dovolily jen velmi nesměle a opatrně vystrkovat růžky.

Od roku 1830 se buržoazně republikánská frakce seskupila v osobách svých spisovatelů, svých mluvčí, svých kapacit, svých ctižádostivců, svých poslanců, generálů, bankéřů a advokátů kolem pařížského deníku „National“. „National“ měl své filiální listy v provinciích. Klika „Nationalu“ byla dynastií trikolórové republiky. Zmocnila se ihned všech státních úřadů, ministerstev, policejní prefektury, ředitelství pošt, prefektur a uvolněných vyšších důstojnických míst v armádě. V čele její výkonné moci stál její generál Cavaignac, její šéfredaktor Marrast se stal stálým předsedou Ústavodárného národního shromáždění. Ve svých salónech přijímal jako ceremoniář hosty zároveň jménem „slušné“ republiky.

Dokonce i revoluční francouzští spisovatelé z jakési zbožné úcty před republikánskou tradicí utvrzovali klamné domnění, jako by v Ústavodárném národním shromáždění vládli roajalisté. Ústavodárné shromáždění bylo naopak po červnových dnech výhradním představitelem buržoazního republikanismu a tuto svou stránku vystavovalo na odiv tím rozhodněji, čím více upadal vliv trikolórových republikánů mimo toto shromáždění. Šlo-li o to hájit formu buržoazní republiky, mělo k dispozici hlasy demokratických republikánů; šlo-li však o to hájit její obsah, tu se toto shromáždění ani způsobem mluvy nelišilo od roajalistických buržoazních frakcí, neboť právě zájmy buržoazie, hmotné podmínky jejího třídního panství a třídního vykořisťování tvoří obsah buržoazní republiky.

Tedy nikoli roajalismus, nýbrž buržoazní republikanismus se uskutečňoval v životě a činech tohoto Ústavodárného shromáždění, které nakonec ani nezemřelo, ani nebylo zabito, nýbrž prostě shnilo.

Po celou dobu panství Ústavodárného shromáždění, zatímco v popředí scény hrálo komedii pro lepší publikum, konala se v pozadí scény nepřetržitá obětní slavnost — ustavičně vynášené rozsudky stanných soudů nad zajatými červnovými vzbouřenci nebo jejich deportace bez rozsudku. Ústavodárné shromáždění mělo tolik taktu, že přiznávalo, že v červnových vzbouřencích nesoudí zločince, nýbrž že v nich drtí nepřítele.

Prvním činem Ústavodárného národního shromáždění bylo dosazení vyšetřovací komise, která měla vyšetřit události červnových dní a 15. května a účast vůdců socialistických a demokratických stran na těchto událostech. Vyšetřování bylo tedy přímo namířeno proti Louis Blancovi, Ledru-Rollinovi a Caussidièrovi. Buržoazní republikáni hořeli nedočkavostí zbavit se těchto soupeřů. Provedení své pomsty nemohli svěřit vhodnějšímu subjektu než panu Odilonu Barrotovi, bývalému vůdci dynastické opozice, tomuto ztělesněnému liberalismu, této nullité grave[30] , této důkladné povrchnosti, který nechtěl jen pomstít dynastii, nýbrž i pohnat revolucionáře k odpovědnosti za to, že mu uklouzlo křeslo ministerského předsedy. To byla spolehlivá záruka jeho neúprosnosti. Tento Barrot byl tedy jmenován předsedou vyšetřovací komise a uspořádal skutečný proces proti únorové revoluci, který lze shrnout takto: 17. března manifestace, 16. dubna spiknutí, 15. května atentát, 23. června občanská válka! Proč nedovedl svá učená kriminalistická zkoumání až do 24. února? „Journal des Débats“ na to odpověděl[31] : 24. únor, to je jakési založení Říma. Vznik států se ztrácí v mýtu, v nějž je nutno věřit, o němž se nesmí diskutovat. Louis Blanc a Caussidière byli vydáni soudu. Národní shromáždění dokonalo dílo své vlastní očisty, začaté 15. května.

Plán zdanění kapitálu ve formě daně z hypotéky, s nímž poprvé přišla prozatímní vláda a pak znovu Goudchaux, tento plán Ústavodárné shromáždění zamítlo; zákon omezující pracovní den na deset hodin byl zrušen, znovu bylo zavedeno vězení pro dluhy, značná část francouzského obyvatelstva, neznající číst a psát, byla vyloučena z účasti na porotách. Proč nebyla rovnou zbavena i hlasovacího práva? Znovu byla zavedena kauce na noviny, spolčovací právo bylo omezeno.

Ale ve svém spěchu, aby co nejdříve navrátili starým buržoazním poměrům jejich staré záruky a zahladili všechny stopy po revolučních vlnách, narazili buržoazní republikáni na odpor, který hrozil neočekávaným nebezpečím.

Za červnových dnů nebojoval nikdo fanatičtěji za záchranu soukromého vlastnictví a za obnovení úvěru než pařížští maloměšťáci — kavárníci, hostinští, vinárníci, malí obchodníci, kramáři, řemeslníci atd. Krámek se sebral a táhl proti barikádě, aby uvolnila průchod z ulice do krámku. Ale za barikádami stáli jeho zákazníci a dlužníci, před barikádami jeho věřitelé. A když byly barikády strženy, dělníci rozdrceni, když se kramáři zpiti vítězstvím vrhli zpět ke svým pultům, nalezli vchod do svých krámků zabarikádovaný zachráncem vlastnictví, oficiálním agentem úvěru, který jim podával výhružné přípisy: Splatná směnka! Splatná činže! Splatný úpis! ... Propadlý krámek! Propadlý kramář!

Záchrana vlastnictví! Ale dům, jejž obývali, nebyl jejich vlastnictvím; krámek, který opatrovali, nebyl jejich vlastnictvím; zboží, které prodávali, nebylo jejich vlastnictvím. Ani obchod, ani talíř, z něhož jedli, ani postel, na níž spali, jim už nepatřily. Právě proti nim bylo třeba zachránit toto vlastnictví, pro domácího, který jim pronajal dům, pro bankéře, který jim diskontoval směnku, pro kapitalistu, který jim dal zálohu na hotovosti, pro továrníka, který těmto kramářům svěřil zboží do prodeje, pro velkoobchodníka, který těmto řemeslníkům dal na úvěr suroviny. Obnovení úvěru! Ale znovu posílený úvěr se právě projevil jako živé a pomstychtivé božstvo především tím, že vyhnal insolventního dlužníka z jeho čtyř stěn, vyhnal ho se ženou i dětmi, jeho iluzorní jmění vydal napospas kapitálu a jeho samého uvrhl do vězení pro dlužníky, které se opět hrozivě vztyčilo nad mrtvolami červnových povstalců.

Maloměšťáci s hrůzou shledali, že se tím, že porazili dělníky, vydali bez odporu do rukou věřitelů. Jejich bankrot, který se chronicky vlekl už od února a kterému zdánlivě nepřikládali význam, byl po červnu veřejně vyhlášen.

Jejich nominální vlastnictví bylo ponecháno nedotčeno do té doby, dokud bylo nutno hnát je ve jménu vlastnictví na bojiště. Nyní, když velká záležitost s proletariátem byla vyřízena, bylo možno vyřídit i drobné účty s kramářem. Celkové množství splatných srněnek v Paříži dosahovalo částky přes 21 miliónů franků, v provinciích přes 11 miliónů. Přes 7000 majitelů pařížských obchodů nezaplatilo od února nájemné.

Jestliže Národní shromáždění ustanovilo, aby byla vyšetřena politická vina až po únor, žádali maloměšťáci vyšetření občanských dluhů[32] až do 24. února. Shromáždili se ve velkém počtu ve dvoraně burzy a výhružně požadovali, aby každému obchodníku, který může dokázat, že zkrachoval jen vlivem stagnace způsobené revolucí a že jeho obchod do 24. února dobře prospíval, byla rozhodnutím obchodního soudu prodloužena splatnost dluhu a aby věřitel byl přinucen likvidovat svou pohledávku, zaplatí-li mu dlužník nízké procento. V Národním shromáždění se tato otázka projednávala ve formě návrhu zákona o tzv. „concordats à lʼamiable“. [33] Shromáždění kolísalo; tu se náhle dovědělo, že současně u brány St. Denis tisíce žen a dětí povstalců připravují petici o amnestii.

Tváří v tvář vzkříšenému červnovému strašidlu se maloměšťáci zachvěli a Národnímu shromáždění se vrátila jeho neúprosnost. Concordats á lʼamiable, přátelská dohoda mezi věřiteli a dlužníky, byla v zásadních bodech zamítnuta.

Když pak republikánští zástupci buržoazie v Národním shromáždění už dávno odrazili demokratické zástupce maloburžoazie, dostala tato parlamentní roztržka svůj buržoazní reálně ekonomický smysl: maloburžoazie jako dlužnice byla vydána napospas buržoazii jako věřitelce. Velká část maloměšťáckých dlužníků byla úplně zruinována a zbylým bylo dovoleno, aby dále provozovali svůj obchod za podmínek, které z nich učinily naprosté nevolníky kapitálu. Dne 22. srpna 1848 zamítlo Národní shromáždění concordats á lʼamiable, 19. září 1848, za stavu obležení, byli za reprezentanty Paříže zvoleni princ Ludvík Bonaparte a vincenneský vězeň komunista Raspail. Buržoazie však volila bankéřského lichváře a orleanistu Foulda. Tak byla ze všech stran najednou otevřeně vypovězena válka Ústavodárnému národnímu shromáždění, buržoaznímu republikanismu a Cavaignacovi.

Není třeba vykládat, že hromadný bankrot pařížských maloměšťáků musel zasáhnout daleko širší okruh osob než bezprostředně postižené, že musel znovu otřást buržoazním obchodem, zatímco výlohy způsobené červnovým povstáním ještě víc zvětšily státní deficit a státní příjmy ustavičně klesaly v důsledku stagnace výroby, omezení spotřeby a poklesu dovozu. Cavaignacovi a Národnímu shromáždění nezbylo než uchýlit se k nové půjčce, která je ještě pevněji vtlačila pod jařmo finanční aristokracie.

Přineslo-li červnové vítězství maloměšťákům bankrot a rozprodej v dražbě, tu naopak mobilním gardám, Cavaignacovým janičárům, se dostalo odměny v něžných náručích nevěstek a v podobě všemožných projevů přízně, jimiž byli tito „mladiství zachránci společnosti“ zahrnováni v salónech Marrasta, rytíře trikolóry, hrajícího si zároveň na Amfitryona[34] a trubadúra „slušné“ republiky. Avšak toto společenské vyznamenávání mobilních gard a jejich nesrovnatelně vyšší žold rozhořčily armádu; mezitím zároveň zmizely všechny nacionální iluze, jimiž buržoazní republikanismus s pomocí svého listu „National“ dovedl za Ludvíka Filipa k sobě připoutat část armády a rolnictva. Prostřednická úloha, kterou sehráli Cavaignac a Národní shromáždění v severní Itálii, aby ji společně s Anglií zradili Rakousku — tento jediný den panství zničil výsledky osmnácti let opozice „Nationalu“. Ani jedna vláda nebyla tak málo nacionální, tak závislá na Anglii jako vláda „Nationalu“, a přitom za Ludvíka Filipa žil „National“ z každodenního parafrázování Katonova výroku: Carthaginem esse delendam[35] ; ani jedna vláda se tak neponižovala před Svatou aliancí, a přitom žádal „National“ od takového Guizota, aby roztrhal vídeňské smlouvy. Ironie dějin učinila Bastida, bývalého redaktora zahraniční rubriky v „Nationalu“, ministrem zahraničních věcí Francie, aby každou svou depeší vyvracel každý svůj článek.

Armáda a rolnictvo na chvíli uvěřily, že vojenská diktatura přinese s sebou zároveň válku se zahraničím a „gloire“ [36] Francii. Ale Cavaignac, to nebyla diktatura šavle nad buržoazní společností, to byla diktatura buržoazie prováděná šavlí. Vojáka teď potřebovali jen jako četníka. Pod přísnými rysy antické republikánské rezignace skrýval Cavaignac mdlou pokoru vůči ponižujícím podmínkám své buržoazní hodnosti. Lʼargent nʼa pas de maître! Peníze nemají pána! Cavaignac a Ústavodárné shromáždění idealizovali toto staré heslo třetího stavu, překládajíce je do politické řeči: buržoazie nemá krále, pravou formou jejího panství je republika.

Ve vypracování této formy, ve vypracování republikánské ústavy, v tom mělo záležet „velké organické dílo“ Ústavodárného národního shromáždění. Překřtění křesťanského kalendáře na republikánský, svatého Bartoloměje na svatého Robespierra změní na počasí právě tolik, kolik změnila či měla změnit tato ústava na buržoazní společnosti. Tam, kde šla dál za změnu kostýmu, tam jen zaprotokolovala dané skutečnosti. Tak slavnostně zaregistrovala fakt ustavení republiky, fakt všeobecného hlasovacího práva, fakt jediného svrchovaného Národního shromáždění místo dvou omezených konstitučních sněmoven. Tak zaregistrovala a uzákonila fakt Cavaignacovy diktatury tím, že nahradila stálé, neodpovědné, dědičné království přechodným, odpovědným a voleným královstvím — čtyřletým presidentstvím. Tak neopominula dát posvěcení ústavního zákona faktu mimořádné moci, jíž Národní shromáždění po hrůzách 15. května a 25. června v zájmu své vlastní bezpečnosti z opatrnosti vybavilo svého předsedu. Zbytek ústavy byl věcí terminologie. Z mechanismu staré monarchie byly strženy roajalistické nálepky a místo nich nalepeny republikánské. Marrast, bývalý šéfredaktor „Nationalu“, nyní šéfredaktor ústavy, zhostil se této akademické úlohy nikoli bez talentu.

Ústavodárné shromáždění se podobalo onomu chilskému úředníkovi, který se chystal katastrálním vyměřováním pevněji upravit pozemkové vlastnické poměry právě ve chvíli, kdy podzemní rachot už ohlašoval sopečný výbuch, který mu rozmetal tyto pozemky pod nohama. Zatímco toto shromáždění v teorii vypracovávalo přesné formy, jimiž se po republikánsku vyjadřovalo panství buržoazie, udržovalo se ve skutečnosti jen zrušením všech formulí, násilím sans phrase[37] , stavem obležení. Dva dni předtím, než začalo vypracovávat ústavu, prodloužilo stav obležení. Dříve se ústavy sestavovaly a odhlasovávaly, jakmile se proces společenského převratu trochu uklidnil, jakmile se upevnily nově vytvořené třídní vztahy a zápasící frakce vládnoucí třídy se uchýlily ke kompromisu, který jim dovoloval pokračovat ve vzájemném boji a zároveň z něho vyloučit zemdlenou masu lidu. Tato ústava však nesankcionovala žádnou společenskou revoluci, nýbrž chvilkové vítězství staré společnosti nad revolucí.

V prvním návrhu ústavy, sepsaném před červnovými dny, bylo ještě obsaženo „droit au travail“, právo na práci, první neobratná formule shrnující revoluční požadavky proletariátu. Toto heslo bylo proměněno v droit à lʼassistance, v právo na veřejnou podporu; a který moderní stát neživí v té či oné formě svou chudinu? Právo na práci je v buržoazním smyslu protismyslem, žalostným zbožným přáním, ale za právem na práci stojí moc nad kapitálem, za mocí nad kapitálem přivlastnění výrobních prostředků, jejich podrobení sdružené dělnické třídě, tedy odstranění námezdní práce, kapitálu a jejich vzájemného vztahu. Za „právem na práci“ stálo červnové povstání. Ústavodárné shromáždění, jež fakticky postavilo revoluční proletariát hors la loi, mimo zákon, muselo zásadně z ústavy, tohoto zákona zákonů, vyhodit jeho formuli, dát „právo na práci“ do klatby. U toho se však nezastavilo. Tak jako Platón vypověděl ze své republiky básníky, tak Ústavodárné shromáždění vypovědělo ze své republiky navěky progresívní daň. A přitom progresívní daň není jen buržoazním opatřením proveditelným ve větším či menším měřítku v rámci existujících výrobních vztahů; progresívní daň byla jediným prostředkem, jak připoutat střední vrstvy buržoazní společnosti k „slušné“ republice, jak zmenšit státní dluh a čelit protirepublikánské většině buržoazie.

Trikolóroví republikáni tím, že zavrhli concordats à lʼamiable, fakticky obětovali maloburžoazii velké buržoazii. Tento ojedinělý fakt povýšili na zásadu tím, že zákonem zakázali progresívní daň. Buržoazní reformu postavili na stejný stupeň s proletářskou revolucí. Ale která třída pak zůstala oporou jejich republiky? Velká buržoazie. Ale její většina byla protirepublikánská. Využívala-li republikánů „Nationalu“ k tomu, aby znovu upevnila staré hospodářské poměry, tu se na druhé straně chystala využít znovu upevněných společenských poměrů k obnovení politických forem odpovídajících těmto poměrům. Již na počátku října byl Cavaignac nucen jmenovat ministry republiky Dufaura a Viviena, bývalé ministry Ludvíka Filipa, přestože se zbrklí puritáni jeho vlastní strany rozčilovali a láteřili.

Trikolórová ústava sice zavrhla jakýkoli kompromis s maloburžoazií a nedokázala připoutat k nové státní formě žádný nový společenský element, ale zato si pospíšila, aby obnovila tradiční nedotknutelnost sboru, v němž měl starý stát své nejzuřivější a nejfanatičtější obhájce. Učinila ústavním zákonem nesesaditelnost soudců, která byla ohrožena prozatímní vládou. Jeden král, kterého sesadila, byl tisíckrát vzkříšen v těchto nesesaditelných inkvizitorech legality.

Francouzský tisk všestranně rozbíral rozpory v ústavě pana Marrasta, např. současnou existenci dvou suverénů, Národního shromáždění a presidenta, atd. atd.

Hlavní rozpor této ústavy je však v tom: třídám, jejichž společenské otroctví má zvěčnit, tj. proletariátu, rolnictvu, maloburžoazii, dává všeobecným hlasovacím právem politickou moc. A třídě, jejíž starou společenskou moc sankcionuje, buržoazii, odnímá politické záruky této moci. Vtěsnává její politické panství do demokratických podmínek, které každou chvíli napomáhají třídám nepřátelským buržoazii k vítězství a ohrožují samy základy buržoazní společnosti. Na jedněch chce, aby od politického osvobození nepostupovali k sociálnímu, na druhých, aby se od sociální restaurace nevraceli k politické.

Buržoazním republikánům málo záleželo na těchto rozporech. Tou měrou, jak přestávali být nepostradatelnými — a nepostradatelnými byli jen jako předvoj staré společnosti proti revolučnímu proletariátu — za několik týdnů po svém vítězství přestali být stranou a stali se klikou. V ústavě viděli jen velikou intriku. Především měla konstituovat panství jejich kliky. Presidentem měl zůstat Cavaignac. Zákonodárné shromáždění mělo být pokračováním Ústavodárného. Doufali, že politickou moc lidových mas budou moci degradovat na fiktivní moc a že s touto fiktivní mocí si budou moci natolik hrát, aby buržoazní většinu ustavičně strašili dilematem červnových dní: buď říše „Nationalu“, nebo říše anarchie.

Práce na ústavě, zahájená 4. září, byla skončena 23. října. Dne 2. září se Konstituanta usnesla, že se nerozejde, dokud nebudou vydány organické zákony doplňující ústavu. Přesto se rozhodla vyvolat v život svůj nejvlastnější výtvor, presidenta, už 10. prosince, dlouho předtím, než skončila své vlastní působení. Tak si byla jista, že v homunkulovi konstituce pozdraví syna své matky. Z opatrnosti bylo usneseno, aby v případě, že žádný z kandidátů nedostane 2 milióny hlasů, přešlo právo volby z národa na Konstituantu.

Zbytečná opatrnost! První den uskutečnění konstituce byl posledním dnem panství Konstituanty. V hlubině volební urny ležel ortel její smrti. Hledala „syna své matky“ a našla „synovce svého strýce“. Saul Cavaignac vytloukl jeden milión hlasů, ale David Napoleon šest miliónů. Šestinásobně byl poražen Saul Cavaignac. [38]

10. prosinec 1848 byl dnem rolnického povstání. Teprve tímto dnem začínal pro francouzské rolníky únor. Symbol, který vyjadřoval jejich vstup do revolučního hnutí, neobratně prohnaný, padoušsky naivní, hlupácky vznešený, vypočítavá pověra, patetická burleska, geniálně pošetilý anachronismus, enšpíglovština světových dějin, nerozluštitelný hieroglyf pro civilizovaný rozum — tento symbol měl zjevnou fyziognomii třídy, která uprostřed civilizace zastupovala barbarství. Republika se jí ohlásila v osobě berního exekutora a ona se ohlásila republice v osobě císaře. Napoleon byl jediný muž, který plně představoval zájmy a fantazii rolnické třídy, nově vytvořené roku 1789. Tato třída vepsala Napoleonovo jméno na průčelí republiky, a tím vypověděla válku cizině a boj za své třídní zájmy uvnitř země. Napoleon nebyl pro rolníky osobou, nýbrž programem. S prapory a hudbou pochodovali k volebním urnám pod heslem: „Plus dʼimpôts, à bas les riches, à bas la république, vive lʼEmpereur!“ „Pryč s daněmi, pryč s boháči, pryč s republikou, ať žije císař!“ Za císařem se skrývala selská válka. Republika, kterou svým hlasováním zavrhli, byla republika boháčů.

10. prosinec byl státním převratem rolníků, kteří svrhli tehdejší vládu. Od tohoto dne, kdy rolníci Francii jednu vládu vzali a druhou dali, byly jejich zraky ustavičně upřeny k Paříži. Vystoupili na okamžik jako aktivní hrdinové revolučního dramatu a nebylo už možno vnutit jim znovu roli nečinného a pasívního sboru.

Ostatní třídy pomohly dovršit volební vítězství rolníků. Pro proletariát znamenala volba Napoleona především sesazení Cavaignaca, svržení Konstituanty, konec buržoazního republikanismu, tj. zrušení červnového vítězství. Pro maloburžoazii představoval Napoleon panství dlužníků nad věřiteli. Pro většinu velké buržoazie byla volba Napoleona otevřeným rozchodem s frakcí, kterou na chvíli nutně potřebovala jako zbraň proti revoluci, která jí však byla na obtíž, jakmile se snažila ústavně upevnit své chvilkové postavení. Napoleon místo Cavaignaca — to pro velkou buržoazii znamenalo monarchii místo republiky, počátek roajalistické restaurace, upejpavě nadhozeného vévodu Orleánského, lilii skrytou mezi fialkami. [39] Konečně armáda, hlasujíc pro Napoleona, hlasovala proti mobilní gardě, proti idyle míru, pro válku.

A tak se stalo, jak napsala „Neue Rheinische Zeitung“, že nejprostodušší člověk Francie nabyl nejmnohoznačnčjšíhoc[40] významu. [41] Právě proto, že nebyl ničím, mohl znamenat všechno, jen ne sebe samého. Ať už mělo Napoleonovo jméno v ústech různých tříd seberůznější smysl, každá z nich psala s tímto jménem na svůj hlasovací lístek: „Pryč se stranou ‚Nationalu‘, pryč s Cavaignacem, pryč s Ústavodárným shromážděním, pryč s buržoazní republikou!“ Ministr Dufaure to veřejně vyslovil na schůzi Ústavodárného shromáždění: „10. prosinec je druhým 24. únorem.“

Maloburžoazie a proletariát hlasovaly en bloc[42] pro Napoleona, aby hlasovaly proti Cavaignacovi, aby soustředěním svých hlasů na jednoho kandidáta odňaly Konstituantě možnost konečněho rozhodování. Nicméně nejpokročilejší část obou těchto tříd si postavila vlastní kandidáty. Napoleon byl hromadným jménem všech stran sjednocených proti buržoazní republice, Ledru-Rollin a Raspail byli vlastními jmény, první — demokratické maloburžoazie, druhý — revolučního proletariátu. Hlasy pro Raspaila — jak veřejně prohlásili proletáři a jejich socialističtí vůdcové — měly být pouhou demonstrací, hromadným protestem proti jakémukoli presidentství vůbec, tj. proti ústavě samé; zároveň to měly být hlasy proti Ledru-Rollinovi, první akt, jímž se proletariát jako samostatná politická strana zříkal demokratické strany. Naproti tomu demokratická strana, demokratická maloburžoazie a její představitelka v parlamentu, Hora — se chovala ke kandidatuře Ledru-Rollinově s veškerou vážností, s níž si slavnostně zvykla ohlupovat samu sebe. Byl to ostatně její poslední pokus vystoupit jako samostatná strana vedle proletariátu. 10. prosince byly poraženy nejen strana republikánské buržoazie, ale i demokratická maloburžoazie a její Hora.

Francie měla nyní vedle Hory i Napoleona — což dokazuje, že jak Hora, tak Napoleon byli jen chabými karikaturami velké skutečnosti, jejíž jména nesli. Ludvík Napoleon se svým třírohým kloboukem a císařským orlem parodoval právě tak žalostně starého Napoleona, jako Hora se svými frázemi vypůjčenými z roku 1793 a svými demagogickými pózami parodovala starou Horu. Tak zároveň s tradiční pověrčivou vírou v Napoleona zanikla tradiční pověrčivá víra v rok 1793. Revoluce se stala sama sebou teprve tehdy, když dostala své vlastní originální jméno, a to bylo možné teprve tehdy, když do jejího popředí jako vedoucí síla vystoupila nová revoluční třída, průmyslový proletariát. Je možno říci, že 10. prosinec už proto Horu tak překvapil a zmátl, poněvadž hrubým selským žertem posměšně rozbil klasickou analogii se starou revolucí.

Dne 20. prosince složil Cavaignac svůj úřad a Ústavodárné shromáždění prohlásilo Ludvíka Napoleona presidentem republiky. Dne 19. prosince, v poslední den své samovlády, zamítlo shromáždění návrh na amnestii pro červnové povstalce. Což odvolat dekret z 27. června, jímž bylo 15 000 povstalců bez soudního rozsudku posláno do vyhnanství, což to neznamenalo odvolat červnovou bitvu samu?

Odilon Barrot, poslední ministr Ludvíka Filipa, se stal prvním ministrem Ludvíka Napoleona. Stejně jako Ludvík Napoleon nepočítal počátek své vlády od 10. prosince, nýbrž od senátního rozhodnutí z roku 1804, tak si našel ministerského předsedu, který nepočítal počátek svého kabinetu od 20. prosince, nýbrž od královského dekretu z 24. února. Jako zákonný dědic Ludvíka Filipa zmírnil Ludvík Napoleon změnu vlády tím, že ponechal starý ministerský kabinet, který mimoto neměl ještě ani kdy se opotřebovat, protože neměl ještě kdy přijít na svět.

Tuto volbu mu poradili vůdcové roajalistických buržoazních frakcí. Hlava staré dynastické opozice, která nevědomky tvořila přechod k republikánům „Nationalu“, se ještě lépe hodila k tomu, aby úplně vědomě vytvořila přechod od buržoazní republiky k monarchii.

Odilon Barrot byl vůdcem jediné staré opoziční strany, která se pro neustálý marný boj o ministerské křeslo dosud neopotřebovala. Revoluce vynesla rychle za sebou všechny staré opoziční strany na výšiny státu, aby nejen skutkem, ale i slovy musely samy popřít a odvolat své staré fráze a aby je nakonec lid všechny jako odpornou míchanici vyhodil na mrchoviště dějin. A Barrot, toto ztělesnění buržoazního liberalismu, který po osmnáct let skrýval padoušskou prázdnotu svého ducha pod vnější vážností svého těla, musel projít všemi stupni renegátství. A když se občas sám polekal příliš ostrého kontrastu mezi bodláčím přítomnosti a vavřínem minulosti, tu mu pohled do zrcadla vracel ministerský klid a lidský sebeobdiv. Ze zrcadla naň zářil Guizot— Guizot, jemuž vždy záviděl, který jej ustavičně poučoval jako školáčka, sám Guizot, ale Guizot s olympským čelem Odilonovým. Jediné, co na sobě přehlédl, byly Midasovy uši[43] . Barrot z 24. února se projevil teprve v Barrotovi z 20. prosince. K němu, orleanistovi a voltairiánu, se přidružil jako ministr kultu — legitimista a jezuita Falloux.

Za několik dní nato bylo ministerstvo vnitra svěřeno malthusovci Léonu Faucherovi. Právo, náboženství, politická ekonomie! To všechno Barrotův ministerský kabinet obsahoval a kromě toho ještě spojil legitimisty s orleanisty. Chyběl jen bonapartista. Bonaparte ještě skrýval svou chuť zahrát si na Napoleona, neboť Suluk ještě nehrál Toussainta Louvertura. [44]

Strana „Nationalu“ byla okamžitě odstraněna ze všech vyšších míst, kde se zahnízdila. Policejní prefektura, ředitelství pošt, generální prokuratura, starostenství Paříže, to všechno bylo obsazeno starými stvůrami monarchie. Legitimista Changarnier se stal vrchním velitelem národní gardy v departementu Seine, mobilní gardy a řadových oddílů první armádní divize; orleanista Bugeaud byl jmenován vrchním velitelem alpské armády. Tato výměna hodnostářů pokračovala za Barrotovy vlády nepřetržitě. Prvním aktem jeho kabinetu byla restaurace staré roajalistické administrativy. V mžiku se proměnila celá oficiální scéna — kulisy, kostýmy, řeč, herci, figuranti, statisti, nápověda, pozice stran, motivy hry, obsah zápletky, celá situace. Jen předpotopní Ústavodárné shromáždění zůstalo ještě na svém místě. Ale od okamžiku, kdy Národní shromáždění nastolilo Bonaparta, Bonaparte Barrota, Barrot Changarniera, vstoupila Francie z období ustavování republiky do období ustavené republiky. A k čemu potřebovala ustavená republika Ústavodárné shromáždění? Když byla stvořena země, nezbylo jejímu stvořiteli než utéci se do nebe. Ústavodárné shromáždění bylo rozhodnuto nenásledovat jeho příkladu, Národní shromáždění bylo posledním útočištěm strany buržoazních republikánů. Jestliže mu byly všechny páky výkonné moci vyrvány, nu, což mu nezbyla ústavodárná všemohoucnost? První jeho myšlenkou bylo udržet si za všech okolností své svrchované postavení a s jeho pomocí dobýt zpět ztracené pozice. Stačí jen vytlačit Barrotovu vládu vládou „Nationalu“, a roajalistický personál bude muset ihned vyklidit úřední budovy a trikolórový personál se s triumfem vrátí. Národní shromáždění se usneslo svrhnout vládu a vláda sama mu poskytla k útoku příležitost, nad niž by si Ústavodárné shromáždění nemohlo vymyslit vhodnější.

Vzpomeňme si, co znamenal Ludvík Bonaparte pro rolníky: pryč s daněmi! Šest dní seděl na presidentském křesle a sedmého dne, 27. prosince, jeho ministerský kabinet navrhl zachovat daň ze soli, která byla zrušena dekretem prozatímní vlády. Daň ze soli sdílí s daní z vína výsadu být beránkem, který snímá hříchy starého francouzského finančního systému, zejména v očích venkovského lidu. Barrotův kabinet nemohl vyvolenci rolníků vložit do úst kousavější epigram na jeho voliče než slova: obnovení daně ze soli! S daní ze soli ztratil Bonaparte svou revoluční sůl, Napoleon selského povstání se rozplynul jako mlhavý přízrak a nezbylo po něm nic než velká neznámá roajalisticko-buržoazní intrika. A Barrotův kabinet nikoli bez úmyslu učinil tento beztaktní akt hrubého rozčarování prvním vládním aktem presidentovým.

Konstituanta se dychtivě chopila dvojí příležitosti: svrhnout ministerský kabinet a vystoupit proti vyvolenci rolníků jako představitelka rolnických zájmů. Odmítla návrh ministra financí, snížila daň ze soli na třetinu její dřívější výše, zvýšila tak o 60 miliónů státní deficit na 560 miliónů a po tomto vótu nedůvěry klidně vyčkávala odstoupení ministerského kabinetu. Tak málo chápala nový svět, jímž byla obklopena, a své vlastní změněné postavení. Za kabinetem stál president a za presidentem stálo 6 miliónů voličů, z nichž každý vložil do volební urny vótum nedůvěry Konstituantě. Konstituanta vracela národu jeho projev nedůvěry. Směšná výměna! Konstituanta zapomněla, že její vóta ztratila nucený kurs. Odmítnutím daně ze soli jen upevnila rozhodnutí Bonapartovo a rozhodnutí jeho ministerského kabinetu „skoncovat“ s ní. Začal onen dlouhý souboj, který vyplňuje celou druhou polovinu života Konstituanty. 29. leden, 21. březen, 8. květen byly velkými dny této krize, předchůdci 13. června.

Francouzi, např. Louis Blanc, spatřovali v 29. lednu projev konstitučního rozporu mezi svrchovaným, nerozpustitelným Národním shromážděním, vzešlým ze všeobecného hlasovacího práva, a mezi presidentem, který byl na papíře tomuto shromáždění odpovědný, ale ve skutečnosti byl nejen rovněž sankcionován všeobecným hlasovacím právem a nadto spojoval ve své osobě všechny hlasy, které jsou rozděleny mezi jednotlivé členy Národního shromáždění a tak stonásobně rozdrobeny, nýbrž měl také úplně ve svých rukou celou výkonnou moc, nad niž se Národní shromáždění vznáší jen jako morální moc. Tento výklad událostí 29. ledna zaměňuje mluvu boje v parlamentě, v tisku, v klubech s jeho skutečným obsahem. Ludvík Bonaparte a Ústavodárné národní shromáždění, to naprosto nebyly dvě strany jedné a téže ústavní moci, výkonná moc proti zákonodárné, to byla sama ustavená buržoazní republika proti nástrojům svého ustavení, proti ctižádostivým intrikám a ideologickým požadavkům revoluční buržoazní frakce, která založila republiku a teď s údivem shledala, že její ustavená republika vypadá jako restaurovaná monarchie, a která teď chtěla násilně zadržet ústavodárné období s jeho podmínkami, s jeho iluzemi, s jeho mluvou a jeho osobami a zabránit zralé buržoazní republice, aby vystoupila ve své úplné a vlastní podobě. Tak jako Ústavodárné národní shromáždění představovalo Cavaignaca, který se v něm opět octl, tak Bonaparte představoval Zákonodárné národní shromáždění, které se od něho ještě neoddělilo, tj. Národní shromáždění ustavené buržoazní republiky.

Volba Bonaparta mohla být vyložena teprve tehdy, když na místo jednoho jména dosadila jeho mnohoznačné významy, když se opakovala ve volbě nového Národního shromáždění. Mandát starého byl zrušen 10. prosince. Takže 29. ledna nevystoupili proti sobě president a Národní shromáždění téže republiky, nýbrž Národní shromáždění ustavující se republiky a president ustavené republiky, dvě moci, jež ztělesňovaly dvě zcela rozdílná období životního běhu republiky; na jedné straně malá republikánská frakce buržoazie, jež jediná mohla proklamovat republiku, vyrvat ji pouličním bojem a hrůzovládou z rukou proletariátu a v ústavě načrtnout její základní ideální rysy, a na druhé straně celá roajaiistická masa buržoazie, jež jediná mohla v této ustavené buržoazní republice panovat, zbavit ústavu jejích ideologických příměsí a svým zákonodárstvím a svou administrativou uskutečnit podmínky pro ujařmení proletariátu.

Bouře, která se strhla 29. ledna, sbírala své síly po celý měsíc. Konstituanta chtěla svým vótem nedůvěry dohnat Barrotovu vládu k odstoupení. Barrotova vláda naproti tomu navrhla Konstituantě, aby vyslovila sama sobě definitivní vótum nedůvěry, aby se usnesla na své sebevraždě, aby nadekretovala své vlastní rozpuštění. Rateau, jeden z nejbezvýznamnějších poslanců, předložil 6. ledna na rozkaz vlády tento návrh Konstituantě, předložil jej téže Konstituantě, která se už v srpnu usnesla, že se nerozejde, dokud nevydá celou řadu organických, ústavu doplňujících zákonů. Stoupenec vlády Fould bez okolků prohlásil, že rozpuštění Konstituanty je nezbytné k „obnovení otřeseného úvěru“. A skutečně, nepodrývala snad úvěr tím, že prodlužovala provizórium a ohrožovala Barrotem Bonaparta a Bonapartem ustavenou republiku? Olympan Barrot se stal zuřivým Rolandem při pomyšlení, že mu opět vyrvou konečně uchvácené místo ministerského předsedy, sotva ho čtrnáct dní užíval, místo, které mu republikáni už jednou odročili o decennium, tj. o deset měsíců. Vůči tomuto ubohému shromáždění byl Barrot tyranštější než tyran. Jeho nejmírnějším výrokem byla slova: „S ním je budoucnost nemožná.“ A opravdu, toto shromáždění zastupovalo už jen minulost. „Je neschopné,“ dodal ironicky, „obklopit republiku institucemi nezbytnými k jejímu upevnění.“ A vskutku! S výlučným antagonismem shromáždění vůči proletariátu byla zároveň zlomena jeho buržoazní energie a s jeho antagonismem vůči roajalistům ožil znovu jeho republikánský patos. Tak bylo dvojnásob neschopné upevnit příslušnými institucemi buržoazní republiku, kterou už nechápalo.

Rateauovým návrhem vyvolal ministerský kabinet v celé zemi petiční bouři; denně lítaly ze všech koutů Francie Konstituantě na hlavu balíky billets doux[45] , v nichž se víceméně kategoricky žádalo, aby se rozpustila a učinila poslední pořízení. Konstituanta opět vyvolala protipetice, v nichž se dala vyzývat, aby zůstala naživu. Volební boj mezi Bonapartem a Cavaignacem se obnovil v petičním boji pro rozpuštění Národního shromáždění a proti němu. Petice měly být doplňujícími komentáři k 10. prosinci. Tato agitace trvala po celý leden.

Ve svém konfliktu s presidentem se Konstituanta nemohla odvolávat na to, že vzešla ze všeobecných voleb, neboť protivníci se právě odvolávali od ní k všeobecnému hlasovacímu právu. Nemohla se opřít o žádnou řádnou moc, neboť šlo o boj proti zákonné moci. Nemohla svrhnout ministerský kabinet projevy nedůvěry, jak se o to už pokoušela 6. a 26. ledna, protože kabinet ji o žádnou důvěru nežádal. Zbývala jí už jen jedna možnost, povstání. Bojovou sílu povstání tvořila republikánská část národní gardy, mobilní garda a střediska revolučního proletariátu, kluby. Mobilní gardy, tyto hrdinky červnových dnů, tvořily v prosinci organizovanou bojovou sílu republikánské buržoazní frakce, právě tak jako před červnem byly organizovanóu bojovou silou revolučního proletariátu národní dílny. Tak jako se výkonná komise Konstituanty surově obořila na národní dílny, když musela skoncovat s požadavky proletariátu, které se jí staly nesnesitelnými, tak se musel Bonapartův kabinet surově obořit na mobilní gardu, když se rozhodl skoncovat s požadavky republikánských buržoazních frakcí, které se mu staly nesnesitelnými. Nařídil rozpuštění mobilní gardy. Jedna její část byla propuštěna a vyhozena na dlažbu, druhá část byla z demokratické organizace přeměněna v monarchistickou a její žold byl snížen na obyčejný žold řadového vojska. Mobilní garda se octla v situaci červnových povstalců a tisk denně přinášel veřejná pokání, v nichž doznávala svou červnovou vinu a žadonila proletariát o odpuštění.

A kluby? Od chvíle, kdy Ústavodárné shromáždění ohrozilo Barrotem presidenta, presidentem ustavenou buržoazní republiku a ustavenou buržoazní republikou buržoazní republiku vůbec, seskupily se kolem něho nutně všechny živly, které ustavovaly únorovou republiku, všechny strany, které chtěly svrhnout existující republiku a přetvořit ji násilným zpětným procesem opět v republiku svých třídních zájmů a zásad. To, co se stalo, bylo ze života vyškrtnuto; to, co vykrystalizovalo z revolučního hnutí, se opět rozpustilo; republika, o kterou se bojovalo, se stala opět neurčitou republikou únorových dnů, kterou si každá strana vykládala po svém. Strany na chvíli opět zaujaly své staré únorové pozice, ovšem bez únorových iluzí. Trikolóroví republikáni „Nationalu“ se opět opřeli o demokratické republikány „Réforme“ a tlačili je jako předvoj do popředí parlamentního boje. Demokratičtí republikáni se opět opřeli o socialistické republikány (27. ledna zvěstoval veřejný manifest jejich smíření a sjednocení) a připravovali v klubech půdu pro povstání. Vládní tisk se k trikolórovým republikánům „Nationalu“ právem choval jako ke vzkříšeným červnovým povstalcům. Aby se udrželi v čele buržoazní republiky, ohrozili samu buržoazní republiku. 26. ledna navrhl ministr Faucher zákon o spolčovacím právu, jehož první paragraf zněl: „Kluby jsou zakázány.“ Žádal, aby se o tomto návrhu zákona hned diskutovalo. Konstituanta zamítla neodkladnost návrhu a 27. ledna přednesl Ledru-Rollin návrh opatřený 230 podpisy, aby vládní kabinet byl pohnán před soud pro porušení ústavy. Pohnání kabinetu před soud ve chvíli, kdy takový čin znamenal buď beztaktní odhalení bezmocnosti soudce, tj. sněmovní většiny, nebo bezmocný protest žalobce proti této většině samé, to byl ten velký revoluční trumf; který pohrobek Hora od nynějška vynášela vždy na vrcholku krize. Ubohá Hora úpějící pod tíhou svého vlastního jména!

Blanqui, Barbès, Raspail atd. se 15. května pokusili rozbít Ústavodárné shromáždění tím, že v čele pařížského proletariátu vnikli do jeho zasedací síně. Barrot připravoval témuž shromáždění morální 15. květen tím, že mu chtěl nadiktovat, aby se rozpustilo, a zavřít jeho zasedací síň. Totéž shromáždění pověřilo Barrota vyšetřováním viníků květnových událostí; a nyní, právě teď, kdy si Barrot vůči němu hrál na roajalistického Blanquiho, kdy dno proti němu shánělo spojence v klubech, u revolučních proletářů, ve straně Blanquiho, v této chvíli je neúprosný Barrot mučil návrhem, aby květnoví zajatci byli odňati porotnímu soudu a odevzdáni „haute cour“, vrchnímu soudu, vynalezenému stranou,,Nationalu“. Je pozoruhodné, jak vybičovaný strach o ministerské křeslo dovedl z hlavy takového Barrota vykřesat pointy hodné Beaumarchaise! Národní shromáždění po dlouhém kolísání tento návrh přijalo. Vůči květnovým útočníkům se vrátilo k svému normálnímu charakteru.

Jestliže president a ministři doháněli Konstituantu ke vzpouře, Konstituanta doháněla presidenta a kabinet ke státnímu převratu, neboť neměli žádný zákonný prostředek, aby ji rozpustili. Konstituanta byla však matkou ústavy a ústava byla matkou presidenta. Státním převratem roztrhal president ústavu a vymazal svůj republikánský právní titul. Nezbylo mu než vytasit svůj imperátorský právní titul; ale imperátorský právní titul probouzel k životu titul orleanistický a oba bledly před legitimistickým právním titulem. Pád legální republiky mohl vymrštit do výše jen nejkrajnější protipól, legitimní monarchii, neboť v té chvíli byla strana orleanistů jen poraženou stranou únorových dnů a Bonaparte jen vítězem 10. prosince a obě strany mohly proti republikánské uzurpaci postavit jen své rovněž uzurpované monarchistické tituly. Legitimisté si byli vědomi, že nadešla pro ně příznivá chvíle, a konspirovali za bílého dne. Mohli doufat, že v generálu Changarnierovi najdou svého Monka[46] . Blízkost bílé monarchie se v jejich klubech hlásala stejně otevřeně, jako se v proletářských klubech hlásala blízkost rudé republiky.

Šťastně potlačená vzpoura by byla ministerský kabinet zbavila všech potíží. „Legalita nás zabíjí,“ volal Odilon Barrot. Povstání by umožnilo rozpustit Konstituantu pod záminkou salut public[47] , porušit ústavu v zájmu ústavy samé. Hrubé vystoupení Odilona Barrota v Národním shromáždění, návrh na rozpuštění klubů, hlučné sesazení padesáti trikolórových prefektů a jejich nahrazení roajalisty, rozpuštění mobilní gardy, Changarnierovo špatné zacházení s jejími veliteli, znovudosazcní profesora Lerminiera, který byl už za Guizota nemožný, trpění legitimistického naparování — účelem toho všeho bylo vyprovokovat povstání. Povstání se však neozývalo. čekalo na signál od Konstituanty, a ne od ministerského kabinetu.

Konečně nadešel 29. leden, den, kdy mělo být rozhodnuto o návrhu Mathieuově (de la Drôme) na bezpodmínečné zamítnutí Rateauova návrhu. Legitimisté, orleanisté, bonapartisté, mobilní garda, Hora, kluby, všichni se toho dne spikli. Každý se spikl právě tak proti svému domnělému nepříteli, jako proti svému domnělému spojenci. Bonaparte na koni přehlížel na náměstí Svornosti část svých vojsk, Changarnier hrál divadlo, prováděje efektní strategické manévry. Konstituanta našla budovu, kde měla zasedat, obsazenu vojskem. Konstituanta, průsečík všech křižujících se nadějí, obav, očekávání, vření, napětí, vzpour, shromáždění lví odvahy, nezakolísala v tuto pro ni tak vážnou, světodějnou chvíli ani na okamžik. Podobala se onomu bojovníku, který nejenže se bál použít své vlastní zbraně, ale cítil i povinnost uchovat neporušeny zbraně svého protivníka. Pohrdajíc smrtí podepsala svůj vlastní rozsudek smrti a odmítla bezpodmínečné zamítnutí Rateauova návrhu. Když se takto sama octla ve stavu obležení, omezila svou ústavodárnou činnost nutným rámcem, jímž byl stav obležení Paříže. Pomstila se způsobem sebe důstojným tím, že druhého dne nařídila vyšetřování hrůz, jež jí nahnal ministerský kabinet 29. ledna. Hora dokázala nedostatek revoluční energie a politického smyslu tím, že dovolila straně „Nationalu“, aby jí využila jako hlásné trouby v této veliké komedii intrik. Strana „Nationalu“ učinila poslední pokus udržet si dále v ustavené buržoazní republice monopol panství, který měla v období vzniku republiky. Utrpěla fiasko.

Šlo-li v lednové krizi o existenci Konstituanty, šlo v krizi 21. března o existenci konstituce; v prvním případě šlo o personál strany „Nationalu“, v druhém o její ideál. Rozumí se samo sebou, že „slušní“ republikáni prodali svou vznešenou ideologii levněji než světské užívání vládní moci.

Dne 21. března byl na denním pořadu Národního shromáždění Faucherův návrh zákona proti spolčovacímu právu: potlačení klubů. Osmý článek ústavy zaručuje všem Francouzům právo spolčovat se. Zákaz klubů byl tedy nepochybným porušením ústavy a Konstituanta sama měla sankcionovat urážku svých svatých. Ale vždyť kluby býly shromaždišti revolučního proletariátu, jeho spikleneckými středisky. Samo Národní shromáždění zakázalo spolčování dělníků proti svým buržoům. A co jiného byly kluby než spolčování celé dělnické třídy proti celé třídě buržoazie, vytváření zvláštního dělnického státu proti buržoaznímu státu? Což to nebyla celá řada ústavodárných shromáždění proletariátu a zároveň pohotových oddílů armády povstání? Ústava měla ustavit především panství buržoazie. Ústava mohla tedy pod spolčovacím právem rozumět zřejmě jen spolky slučitelné s panstvím buržoazie, tj. s buržoazním pořádkem. Jestliže se ústava z teoretické slušnosti vyjadřovala všeobecně, což tu nebyla vláda a Národní shromáždění, aby ji ve zvláštních případech vykládaly a používaly? A byly-li kluby stavem obležení fakticky zakázány už v pravěku republiky, což nebylo nutné, aby ve spořádané, ustavené republice byly zakázány zákonem? Trikolóroví republikáni nedovedli proti tomuto prozaickému výkladu ústavy postavit nic jiného než nabubřelou frázi ústavy. Část jich, Pagnerre, Duclerc aj., hlasovala pro ministerský kabinet a získala mu tak většinu. Druhá část s archandělem Cavaignacem a církevním otcem Marrastem v čele, když byl článek o zákazu klubu přijat, se stáhla společně s Ledru-Rollinem a Horou do zvláštní místnosti pro komise — a „radila se“. — Národní shromáždění bylo ochromeno, nemělo už stanovený počet hlasů potřebných k usnášení. Tu v této místnosti pro komise připomněl pan Crémieux v pravý čas, že odsud vede cesta přímo na ulici, že dnes už není únor 1848, nýbrž březen 1849. Strana „Nationalu“ náhle prohlédla a vrátila se do zasedací síně Národního shromáždění a za ní — znovu napálená Hora, Hora ustavičně mučená revolučními choutkami, ale ustavičně hledající ústavní východisko, stále ještě se cítící lépe na svém místě za buržoazními republikány než před revolučním proletariátem. Tak skončila tato komedie. Sama Konstituanta vyhlásila, že porušení textu ústavy je jediným správným výkladem smyslu jejích slov.

Zbývalo upravit ještě jeden bod: poměr ustavené republiky k evropské revoluci, její zahraniční politiku. Dne 8. května 1849 zavládlo v Ústavodárném shromáždění, dožívajícím své poslední dny, neobyčejné rozčilení. Na denním pořadu byl útok francouzské armády na Řím, její odražení Římany, její politická hanba a vojenská blamáž, zákeřné zavraždění římské republiky francouzskou republikou, první italské tažení druhého Bonaparta. Hora ještě jednou vyhodila svůj hlavní trumf: Ledru-Rollin položil na předsednický stůl nezbytný obžalovací spis proti ministerskému kabinetu, a tentokrát i proti Bonapartovi, pro porušení ústavy.

Motiv 8. května se později opakoval jako motiv 13. června. Všimněme si, čím byla římská výprava.

Cavaignac vyslal už v polovině listopadu 1848 válečné loďstvo do Civitavecchie, aby ochránilo papeže, vzalo ho na palubu a dopravilo do Francie. Papež měl požehnat „slušné“ republice a zajistit volbu Cavaignaca presidentem. Na papeže chtěl Cavaignac nachytat faráře, na faráře rolníky a s pomocí rolníků dosáhnout presidentství. Cavaignacova výprava, jejímž prvním účelem byla volební reklama, byla zároveň protestem a hrozbou proti římské revoluci. V zárodku obsahovala intervenci Francie ve prospěch papeže.

Tato intervence pro papeže, proti římské republice ve spolku s Rakouskem a s Neapolí, byla usnesena na prvním zasedání Bonapartovy ministerské rady 23. prosince. Falloux v ministerstvu, to byl papež v Římě, a to v Římě papežově. Bonaparte už nepotřeboval papeže k tomu, aby se stal presidentem rolníků, ale potřeboval udržet papežskou moc, aby si udržel rolníky. Jejich lehkověrnost ho učinila presidentem. S vírou ztratili lehkověrnost a s papežem víru. A pokud jde o spolčené orleanisty a legitimisty, kteří vládli jménem Bonapartovým, tu přece dříve, než bude znovu nastolen král, musí být znovu nastolena moc, která krále posvětí. Nemluvě už ani o roajalismu — bez starého Říma podřízeného světské moci papežově není papeže, bez papeže není katolicismu, bez katolicismu není francouzského náboženství a co by si stará francouzská společnost počala bez náboženství? Hypotéka na nebeské statky, kterou dává rolníkovi náboženství, je zárukou měšťákovy hypotéky na rolnické statky. Římská revoluce byla tedy atentátem na vlastnictví, na buržoazní řád, stejně strašným atentátem jako červnová revoluce. Obnovené panství buržoazie ve Francii vyžadovalo restauraci papežova panství v Římě. Konečně byli v římských revolucionářích poraženi spojenci francouzských revolucionářů; aliance kontrarevolučních tříd v ustavené francouzské republice měla svůj nezbytný doplněk v alianci francouzské republiky se Svatou aliancí, s Neapolí a Rakouskem. Rozhodnutí ministerské rady z 23. prosince nebylo pro Konstituantu žádným tajemstvím. Již 8. ledna interpeloval v té věci Ledru-Rollin ministerský kabinet, ten to popřel, Národní shromáždění přešlo k dennímu pořádku. Uvěřilo slovům kabinetu? Víme, že strávilo celý leden tím, že mu projevovalo nedůvěru. Patřilo-li však k úloze ministerského kabinetu lhát, patřilo k úloze Národního shromáždění předstírat víru v tuto lež a zachraňovat tím republikánské dekorum.

Mezitím byl poražen Piemont, Karel Albert se poděkoval, rakouská armáda bušila na brány Francie. Ledru-Rollin ostře interpeloval. Ministerský kabinet však dokazoval, že v severní Itálii pokračoval jen v politice Cavaignacově a Cavaignac jen v politice prozatímní vlády, tj. v politice Ledru-Rollinově. Tentokrát sklidil v Národním shromáždění dokonce projev důvěry a byl zmocněn, aby dočasně obsadil vhodný bod v severní Itálii, tak aby se získala opora pro mírové vyjednávání s Rakouskem o celistvosti sardinské oblasti a o římské otázce. Jak známo, osud Itálie se rozhoduje na bojištích severní Itálie. Buď tedy s Lombardií a Piemontem padne Řím, nebo by Francie musela vypovědět válku Rakousku, a tím evropské kontrarevoluci. Což Národní shromáždění najednou pokládá Barrotův kabinet za starý výbor veřejného blaha? Či považuje sebe samo za Konvent? K čemu tedy vojenské obsazování vhodného bodu v severní Itálii? Za tímto průhledným závojem se skrývá výprava proti Římu.

Dne 14. dubna odplulo 14 000 mužů pod Oudinotovým velením do Civitavechie; 16. dubna povolilo Národní shromáždění ministerskému kabinetu úvěr 1 200 000 franků na tříměsíční vydržování intervenční flotily ve Středozemním moři. Tak mu dalo všechny prostředky k protiřímské intervenci, tváříc se však přitom, jako by šlo o intervenci proti Rakousku. Nevidělo, co vláda dělá, slyšelo jen, co říká. Takovou víru nebylo lze najít ani v Izraeli. Konstituanta se octla v takové situaci, že nesměla vědět, co musí ustavená republika dělat.

Konečně 8. května byla sehrána poslední scéna komedie. Konstituanta žádala na vládě bezodkladná opatření, aby se italská výprava vrátila k svému vytčenému cíli. Téhož večera uveřejnil Bonaparte v „Moniteuru“ dopis, v němž projevil Oudinotovi nejvyšší uznání. Dne 11. května Národní shromáždění zamítlo obžalobu proti témuž Bonapartovi a jeho ministrům. A Hora, která místo aby roztrhala toto předivo podvodu, udělala z parlamentní komedie tragédii, aby v ní sama mohla sehrát roli Fouquiera-Tinvilla, přitom však pod vypůjčenou lví kůží Konventu prozradila jen svou vlastní maloměšťáckou telecí srst!

Stručný přehled druhé poloviny života Konstituanty je takovýto: 29. ledna přiznává, že roajalistické frakce buržoazie jsou přirozenými představenými republiky, kterou ustavila, 21. března přiznává, že porušení ústavy je jejím uskutečněním, 11. května, že bombasticky vyhlášené pasívní spojenectví francouzské republiky s národy bojujícími za své osvobození znamená její aktivní spojenectví s evropskou kontrarevolucí.

Dříve než toto žalostné shromáždění odešlo ze scény, zjednalo si zadostiučinění tím, že ještě dva dny před výročím svého zrození, 4. května, odmítlo návrh amnestie pro červnové povstalce. Konstituanta, která ztratila všechnu svou moc, smrtelně nenáviděná lidem, odkopnutá, ztýraná, s opovržením odhozená buržoazií, jejímž nástrojem byla, nucena v druhé polovině svého života zříci se první poloviny, oloupena o své republikánské iluze, bez velkých činů v minulosti, bez naděje do budoucnosti, odumírajíc zaživa po částech, dovedla jen galvanizovat svou vlastní mrtvolu tím, že si stále vyvolávala přízrak červnového vítězství a dodatečně je znovu prožívala, potvrzujíc se stále opakovaným odsuzováním odsouzených. Upír, který žil z krve červnových povstalců!

Zanechala po sobě dosavadní státní deficit, zvětšený o výlohy červnového povstání, o to, že odpadla daň ze soli, o odškodnění, jež dala plantážníkům za zrušení černošského otroctví, o výlohy římské výpravy a o to, že ubyla daň z vína; tuto daň Konstituanta zrušila ještě v posledním tažení vleže jako škodolibý stařec, radující se z toho, že může svému smějícímu se dědici naložit kompromitující čestný dluh.

(Viz poznámka [48] v části - „I. Červnová porážka roku 1848“) Počátkem března začala volební agitace pro Zákonodárné národní shromáždění. Vystoupily proti sobě dvě hlavní skupiny, strana pořádku a demokraticko-socialistická čili rudá strana; mezi nimi stáli přátelé ústavy — pod tímto jménem se snažili představovat zvláštní stranu trikolóroví republikáni „Nationalu“. Strana pořádku se vytvořila hned po červnových dnech, ale teprve když jí 10. prosinec dovolil setřást buržoazní republikány, kliku „Nationalu“, odhalilo se tajemství její existence: koalice orleanistů a legitimistů v jedné straně. Buržoazní třída se rozpadla na dvě velké frakce, které měly střídavě v rukou monopol panství: velké pozemkové vlastnictví v době restaurované monarchie, finanční aristokracie a průmyslová buržoazie v době červencové monarchie. Královským jménem pro převážný vliv zájmů jedné frakce byl Bourbon, královským jménem pro převážný vliv zájmů druhé frakce Orleans — a jen v bezejmenné říši republiky mohly obě frakce, podílejíce se rovným dílem na moci, hájit společné třídní zájmy a nevzdávat se přitom své vzájemné rivality. Jestliže buržoazní republika nemohla být ničím jiným než zdokonaleným a vykrystalizovaným panstvím celé buržoazní třídy, čím tedy mohla být než panstvím orleanistů ve spolku s legitimisty a legitimistů ve spolku s orleanisty, než syntézou restaurace a červencové monarchie? Buržoazní republikáni „Nationalu“ nepředstavovali žádnou velkou frakci své třídy, která by se opírala o hospodářskou základnu. Jejich význam a historický smysl záležel jen v tom, že v době monarchie uplatňovali proti oběma buržoazním frakcím, z nichž každá znala jen svůj zvláštní režim, všeobecný režim buržoazní třídy, bezejmennou říši republiky, kterou si idealizovali a vyzdobili antickými arabeskami, v níž však vítali především panství své kliky. Vyvedlo-li to z konceptu stranu „Nationalu“, když v čele republiky, kterou založila, spatřila spolčené roajalisty, tu se stejně klamali i roajalisté ve věci svého společného panství. Nechápali, že byla-li každá z jejich frakcí sama o sobě roajalistická, že produkt jejich chemického sloučení musel být nutně republikánský, že bílá a modrá monarchie se musí neutralizovat v trikolórové republice. Protiklad k revolučnímiu proletariátu a přechodným třídám, které se kolem něho stále víc seskupovaly jako kolem středu, nutil obě frakce strany pořádku, aby napjaly svou spojenou sílu a udržely organizaci této spojené síly; každá z frakcí musela proti restauračním a výlučným choutkám druhé frakce uplatňovat společné panství, tj. republikánskou formu buržoazní vlády. Proto vidíme, jak tito roajalisté zpočátku ještě věří v brzkou restauraci, jak později uchovávají republikánskou formu s pěnou zuřivosti a nenávistnými invektivami na rtech a jak nakonec doznávají, že se mohou snášet jen v republice, a odkládají restauraci na neurčito. Společné panství každou z obou frakcí posilovalo a činilo ji tím méně schopnou a ochotnou podřídit se druhé, tj. restaurovat monarchii.

Strana pořádku ve svém volebním programu otevřeně vyhlásila panství buržoazní třídy, tj. uchování podmínek existence jejího panství: vlastnictví, rodiny, náboženství, pořádku! Vydávala ovšem třídní panství buržoazie a podmínky tohoto třídního panství za panství civilizace a za nutné podmínky materiální výroby a společenských vztahů vyplývajících z této výroby. Strana pořádku měla v rukou ohromné peněžní prostředky, zřizovala své filiálky po celé Francii, najala si všechny ideology staré společnosti, využívala veškerého vlivu existující vládní moci, měla armádu neplacených vazalů v celé mase maloměšťáků a rolníků, kteří měli ještě daleko k revolučnímu hnutí a viděli ve vysokých představitelích vlastnictví přirozené představitele svého drobného vlastnictví a svých drobných předsudků. Tato strana, představovaná v celé zemi nesčetnými malými králi, mohla trestat zamítnutí svých kandidátů jako vzpouru, propustit rebelující dělníky, vzpurné čeledíny, služebníky, příručí, železniční úředníky, písaře, všechny zaměstnance podřízené jí v občanském životě. Mohla konečně místy udržovat legendu, jako by republikánská Konstituanta znemožnila Bonapartovi, vyvolenci 10. prosince, aby projevil své divotvorné síly. Mluvíce o straně pořádku, nezmínili jsme se o bonapartistech. Bonapartisté nebyli žádnou vážnou frakcí buržoazní třídy, nýbrž sbírkou starých pověrčivých invalidů a mladých nevěřících dobrodruhů. — Strana pořádku ve volbách zvítězila a měla v Zákonodárném shromáždění velkou většinu.

Tváří v tvář koalici kontrarevoluční buržoazní třídy musely se ovšem už zrevolucionované části maloburžoazie a rolnictva spojit s hlavním nositelem revolučních zájmů, s revolučním proletariátem. Viděli jsme, jak parlamentní porážky donutily demokratické mluvčí maloburžoazie v parlamentě, tj. Horu, ke sblížení se socialistickými mluvčími proletariátu a jak mimo parlament zamítnutí concordats lʼamiable, brutální uplatňování buržoazních zájmů a bankroty donutily skutečné maloměšťáky ke sblížení se skutečnými proletáři. 27. ledna slavili Hora a socialisté své smíření, na velkém únorovém banketu roku 1849 tento akt sjednocení znovu potvrdili. Sociální a demokratická strana, strana dělníků a strana maloměšťáků, se sjednotily v sociálně demokratickou stranu, tj. v rudou stranu.

Francouzská republika, ochromená na okamžik agonií, která se dostavila po červnových dnech, prožívala od chvíle vyhlášení stavu obležení, od 19. října, nepřetržitou řadu horečných otřesů. Nejprve boj o presidentství; potom boj presidenta s Konstituantou; boj o kluby; proces v Bourges, [49] v němž ve srovnání s figurkami presidenta, sjednocených roajalistů, „slušných“ republikánů, demokratické Hory a socialistických doktrinářů proletariátu se skuteční proletářští revolucionáři jevili jako pravěcí obři, jaké po sobě zanechává na povrchu společnosti jen potopa nebo jací mohou jen předcházet společenskou potopu; volební agitace; poprava Bréových[50] vrahů; ustavičné tiskové procesy; násilné policejní zásahy vlády do banketů; drzé roajalistické provokace; vystavení obrazů Louis Blanca a Caussidièra na pranýři; nepřetržitý boj mezi Ústavodárným shromážděním a jím ustavenou republikou, boj, který každou chvíli zatlačoval revoluci k jejímu výchozímu bodu, který každou chvíli měnil vítěze v poraženého, poraženého ve vítěze a v mžiku převracel postavení stran a tříd, jejich roztržky a sdružení; rychlý postup evropské kontrarevoluce, slavný boj Maďarů, německá povstání, římská výprava, hanebná porážka francouzské armády před branami Říma — v tomto víru hnutí, v těchto mukách dějinného nepokoje, v tomto dramatickém přílivu a odlivu revolučních vášní, nadějí a zklamání musely různé třídy francouzské společnosti počítat své vývojové epochy na týdny, jako je dříve počítaly na půlstoletí. Značná část rolníků a provincií se zrevolucionovala. Nejenže byli rozčarováni Napoleonem — strana rudých jim nabízela místo jména obsah, místo iluzorního osvobození od daní vrácení miliardy zaplacené legitimistům, upravení hypoték a odstranění lichvy.

Dokonce i armáda byla nakažena revoluční horečkou. Hlasujíc pro Bonaparta, hlasovala pro vítězství, a on jí zatím přinesl porážku. Hlasovala pro malého kaprála, za nímž se skrývá velký vojevůdce revoluce, a on jí znovu dal velké generály, za nimiž se skrývá sekýrující kaprál. Nebylo pochyby, že rudá strana, tj. spojená demokratická strana, musela slavit ne-li vítězství, tedy alespoň velké triumfy, že Paříž, armáda a velká část provincií by byly pro ni hlasovaly. Ledru-Rollin, vůdce Hory, byl zvolen pěti departementy; takové vítězství nedobyl ani jediný vůdce strany pořádku, ani jedno jméno z řad vlastní proletářské strany. Tato volba nám odhaluje tajemství demokraticko-socialistické strany. Byla-li na jedné straně Hora, tato parlamentní avantgarda demokratické maloburžoazie, nucena spojit se se socialistickými doktrináři proletariátu a byl-li proletariát hroznou materiální červnovou porážkou donucen hledat cestu k novému rozmachu v intelektuálních vítězstvích, jestliže vývoj ostatních tříd ještě proletariátu nedovoloval chopit se revoluční diktatury, a musel-li se proto proletariát vrhnout do náruče doktrinářů svého osvobození, zakladatelů socialistických sekt — tu na druhé straně revoluční rolníci, armáda, provincie se postavili za Horu, která se tak stala velitelem tábora revolučního vojska a dohodou se socialisty odstranila všechny neshody v revoluční straně. V druhé polovině existence Ústavodárného shromáždění představovala Hora jeho republikánský patos a způsobila, že se tak zapomnělo na její hříchy z doby prozatímní vlády, výkonné komise a červnových dnů. Tou měrou, jak se strana „Nationalu“ ve své polovičatosti dala utlačovat roajalistickým ministerským kabinetem, stoupala strana Hory, odstraněná v době všemohoucnosti strany „Nationalu“, a uplatňovala se jako parlamentní představitelka revoluce. Strana „Nationalu“ nemohla skutečně postavit proti ostatním roajalistickým frakcím nic jiného než ctižádostivé osobnosti a idealistické tlachy. Naproti tomu strana Hory představovala masu kolísající mezi buržoazií a proletariátem, masu, jejíž materiální zájmy vyžadovaly demokratická zřízení. Oproti Cavaignacům a Marrastům představovali tedy Ledru-Rollin a Hora pravdu revoluce a z vědomí této závažné situace čerpali tím větší odvahu, čím víc se projev revoluční energie omezoval na parlamentní výpady, sestavování obžalob, hrozby, zvyšování hlasu, hřímavé proslovy a výstřelky nepřekračující rámec frází. Rolníci byli přibližně v téže situaci jako maloměštáci, měli přibližně tytéž sociální požadavky. Všechny střední vrstvy společnosti, pokud byly zachváceny revolučním hnutím, musely proto vidět svého hrdinu v Ledru-Rollinovi. Ledru-Rollin byl hlavní postavou demokratické maloburžoazie. V boji proti straně pořádku museli se dostat do čela především polokonzervativní, polorevoluční a úplně utopičtí reformátoři tohoto pořádku.

Strana „Nationalu“, „přátelé ústavy quand même“, republicains purs et simples[51] byli ve volbách úplně poraženi. Do zákonodárné sněmovny se jich dostala mizivá menšina, jejich nejznámější vůdcové zmizeli ze scény, mezi nimi i Marrast, šéfredaktor a Orfeus „slušné“ republiky.

Dne 28. května[52] se sešlo Zákonodárné shromáždění, 11. června se opakoval konflikt z 8. května. Ledru-Rollin předložil jménem Hory obžalovací spis proti presidentovi a ministerskému kabinetu pro porušení ústavy, pro bombardování Říma. Dne 12. června Zákonodárné shromáždění tento obžalovací spis odmítlo, jako jej odmítlo Ústavodárné shromáždění 11. května, ale tentokrát donutil proletariát Horu, aby vyšla do ulic, ne ovšem k pouličnímu boji, nýbrž k pouličnímu procesí. Stačí říci, že Hora stála v čele tohoto hnutí, abychom věděli, že hnutí bylo poraženo a že červen 1849 byl právě tak směšnou jako nedůstojnou karikaturou června 1848. Velký ústup 13. června byl zastíněn jen ještě větší bitevní zprávou Changarniera, velikého muže, kterého improvizovala strana pořádku. Každá společenská epocha potřebuje své velké lidi, a jestliže je nenachází, vymýšlí si je, jak praví Helvétius.

Dne 20. prosince existovala už jen jedna polovina ustavené buržoazní republiky, president; 28. května byla doplněna druhou polovinou, Zákonodárným shromážděním. V červnu 1848 se ustavující buržoazní republika zapsala do matriční knihy dějin bezpříkladnou bitvou proti proletariátu, v červnu 1849 se do ní zapsala ustavená buržoazní repitblika nepopsatelnou komedií sehranou s maloburžoazií. Červen 1849 byl pomstou za červen 1848. V červnu 1849 nebyli poraženi dělníci, nýbrž maloměšťáci stojící mezi dělníky a revolucí. Červen 1849 nebyl krvavou tragédií mezi námezdní prací a kapitálem, nýbrž činohrou mezi dlužníky a věřiteli, činohrou plnou nářků a hrozícího žaláře. Strana pořádku zvítězila, stala se všemocnou a teď musela ukázat, co je zač.



[29] „La Réforme“ („Reforma“) — francouzský deník, orgán maloburžoazních demokratů-republikánů a maloburžoazních socialistů; list vycházel v Paříži v letech 1843 až 1850. Od října 1847 do ledna 1848 v něm uveřejnil Engels řadu článků.
[30] pyšné nule. (Pozn. red.)
[31] Tím se míní úvodník v „Journal des Débats“ z 28. srpna 1848. „Journal des Débats“ — zkrácený název francouzského buržoazního deníku „Journal des Débats politiques et littéraires“ („Noviny pro politické a literární diskuse“), který byl založen v Paříži roku 1789. Za červencové monarchie byl vládním listem, orgánem orleanistické buržoazie. Za revoluce roku 1848 vyjadřoval názory kontrarevoluční buržoazie, takzvané strany pořádku.
[32] V originále slovní hříčka; politische Schuld (vina) — bürgerliche Schulden (dluhy). (Pozn. čas. red.)
[33] „přátelských dohodách“. (Pozn. red.)
[34] Zde ve smyslu: úslužný hostitel. (Pozn. čes. red.)
[35] Kartágo musí být zničeno. (Pozn. red.)
[36] „slávu“. (Pozn. red.)
[37] nepokrytým násilím. (Pozn. red.)
[38] Podle biblické pověsti porazil Saul, první izraelský král, tisíc nepřátel a zbrojnoš David, oblíbenec Saulův, desetitisíce. Po smrti Saulově se stal David králem Izraele.
[39] Lilie byla v erbu monarchie Bourbonů, fialky byly symbolem bonapartistů.
[40] V originálu slovní hříčka: einfältig (prostoduchý) — vielfältig (mnohoznačný). (Pozn. red.)
[41] Marx tím myslí zprávu z Paříže z 18. prosince, podepsanou dopisovatelskou značkou Ferdinanda Wolfa a uveřejněnou v „Neue Rheinische Zeitung“ čís. 174 z 21. prosince 1848. Uvedený výrok může pocházet i od Marxe, který všechen materiál pro noviny velmi důkladně redigoval.
[42] jednotně. (Pozn. red.)
[43] Midasovy uši — oslí uši, kterými podle staré pověsti Apollón potrestal frygického krále Midase.
[44] Suluk (Soulouque) — president černošské republiky Haiti, který se 26. srpna 1849 prohlásil za císaře a byl proslulý svou krutostí a ctižádostivostí. Protibonapartistický tisk nazýval tak presidenta Ludvíka Bonaparta. Toussaint-Louverture vůdce revolučního hnutí černochů na ostrově Haiti proti panství Španělů a Britů v době francouzské buržoazní revoluce z konce 18. století. Byl zajat a zemřel ve vězení.
[45] milostných psaníček. (Pozn. red.)
[46] Narážka na anglického generála Georga Monka, který roku 1660 použil svěřených vládních vojsk k tomu, aby znovu nastolil dynastii Stuartovců.
[47] veřejného blaha. (Pozn. red.)
[48] stůj co stůj. (Pozn. red.)
[49] V Bourges se konal 7. března—3. dubna 1849 proces s účastníky událostí z 15. května 1848 (viz poznámku (19) zde). Blanqui byl odsouzen k 10 letům samovazby, De Flotte, Sobrier, Raspail, Albert a ostatní k trestům vězení nebo k deportaci do kolonií.
[50] Generál Bréa, velitel vojenských oddílů při potlačování červnového povstání pařížského proletariátu, byl 25. června ve Fontainebleau zabit povstalci. Na oplátku byli popraveni dva účastníci povstání.
[51] ryzí republikáni. (Pozn. red.)
[52] V prvních a ve všech dalších vydáních „Třídních bojů ve Francii 1848—1850“ bylo omylem uvedeno 29. května. Ve skutečnosti bylo Zákonodárné shromáždění zahájeno 28. května 1849.



Previous chapter Next chapter